O věcech duchovních
Sledoval jsem modlitbu (pravděpodobně šlo právě o ní) dvou popů v klasickém černém oblečení. Tedy v klerice, dlouhé košili sahající od krku až ke kotníkům a mnišském černém klobouku se závojem. Původně jsem si říkal, že jde asi o obřad v rámci jednoho z pravoslavných svátků, ale našel jsem si, že ten se odehrál včera (narození Jana Křtitele). Dnes nic. Takže úplně normální pracovní den. Starší z dvojice to měl jednoduché. Otočen čelem k oltáři pronesl pár vět a poté přenechal slovo i prostor mladšímu kolegovi a zmizel za dveřmi do sakristie. Osamocený kněz částečně zpíval a částečně předčítal ze svaté knihy. Činil tak statečně dlouhé minuty. Mluvil a mluvil. Jestli nezemřel, mluví dodnes. Konce jeho litanie jsem se nedočkal.
Zajímalo by mě, jak to mají kněží s přístupem k povinnostem. Zvláště v takovémto chrámu, kde jich žije nejspíše několik desítek. Mají to tak jako my ostatní, kteří se ráno probouzíme s tím – sakra (tak to oni asi neříkají), už zase musím do práce, já ty panáky nakonec neměl pít, asi se hodím marod, nemám úkol – nebo jsou nadšení z každého nového rána a chutě běží plnit to, co je jim určeno? Vždyť i oni musejí mít úplně normální lidské stavy, kdy se vám nechce dělat ale vůbec nic a nejraději byste se vystřelili na Měsíc.
Služebníci šéfa nejvyššího by na takovou cestu asi mohli nakonec mít i slevu. Jestlipak je napadne: dneska by to za mě mohl vzít Karel (Fjodor, Dmitrij…), já jsem nějakej nanicovatej. Zase ty žalmy, kdo to má furt poslouchat, Vasilij zpívá strašně falešně a vždycky si stoupne schválně hned vedle mě, z kadidla mě bolí hlava a biskup mě včera tak vytočil… Prostě se mi nechce věřit, že by v tomto ohledu přestali být standardními členy lidské společnosti. Ale třeba se pletu a každý nový den je pro ně opravdovým božím darem, za nějž se sluší Stvořiteli poděkovat slovem i prací.
Michajlovský chrám se dá s klidem přirovnat k fotbalovému klubu. Na jedné straně stojí zkušení duchovní se stovkami odsloužených obřadů před zaplněným chrámem a na té druhé dorostenci, připravující se na první start v áčku. K samotnému chrámu paří dva přídělky (přístavby). Varvarinský a Jekatěrinský. Jsou to vlastně také pravoslavné kostely. Ovšem daleko méně honosné a chuději vyzdobené, vypadají spíš jako venkovská stavení. Okolojdoucím jsou ovšem přístupná. Proto jsem se mohl stát divákem poměrně nezvyklého představení.
Osm mladíků ve věku teenagerů, oblečených do černých sutan, trénovalo liturgický zpěv a předčítání z bible. A taky křižování, protože tento pohyb rukama udělali za zhruba deset minut mé návštěvy minimálně stopadesátkrát. To je skoro na posilovnu. Jeden z černé osmičky vždy předříkával, ostatní sborově odpovídali, vystřídali se úplně všichni. Kolem chodil jeden ze starších kolegů, občas zkontroloval, co se v hloučku děje, zrevidoval stav svícnů a vůbec působil jako takový školník či pedagog, co má o přestávce dozor na chodbě. Kluci jsou kluci, i když je před ně postavena úloha sloužit Bohu. Proto také probíhala ve skupince čilá verbální i nonverbální komunikace, občas někdo vyprskl smíchy, prostě klasika jako kdekoli ve škole či na tréninku. Jednu chvíli už byla debata tak intenzivní, že musel zasáhnout strážce a několika důrazně pronesenými slovy přivést mladíky k pořádku. Takže zase sepnout ruce, nasadit pokorný výraz a upoutat mysl k nadpozemským příběhům.
Trochu mě překvapilo, že na nádvoří chrámu stojí celá řada stánků. Nejenom s církevními artefakty, to bych pochopil. Koupit se ale dají také třeba s kloboučky, typické ukrajinské vyšívané košile, nebo dresy a šály kyjevského Dynama. Ještě tady chyběly portréty legendárního kouče Valerije Lobanovského.
Marně si vzpomínám, že jistý mladý tesař se kdysi tak naštval na kupčení v chrámě jeruzalémském, že všechny prodejce i kupující vyhnal s křikem převelikým, jako správný akční hrdina několik stánků pokácel, poházené zboží podupal a přítomným nevěstkám a celníkům hlasitě lál. Tady, pokud by sestoupil z nějakého obrazu, by se asi tak vypjaté drama nekonalo, ale že by mu to bylo úplně fuk, to si zase nemyslím. Třeba by se zeptal slůvkem "proč" i majitele luxusního BMW, zaparkovaného u malé budovy nesoucí honosný nápis SKLAD. I v takovém prostředí musíte někde uschovat košťata, lopaty, náhradní svícny, kadidelnice… Nebo hrnečků, připravených u kašničky se svěcenou vodou, která se tady rovnou pije zřejmě proto, aby její ochranná moc rychleji vstoupila do těla. V takovém horku jako dneska to není zas tak špatný nápad. Černé lesknoucí se vozidlo německé provenience těžko mohlo patřit skladníkovi, tady se moc materiálu zašantročit nedá. Spíše bych to viděl na představeného kláštera, eventuelně na ještě vyššího nadřízeného, který přijel na hospitaci. Těžko se odříkat všech světských radovánek.
A to pravoslavní kněží už takhle nemají kolem krku závaží celibátu. Katoličtí kolegové mají co závidět. Když o tom přemýšlím, těžko se divit klukům z malých vesnic v ukrajinském vnitrozemí, když si vyberou kněžskou pouť životem. Nebudou se mít zas tak špatně, i když skončí zase někde v malém dřevěném kostelíku na vsi. Natož, pokud se udrží v sestavě týmu SK Michajlovský – Boží oko. To se třeba jednou také dočkají drahého auta…
Náraz obyčejného světa do rozjitřené duše po návratu z chrámu je poměrně rychlý. Hned za branou čekaly tři starší žebračky. Zřejmě jde o lukrativní místo, které je třeba si během let vybojovat a následně velmi pečlivě hlídat. Pohled do kalíšků mluvil docela jasně. Tím spíš, když byly několikrát vyprázdněny do připravených taštiček. Dámy si ke všemu vydělávají tímto prastarým způsobem přímo na očích snad všech svatých, co jich v nebi je. Zdi kolem brány jsou muži a ženami se zlatými ovály nad hlavou doslova přeplněny. Tady se malíř – figuralista – vážně vyřádil.
Na svět svatých vskutku nejsem odborník, to jsem nějak chyběl, takže mě vážně překvapilo, kolik jich dohromady je. Takových lidí! Kdo se v tom má vyznat? Jestlipak je nějaký svatý, který má v referátu novináře? Byla by to nevděčná práce, to vám povím. Chudák by si chviličku neodpočal, pořád by byl v pohybu a stále musel něco řešit.
(úryvek z připravované knihy k ME 2012)
