Jiří Langmajer, představitel Milana

Zmínil jste se v jednom rozhovoru, že je to Vaše životní filmová role. Myslíte si to stále?

Myslím si to stále, protože se mě nejvíc vnitřně dotkla. A v podstatě, ač je to dost divný, tak s ní nejvíc souzním.

Máte nějakou osobní zkušenost s drogami?

Ne že bych byl momentálně na drogách, ale já myslím, že o drogách to ani tolik není. Spíš o psychice lidí. A tam vidím tu největší blízkost s Milanem. Tedy s tou postavou.

Co Vás zaujalo na natáčení?

Co mě na tom zaujalo nejvíc, nebo možná nejvíc potěšilo, je obrovská zabejčenost režiséra a autora zároveň dotáhnout tu věc přes milion překážek do konce. To, že věděl přesně, co chce, koho chce a taky dokázal vysvětlit, proč ho chce. A s tím souvisí i scénář, který se mi líbil od první chvíle, s tím souvisí i to, že jsme na něm v podstatě společně pracovali, což málokterý autor dovolí. Na place byla atmosféra velmi pracovní, otevřená připomínkám, skoro bych řekl až divadelní, při tom zkoušení, což mně osobně velmi vyhovovalo. Navíc to obsazení je řekl bych až VIP. Tím nemyslím sebe, ale řekl bych casting a to, jak jsou ty lidi poskládaní typově. A i tím, co umí. Pak celý ten štáb a tým těch lidí, kteří byli všichni mladí. Nejvíc mě zaujalo to, že jsem se mezi tak velkou skrumáží dobrých herců, mezi takovou konkurencí jakžtakž prosadil.

Jak byste charakterizoval Milana?

Myslím si, že charakteristiku si vždycky každý, pokud se na to bude dívat, udělá sám. Nebo vytvoří sám pro sebe. Kdo se mnou žije aspoň 5 let, tak přesně ví, kdo je Milan. Je to velice silná osobnost. Proto jsem byl dost překvapený, když Robert obsadil zrovna mě. Já jsem pln pochybností. Ale to vlastně ten Milan taky. Nicméně je tvrdý k lidem. Je to člověk, který kdyby se jmenoval Jirka Langmajer, tak je to v podstatě úplně to samý. Akorát že já jsem neměl tak intenzivní zkušenost s omamnými látkami jako on. Jinak myslím, že používám v životě stejný finty na lidi jako on. Možná z toho důvodu, že jsem si právě tak nejistý. Charakterizovat postavu ve filmu je velmi ošidný.

Kdybyste měl někoho pozvat do kina, na co by to bylo?

Kdybych třeba chtěl pozvat momentálně svoji 17letou dceru na něco - ale tím pádem už bych musel pozvat i jejího chlapce - tak bych je asi zcela bezostyšně a velmi sobecky a sebestředně pozval právě na náš film. Protože mě velmi zajímá, co si zrovna oni v těchhle letech, i s přihlédnutím, že tam teda hraje její táta, a co tam hraje a koho tam hraje, tak co si o tom doopravdy myslí. Protože ona je v těchhle letech velmi tvrdě a nekompromisně upřímná. Takže bych se patrně dozvěděl opravdu něco, co bude dozajista velmi zajímavý.

Jiří Langmajer pro deník Právo

Čím vás Robert Sedláček pro svůj projekt získal?

Přesvědčil mě poprvé už před dvěma lety. Přišel tehdy, podíval se na mě svýma šílenýma očima, plnýma ohromného smutku a zároveň odhodlání, a začal neartikulovaně vykřikovat, že beze mě to nenatočí a podobně. Vůbec jsem nevěděl, co budeme dělat, ale uvěřil jsem těm jeho očím. Cítil jsem, že to pro mě bude v každém případě ohromně přínosné, protože urputností a smutkem jsme si hodně blízcí. Po chvíli jsem ho vlastně přestal poslouchat a jen jsem si užíval pocit, že proti mně sedí člověk, se kterým se možná budu moci napojit na stejnou linku, vydat se na chvíli stejnou cestou. Což se skutečně nakonec povedlo.

Sedláček pak trval na tom, že každý z vás musí prožít alespoň jeden den ve skutečné komunitě. Jak jste se tam cítil?

Těch čtyřiadvacet hodin stálo za to, protože jsem zažil něco, co se nestává často, a když už se to stane, je z toho velký rozruch. Právě v ten den odpoledne někdo bouchl do gongu, zakřičel „výjimečná“, všichni se seběhli a bylo nám oznámeno, že jedna holka, která už tam byla osm měsíců, „relapsovala“, jinak řečeno zdrhla.

Jaké bylo natáčení filmu? Parta herců v uzavřeném prostředí autentické komunity, to může být slušná ponorka. Jak jste to snášel?

Dobře právě díky hereckému obsazení. Nehrají tam největší hvězdy, ale vesměs herci, kteří ve filmu už něco znamenají, a vím stoprocentně, že nikdo z nás si neudělal ostudu, všichni podali mimořádně dobré výkony. Náročné to bylo hlavně proto, že už jsem se připravoval na Hamleta, a ještě jsem denně odjížděl s Davidem Švehlíkem hrát Večer tříkrálový, takže zatímco ostatní si šli večer do hospody aspoň lehce vykalit palici, usnout a ráno v šest zase vstát, my jsme jeli na Hrad, odehráli představení, vrátili se a šli spát úplně střízliví.

Jak jste byl spokojen s kratičkým sestřihem, který máte ve filmu na hlavě?

Dlouho jsem bojoval, nechal jsem se ostříhat trochu a víc nechtěl. Ale pak jsem si asi půl hodiny před první klapkou uvědomil, že to je blbost, a nechal jsem si projet hlavu strojkem. Netušil jsem, že to nejhorší mě teprve čeká. Po natáčení, když už mi vlasy dorostly, se dotáčely scény, v nichž se děj vrací zpátky před období v komunitě. A Sedláček, že nutně potřebuje, abych byl úplně jinej. Že nejlepší by bylo, kdybych měl úplně světle žlutý vlasy. Já jsem se tím šílencem zase nechal přesvědčit a odbarvil jsem se. Ve filmu mě je s tou příšernou hlavou vidět snad necelou minutu. Když mi vlasy odrostly do poloviny, dostal jsem dlouhodobou práci a nezbylo, než to řešit melírem. Takže díky Robertu Sedláčkovi a jedné minutě teď chodím každý měsíc jako debil na barvení vlasů. To je jediný, za co ho trošku nemám rád.

Věra Mišková: „Jiří Langmajer v terapii Pravidel lži“, Právo, 23. 11. 2006, s. 1