26. ledna 2020

Severočeský Šluknov má dlouhou historii. Založili ho na počátku 14. století Berkové z Dubé. Jejich rodový symbol, dvě zkřížené dubové větvičky, se dostal i do erbu města, ze kterého učinili centrum správy svých držav v naší zemi. Zdejšími pány však v dalších staletích bývaly i saské šlechtické rody. Nejednou se v minulosti dokonce řešilo, nemá-li Šluknovský výběžek spíš patřit našim severozápadním sousedům. Naštěstí se tak nestalo. S kamerou vyrazíme na prohlídku jeho nejzajímavějších památek. Zavítáme kupříkladu na zámek, kde si v expozici připomeneme zejména poslední majitele panství s modrou krví.

Hrad Lichnici, tedy to, co se z něj dochovalo, jsme si už společně prohlédli. Tentokrát se vydáme do podhradí, do míst, která jsou součástí chráněné krajinné oblasti Železné Hory. V blízkosti památky vyhloubily divoké potoky dvě romantická údolí. Jedním z nich je necelé dva kilometry dlouhá Lovětínská rokle, pojmenovaná podle stejnojmenné bystřiny. Úzká stezka na jejím dně pamatuje kupecké karavany i průvody panstva. Připomeneme si mimo jiné legendu, která vypráví o kruté hradní paní a rytíři, který splnil její těžký úkol, ale za její pýchu ji potrestal. Bude nás zajímat i to, co měl památný dub společného s husitským vojevůdcem Janem Žižkou.

Městečko Dobrovice bývalo vesnicí zvanou Dobroviceves, Tu založil zřejmě už ve 2. polovině 12. století vyšehradský kanovník Dobrovít. Na místě původní tvrze nechal v roce 1578 Jindřich z Valdštejna vybudovat renesanční zámek. V roce 1831 ho Thun-Taxisové přestavěli na cukrovar, který funguje nepřetržitě téměř 190 let. Stal se tak největším a nejstarším v českých zemích. V areálu hospodářského dvora tu navíc otevřeli muzeum cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství a města. A protože v době natáčení vrcholila sezóna výroby bílého zlata, nahlédneme i do provozu. Dozvíme se, co všechno obnáší proměna cukrové řepy v bílou sypkou hmotu, kterou si osladíme šálek kávy.

Ruiny rozlehlého středověkého hradu, novogotický zámek, novorománská hraběcí hrobka i řada romantických zákoutí. To vše vás čeká při návštěvě někdejšího královského městečka Nečtiny vzdáleného asi 40 km severozápadně od Plzně. Nejvíce se o jeho rozkvět zasloužil hraběcí rod Mensdorf – Pouilly, kterému panství patřilo až do roku 1945. Pozoruhodná místa však najdete nejen v obci samotné, ale také v jejím okolí, v přírodním parku Manětínská, kudy vedou značené turistické trasy i cyklostezka. Vydáme se rovněž k lomu, kterému se říká Zlatý, přestože se tam nikdy drahý kov netěžil.

V Řecku sanduri, v Persii santůr, ve Švýcarsku hackbrett. Pod všemi těmito názvy se ukrývá nástroj v Česku známý jako cimbál. Lidové pěvce doprovázel odnepaměti a patří tak k nejstarším hudebním instrumentům na světě. První zmínku o něm v našich končinách byste našli v díle Jana Amose Komenského Orbis Pictus. Učitel národů ho v ní nazýval brnkadlem. U nás se těšily oblibě hlavně malé závěsné, které ale v 19. století vytlačil velký stolový původem z Maďarska. Zašlou slávu těch drobnějších se rozhodl oživit Pavel Petržela z Vracova na Hodonínsku a pustil se do jejich výroby. Jeho dílnu už opustilo na pětadvacet kusů, které rozdávají radost po celém světě. Prozradí nám, jak takový instrument vzniká.

Hlavní nádraží v Brně je spolu s břeclavským nejstarším vlakovým u nás. V době svého vzniku bylo dokonce teprve třetím velkým v celé monarchii. První souprava tažená parní lokomotivou na něj dorazila v roce 1838, přičemž pravidelné spoje tu začaly jezdit v červenci roku následujícího. I když se už několik let v jihomoravské metropoli uvažuje o přesunu železničního provozu do jiných míst, historickou budovou stále denně prochází přes 60 tisíc lidí. My si připomeneme, jak a čí zásluhou se zrodila, kdy přišla o jednu věž a taky to, kolika úpravami už za dobu své existence prošla.