Díky nástupu digitálních technologií začaly vznikat ve druhé polovině 80. let velmi drsné elektronické reflexe kytarového HC. Tvorba těchto, vlastně crossoverových skupin stála někde na pomezí hardcore, metalu a industrialu – však se jim také občas říkalo industrial hardcore (nebo také techno-core, electro-thrash-core, industrial-noise, industrial metal atd. atd). Tyto termíny pak zahrnovaly zhruba toto: hypnoticky strojový, drtivý rytmus, agresivní, tvrdě nabroušený zvuk kytar (třebaže často nasamplovaný), vokál vedený přes různé zkreslující krabičky a samozřejmě využívání samplů. Textově pak kapely vycházely z podobných témat jako jejich bratři v kytarách. Velmi často se hovoří také o jejich značném vlivu na taneční elektronickou scénu.
Asi nejzásadnějším souborem tohoto kotce je běs zvaný Ministry, původem z Chicaga. Vedl ho zpěvák, klávesista a kytarista Al Jourgensen, později se připojil ještě klávesista a baskytarista Paul Barker. Ostatní hudebníci většinou působili v roli hostů - kromě jiných to v různých obdobích byli třeba Bill Rieflin (ds, ks, prog, dále např. Revolting Cocks, Pigface, Lard), Chris Connelly (ks, voc, dále např. Revolting Cocks, Lard, Pigface), Nivek Ogre (voc, g, ks, dál např. Skinny Puppy, Pigface), Mike Scaccia (g, bg, dále např. Revolting Cocks, Lard), Louis Svitek (g, např. ještě M.O.D., Mind Funk), Martin Atkins (ds, např. ještě P.I.L., Killing Joke, Pigface). Ministry si prošli vcelku šíleným hudebním přerodem – z obyčejného (a dosti příšerného) synth-popu na absolutně brutální, kytarově elektronický sound, který vás zatluče do podlahy jako hřebík. Jourgensen na toto téma prý prohlásil, že „agresivita znamená intenzitu“ a že prý „až najde hudbu, která bude rvát lidem žíly z těla a mozky z hlavy, skončí s aktivní činností“ (citováno z encyklopedie Rock proti proudu). Výše zmíněný přerod vznikl asi v polovině osmdesátých let po společném turné Ministry a Front 242, kdy se Jourgensen domluvil s Richardem 23 na společném a velmi tvrdém elektro-hardcorovém projektu Revolting Cocks. Ten pak zpětně ovlivnil i Alovu práci v Ministry. V té době také přišel do kapely Paul Barker. První úspěch měla s maxisinglem „Every Day Is Halloween“ (1987), velmi tvrdý sound je slyšet už na desce „The Land Of Rape Of Honey“ (1988, skladby „Stigmata“, „The Missing“, „Hizbollah“, „Flashback“).
To hlavní ale přišlo v roce 1989, kdy Ministry vypustili mezi již mírně připravený lid, démonický masakr v podobě alba „The Mind Is A Terrible Thing To Taste“, obsahujícím například rachoty „Thieves“, „Burning Inside“, „Breathe“, „So What“ nebo „Test“ (poslední sluneční „Dream Song“ pak funguje jako očistná koupel). Na desce se kromě Jourgensena a Barkera podíleli i klávesista a samplista David Ogilvie ze Skinny Puppy, dále William Rieflin, a Chris Connelly. Jako zmíněná deska byla stejně divoká i vystoupení, která kromě kapely a jejího soundu na hranici „fyzické bolesti a psychické únosnosti“, zahrnovala polykání ohně, řetězy a kovovou mříž na pódiu, šamanské pomůcky (kosti, amulety) a zvyklosti (pomalované obličeje aktérů), takže vše spíše připomínalo nějaký pravěký rituál, prováděný ovšem v podzemí toho nejmodernějšího velkoměsta. Ve stejné době Jourgensen pomohl Ogilviemu s deskou Skinny Puppy a spojil se i s Jello Biafrou na projektu Lard (viz. text o tatíčcích zakladatelích). V devadesátých letech pak Ministry vydali další vynikající alba „ΚΕΦΑΛΗΞΘ” neboli „Psalm 69“ (1992, např. „N.W.O.“, „Jesus Built My Hotrod“, „Scarecrow“, „Psalm 69“, „Just One Fix“) „Filth Pig“ (1996, songy „Filth Pig“, „Dead Guy“, „Crumbs“, „Lava“, „Tha Fall“ a cover „Lay Lady Lay“ od Boba Dylana) a „Dark Side Of The Spoon“ (1999, např. „Bad Blood“, „Eureka Pile“, „10/10“, „Supermanic Soul“).
Al Jourgensen a dva hudebníci z belgických Front 242, jmenovitě Richard 23 (ks, sampling) a Luc van Acker (bg) stáli u zrodu projektu Revolting Cocks, který byl víceméně jakýmsi průnikem mezi tvorbou „dvestědvaačtyřicítek“ a teprve budoucím soundem Alových Ministry. Už elektro-hardcorový debut „Big Sexy Land“ (1986, např. „38“, „Attack Ships On Fire“, „TV Mind“, „Union Carbide /Bhopal Version/“) vyvolal slušný ohlas. Van Acker pak odešel a byl nahrazen Barkerem. Ono vůbec celé další období RC je vlastně záležitostí členů kapely Ministry (účastnili se ho jak Rieflin tak Connelly). Po drsném koncertním záznamu „Live! You Goddamned Son Of A Bitch“ (1988) přišel největší majstrštyk „revoltujících ptáků“, album „Beers, Steers & Queers“ (1990, s „huty“ „Beers, Steers & Queers“, „Stainless Steel Providers“, „In The Neck“, „Get Down“, „Something Wonderfull“), hudebně se nacházejícím někde mezi Ministry a Slayer. Na něm hlavní roli hrají zejména Jourgensen a hlavní vokalista Connelly, přičemž odkrývají ty nejtemnější a nejzvrhlejší zákoutí svých duší a myšlenkových pochodů (náruživé braní drog, ožralství, až psychopatická záliba v pornografii a fanouškovství vůči masovým vrahům). V roce 1993 soubor vydal ještě jedno album „Linger Ficken´ Good“ (cover-„hit“ „Da Ya Think I´m Sexy“, pův. od Roda Stewarta, dále např. „Mr.Lucky“, „Butcher Flower´s Woman“, „Crackin´ Up“) a rozešel se.
Do podobného ranku kapel řadíme i společný projekt zpěváka DK Jella Biafry dále Al Jourgensena, Paula Barkera a Jeffa Warda,, soubor zvaný Lard (viz text HC – Vzteklí tatíčkové zakladatelé a jejich následovníci). A na konec ministerských projektů jedna HC-industriální superskupina: vymysleli si ji výše zmínění bubeníci Martin Atkins a Bill Rieflin a dali ji poetický název Pigface. Do ní pak různě zvali poměrně dost muzikantů, jmenovaných v tomto textu a i jiných textech (např. Trenta Reznora z NIN, Fleu z Redhotů, Joey Santiaga z Pixies. Michaela Giru ze Swans atd.). Velmi, no… netradiční záležitost, připomněl bych alba „Gub“ (1991, např. „Tapeworm“, „Point Blank“, „Suck“, „Weightless“, „Tonight´s The Night“), „Fook“ (1992, např. „Ten Ground And Down“, „Hips, Tits, Lips, Power!“, „I´m Still Alive“, „I Can Do No Wrong“, „Auto Hag“) a „Notes From Thee Underground“ (1994, mj. „Empathy“, „Magazine“, „Trivial Scene“, „Your Own You Own“, „Chikasaw“).
Již padla zmínka o velmi plodné kanadské elektro-hardcorové partě Skinny Puppy, pocházející z Vancouveru. Vedl ji zpěvák, samplista a textař Kevin Ogilvie, říkající si „Nivek Ogre“. Dalšími důležitými persónami zde byli ještě Kevin Crompton alias cEvin Key (bg, ds, g, ks) a Dwayne Goettel (ks), přičemž zpočátku v kapele působil pod pseudonymem Wilhelm Schroeder i Bill Leeb, pozdější tvář FLA. Produkci pak zajišťoval Dave Ogilvie, aka Rave. Skupina Skinny Puppy byla v rámce industriální tvrdé muziky vcelku zásadní. Její kombinace hardcore a EBM měla velmi zásadní vliv na pozdější vývoj výše zmíněných Ministry – nakonec obě skupiny spolu velmi úzce pracovaly. A také dosti ovlivnila taneční elektronickou (a ambientní) scénu. U SP stojí za zmínku také angažované, společnost kritizující texty. Co se týče alb, uvedl bych „Bites“ (1985, hity „Assimilate“, „The Choke“, „Blood On The Wall“, „The Centre Bullet“), „Mind: The Perpetual Intercourse“ (1987, např. „Dig It“, „Addiction“, „Deep Down Trauma Hounds“, „One Time One Place“), „VIVIsectVI“ (1988, skladby „VD Gas Attack“, „Human Disease /S.K.U.M.M./“, „Hospital Waste“, „Fritter /Stell´s Home/“, „Dogshit“), „Rabies“ (1989, např. „Tin Omen“, „Hexonxonx“, „Fascist Jock Itch“, „Warlock“), „Too Dark Park“ (1990, např. „Tormentor“, „Spasmolytic“, „Bark“, „Nature´s Revenge“, „Morpheus Laughing“) a „Last Rights“ (1992, např. „Killing Game, „Knowhere“, „Scrapyard“, „Riverz End“). V roce 1995, kdy na předávkování drogami zemřel Dwayne Goettell, skončili Skinny Puppy na několik let s aktivní činností.
Přes zmíněného rakouského zpěváka, klávesistu, programátora a skladatele Billa Leeba byl se SP propojen další vancouverský techno-coreový soubor Front Line Assembly. No, soubor… FLA se vždy prezentovali jako duo, které – od roku 1986 - tvořili právě Leeb a někdo (nejdelší dobu klávesista Rhys Fulber). Počinem, který vzbudil určitý zájem, byla temná druhá deska „State Of Mind“ (1987, např. „Inside Out“, „First Reprisal“, „Testimony“, „Eastern Voices“), asi nejlepší nahrávkou je pak civilizaci odsuzující album „Gashed Senses And Crossfire“ (1989, skladby „No Limit“, „Digital Tension Dementia“, „Big Money“, „Shutdown“, „Hypocrisy“), nejúspěšnější pak platňa „Caustic Grip“ (1989/1990, např. „Provision“, „Threshold“, „Iceolate“, „Resist“, „Victim“, „Mental Distortion“, „Overkill“). V devadesátých letech bylo dobře hodnoceno elektro-industriální album „Tactical Neural Implant“ (1991/1992, např. „Mindphaser“, „The Blade“, „Remorse“, „Final Impact“, „Outcast“), a hodně se mluvilo o desce „Millenium“ (1994, např. „Victim Of A Criminal“, „Vigilante“, „Millenium“, „This Faith“), přičemž ta následující „Hard Wired“ se jí velmi podobala (1995, např. „Circuitry“, „Condemned“, „Modus Operandi“, „Mortal“), což mohlo být způsobeno i tím, že na obou hostuje kytarista Devin Townsend.
Bill Leeb se ale nezaobíral jen Skinny Puppy nebo Front Line Assembly. Společně s Rhysem Fulberem stál i za dalším vancouverským, tentokrát ne-hardcorovým projektem Delerium, který se zaměřil na ponuré rock-impresionistické ambientní plochy a la Tangerine Dream nebo J.M. Jarré, do nichž zakomponovával vlivy orientální. Zkuste například LP „Faces, Forms & Illusions“ (1989, např. Monuments Of Deceit“, „Mecca“, „Inside The Chamber“, „Sword Of Islam“, „Strangeways“), „Morpheus“ (1989, např. „Morpheus“, „Somnolent“, „Fragments Of Fear“, „Requiem“), „Syrophenikan“ (1990, např. „Embodying“, „Fallen Idols“, „Mythos“, „Twilight Ritual“, „Of The Tribe“). Z výlisků devadesátých let se lze zaposlouchat do alb „Stone Tower“ (1991, např. „Lost Passion“, „Aftermath“, „Tundra“, „Spirit“), „Spiritual Archives“ (1991, mj. „Drama“, „Rise Above“, „Ephemeral Passage“), „enigmácké“ desky „Semantic Spaces“ s hostující pěvou Kristy Thirsk (1994, např. „Flatlands“, „Flowers Become Screens“, „Incantation“, „Metaphor“, „Metamorphosis“, „Gateway“) či CD „Karma“, kde si kromě Thirskové zpívly také Sarah McLachlan nebo Lisa Gerrard (1997, např. „Duende“, „Twilight“, „Silence“, „Forgotten Worlds“, „´Til The End Of Time“). Velký vliv na elektronickou scénu v rozsahu od Enigmy až třeba po Banco de Gaia.
Velmi temnou záležitostí byla hudba jiné vancouverské skupiny Numb. Ceněna jsou zejména alba „Death On The Installment Plan“ (1992, např. „Hole“, „Curse“, „Right“, „Headcrush“) a „Wasted Sky“ (1994, např. „Wasted Sky“, „Blood“, „Seven Types Of Ambiguity“).
Pod Vancouverem na americké straně hranic nachází se hlavní město grunge Seattle, odkud pocházelo experimentální duo Pigeonhed (Shawn Smith, Steve Fisk). Ve své muzice spojovalo prvky industrialu, rocku, d´n´b, trip-hopu, soulu a funku. Zkuste desky jako nekompromisnější „Pigeonhed“ (1994, např. „Theme From Pigeonhed“, „Special Way“, „Brothers“) nebo posluchačsky přístupnější „The Full Sentence“ (1997, např. „Battle Flag“, „Marry Me“, „The Full Sentence“, „Phunpurephun“, „Honor“). Pokud si vychutnáme jízdu pacifickou dálnicí na jih, dorazíme do San Franciska. Tamní Grotus tvořil zajímavé zvukové koláže, v nichž míchal garážový sound kytar (hardcore, metal) s elektronikou (využívání samplů) a etnickou hudbou, najmě z indického subkontinentu. Do toho pak střílel cynické a sarkastické texty. Hlavními figurami byli v kapele John Carson (bg, samp), Lars Fox (voc, samp), Adam Tanner (bg, g, samp) a Bruce Boyd (ds). K připomenutí bych uvedl alba „Brown“ (1991, např. „Edward Abbey“, „Brown“, „Malthusela“, „Valhalla´s Celtic Robbie“), „Slow Motion Apokalypse“ (1993, např. „The Same Old Sauce“, „Hourglass“, „Shirayanama“, „Medicine“) a „Mass“ (1996, např. „That´s Entertainment“, „A Bad Itch“, „White Trash Blues“, „Sick“, „The Bottom Line“).
Nyní na skok do Mexika a pak zase zpět. Tamní duo Hocico neboli Rasco Agroyam (ks, prog.) a Erk Aicrag (voc) se dalo dohromady někdy v roce 1993, a od té doby vytvářelo mix temné elektroniky, industrial hardcore, EBM, filmové muziky a soundu a la Jarré. Do toho všeho vyřvávané texty ponuřejší než noc. A nebudete tomu možná věřit, ale ono to docela fungovalo. Pro potvrzení předchozích vět zkuste elpíčko „Odio Bjo El Alma“ (1997, např. „Temple Of Lies“, „Beings Of Relief“, „Slow Death“, „Hell On Earth“, „Odio En El Alma“, „Cuando La Maldad Despierta“), dvě EP - „El Día De La Ira“ (1998, např. „Signo De Muerte“, „Coward As A Slave“) a „Cursed Land“ (1998, např. „There Was A Time“, „Without A God“) a v neposlední řadě album „Sangre Hirviente“ (1999, např. „Where Angels Don´t Sing“, „Ojos Sin Lágrimas“, „Legion“, „Musica Para Un Suicidio /Acto Final/“, „Suicos Pensamientos“).
Pojďme se vrátit zpět do USA i zpět na začátek devadesátých let.
Radikální americká aktivistická skupina (proti rasismu, proti homofobii, proti kapitalismu, proti americkému nacionalismu) Consolidated předváděla mix industrialu, danceflooru a rapu. Lze vyslechnout na albech „The Myth Of Rock“ (1990, např. „Consolidated“, „This Is Collective“, „Figur The Fascist“) a „Friendly Fascism“ (1991, mj. „Brutal Equation“, „Unity Of Oppression“, „The Sexual Politics Of Meat“, „Stoned“). Podobnou děsivou muzikou jako Numb se zabývala skupina Skrew, která trochu připomínala následující položku – projekt Nine Inch Nails. To je třeba dobře slyšet na desce „Burning In Water, Drowing In Flame“ (1992, např. skladby „Burning Water Drowning In Flame“, „Cold Angel Pass“, „Charlemagne“).
Nyní k oné položce: jedním z nejlepších souborů industrial hardcore (industrial metalu - jak chcete) jsou Nine Inch Nails založení v Clevelandu. I když slůvko jsou asi není příliš na místě - kapelu tvořil pouze pennsylvánský zpěvák, kytarista a klávesista Trent Reznor a více méně hostující hudebníci. „One man show Trenta Reznora je fascinujícím výletem po vnitřnostech elektronické nenávisti… nečekejte nic než ten nejvybranější děs,“ píše se o NIN v metalové encyklopedii Direct. Všechno pravda – Reznor je čarodějem kompozičního napětí, ponurostí oplývajících nápadů a zejména zpěvákem s téměř Rollinsovským vztekem v hlase, což je kombinace vpravdě smrtící. Přitom v dětství byl nadějným pianistou, později hrál na saxofon a na tubu jazz a tyto svoje znalosti využil v účinkování ve dvou školních pochodových kapelách, na střední zase získal titul „Nejlepší v dramatu“ za zpěv a roli Jidáše ve studentské verzi Jesus Christ Superstar. A následovalo to, co známe dnes… Těžko o tomhle maníkovi cokoli psát, nejlepší je obklopit se jeho nahrávkami anebo vyrazit na nějakou tu jeho live show. A poslouchat a poslouchat a poslouchat…
Pokud se zastavíme u desek, je třeba projet alba „hřebíků“: kvalitní debut „Pretty Hate Machine“ (1989, hity a songy „Terrible Lie“, „Something I Can Never Have“, „Down In It“, „Sin“, „That´s What I Get“, „Head Like A Hole“), dále EP „Broken“ (1992, songy „Wish“, „Last“, „Happiness In Slavery“, „Physical“), album „Downward Spiral“ (1992/1993/1994, hit „Closer“, dále např. „I Do Not Want This“, „March Of The Pigs“, „A Warm Place“, „Piggy“, „Hurt“ – btw tu skvěle předělal Johnny Cash) a „kronika sebedestrukce“, dvojalbum „The Fragile“ (1997/1998/1999, např. „The Day The World Went Away“, „We´re In This Together“, „The Wretched“, „The Fragile“, „No, You Don´t“, „Into The Void“, „I´m Looking Forward To Joining You, Finally“). NIN autorsky a hudebně též stojí za temným a znepokojujícím, převážně ambientním soundtrackem k videohře „Quake“ (1996, mj. „Quake Theme“, „It Is Raped“, „Parallel Dimensions, „Aftermath“). A na soundtracku k filmu „Lost Highway“ (1997) se objevil a stal se hitem Reznorův song „The Perfect Drug“. Reznor je znám i jako úspěšný producent a mj. objevil i hvězdu Marilyn Mansona, který po určitých Mistrových instrukcích jeho sound dokonale okopčil (viz. crossover).
Reznor mimo jiné produkoval desku dua, příznačně pojmenovaného Two, které tvořili Rob Halford, ex-zpěvák birminghamské HM-legendy Judas Priest, a kytarista John Lowery (zároveň působící v kapele Marilyna Mansona). Klasické schéma – hudebníci prostě propojili tvrdý zvuk kytar s ponurou elektronikou včetně rytmiky. Výsledkem se pak stalo vcelku zařilé album „Voyeurs“ (1998, např. „I Am A Pig“, „Water´s Leasing“, „My Ceiling´s Low“, „Leave Me Alone“, „Wake Up“). Dalším mužem heavymetalu, jenž vstoupil do industriálních vod, byl Stephen Pearcy, ex-zpěvák losangeleských Ratt a Arcade – spojil se s kytaristou Savatage Alem Pitrellim a společně vymysleli projekt Vertex s vyloženě metalickým soundem, občas se blížícím Ministry. Nevydrželi však dlouho, zbylo po nich jediné eponymní album „Vertex“ (1996, např. „One Like A Son“, „Mother Mary“, „Synthetic Flesh“, „Follow“, „Time For Time“).
Když už máme díky Two jednou nohou nakročeno přes oceán, pak ve Ve Velké Británii působili birminghamští Godflesh, tvořeni Justinem Broadrickem (g, prog.ds., voc), G. Christianem Greenem (bg, ks, prog.) a automatickým bubeníkem. Zabývali se kombinováním HC s industriálními plochami. Temná, pomalá, krutá záležitost. Pro ilustraci stačí slyšet LP „Streetcleaner“(1989, např. „Like Rats“, „Christbait Rising“, „Pulp“, „Mighty Trust Krusher“), SP „Slateman“/„Wound ´91“ (1991), a alba „Pure“(1991/1992, např. „Spite“, „Pure“, „Predominance“, „Baby Blue Eyes“, „Don´t Bring Me Flowers“, „Mothra“) a Selfless“ (1994, např. Crush My Soul“, „Xnoybis“, „Black Boned Angel“, „Mantra“, „Empyreal“, včetně 23minutové skladby „Go Spread Your Wings“), které by vzhledem ke své stopáží byly za normálních okolností dvojalby, ale keď že máme hen tie cédéčky… je to prostě naflákané na jednom disku..
Trochu zvláštní partou s ulítlým humorem byli Age Of Chance z Leedsu. Jestli lze o někom říci, že je HC-crossover, je to právě tato skupina. V jejich soundu najdete kombinaci HC, hip hopu, elektroniky, metalu, nové vlny, alternativní hudby s vlivy od Van Halen, přes Skinny Puppy a Beastie Boys až třeba k Janet Jackson. Budiž vám přáno album „One Thousand Years Of Trouble“ (1987, např. „Don´t Get Mad… Get Even“, „Who´s Afraid Of The Big Bad Noise“, „We Got Trouble“) anebo singly jako „Kiss“ (1986) „Take It“ (1988). Později, na albu „Mecca“ (1990, např. „Time´s Up“, „Higher Than Heaven“, „Playing With Fire“, „4 More Years“) zní již – sice tvrdší – nicméně elektro-sound někde mezi „depešáky“ a Simple Minds. Hezké, ale s HC to už nemá fakt nic společného. Z Nottinghamu pocházela parta zvaná Pitchshifter, jejíž tvorba se nacházela někde mezi Ministry a Korn, přičemž pánmi hlavními byli Jon „JS“ Clayden (voc, progamming), Mark D. Clayden (bg, bvoc) a Jon A. „Johnny“ Carter (g, programming) a později ještě Jim Davies (g). Jakžtakž známa jsou alba „Desensitized“ (1994, např. „Triad“, „Diable“, „Ephemerol“, „/A Higher Form Of/ Killing“, „Gatherer.Of.Data“), „Infotainment?“ (1996, např. „Whiteout“, „Underachiever“, „/We´re Behaving Like/ Insects“, „Virus“) a „www.pitchshifter.com" (1998, např. „Microwaved“, „Genius“, „What You See Is What You Get“, „Civilised“, „A Better Lie“). Hustý.
Pokud se přesuneme na kontinent, dostaneme se k výše zmíněným Front 242 z Belgie. Hlavními figurami v ní byli hráč na syntetizér a kytaru Daniel Bressanutti a později ještě zpěvák, keybordista a bubeník Richard 23. Soubor se původně inspiroval německým kraut-rockem typu Kraftwerk a D.A.F., ale cca od pol. 80. let, směřoval k vlastnímu osobitému zvuku. Ten vycházel z rychlé, tvrdé „robotické“ rytmiky - snad odposlouchané z chicagské house music – a ze samplovaných agresivních zvuků připomínajících industriál třeba Test Department. Základní deskou tohoto období je „Official Version“ (1986, hit „Masterhit“, dále např. „Red Team“, „W.Y.H.I.W.Y.G.“, „Angst“). Nejúspěšnější deskou souboru je následná „Front By Front“ (1988, hit „Headhunter V 3,0“, dále např. „Circling Overland“, „Until Death /Us Do Part/“), za nejkvalitnější je pak považována „Tyranny For You“ (1991, hit „Tragedy /For You/“, dále např. „The Untold“, „Sacrifice“, „Rhythm Of Time“) a ceněno je i album „05:22:09:12 Off“ (1993, např. „Serial Killers Don´t Kill Their Girlfriend“, „Modern Angel“, „GenEcide“), které jakoby jakoby definují nový styl té doby, zvaný EBM (neboli Electronic Body Music). Blízko Front 242 a Skinny Puppy stáli i němečtí elektro-brusiči KMFDM z Hamburku, které vedli klávesista Sascha Konietzko a ulítlý zpěvák En Esch. Ostré jsou zejména desky „Angst“ (1993, „Light“, „A Drug Against War“, „Sucks“) a „Nihil“ (1995, „Ultra“, „Flesh“, „Beast“, „Terror“, „Disobedience“).
Jestliže belgičtí „fronti“ měli blíž k synťákům a taneční muzice, holandská instrumentální skupina Kong jednoznačně preferovala kytary. Byť směrem k milleniu se ten poměr kytar a elektra pomalu vyrovnával. Hudebně se pohybovala někde mezi Killing Joke, Rush, Jesus Lizard, Young Gods a Tool (kdyby zmínění nezpívali). Takový nějaký průnik HC, metalu, hard-rocku, noise a industrialu. Moc pěkné. Kapela působila v sestavě Dirk de Vries (g, synth, prog.), Mark Drillich (bg, synth, prog.),Aldo Sprenger (g), Rob Smits (ds), přičemž dva posledně jmenované v roce 1997 vystřídali Marieke Verdonk (g) a Rob Snijders (ds). Za poslech určitě stojí alba „Phlegm“ (1992, např. „Horse L“, „Thread“, „M.O.N.“, „Stockhouse“, „Pulse“, „Slur“), „Push Comes To Shove“ (1995, např. „Results“, „Arabloop“, „Ditch“, „Herk“, „Whorl“, „Prick“) a „EARMINeD“ (1997, např. „WonderWood“, „TripTic“, „SpoomFly“).
Norská Red Harvest coby pocta Slayer začínalakoncem osmdesátých let s thrash-metalem, postupně ovšem začala oživovat svůj sound vlivy progressive a gothic metalu a industrial hardcore. Jako příslušník tvrdé severské scény kapela využívala navrstvených ponurých monumentálních motivů, pod nimiž jel buď rytmický masakr a elektronicky zkreslený řev nebo naopak pomalé těžké bicí a řev zvaný „atmosférický“. Vedl ji zpěvák, kytarista a klávesista Jimmy „Ofu Kahn“ Bergsten. Zkuste alba „There´s Beauty In The Purity Of Sadness“ (1994, např. „The Art Of Radiation“, „Mother Of All“, „Wound“, „Mindblazt“, „Mastodome“, „Sadness“) či „Hybreed“ (1996, např. „Maztürnation“, „The Harder They Fall“, „On Sacred Ground“, „Underwater“, „The Lone Walk“, „The Burning Wheel“). „Rudou sklizeň“ možno též zařadit do gothic-doom metalu.
Jednou z nejzásadnějších evropských kapel industrial hardcore (industrial rocku či post-industrialu) jsou bezesporu švýcarští The Young Gods. Sami svou hudbu, ve které vycházeli z Killing Joke, Swans, Birthday Party či Einstürzende Neubauten nazývali „new sonic architecture“. Na pozdějších deskách byl znát vliv i takových Ministry nebo Lard. V první sestavě - Franz Treichler (voc, g, ac g), Cesare Pizzi (synth, sampling), Patrice „Frank“ Bagnoud (ds) – natočili výborný debut „The Young Gods“ (1987, např. skladby „Percussione“, „Nous de la lune“, Si tu gardes“, „Jimmy“ plus cover „Did You Miss Me“, pův. od Garry Glittera). Poté vystřídal Bagnouda bubeník Urs „Üse“ Hiestand a s ním „mladí bohové“ natočili singl „L´amourir“. Ten se stal předzvěstí vynikajícího LP „L´Eau Rouge“ (1989, skladby „La Fille De La Mort“, „L´eau Rouge“, „Charlotte“, „Longue Route“, „Rue Des Tempetes“, „Crier Les Chiens“), tvrdého jak ocel.
Na následujícím, kabaretně pojatém albu „The Young Gods Play Kurt Weill“ (1990) hrají ve svérázných úpravách skladby v názvu zmíněného slavného německého skladatele (např. „Alabama Song“, „September Song“, „Speak Low“). To už Treichler s Hiestandem natočili s novým členem Al Cometem (vl. jm. Alain Monod, synth, sampling), který vystřídal Pizziho. Následující drtivá deska, pokračovala v nekompromisním soundu LP L´Eau Rouge a je označována za vrchol tvorby Young Gods. Vznikla v roce 1991, jmenovala se „T.V. Sky“ a obsahovala věci jako například „Our House“, „Gasoline Man“, „T.V. Sky“, „Skinflowers“, „The Night Dance“ plus 20minutovou skladbu „Summer Eyes“ evokující jakési elektronické „jezdce na bouři“ od The Doors. Výborná hudba zní i z další studiové desky „Only Heaven“ (1995, hity „Kissing The Sun“, „Strangel“, dále např. „The Dreamhouse“, „Child In The Tree“, „Lointaine“). Na konci devadesátek se pak začalo natáčet další album „Second Nature“, využívající soudobé trendy elektronické hudby, které pak vyšlo v roce milénia (např. „Lucidogen“, „Laisser Couler /Le Son/“, „The Sound In Your Eyes“, „Supersonic“, „Astronomic“).
A ještě jednou Švýcarsko – k elektronicko-industriálnímu hardcore-crossoveru lze zařadit i soubor Swamp Terrorists ze Švýcarska. Původně vycházeli z deutsche neue welle, ale postupně svůj sound brutalizovali, až se dostali někam mezi Ministry a Nine Ninch Nails. Od „bažinných teroristů“ zkuste alba „Combat Shock“ (1994, např. „Cynic Forage“, „P.T.S.D.“, „Liberator“, „Right Here“) a „Killer“ (1995, např. „Dive-Right Jab“, „Try Me“, „Get O.“, „Dick Smoker“). Hlavními osobnostmi u francouzských hácečkářů Treponem Pal byli zpěvák Marco Neves a kytarista Michel Bassi, důležitým členem byl i bubeník Didier Serbourdin. Kapela předváděla velice hustý, tvrdý sound hodně blízký Young Gods a Ministry. Dejte desky „Treponem Pal“ (1989, songy „The Black Box“, „The Prettiest Star“, „Low Man“), „Aggravation“ (1991, např. cover „Radioactivity“ pův. od Kraftwerk, dále např. „Rest In A War“, „You Got What You Deserve“) „Excess & Overdrive“ (1993, např. „Excess & Overdrive“, „Pushing You Too Far“, „Blow Me Out“, „Full Moon“) a „Higher“ (1997, např. „Unchained“, „Lose Control“, „Funky Town“, „Renegade“).
Nyní se přesuňme do Německa. Tam bychom mohli začít příslušníkem düsseldorfské nové vlny, skupinou Die Krupps, kterou vedl zpěvák, klávesista a kytarista Jürgen Engler. V osmdesátých letech toho natočila pomálu, zato v nineties byla velmi aktivní. Po koketování s EBM se vydala cestou kombinace elektroniky s tvrdými kytarami (někde mezi Ministry, Young Gods, Metallikou a Faith No More). Zejména desky natočené po příchodu kytaristy Lee Altuse lze považovat za velmi povedené. Jmenujme je tedy „Die Krupps II: The Final Option“ (1993, např. „Crossfire“, „Bloodsuckers“, „Fatherland“, „Inside Out“, „New Temptation“), „Die Krupps III: Odyssey Of The Mind“ (1995, skladby „The Last Food“, „Odyssey Of The Mind“, „Scent“, „LCD“, „The Final Option“) a „Paradise Now“ (1997, např. „The Gods Of Void“, „Reconstruction“, „Taste Of Taboo“, „Black Beauty White Heat“, „Full Circle“). Jinak v té době v kapele působili kromě Englera a Altuse ještě Rüdiger Esch (bg), Ralf Dörper (ks, samples), bubeníci se střídali.
Nejak tak podobně šli na věc Think About Mutation, možná až příliš podobně. Ale to se občas stává. Namátkou bych vybral desky „Motorrazor“ (1993, songy „No Control“, „Gassoline“, „Cracked Eye“, „Fucking Lies“), „Housebastards“ (1994, např. „Questions“, „Wall Of Silence“, „Kerosene“, „Destination“) a „Hellraver“ (1996, songy „Ganglords“, „River“, „The Rewinding Seeds“, „View“). Další německou partou žánru industrial hardcore tak trochu modelu „Ministry“ byli Skatenigs, kteří se prezentovali alby „Stupid People Shouldn´t Breed“ (1992, např. „Loudspeaker“, „Chemical Imbalance“, „I Got It Made“, „Poundsauce“) a „What A Mangled Web We Leave“ (1994, např. „Passion For Destruction“, „Hoosegow“, „Regret“, „Family Values“). Vcelku průměr…anebo…řekněme remiza?
V Nemecku existoval od roku 1989 Project Pitchfork zpěváka a skladatele Petera Spillese, skupina produkující temný elektro-industrial s nádechem nové vlny. V roce 1991 natočila albový debut „Dhyani“ (1991, např. „Lost Youth Of A Prisoner“, „Doom“, „Fire And Ice“, „K.N.K.A.“). V průběhu dalších let vytvořila několik zajímavých songů („Storm World“, „Carrion“, „The Island“) ale jen na průměrných albech. Připomněl bych tedy až ambientní „Alpha-Omega“ (1995, např. „The Longing“, „Green World“, „Alpha Omega“, „The Animal“), tvrdší „iChakra:Red!“ (1997, např. „Temptation“, „2069 AD“, „God Wrote“, „Celeste“, „December Sadness“) a nejtvrdší „Eon Eon“ (1998, např. „Hunted“, „Carnival, „I Live Your Dream“, „Steelrose“, „Eon“, „Rescue“).
Jakousi kopírkou ranné tvorby Laibach byli ve svých počátcích němečtí Rammstein. Hlavně v takovém tom pochodovém rytmu a patetických wagnerovských refrénových výjezdech. Hodně si brali také z NIN, Killing Joke, určitě z Die Krupps a Kraftwerk, a nejspíš poslouchali i tvrdou muziku 70. let. Někteří novináři totiž jejich styl nazývali industriálním hard rockem. Jiní je řadili k takové té tvrdé progresivní německé scéně nazývané Neue Deutche Härte. Rammstein působili v sestavě Till Lindemann (voc), Richard Z. Kruspe (g, bvoc), Paul H. Landers (g, bvoc), Oliver „Ollie“ Riedel (bg), Christian „Flake“ Lorenz (ks), Christoph „Doom“ Schneider (ds). Prorazili i díky tomu, že si jejich songy vybírali režiséři do vcelku slavných filmů: skladbu „Rammstein“ režisér David Lynch na soundtrack ke svému mysterióznímu dramatu „Lost Highway“, a údernou „Du Hast“ zase bří Wachowskiové do svého sci-fi „Matrix“ - tehdy skupinu mohl slyšet celý alternativně založený západní svět. Zkuste alba „Herzeleid“ (1996, např. „Der Meister“, „Asche Zu Asche“, „Seemann“, „Du Reichst So Gut“, „Rammstein“) nebo „Sehnsucht“ (1996/97, hit „Du Hast“ dále „Engel“, „Tier“, „Spiel Mit Mir“, „Sehnsucht“, „Kuss Mich /Fellfrosh/“). Jejich nejhvězdnější doba (takových těch „muttrů“, „sonneů“ a „amerik“) ale přišla až po milleniu…
Většina výše zmíněných kapel se úspěšně prosazovala zejména v první polovině 90. let. Vedle Rammstein ta druhá patřila v tomto krutém hudebním oboru jednomu interesantnímu mladíkovi.
Rádi byste nejzazší hranici industrial hardcore či metalu? Jednoduché. Vezměte rachot Ministry, zběsilost NIN, hutnost Korn a rychlost Slayer a dostanete talentovaného šílence, zpěváka a multiinstrumentalistu Devina Townsenda (voc, g, ks), původem z Kanady. Jeho industriální thrashcore uhání rychlostí vystřelené kulky, právě hloubící otvor do vašeho mozku. Ale pozor! Pod svým vlastním jménem Townsend točil „normální“ atmosférické věci, které byly sice tvrdé, ale nacházely se na půli cesty mezi progressive metalem a pomalým riffovým HC typu Korn. Za příklad poslouží třeba desky „Ocean Machine: Biotech“ (1997, např. „Seventh Wave“, „Voices In The Fan“, „Death Of Music“, „Funeral“, „Regulator“, „Bastard“) nebo „Infinity“ (1998, skladby „Truth“, „Christeen“, „Soul Driven“, „Ants“, „Wild Colonial Boy“, „Unity“). Velmi umělecké záležitosti – kupříkladu z jeho „mravenců“ možná dostanete i svrbění. Ovšem své nejběsnější věci natočil v rámci projektu Strapping Young Lad a to je právě ta kulka – dejte třeba alba „Heavy Is A Really Heavy Thing“ (1995, např. „S.Y.L.“, „In The Rainy Season“, „Critic“, „The Filler-Sweet City Jesus“) či „City“ (1996, „Velvet Kevorkian“, „All Hail The New Flash“, „Oh My Fucking God“, „Room 429“, „Underneath The Waves“, „AAA“, „Detox“). Přeji hezkou smrt.
