ČTsport

ČTsport
čtvrtek 25. května 2017 Viola

Cesta do Afriky

Velikost textu:

Cestovní příkaz mě volá do Salvadoru, hlavního města státu Bahía. Poletíme 1445 kilometrů na sever, tak se musím mimo jiné připravit na výrazné oteplení. Což se může zdát paradoxní, ale když jste na jižní polokouli, je cesta na sever poutí za rovníkovým teplem. Sbalil jsem snad všechno, přijel i objednaný vůz, vše se zdálo klapat. Což je první známka toho, že se blíží potíže.

Jaromír Bosák
Jaromír Bosák

Odšpuntoval je řidič vozu, který nebyl mocen žádného slova v jiném jazyce než portugalštině, když vystartoval od hotelu úplně opačným směrem, než leží letiště, což zkušený stopař, kolega kameraman Jirásek, okamžitě zaznamenal. I mistr volantu po chvíli začal tušit, že je něco špatně a povolal ku pomoci navigaci v mobilu. Chvíle, kdy před jeho vozem ve tmách uskakovali místní občané, zatímco pán auta sledoval někde u kolen display mobilu, se  mi vepsaly do paměti poměrně výrazně. Bylo vidět, že okolojdoucí jsou trénovaní a s touto disciplínou se nesetkali poprvé. Ale i tak to bylo o strach. Po pár minutách naštěstí našel drožkář společnou řeč s mobilním přítelem, radostně zaržál, obrátil se do protisměru a pálil si to konečně k letišti.

A tam bylo husto. Nával už v pět třicet ráno, to jsou mi věci. Zkusil jsem se odbavit automaticky u přístroje, ale nebyl to dobrý nápad. Oranžová mašina se mi vysmála – prý nejsem v systému. Pravda, nemáme v ruce žádné letenky, známe jen číslo letu a s tím si máme vystačit. Není toho zrovna moc. Ale zaslechli jsme, že je tu kdesi prioritní přepážka pro účastníky MS. V momentě, kdy jsem položil na její polohu otázku zaměstnankyni letiště, pravila: "38 a doprava". Už nás ani nerozhodilo, že ve skutečnosti šlo o přepážku 33 a muselo se hodně doleva. Vydání palubenky – fakt nám ji dali - už nezabralo více jak patnáct minut. Paní za přepážkou odběhla jen čtyřikrát, takže vše proběhlo ve zdejším limitu.

přehrát video
Videofejeton Jaromíra Bosáka: Salvador

Další zkoušku jsme absolvovali těsně před odletem. Poslušně čekáte na otevření dveří v nástupním prostoru, klimbáte, najednou pan amplión zahlaholí cosi portugalsky, načež se ti, kteří jazykem vládnou, začnou zdvihat a odcházejí kamsi v dál. S angličtinou se nikdo nezdržuje. Zřejmě změna "nástupiště". A tak jdete s davem, dojdete do suterénu budovy a chvíli vám trvá pochopit, že chcete-li letět do Salvadoru v 7:30, musíte se postavit do fronty pod cedulí "Rio de Janeiro 8:20". Bez mučení přiznávám, že ve zdejší logistice a především logice fungování věcí mám ještě jisté mezery. Ale asi se stal zázrak, protože jsme do Salvadoru vážně doletěli.

Salvador
Salvador

Už pohled z letadla před přistáním je veskrze příjemný. Oceán, pláže, kotvící lodě, prostě idyla. Pravda, v žaludku se zatím odehrává velká bitva hladu s chutí něco pozřít, protože jsme na cestě bez snídaně, v letadle jsme obdrželi tři piškoty o celkové rozloze deseti čtverečných centimetrů, takže není divu, že vnitřnosti vyjadřují jistou nespokojenost.

To, že Čech všude bratry a sestry má, ukázala první minuta po opuštění příletového prostoru. Vyhledali jsme dámu s cedulí firmy, u níž máme objednaný a zaplacený odvoz z letiště a s Jaroslavem prohodili něco slov v mateřštině. "Jé, Češi, to je super…!", vylétlo nám za zády z úst rozveselené blondýnky. Dasha z Brna žije v Salvadoru už čtyři roky, do Brazílie ale jezdí už dvacet let. "Vítejte v Africe", pokračovala. Na náš udivený výraz pobaveně reagovala: "No jo, Salvador je největší africké město v Jižní Americe. Žije tady spousta potomků bývalých otroků a moc bílých tváří tu nepotkáte". Na otázku, jak se projevuje zdejší zima, jsme dostali odpověď, že asi tak, že je třicet stupňů, tedy zhruba o osm méně než v létě, k tomu občas fouká a prší. Tady by se dalo žít, řekl bych. Dasha se živí za normálních okolností zpěvem populární – pochopitelně brazilské hudby a čínskou medicínou, během mistrovství světa využila nabídku dopravní firmy. Každý přivýdělek je dobrý.

"Na peníze to tu není taková sláva jako v Sao Paulu, člověk se musí ohánět. Jsou tu i hodně bohatí, ale taky hodně chudých. Dokonce je tu často vidět ozvěna otrokářství. Ti tuze bohatí často jednají se svými zaměstnanci či lidmi okolo jako s otroky a ti si to nechávají líbit, jako by to pořád měli v genech, tohle je tu zvláštní." A nestýská se Dashe po domově? „Ne, vůbec, mám to tady ráda. Pořád sluníčko, lidi jsou veselejší a bezstarostnější než u nás, příjemní, prostě má to tu dende“. Co že to má, táži se nechápavě? "No dende. To se tady tak říká. Dende je místní palmový olej, který se přidává do většiny jídel a ta pak mají naprosto specifickou chuť, kterou jinde nenajdete."

Povídat by se dalo dlouho, jenže vázne doprava. Očekávaný řidič se ne a ne dostavit. Několikerým telefonováním se nakonec podařilo Dashe zjisti, že šofér čeká na hotelu, a tudíž bychom na něj museli kvůli ucpaným silnicím čekat další hodinu. Musel jsem spolknout úvahy o další ukázce přísné logiky, když auto, které nás má odvézt z letiště na hotel čeká na hotelu, a začít řešit velký problém. Za pár hodin komentuji zápas Španělsko – Holandsko a časový polštář se začíná povážlivě tenčit. Taxík a šupem směr pobřeží. Třetina cesty proběhla v pořádku, druhé dvě se opět podobaly plížení tuleního samce. A hodiny letěly. Hotel byl nakonec dosažen, následoval skok do pokoje a hurá na stadion.

Arena Fonte Nova
Arena Fonte Nova

No, hurá, byl bych opatrný. V autě jsem si připadal jako na fotbalovém hřišti. Taky jsme pořád stáli. Po půlhodině, během níž "ujedete" zhruba kilometr, přestanete brát boží jméno nadarmo a propadnete letargii. Udělat nemůžete nic, jen si můžete představit radost kolegy ve studiu, který se minutu před zápasem dozví, že bude i komentovat. No jo, pátek třináctého, co byste chtěli. I když my třináctého narození bychom v takovýchto dnech měli mít jen a jen kliku. Nakonec se ukázalo, že na poslední tezi asi něco je. Závěrečná část křížové cesty na zdejší Golgotu proběhla nečekaně rychle a k Aréně Fuenta Nova jsme nakonec dorazili včas.

Stadion byl pěkný, vystavěný do oválu, celý zastřešený, rozhodně se mi líbil víc než Corinthians Aréna. Méně už to, že z tiskového střediska jdete na tribunu dobrých pět minut a většinou po schodech nahoru. Takže se při takřka stoprocentní vlhkosti vzduchu během okamžiku proměníte v totálně promočenou postavičku z vodnických povídek. Ale to už je maličkost. Komentátorská pozice je v pořádku, číslo 99 je umístěno zhruba na úrovni třiceti metrů od branky na levé straně, to je slušné. Zápas Španělů s Holanďany mohl začít...

Úryvek z knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.