Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Marie Drahokoupilová — Lidé — Česká televize

herečka

narozena 12. června 1941

Herečka Marie Drahokoupilová se narodila v roce 1941 v Praze na Vinohradech do dobře situované rodiny stavebního inženýra. Jelikož neměla žádné sourozence, veškerá pozornost rodičů byla upřena na ní, takže ona sama pokládá své dětství za velmi šťastné. K divadlu ji nasměrovala matka Marie, která v mládí nadšeně ochotničila, mj. s hercem Jiřím Plachým. Malá Madla (tak ji rodiče říkali) tedy od druhé třídy základní školy recitovala básničky a chodila do divadelního kroužku. Taktéž se stala členkou Dismanova dětského rozhlasového souboru. Do dramatického kroužku chodila i během studí na jedenáctileté střední škole v Kubelíkově ulici. Ještě během středoškolského studia si zahrála malou roli jedné z žaček v komedii Štěnata (1957). Po absolvování střední si Marie přes nesouhlas otce, který chtěl, aby šla na nějakou „pořádnou vysokou školu“, podala přihlášku na DAMU, a dostala se na ní. Na akademii mezi její spolužáky patřila např. Iva Janžurová, mezi přednášejícími byli Vítězslav Vejražka, Vlasta Fabiánová nebo Luboš Pistorius. Jejím absolventským divadelním představením byla hra Pavla Kohouta Dvanáct, která byla absolventům (zejména tedy Marii, jež se s autorem přátelila) napsaná takříkajíc na tělo – je o tom, jak dvanáct absolventů DAMU odchází ze školy do oblastního divadla a rozhodne se žít v herecké komuně. Po absolutoriu v roce 1963 Marie odešla na umístěnku do divadla v Karlových Varech, ale pravidelně začala hrát až po získání angažmá v oblastním divadle v Kolíně, v němž vydržela dvě sezóny.

Na stříbrném plátně se herečka ve větší roli objevila právě ve třiašedesátém – zahrála si Aničku, dceru hospodáře ve venkovském dramatu Cesta hlubokým lesem. Poté byla zfilmována zmíněná Kohoutova hra Dvanáct (1964), v němž Marie brala vlastně skoro titulní úlohu absolventky Lenky. Následně se představila ve vedlejší roli Ivany, ex-přítelkyně hlavního hrdiny, doktora Bohdana v dramatu Sedm zabitých (1965). Hlavní úlohu Vlasty, vdavekchtivé absolventky pedagogického institutu, získala pak Drahokoupilová ve snímku Svatba s podmínkou (1965). V tom čase se také splnila její touha vrátit se do Prahy, což jí posílilo hned dvakrát – zaprvé získala angažmá v libeňském divadle S. K. Neumanna, zadruhé se jejím přítelem tehdy stal doktor Miroslav Plzák, člen pražské intelektuální bohémy. Marie pak měla několik rolí ve filmech a inscenacích Československé televize, z nichž lze jmenovat její Olgu v komorním dramatu Křišťálová noc (1966) či lordovu nevěstu Sibyllu v komedii Zločin lorda Savila (1967). V osmašedesátém si herečka zahrála sekretářku Janu v hořké hudební komedii Bylo čtvrt a bude půl a pak už na Drahokoupilovou čekal její majstrštyk – hlavní role femme fatale Lenky Stříbrné v psychologickém dramatu Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), které bylo natočeno na motivy Škvoreckého Lvíčete. Právě tato úloha tajemné nepřístupné krásky nejlépe charakterizuje typ ženských postav, do nichž ji režiséři nejraději obsazovali – do role ženy vampa, nádherné chladné intrikánky (mnohdy vražedkyně), která snadno dokáže manipulovat s muži.

Co se týče konce šedesátých let, herečka velmi ráda vzpomíná na hlavní úlohu dívky ve výletní restauraci v krátkometrážní televizní aktovce Aksál (1969), kterou pro ni opět napsal Pavel Kohout, a která skončila na dvacet let v „trezoru“. V první polovině sedmdesátých let se Drahokoupilová objevovala na stříbrném plátně sporadicky a většinou ve vedlejších rolích, například jako Anna Marie v historické komedii Svatby pana Voka (1970), Alžběta v mysteriózním hororu Morgiana (1972), profesorka Vránová v hudební komedii Třicet panen a Pythagoras (1973), nevěsta Poupětová v krimi komedii Tři nevinní (1973) nebo jako otrlá barmanka Ilona v průměrné krimi Osud jménem Kamila (1974). O to víc začala točit pro televizi a jednalo se mnohdy o vskutku výstavní kusy. Výborná byla třeba komedie Psíčci lorda Carltona (1970), v které Drahokoupilová hrála lady Eleanor Carltonovou, hlavní objekt zájmu královského cenzorského úřadu, jemuž šéfoval její manžel. Pak to byl další komediální snímek Kam slunce nechodí (1971), kde se představila jako Elen, manželka hoteliéra, který nebyl požehnán míti dětí, anebo do třetice mikrokomedie Věra – nevěra (1972), v níž si zahrála roli Věry, na níž byla uchystána tajná zkouška manželské věrnosti.

V polovině dekády se Marie Drahokoupilová dostala do širšího diváckého povědomí, když se skvělou francouzštinářkou, herečkou Irenou Kačírkovou začaly společně moderovat televizní kurzy francouzštiny. O pořad byl zájem ze dvou důvodů – v pusté normalizační realitě byl jedním z mála okének do západního světa, a navíc v něm vystupoval i Paul LeClair, rodilý Francouz, který se stal okamžitě idolem českých dívek a žen. Pro Marii měl pozitivum i v tom, že se díky kurzům skutečně naučila francouzsky. Poté ji čekalo ještě několik vedlejších rolí v průměrných filmech a v květnu 1980 natočila v roli redaktorky pás dialogů s Milošem Kopeckým, který později vyšel na elpíčku „Večer s Milošem Kopeckým“. Ještě předtím se ale Marie na MFF v Karlových Varech seznámila s rakouským obchodním zástupcem Ervinem Neuhartem, za kterého si v roce 1980 provdala. Opustila libeňské divadlo, a odstěhovala se za manželem do Vídně, kde se stala ženou v domácnosti. Tím, že se jednalo o legální svazek, mohla jezdit do Československa, takže i v osmdesátých letech byla občas vidět v tuzemských filmech. Poslední hlavní roli – lékárnici Karchovou – si zahrála v Jakubiskově humorném gotik-hororovém koprodukčním televizním seriálu Teta a následném filmu Pehavý Max a strašidlá (oba 1987).

V roce 1993 se Marie Drahokoupilová rozvedla, vrátila do Československa, a několikrát se objevila v menších filmových a seriálových rolích. V České republice žije dodnes.

Odkazy