Sama prožila roky v těžkých žalářích. O padesát let později zařídila, že na zavražděné vzpomínali celý rok v kostele na předměstí New Yorku. Dokumentární cyklus o krutosti i absurditě komunistického režimu v bývalém Československu (2008). Režie M. Petrov
00:00:03 ZPĚV:
00:00:05 Pojď se mnou milá, pojď se mnou milá,
00:00:08 přes tu dolinu, přes tu dolinu,
00:00:11 uslyšíš o mně, uslyšíš o mně,
00:00:14 smutnou novinu, smutnou novinu.
00:00:18 Na té dolině, na té dolině,
00:00:21 loučka zelená, loučka zelená,
00:00:25 nechoď tam Janko, nechoď tam Janko,
00:00:29 zabijí tě tam, zabijí tě tam.
00:00:33 Když mě zabijí, když mě zabijí,
00:00:37 bude památka, bude památka,
00:00:40 zůstane po mně, zůstane po mně,
00:00:44 kostí hromádka, kostí hromádka.
00:00:55 Za prvních 12 let své vlády
00:00:59 popravili komunisté v Československu z politických důvodů 242 lidí.
00:01:04 Nechceme je zapomenout, ale jak to udělat?
00:01:08 Postavit jim pomník, pojmenovat po popravených ulice.
00:01:14 Paní Lehmová se v roce 2005 rozhodla za ně v New Yorku
00:01:18 nechat celý rok sloužit mše.
00:01:23 V roce 1955 si svět připomíná 10. výročí kapitulace fašismu
00:01:28 a především nacistického Německa.
00:01:31 Západní Německo se stává členem Severoatlantické aliance.
00:01:39 Do Československa přijíždí předseda indické vlády Nehrú.
00:01:43 Jedná mj. o spolupráci mezi socialistickými zeměmi.
00:01:48 Ve stejné době v Československu vrcholí politické procesy.
00:01:53 Na pražském Strahově se koná první spartakiáda.
00:01:56 Na největším stadionu na světě se v propagandistické show
00:02:00 představí 10-tisíce dobrovolných cvičenců.
00:02:06 Zita Dagmar Lehmová se narodila v roce 1919.
00:02:10 Ve 30ti byla odsouzena k 20 letům vězení za špionáž.
00:02:17 Po 12 letech byla propuštěna.
00:02:20 Když jí bylo 50 let, emigrovala za oceán
00:02:24 a byla nucena začít zcela nový život.
00:02:29 Můj otec byl z Maďarska a s maminkou se poznal v Milovicích,
00:02:33 kde byla vojenská posádka Milovice u Prahy.
00:02:38 Matka byla učitelka a otec byl advokát.
00:02:47 Poznali se před 1. světovou válkou.
00:02:54 Otec pak sloužil jako důstojník rakouské armády.
00:02:58 Tehdy se poznali a potom se vzali.
00:03:04 Já jsem se náhodou narodila ve Vídni, protože jeli do Maďarska
00:03:08 a já jsem přišla dřív.
00:03:11 Maminka proto musela do nemocnice ve Vídni a tam jsem se narodila.
00:03:17 Naši se odstěhovali do Prahy,
00:03:21 takže když jsme byli malí, bydleli jsme v Praze.
00:03:26 Maminka chtěla, aby bratr odešel do ciziny,
00:03:30 protože studoval práva na právnické fakultě v Praze
00:03:34 a maminka nechtěla, aby z něj udělali komunistu.
00:03:43 Tak mu řekla, aby odešel za hranice.
00:03:46 On odešel za hranice, byl v západním Berlíně
00:03:51 a tam se seznámil se CIA Agency.
00:04:00 Chtěl se se mnou sejít a tak se se mou tedy sešel,
00:04:05 převedl ho nějaký agend Chodec.
00:04:13 Přišli do Prahy, já v té době pracovala jako účetní
00:04:18 v hotelu Juliš.
00:04:28 On tam za mnou přišel, že se mnou chce mluvit můj bratr
00:04:33 a že se s ním mám sejít v Dejvicích.
00:04:36 Tak jsme se tam sešli a on mi řekl, abych mu sehnala nějaké bydlení.
00:04:42 Já měla garsoniéru, ale tam nemohl jít,
00:04:46 protože by ho samozřejmě hned zavřeli.
00:04:52 Měla jsem promluvit s kapitánem Juráškem v Milovicích,
00:04:56 který bydlel ve vile mého dědečka v Milovicích.
00:05:00 Tam jsem vždycky jezdívala na prázdniny.
00:05:07 Tam lítaly sovětské stíhačky MIG 15,
00:05:12 Američané chtěli jednu dostat na západ.
00:05:18 Tak mi brat řekl, že mám přemluvit kapitána Juráška,
00:05:23 který v MIG 15 létal, aby s ním uletěl do západního Německa,
00:05:28 hlavně do západního Berlína.
00:05:36 Chlapík, který mého bratra převáděl, měl v Litoměřicích děvče,
00:05:45 tak jel za ní a všechno se to nějak provalilo, prasklo to.
00:05:57 Mě zavřeli.
00:06:00 Když jsem pak měla soud, tyto soudy byly všechny tajné,
00:06:05 tak jsme tam byli jen má rodina a příslušníci soudu.
00:06:15 Prokurátor mi navrhl trest smrti,
00:06:19 načež se má sestra strašně rozplakala, na to nikdy nezapomenu.
00:06:26 Načež ten prokurátor zavrtěl hlavou, že mi trest smrti nedá.
00:06:32 Ale neřekl to nahlas, protože to asi nesměl říct.
00:06:38 Takže jsem měla na papíře, že jsem odsouzená k trestu smrti,
00:06:42 ale nakonec mi dali 20 let.
00:06:47 Mamince a sestře dali asi 2 nebo 3 roky
00:06:51 a potom je pustili na svobodu.
00:06:57 Tím, že byl schválen zákon 231 v říjnu 1948 sbírky,
00:07:02 tak ten umožňoval obrovské délky trestů - 20, 25 let
00:07:07 a nebyl vůbec žádný problém.
00:07:12 Bohužel nemáme statistiku, kolik lidí bylo takto odsouzeno,
00:07:15 ale ty případy nebyly výjimečné.
00:07:18 I doživotí.
00:07:22 Vím, že byla zavřená na 2 části.
00:07:25 Po 9 letech ji pustili.
00:07:28 To říkala - vím, za co jsem těch 9 let seděla,
00:07:32 protože jsem pomáhala svému bratrovi,
00:07:35 který snad spolupracoval se CIA, měla tam nějakou špionáž.
00:07:38 Ale pak jí ale pustili a potom znovu zavřeli na 3 roky,
00:07:43 a to říkala, že to tedy nevěděla, za co byla zavřená.
00:07:46 Druhé uvěznění ji psychicky velice zdeptalo.
00:07:54 Byla jsem zavřená, byla jsem v kriminále, no.
00:08:01 Nějakou dobu jsem byla na Pankráci, pak jsem byla v Kutné Hoře,
00:08:06 pak otevřeli Pardubice, tak jsem byla v Pardubicích.
00:08:12 Na konci kriminálu mě dali na Moravu, myslím do Ostravy.
00:08:20 V 60. roce byla amnestie
00:08:24 a v 62. mě znovu zavřeli za podezření ze styku s mým bratrem.
00:08:36 Pustili mě až v 65. roce.
00:08:42 Já jsem byl v New Yorku od roku 1999 až do roku 2007,
00:08:46 kdy jsem se vrátil zpět do vlasti.
00:08:50 Tam jsem se potkal s mnoha lidmi, kteří emigrovali
00:08:55 buď po válce ve 45. roce nebo ve 48. roce,
00:08:59 nebo pak po 68. roce.
00:09:02 Byla tam spousta zajímavých lidí, zajímavých osudů.
00:09:06 Jedním z nich byla Dáša Lehmová, to byla velice zajímavá paní.
00:09:11 Chtěl jsem ji přesvědčit, aby mi také něco řekla o svém životě,
00:09:16 o tom, jak přišla do USA.
00:09:19 Jenomže to bylo velice těžké, protože se nechtěla moc svěřovat,
00:09:23 nechtěla moc vykládat sama o sobě.
00:09:27 Měla velice těžký život, myslím, že skoro 12 let prožila ve vězení.
00:09:32 Já jsem nechtěla odejít za hranice.
00:09:36 Odešla jsem, až když mi muklové, tedy političtí vězni, řekli:
00:09:41 Dášo, ty tady nemůžeš zůstat, teď má přijít sovětská armáda,
00:09:44 vstoupí do Prahy.
00:09:46 Řekli mi, že musím odtud.
00:09:51 Vyprávěla mi pak všechno, co prožila ve vězení
00:09:55 a asi roku 2005 přišla s nápadem, že by byla velice ráda,
00:10:02 kdybychom dali sloužit mši svatou,
00:10:06 kdybychom udělali něco pro lidi, kteří byli za komunistů popraveni.
00:10:11 Kdyby se pro ně udělalo něco po duchovní stránce.
00:10:15 Máme tady komunitu, chodíme do kostela, jsme věřící lidé
00:10:18 a bylo by krásné, kdybychom za ně dali sloužit mši svatou.
00:10:21 Tento nápad jsem přivítal i mnozí další lidé
00:10:24 a tehdy to začalo.
00:10:27 Ona dala seznam, který sehnala z České republiky od svých známých
00:10:33 a lidé, kteří byli v tom měsíci popraveni, byli jmenováni,
00:10:38 my jsme se za ně modlili a měli za ně mši svatou.
00:10:43 Protože jsem se znala s farářem Antonínem,
00:10:48 který je dneska zpátky v Ostravě,
00:10:51 tak jsem mu to řekla a on řekl, že ano, ať mu dám ty seznamy
00:10:55 a že on za ně mše sloužit bude.
00:10:58 Tak jsem připravovala na každý týden ta jména, která odpovídala času,
00:11:03 kdy dotyční byli popraveni.
00:11:09 Na Pankráci jsme věděli, že když se v 5 ráno rozsvítila světla,
00:11:14 že tam začínají popravy politických vězňů.
00:11:19 To byla pro nás katastrofa.
00:11:26 Ona se často chtěla svěřovat lidem se svým osudem,
00:11:30 se svými zkušenostmi
00:11:33 a vím, že v životě nenašla moc lidí, kteří by byli ochotni jí naslouchat.
00:11:38 Možná to tak je i ve společnosti, že lidé prostě mají svoje starosti
00:11:44 a nechtějí to slyšet - prostě to už bylo někdy dávno a je to nezajímá.
00:11:48 Možná je to i jakési memento pro nás, že bychom měli naslouchat
00:11:52 a říct si, že toto jsou důležité věci v našich dějinách
00:11:56 a že by člověk měl umět více poslouchat ty lidi
00:12:00 a uvědomit si, že k tomu může dojít znovu,
00:12:05 pokud nebudu naslouchat tomu, k čemu došlo.
00:12:10 Vím, že někdy nenašla ochotné posluchače v té naší komunitě,
00:12:15 že jí říkali, aby už o tom nemluvila.
00:12:20 Ona chtěla někomu sdělit to, co prožila, čeho byla plná.
00:12:29 Riskovala jsem popravu, věděla jsem, že to se může stát,
00:12:34 věděla jsem, že já nemůžu nikam utéct.
00:12:41 V roce 2005 nechala stařičká politická vězeňkyně paní Lehmová
00:12:46 v New Yorku celý rok sloužit mše za 242 nevinně popravených.
00:12:53 Je to dojemné, ale zároveň alarmující.
00:12:57 Proč soukromá osoba? A proč v New Yorku?
00:13:01 Tito nevinně popravení by měli být vzpomínáni
00:13:05 v naší katedrále svatého Víta. Kde jinde?
00:13:15 Skryté titulky: Milena Vlčková, Česká televize, 2008
Zatímco v komunistickém Československu byli věřící lidé pronásledováni, pro mnohé uprchlíky byla víra v Boha jejich hlavní oporou. Modlili se sami za sebe, za své příbuzné ve vlasti, i za zcela neznámé lidi, kteří museli zůstat za železnou oponou. Církevní komunita, v níž se mluvilo rodným jazykem, byla často nejdůležitějším spojením s domovem.
