„Mám ráda výzvy," říká ostravská sporťačka

Celý váš život je úzce spjat se sportem. Co pro vás znamená?

Díky atletice jsem projela v podstatě celý svět, včetně Ameriky, Ruska, Německa a dalších větších států. Zazávodila jsem si jak s českými reprezentantkami, tak s ikonami světové atletiky, jako byla například Marion Jones. Sport mi dal disciplínu a vůli. Naučila jsem se být na sebe tvrdá. To vše jsem si přenesla následně i do zaměstnání. Jsem ráda, že po skončení své atletické kariéry jsem se dostala k práci, která má se sportem hodně společného. Příští rok to bude 10 let, co jsem tady.

Kdy přišlo rozhodnutí dělat sport z druhé strany mikrofonu. Proč jste se třeba nevydala na dráhu trenérky?

Trenéřina mě nelákala. Tam musíte mít trpělivost s druhým, a to je má slabší stránka. Před dvěma lety jsem se stala kondiční trenérkou vítkovických florbalistek, v kolektivním sportu mě to naplňuje, ale nemám ambice trénovat jednotlivce. Navíc by to musel být opravdu super talent, aby mě to dokázalo živit.

Takže když před deseti lety, kdy jsem pracovala v konkurenční televizi, přišla nabídka z České televize, neváhala jsem. Do té doby jsem dělala zpravodajství, tady jsem dostala nabídku rovnou do sportovní redakce.

Když se vrátíme o několik let zpátky. Jaké pro vás byly začátky v televizi?

Začátky byly těžké. Samozřejmě jsem nešla hned dělat atletiku. Moje první natáčení si pamatuju dodnes, bylo to krasobruslení, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale zvládla jsem to. Za tu dobu už se mi pod ruku dostaly snad všechny sporty, ať to byl tanec, judo, ping pong, atletika, fotbal, hokej, rugby nebo kulturistika. V některých případech to bylo těžší, jindy lehčí, ale vždycky jsem z toho dokázala nějak vybruslit.

V čem jste podle vás nejvíce přínosná pro sportovní redakci České televize?

Myslím si, že v dnešní době se třeba Robert Záruba snaží začleňovat do sportu ženy. Dává do sportu ženský prvek. V Anglii a v Americe je spousta reportérek, které komentují fotbal. To ale podle mě u nás ještě není možné, protože kdyby nějaká žena začala komentovat fotbal nebo hokej, tak to společnost zatím nepřijme. Stále tady panuje mýtus, že je to mužská práce. Přínosem je ale ženský prvek, ženský hlas. A hlavně když přijdete na plac, tak se k vám jako ženě chovají trošku jinak. Dokážete tam polaškovat a často získáte více informací než chlapi.

Myslíte, že se to časem změní?

Doufám, že by ženy časem mohly dostávat větší prostor. Myslím, že by to bylo přínosem. Samozřejmě jsou sporty, do kterých se ženy moc nehodí a naopak jsou sporty, u kterých to podle mě není vůbec špatně. Myslím, že pokud žena sportu rozumí a je vidět, že tomu rozumí, pak by to tak mělo být.

A co naopak práce dává vám?

Dává i bere. Dává setkání s lidmi, kteří něco dokázali, kteří něco znamenají. Jako bývalá atletka mám výborné vztahy na vítkovickém stadionu, tak je pro mě jednoduší dostat se do zákulisí. Určitě mi práce dává zážitky ze sportovního odvětví, ale setkáváte se i s osobnostmi, které se sportem nemají nic společného.

Co vám teda bere?

Čas a osobní život. Když většina lidí jde z práce, my jdeme do ní. Sport většinou začíná odpoledne, večer a o víkendech, takže se stává, že odvedu syna do školky a vidím ho, až když večer přijdu domů a on spí. Také se stane, že ho z celého víkendu vidím jen pár hodin. Není to ideální zaměstnání pro matku, ale je to lepší než sedět za pokladnou a točit hodiny.  

Prý jste pomáhala také Martině Hingisové s návratem na kurty. Jak to tehdy bylo?

Skamarádily jsme se v době, kdy jsem patřila k české atletické špičce. Potřebovala se rychlostně a kondičně připravit, a tak jsme se sbalily a skoro na měsíc jsme vyrazily do Tribachu. Bylo to velmi náročný měsíc. Měla jsem už po sezóně a místo odpočinku jsem slézala vysoké hory, jezdila 60 kilometrů na kolečkových bruslích, na kole, chodila na aerobic, který bytostně nesnáším.

Vy jste ji prý i vyzvala?

Jo, jo. My jsme se vyzvaly navzájem. Ona se vsadila, že mě za ten měsíc předběhne, já že s ní uhraju alespoň game. Jenže můj trenér řekl, že Martina z psychických důvodů závod musí vyhrát, tak jsem se nechala porazit. Pak jsme šly hrát tenis, tam už jsem neuhrála ani míček.

Takže jste sázku prohrála. Co to pro vás znamenalo?

Odjela jsem domů s oholenou hlavou. Když jsme se vyzvaly, Martina spontánně navrhla, že mi oholí hlavu, já jsem řekla, že jo. Netušila jsem, že neuhraju ani míček. Ale tak já mám ráda výzvy.

Kdybyste měla vypíchnout nejlepší vzpomínku ze sportovní kariéry, která by to byla?

Mám dva největší zážitky. Prvním je účast v olympijské štafetě v roce 1996 v Atlantě. A druhý zážitek je mistrovský titul na 400 metrů v hale, kterým jsem ukončila kariéru. To jsem běžela čtvrtku poprvé v životě. Byl to vlastně i poslední závod pod trenérem, který poté tragicky zahynul.

A naopak z mediální kariéry?

Toho je strašně hodně. U nás na Moravě je nejprestižnější Zlatá tretra, takže bylo hezké, když mě lidé, kteří mě dříve znali jako sportovkyni, následně poznali v roli reportérky. Každé natáčení je něčím specifické, něčím vás obohatí. Takže se nedá vypíchnout nějaký nejlepší zážitek. Zážitek je vše, co se tady odehrává.

Je ještě něco, co byste si v televizi chtěla vyzkoušet?

Baví mě lifestylové vysílání, jako je Dobré ráno, které už jsem jednu dobu i moderovala. Kdyby se někdy poštěstilo zase se dostat mezi tyto lidi, kteří dělají jinou práci než je sport, tak se tomu nebudu bránit a tu výzvu bych přijala. A ve sportovní redakci je to těžší, protože my se na olympiádu a další takto velké události nedostáváme. Přesto by ale byla krásná tečka za kariérou, být reportérem na olympiádě nebo na mistrovství světa.

 

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku

Jméno:

Váš e-mail:

E-mail příjemce:

Předmět:

Text:

Pro kontrolu napište číslo dvacet šest:

Typ chyby: pravopisná chyba obsahová chyba u videa nejde přehrát zvuk nehraje video je vložené špatné video jiné

Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

Označený text:

Popis:

Váš e-mail:

Pro kontrolu napište číslo dvacet šest: