Explikace režiséra
Vždycky mě zajímaly ty nízké (lidské) věci, které stojí v pozadí těch velkých (božských) pojmů jako je láska, upřímnost, pravda, přátelství, sebeobětování, vůle, odpovědnost… a maskují se jimi.
Ta velká slova nám prozařují každodennost, která je jinak přízemní, ubíjející a z člověka pozvolna činí pozoruhodně sebevědomou bytost, která slyší a vidí jen to, co vnímat chce. „Pohoda“ je jistý druh slepoty; ne ovšem nepohodlný. K téhle slepotě uprostřed každodennosti nám pomáhají velká slova a… drogy.
Mí hrdinové už nemají kam utéct, sebevědomí se rozpustilo v kocovině, z „pohody“ se stala matná vzpomínka a velká slova z jejich úst znějí jak šustění trávy. A právě v tuhle chvíli mě začínají zajímat. Jde jim totiž o život a to je vždycky velká chvíle, v níž každá věta může být zároveň dopisem na rozloučenou.