Auta stála, on i s omrzlinami běžel horami Islandu dál. Šlo mi i o život, přiznal český učitel

"Sem jet nemůže, cesta je v současnosti uzavřená," zastavovali řidiče islandští rangeři, kteří hlídali bezpečnost v oblasti Tindafjöl a obě strany uzavřeli. Důvod byl jediný. Kvůli silnému dešti a extrémnímu větru zůstalo v brodech, kterých na trase hornatým terénem byla celá řada, stát několik aut a i jízda přes nezpevněný povrch byla v ten moment nebezpečná.

Nikdo však nevěděl, že na zmíněné cestě se stejně někdo pohybuje. Ne v autě, ale s vozíkem, s kterým se snažil ukrajovat další kilometry. Pro Martina Šmída to byl tehdy den, kdy hodlal přeběh z nejsevernějšího na nejjižnější bod Islandu dokončit. Tehdejší momenty však plán skoro zhatily.

"Poslední den byl šílený a nesmyslný. Tehdy jsem měl moji první krizi, jelikož mě zradila hlava. V ní jsem to tehdy vzdal," vzpomíná na nepříjemný okamžik Šmíd, který je civilním zaměstnáním učitel na jednom pražském gymnáziu.

Při posledním dnu cesty si tehdy zvolil náročný plán. "Podle mapy mi zbývalo uběhnout 85-90 kilometrů, takže jsem se rozhodl, že to zkusím dát, i když to bylo přes spodní pás hor," komentuje.

Kromě náročného profilu musel bojovat také s 22 brody, které cestu protínaly. Všechny měly hloubku minimálně po kolena a proud byl často agresivní. Nejhorším ze všeho však bylo počasí, které v horách začalo. Šmíd se potýkal s deštěm, který létal ostře proti němu, a s větrem.

"Na hřebenech to nebyla ani vichřice, spíše orkán. Měl jsem momenty, kdy jsem se nemohl pohnout a s vozíkem to házelo. Při tlačení se mi navíc udělaly na prstech omrzliny druhého stupně. Tam jsem to v hlavě vzdal. Věděl jsem, že se musím dostat pryč, že jde o život. Kdyby byla příležitost, tak si stopnu auto. Naštěstí pro projekt cesta byla zavřená a já nikoho nepotkal. Paradoxně mě tehdy spasilo tělo," řekl Šmíd.

Babička s dědou kvůli mě vystoupili a šli 14 kilometrů pěšky

Boj s horami byl jen jedním z problémů, s kterými se při cestě měřící v konečném součtu 644 kilometrů musel potýkat. Na takové podmínky se přitom nijak zásadně nepřipravoval.

"Jsem aktivní sportovec, takže základní fyzická příprava probíhala stále. Na Island jsem začal trénink dva měsíce dopředu a denně jsem naběhal 20-30 kilometrů. Poslední tři týdny jsem pak běhal i s vozíkem a přidával větší a větší závaží," prozradil s tím, že podobný několikadenní běh se zátěží a s celou řadou otazníků byl jeho premiérou. Předchozími maximy bylo několik ultramaratonů a survivalů.

Ideu přeběhnout Island ze severu na jih získal od René Kujana, českého ultramaratonce, který jako první absolvoval tento přeběh. Šmíd na rozdíl od předchůdce zvolil trochu jinou trasu, jelikož se chtěl podívat i na některé slavné přírodní památky, a uběhl tak skoro o 100 kilometrů více.

Na Island vyrazil 6. července a na výkon si vymezil 22 dní. Hned na úvod musel vyřešit první složitost. S neskladným vozíkem, v němž bylo vybavení, strava a další věci o váze 58 kilogramů, se potřeboval dostat 750 kilometrů daleko na nejsevernější bod, který je u majáku Hraunhafnartangi. K tomu všemu navíc využíval jen stopování.

Sám proto čekal, že pojede několik dní, ale nakonec se mu to povedlo za 24 hodin. Během cesty využil 14 stopů. "Ty lidi byli strašně milí a vstřícní. Klidně si kvůli mě zajeli. Jeden stop ale ční nad všechny, ten poslední. Byl jsem už na severu, kde skoro žije minimum lidí. Byl jsem zde kolem půl 11 v noci a byl jsem připraven, že mi klidně pár dní nikdo nezastaví. Náhodou ale jelo kolem auto, jenže plně obsazené. Proto sem jim poděkoval s tím, že to s vozíkem není možné. V tom však vystoupili babička s dědou, kolem 70 let, a v noci, zimě a dešti i přes mé přemlouvání řekli, že dojdou pěšky. Že bydlí kousíček. Ve finále jsem zjistil, že museli jít 14 kilometrů," vzpomínal na velký zážitek Šmíd.

O vstřícnosti svědčil i další čin, který Šmída příjemně zaskočil. Zbylá dvojice ho před vlastním domem nevyhodila. Naopak změnila vůz a jen kvůli potřebě českého běžce jela terénním vozem dalších 50 kilometrů k majáku, kde celý projekt startoval.

Osa málem projekt zastavila už druhý den

Už první den běhu Šmídovi úplně změnil naplánovaný harmonogram. Prvotní ideou bylo 20 kilometrů ranního běhu, poté 4-5 hodin pauzy na odpočinek a odpoledne dalších 20 kilometrů. "Už první den jsem se tomuto nápadu musel smát, jelikož nebylo prostě kde odpočívat. Zastavit se na tak dlouhou dobu, zmrzl bych. Musel jsem běžet dál," konstatoval.

A Šmíd skutečně nezastavoval. Po ranním startu byl celý den v pohybu. Občas přešel do chůze, když se dostal do kopců, které by ho připravily zbytečně o velké množství sil. Dalším případem pak bylo jídlo (5 müsli tyčinek za den během výkonu), jež rovněž konzumoval za pohybu.

Díky tomuto způsobu najednou denně zdolal větší vzdálenost, než očekával. "Vždy jsem se snažil běžet trochu víc, abych v případě problémů nenabral výraznou ztrátu. Fyzická krize ale nepřišla žádná. Tělo mělo pořád sílu, což moc nechápu. Málo jsem spal i jedl. Průměrně jsem přesto zdolal v počasí, kdy skoro pořád pršelo, v terénu, kdy většinou jsem běžel po šotolině a kamenech, a při drsném převýšení průměrně 70 kilometrů," řekl Šmíd, mezi jehož záliby patří také horolezení či divoká voda.

Výkon je pro normálního smrtelníka o to neuvěřitelnější, že Šmíd denně naspal průměrně kolem 3 hodin. Namísto únavy však ho tělo hnalo stále kupředu a chtělo víc a víc. "Já obecně spím málo. Tady jsem byl přesvědčený, že budu usínat kolem 9 a tělo bude unavené. Čekal jsem také, že se budu nutit, abych ze spacáku vylezl. A ono to bylo přesně naopak. Hlava byla tak nahecovaná, že jsem spánek skoro vůbec nepotřeboval. Budil jsem se sám kolem půl šesté a už se mi chtělo zase běžet," prozradil s tím, že než přichystal stan a připravil teplé jídlo, ulehl kolem druhé třetí hodiny ráno.

Veškeré tyto výkony se však nemusely vůbec uskutečnit. Už druhý den se totiž dostal Šmíd do obrovských problémů a nešlo o nic fyzického. Při běhu náročným terénem se na jedné díře zlomila osa předního kolečka na vozíku.

"To byl největší průšvih. Pokračovat po zadních dvou kolech bylo s tou zátěží nemožné. Byl jsem tak v předkolu a každé zhoupnutí jsem musel absorbovat do rukou, takže jsem dělal neustále kliky. Během 5 minut mě bolely příšerně záda a to mi do cíle zbývalo pořád 500 kilometrů," zhodnotil prekérní situaci.

Šmíd mohl situaci vyřešit pouze opravou. Jinak by pro něj projekt skončil. Upnul se tak na doběhnutí do Mývatnu, kde doufal v nalezení nějakého cyklo obchodu. Po doražení na Ring Road, cesty vedoucí kolem celého Islandu, mu hned zastavovaly auta, jenže český běžec odvézt nechtěl. V rámci projektu si musel poradit bez převážení někým jiným.

Bezvýchodná situace mu ovšem ukázala, jak lidé dokáží být vlídní. "Zastavil u mě cyklista, který ověšený jídlem, stanem, karimatkou apod. objížděl ostrov. Chvíli jsme si povídali a já se ho zeptal, jestli nemá náhradní osu. Neměl, ale chtěl mi dát svoji. Já se smál, že je to nesmysl, že nemůže uprostřed rozebrat si kolo. Razantně jsem to odmítal, ale on ho rozebral a řekl mi, ať jdu za svým snem. Zůstal tam s troskami kola, aby mi pomohl. Vehnalo mi to slzy do očí. Počkal jsem s ním alespoň na stop, který ho potom odvezl do města," zavzpomínal pořád dojatě na tehdejšího zachránce.

Vichřice ho přikovala ke korytu řeky

Při bězích podobného charakteru bývají sportovci většinou pečlivě monitorovaní někým, kdo by jim v případě vážných potíží mohl pomoci či pomoc alespoň přivolat. Český běžec se však při překonávání Islandu spoléhal sám na sebe.

"Jen když jsem vbíhal do vnitrozemí, kde jde alespoň nějaký signál nalézt jen na hřebenech, napsal jsem tátovi, že mu napíšu po proběhnutí této části," uznal.

Ve vnitrozemní části, kde se na živáčka dá narazit minimálně, prožil každopádně další dramatický moment, při němž musel doufat pouze ve vlastní schopnosti a výdrž. Během pátého dne se v noci dostal do oblasti dlouhých rovin a plání, kde nebylo možné najít nějaký úkryt na přespání.

"Ten den jsem uběhl asi 60 kilometrů, až už bylo pozdě. Potřeboval jsem tak nocleh, který jsem dvě hodiny nemohl najít. Nakonec jsem narazil na vyschlé koryto řeky, které bylo jen o trochu nižší než okolí. Postavil jsem si stan, zabil hluboko 15 kolíků a na sněhové límce dal 30 několikakilových kamenů. Okolo páté ráno však začala vichřice a všechno vytrhla. Celý ten stan tak byl jen na mých zádech. Držel jsem ho tak tři hodiny a modlil se, aby nepraskly tyče. To by byl velký problém. Nakonec se to naštěstí utišilo. Já ale naspal asi jen hodinu a půl," popisuje další dramatickou scénu.

Tahle a ani ta závěrečná ze sedla ho však nezastavila. Jeho běh neukončily ani zdravotní problémy jako přetížený vaz v levém koleni či bořící se klenba v pravé noze, kterou způsobily barefoot boty, jež nebyly ideální do islandského terénu.

Šmíd však všechno nakonec zvládl. Poslední extrémně nebezpečný den uběhl 121 kilometrů a po devíti dnech a přibližně třech hodinách dorazil po půlnoci do Kotlutangi, nejjižnějšího místa Islandu. Svého předchůdce Kujana tak překonal téměř o pět dní.

"Jsem strašně soutěživý, takže když to Renda uběhl za 14 dní, chtěl jsem to uběhnout minimálně za stejnou dobu, lépe rychleji. Ponořil jsem se do toho však tolik, že jsem běžel a běžel. Čas nebyl vůbec plánovaný," popsal závěr, který mu ještě přinesl jedno zranění.

Při závěrečné oslavě se rozběhl proti vlnám na pláži s cílem skočit do oceánu, jenže se střetl s chaluhami, velkými ptáky, kteří se podobají trochu rackům a trochu albatrosům. "Ptáci na Islandu jsou hodně agresivní. Hnízdili na pláži, kde jsem probíhal, a chránili si teritorium. Prvně na mě nalétl osmdesátkou a uhnul. Podruhé už mě ale trefil zobákem zezadu do hlavy. Roztrhl mi čepici, bundu i hlavu. Zpět už jsem radši točil nalezeným drátem a útoky odháněl," prozradil.

V tento moment by asi většina lidí potřebovala dlouhý čas na regeneraci. To byl také plán Šmída, který si chtěl jít odpočinout do horkých pramenů. "Ráno jsem se ovšem probudil a musel jsem se přemáhat k spánku. Nakonec jsem místo odpočinku odstopoval přes celý Island na západ a oběhl jsem ještě západní fjordy. Byl to takový druhý projekt. Daleko poklidnější a více v pohodě. Dělalo to takových 385 kilometrů," dodal.

Po islandském dobrodružství se chce Šmíd opět zaměřit na lezení a extrémní sjezdy divoké vody. Další běh ovšem neodmítá. Dokonce se mu jeden začíná rýsovat v hlavě. "Grónsko. Viděl jsem fotky a ta země je nádherná. Řekl jsem si, že to takto nemůžu nechat," řekl na závěr.