Hoeness: O pomstě za debakl v Mnichově nemůže být řeč

Víte, že jste každý pátý a desátý rok v českých televizích?

Umím si to velmi dobře představit. To určitě bude kvůli té mé penaltě, že? Nic jiného mě nenapadá.

Máte ten okamžik ještě pořád někde v mysli?

Ano, to tam zůstane a vzpomenu si vždy, když se mluví o mistrovství Evropy. Ale za těch 37 let už jsem to trochu vypudil z hlavy.

A vzpomenete si ještě, co se vám honilo hlavou, když jste viděl vítězný gól Antonína Panenky?

Ten jsem právě vůbec neviděl. Měl dost starostí se sebou, protože jsem byl jakoby v jiném světě. Jen jsem slyšel křik lidí a bylo mi jasné, že míč skončil v síti.

Vyčítali vám to spoluhráči?

Vůbec ne. Kdo sám fotbal hrál, ví, jak těžké je střílet penaltu. Franz Beckenbauer za mnou přišel a utěšoval mě. Asi byl rád, že jsem to neproměnil právě já, protože už nemusel střílet.

Je pravda, že tehdejší německý brankář Sepp Maier byl naštvaný na Antonína Panenku, že ho zesměšnil?

Čestně přiznám, že si na to vlastně ani nevzpomínám, protože jsem byl zaměstnaný sám sebou. Pokud vůbec ano, tak možná hned po zápase. Ale dlouhou dobu mu to jistě nevydrželo. Život jde dál. Takto to provést je jedna z možností, jak pokutový kop proměnit, a každý se musí rozhodnout, jakou půjde cestou, protože takové provedení s sebou nese i určité riziko.

Před berlínským pádem zdi zřejmě nebylo možné být v užším kontaktu s československými fotbalisty, ale co po politických změnách?

Před pádem zdi jsme se vlastně potkávali jen při zápasech. Pak už to bylo jednoduché. Vzpomínám si na akci v Praze, kde byl Panenka, ale i další hráči a skvěle jsme si rozuměli. Kdo sportoval, ví, že k fotbalu patří i porážky. Osobní kontakt s Antonínem neudržujeme, občas se někde potkáme.

Nenapadlo vás jako manažera Bayernu tehdy Antonína Panenku oslovit jako skauta pro Československo?

Přiznám se, že ne. Možná škoda, protože by to jistě mohla být zajímavá věc. Ale prostě nás to nenapadlo. Uvidíme, jak se k tomu postaví nový šéf sportovního úseku Matthias Sammer.

Test pro vás: Vzpomenete si na nějaké Čechy v Bayernu?

(váhá) Možná, ale tolik jich asi nebylo, co? Češi, Češi, Češi? Jarolím. Ano, toho si vybavuji. Hrál za naše mládežnická mužstva a pak skončil v Hamburku.

A řekne vám něco jméno Pavlína Ščasná?

(neví)

Ženský fotbal… Za první tým Bayernu odehrála 39 bundesligových zápasů a vstřelila 17 gólů.

Aha. To se omlouvám, ale ženský fotbal u nás není úplná priorita. Tak to musela něco umět. Vážím si těch holek, však to také podporujeme. Tady v Německu je však rozdíl u ženského fotbalu mezi bundesligou a reprezentací. Když ta hraje, jsou stadiony plné. Ale proč není bundesliga ani ve velkých městech tak populární a navštěvovaná, nevím.

Co si myslíte o projektu UEFA Financial Fair Play?

V základu je to sice prima věc, ale jestli to funguje a něco přinese, ukážou až příští roky.

Takže se obáváte toho, že to kluby budou obcházet?

Strach nemám, ale obavy ano. Ale třeba někdo jednou mé obavy rozpráší.

Vidíte, že by se evropský fotbal dělil na top deset klubů a zbytek?

Nevím, jakých deset klubů myslíte. Ale samozřejmě existuje 15 až 20 velkých klubů v Evropě. Ale to se přece vždy může měnit. Ve Španělsku existují dva nebo tři velkokluby, totéž v Německu, v Anglii a v Itálii možná po čtyřech, ve Francii dva až tři. Teď bude záležet, jak se povede Monaku s novým majitelem. Každý klub má šanci se dostat do skupiny 15 až 20 velkých. Ale to je normální. Vždy ve formuli 1 také dominují tři či čtyři stáje.

Před pár roky se objevily myšlenky na uzavřenou soutěž 20 klubů, která by nepodléhala UEFA. Je důvod, aby tento projekt ožil?

Teď k tomu nejsou důvody, protože současná podoba Ligy mistrů funguje a také kluby jsou s ní spokojené. Pokud by tomu tak nebylo, samozřejmě by byl prostor se vrátit k tomu, o čem se již dříve jednalo.

Je páteční Superpohár v Praze pro vás odvetou za loňské finále Ligy mistrů, kdy Bayern na vlastním stadionu prohrál na penalty s Chelsea?

Ne, v žádném případě nejde o odvetu. Tím, že jsme v květnu vyhráli ve Wembley, tak jsme dostali možnost bojovat o další trofej. Tím, že jsme rok po debaklu v Mnichově v Londýně zvítězili, tak jsme se osvobodili. Takže o pomstě nemůže být ani řeč. Ale že to bude v Praze prestižní duel, je zcela jasné a samozřejmě budeme chtít vyhrát.

Myslíte to vážně, že porážka v prodloužení mnichovského finále 2012 byl debakl?

Jasně. Když hraje někdo doma, vyhraje 20:2 na rohy, vede 1:0 a nepromění penaltu v nastaveném čase a pak prohraje v penaltovém rozstřelu, tak je to skutečně debakl. Chelsea zřejmě dodneška neví, jak tehdy dokázala vyhrát. To je sedmý div světa. A nezbývá, než to akceptovat.

Penalty jsou zřejmě vaším údělem. Vy jste zklamal v roce 1976, Bayern loni…

Ano, asi je to můj osud. Ale také jsme někdy na penalty vyhráli. Takže ta bilance není zase až tak strašidelná.

Kam řadíte Superpohár?

Je to zajímavé klání, když se v něm utkají vítězové dvou největších evropských soutěží – Ligy mistrů a Evropské ligy.

Má Bayern cíl vyhrát pět letošních velkých soutěží? Tři už má.

Ne, ne. Člověk nesmí být blázen a k tomu arogantní. Sice je toto jedinečná příležitost, ale náš trenér nemá za úkol vyhrát ještě víc trofejí než letos. My prostě chceme hrát dobrý fotbal. A díky tomu získat německý titul. Ale nebudeme ještě zvyšovat tlak, který už je stejně dost veliký.

Ale neříkejte, že to pro vás nemá ten "rajc"?

Fakt ne. To je německý titul. A když ho máme, tak tím uvolníme vzrušení. To ostatní je takový doplněk.

Německý titul je pro vás víc než Liga mistrů?

To ne, ale je to důležitější cíl. V bundeslize nerozhodují jeden nebo dva zápasy, ale 34 utkání. Ten titul je četnější, musíš ukázat, že skutečně umíš hrát fotbal. Nejde o náhodu. Při k.o. systému dostaneš gól v 88. minutě z penalty a je konec.

Prý jste vyjednával s Borusií Dortmund kvůli narůstajícímu odstupu mezi vašimi kluby a zbytkem bundesligy…

Neřekl bych jednal. Ale otevřel jsem s panem Watzkem (Hans-Joachim Watzke je předsedou obchodního oddělení Borussie Dortmund – pozn. red.) debatu. Ano, cítíme zájem ostatních oddílů na tom, aby ten rozdíl nebyl takový. Nejde o to, že bychom potřebovali víc konkurence, ale spíš o to, aby každý mohl porazit každého.

Angažovali byste jako nového trenéra Bayernu Mnichov Josepa Guardiolu, kdybyste věděli, co všechno jeho předchůdce Jupp Heynckes vyhraje?

To je sice dobrá otázka, ale my jsme nevěděli, jak dobře to všechno dopadne. Ale přesto říkám, že bychom se k tomu asi stejně rozhodli. Vážíme si a respektujeme Juppa Heynckese maximálně, jsme dokonce dlouholetí kamarádi, ale je mu 68 let. Guardiolovi je 42. Takže to byla také biologická otázka, proto jsme se tak rozhodli a to samé bychom udělali i zítra. Nemá to nic společného s neúctou k Juppu Heynckesovi, ale protože jsme měli šanci získat Pepeho Guardiolu, tak jsme to udělali. Nikdo neví, jestli bychom se ještě někdy vůbec k takové možnosti dostali.

Kdo byl další v pořadí na seznamu?

My žádný seznam nemáme. Naší prioritou byl Pep Guardiola. A my jsme od začátku cítili, že by si dovedl představit u nás trénovat. My nejsme klub, který by říkal: 'Tak půjdeme k tomu a když to nejde, tak k tomu, nebo k tomu.' My jednáme jen s tím, u nějž máme pocit, že se chceme vzájemně. A to zřejmě byl i moment důležitý pro něho.

Jak složité je se s takovým trenérem domluvit na spolupráci?

Vyvíjelo se to měsíce. Karl-Heinz Rummenigge za ním byl dvakrát v Barceloně, já jednou v New Yorku. Co nás potěšilo, že sám měl od začátku zájem, měl a má pocit, že Bayern má mnoho elementů, které mu připomínají Barcelonu.

Neměl jste pocit, že by volil mezi Bayernem a jinými top kluby?

Tak to se musíte zeptat jeho osobně. Ano, věděli jsme, že měl dvě nebo tři dobré nabídky. Možná i takové, které by byly finančně zajímavější než naše. Ale věřím, že se mu velmi líbí koncept Bayernu a zaplaťpánbůh se pro nás velmi brzy rozhodl.

Myslíte si, že pro již tak bohatého muže hrály peníze nějakou roli?

Pokud by pro něj byly peníze to nejdůležitější, tak by se nerozhodl pro Bayern.