TV program Osobní program  
Logo pořadu
Pandurango cesta za bohem hudby
Pandurango pátek 27. 12. 2013 po půlnoci 00:25 ČT6
Všechna vysílání: pořadu / dílu
/ivysilani/10087919943  Přidat do Osobního programu Nastavit připomenutí
STAD  
Přehled částí  
1. Indie
2. Čína
3. Austrálie
4. Maroko
5. Brazílie
6. Bolívie
7. Senegal

Koncert

Další o pořadu
Pandurango - cesta za bohem hudby
Rozhovor s Michalem Dvořákem
Ve zkratce
Diskuse
Napište nám
Sdílet

Videoupoutávky
Krátká verze
Dlouhá verze
Indie
Čína
Austrálie

Ústřední píseň
One World One Music
Hudba: Michal Dvořák, Jiří Janouch.
Text: David Sís, Michal Dvořák a Henry D.
(RadioCut)

Související pořady
Koncert Pandurango na Letní filmové škole v Uherském Hradišti

Další zdroje
Stránky Michala Dvořáka

Chat s osobností
Michal Dvořák
(25. 10. 2006)

Kdy vlastně jsi dostal nápad zrealizovat celý projekt? Jak dlouho trvalo, než se ti podařilo jej uskutečnit?
Asi před patnácti lety. Já jsem jako dítě pobýval tři roky v Alžíru. Později jsem se snažil veškeré své úspory procestovat. Na svých cestách jsem pořizoval nahrávky hudebníků a vůbec všeho zvukově zajímavého. Na jedné z cest na Martinik jsem pátral po domorodých hudebnících resp. po Afromartiničanech :-), kteří měli údajně bubnovat, zpívat a tancovat na plážích od večera do rána. Ostrov jsem objel několikrát a za čtrnáct dní jsem objevil na plážích jen opilé černochy s plechovkami Heinekenu, jak sledují Eurosport na gigantické plazmě. V té chvíli mi došlo, že taková situace asi nebude jen tam a že si musim zatraceně pospíšit, jestli chci nějakou původní hudbu ještě ve světě zažít na vlastní uši. Z toho vzešel první pracovní název „Uši v buši“. Ale nakonec jsme jej se spolurežisérem Davidem Sísem pojmenovali „Lungta“, což je tibetský symbol. Ale zaroveň název organizace za osvobození Tibetu. S tím měly čínské úřady zásadní problém, a tak jsme nakonec zvolili název expedice „Pandurango – cesta za bohem hudby“. Panduranga je desátý Krišnův avatar, kromě jiného patron hudby a umění. Při prvním natáčecím dnu v Indii nám udělali púdžu (duchovní rituál se zpěvy), udělali nám šafránové tečky na čelo a určili Panduranga jako našeho ochránce a patrona na putování světem za dalšími bohy hudby. Příprava trvala tak zhruba tři roky intenzivní práce.

Projekt nakonec zaujal Českou televizi, byla s to pokrýt všechny náklady nebo jste museli hledat ještě alternativní zdroje financování?
Samozřejmě jsme sháněli partnery, sponzory a mecenáše. Po třech letech jednání a slibů ale nedopadlo nic. Jeden partner nám dokonce po půlroce jednání a nespočetných schůzkách zrušil dohodu hodinu před podpisem smlouvy. Důvod uvedl, že si to rozmyslel :-) Na což má samozřejmě právo, ale po půl roce jednání je to myslím pěkná rošťárna. Bohužel jsme tohoto partnera přislíbili i v jednání s Českou televizí. Musím ještě jednou vyjádřit obrovské díky ČT, že od projektu v tuto chvíli neodstoupila. Pustili jsme se do natáčení s velmi omezeným rozpočtem, s tím, že já chybějící finance doinvestuji. Musím zdůraznit, že celý skromný štáb resp. štábíček pracoval v podstatě za symbolické honoráře a někteří jen za diety. Při tom nasazení bylo obrovské. Natáčeli jsme v kuse bez dnů volna, dvanáct a více hodin denně. S průměrem 300 km denního přesunu. Takže všem svým pošetilým kamarádům a kolegům chci vzkázat, že dovolená to opravdu nebyla. Ovšem vše bylo vykoupeno obrovským množstvým skvělých záběrů a kontaktů s hudbou všech kontinentů a stylů. Od primitivních aboriginánských kmenů, přes vzdušné melodie Himálají až po supermoderní marocký hiphop. 

Kolik v průměru měl štáb členů?
Tak tři až pět. Ale většinou čtyři. Chtěli jsme pořídit profesionální nahrávky a zároveň točit hudbu aspoň na dvě kamery. To je nezbytnost. Bohužel je to nesrovnatelné se štáby jiných velkých televizí. To ale na výsledku nikdo nepozná. Dovolím si tvrdit, že naše série dokumentů snese srovnání s jakýmikoliv obdobnými světovými produkcemi. Zároveň chci zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o levné cestopisy s novou tématikou.

Vypadá to, že všichni museli dělat všechno. Co konkrétně za profese jsi se přiučil?
Tak myslím si, že jakési vzálené povědomí o filmových profesích jsem měl, protože jsem dělal zvukaře i autora hudby k filmu Amerika a díky tomu strávil na „place“ více jak měsíc a byl jsem i při všech dokončovačkách. Pak jsem dělal hudbu k dalším devíti filmům a na natáčení jsem chodil nejen ze zvědavosti. Ale takhle v praxi a v takových extrémních podmínkách jsem byl poprvé. Teploty od -18 stupňů do +46 stupňů. Nadmořské výšky až do 6000 metrů nad mořem. Sucho, vlhkost, vichřice a dusna, které jsme asi všichni zažívali, nám dali opravdu zabrat. Myslím, že jsme se všichni přiučili všemu, ale především psychologii kolektivu :-) Tři a více měsíců v kuse dokážou s lidskou psychikou zázraky.

Jak probíhali přípravy na jednotlivé cesty a jak se plánovaný průběh lišil od toho skutečného?
Délka pobytu byla vzhledem k letenkám daná. Kontakty byly z 90 procent předjednány z Prahy. Ono se nedá vzít techniku za miliony do pralesa a doufat, že na nás vyskočí indián s píšťalkou a bude se nám vnucovat :-) Přípravy probíhaly asi rok, včetně konzultací s odbornými etnology a hudebními vědci. Tady chci podotknout, že jsme točili i o hudbě současné a populární. Tento dokument si neklade za cíl přinést nějakou odbornou studii, ale zmapovat současnou situaci ve světě. Jakou má šanci na přežítí např. původní hudba Bolívie a jak se vyvíjejí nové hudební směry ve favelách Rio De Janeira.

Můžeš říct něco o spolupráci s jednotlivými režiséry?
V podstatě celý projekt jsem dal dohromady s režisérem, kamarádem a dlouholetým spolupracovníkem Davidem Sísem, který s námi absolvoval Indii, Čínu, Brazílii a Bolívii jako režisér i druhý kameraman. V mezidobí, kdy střihal a dokončoval materiál z cest, jsme s režisérem a kameramanem v jedné osobě Šimonem Koudelou, zvukařem Mariánem Gregorivičem a mojí ženou Evou projeli Austrálii a Nový Zéland. A potom jsme si „dali“ Afriku s Jakubem Sommerem a mým kolegou Jirkou Janouchem. Na všech cestách režiséři měli na starost i kameru. Nesmím zapomenout na Jakuba Švejdu, který byl s námi kromě Austrálie a Nového Zélandu všude. Staral se o finance, smlouvy, kameru, osvětlení a vůbec o vše, co bylo potřeba. Do Jižní Ameriky jsme vzali jako posilu kameramana Honzu Kvasničku. Jisté krize jsme prožili všichni, ale důvod k tomu měnit štáb to nebyl. Bylo to především z časových a finančních důvodů. Jeden režisér by s takhle nízkým honorářem takhle dlouho nepřežil :-)

Je jasné, že rok cestování byl zážitky hodně nabitý. Můžeš vybrat pár těch nejdrsnějších, pár nejpřekvapivějších a pár těch nejpříjemnějších?
Nějdrsnější je asi vidět malé děti, jak bojují s osudem v těch nejchudších oblastech světa. Tam si vždy uvědomím, že starosti a problémy, které řešíme doma, jsou v podstatě nicotné. „Strašné a osvobozující zároveň.“ Nejpříjemnější bylo, vždy když jsme si zahráli s muzikantama, kteří neznali žádný cizí jazyk, a zjistili jsme, že hudební esperanto funguje i beze slov!

Původní myšlenka byla natočit pět dílů, vzniklo jich sedm – je tedy jasné, že materiálu bylo opravdu hodně. Jakým způsobem jste selektovali?
Ano, chtěli jsme natočit symbolicky pět dílů, jako pět světadílů. Ale získali jsme tolik skvělého materiálu, že jsme se po dohodě s ČT rozhodli vypustit Evropu a naopak přidat Africe, Asii a Jižní Americe díl. Vybírali jsme hlavně ty oblasti, které nejsou tolik známé. Evropa je myslím oproti jiným kontinentům hudebně zmapovaná dokonale.

Dokumenty se vysílají na podzim, plánuješ kromě koncertu v Uherském Hradišti ohledně Panduranga ještě další aktivity?
Kromě koncertu v Uherském Hradišti v rámci Letní Fimové Školy, který se uskutečnil 26. července 2006 a představil hudebníky ze všech kontinentů během jediného koncertu a byl zároveň zaznamenán pro ČT jako bonusový závěrečný osmý díl dokumentárního seriálu „Pandurango – expedice za bohem hudby“, bych chtěl vydat moje CD inspirované touto cestou. Samozřejmě DVD a nebráním se jakékoliv spolupráci na poli worldmusic či jiné hudební fúzi. Jsme teď v největším fofru dokončovacích prací, takže tyhle úvahy nechám až na později.

S jakými nejneobvyklejšími nástroji jsi se setkal?
To by se sem nevešlo. V podstatě všechny nástroje původní etnické hudby jsou unikáty. Zároveň vznikají v neskutečně chudých poměrech. Takže pokaždé žasnu, jak skvěle hrají a jak je jejich majitelé dokáží dokonale ovládat a s neskutečnou vynalézavostí vyrábět.

Jakým způsobem tě jako hudebníka Pandurango obohatilo?
Nevypověditelným. Ta cesta mě obohatila především jako člověka a hudba je jen odrazem toho, co lidé prožívají a cítí. To je spíš na knihu... :-)

Stopáž: 28 minut
Rok výroby: 2005

reklama

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 546