Hardcore fúzující – vznik crossoveru

Biohazard, zleva Danny Schuler, Evan Seinfeld, Billy Graziadei, Bobby Hambel, zač. 90. let

Nyní zpět do USA a to do první poloviny 80.let.

Ve městě Minneapolis hlučí trojice opilců, zvaná Hüsker Dü (dánsky „pamatuješ si?“) v sestavě Bob Mould (g, bg, ks, voc), Greg Norton (bg, voc), Grant Hart (ds, voc). Hlučí, ale přesto hodně využívá melodických a harmonických postupů, což je u žánru hardcore nepříliš oblíbená záležitost. HD se coby HC ukázali zejména na druhé desce „Everything Falls Apart“ (1982, např. songy „Punch Drunk“, „Afraid Of Being Wrong“, „Wheels“). Později se jejich sound mění směrem k noise, což se projeví na nejuznávanější nahrávce kapely, ambiciózním 2LP „Zen Arcade“ (1984, např. skladby „Broken Home, Broken Heart“, „Masochism World“, „Newest Industry“, „Pride“, „Something I Learned Today“) a také na mnohažánrovém albu „New Day Rising“ (1985, např. „New Day Rising“, „Powerline“, „Books About UFOs´“, „Girl Who Lives On Heaven Hill“, „I Apologize“). Na této desce se totiž objevují prvky folku, jazzu a country a ovlivnění takovými vykopávkami jako například Beach Boys, Big Star nebo Byrds.

HD si s následující platňou hodně pospíšili – LP „Flip Your Wig“ vyšlo ještě v pětaosmdesátém (např. „Makes So Sense At All“, „Every Everything“, „Green Eyes“, „Divide And Conquer“), nicméně se to pomalu začalo kousat mezi skladatelskými osobnostmi Mouldem a Hartem. Následující album „Candy Apple Grey“ (1986, písně „Crystal“, „Too Far Down“, „Dead Set On Destruction“, „Hardly Getting Over It“, „Sorry Somehow“) je ještě jemnější, téměř college-rockové, stejně jako 2LP „Warehouse – Songs & Stories“ (1987, např. „Could You Be The One“, „You Live At Home New“, „It´s Not Peculiar“, „Ice Cold Ice“, „Friend, You´ve Got To Fall“, „Tell You Tomorrow“). Bohužel, v roce 1988 se kvůli Hartově alkoholismu a závislosti na drogách Hüsker Dü rozešli. Skupina svým soundem ovlivnila různé soubory ve spektru od alternativního rocku po grunge.

První pozůstalý z Hüsker Dü, zpěvák, kytarista a skladatel Bob Mould následně nějakou dobu farmařil, přičemž natočil dvě sólová alba - výborné alternativně folk-rockové „Workbook“ (1989, hit „See A Little Light“, dále např. „Whichever Way The Wind Blows“, „Wishing Well“, „Poison Years“, „Brasilia Crossed With Trenton“, „Sunspots“, „Sinners And Thein Repentances“) a dobré tvrdé „Black Sheets Of Rain“ (1990, hit „It´s Too Late“, dále např. „Stand Guard“, „Black Sheets Of Rain“, „One Good Reason“, „Hanging Tree“). Na začátku 90.let založil společně s Davidem Barbem (bg) a Malcolmem Travisem (ds) téměř grungeovou skupinu  Sugar. U ní je ceněno zejména výborné album „Copper Blue“ (1992, hity „Changes“ a „If I Can´t Change Your Mind“, dále např. „Hoover Dam“, „Helpless“, „Man On The Moon“, „A Good Idea“). Z dalších desek bych uvedl EP „Beaster“ (1993, např. „Judas Cradle“, „Come Around“, „Tilted“) a LP „File Under: Easy Listening“ (1994, hit „Your Favorite Thing“, dále např. „Believe What You´re Saying“, „Gee Angel“, „Explode And Make Up“). Poté Bob Mould pokračoval v sólové dráze a ani se nedivte, že jeho následující album „Bob Mould“ má opět svou kvalitu (1996, např. „Anymore Time Between“, „I Hate Alternative Rock“, „Next Time That You Leave“, „Deep Karma Canyon“, „Thumbtack“). 

Bubeník, zpěvák a kytarista Hüsker Dü Grant Hart také natočil sólová alba jako třeba „Intolerance“ (1989, např. „All Of My Senses“, „2541“, „She Can See The Angels Coming“), pár desek realizoval i se svou souběřně fungující kapelou Nova Mob – zde bych uvedl dobré LP „Last Days Of Pompeii“ (1991, např. „Introduction“, „Woton“, „Admiral Of The Sea“, „Werner Von Braun“, „Where You Gonna Land /Next Time You Fall Off Of Your Mountain/?“, „Persuaded“).

Výborné, explozivní hácéčko předváděli Die Kreuzen z Milwaukee, kteří měli ve svých řadách výrazného zpěváka Dana Kubinskiho. To je slyšet zejména na debutu „Die Kreuzen“ (1984, např. „Hate Me“, „In School“, „Pain“, „Rumors“, „Get´em“). Později se kapela snažila do tvrdé hudby implantovat prvky psychedelie a lehčího kytarového beatu á la R.E.M. Což je případ desek „Century Days“ (1988, např. „Lean Into Me“, „Elisabeth“, „Slow“) a „Gone Away“ (1989 (hit „Gone Away“, dále např. covery „Land Of Treason“, pův. od Germs a „Season Of Wither“, pův. Aerosmith). LP „Cement“ je pak jakýmsi podivným pokusem sklubit hard rock s paisley undergroundem a metalovým zpěvem (1990, např. „Blue Song“, „Best Goodbye“, „Heaven“, „Black Song“). Prostě, Danny je jistě dobrý zpěvák, ale jak to tak chodí - méně je někdy více.

Z Austinu-Texas zase pocházeli M.D.C., v čele se zpěvákem Dave Dictorem, kteří se proslavili skandálním singlem „John Wayne Was A Nazi“ z roku 1981. Kapela byla spřízněná s Dead Kennedys a její názory na život v Americe se shodovaly s názory šéfa DK Jello Biafry. Zkuste desky „Millions Of Dead Cops“ (1982, např. „Corporate Deathburger“, „Business On Parade“, „Born To Die“, „Church And State“, „Dead Cops“), „Smoke Signals“ (1986, např. „No More Cops“, „Skateboards From Hell“, „Drink To Forget“) a „Millions Of Damn Christians“ (1987, např. posměšná píseň „S.K.I.N.H.E.A.D“, dále ještě „Bye Bye Ronnie“, „Sexy And Christian“, „Police Related Death“).

Velmi brutální rachot beze špetky smyslu pro humor produkovali také Scratch Acid opět z texaského Austinu. Začali v roce 1982 v sestavě David Wm. Sims (g, bg), David Yow (voc, bg), Rey Washam (ds), Brett Bradford (g) a Steve Anderson (voc), který byl ovšem odejit ještě před nahráním alba. Protože „rychlej trip“ vydal jen jedno regulérní LP („Just Keep Eating“, 1986) a dvě EP, nejlepší je asi sehnat si kompilační album „The Greatest Gift“ (1991), které mapuje tvorbu kapely z let 1984-86. Měly by se na něm objevit songy jako např. „Cannibal“, „Greatest Gift“, „Monsters“, „Lay Screaming“, „Ain´t That Love“, „Flying Houses“ nebo „Eyeball“. Fakt hodně hustá soda. Ani se nedivím, že další mutací kapely byly běsnivé party zvané Jesus Lizard a Rapeman.

O kalifornských Suicidal Tendencies (viz. text o vzteklých tatíčcích) jsme v textu napsali, že jejich muzika byla jakýmsi křížencem mezi hardcore a metalem. Tomuto substylu nebo spíše modelu hraní se začalo překvapivě (prostor pro smích) říkat hardcore metal.

Suicidal Tendencies jsme už zmínili v rámci LA-scény, pojďme tedy na východ. K jedněm z nejrespektovanějších kapel patří v tomto ohledu například Corrosion Of Conformity ze Severní Caroliny. O tom, proč tomu tak je, se můžete přesvědčit na albech jako „Eye For An Eye“ (1983, např. „Broken Will“, „Minds Are Controlled“, „Coexist“, „Positive Outlook“, „No Drunk“), „Animosity“ (1985, např. „Loss For Words“, „Mad World“, „Prayer“, „Kiss Of Death“), asi nejlepší „Blind“ (1991, songy „Condition A/ Condition B“, „Future Now“, „Damned For All Time“, „Painted Smiling Face“, „Vote With A Bullet“) nebo dále „Deliverance“ (1994, např. „Broken Man“, „Shake Like You“, „Seven Days“, „My Grain“, „Pearls Before Swine“) či „Wiseblood“ (1996, např. „King Of The Rotten“, „Wiseblood“, „Drowing In A Daydream“). Když to všechno poslechnete, zjistíte, že COC od klasického rychlého HC (v němž ale měli občas přítomné pomalé „sabbaťácké“ pasáže) postupně přecházeli na sound někde mezi Biohazard (viz. níže) a Metallikou, a možná byli zařaditelní i někam k stoner rocku. Jinak hlavními figurami byli v souboru kytarista Wood Weatherman a po svém příchodu v roce 1990 ještě také Pepper Keenan (voc, g). Za nejlepší je považována sestava ze začátku 90.let, kdy vedle Weathermana a Keenana v COC působili ještě Reed Mullin (ds, voc), Karl Agell (voc) a Phil Swisher (bg). Poté se v kapele objevil Mike Dean (bg, voc), který v ní  hrál i v 80.letech.

Z Texasu pocházela výborná, až bytostně antikapitalistická kapela D.R.I. Petera „Spike“ Cassidyho (g) a Kurta Brechta (voc). Když v dvaaosmdesátém vznikla, začala trénovat u Kurtových rodičů, což zejména otce nebetyčně vytáčelo, a tak nazval hudebníky „bandou špinavejch zkaženejch imbecilů“ (bunch of Dirty Rotten Imbeciles). A o název bylo hned postaráno. Skupina se zpočátku zaměřovala na ultrarychlé HC se skladbami okolo minutové stopáže – viz debut „Dirty Rotten“ (1983, např. „I Don´t Need Society“, „Who Am I“, „Balance Of Terror“, „Money Stinks“) - což možná ovlivnilo i některé thrash-metalové kapely: zde se mluví konkrétně o Scottu Ianovi a Anthrax nebo o Megadeth. Fúzí mezi HC a metalem poprve představila na desce, která ve svém názvu toto propojení přímo pojmenovává – „Crossover“ (1987, písně „Decisions“, „Tear It Down“, „The Five Year Plan“, „Go Die“, „A Coffin“, „Hooked“). Ještě předtím, v roce 1985, natočili D.R.I. běsné HC album „Dealing With It“ (např. „Snap“, „I´d Rather Be Sleeping“, „Yes Ma´am“, „Marriage“). Z pozdějších elpí se upomíná ještě na „4 Of A Kind“ (1988, např. „All For Nothing“, „Suit And Tie Guy“, „Do The Dream“, „Think For Yourself“) a „Thrash Zone“ (1989, mj. „Worker Bee“, „Standing In Line“, „Kill The Words“, „Enemy Within“, „Abduction“). V další dekádě ale význam kapely poněkud poklesl.

Ve stejné době nesmírně zabodovala newyorská skupina S.O.D. („Stormtroopers Of Death“ – něco jako „komando smrti“) s legendárním brutálním nášlehem „Speak English Or Die“ (1985, např. písně „Chromatic Death“, „Kill Yourself“, „Speak English Or Die“, „Milano Mosh“, „United Forces“, „Milk“, „Fistbang Mania“). Ten je přímo čítankovou definicí crossoveru, tedy ve smyslu propojení metalu a hardcoru. Band tvořili maníci z thrash-metalového Anthraxu (Scott Ian - g, Charlie Benante – ds), podobně hrající party Nuclear Assault (Dan Lilker – bg) a hácéčka Psychos (Billy Milano – voc). Bohužel, po albu už jen stačili odehrát společné turné a vrátili se do svých domovských kapel. Občas se ale sešli, o čemž vypovídá koncertní deska „Live From Budokan“ (1992) nebo studiovka (zase masakrózní) „Bigger Than The Devil“ (1999, např. „Bigger Than The Devil“, „The Crackhead Song“, „Kiss The Assholes“, „Monkeys Rule“, „The Song That Don´t Go Fast“, „Shenanigans“ plus cover „Aren´t You Hungry?“, pův. od M.O.D.). Mezi hácéčkáři a thrashery se S.O.D. stali obrovským kultem a výše zmíněné LP (SEOD) základní položkou jejich albových sbírek.

Billy Milano se po konci S.O.D. vykašlal na Psychos a s dalšími ostrými hochy (Tim McMurtrie – g, Ken Ballone – bg, Keith Davis - ds) založil další drsnou palební sílu, nazvanou M.O.D. (Method Of Destruction), a natočil s ní další legendární desku „U.S.A. For M.O.D.“ (1987, např. „Aren´t You Hungry“, „Thrash Or Be Thrashed“, „Spandex Enormity“, „Get A Real Job“, „Let Me Out“). Později se v kapele mj. objevili i Louie Svitek (g) a John Monte (bg), známí z pozdějšího projektu Mind Funk. Od M.O.D. zkuste i další alba jako třeba „Gross Misconduct“ (1989, songy „No Glove No Love“, „True Colors“, „Godzula“, „Accident Scene“, „In The City /Fear/“), „Rhythm Of Fear“ (1992, např. „Objection/Dead End“, „Step By Step“, „Irresponsible“, „Override Negative“, „I, The Earth“, „Spy Vs. Spy“) nebo „Devolution“ (1994, songy „Land Of The Free“, „Devolution“, „Timebomb“).

Z New Yorku pocházelo i trio Prong, hrající v sestavě Tommy Victor (voc, g), Mike Kirkland (bg, voc) a Ted Parsons (ds). Všichni tři byli v té době již veterány místní alternativní scény (před Prong členství např. ve Swans, Misfits nebo Damage). I samotní Prong se proslavili eklektickou změtí tvrdé muziky už na debutu „Force Fed“ (1988, mj. se songem „Forgery“ a coverem „Third From The Sun“ od Chrome, dále např. „Senseless Abuse“, „The Coliseum“, „Bought And Sold“), kterou k dokonalosti dovedli na další desce „Beg To Differ“ (1990, např. „For Dear Life“, „Beg To Differ“, „Steady Decline“, „Lost And Found“, „Your Fear“, „Take It In Hand“). Po ní kapelu opustil Kirkland a postupně ho u čtyř strun nahradili Troy Gregory a Paul Raven.  Dobře zněla i alba „Prove You Wrong“ (1991, „Prove You Wrong“, „Pointless“, „Irrelevant Thoughts“, „Contradictions“, „Positive Blind“) a zejména „Cleansing“ (1994, songy „Broken Peace“, „Another Worldly Device““, „Whose Fist Is This Anyway“, „Cut-Rate“, „One Outnumbered“, „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“), na němž si zahrál i klávesista John Bechdel. V roce 1995 natočila kapela pro soundtrack k filmu „Strange Days“ společně s klávesistou The Doors Ray Manzarekem brutální verzi písně „Strange Days“ jeho kmenového souboru.„Rude Awakening“, poslední album před asi tříletou přestávkou, už mělo náběh do industriálního HC a la Ministry či NIN (1996, např. „Rude Awakening“, „Controller“, „Face Value“, „Without Hope“, „Avenue Of The Finest“), což spoustu fandů kapely odradilo. Prong se pro svou temnou a mnohdy těžko přístupnou hudbu nikdy nestali nějakou masovou záležitostí. Ale bouchnout do toho uměli mocně.

 

Tím, že se pohybujeme v New Yorku a okolí, bychom si mohli říci něco o místní scéně, pro kterou je míšení nejtvrdších rockových stylů typické. Základ tzv. newyorské HC škole (nebo také NYHC) položily bandy jako Bad BrainsA.O.D. a Agnostic Front.

Bad Brains jsme si probrali v  textu o tatíčcích zakladatelích, nuž tedy pojďme k  dalším newyorským hudebním hrubcům. A.O.D. (neboli Adrenalin O.D.) v čele s Paulem Richardem (voc, g), Bruce Wingatem (voc, g) a Dave Schwartzmanem (ds) vyjeli s ultrarychlým, drtivým thrash-corem - ohlušujícím randálem a vykřikovanými texty, které nepostrádaly humor. Však také hned v dvaaosmdesátém bodovali komediální rychlojízdou „Paul´s Not Home“, která se stala hitem kolejních rádií. Jen tak mimochodem, song pochází z HC-kompilace „New York Thrash“, na které jsou zastoupeni třeba Bad Brains, Beastie Boys, Undead, Heart Attack nebo Kraut. Nejhustší sound je slyšet na elpíčkách „The Wacky Hi-Jinks Of Adrenalin O. D.“ (1984, např. „A.O.D. vs. Godzilla“, „White Hassle“, „Small Talk“) a „Humongousfungusamongus“ (1986, např. „A.O.D. Vs. Son Of Godzilla“, „Office Buildings“, „Yuppie“, „Pope On A Rope“). Posun k eklektičtější muzice je zaznamenán na desce „Cruising With Elvis In Bigfoot´s UFO“ (1988, např. „If This Is Tuesday… It Must Be Palla-Walla“, „Swindel“, „My Mother Can´t Drive“). V roce 1990 se ncméně kapela rozešla.

Pro stejné publikum, tedy pro newyorské apolitické skinheady hrála i skupina Agnostic Front, v níž zůstávali jedinými stálými členy zpěvák a milovník českého piva Jimmy „Bad Russian“ Roger Miret, původem z Kuby, a její zakladatel kytarista Vinnie Stigma. Kapela totiž procházela častými změnami v obsazení, pokud uvedeme namátkou několik jmen, tak třeba Rob Kabula (bg), Craig Setari (bg, později SOIA), Will Shepler (ds) nebo Jimmy Colletti (ds). Agnostic Front produkovali „jízdu na horské dráze“, jakýsi hybrid mezi HC-punkem a metalem, ovšem ve svých dosti útočných ale také pesimistických textech stáli na opačné straně názorového spektra než třeba DK nebo Black Flag. Mnozí je totiž označovali za nacionalisty a xenofoby - na jejich koncertech často vzplály rasistické vášně. Kapela se sice všem nařčením bránila, ale věř nebo nevěř…

Za nejlepší jsou označována alba „Victim In Pain“ (1984, skladby „Victim Of Pain“, „United & Strong“, „Blind Justice“, „Hiding Inside“, „Society Suckers“), „Cause For Alarm“ (1986, např. „Your Mistake“, „Public Assistance“, „Eliminator“, „Time Will Come“) „Liberty And Justice For…“ (1987, např. skladby „Anthem“, „Strenght“, „Liberty And Justice“, „Crucial Moment“ a cover „Crucified“, pův. od Iron Cross) a zejména živák „Live At CBGB´s“ (1989). Začátkem 90.let vyšlo divoké album „One Voice“ (1992, např. „One Voice“, „Infiltrate“, „New Jack“, „Undertow“, „Retaliate“), ale po něm se kapela na čas rozpadla. Dala se do kupy až v devadesátém sedmém a výsledkem pak bylo stejně divoké „Something´s Gotta Give“ (1998, např. „Bloodsucker“, „Something´s Gotta Give“, „Gotta Go“, „No Fear“, „Today, Tomorrow, Forever“). Pokud s nějakým hardcorářem z kteréhokoli koutu světa zapředete hovor o newyorském HC, jako první ho určitě napadnou Agnostic Front.

Někteří členové Agnostic Front, konkrétně Stigma (g), Shepler (ds) a Roger Miret (zde bg) pak v roce 1988 založili další tvrďárnu, vynikající kapelu Madball mírně biohazardovského modelu (viz níže), v níž zpíval tehdy třináctiletý Miretův nevlastní mladší brácha Freddie Cricien. Roger nejspíš chtěl, aby se mladej taky hácéčkově zapojil – tak se vyhrávalo na starších písních, dříve nevyužitých v rámci AF. Ve třiadevadesátém převzal po Miretovi baskytaru Freddyho kámoš, těžkotonážní basák Jorge „Hoya Roc“ Guerra, a na další kytaru hrál vedle Stigmy Matt Henderson – tato sestava také realizovala dvě velmi dobré desky „Set It Off“ (1994, songy „Set It Off“, „Never Had It“, „New York City“, „Down By Law“, „It´s Time“) a „Demonstrating My Style“ (1996, např. „Demonstrating My Style“, „Unity“, „Live Or Die“, „Pride“, „Nuestra Familia“, „Ball Of Destruction“). Poté odešli Stigma a Shepler, a protože Henderson si vystačil s kytarou sám, přišel pouze nový bicman – John Lafata. Čtveřice Cricien-Henderson-Guerra-Lafata pak vypotila další kvalitní desku „Look My Way“ (1998, např. „Look My Way“, „Lesson Of Life“, „Been There, Done That“, „Moment Of Truth“, „Cut Off“). Madball? Zásadní parta NY/HC.

Další ostrá trojka, která mísila metal a core se nazývala Carnivore. Byla ovlivněna soudobou newyorskou thrashovou scénou, ale také třeba Sabaty. V kapele působili Peter Steele (voc, bg), Louie Beato (ds) a Keith Alexander (g). Stačila natočit jen dvě alba: „Carnivore“ (1985, mj. „Carnivore“, „World Wars III And IV“, „Predator“, „Armageddon“) a s novým kytaristou Markem Piovanettim dvojku „Retaliation“ – to je to, na němž se na začátku prezentuje, jak to dopadne, když zapíjíte pizzu panáky wizouru (1987, např. „S.M.D.“, „Race War“, „Ground Zero Brooklyn“, „Angry Neurotic Catholics“, „Sex And Violence“). Bohužel hned po druhém elpí se rozpadla.

Iggyovsky hluboko-nosný zpěvák Peter Steele však nelenil a už v roce 1989 s klávesistou Joshem Silverem založil gothic-metal-coreové Type O Negative. Dalšími členy byli Kenny Hickey (g) a Sal Abruscato (ds), kterého v roce 1994 vystřídal Johnny Kelly (ds).  Skupina vydala kupříkladu alba „Slow, Deep And Hard“ (1991, např. „Der Untermensch“, „Prelude To Agony“, „Gravitational Constant“) a „Bloody Kisses“ (1993, např. „Set Me On The Fire“ „Christian Woman“, „Kill All The White People“, „Black No. 1“). Zejména to druhé svým způsobem reflektuje britský gothic rock první poloviny eighties. V čemž nakonec pokračuje i další deska „October Rust“ (1996, např. „Love You To Death“, „Green Man“, „Red Water“, „Be My Druidess“, „My Girlfrien´s Girlfriend“). Jak je také nejčastěji hodnocena - „darkest, gloomiest, most intelligent album“. V roce 1999 vyšla další výborná platňa „World Coming Down“ (např. „White Slavery“, „Everyone I Love Is Dead“, „World Coming Down“, „Creepy Green Light“, „Everything Dies“). A touhle deskou jsme se opět dostalik naším milým HC-drtičům.

Z New Jersey pocházela i drsná banda Lethal Aggression v níž řval zpěvák John Salterelli a do kytary bil Rob DeFroscia. Jednalo se o zabijácké thrash-core s hodně sprostými texty – viz. legendární demo „From The Cunt Of The Fucking Whore“ (1984) či LP „Life Is Hard – But That´s No Excuse“ (1989, songy „Spooge“, „Vodda Vodka“, „Morbid Reality“, „Cuntry Pig“).  Máničky z Leeway to také měly hozené do HC-metalu, ale spíše do metalu než do HC. Jako ukázku bych zvolil LP „Desperate Measures“, 1991, songy „Soft Way Out“, „All About Dope“, „Stand For“). Thrash core doplněné sociálně-kritickými texty se smyslem pro humor znělo i z placek kapely Ludichrist vedené bubeníkem M.D.C. Al Batrossem. Doporučují se desky „Immaculate Deception“ (1986, např. „Try Most People Are Dicks“, „Murder Bloody Murder“, „Green Eggs And Ham“, „Immaculate Deception“, „Mengele“) a „Powertrip“ (1988, „Powertrip“, „Stuff To Fill Graves“). Antirasističtí skinheads – to byli newyorští Warzone, které vedl zpěvák Ray „Raybeeez“ Barbieri. Jednalo se opět o spojení HC a metalu, což je ověřitelné na deskách „Don´t Forget The Struggle, Don´t Forget The Streets“ (1988, např. „Crazy But Not Insane“, „As One“, „Judgement Day“) a „Open Your Eyes“ (1989, např. „Figur The Oppressor“, „Face Up To It“, „Decieve Us – No More“, „Always – A Friend For Life“). Raybeez zemřel po krátké nemoci v roce 1997.

Už v první půli osmé dekády dali baskytarista a zpěvák Harley Flanagan (coby oprsklý teenager) se zpěvákem John Joseph McGowanem dohromady drsnou partu Cro-Mags. Název se vztahuje k velmi dávné minulosti člověčího rodu a ani není divu. Kupříkladu takový Flanagan svojí figurou ke kromaňonskému pralovci neměl ani tak moc daleko. A ksichtil se jak Henry Rollins – oba házeli na svět fakt těžce nenávistné pohledy. Přitom je tento potetovaný démon vegetariánem a jedním z tvůrců programu Food For Life (rozdávání jídel bezdomovcům). „Podle vlastního přiznání divous, který vypadá, že pořádá malé děti ke snídani – ve skutečnosti o sobě tvrdí, že ke vyznavačem Hare Kršny!“, diví se také jeden z tvůrců encyklopedie Heavy Metal Direkt. Ve svých textech kapela propagovala ideu vegetariánství, života bez drog, vztekle řvala proti nezaměstnanosti, sexismu, zbrojení, válkám atd. Zkuste alba „The Age Of Quarell“ (1986, např. „Don´t Tread On Me“, „Show You No Mercy“, „Malfunction“, „We Gotta Know“, „Face The Facts“), „Best Wishes“ (1988, např. „Death Camps“, „Crush The Demoniac“, „Fugitive“, „Then And Now“) a „Alpha-Omega“ (1992 např. „Eyes Of Tomorrow“, „The Other Side Of Madness“, „The Paths Of Perfection“, „Victims“).

Divoké skate-trio Token Entry se s tím také moc nepáralo – vařilo HC-punk té nejvyšší intenzity pro velice různorodé publikum. Sežeňte si debut „From Beneath The Street“ (1987, mj. „The Edge“, „Think About It“). I publikum pivní kapely Murphy´s Law tvořila pestrá směska skejťáků, hácéčkářů, metalistů a skinheadů, přičemž mezi nimi nebyly žádné problémy. Jinak ML v čele se zpěvákem Jimmi G byli první americkou HC-partou, která u nás kdy vystoupila (1990). Skupina vydala např. desky „Murphy´s Law“ (1986, hit „Murphy´s Law“, dále např. „Fun“, „Beer“, „Care Beer“, „Crucial Bar-B-Q“), „Back With A Bong“ (1989, např. „Attack Of The Killer Beers“, „Quest For Herb“, „Panty Raid“). Jako velmi mladí vstoupili na HC-scenu „troufalci“ zvaní - Bold. V podstatě se jednalo o nejklasičtější vizuální model HC-punku – skoky, lítačky po podiu, chaos na podiu, stage divings. Asi i proto mi připadá, že na koncertě byli lepší než na studiových nahrávkách. Zkuste LP „Speak Out“ (1988, „Talk Is Cheap“, „Nailed To The X“, „Clear“) a „Looking Back“ (1989, např. Looking Back“, „You´re The Friend I Don´t Need“, „Always Try“).

Další newyorčané Youth Of Today jsou dodnes uváděni jako nejčistší spodobnění principu DIY a téměř definice hardcore. Ortodoxními hardcoristy jsou také nejvíce ctěni a uznáváni. V kapele měli hlavní slovo Ray Cappo (voc) a John „Porcell“ Porcelly (g) a po épéčku „Can´t Close My Eyes“ (1985, např. „Can´t Close My Eyes“, „Youth Crew – Youth Of Today“) se prosadila zejména divokými a bojovnými alby „Break Down The Walls“ (1986, např. „Make A Change“, „Thinking Straight“, „Break Down The Walls“, „Free At Last“) a „We´re Not In This Alone“ (1988, např. „Flame Still Burns“, „Slow Down“, „Choose To Be“, „Put It Aside“). Ještě v době existence YOT měl Porcelly s bubeníkem Judge Ferrarem boční projekt Judge, HC-metalovou mlátírnu, což je patrné zejména na desce „There Will Be Quiet“ (1990, např. „The Storm“, „Forget This Time“ a cover „When The Levee Breaks“ od Led Zepp).Po rozpadu „mládí dneška“ dali dohromady Cappo s Porcellym formaci Shelter, hlásící se k hnutí Hare Krishna. Vyslechněte např. alba „Perfection Of Desire“, (1991, písně „Turn It Around“, „Enough“, „Death And Dying“, „Shelter“) nebo „Mantra“ (1995, např. „Civilized Man“, „Message Of Bhagavat“, „Not Of The Flesh“, „Letter To Friend“). Následující, poněkud vyklidněná, melodická deska „Beyond Planet Earth“ byla ortodoxními přívrženci původního Shelteru důsledně zavrhována (1997, např. „In Praise Others“, „Whole Wide World“, „Hated To Love“, „I Know So Little /So Well/““).

Velmi krátce fungovala hodně rychlá skupina, vtipně nazvaná Gorilla Biscuits, kterou založili fanoušci Agnostiků Arthur „Meow“ Smilios (bg) a  Anthony „Civ“ Civarelli (voc). Velkou posilou byl pak kytarista a skladatel Walter Schreifels (ex-YOT). Název se postupně vyvinul – inspirací byla místní populární droga, jíž se říkalo „ape shit“. Kapela zahájila singlem „Better Than You“, pokračovala EP „Gorilla Biscuits“ (1988, např. „Hold Your Ground“, „Big Mouth“, „No Reason Why“, „Finish What You Started“) a kvalitním albem „Start Today“ (1989, např. „New Direction“, „Stand Still“, „Forgotten“, „Cats And Dogs“, „Good Intentions“, „Things We Say“, „First Failure“, „Gorilla Biscuits“, ). Po dalších dvou letech se ale rozešla.

Ve výborné partě Quicksand (občas označované za post-hardcore), působili ex-YOT a ex-GB man Walter Schreifels (voc, g) a dále ještě Tom Capone (g, ex-Bold ex-Beyond), Sergio Vega (bg) a Alan Cage (ds, ex-Burn, ex-Beyond). Herně se nacházela někde mezi Helmet, Jane´s Addiction a Fugazi: však s uvedenými kapelami (a ještě třeba s RATM) jezdila turné po Evropě a Severní Americe. Její desky „Slip“ (1993, s písněmi „Head To Wall“, „Dine Alone“, „Lie And Wait“, „Unfulfilled“, „Freezing Proces“, „Slip“) a „Manic Compression“ (1995, se songy „Backward“, „Divorce“, „Landmine Spring“, „Skinny /It´s Overflowing/“, „Blister“, „Supergenius“) rozhodně stojí za poslech. Prostě je doporučuju a basta fidli. Bohužel jako už několikrát v různých kapelách – došlo k vzájemným třenicím a vnitřnímu pnutí a skupina se v roce 1995 po nahrání druhého alba rozešla. V sedmadevadesátém se dala zase dohromady, dokonce roztočila desku, ale protože často vystupovala, nestihla ji dokončit (obsahovala mj. songy jako „Requiem“, „In the End“, „Hostage Calm“, „All In Your Head“, Weed It Out“). Z té doby existuje i neoficiální videozáznam z koncertu kapely v Seattlu. S příchodem dvou devítek to zase zabalila.

V tradici newyorského hardcore pokračovali Sick Of It All, v tuzemsku přezdívaní „sikovky“. Vznikli v Queensu v šestaosmdesátém a svá první vystoupení si odbývali v proslulém klubu CBGB. Původně se jednalo o fanoušky hard rocku (Sabbati, Párpli, AC/DC), až později je metal-punkový sound Motörhead a Plasmatics přivedl k punku. Kapelu tvořili Pete Koller (g, voc), Lou Koller (voc), Armand Majidi (ds) a Rich Cipriano (bg), jehož v roce 1992 vystřídal Craig Setari (bg, voc), který také hrával s Agnostic Front a Youth Of Today. Koncerty „sikovek“ patřily k úžasným zážitkům – tolik života a energie na pódiu se hned tak nevidí. Hoši makali přesně v duchu názvu své první desky. Měli až nechutnou fyzičku – asi jako Šebrle. Bohužel se ale také dostali do průseru, když jakýsi psychicky nevyrovnaný student, byv oblečen v tričku právě se SOIA, zabil na koleji dva své kolegy. Za to, že je odpráskl, určitě mohlo to tričko, Amerika je o tom přesvědčena. Trička zabíjejí. Kdoví jestli by měl problémy třeba George Bush st., kdyby ten študák měl na tričku právě jeho?

No nic, zpět k sikovkám. Zkuste desky „Blood Sweat And No Tears“ (1989, např. „Friends Like You“, „Injustice System“, „My Life“, „Disillusion“, „Blood And Sweat“) a „Just Look Around“ (1992, např. „We Want The Truth“, „Locomotive“, „Just Look Around“, „We Stand Alone“). Do světového podvědomí se dostali skvělým albem „Scratch The Surface“ (1994, skladby „No Cure“, „Consume“, „Step Down“, “, „Who Sets The Rules“, „Maladjusted“, „Scratch The Surface“), takže hned následovalo turné po celé zemeguľi. Další deska „Built To Last“ (1997, např. „Us Vs. Them“, „Busted“, „Good Lookin´ Out“, “, „Closer“, „Jungle“) jen potvrdila kvalitu předchozí placky. Posledním před-milleniálním výliskem bylo album „Call To Arms“ (1999, např. „Potential For A Fall“, „Call To Arms“, „Guilty“, „Morally Confused“, „Hindsight“, „Quiet Man“). Existuje i živák ze čtyřiadevadesátého z Berlína, nazvaný „Live In A World Full Of Hate“ (1995). Sick Of It All jsou vedle „agnostiků“ a níže uvedených „biohazardů“ základní partou newyorského hácéčka.

Dalším, velmi významným souborem NY/HC jsou brooklynští Biohazard, které v jejich nejlepším období tvořili Evan Seinfeld (voc, bg), Billy Graziadei (voc, g, ks), Danny Schuler (ds) a Bobby Hambel (g, voc). Tuto bandu už někteří škatulkáři řadí do HC-crossoveru, neboť dosti určujícím prvkem v její tvorbě jsou časté rapové pasáže. Sound surový, zatěžkaný, často pomalý a téměř hardrockový, vokál křičený, v refrénech mohutné sborové řevy. Soubor slul velmi dobrou instrumentální zdatností, navíc po pódiu všichni lítali a skákali stejně jako „sikovky“. Mosh jak má být. Texty zaobírající se tématy sociálně-politickými a ekologickými. Kupříkladu k desce „A State Of The World Address“ zpěvák a basista E. Seinfield říká: „Název je odvozen od každoročního televizního projevu prezidenta, který nese jméno State Of The Nation Address. Přijali jsme všechny světové problémy – AIDS, crack, násilí, fašismus, sviňárny. Jsou to věci, ze kterých se nám chce zvracet tolik, že je zpracováváme do naší muziky. Celá deska je obrovské emocionální hnojiště. Vzteklá, smutná, beznadějná…“

Kapela debutovala v roce 1990 albem „Biohazard“ (např. „Victory“, „Hold My Own“, Survival Of Fittest“, „Retribution“, „Blue Blood“), za nejlepší jsou považovány desky „Urban Discipline“ (1992, songy „Chambers Spins Three“, „Punishment“, „Shades Of Grey“, „Business“, „Urban Discipline“) a „A State Of The World Address“ (1994, skladby „Down For Life“, „What Makes Us Tick“, „Tales From The Hard Side“, „Remember“, „Five Blocks To The Subway“ plus „Love Denied“ s tím melancholickým začátkem). Slušná je i následující „Mata Leao“ (1996, songy „Modern Democracy“, „Authority“, „Gravity“, „These Eyes /Have Seen/“, „Thorn“) a živák „No Holds Barred“ (1997), na kterém už hraje místo Hambela kytarista Rob Echeverria (ex-Helmet). Ono to mělo sílu i dál, jen se to tak nějak trošku opakovalo – viz deska „New World Disorder“ (1999, např. „Resist“, „Switchback“, „Salvation“, „Skin“). Když se tedy vrátíme zpátky, tak v roce 1993 Biohazard přispěli společným songem s rappery Onyx na kompilační crossoverové album „Judgement Night“ (1993, song „Judgement Night“). Pokud byste se chtěli podívat souboru zoči-voči, a zažít řádný pódiový chaos a skákací mosh, existuje video z jeho živáku na festivalu Dynamo v Eindhovenu, nazvané jednoduše „Biohazard Dynamo Open Air“ (1995). Jinak v rámci rockového vývoje se tato kapela stala jakýmsi mezistupněm a rozhodně inspirací pro soubory typu Korn a dalších, které začali hudební publicisté častovat oním kontroverzním pojmem nu metal… Ať tak či onak, Biohazard je u mne vueéélmi oblíbený soubor! 

Další brooklynskou partou byli Yuppicide, přičemž pozornost na sebe strhával zejména její londýnský zpěvák Jesse „KFW“ Jones, vystupující často pomalován anebo v nějaké děsuplné masce. V sestavě dále působili Joe Keefe (bg), Steve Karp (g) a John Lynch (ds), jehož po prvním LP vystřídal Pete Guinan. Kapela hrála klasický NY/HC v podobném mustru jako třeba SOIA či Biohazard, ale také s vlivy Dead Kennedys. Texty antisystémové, sarkastické. Kapela začínala klasicky s EP, na kterém byly songy jako třeba „Envy“, „Roots Of Scorn“ nebo „Fist Full Of Credit Card“, alba natočila tři: „Fear Love“ (1990, např. „All For Nothing“, „Identity“, „Big Head“, „How To Hate“, „Bang-Bang“), „Shinebox (1992, např. „Tumble“, „New Jesus“, „Follow The Leader“, „Lucky 13“, „Whispers“) a „Dead Man Walking“ (1994, např. „The Cleaner“, „Nice Guys Finish Last“, „2 Cents“, „Twelve Steps“, „Meatpacker“). 

Z Brooklynu pocházeli i Life Of Agony baskytaristy a skladatele Alana Roberta, hudebně hodně podobní Biohazard. Ve svém rachotu ovšem často a nečekaně měnili tempo, takže případný posluchač musel být neustále v střehu – v momentě, kdy už začal šílet na nějaký brutální motiv v domnění jeho ještě většího rozjezdu, se najednou tento odporoučel a místo něj nastalo pomalé sabaťácké riffování. Někdy to znělo zajímavě, ale někdy to působilo jako koitus interruptus. A do toho navíc pěl svým čistým hlasem zpěvák Keith Caputo. Lze slyšet třeba na albech „River Runs Red“, (1993, „This Time“, „River Runs Red“, „Bad Seed“, „Method Of Groove“) a „Ugly“ (1995, „Let´s Pretend“, „Damned If I Do“, „Seasons“, „How It Would Be“, „Drained“) Později se LOA pod větším vlivem Caputa snažili svůj sound jaksi zmelodičtět - deska „Soul Searching Sun“ je toho důkazem (1997, např. „Weeds“, „Hope“, „My Mind Is Dangerous“, „Lead You Astray“, „Heroin Dreams“).

V NYC té doby bychom ještě nalezli kamarády Biohazardů, skokany Dog Eat Dog, kteří podobný mosh-sound obohacovali o nehardcoreový saxofon. Nejvýraznějšími figurami byli ve skupině zpěvák a rapper John Connor a baskytarista a zpěvák Dave Neabore - přes něj a kytaristu Dana Nastasiho byli DED propojeni s partou zvanou Mucky Pup. V nejlepším období (tzn. v polovině nineties) v bandu kromě jmenovaných působili ještě Sean Kilkenny (g), Scott Mueller (sax) a Dave Maltby (ds), kterého vystřídal Brandon Finley (ds). DED, takto hvězdy tzv. skate-coreové scény, se bohužel stali kapelou jednoho, byť výborného alba. To se jmenovalo „All Boro Kings“, vyšlo v roce 1994 a obsahovalo hitovku „No Fronts“. A kromě ní ještě skákavky jako například „If These Are Good Times“, „Think“, „Pull My Finger“, „Who Is The King“ nebo „In The Doghouse“. Následující deska „Play Games“ (1996, hit „Isms“, dále např. „Bulletproof“, „Rocky“, „Numb“, „Hi-Lo“) byla takovou opakovačkou, a o albu „Amped“ pak vědí už jen zasvěcenci (1999, např. „Expect The Unexpected“, „Gangbusters“, „Get Up“, „Always The Same“, „Right Out“).

Další významnou skupinou NY/HC byli Helmet, jejichž základ tvořila trojice Page Hamilton (voc, g, ex-Band Of Susans), Henry Bogdan (bg) a John Stanier (ds); první kytaristé se často měnili (např. do roku 1992 Peter Mengede, v letech 1993-96 Rob Echeverria, od roku 1997 Chris Traynor). Helmet hráli onen typ valivého biohazardovského hard rocku, ovšem s občasným využitím lichých rytmů. Jejich odsekávané kytarové riffy vzápětí inspirovaly spoustu dalších tvrdých skupin (např. Clawfinger). Trošku slabinou pak byl nepříliš výrazný vokální projev. Na známé crossoverové desce „Judgement Night“ si střihli písničku s rappery z House Of Pain (1993, „Just Another Victim“). „Helmám“ se povedl už debut „Strap It On“ (1990, např. „Sinatra“, „Bad Mood“, „Blacktop“, „Murder“, „Repetition“), za nejlepší album Helmet se považuje „Meantime“ (1992, např. „In The Meantime“, „Give It“, „Unsung“, „Better“, „You Borrowed“), slušná je i trojka nazvaná „Betty“ (1994, mj. skladby „Wilma´s Rainbow“, „I Know“, „Biscuits For Smut“, „Milquetoast“, „Tic“). Kvůli další desce „Altertaste“ (1997, songy „Exactly What You Wanted“, „Pure“, „Like I Care“, „Broadcast Emotion“, „Birth Defect“, „Driving Nowhere“) se začaly ozývat hlasy, jakože už míří do komerčních sfér, a že už je to oposlouchaná záležitost atd. atd. Mně se stejně líbí.

V souvislosti s newyorskými Sheer Terror se hovoří o nekompromisním HC-punku s brutálním vokálem Paula Bearera a o albech „Just Cant Hate Enough“ (1989, např. „Just Can´t Hate Enough“, „Here To Stay“, „Ashes Ashes“, „Cup O´Joe“) a „Ugly And Proud“ (1991, songy „Time Don´t Heal A Thing“, „Tumblin´ Down“, „I, Spoiler“). V NYC melodickém HC-bandu Black Train Jack zpíval farrellovsky vysokým hlasem korpulentní, ale uznávaný zpěvák Rob Vitale. Bohužel kapela neměla dlouhého trvání a zbyla po ní jen dvě alba „No Reward“ (1993, např. „Time“, „Mad Doll“, „No Reward“, „This Is The Way“) a „You´re Not Alone“ (1994, songy jako „Handouts“, „Not Alone“, „Regrets“, cover „Joker“, pův. od Steve Miller Band). Z New Jersey pocházeli hlukaři Iconoclast s EP „Iconoclast“ (1992) a „Groundlessness Of Belief“ (1994), na nichž se nacházely skladby jako „In Adams Fall“, „Grout Float“, „Dreams Of Araby“, „Medicine“, „Eleventh Hour“.

V Buffalu se o podobnou muziku muziku jako Biohazard snažili straight-edgeři Snapcase přičemž jejich uřvaný zpěvák Daryl Taberski si pravděpodobně hodlal oddělat hlasivky. Z muzikantů, co se v kapele zdrželi poněkud delší čas (min. 3 roky) bych uvedl Johna Salemiho (g) a Boba Whitesidea (bg). Pokochejte se třeba LP „Lookinglasself“ (1993, např. „Drain Me“, „Filter“, „Incarnation“, „Looking Glass Self“) nebo zběsilosti nazvanou „Progression Through Unleaming“ (1997, např. „Caboose“, „Guilty By Ignorance“, „Harrison Bergerson“, „Zombie Prescription“, „She Suffocates“, „Breaking And Reaching“). Úžasně zničující! Nekompromisně to drtili ostří pivaři z Clevelandu The Spudmonsters s texty plnými vážných, politických témat, ale také jízlivého humoru. Zde bych uvedl LP „Stop The Madness“ (1993, např. „Slavery“, „Progress“, „Chains“, „Self Proclaimed Expert“). Vyloženě politickým hardcorem se zabývala skupina Four Walls Falling z Richmondu (Virginia). Působili v ní mj. Taylor Steele (voc), Bo Steele (g, voc) či John Stuart Peters (g). Hudbou blízká Gorilla Biscuits a YOT – dokázala být jak rychlá, tak těžká, valivá. Připomeňme si od ní LP „Culture Shock“ (1991, např. „Values And Instabilities“, „Greed“, „I Witness“, „Clense The Soul“, „Price Of Silence“, „Back On Top“) a „Food For Worms“ (1994, např. „Punish“, „Tightwire“, „Iran Contra Blues“, „Bibles And Guns“).

Nu, a ze stejného hudebního ranku byly i partičky Downcast, Still Life, Econochrist a Downset, přestože všechny původně pocházely z Kalifornie. Po ukřičených Downcast zbyla nějaká EP z let 1990-91 (songy jako např. „Hate Comes Easy“, „Lie“, „They Are Not“, „See“, „Privilege“), podobně i po san-diegských post-HC Still Life („Slow Children At Play And Beyond“, např. „Barriers“, „Outside Looking In“ a „From Angry Heads With Sky Ward Eyes“, např skladby „Empty Cage“, „Truth“, „In Time“). Občas členitý HC-punk s prvky metalu do lidí cpali vyloženě političtí Econochrist, kteří byli sice původně z Arkansasu, ale v jakouž takouž známost vešli až po přestěhování se do Kalifornie. Tvořili ji Ben „Econochrist“ Sizemore (voc), Jon Sumrall (g), Markley Hart (ds) a Mike Scott (ds). Zkuste LP „RuiNation“ (1990, např. „Comabox“, „Misspent“, „Behind Vanity“, „Bullet With No Name“, „Weak Inside“), EP „Another Victim“ (1991, např. Another Lie“, „Your Duty“, „Purge“) nebo LP „Trained To Serve“ (1992, např „Treadmill“, „Epidemic“, „Behave“, „New Regression“, „Divine Right“). Nadějná záležitost, nicméně v roce 1993 se kapela rozešla. V tom roce vydala svůj debut kalifornská mlátírna zvaná příznačně Total Chaos. Vedl ji zpěvák Rob Chaos s hlasovým rozsahem zhruba tří tónů – ale co, na hardcore to bohatě stačí. Zkuste alba „Pledge Of Defiance“ (1994, např. „Pledge Of Defiance“, „Fuck The System“, „Twisted Cross“, „Lives Are Squandered“) či „Patriotic Shock“ (1995, např. „The End Of White Supremecy“, „My Generation“, „Freedom Denied“, „Kill the Nazis“, „Direction From Rage“, „Punk No Die“).

Mnohem více se dokázali prosadit Downset - začínali na konci osmdesátek pod názvem Social Justice jako normální hardcore-punk, později začali včleňovat do své muziky prvky hard rocku, funku a hip hopu. V roce 1992 se přejmenovali na Downset. V čele kapely vždy stáli zpěvák Rey Anthony Oropeza a kytarista Brian Ares Schwager, v nejlepším období zde ještě působili James Morris (bg) a Chris B. „Krasp“ Lee (ds). A když si poslechnete skvělý debut „Downset“ (1994, např. „Anger“, „Take ´Em Out“, „Prostitutionalized“, „Holding Hands“, „Breed The Killer“, „Ritual“) nebo dvojku „Do We Speak A Dead Language?“ (1996, např. „Empower“, „Sickness“, „Keep On Breathing“, „Fire“, „Eyes Shut Tight“), zjistíte, že taktéž jedou v biohazarďáckém hudebním modelu. A víte co? Nevadí to.

Když se vrátíme zpět do NYC, pak jsme tu měli další kámoše kapely Biohazard, newyorské Mucky Pup zpěváka Chrise Milnese a kytaristy Dana Nastasiho. Ti předváděli fúzi HC, funku, metalu, country a rapu, ale spíše to byl takový kabaret. Chlapci se prostě pokoušeli být vtipní – viz. názvy písní jako „Skinheadi mi rozflákali walkmana“, „Smr-díš-ale-mi-lu-ju-tě“ či „Hippíci nesnášej vodu“. Skladbou o „malých prasátkách“ se možná nechali inspirovat Green Jellÿ. Mucky Pup natočili mj. alba „A Boy In A Man´s World“ (1989, např. „U-Stink-But-I-Love-U“, „Someday“, „All´s Cool“, „Big Freeze“) a „Now“ (1991, hit „Hippies Hate Water“, dále např. „Three Dead Gophers“, „Hotel Penitentiary“, „I Know Nobody“, „Walkin With The Devil“). Dan Nastasi po odchodu z Mucky Pup založil sám sobě formaci Nastasee, která svými nahrávkami směřovala k HC-crossoveru. Vydala dvě alba: „Trim The Fat“ (1996, např. „Music For The People“, „Can You Feel It“, „Trim The Fat“) a lepší „Ule Tide“ (1998, např. „Ule Tide“, „Crossover“, „Hardcore Pop“, „Gonna Get Yours“, „One Nation Under A Groove“).

K nejmladším kapelám NYHC patřili Pro-Pain, založení Gary Meskilem (voc, bg) a Danem Richardsonem (ds), přičemž často v kapele pobýval i Tom Klimchuck (g). Hudebně newyorská klasika – kombinace HC, metalu a rapu. Byli známí tím, že Meskil vystupuje zahalen v mikině s kapucí (uff, to ale musel bejt hic a puch!) a že navíc zpívá přes jakýsi kompresor, který z jeho hlasu vytvářel řev, při kterém tuhla krev v žilách. Zkuste alba „Foul Taste Of Freedom“ (1992, např. „The Stench Of Piss“, „Pound To Pound“, „Foul Taste Of Freedom“, „Iraqnophobia“, „God Only Knows“), „Truth Hurts“ (1994, např. „One Man Army“, „Bad Blood“, „The Truth Hurts“, „Denial“, „Put The Lights Out“), nebo „Contens Under Pressure“ (1996, např. „State Of Mind“, „The Mercy Killings“, „Against The Grain“, „Odd Man Out“, „Political Suicide“) a „Act Of God“ (1999, např. „Stand Tall“, „I Remain“, „In For The Kill“, „Act Of God“, „Time Will Tell“). Meskil & spol. (Richardson, Klimchuck) ale nebyli na NY-scéně žádnými nováčky – v osmdesátých letech působili ve výborné HC-metalové skupině Crumbsuckers, která vydala velmi dobrá alba „Life Of Dreams“ (1986, např. „Just Sit There“, „Trapped“, „SuperTuesday“, „Life Of Dreams“, „Prelude“) a „Beast On My Back“ (1988, např. „Jimmies Dream“, „Connection“, „Beast On My Back“).

Zatím jsme se v rámci textu o hardcore fúzujícím bavili o kapelách, jejichž výchozí pozice ležela v HC-punkovém teritoriu a metalové prvky zařazovaly do své tvorby postupně. Existovaly ale také soubory původně metalové, které se nadchly pro jednoduchou běsnost hardcore (ať už v rytmech ultrarychlých nebo pomalých, valivých) a tyto vlivy se podepsaly zase na jejich soundu.

Pak do této škatule fúzí můžeme směle zařadit i texaský masakr Pantera, který po svých neslavných power metalových začátcích prozřel a pustil se do míšení metalu a HC: velký vliv na další hudební krok kapely měla alba velké thrashové čtyřky z let 1986-1987. V tom čase (1987) navíc vystřídal původního zpěváka frontman Phil Anselmo a od té doby to všechno bylo jinak a mnohem mnohem lépe. Riffy kytaristy Diamonda „Dimebaga“ Darrella (vl. jm. Darell L. Abbott) náhle začaly dostávat smysl a sílu, basa Rexe Browna se mocně rozduněla, bubnování Vinnie Paula Abotta by vytáhlo z hrobu i Bonza, sound kapely zdrsněl, zhutněl a v mnoha pasážích – zpomalil. Čtvrté elpí (už s Anselmem) ještě loví v takových těch vodách glam-spandexové muziky, zásadním albem změny je pro Panteru pátá deska nazvaná „kovbojové z pekla“ (viz níže). Je až neuvěřitelné, jaký kvalitativní rozdíl je mezi vinyly z let 1988 a 1990 (byť občas se taková ta metalová vokální manýra v Philově hlase objeví). Pro nový ksicht kapely se vzápětí  našel výraz metal core.

Drtivá alba „Cowboys From Hell“ (1990, „Cowboys From Hell“, „Cemetery Gates“, „Psycho Holiday“, „Domination“, „The Sleep“), „A Vulgar Display Of Power“ (1992, „Mouth For War“, „Walk“, „This Love“, „Rise“, „Hollow“) a nejlepší a nejtvrdší „Far Beyond Driven“ (1994, hity „I´m Broken“,  „Becoming“, „5 Minutes Alone“,  dále např. „Strength Beyond Strength“, „Shedding Skin“, „Use My Third Arm“ plus cover „Planet Caravan“, pův. od Black Sabbath) za poslech rozhodně stojí. Bohužel, v polovině devadesátek začaly Anselmovy verbální i fyzické excesy, způsobené alkoholem a heroinem, kterými si léčil nesnesitelné bolesti zad. Navíc už dříve dal s lidmi z COC do kupy kapelu Down, která v tom čase vydala svůj debut. Přesto gró jeho tvorby představovala práce pro Panteru, byť vztahy mezi ním a zbytkem souboru nebyly moc valné. Nakonec byla nová deska nakrúcena - výsledkem bylo běsné  hardbum „Great Southern Trendkill“ (1996, např. „Great Southern Trendkill“, „10´s“, „13 Steps To Nowhere“, „Suicide Note, Pt. 1“, „Suicide Note, Pt. 2“, „Drag The Waters“). Poté se Anselmovi podařilo předávkovat herákem a skoro pět minut se flákal po onom světě. Po návratu zpět se všem omluvil s tím, že teda už jako s háčkem fakticky končí. V roce 1999 se začal natáčet další nářez „Reinventing The Steel“, který ale vyšel v roce millenia (např. „Death Rattle“, „Revolution Is My Name“, „Hellbound“, „I´ll Cast A Shadow“). A pokud si pustíte živák „101 Proof“ ze sedmadevadesátého, zatluče vám mozek až do ponožek.

O něco později než Pantera s podobným metal-core vyrazili do boje i oaklandští Machine Head kytaristy a zpěváka Robba Flynna (vl. jm. Lawrence M. Cardine). Jeho věrným spoluhráčem mu pak byl po celou dobu baskytarista Adam Duce. Za zásadní se u MH považuje jejich debut „Burn My Eyes“ (1994) s hitem „Davidian“ a dalšími nářezy jako například „Old“, „A Thousand Lies“, „A Nation On Fire“, „Blood For Blood“ a „Block“, které byly naprosto dokonalou kombinací HC a thrash metalu. Soubor se pak na čas odmlčel a na jeho novém soundu bylo znát ovlivnění crossoverem skupin typu Korn. Z té doby pochází ponurá „pomalá“ deska „The More Things Change“ (1997, např. „Ten Ton Hammer“, „The Frontlines“, „Take My Scars“, „Bay Of Pigs“, „Blistering“), i když je pravda, že Machine Head si občas nějakou tu pěknou ryčnou thrashlici neodpustili (např. song „Struck A Nerve“). V crossoveru Flynn a spol. pokračovali i nadále, o čemž se lze přesvědčit na albu „The Burning Red“ (1999, např. „Silver“, „Nothing Left“, „From This Day“, „The Blood, The Sweat, The Tears“).

Pokud se nyní pohybujeme v Kalifornii, nemůžeme neuvést také těžkotonážní Fear Factory z LA, které vedl podsaditý Mexikán, skladatel Dino Cazares. Původně vycházeli z grindu a death-metalu, později se snažili skloubit thrash, hardcore a elektronický industrial. Někdy se jejich stylu říkalo kyber-core nebo kyber-metal, zejména od doby, kdy původní sociálně-kritické texty nahradily depresivní sci-fi vize o zániku světa. Skupinu jinak tvořili Burton C. Bell (voc, ks), Dino Cazares (g, ks, sampling) a Raymond Herrera (ds), přičemž baskytaristé se zpočátku střídali, nejdéle z nich v kapele vydržel Chris Olde Wolbers z Belgie. Zkuste desky „Soul Of A New Machine“ (1992, např. „Martyr“, „Scapegoat“, „Crash Test“, „Scumgrief“), skvělými peckami nabitou „Demanufacture“ (1995, např. „Self Bias Resistor, „Zero Signal“, „New Breed“, „Body Hammer“, „Flashpoint“, „A Therapy For Pain“ a cover „Dog Day Sunrise“, původně od Head Of David). Slušná je i album „Obsolete“ (1998, s coverem „Cars“, původně od Gary Numana, dále např. „Descent“, „Shock“, „Edgecrusher“, „Smasher/Devourer“, „Resurrection“). Jinak Cazares a Herrera se pod přezdívkami Asesino a Greňudo skrývali též v brutálním americko-mexickém grind-coru Brujeria. To jen tak na okraj…

Další metalcorovou partou byli třeba No Innocent Victim ze San Diega, kterou vedl frontman Jason Moody. Důležitou roli v soundu hrála i drtivá kytara Corey Edelmanna. Jednalo se o vcelku klasickou záležitost, vycházející z NY/HC třeba typu Biohazard nebo Agnostic Front. Zkuste LP „Strength“ (1995, např. „You´re Week“, „Unbroken“, „Grief“, „Runaway“, „All Together“, „My Society“) nebo „No Compromise“ (1997, např. „Stand“, „No Compromise“, „Open“, „Let Down“, „Undone“, „Your Life“).

Dosti šílenou až chaotickou záležitostí byli pokračovatelé bostonské HC-školy, skupina Converge. Chvilku jízda ve stylu Townsendových Strapping Young Lad, pak neočekávaná změna, následně hrňba á la Biohazard, skok na zádumčivou emo-pasáž. Kytarista Kurt Ballou se ukazoval jako mistr rifů a do toho všeho řval jak o život ve vytřeštěnosti svých dvaceti let zpěvák Jacob Bannon. A to tak, že to občas vypadalo, jakoby se trefoval do melodie zcela jiného songu. Ale masakr, fakt masakr. Někteří novináři dokonce anarchistický a kolážovitý způsob hraní kapely považovali za něco zcela nového a v této souvislosti se časem také objevilo označení pro tento substyl – math-core. Ale na to nehleďte a raději si nechte vymýt hlavu elpíčky „Caring And Killing“ (1994, např. „Shallow Breathing“, „I Abstain“, „Tied To My Neck“, „Zodiac“, „Yesterday“), „Petitioning The Empty Sky“ (1996, songy „Color Me Blood Red“, „Farewell Note To This City“, „The Saddest Day“, „Forsaken“, „Dead“) a „When Forever Comes Crashing“ (1998, songy „Conduit“, „The High Cost Of Playing God“, „Towing Jehovah“, „When Forever Comes Crashing“, „Year Of The Swine“).

Spřízněni s Converge byli študáci z Massachusetts, kteří se nazvali Orchid, a nejviditelnější složkou byl u nich zběsilý řvoun Jayson Green (voc). Jejich existence ale netrvala dlouho, nejznámější je krátké album „Chaos Is Me“ (1999, např. „Le Desordre C´est Moi“, „Aesthetic Dialectic“, „New Jersey vs. Valhala“, „Epilogue Of A Car Cash“). Z Massachusetts pocházela také běsná kapela Killswitch Engage, u níž řval a vřeštěl Jesse Leach, kytaru mastil Joel Stroetzel, basu dřel Mike D´Antonio a bicí tloukl Adam Dutkiewicz. Po čtyřpísňovém demu začala na konci devětadevadesátého natáčet své debutové album „Killswitch Engage“, které vyšlo v roce millenia (např. „Temple From The Within“, „Vide Infra“, „Irreversal“, „Soilborn“, „Numb Sickened Eyes“). Určitých úspěchů ale dobyla až v následné dekádě. Ohijští metalcoristé Integrity jsou u nás asi nejméně známou položkou z výčtu kapel substylu. Jádrem souboru byli Aaron Melnick (g) a Dwid Hellion (voc), který se zjevně velmi vehementně snažil přijít o hlasivky. Jako ukázku bych zvolil LP „Systems Overload“ (1995, např. „Systems Overload“, „Incarnate 365“, „Armenian Persecution“, „Grace Of Unholy“, „No One“) a „Seasons In The Size Of Days“ (1997, např. „Rise“, „Diseased Prey Within Casing“, „Seven Seremones Ad Mortuos“, „Millenium Reign“). 

Ze Syracuse ve státě New York pocházeli Earth Crisis, kde byli hlavními figurami Karl Buechner (voc) a Scott Crouse (g). Opět se jednalo o klasický metalcoreový nářez s politickými texty z obecné škatulky nazvané „proti vrahům z Wall Streetu“, proti vládě, armádě a dále za práva zvířat. Soubor se dle toho choval – jel v linii straight edge a samozřejmě ve veganství. Zobněte si něco hrášku, rajčat a cibule a pusťte si alba jako „Destroy The Machines“ (1995, např. „Forced March“, „New Ethic“, „Destroy The Machines“, „Wrath Of Sanity“), „Gomorrah´s Season Ends“ (1996, např. „Cease To Exit“, „Gomorrah´s Season Ends“, „Cling To The Edge“) nebo „Breed The Killers“ (1998, např. „Drug Related Homicide“, „Wither“, „Breed The Killers“, „One Against All“).

Výborní byli ve svém hardcore metalu také newyorští Vision Of Disorder neboli VOD. Kapelu založili kytaristé Matt Baumbach a Mike Kennedy, ale vynikal v ní zejména frontman Tim Williams, který jakoby si na jedné straně hodlal vyřvat plíce, a na druhé straně dokázal zpívat velice procítěně a čistě (občas trochu model Peter Murphy). Textově jen těžko šlo najít lepší vyjádření bolesti a vzteku. Z výlisků doporučuji všechny z druhé poloviny nineties: nářezové album „Vision Of Disorder“ (1996, např. „Element“, „Suffer“, „Through My Eyes“, „Zone Zero“, „D.T.O.“, „Excess“, „Gloom“) a neméně masivní dvojku „Imprint“ (1998, např. „Colorblind“, „What You Are“, „Imprint“, „Up In You“, „Twelve Steps To Nohting“, „Jada Bloom“  plus „By The River“ s hostujícím Philem Anselmo z Pantery) a také trojku „For The Bleeders“ (1999, např. „For The Bleeder“, „Choke“, „In The Room“, „Adelaide“, „Watch Out“, „No Regret“). Hustokrutopřísný!

Běs z virginijského Richmondu nazvaný poťouchle Lamb Of God, se prvních pět let víceméně hledal a trochu plácal, až se v jeho středu objevil agresivní zpěvák Randy Blythe. S ním se dobrá věc – ďábelsky šílená  muzika, trošku podobná Converge - začala dařit a „Beránek boží“ se následně dosekal až k debutovému albu, metalcoreovému nářezu s příznačným názvem „Burn The Priest“ (1999, např. „Bloodletting“, „Resurrection # 9“, „Lies Of Autumn“, „Suffering Bastard“). Dalšími metalcoristy byli Hatebreed z Connecticutu, které vedl zpěvák Jamey Jasta. Řvaný vokál v jedné lajně, střídání rychlých pasáží se skákavým moshem, pódiová anarchie, prostě HC-normálka. Do konce 90. let natočila skupina jediné album s názvem „Satisfaction Is The Death Of Desire“ (1997, např. songy „Burn The Lies“, „Prepare For War“, „Puritan“, „Burial For Living“, „Not One Truth“, „Before Dishonor“). Z Chicaga pocházel zase  Racetraitor, metalcoreový běs, který začínal s politickým straight edge HC. V roce 1998 soubor natočil hutné album „Burn The Idol Of The White Messiah“ (např. „Broken Dust“, „Curse“, „Dar-Al Harb“, „Path To Misery“, „Suffocation“). Poslední a nejmladší americkou metalcoreovou crew, kterou bych chtěl zmínit, byli (a jsou) Walls Of Jericho z Detroitu. Měli v sobě jakousi HC-punkovou zběsilost, což bylo slyšet zejména z projevu jejich křiklounky Candace Kucsulain. Též produkovali typicky hácéčkově krátké songy. Do millenia vydali jen jediné album „The Bound Feed The Gagged“ (1999, např. „Why Father“, „Changing Times“, „Playing Soldier Again“, „Misanthropy“, „Full Disclosure“ plus netradičně folkový „Angel“). Pak sice „zdi Jericha“ na čas padly, ale po určitém čase se v mírně pozměněné sestave kapela zase vrátila zpět.

Aj na britských ostrovech vznikly skupiny, které mastily HC-metalový sound. Jen to občas znělo zcela odlišně než v USA – níkoli tak mocně, silácky, ale spíš rafinovaně, alternativně, industriálně.

Tuto verzi tvrdé hudby představovali World Domination Enterprises zpěváka a kytaristy Keitha Dobsona. Byli ve své agresivní tvorbě dosti eklektičtí – míchaly se tu vlivy Sonic Youth, Swans, Jesus And Mary Chains. Texty typicky hardcorové – angažované, „jakási poezie ghetta nezaměstnané mládeže“, jak je napsáno v encyklopedii Rock proti proudu. Za nejzajímavější je považováno album „Let´s Play Domination“ (1988, hity „Asbestos Lead Asbestos“, „Hotsy Girl“, „I Can´t live Without My Radio“ dále např. „Ghetto Queen“). Naopak z anglického Nottinghamu pocházeli Fudge Tunnel zpěváka Alexe Newporta, kteří předváděli ostrou kytarovou řežbu, přesně jako Amíci, ovšem s ironickými texty. Což je dobře slyšet třeba na deskách „Hate Songs In E Minor“ (1991, skladby „Hate Songs“, „Bed Crumbs“, „Spanish Fly“) a „The Complicated Futility Of Ignorance“ (1994, např. „Random Acts Of Cruelty“, „The Joy Of Irony“, „Cover Up“, „Excuse“). Belgičtí Channel Zero kytaristy Mikey Dolinga a zpěváka Franky De Smet Van Dammeho - to byla kombinace hardcore (model Biohazard), metalu (vliv Metalliky) a grunge (že by vliv Soundgarden a Alice In Chains?). Velmi uspokojivé. Zkuste alba „Unsafe“ (1994, např. „Suck My Energy“, „Why“, „Bad To The Bone“, „Run W.T.T.“, „As A Boy“) a „Black Fuel“ (1997, např. „Black Fuel“, „Love/Hate Satelite“, „Call On Me“, „Mastermind“, „Self Control“). Doling posléze hrál se Soulfly.

Za „švédské Machine Head“ byli označováni Misery Loves Co. zpěváka Patrika Wirena a kytaristy, baskytaristy a programátora Örjana Örnklooa, kteří spojili drsné kytary s nově se nabízejícími technologiemi. Chtěli svou muzikou posluchačům „porouchat nervy“ a „hrát hardcore tak, aby bylo schopno konkurence ještě v příštím století.“ (zpěvák Patrick Wiren v magazínu Bang!, 1995). Byli opravdu velmi dobří, přestože se o nich dnes ví málo, a výraz „hardcore“ z rockového slovníku také pomalu mizí… Milovníci tvrdé muziky však přesto sáhnou po albech „Misery Loves Co.“ (1995, songy „Kiss You´re Boots“, „Happy?“, „Private Hell“, „My Mind Still Speaks“, „Need Another One“, „Sonic Attack“) a „Not Like Them“ (1997, např. „Million Lies“, „Prove Me Wrong“, „Taste It /Imaginary Gun/“, „Feed The Creep“). Svou tvorbou se později Misery Loves Co. více blížili muzice takových NIN nebo Godflesh. Naopak do hardcore punku (možná trošku do crossoveru) to měli hození švédští Blindside v čele se slušně řvoucím frontmanem Christianem Lindskogem. Dejte výborný eponymní debut „Blindside“ (1997, např. „Replay“, „Invert“, Superman“, „Empty Box“, „This Shoulder“, „Daughter“). 

Za nejlepší švédskou hardcore skupinu bývají označováni Refused a je třeba říci, že je to názor oprávněný. Kapela začala divákům plenit ušní bubínky na začátku nineties a za tu dobu vymakala svoji muziku do svébytného tvaru, který zněl eklekticky a originálně – bylo zde možno najít cestu od jazz-core NoMeansNo, přes HC/NYC, alternativní metal Tool až třeba ke HC-běsu Converge. Jádro tvořili vokalista Dennis Lyxzén, bubeník David Sandström, též Kristofer Steen (bg, g) a Jon Brännström (g, voc, electronics), z dalších hráčů, kteří skupinou prošli, je možné jmenovat Pära Hanssona (g), Magnuse Björklunda (bg) či Magnuse Höggrena (bg). Alba Refused natočili tři: „This Just Might Be… The Truth“ (1994, např. „Pump The Brakes“, „5th Freedom“, „Bottom“, „Mark“), nejtvrdší „Songs To Fan The Flames Of Discontent“ (1996, např. „Rather Be Dead“, „Coup d´état“, „Hook, Line And Sinker“, „Return To The Closet“, „Life Support Addiction“, „Crussaders Of Hopelessness“) a nejrozmanitější „The Shape Of Punk To Come: A Chimericial Bombination In 12 Burst“ (1998, např. „New Noise“, „The Deadly Rhythm“, „The Refused Party Program“, „The Shape Of Punk To Come“, „Worms Of The Senes/Faculties Of The Skull“, „Tannhauser/Derrive“). V roce 1998 – tedy v tom nejlepším – skupina skončila.

Po Die Toten Hosen druhou známější německou punkovou kapelou byli Spermbirds, kteří vznikli už někdy v první polovině 80. let. Jejich muzika byla ale oproti „mrtvým kalhotám“, které vycházely z modelu 77, mnohem drsnější, za což mohly dvě okolnosti – vzory spermbirdů bylo lze hledat spíše v USA (Black Flag, Minor Threat) než u britských klasiků, a za druhé onu divokost soundu zdůrazňoval zejména pronikavý hlas amerického zpěváka-křiklouna Lee Hollise. Jinak dalšími členy kapely byli Markus Weilemann (bg), Frank Rahm (g), Roger Ingenthron (g) a Matthias „Beppo“ Götte (ds). Ve druhé polovině osmé dekády bodovali se songy jako „Something To Prove“, „Bloodstains“, „My God Rides A Skateboard“, „Americans Are Cool“, „Kill Me Quick“ či „No Punks In K-Town“. Na přelomu 80. a 90. let už s vlivy HC-crossoveru vyšla drsná alba „Common Thread“ (1989, např. „Common Thread“, „Melt The Ice“, „Only A Phase“, „Victim Of Yourself“) a „Eating Glass“ (1990, např. „Eating Glass“, „We Are All /Political Prisoners/“, „You´re Only As Good As Your Last War“). Do podvědomí posluchačů mimo Německo se ale jejich tvrďárny dostaly až v dekádě další, kdy odešel Hollis a za mikrofon se postavil další Američan Ken Haus. Se Spermbirds pak natočil alba „Shit For Sale“ (1994, např. „Media Bullshit“, „Shit For Sale“, „You´re Not Perfect“, „Your Opinion“) a „Family Values“ (1995, např. „Nervous Anxiety“, „Pop Song“, „What Dad Says“, „Family Values“).

Kapely typu Spermbirds měly v Německu pochopitelně své HC-punkové následníky. Mezi ně patřila například skupina    Beatsteaks, vzniklá v polovině nineties. Už v roce 1997 vydala hutný debut „48/49“ (např. „Diífferent World“, „Me Against The World“, „48/49“, „Unminded“). V roce 1999 byla pak natočena poněkud kompromisnější dvojka „Launched“ (např. „Panic“, „Shut Up Stand Up“, „Happy Now?“, „We Have To Figure It Out Tonight“, „Fake“). Jestliže na „beatové steaky “ měl vliv HC-punk, další německá kapela, uřvaný Caliban vycházel z metalcore Machine Head či Converge. Možno ověřit na debutu „A Small Boy And A Grey Heaven“ (1999, např. „Arena Of Concealment“, „Destruction“, „Intolerance /Ignorance II/“, „De Rebus Que Gerunter“, „In My Heart“). V podstatě podobně šel na věc další germánský band Heaven Shall Burn na desce natočené v roce 1999 „Asunder“ (např. „To Inherit The Guilt“, „Betrayed Again“, „Deification“, „Asunder“). Pokud zůstaneme v Evropě, tak jakýsi biohazardovský model předváděla bulharská kapela, působící na konci 90.let v Praze a Amsterodamu a říkající si Artery. Těžko sehnatelné desky „Yellowdusty Boredom“ (1995) a „Otopia“ (1997) natočila ještě sama, další album „Valley Of Sunflowers“ ve spolupráci z britskou zpěvačkou Kate Fleming (1998, např. „Utopia“, „Lake Of Sadness“).

V náhledu do dálav nesmírných bychom mohli začít třeba v Austrálii. Tam s HC-metalem vyrazili do boje například Hard-Ons, jinak povedená trojka - Peter „Blackie“ Black (g, voc), Keish De Silva (ds, voc), Ray Ahn (bg) - ze Sydney. Masakrózní rychlá muzika, cynický, někdy perverzní humor. Namátkou vyberme třeba alba „Hot For Your Love Baby“ (1987, např. „All Set To Go“, „Then I Kissed Her“, „Keish´s New Song“), „Dickcheese“ (1988, songy jako např. „Every Time I Do A Fart“, „Get Away“, „Fuck Society“), „Dateless Dudes Club“ (1992, např. „She´s Dish“, „Test“, „Raining“, „Suck´n´Swallow“) nebo „Too Far Gone“ (1993, např. „Crazy, Crazy Eyes“, „Lost“,, „It´s Up To Me“, „The Blade“, „Sleepy“). Nyní big jump do Jižní Ameriky – v betonové jungli Sao Paula se zrodila hodně ostrá HC-parta Ratos de Porao, v níž od počátku působili mohutný zpěvák Joao Gordo a kytarista Jao. Od ultryrchlého core se kapela posunula k pomalejším, valivějším kouskům. Tento vývoj můžete posoudit na deskách „Brasil“ (1989, např. „Law Of Silence“, „SOS Broken Country“, „Suicidal Heroin“), „Anarkophobia“ (1991, skladby „Mad Society“, Ódio - Hatred“, „Morte ao rei - Death Of The King“, „Ascenção e Queda - Rise And Fall“) a „Carniceria Tropical“ (1997, skladby „Va Se Virar“, „Crocodila“, „Atitude Zero“, „Pedra“).

Takže to by k HC fúzujícímu bylo asi tak všechno. Dál je to už poněkud složitější.