Pošta pro tebe

Margita hledá svou biologickou rodinu

S paní Margitou jsme se setkali v roce 2013. Napsala do redakce emotivní e-mail o tom, že z informace, kterou se nečekaně dozvěděla, se nemůže vzpamatovat. Hlavou se jí honily otázky, na které nenacházela odpověď. Obrátila se proto na naši redakci s prosbou o pomoc. Paní Margita ve svých tehdy 46 letech zjistila z pozůstalosti rodičů, že byla jejich adoptivní dcerou. Na šok, který prožívala, nikdy nezapomene.

Žila život v láskyplné rodině, dostalo se jí vzdělání, sama později založila rodinu svou. Najednou však rodiče nebyli skutečnými rodiči, bratr nebyl skutečným bratrem. Kým tedy Margita je? Do jaké rodiny biologicky patří? Najde z ní po letech někoho? Dozví se pravdu o svém minulém životě, o rodičích, sourozencích? Platí vůbec vztahy, které prožila? Spoléhala na ně celá léta, přesto rodiče střežili tajemství, které až dosud neznala. Nezlobí se na ně, ale bude jí dlouho trvat, než se s ním vyrovná.

Stejně jako další lidé, kteří nám svěří podobný příběh, přicházela i Margita do studia plna očekávání i obav.

Ukázka ze studia

Návrat k příběhu

Margita: „ Najednou proti sobě vidíte sedět a mluvit lidi, kteří jsou vašimi biologickými příbuznými. Přesto, že tuto situaci očekáváte, počítáte s ní, neumíte si to poslední chvíle představit. Je to zvláštní. Mísí se ve vás radost i rozpaky. Nejvíce mě zaujala Helenka. Empatie asi fungovala vzájemně. S Helenkou máme společné oba rodiče, s ostatními jen biologickou matku. Je proto logické, že máme nejpodobnější způsob myšlení, ale jsem ráda, že si rozumíme všichni.“

Ve studiu Margita potkala část své nové, širší rodiny. I noví příbuzní měli najednou spoustu otázek, a tak první „rodinná rada“ zasedla hned v nedaleké restauraci.

Margita: „Od té doby jsem se svými novými sourozenci v pravidelném kontaktu, nejvíce s Helenkou. Buď si denně telefonujeme, nebo píšeme přes facebook. Na první návštěvě Dobrušky, kde většina z nich žije, se nás sešlo osm – 4 sestry a 4 bratři, další dva žijí na Slovensku. Sešli jsme se pouze my sourozenci, abychom si o všem v klidu popovídali, zatím bez rodin. Setkání zorganizovala Helenka a byl to opravdu zážitek! Přijali mě do rodiny, jako kdybych k nim odjakživa patřila. A to o mně většina z nich do té doby nevěděla…“

Margita: „ Byli jsme si příjemní, nikdy by mě nenapadlo, jak početnou rodinu někde mám. Netrvalo dlouho a pozvali mě na další velkou rodinnou událost – na křtiny…“

„Je to skvělý pocit, když Vás blízcí rádi vidí a cítíte se vítaný. Můj život sice běží v pořádku dál, ale bylo pro mě důležité porozumět situaci, na kterou jsem nebyla připravená. Po odhalení rodinného tajemství jsem si na chvíli připadala vykořeněná. Bojovala jsem s nejistotou, že nikam nepatřím. Teď už zase žiji v klidu. Odstěhovala jsem se z Brna blíže k dcerám. Žiji spokojený život, stále se vzdělávám - navštěvuji Univerzitu třetího věku a se svými dětmi i nově nabytou rodinou mám hezké vztahy.“

Margita: „Rodiče za jejich tajemství neodsuzuji, chápu, že měli své důvody mi o adopci neříct. Ve výsledku jsem jim vděčná, že si mě adoptovali. Získala jsem možnosti, které bych ve své biologické rodině pravděpodobně neměla. Když už jsem se však do této situace dostala, jsem ráda, že jsme ji všichni úspěšně zvládli. Díky, Helenko, že jsi mi s tím pomohla!“