Pošta pro tebe

Setkání klientů Americké domoviny

Otovi bylo v době natáčení Pošty pro tebe 89 let. V dětství osiřel, od 13 do 18 let žil v takzvané Americké domovině v Brně. Byl to ústav zřízený z daru amerického Čecha W. F. Severy, který tak chtěl umožnit chudé, ale zdatné mládeži levnou a zároveň dokonalou průpravu pro život.

Domovina se pro Otu stala stabilním domovem přesto, že jeho první představy o jakémsi „útulku pro sirotky“ vzbuzovala v jeho srdci obavu. „Tehdejší ředitelka mě vlídně přijala a já tam našel na 5 let domov,“ svěřil se ve studiu Ota.

Toužil se setkat s chovanci a kamarády z té doby. Netušil, kdo z nich ještě žije, zda vůbec někdo přijde. Bylo pro něj důležité své vzpomínky a pocity sdílet. Nikdo z tvůrčího štábu nepředpokládal, jakou odezvu zveřejněná výzva vyvolá. Hledali jsme klienty ve vysokém věku, šance na realizaci setkání se zdála být malá. Nakonec se ale ve studiu za stěnou objevilo celkem sedm hostů.

Ukázka ze studia

Všichni během povídání zapomněli na trému, se kterou do studia přicházeli. Během rozhovoru s Ester se přenesli o desítky let nazpátek a ve studiu vznikla spontánní a srdečná atmosféra. Ze studia všichni odešli do restaurace, kde si vyměnili telefony a adresy a Jan přislíbil, že zorganizuje velké setkání v Brně.

Návrat k příběhu

Jan (71), potomek tehdejšího správce domoviny: „Na natáčení do Prahy jsem jel s nadšením. Oslovil jsem klienty, se kterými jsem byl ve spojení a doufal, stejně jako oni, že prožijeme emocionální chvíle. A to se skutečně stalo. Už ve studiu jsem byl rozhodnutý uspořádat pro všechny setkání soukromé, abychom si o všem v klidu popovídali a užili se.“

Vlasta (84), host ve studiu: „Nejdříve jsem se styděla jít před kamery, ale trému jsem přemohla. Život v domovině byl krásný, často jsem na toto období během života vzpomínala. S bratrem a sestrou jsme tam žili všichni, tatínka nám za války popravili. Velmi mě potěšilo, že jsme se po letech setkali. Jan později uspořádal setkání chovanců v Brně, kam jsem nemohla přijet a těší mě, že jsem nakonec jela alespoň do studia. Děkuji Poště, že se příběhy, jako je náš, zabývá. Myslím, že připomenout doby, kdy bylo lidem v nouzi pomoženo, je důležité. Dnes jsou lidé často rozmrzelí. Je to škoda. Žijeme dobře, a pokud nám nehrozí válka, važme si toho, co máme.“

Setkání v Brně

Jan: „Setkání jsme s manželkou organizovali strašně rádi. Byli jsme zvědavi, kolik dalších hostů přijede. Některé jsme ještě aktivně oslovili, někteří se ozvali sami. Chovanců se sešlo asi osmnáct. Některé přivezli děti a vnuci, někteří už poslali jen pozdrav, přicestovat nemohli s ohledem na věk nebo podlomené zdraví.“

Autentické záběry, září 2012

Jan: „Bylo to dojemné. Někteří si mě dokonce pamatovali, protože mě vozili v kočárku! Věřte, emoce byly veliké! Všichni byli dojatí, plakalo se, povídalo… Účastníci setkání nechali organizátorům jako poděkování zahrát písničku v rádiu. Všichni tehdy věděli, že jde o setkání poslední.“

Ota, host, který setkání vyvolal, zemřel roce 2014. Jan se dodnes, a spíše dvoustranně, stýká s panem Rouskem a paní Kitnerovou. Paní Vlasta chodí s Rouskovými a Čuhelovými na výstavy a na kafíčko…

Příběh chovanců Americké domoviny patřil k nejemocionálnějším setkáním v Poště pro tebe. Děkujeme všem, kteří do Prahy přijeli a sdíleli s námi své další setkání. Přejeme všem pevné zdraví!