BLOG: Jak pomohlo letošní mistrovství světa popularitě šachů?

Skvělý šampion dvacátých let José Raúl Capablanca prý v obavě z toho, že v budoucnosti bude pro šachisty díky jejich vzrůstajícím dovednostem příliš snadné hrát na remízy, uvažoval o změně šachovnice. Ta v jeho představě měla rozměry 10 x 8 polí a dvě zbrusu nové figury – kancléře (s kombinací tahů věže a jezdce) a arcibiskupa (střelec a jezdec). 

Těžko odhadovat, jak by se kubánský šachista díval na letošní mistrovství světa, kde remízami skončilo hned deset z dvanácti klasických partií, přičemž ta poslední vyvolala dokonce kritiku ze strany publika. Tomu se zdálo pouhých třicet tahů a pětatřicet minut hry málo. Organizátoři turnaje, který se odehrával po tři týdny v New Yorku, situaci řešili nabídkou vstupného i na rozhodující tie-break. Publikum by ale nikdy, a to v žádném sportu, nemělo určovat, jak se mají nebo nemají sportovci chovat.

Remízy k šachům patří a v případě letošního turnaje se díky nim drželo napětí až takříkajíc do posledních minut. Bylo to navzdory všem předpokladům – očekávalo se, že Karjakin bude Carlsenovi vzdorovat, ale že tak dlouho a bezmála hrdinsky, s tím počítal málokdo. Ruský šachista si díky tomu vydobyl respekt a obdiv mnoha fanoušků sportu.

Mistrovství světa pomohlo jeho umístění i způsoby sledování

Letošní mistrovství světa tak i díky Karjakinově chladnokrevnosti patřilo k těm nejlepším v nedávné historii. Pomohlo tomu mimo jiné i to, že se pořádání ujal New York, a ne "bezejmenné" město, a také určitá popularizace na internetu. Divák, který chtěl mistrovství sledovat, měl na výběr z několika možností a mohl tak na šachy koukat třeba za komentáře aktuálně sedmnáctého hráče světa Petera Svidlera (v tandemu s excentrickým velmistrem Janem Gustafssonem).

Samotné "finále", tedy čtyři partie rapid šachu (v případě remízy by se pokračovalo dále bleskovým šachem a případně i armagedonem, k tomu ale nedošlo), bylo brilantním a veskrze důstojným vyvrcholením celého turnaje. Mnozí, jako například legendární Michail Botvinnik, by zřejmě nesouhlasili, ale takovéto rozhodnutí šachovému zápasu slušelo.

"Pomalé sporty" mohou najít širší publikum

Publicista Stephen Moss na stránkách Guardianu ve svém shrnutí zmiňuje, že šachy bývaly důležitým tématem sportovních publikací i obyčejných hovorů. Partie, jako ty mezi Anatolijem Karpovem a Viktorem Korčnojem, nebo později Karpovem a Garri Kasparovem, byly součástí veřejného dění. Těžko lze toto říct o současných šachových soubojích, newyorské mistrovství světa ale ukázalo, jaký mají šachy náboj a že jejich sledování nemusí být jen pohledem na hýbající se figurky.

V Carlsenovi má šachový svět brilantního šampiona, který je (navzdory tomu, že letos dělal dříve nevídané chyby) schopen najít pod tlakem výtečné tahy. V Karjakinovi zase našel chladnokrevného oportunistu, jemuž sázka na komplexní defenzivu a malé riziko téměř vyšla. Jejich duel byl soubojem odlišných stylů. Způsob pokrytí turnaje zase ukázal, že "pomalé sporty", jakými šachy jsou, mohou být atraktivní i mimo úzkou komunitu sportu.

Snad, jak Moss poněkud skepticky zmiňuje, nedojdou šachy osudu například ploché dráhy nebo dostihů, jejichž popularita šla po období slávy prudce dolů. Duel mezi Carlsenem a Karjakinem pro to udělal podstatný díl práce.