Marta Kubišová

zpěvačka

narozena 1. listopadu 1942

Zpěvačka Marta Kubišová se narodila v roce 1942 v Českých Budějovicích do rodiny lékaře– internisty Jana Kubiše a jeho manželky Marty, ženy v domácnosti. Má o dva roky mladšího bratra Jana. Všichni dohromady i s prarodiči bydleli v zahradní vilce na Lineckém předměstí. Přestože na konci války zažila bombardování Budějovic, vzpomíná Marta na své dětství vždy ráda: právě v tomto období ji učarovala příroda a zvířata. Ve druhé polovině čtyřicátých let se rodina přestěhovala – nejprve do Městce Králové, kde byla Marta nucena „chodit“ na klavír (což ji absolutně nebavilo a výuku sabotovala), a v roce 1952 do Poděbrad, kde hudební martýrium pokračovalo. Nakonec si neustálým vzdorováním vynutila, že na klavír už chodit nebude, zato ji bavilo číst knížky, přestože se jí už v devíti letech po prodělané nemoci prudce zhoršil zrak. Zároveň sportovala (tenis, krasobruslení) a v Poděbradech se věnovala i jízdě na koni. V teenagerském věku se ale opět vrátila k hudbě. Ovšem nikoliv k vážné, nýbrž k té, která se linula ze západních rozhlasových stanic: Radia Luxembourg a AFN Munich.

V Poděbradech také vystudovala gymnázium. Kvůli třídnímu původu nemohla na vysoké škole studovat vysněnou medicínu, navíc otce kvůli maličkosti zatkli a vzali do vazby. Marta tak v roce 1959 odešla pracovat do poděbradských skláren s tím, že se po čase – s doporučením od sklářského mistra – na vysokou dostane. Od roku 1961 pak o víkendech zpívala s lázeňským ansámblem v Poděbradech a taneční kapelou v blízkém Nymburce na tzv. čajích. Ve dvaašedesátém se její rodiče rozvedli. Marta skončila ve sklárnách, neboť ji bylo sděleno, že doporučení ke studiu stejně nedostane. Naštěstí vzápětí vyhrála konkurz do pardubického divadla Stop, kde nakonec strávila jen jednu sezónu (1962/63). Důvodem bylo angažmá v plzeňském divadle Alfa, kam přestoupila společně s pardubickým hudebním skladatelem Bobanem Ondráčkem. A nabídek stále přibývalo.

Přetahovanou o talentovanou zpěvačku nakonec vyhrálo pražské divadlo Rokoko. Marta sem nastoupila v září ´64 a na její následnou kariéru to mělo zásadní vliv. S divadlem bylo totiž spojeno tzv. V-trio, v tom čase nejvlivnější producentský tým u nás: dirigent a aranžér Josef Vobruba, herec a ředitel divadla Darek Vostřel, a televizní režisér Jaromír Vašta, jenž měl v gesci hudební pořad Vysílá studio A. Ti všichni tehdy do médií tlačili právě zpěváky z Rokoka, mezi které patřili např. Waldemar Matuška, Karel Štědrý nebo Pavlína Filipovská. Marta následně nazpívala své první hity, většinou české verze zahraničních songů, jako třeba Loudá se půlměsíc nebo autorské věci tuzemských skladatelů, jako velmi oceňovaný duet s Waldemarem Matuškou Víc nechtěl by snad ani D´Artagnan. Na konci šedesátého pátého se v Rokoku objevili i další mladí zpěváci Václav Neckář a Helena Vondráčková, přičemž prvním společným zářezem trojice byla písnička Den žen. S Helenou pak Marta nazpívala duet Oh, Baby, Baby, za který v roce 1966 obě získaly stříbrnou Bratislavskou lyru. V tomtéž roce Kubišová vyšla na singlech S nebývalou ochotouNepiš dál a zahrála si ve filmu Jana Němce Mučedníci lásky.

Marta měla díky nedomykavosti hlasivek zvláštní, zakouřenou barvu hlasu – zpívala altem, díky čemuž běžný posluchač rozhlasu nebo desky uvěřil, že interpretem není mladá holka, nýbrž zralá, zkušená žena. Sama zpěvačka se o hlas nestarala a jeho zastřenosti ještě pomáhala kouřením cigaret. Na začátku sedmašedesátého převzala Zlatého slavíka za rok 1966, následně získala bronzovou Bratislavskou Lyru za duet Nech tu lásku spát s Waldemarem Matuškou. V Rokoku se představila v pořadu Listy důvěrné a hře Leonarde, tys nám dal, byla angažována do Vaštova televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. (kterého hrál samozřejmě Vostřel), a do jejího portfolia postupně přibyly další oblíbené songy Depeše, Denně čekám, Blues o tom, že život je chlap, Tajuplnej hráč, Nechte zvony znít, Na co tě mám atd. V tomto období přicházela i spousta nabídek ze zahraničí, nejvážnější z Londýna a Paříže, ale vzhledem k velkým částkám, které si Pragokoncert za její vystoupení nárokoval, se téměř nic z toho nerealizovalo.

Na začátku roku 1968 natočil Jan Němec její televizní medailon Náhrdelník melancholie a následně se postupně představila se singly jako Lampa, Cesta, Já cestu k tobě najdu si, Robinson, Říkám ti, A já to nepovím, nazpívala koledu Ráda bych k Betlému a v triu s Vondráčkovou a Neckářem singl Hej, pane zajíci. Spolu s dalšími českými zpěváky vystoupili i na festivalu MIDEM v Cannes a na festivalu pop songů v Holandsku. Kubišová dokonce zpívala i v pařížské Olympii, kde jí bylo nabídnuto půlroční angažmá. Vypadalo to, že se před ní otevírá svět. Jenomže dveře byly rychle přibouchnuty.

Na jaře ´68 její bratr Janodjel pracovně do zahraničí a kvůli okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR se rozhodl emigrovat do Kanady. Marta v té době s písní Cesta vyhrála festival Bratislavská Lyra, stále přicházely nabídky ze zahraničí a opět je blokoval Pragokoncert svými čím dál víc nesmyslnějšími podmínkami. Pak byla do seriálu Píseň pro Rudolfa III. natočena píseň Modlitba pro Martu, která se – aniž by to její tvůrci zamýšleli – stala symbolem odporu a protiokupačním protestsongem. V září si v Rokoku zahrála postavu Lenky v muzikálu Filosofská historie a v listopadu ´68 vznikla skupina Golden Kids, kterou tvořilo pěvecké trio Kubišová–Neckář–Vondráčková s doprovodnou kapelou a autorským duem Boban Ondráček–Jan Schneider v zádech. Pěvecké trio bylo dobře sestaveno i typově: bylo to propojení mladé naivky (Helena), vyzrálé ženy (Marta) a zlobivého kluka, šaška (Václav). Měli nakročeno do světa pop music a dle některých kritiků by se s tím, co GK předváděli, byli schopni uživit i na Západě.

V lednu ´69 se skupina představila na festivalu MIDEM a v pařížské Olympii, Kubišová získala dalšího Zlatého slavíka za rok 1968, a následně vyšlo její první LP „Songy a balady“, které kromě Modlitby pro Martu obsahovalo písně jako třeba Hey Jude, Ring O-Ding, Mama, Magdalena, Proudy, Zlý dlouhý půst nebo Balada o kornetovi a dívce. Režisér Němec pak vytvořil další, tentokrát barevný, působivý klipový medailon s názvem Proudy lásku odnesou (1969) s několika písněmi ze Songů a balad. K dalším Martiným singlům z tohoto období patří Addio, Měl snědou tvář, Svlíkám lásku, Já tu s tváří neměnnou, Kdo ti radu dá, Vrba, Legendy, Už se léto schovává, Ten druhý v nás. V rámci Golden Kids to pak byly písničky MicroMagicCircus, Bambambiribam a známý song Tajga Blues 69. Na podzim si Marta vzala režiséra Jana Němce za muže a společně začali bydlet v jeho bungalovu na Slapech. Nicméně vládnoucí bolševici dali novému řediteli Pragokoncertu za úkol Martu za každou cenu odstavit – záminkou se k tomu stala jakási rozmazaná pornografická fotka, na níž údajně měla figurovat. Následoval tlak na média, aby přestala Kubišovou vydávat a uvádět v televizi. V roce 1970 nahrála ještě některé písničky (mj. Hare Krišna, předělávku z muzikálu Hair), ale vyjít na deskách už nesměly. Třetího Zlatého slavíka za rok 1969 už směla převzít pouze v ústraní redakce časopisu Mladý svět.

Od roku 1970 nemohla zpívat a režim jí bránil najít si jakékoli zaměstnání. Státní bezpečnost ji nutila podepsat podporu normalizačnímu režimu výměnou za to, že pak bude moct zase zpívat. Odmítla je. Pokus o dítě dopadl špatně, zpěvačka potratila a prožila dvě klinické smrti. Tehdy byla úplně na dně. Aby se uživila, lepila papírové pytlíky na hračky, a i to jí bolševik nakonec zatrhl. Jana Němce, kterému zakázali točit, navíc tlačili k emigraci, a po rozvodu mu nakonec Marta sama doporučila, ať raději odjede, což se v roce 1974 stalo. Ihned po odchodu Němce si vzala za muže dalšího režiséra Jana Moravce. Na Vysočině v Pohledu u Havlíčkova Brodu koupili starou chalupu a začali ji dávat dohromady. A jelikož se Marta stýkala s disentem, mj. s Václavem Havlem a jeho přáteli, v roce 1977 podepsala Chartu 77, přičemž se stala jednou z mluvčích iniciativy. Na podzim si na Hrádečku u Havlových zazpívala v doprovodu písničkáře Jaroslava Hutky několik balad (mj. Starala se máti má) na III. Festivalu 2. Kultury. O půl roku později písně spolu s Hutkou natočila u něj v kuchyni a posléze vyšly ve Švédsku na albu „Lämna Vårt Land I Fred (Zakázaní zpěváci druhé kultury)” (1978). V roce 1979 se jí konečně narodila dcera Kateřina. Vzápětí se však ukázalo, že má Moravec bokovky, dva roky na to se s ním rozvedla a Kateřinu vychovávala sama. Nastalo další těžké období, neboť ji jakožto chartistku samozřejmě často vyslýchali na StB. Na začátku osmdesátých let konečně sehnala místo písařky a sekretářky v podniku Výstavby hlavního města Prahy.

Když přišel listopad 1989, Kubišová se stala jednou z jeho tváří a song Modlitba pro Martu jednou z písní sametové revoluce, což dovršilo jmenování Václava Havla presidentem. V roce 1990 vyšly v reedici „Songy a balady“ a později i další starší nahrávky. Marta začala znovu koncertovat a natáčet desky – v tom čase ji doprovázel Energit Luboše Andršta. S kapelou se podívala do Japonska, Paříže, Berlína, společně natočili koncertní televizní dokument Marta Kubišová 1990 a následně LP „Někdy si zpívám“ (1991). Zpěvačka pak začala spolumoderovat televizní Adventní koncerty, dlouhodobý pořadový cyklus o zvířatech Chcete mě? (od roku 1992), nahrála další album „Songy a nálady“ (1993 se známou písní Někde musí být ráj) a s Golden Kids prožili krátký comeback. Následovala zpěvaččina další deska „Řeka vůní“ (1995). V roce 1997 vyšla její biografie Chytat slunce od spisovatele Adama Georgieva. Od konce devadesátých let začala spolupracovat s divadlem Ungelt, nahrála alba „Marta Kubišová v Ungeltu“ (1999) a později „Já jsem já – Recitál Marty Kubešové“, záznam z koncertu v Ungeltu (2004). V následujícím roce pak vznikla deska „Vítej, lásko“ (2005) a další knižní biografie Marta KubišováAsi to tak sám Bůh chtěl… společně s publicistou Lubošem Nečasem, jejíž reedice vyšla v upravené podobě o sedm let později s názvem Marta Kubišová (2012). Mezitím se objevila v televizním dokumentu Martina Dolenského Dlouhý půst Marty Kubišové (2008), ve stejné době vyšel dokument Příběh na DVD, o rok později to byl krátký televizní profil 13. Komnata Marty Kubišové (2009), a v roce 2014 o ní natočila režisérka Olga Sommerová filmový dokument Magický hlas rebelky. V roce 2016 se na pultech objevila její zatím poslední řadová deska nazvaná Soul.

Marta Kubišová získala i několik ocenění: V roce 1995 obdržela od presidenta Havla státní vyznamenání Medaili Za zásluhy II. stupně, v roce 1998 jí byla na Pražském hradě udělena Čestná medaile T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu, v roce 2002 tamtéž Svatováclavské vyznamenání. V roce 2012 obdržela francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, hodnost Rytíř za „vynikající přispění k politické svobodě“, v roce 2015 pak Záslužný řád Velkovévodství lucemburského, hodnost Rytíř, v roce 2017 pak Medaile za zásluhy města České Budějovice.

Odkazy

Fotografie