Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Waldemar Matuška — Lidé — Česká televize

zpěvák

* 2. července 1932

† 30. května 2009

Zpěvák, hudebník a herec Waldemar Matuška (křtěný Vladimír) se narodil v roce 1932 v Košicích zpěvačce Vídeňských operetních divadel Marii „Mie“ Malinové, jež byla na Slovensku na uměleckém turné. Jako otec je oficiálně uveden František Matuška, bývalý vojenský kapelník, ale kdo je Waldovým biologickým otcem, se dodnes s určitostí neví, údajně jím může být jakýsi cikánský primáš cimbálové kapely. Waldemar byl nejmladší ze čtyř Miiných synů, kteří později žili v Německu. Vyrůstal v Praze v Klimentské, přičemž učivu na základce moc nedal: dokonce měl na vysvědčení třikrát čtyřku ze zpěvu. Nicméně matčiny geny se nakonec projevily – rychle se naučil hrát na několik hudebních nástrojů (mandolína, kytara, banjo, kontrabas) a zpěv začal procvičovat v Husově sboru v Jungmannově ulici. Nadto s partou kamarádů z Petrského náměstí hrával i divadlo, přičemž byl nejen hercem, ale i režisérem – sám sobě vždy přidělil roli Ježibaby.

Snil o tom, že bude námořníkem, ale nakonec se v patnácti přesunul do Poděbrad učit se sklářem. Po vyučení v roce 1950 nastoupil do Moserovy hutě v Karlových Varech, protože se do města přestěhovala celá rodina. Vydržel ale jen rok – byl příliš hubený a fyzicky slabý. Vrátil se tedy do Prahy, kde – ač barytonista – zpíval basy ve Státním souboru písní a tanců. Léta 1952–1954 strávil Matuška na vojně, po návratu do civilu dělal tajemníka Domu osvěty v Chebu. Poté se opět přesunul do Varů, kde hrál po kavárnách. V sezóně 1957–58 se coby černovlasý kudrnatý mladík s knírkem objevil na prknech pražské Reduty a seznámil se tak s Jiřími Suchým a Šlitrem (v kavárně Vltava zase s Miroslavem Horníčkem a Ivanem Vyskočilem). Víceméně ale jenom zaskakoval, o nějaké stálé práci se nedalo mluvit. Vrátil se tedy do Varů, kde v devětapadesátém stál u vzniku Mambo Kvintetu, s kterým jezdil na zájezdy po celé republice. Ale stále toužil vrátit se do Prahy.

Nakonec Matušku angažovali právě Suchý se Šlitrem: v únoru 1960 nastoupil do divadla Semafor. Na divadelních prknech se poprvé objevil v satiře Člověk z půdy, kde plnil funkci sboristy a tanečníka. V pásmu Zuzana je sama doma odzpíval svůj první známější song To všechno vodnes čas, takto duet s Karlem Štědrým. Natočil i debutní singl, splitko s písničkou Souvenir. První významnější Matuškovou rolí byl chuligán Harry Bedrna v komediální „detektivce s hudbou“ Taková ztráta krve. Zpěvák v té době žil velmi skromně: nemaje bytu a touže po něm, oficiálně byl v divadle zaměstnán jako technik, kulisák, rekvizitář. V divadle i přespával – přímo na jevišti na vyřazené oponě, anebo na lehátku.

To se ale rychle změnilo: během působení v Semaforu se z Matušky stala hvězda. Vládl zvučným barytonem, avšak jeho rozsah byl podstatně větší – od basů mohl jít až do vysokého tenoru. Odlišoval se i vizáží: začal nosit plnovous, což u nás v té době nebylo obvyklé, měl černé kudrnaté vlasy a jeho uhrančivý pohled působil zejména na něžné pohlaví jako magnet. Byl čertem z pohádky, tajemným cizincem. Tím, jak vypadal a jak se oblékal (roláky, džíny, řetízek na ruce), získal pověst rebela, takže ho bralo i mužské publikum. K obrovskému talentu přidával i neskutečné charisma, byl pln energie, elánu a temperamentu, vtipný a okouzlující. Zároveň byl velkým bohémem, často a rád popíjel (většinou s partou lidí z uměleckých kruhů, mj. básníkem Janem Schneiderem, který mu později otextoval některé písně), a samozřejmě sháněl ženské. Vědělo se o něm i to, že je pověrčivý. Během dvou let v Semaforu nazpíval od autorské dvojice Šlitr-Suchý tyto velké hity: Písnička pro Zuzanu, Árie Měsíce, Kočka na okně a slavný duet s Evou Pilarovou Ach, ta láska nebeská. V rámci Semaforu vnikl i druhý duet s Pilarkou Tam za vodou v rákosí, mimo Semafor je znám hit Mám malý stan (duet s Karlem Štědrým). Není divu, že se v roce 1962 stal Matuška prvním československým Zlatým slavíkem.

Walda byl živel a také dost nezodpovědný: zmeškával odjezdy, občas (mimo Semafor) podepsal smlouvy na dvě představení na různá místa ve stejný čas. Navíc mu v té době zemřela matka Mia, takže tonul v depresích. Nakonec v roce 1962 ze Semaforu odešel, a nastoupil k Darku Vostřelovi do divadla Rokoko. Přišel tam jako zpěvák, hrát divadlo vůbec nechtěl, přesto za sedm let působení dostal jedenáct hlavních rolí. Co se týče písniček, v Rokoku se stal jeho častým textařem Ivo Fischer – prvním songem, který mu otextoval, byl americký traditional Jó, třešně zrály (1964). Z dalších Waldových hitů této jeho rokokové éry lze uvést songy Ó, Zuzano, Jezabel, filmovou Buď pořád se mnou, dále Růže z Texasu, Víc nechtěl by snad ani D´Artagnan (duet s Martou Kubišovou), Nebeskej kovboj, Mrholí, Sedm dostavníků, Po starých zámeckých schodech, Tuhle rundu platím já, San Francisco, Čtyři koňský kopyta, Volám déšť, Pojď se mnou lásko má, Sbohem lásko, Don Diri Don, Píseň pro Kristýnku, To se nikdo nedoví (duet s Helenou Vondráčkovou), Slavíci z Madridu, Vítr to ví. V tom čase Matušku doprovázely například Vobrubův TOČR, Karel Vlach s orchestrem, skupina Mefisto nebo Orchestr Václava Hybše. V roce 1967 pak získal svého druhého Zlatého slavíka, a v devětašedesátém odešel z Rokoka. V tomtéž roce vyšla kniha To všechno vodnes čas…“ – jakési Waldovo „povídání o životě“, které zaznamenal Ivan Foustka.

Následně začal Matuška spolupracovat hlavně s Orchestrem Václava Hybše, což mělo – až na výjimky – dosti estrádní charakter. Ale zpíval i s jinými tělesy. Z tohoto období pak pocházejí písně jako třeba Tiše a lehce, Vracím se rád, Čas chvátá, Hříšník a fláma, Ráno, My jsme ti kluci akorát, Harfa, Děti z Pirea, Tvá země, A tak dál nosíš po kapsách sny mládí atd. Jak byl ale Waldemar vždycky tak trochu kovboj a tramp a líbily se mu chlapské písně country & western, stále více ho to táhlo tímto směrem. A tak začala jeho spolupráce s kapelou KTO (Kamarádi táborových ohňů), v níž od roku 1973 zpíval i se svou tehdejší přítelkyní Olgou Blechovou, zvanou „Bleška“. Samozřejmě, že dál dělal s Hybšem (například songy To bejval nádhernej čas, Já si vsadil na pár tónů, Loutna, Holky, já mám vás všechny rád, Den bičem prásk, Když máš v chalupě orchestrion), ale gró hraní a koncertování přenesl na KTO. Ve čtyřiasedmdesátém vyšel první singl Bylo nám pět a půl / Uragán, a v roce 1975 odjeli KTO s Waldou a Olgou na koncerty USA, kde poprvé vystoupili i v Mecce country, Nashvillu. Později tam hráli ještě třikrát. Z písní s KTO lze uvést ještě třeba Dým nad střechami, Kluci do nepohody, Zhoupni se v sedle, Jen se přiznej, že ti scházím či Eldorádo. Na začátku 80. let pak vyšla další kniha Matušky a Ivana Foustky: Svět má 24 hodiny (1982).

Walda byl samozřejmě díky své vizáži lákadlem i pro film. Prvních výraznějších filmových úloh se dočkal v roce 1964: nezapomenutelný je jeho zpívající padouch Kojot Kid ve vynikající westernové komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964) – píseň V Lincolnu loňskýho roku určitě vedla ve Stetson City místní hitparádu. A tím druhým je zpívající voják Patrik v semaforském komediálním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů – zde jeho píseň Tereza (samozřejmě z dílny Šlitr-Suchý) naopak čněla vysoko v československé hitparádě. V šestašedesátém přišly další herecké příležitosti: vedlejší role francouzského pašeráka Orbignyho v detektivce Smrt za oponou, a výrazná úloha dobrodruha Manuela Diaze, zvaného Zpěvák v parodii Fantom Morrisvillu (zde WM pěje písně AlelujaHou, hou).

Matuška se pak objevil coby cikán v koprodukční verneovce Tajemství Viléma Storitze (1967), v pětiroli v krátkometrážním hudebním filmu Pijácká romance (1967), sama sebe si zahrál i v TV-seriálu „rokokovské“ produkce Píseň pro Rudolfa III. (1967–68, zpíval zde například song Po cestách z kamení). Jedním z jeho hereckých vrcholů bylo ztvárnění bohatého sedláka Zášínka, jenž se upíjí z žalu nad svou zemřelou ženou – Židovkou, v dramatu Všichni dobří rodáci (1968). A samozřejmě také jeho bohémský a prostopášný sochař Smola v televizní komedii Kam slunce nechodí (1971). Zpěvák se tehdy na obrazovce vůbec objevoval často, měl dokonce s V. Hybšem svůj pořad Dobrý večer s Waldemarem (1970). V roce 1972 bral hlavní úlohu Georgese Duroye v TV-komediálním muzikálu dle de Maupassanta Miláček, a v dalším, tentokrát filmovém muzikálu Noc na Karlštejně (1973) ztvárnil Petra, krále cyperského a jeruzalémského, jenž zapěl hit Do věží. V roce 1980 měl poslední větší filmovou roli – hajného Kalinu v hudební komedii Trhák.

Matuška byl znám tím, že bolševiky nesnášel a často si takzvaně pouštěl hubu na špacír, provokoval. V roce 1986 kdesi řekl, že vláda tají skutečné informace o výbuchu v Černobylu, a někdo ho udal. Hrozilo, že si v tuzemsku už nezazpívá ani notu, a tak zpěvák se ženou a synem proměnili cestu na dovolenou do USA v emigraci. Ihned ale začali pracovat, natočili desku národních písní, z toho si koupili dodávku a začali jezdit po USA po krajanských spolcích. Byla to těžká dřina, najezdili tisíce mil, a odehráli spoustu koncertů. Nakonec si na Floridě koupili dům, který neustále přestavovali (Walda měl kromě zpívání ještě jednu vášeň – stavěl různé druhy harf). Po roce 1990 se do Československa zase pravidelně vracel, ale svůj hlavní stan měl na Floridě. O svém americkém dobrodružství napsal cestopis Tisíc mil, těch tisíc mil… (1999). O tři roky později o Matuškovi natočil dokument To je Waldemar režisér Filip Menzel (2002). V té době se ale zpěvákovi stále zhoršovalo zdraví, měl silné astma, prodělal operaci tlustého střeva, začaly mu ubývat červené krvinky…

Matuška měl rád ženy a ženy měly rády jeho. Poprvé se oženil ještě v Karlových Varech jako osmnáctiletý s Jiřinou Šťástkovou: manželství trvalo pět let a narodil se jim syn Miroslav, jenž žije v Hamburku a je knihovníkem a muzikantem. Waldemar s Jiřinou spolu měli ještě dvojčata-holčičky, které ale bohužel kvůli špatnému očkování na klinice zemřely. Druhé Waldovo manželství s Hanou „Dulinou“ Svobodovou bylo epizodní. Během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964) se seznámil s herečkou Jitkou Zelenohorskou a začali spolu žít. Stali se populární dvojicí, „nejhezčím párem v našem showbyznysu“. Vztah navenek trval zhruba pět let, ale mezitím do Matuškova života vstoupila tajná láska, která se od roku 1969 stala jeho vyvolenou už napořád – zpěvačka Olga Blechová. Vzali se v roce 1976 a o rok později se jim narodil syn Waldemar George, později překladatel a tlumočník.

Waldemar Matuška zemřel na zápal plic a selhání srdce v roce 2009 ve floridském St. Petersburgu, pohřben je na Vyšehradě. V roce 2010 o něm ČT natočila z cyklu Příběhy slavných dokument Walda (režie Václav Kučera). V roce 2012 o zpěvákovi vyšla kniha Marie Formáčkové a Michala Herzána Waldemar Matuška – a tak dál nosíš po kapsách sny mládí“, o rok později Olga Matušková-Blechová vydala kontroverzní knihu Waldemar a Olga – Zákulisí našeho života (2013). Předtím, v roce 2012, label Supraphon vydal kolekci Nebeskej kovboj, která čítá dohromady 18 CD s Waldemarovými písničkami.

Odkazy

Fotografie