Metalový underground - tvrdost, rychlost, čerň a špína

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal

Autor: Petr Hrabalik

Metallica, zleva Cliff Burton, Lars Ulrich, James Hetfield, Kirk Hammett, pol. 80. let

Se vzrůstajícím ohlasem heavy metalu si některé jeho odnože samy začaly budovat svojí vlastní identitu. Důvody byly nasnadě – šlo jim hlavně o to, odlišit se od klasické NWOBHM, a zároveň se jednalo o jakýsi protest vůči komerčním metalovým proudům (pop metal, glam/hair metal). Kapely se začaly poohlížet po jiných hudebních žánrech a včleňovat jejich prvky do své tvorby, přičemž jejich cílem bylo hrát stále tvrději a rychleji.

Ano, tvrději a rychleji. Zde byla ovšem inspirace jasná - o ranném heavy punk´n´rollu Lemmyho padouchů z Motörhead již padla zmínka. Dalšími špinavci se v tomto kotci stali třeba britští surovci Tank (LP „Filth Hounds Of Hades“, 1982, např. „Shellshock“, „/He Fell In Love With A/ Stormtrooper“, „Struck By Lightning“, „Turn Your Head Around“) nebo další britská trojka Warfare s deskami „Pure Filth“ (1984, např. „This Machine Kills“, „Let The Show Go On“, „Break Out“) a „Metal Anarchy“ (1985, např. „Warfare“, „Disgrace“, „Military Shadow“). Australští The Angels zpěváka Doca Neesona pokračovali v řízném špinavém rock´n´rollu a la AC/DC, ale zase – chybělo jim jejich kouzlo. V eighties vlastně bodovali jen doma v Austrálii a to se studiovkou „Two Minute Warning“ (1984, např. „Between The Eyes“, „Walking To Babylon“, „Razor´s Edge“) a živákem „Live Line“ (1987). Jedničkou bylo v zemi klokanů i elpí „Beyond Salvation“ (1990, např. „Let The Night Roll On“, „Dogs Are Talking“).

Z později vzniklých part skvěle syrově zněli skotští The Almighty vedení irským zpěvákem a kytaristou Ricky Warwickem. Hard & Heavy jak vyšité, občas blížící se k grunge a HC. Pamětníci si určitě spokojeně mručí při kvalitních deskách „Blood, Fire & Love“ (1989, např. „Lay Down The Law“, „Destroyed“, „Wild & Wonderful“), „Soul Destruction“ (1991, např. „Free´n´Easy“, „Devil´s Toy“, „Love Religion“, „Hell To Pay“, „Loaded“) a „Powertrippin“ (např. „Addiction“, „Over The Edge“, „Out Of Season“). Nejvíce ceněnou deskou kapely se dle kritiků zdá být „Crank“ (1994, např. „Wrench“, „Jonestown Mind“, „The Unreal Thing“, „Move Right In“, „Crank And Deceit“). Britský post-hippiesovský týpek Zodiac Mindwarp produkoval hudebně něco mezi Iggy Popem, Cpt. BeefheartemAC/DC a Motörhead. Proto ani není divu, že jeho životními laskominkami se staly drogy a pivo. Při poslechu jeho muziky překvapeně otevřete hubu, aniž byste tušili proč. V podstatě o něm nikdo neví jestli géniem, naprostým magorem anebo obojím. Většina těch, kteří s ním přišli do kontaktu, se přiklání k poslední možnosti. Zkuste např. SP „Wild Child“ nebo „High Priest Of Love“ (1986, „High Priest Of Love“, „Hymn Of The Speed Kings“). Z alb lze vybrat „Tattooed Beat Messiah“ (1988, např. „Prime Mover“, „Back Seat Education“, „Holy Gasoline“, „Planet Girl“), z dalších zajímavých skladeb např. song „Kick Start Me For Love“.

Spojení špinavého metalu typu Motörhead, tvrdé odnože HM zvané power metal a rychlého amerického hard core, dalo vzniknout „zvukovému násilí a zuřivosti, jakou předtím nikdo nezakusil“, do té doby nejtvrdšímu a nejdrsnějšímu metalovému žánru, zvanému thrash metal. Jednalo se o zcela nekompromisní a surovou jízdu plnou brutálních kytar, drtivé baskytary a všemasakrujících bubnů. Tento rachot byl hnán kupředu někdy až smrtící rychlostí – v ranných časech podžánru se kapely dokonce předháněly, která zahraje rychleji. Borci za mikrofonem se nepouštěli do žádných hlasových ekvlibristik – nebyl na ně čas - , spíše po vzoru hardcore part svoje texty naštvaně a vztekle vyřvávali, vyštěkávali (chraplák vítanější než čistý hlas). Povětšinou se pohybovali ve středních a nízkých polohách, což samozřejmě působilo mnohem syrověji a autentičtěji než třeba pseudooperní hlasy kapel NWOBHM, vysokofrekvenční kvílení speed metalistů nebo mečení glamových joudů, co se snažili napodobovat Tylera. Texty pochopitelně obsahovaly některá základní metalová témata (hlavně staré dobré démony, zlo, peklíčko a ohnivé nebo řádně hnusné konce světa), metalové touhy a příběhy (muzika, kapely - pocity a zkazky z hraní a cest), ale dost z nich bylo sociálně kritických nebo namířených proti válce (najmě pak té nukleární). A třeba k tehdejší konzervativní době se kapely vyjadřovaly s naštvaností a někdy až s cynickým odmítáním.

Svým vzhledem a oblečením se thrashové skupiny podobaly spíše britským hardrockerům a metalíkům než namachrovaným androgynům z LA. Žádné hradby účesů, lurex, blýskavé kombinézky, rtěnky a šminky, žádná pyrotechnika na podiu. Vlas dlouhý, ale bez extravagance. Převládaly džínsové bundy, roztrhané džíny, v oblibě byly i bundy a kalhoty z černé kůže. Občas pyramidky, ostny a nějaké ty pásy na patrony. Na těle tmavé tričko a na nohách většinou tenisky.

Snad i proto v mikrokomunitě mladých thrash-metalistů ještě dlouho po úspěchu klasického HM, probíhala veškerá produkce, propagace, vystoupení a cestování na takřka undergroundové úrovni. Jestliže v třiaosmdesátém v San Fo na velkém open air fesťáku sledovalo koncert Van Halen, Scorpions, Ozzyho, Judas Priest a Mötley Crüe skoro půl milionu lidí, členové skupin Metallica nebo Anthrax jezdili v otřískaných dodávkách od štace ke štaci, spali v zimě a špíně a na jejich koncerty v klubech přicházelo pár stovek fandů. Také nahrávky se nejčastěji distribuovaly na malých audiokazetách.

To se ale mělo časem změnit – velké firmy měly své čmuchaly všude a díky nim začaly thrashery z malých nezávislých labelů přetahovat k sobě. Nárůstu zájmu o thrash metal si všimla také MTV a nabídla nedočkavým fandům v roce 1987 pořad „Headbanger Ball“. Vznikl i speciální časopis, věnující se tomuto podžánru, který dostal přiléhavý název „Creem Thrash Metal“. Cca od přelomu 80. a 90. let tedy už o některých thrashových kapelách sotva můžeme mluvit jako o undergroundu: kupříkladu taková Metallica svým prodejem alb pobila téměř celý rockový svět.

Kým v této drsné knajpě začít, je celkem jasné. Od poloviny 80. let posluchače masakrovaly jisté americké soubory, v metalovém povědomí nazývané jako „velká čtyřka“. Patřili sem crews Metallica, Slayer, Anthrax a Megadeth.

Mezi jedny z největších hvězd metalu patří skupina Metallica, která sice vznikla v LA, ale záhy se přesunula do San Franciska. Dle vzorů, anglických Diamond Head ji založili dánský bubeník a velký metalový nadšenec Lars Ulrich a losangeleský kytarista a zpěvák James Hetfield. Na basu hrál talentovaný Cliff Burton, vyznavač „motorhedů“, známý svým mocným hárem a džínovými zvonáči, a v kapele začínal i kytarista Dave Mustaine, kterého po jeho nedobrovolném odchodu (nezřízené chlastání) nahradil rychloprstý Kirk Hammett, jenž přišel z thrashe zvaného Exodus. Naštvaný Mustaine se nejdříve urazil (v Metallice přece chlastali všichni!), ale posléze založil thrashovou konkurenci zvanou Megadeth.

Metallica byla od začátku trošku podivnou partou – kupříkladu jako jedna z mála metalových kapel nezpívala o satanských nebo pekelných tématech. Když už strašení, tak poněkud nekonkrétnější a mlhavější – to lovercraftovské. Některé texty (zejména pozdější) byly protiválečné, sociálně kritické a ekologické. Za druhé, pokud hoši z Metalliky udělali nějaké coververze, většinou se jednalo o předělávky songů evropských part, které v Kalifornii nikdo neznal, a které s metalem neměly nic společného (např. Killing Joke, Budgie, Thin Lizzy). Též po oděvní stránce se kapela příliš neodvazovala. Její členové se oblékali tak nějak „normálně“ - většinou trička a džíny a sem tam nějaký ten nábojnicový pás, coby zjevná inspirace od Motörhead. Později proslula svým černým designem – black t-shirts, black jeans.

Metallica svojí jízdu na kovový trůn zahájila ultrarychlým „power“ albem „Kill ´Em All“ (1983, mj. „Hit The Lights“, „The Four Horsemen“, „Motorbreath“, „No Remorse“, „Metal Militia“, „Whiplash“), které vlastně položilo základ budoucímu thrash metalu. Vyloženě vycházelo z motörheadovského náhledu na rockovou muziku – hrnout to a nesrat se s tím. Znělo brutálně, syrově a točilo se vlastně v undergroundové produkci. Druhá deska „Ride The Lighting“ (1984, písně „Fight Fire With Fire“, „Fade To Black“, „For Whom The Bell Tolls“, „Creeping Death“, „The Call Of Cthullu“) byla sice posluchačsky přístupnější, ale některé songy jsou na ní ještě rychlejší než na jedničce. Třetí album „Master Of Puppets“ (1986, skladby „Battery“, „Master Of Puppets“, „The Thing That Should Not Be“, „Welcome Home (Sanitarium)“, „Damage Inc.“ plus instrumentálka „Orion“) je mnohými označováno za metallicovské nejlepší. Je zvláštní, že poměr rychlých a pomalejších skladeb se na něm téměř vyrovnal. Bohužel, během turné k „pánu loutek“ kapelu postihla tragédie, když tragicky zahynul Cliff Burton. Jeho místo zaujal baskytarista Jason Newsted (ex-Flotsam and Jetsam), jenž se na čas octl ve stejné roli otloukánka jako kdysi Mick Taylor ve Stounech. Vzpomínky na Burtona byly prostě pro zbylou trojku ještě příliš tíživé. Kupříkladu na další desce je díky špatnému mixu jeho baskytara velice potlačená. Přesto má LP „…And Justice For All“ (1988, hit „One“, dále např. „…And Justice For All“, „Blackened“, „Eye Of The Beholder“, „Dyers Eye“) význam – v písních se objevují takové ty valivé a sekané, pochodové riffy, pro kapelu velmi typické.

V roce 1991 vydala Metallica svoje černé a „nejpomalejší“ album, které mělo obrovský komerční úspěch. Mohly za něj písničky „Sad But True“, „Wherever I May Roam“ a zejména “Enter Sandman“, „The Unforgiven“ a „Nothing Else Matters“ neboť jejich klipy, uváděla MTV abnormálně často. Toto album s původním thrashem nemělo už vůbec nic společného. Nicméně po jeho natočení se Metallica stala absolutní metalovou legendou, kterou ještě zvětšila živákem „Live Shit: Blinge & Purge“ (1993) - ten vyšel i jako videofilm. Následovaly  kritiky nepříliš chválené desky „Load“ (1996, hity „Until It Sleeps“, „Hero Of The Day“, „Mama Said“, dále např. „King Nothing“, „Ain´t My Bitch“, „Bleeding Me“) a „ReLoad“ (1997, hity „The Unforgiven ll“ či „The Memory Remains“Marianne Faithfull, dále např. „Fuel“, „Better Than You“, „Where The Wild Things Are“). S nineties se kapela rozloučila živákem „S&M“ (1999), rozpačitou deskou nahranou společně se symfoňákem, a plackou plnou coverů „Garage Inc.“ (1999), na níž vynikají songy „Turn The Page“, pův. od Boba Segera a irský tradicionál „Whiskey In The Jar“, známý z podání Thin Lizzy.

Ať si o Metallice myslí kdo chce co chce, stala se legendou a všeobecně je považována za nejlepší metalovou kapelu všech dob.

Za úplně nejtvrdší skupinu thrash metalu jsou považováni Slayer z Los Angeles. A měli také ze všech thrashových part nejblíže k tématům magie, pekla, zmaru a zániku světa – byli totiž ovlivněni muzikou britských blackmetalistů Venom. Zpočátku dokonce používali satanistický make-up a design (černá kůže a hroty). Kytarista King ale zároveň přiznává i vliv hardcore punku (pravděpodobně Black Flag nebo Dead Kennedys ale určitě D.R.I.). Základní jádro této divoké smečky tvořili Tom Araya (voc, bg), Kerry King (g), Jeff Hannemann (g) a Dave Lombardo (ds). Kapela vznikla v roce 1981 po setkání Kinga právě s Lombardem, poté se připojili Hanneman a jako poslední v Chile narozený Araya (vl. jm. Tomás Enrique Araya Díaz). Počáteční roky kapela dlela v totálním metalovém undergroundu – její vinylový debut má víceméně charakter dema. Prvním opravdovým thrashovým náletem se stalo EP „Haunting The Chapel“ (1984) se zběsilou skladbou „Chemical Warfare“, hodně ďábelské a zvrácené je album „Heil Awaits“ (1985, např. skladby Hell Awaits“, „Kill Again“, „In Praice Of Death“, „Hardening Of The Arteries“ atd.).

Na vrchol se Slayer dostali s nejbrutálnějším albem té doby, metalovou apokalypsou zvanou „Reign In Blood“ (1986, mj. „Piece By Piece“, „Necrophobic“, „Altar Of Sacrifice“ „Criminally Insane“, „Reborn“ , „Raining Blood“ atd.), jíž produkoval známý producent rapu Rick Rubin. Krátká, ale drtivá deska je jasně ovlivněná hardcore punkem. Skladba „Angel Of Death“ měla protiválečný podtext - popisovala nacistické zvěrstvo v Osvětimi. Bohužel díky této písni začali někteří posluchači označovat Slayer za náckovský soubor, přestože její smysl měl dle členů skupiny vyznít zcela opačně. Další album „South Of Heaven“ (1988, skladby „South Of Heaven“, „Ghost Of War“, „Read Between The Lies“, „Silent Scream“) už bylo divácky přístupnější, mnohem větší masakr se odehrával na desce „Seasons In The Abyss“ (1990, skladby „War Ensemble“, „Spirit In Black“, „Dead Skin Mask“, „Born Of Fire“, „Seasons In The Abyss“). A samozřejmě na koncertním double „Decade Of Agression“ (1991).

V roce 1993 se kapela spojila s rapperem Ice-T a na crossoverový sampler „Judgement Night“ natočili společně píseň „Disorder“, o rok později - už s novým bicmanem Paulem Bostaphem (ex-Forbidden) - vydala další nářezovku „Divine Intervention“ (1994, např. „Sex. Murder. Art.“, „Fictional Reality“, „Dittohead“, „213“, „Serenity In Murder“). Prakticky vzápětí pokračovala vpravdě hardcoreovým LP „Undisposed Attitude“, tvořeným z valné většiny covery HC a punk kapel (1995, např. „I Hate You“, „Disintegration“/„Free Money“, „Verbal Abuse“/„Leeches“, „Guillty Of Being White“, „Spiritual Law“, „Mr. Freeze“). Děsivá ukrutnost! Na koncertech album podpořil další šílený bubeník John Dette. Posledním slayerovským zářezem ve XX. století je album „Diabolus In Musica“, natočené opět v sestavě Araya-King-Hanneman-Bostaph (1998, např. „Stain Of Mind“, „Bitter Peace“, „Scrum“, „In The Name Of God“, „Love To Hate“).

Z předchozích vět vyplývá, že v kapele už chyběl Dave Lombardo - po svém odchodu ze Slayer se spojil s kytaristou Waldemarem Sorychtou a zplodili nářezový Grip Inc., který se v rychlých písních podobal Slayer, v pomalejších připomínal Metalliku. Zkuste platňe „Power Of Inner Strength“ (1995, např. „Heretic War Chant“, „Monster Among Us“, „Cleanse The Seed“, „Ostracized“, „Longest Hate“) nebo „Nemesis“ (1997, např. „Pathetic Liar“, „Empress /Of Rancor/“, „War Between One“, „Silent Stranger“, „Code Of Silence“).

Jinak ještě ke Slayer – ti byli díky svým řežbám jednou z mála metalových skupin, kterou uznávali jak fanoušci HM, tak příznivci hardcore.

Tou další se stali newyorští skejťáci Anthrax. Začínali coby normální hardrocková kapela, časem ale (mj. i pod vlivem Metalliky) hodně přitvrdili a zrychlili. Byli známi svým zásadním nekomerčním přístupem k muzice, čímž se podobali právě souborům subkultury hardcore (kupříkladu na druhém albu se skvěla samolepka s upozorněním: „Na tomhle albu NENÍ ani jeden hitový singl!“). Z kapel velké čtyřky měli Anthrax k experimentování s jinými styly nejblíže. Ve svém soundu se nechali inspirovat HC-bandami; v letech 1985-6 měli dokonce dva její členové (S. Ian a Ch. Benante) boční projekt, metal-coreovou kapelu S.O.D. (v níž se sešli s dalším bývalým členem Anthraxu, basákem Danem Lilkerem, hájícím toho času barvy Nuclear Assault). Časem došlo i na to, že se jako hácéčkáři oblékali (bermudy, trička). Později zase jako první z metalového kmene začali spojovat thrash metal s rapem (song „I´m The Man“ z EP z roku 1987) a spolupracovat s drsnými skupinami hip hopu (např. s Public Enemy udělali společnou skladbu „Bring The Noise“ a vyjeli na společné turné).

Nejznámější složení Anthraxu je z let 1985 – 1992, kdy v kapele působili Scott Ian (g), Dan Spitz (lg), Joey Belladonna (voc), Charlie Benante (ds) a Frank Bello (bg). Za nejlepší jsou označována alba „Spreading The Disease“ (1985, skladby „A.I.R.“, „S.S.C. /Stand Or Fall/“, „Medusa“, „Gung-Ho“), „Among The Living“ (1987, mj. „Caught In A Mosh“, „I Am The Law“, „Indians“, „One World“, „Efilnikufesin /N.F.L./“, „Among The Living“), EP „I´m The Man“ (1987, např. „I´m The Man“, „I Am The Law“ plus cover „Sabbath Bloody Sabbath“, pův. od Black Sabbath), dále LP „Persistence Of Time“ (1989/90, mj. „Blood“, „Gridlock“, „Discharge“, „Got The Time“, „Keep It In The Family“). A též „Sound Of The White Noise“ (1993, např. „Burst“, „Black Lodge“, „Potters Field“, „Only“, „Invisible“), které s kapelou nazpíval nový frontman John Bush (a který mně osobně seděl víc než Belladonna). O dva roky později zúžená sestava Ian-Bello-Benante-Bush vyplodila další album „Stomp 442“, jež je vcelku dobré, hozené do HC, ale kritika ho příliš nepřijala (1995, např. „Fueled“, „Nothing“, „Random Acts Of Senseless Violence“, „Riding Shotgun“, „In A Zone“, „Drop The Ball“), stejně jako „osmičku“ neboli „Volume 8: The Threat Is Real“ (1998, např. „Inside Out“, „Born Again Idiot“, „Crush“, „Stealing From A Thief/Pieces“, „Catharsis“).. Hm, kritika to někdy měla vůbec hozený divně…

Metalliky vyhozený spiťar Dave Mustaine nějaký čas v LA uraženě trucoval, ale ještě v roce 1983 založil thrash-metalovou skupinu Megadeth. Sám zpíval a hrál na kytaru a jediným, kdo s ním táhl smrtící káru po celičký čas, byl baskytarista Dave „Junior“ Ellefson. Na zbylých postech (kytara, bicí) se to naopak dosti střídalo – nejdéle vydrželi, a to téměř přes celá devadesátá léta, kytarista Marty Friedman a bubeník Nick Menza. Po několika raně úspěšných skladbách („Rattlehead“, „These Boots Are Made For Walkin´“ – cover písničky Nancy Sinatrové) vypustili Megadeth dvě desky, které jim mezi metalíky zajistily nesmrtelnost – „Peace Sells… But Who´s Buying?“ (1986, např. „Wake Up Dead“, „The Conjuring“, „Peace Sells“, „Devil´s Island“) a „So Far, So Good… So What?“ (1988, např. „Mary Jane“, „In My Darkest Hour“, „Hook In Mouth“, „Set The World Afire“). A Mustainovi & spol. se povedl i nástup do další dekády.

 Za vrchol bývá totiž metlami považováno LP „Rust In Peace“ (1990, např. „Holy Wars…The Punishment Due“, „Hangar 18“, „Five Magics“, „Rust In Peace… Polaris“, „Lucretia“) a velmi oblíbeným se stalo i hutné album „Countdown To Extinction“ (1992, s hitem „Symphony Of Destruction“, dále např. „Foreclosure Of A Dream“, „Sweating Bullets“, „Skin O´My Teeth“, „Architecture Of Aggression“, „Ashes In Your Mouth“), brnkající na ekologickou notu. Vůbec v té době byl Mustaine vcelku politicky angažovaný – dokonce se díky jeho aktivitám podařilo prosadit jeden z pozitivních zákonů o voličích. A Megadeth se dařilo obchodně i herně nadále, stačí se podívat na prodeje a poslechnout si elpí „Youthanasia“ (1994, mj. „Train Of Consequences“, „A Tout Le Monde“, „Youthanasia“, „Reckoning Day“) a „Cryptic Writings“ (1997, „Trust“, „Almost Honest“, „A Secret Place“, „Use The Man“, „The Disintegrators“).

Tolik o „big four“. Postupem doby všechny výše i níže jmenované thrashové party od původní ultrarychlé muziky ustupovaly. Zjistily totiž, že největší „maso a huť“ se nachází spíše v temných, pomalých ale ohlušujících skladbách, s mohutnou valivou kytarou a nekompromisním, těžkým rytmem bicích. Tohle ale věděli Black Sabbath už v roce 1970. Inspirace spíše přicházela ze stran hip hopu a to zejména od Rubinových koní Beastie Boys a Public Enemy. Hip hop je vlastně pomalá přešlapovačka a když se do něj nakouří ostrá kytara, celkový sound neobyčejně přitvrdí. A zní to ohromně. Opadávaj při tom i zdi.

Nyní si pojďme vyjmenovat několik band, stojících v uctivém zástupu za velkou čtyřkou.

Podobnou cestou jako Metallica, tedy od ultrarychlého k pomalému, prošel soubor Testament ze San Franciska. Pod vedením kytaristů Erica Petersona a Alexe Skolnicka a basáka Grega Christiana plus s nově příchozím zpěvákem Chuckem Billym začal vynikajícími nářezovými deskami „The Legacy“ (1987, např. „Over The Wall“, „Alone In The Dark“, „Raging Waters“, „Curse Of The Legions Of Death“, „Apocalyptic City“) a „The New Order“ (1988, např. „The New Order“, „Disciples Of The Watch“, „Into The Pit“, „The Preacher“, „Musical Death“), aby pak zpomalil na albu „Ritual“ (1992, hit „Return To Serenity“, dále např. „Electric Crown“, „Agony“, „So Many Lies“, „The Ritual“, „Deadline“). Velmi dobré bylo i elpí „Low“ (1994, např. „Low“, „Hail Mary“, „Trail Of Tears“, „Dog Faced Gods“, „Shades Of War“). Dekádu skupina uzavřela ceněnou deskou „The Gathering“ (1999, např. „Down For Life“, „True Believer“, „3 Days In Darkness“, „Legions Of The Dead“, „Fall Of Sipledome“).

Z téhož města jako Testament pocházeli i Forbidden zpěváka Russe Andersona a kytaristy Craiga Locicera s alby „Forbidden Evil“ (1988, např. „Chalice Of Blood“, Follow Me“, „Through Eyes Of Glass“, „Forbidden Evil“) a „Twisted Into Form“ (1990, např. „Out Of Body“, „Step By Step“, „Tosswed Away“).Ve skupině Exodus z L.A. začínal kytarista Kirk Hammett z Metalliky – přestoupil ale příliš brzy a na žádném elpí kmenové kapely tak vlastně nehraje. Ústředními figurou tu tak byl Gary Holt (g). Od Exodu dejte třeba alba „Bonded By Blood“ (1985, songy jako „…And Then There Were None“, „Bonded By Blood“, „Piranha“, „Lesson In Violence“) nebo „Fabulous Disaster“ (1988, např. „The Toxic Waltz“, „Verbal Razors“, „Open Season“, „The Last Act Of Defiance“). Anebo brutální LP „Impact Is Imminent“ (1990, např. „Objection Overruled“, „The Lunatic Parade“, „Heads They Win /Tails You Lose/“, „A.W.O.L.“). Z LA pocházel také Tourniquet, neboli „christian thrash“, což zní sice podivně, ale berte to tak, že i Slayer musí mít svou odvrácenou stranu. Kapelu vedl bubeník a skladatel Ted Kirkpatrick a měla takové dvě období – první jsme již naznačili, z něj bych vybral LP „Psycho Surgery“ (1991, např. „Psycho Surgery“, „Dysfunctional Domicile“, „A Dog´s Breakfast“) a „Pathogenic Ocular Dissonance“ (1992, např. „Pathogenic Ocular Dissonance“, „Incommensurate“, „Ruminating Virulence“, „Spectrophobic Dementia“, „Exoskeletons“), to druhé, řekněme „christian progressive-metalové“, někdy až crossoverové, posvěcené zpěvákem Luke Easterem, bych zalepil výborným albem „Crawl To China“ (1997, např. „Crawl To China“, „Enveloped In Python“, „If I Was There“, „Bats“, „Tire Kicking“). 

Jako hácéčkáři se oblékali a více do HC to měli i hudebně hozeni arizonští Sacred Reich Phil Rinda (voc, bg), Jasona Raineyho (g) a Wiley Arnetta (g). Což si lze, konkrétně u druhého pointu ověřit na deskách „Ignorance“ (1987, „Death Squad“,, „Victim Of Demise“, „Violent Solutions“, „Ignorance“, „No Believers“, „Sacred Reich“) a „The American Way“ (1990, songy jako např. „Love…Hate“, „Who´s To Blame“, „The American Way“, „I Don´t Know“), velmi ceněno je i EP „Surfing Nicaragua“ (1988, mj. „One Nation“, „Surf Nicaragua“). V polovině devadesátých let se vrátili s deskou „Heal“ (1996, např. „Blue Suit, Brown Shirt“, „Heal“, „Low“, „Don´t“). Fakt, vynikající parta. Naopak další thrash z Arizony představoval jen průměr – jednalo se o kapelu Flotsam And Jetsam, která je zajímavá snad jen tím, že v ní začínal basák Newsted z Metalliky. Z těch lepších jsou uváděny desky „Doomsday For The Deceiver“ (1986, např. „Iron Tears“, „Doomsday For The Deceiver“, „Flotzilla“) a „No Place For Disgrace“ (1988, např. „No Place For Disgrace“, „Hard On You“, „Escape From Within“, „Saturday Night´s Alright For Fighting“, takto cover Eltona Johna).

Pokud se posuneme na severozápad, nalezneme na thrashové mapě město Aberdeen (neboli „Cobainovice“) a v něm thrash-power-metalový soubor zvaný Metal Church kytaristů Craiga Wellse a Kurta Vanderhoofa (též textaře) plus zpěváka Davida Wayneho, kupodivu kvílícího dle klasického metalového modelu (viz. Dickinson, Halford). S dalšími muzikanty natočili LP „Metal Church“ (1984, např. „Metal Church“, „Gods Of Wrath“, „Beyond The Black“, „Merciless Onslaught“, „/My Favorite/ Nightmare“). Později se sound zpomalil, Vanderhoof s Waynem odešli, namísto nich se objevili John Marshall (g) a další křikloun Mike Howe a s nimi jsou vraj oblíbené desky „Blessing In Disguise“ (1989, např. „Badlands“, „Anthem To The Estranged“, „Fake Healer“, „Rest In Pieces /Apríl 15, 1912/“) a „The Human Factor“ (1991, např. „The Final Word“, „In Harm´s Way“, „Agent Green“, „Human Factor“, „Betrayed“).

Naopak, když se přeneseme přes celé státy a skončíme v New Yorku, rozhodně si nenecháme kromě Anthrax ujít i další legendu thrashe Overkill (která, pravda, bývá někdy řazena k deathmetalu). Vyslechneme si alba Years Decay“ (1990, „Elimination“, „Who Tends The Fire“, „Nothing To Die For“, „Playing With Spiders/Skullkrusher“, „Evil Never Dies“) a „Horrorscope“ (1991, např. „Thanx For Nothin´“, „Coma“, „Inectious“, „Blood Money“, „Bare Bones“) a budeme obdivovat kvality ukřičenosti zpěváka Boba „Blitz“ Ellswortha. Přímo s Anthrax byli personálně propojeni i další newyorští – metal-coreoví Nuclear Assault basisty Johna Lilkera (zároveň S.O.D.) a zpěváka Johna Connellyho, přičemž nejlepší sestavou se zdála být ta s Glennem Evansem (ds) a Antonym Bramantem. Tohle byl skutečný underground thrashe, velmi masivní jízda, a troufli si dokonce i na zeppoše („Good Times Bad Times“). Ceněna jsou alba „Survive“ (1988, např. „Fight To Be Free“, „Brainwashed“, „Rise From The Ashes“, „F#”, „Wired“) a zejména „Handle With Care“ (1989, songy „New Song“, „Critical Mass“, , „Inherited Hell“, „F# /Wake Up/“, „When Freedom Dies“, „Search & Seizure“). A půlminutový song nazvaný „Mother´s Day“ z vás myšlenky na „den matek“ zaručeně vymlátí.

Na severu, v Ottawě, se zrodila kanadská legenda žánru, skupina Annihilator, kterou vedl kvalitní kytarista a zpěvák Jeff Waters. Jen málo part tak často měnilo své obsazení, boss prostě spoluhráče vždycky použil a pak nejspíš… annihiloval. Kapela dokázala vysmahnout jak pěknou brusírnu, tak nýt procítěné balady, kupříkladu za ploužáky „Phoenix Rising“, „Innocent Eyes“  by se nemuseli stydět ani takoví Cheap Trick. „Vymazávači“ začali svoje desky vydávat až po přechodu do Vancouveru – jsou mezi nimi např. elpí „Alice In Hell“ (1989, např. „Crystal Ann“, „Alison Hell“, „Schizos /Are Never Alone/ Parts l & ll“, „Human Insecticide“), singl „Stonewall“ a alba „Never Neverland“ (1990, songy „The Fun Palace“, „Road To Ruin“, „Never Neverland“, „Kraf Dinner“) nebo výborné „King Of Kill (1994, skladby „King Of The Kill“, „Annihilator“, „Bad Child“, „Bliss“, „Only Be Lonely“), přičemž thrashovou kvalitu má i elpí „Refresh The Demon“ (1996, např. „Syn. Kill 1“, „The Pastor Of Disaster“, „A Man Called Nothing“, „Ultraparanoia“, „City Of Ice“, „Voices And Victim“). 

Vcelku dobří kanadští Razor bohužel trpěli přílišnou pracovitostí a onou Princovskou posedlostí všechno naflákat na desky. Kdyby možná zvolnili a desky lépe časovali, nemuseli bychom dnes mluvit o „velké čtyřce“ ale o „velké pětce“. Jinak hlavními osobnostmi „ostří“ byli kytarista Dave Carlo a zpěvák Stace „Sheepdog“ McLaren a muzika? Brutal metal - Razor hnali svoje songy až s neuvěřitelnou hácéčkovou rychlostí. Prostě taková kanadská obdoba Slayer. První trošku jako úspěch měl singl „Evil Invaders“ (1985), z desek jsou ceněny „Violent Restitution“ (1988, např. „The Marshall Arts“, Violent Restitution“, „Enforcer“, „Edge Of The Razor“, „Soldier Of Fortune“), „Shotgun Justice“ (1990, např. „Shotgun Justice“, „Miami“, „American Luck“) a „Open Hostility“ (1991, např. „Sucker For Punishment“, „Bad Vibrations“, „Psychopath“), přičemž na dvou posledních jmenovaných již huláká nový frontman Bob Reid. V roce 1992 to Razor zabalili, aby se o pět let dali zase dohromady (opět v čele s duem Carlo-Reid) – z té doby pochází vcelku nenápaditá deska (např. téměř neměnné bicí, stejné kytarové riffy), která dostala název „Decibels“; no, řekněme, že z ní i občas něco vyleze (1997, např. „The Game“, „Great White Lie“, „Goof Soup“, „Violence… Gun Control“).

 

Za asi nejlepší západoněmeckou thrashmetalovou kapelou jsou považováni Kreator, které vedl řvoun a kytarista Mille Petrozza, přičemž nejdéle v kapele vydržel bicman Jürgen „Ventor“ Reil. Opět hrňba podobná Slayer. Někdy zas sabbatovsky hutné a pomalé. Určitým znakem kapely byla melodická intra skladeb předznamenávající následný hudební masakr. Z doporučených alb: „Pleasure To Kill“ (1986, např. „Ripping Corpse“, „Death Is Your Saviour“, „Riot Of Violence“), „Terrible Certainty“ (1988, např. „Blind Faith“, „Toxic Trace“, „Storming With Menace“), „Extreme Agression“ (1989, např. „Extreme Agression“, „No Reason To Exist“, „Stream Of Consciousness“, „Some Pain Will Last“). Chváleno je i elpí „Coma Of Souls“ (1990, např. „When The Sun Burns Red“, „People Of The Lie“, „Terror Zone“, „World Beyond“), ale následný „Renewal“ je mírně řečeno poněkud ubíjející (1992, např. „Renewal“, „Karmic Wheel“, „Reflection“). Zlepšilo se to už s další deskou „Cause For Conflict“ (1995, např. „Bomb Threat“, „Lost“, „Men Without God“, „Isolation“, „Hate Inside Your Head“). Pokud byste chtěli sjet Kreator obrazem, existuje videofilm „Kreator Live In East Berlin“ (1990).

Další západní Němci, zvaní Destruction, které vedl basák a zpěvák Marcel „Schmier“ Schirmer, se proslavili rychlým kytaristou Markem Sifringerem, LP „Eternal Devastation“ (1986, např. „Curse The Gods“, „Comfound Games“, „Eternal Ban“) a ulítlými verzemi Manciniho „Pink Panther Theme“ a „In The Mood“ Glenna Millera. Metlami je též ceněno album „Release From Agony“ (1988, např. „Sign Of Fear“, „Our Oppression“, „Beyond Eternity“, „Release From Agony“). Špatně to neznělo ani kapele Deathrow s LP „Raging Steel“ (1987, „Ranging Steel“, „Mortal Death“), a „Deception Ignored“ (1989, např. „The Deathwish“). Mix thrash-metalu a thrash-core představovali svou tvorbou západoněmečtí Tankard, které vedli zpěvák Andreas „Gerre“ Geremia a baskytarista a backvokalista Frank Thorwarth. Zkuste alba „Chemical Invasion“ (1987, např. „Tantrum“, „Total Addiction“, „For A Thousand Beers“, „Puke“ plus cover „Alcohol“, pův. od Gang Green), „The Morning After“ (1988, např. „Commandments“, „Shit-Faced“, „TV Hero“, „The Morning After“, „Help Yourself“). Velká zběsilost.

Mezi thrashery byl oblíben i další německý představitel Sodom, který vedl zpěvák a baskytarista Tom Angelripper. Kapela vešla ve známost zejména po natočení LP „Persecution Mania“ (1987, např. „Nuclear Winter“, Persecution Mania“, „Bombenhagel“ plus cover „Iron Fist“, pův. od Motörhead, v reedici ještě „Outbreak Of Evil“). Ceněna byla i následující deska „Agent Orange“ (1989, např. „Tired And Red“, „Remember The Fallen“, „Incest“, „Agent Orange“). Pak to šlo trochu do death-metalu, album „Get What You Deserve“ se zase nacházelo někde mezi thrashem a hardcorem (1994, např. „Jabba The Hutt“, „Jesus Screamer“, „Delight In Slaying“, „Eat Me“) stejně jako následné „Masquerade In Blood“ (1995, např. „Masquerade In Blood“, „Hydrophopia“, „Peacemaker´s Law“, „Scum“).  Návratem k thrash-metalu byla deska „Code Red“ (1999, např. „Code Red“, „Liquidation“, „Addicted To Abstinence“, „Cowardice“).

 

Švýcarští Coroner byli spřízněni a později i personálně propojeni s Celtic Frost (a také s Kreator) – stejně jako jejich slavnější krajany je zdobila posedlost smrtí a black záležitostmi. Jádro „ohledávače mrtvol“ tvořili Ron Broder (voc, bg), Tommy Vetterli (g) a Marky Edelmann (ds). Už dvojka „Punishment For Decadence“ naznačila, že půjde o namakaný thrash (1988, např. „Arc-Lite“, „Skeleton On Your Shoulder“, „Masked Jackal“). Což se potvrdilo výbornými deskami „No More Color“ (1989, např. „Die By My Hand“, „No Need To Be Human“, „Read My Scars“, „Tunel Of Pain“, „Last Entertainment“), „Mental Vortex“ (1991, např. „Divine Step“, „Son Of Lilith“, „Sirens“ plus cover „I Want You /She´s So Heavy/“, pův. od Beatles) a „Grin“ (1993, např. „Paralyzed, Mesmerized“, „The Lethargical Age“, „Caveat /To The Coming/“, „Serpent Moves“, „Status Still Thinking“). Zběsilá a agresivní záležitost, občas koketující s progressive metalem.

 

A nyní se z Evropy přesuneme do tropického pekla brazilské provincie Mínas Gerais a jejího centra Belo Horizonte. Tam se zrodila legenda, zvaná Sepultura; gang vlasatých trhanů, který nenáviděli všichni hygienici měřící hladinu městského hluku. U kormidla „hrobu“ stáli bratři Igor (ds) a Max Cavalerové (g, voc), je doprovázel basista Paulo Jnr. a kvality se kapele dostalo s příchodem kytaristy Andrease Kissera. Po úvodním nadšení kapelou Slayer a satanismem (viz. název), se ze Sepultury stala postupně jedna z nejrespektovanějších kapel thrash-metal-core. Po temných začátcích, které vyvrcholily na desce „Schizophrenia“ (1988, mj. „Inquisition Symphony“, „Septic Schizo“, „Escape To The Void“), kapela vylétla do světa majstrštykem „Beneath The Remains“ (1989, songy jako „Beneath The Remains“, „Inner Self“, „Slaves Of Pain“, „Stronger Than Hate“, „Sarcastic Existence“), divokým, nariffovaným nářezem, plným strachu a nenávisti.

Po této desce se všichni členové odstěhovali do USA, kde zplodili experimentální album „Arise“ (1992, např. „Under Siege“, „Altered State“, „Desperate Cry“, „Dead Embryonic Cells“, „Arise“), z kterého se MTV trošku podělala, protože je v ní prý „moc krve, moc ohně a moc Ježíše“. Sepultura se ale americkými pokrytci příliš nevzrušovala a vydala další absolutní maso, nazvané „Chaos A.D.“ (1993, hit „Territory“, dále např. „Slave New World“, „Biotech Is Godzilla“, „Refuse/Resist“, „Kaiowas“, „Chaos B.C.“), jež je posunuto směrem ke stylu hardcore. Rituálním, šamanským albem „Roots“ (1996, hit „Roots Bloody Roots“, dále např. „Attitude“, „Ratamahata“, „Dusted“, „Itsari“, „Look Away“) se pak (hudebně) vrátila do brazilských pralesů, kde bylo hardcorové kytarové hřmění podpořeno indiánskými rytmy. Bohužel pak nastalo v kapele personální víření, které skončilo Maxovým odchodem – u kytary a zpěvu ho nahradil černý Američan Derrick Green, který svou obrovitou postavou a obrovitými dredy připomínal onoho pověstného schwarzeneggerovského Predátora. A první platňa s ním dopadla docela jakž takž – „Against“ (1998, např. „Choke“, „Against“, „Floaters In Mud“, „Common Bonds“).

Max Cavalera měl zaječí choutky už dříve – v polovině nineties postavil boční thrash-coreový projekt Nailbomb s alby „Point Blank“ (1994, např. „Wasting Away“, „Cockroaches“, „Sick Life“) a živákem „Proud To Commit Commercial Suicide“ (1995), a nakonec odešel po desce Roots. Jeho nová kapela dostala název Soulfly a fungovala v sestavě Max Cavalera (voc, g), Jackson Bandeira (g), Marcelo Diaz Rapp (bg), Roy Mayorga (ds). Uvedla se výborným eponymním debutem „Soulfly“ (1998, mj. „Eye For An Eye“, „Bleed“, „First Commandment“, „Soulfly“, „Umbabarauma“, „Fire“, „Karmageddon“), na kterém kombinovala thrash metal, hardcore a etnické vlivy. Tedy crossover…

Křížení thrash-metalu s HC nadále pokračovalo – po skromných začátcích, které obstaraly newyorské kapely jako třeba S.O.D., M.O.D. či Prong se spousta kapel z obou táborů postupně zaměřovalo na tuto fúzi, a se svým hardcore metalem bývají zařazovány do obou stylových kategorií. Jako například z Texasu pocházející Pantera, která zkřížila svou metalovou motorovou pilu s průraznou hácéčkovou vrtačkou a vytvořila dokonalý riffový masakr. Více o jmenovaných souborech v textu o hardcore.

Jedno měly ale výše jmenované bandy (tedy alespoň ty ze Spojených států) společné: na konci osmé dekády, která americkou společnost vrhla do recese, ve svých textech opět tématicky zabrousily směrem do společenských a kulturně-sociálních témat – vliv nekompromisního hardcore zde byl víc než zřejmý.

Kampak se nám ale poděl starý dobrý Satanáš? Inu, děti, nebojte se – neumřel. Neboť kromě několika thrashových nebo experimentálních skupin se u dalších odnoží HM klasická metalová témata stále objevovala.

Základní kámen k black metalu, tedy zpočátku rychlému a později (většinou) pomalému a ponurému stylu, jenž svými texty tématicky zasahoval do oblasti okultismu, satanismu, černé magie a spiritismu, položil v první polovině 80. let soubor Venom v anglickém Newcastle. A ani není divu – město se totiž nachází v oblasti známé svou těžbou černého uhlí. Black to black. Kapela čertila v sestavě Cronos (vl.jm. Conrad Thomas Lant, bg, voc), Abaddon (vl. jm. Anthony Bray, ds) a Mantas (vl. jm. Jeffrey Dunn, g, voc), ale pouze na nahrávkách – k prvnímu koncertu nastoupila až téměř tři roky po vydání prvního alba. Soubor to hrnul na svou dobu velice tvrdě a agresivně, při vystoupeních pochopitelně nesmírně nahlas. A to se ještě o Cronosovi povídalo, že za úplňku šplhá na střechu svého domu a tamo skákaje an vyje jako vlk. Inu, proti gustu žádný dišputát.

V temném světě jsou nejoblíbenějšími deskami „Welcome To Hell“ (1981, „Sons Of Satan“, „Welcome To Hell“, „Poison“, „Angel Dust“, „In League With Satan“, Schizo“), Black Metal“ (1982, skladby „Black Metal“, „Leave Me To Hell“, „Buried Alive“, „Raise The Dead“„Countess Bathory“, „Sacrifice“, album taktéž „vymyslelo“ název pro celý podstyl), singly „Bloodlust“ (1982), „Warhead“, „Die Hard“ (oba 1983) či „Manitou“ (1984) a LP a „At War With Satan“ (1984, mj. „At War With Satan“, „Rip Ride“, „Genocide“, „Woman, Leather And Hell“), po nich už to nějak nebylo ono. Ale připomeňme ještě koncertní desku „Eine Kleine Nachtmusik“ (1985/1986, mj. „In Nomine Satanas“, „Nightmare“). Venom ovlivnili spoustu thrashmetalových kapel, např. Slayer a Metalliku, a pochopitelně i black party, jako Hellhammer, Bathory, Sodom, Destruction, Slaughter, Rotting Christ

Výborně se uvedli dánští Mercyful Fate, jejichž velice rychlé debutové album „Melissa“ (1983, skladby jako „Curse Of the Pharaohs“, „Satan´s Fall“, „Into The Coven“, „Melissa“) bylo označeno za satanistický power metal a ctěno mnoha slavnými metalovými kapelami. Souboru vévodil ulítlý zpěvák a klávesista King Diamond (vl. jm. Kim  Bendix Petersen), jehož hlas vyrážel z temného murmuru, přes vcelku příjemnou střední polohu až do netopýrsky vysoké fistule, balancující na hraně mezi mrazivým znepokojením a směšností. Navíc byl v obličeji pomalován jako kissák Simmons, na hlavě měl naražený černý cylindr a používal stojan na mikrofon, který byl sestavený z lidských kostí vyrobených z moduritu. Od Mercyful Fate bych uvedl ještě dvě desky – „Don´t Break The Oath“ (1985, např. „A Dangerous Meeting“, „Desecration Of Souls“, „The Oath“, „Welcome Princess Of Hell“) a v čase znovuobnovení „In The Shadows“ (1993, např. „Egypt“, „The Old Oak“, „Shadows“).

Po odchodu ze skupiny MF sebral King Diamond z této něco členů a založil po sobě pojmenovaný soubor, v němž v prvních letech působili Andy LaRocque (g), Michael Denner (g), Timi Hansen (bg) a Mikkey Dee (ds, později známý z Motörhead) – tato sestava se v roce 1985 uvedla singlem „No Presents For Christmas“. S kapelou pak šílený pěvec vyplodil několik elpí, vyprávějících opravdu hororové příběhy tak trošku edgar-allan-poeovského ražení – zkuste desky „Fatal Portrait“ (1986, skladby „The Candle“, „The Portrait“, „Voices From The Past“, „Charon“, „Haunted“, „Halloween“), „Abigail“ (1987, „Arrival“, „A Mansion In Darkness“, „Omen“, „Black Horseman“, „The Family Ghost“) a s trošku přeházenou sestavou „Them“ (1988, např. „Welcome Home“, „The Invisible Guests“, „Tea“, „Coming Home“). Poté už se sound víceméně opakoval, kýmsi byla snad vypichována deska „The Spider´s Lullabye“ (1994/1995, např. „Six Feet Under“, „From The Other Side“, „Dreams“, „The Spider´s Lullabye“, „The Poltergeist“, „To The Morgue“). Mhmm…

Částečně k black-metalu patřili švýcarští Celtic Frost, jejichž předstupněm byla skupina Hellhammer, jakási kopírka Venom (EP „Apocalyptic Raids“, 1984, např. „Third Of The Storms“). A black metalem se zaobírala i kapela z pravoslavného Řecka: nazývala se příznačně Rotting Christ, a v jejím čele stáli bratři Sakis Tolis (voc, g, ks) a Themis Tolis (ds). Začínala v roce 1987 s grindcorem, ale pod vlivem part Venom a Celtic Frost změnila styl i zvuk. Nápady vcelku slušné, škoda jen, že se singer snažil do všeho cpát svůj pokus o murmur, což časem vždy připadlo již dosti unavující. Uvedl bych desku „Triarchy Of The Lost Lovers“ (1996, např. „The First Field Of The Battle“, „ Snowing Still“, „Archon“, „The Opposite Bank“) a poněkud do gotiky hozená alba „A Dead Poem“ (1997, např. „A Dead Poem“, „As If By Magic“, „Semigod“, „Ten Miles High“, „Out Of Spirits“) a „Sleep Of The Angels“ (1999, např. „Der Perfekte Traum“, „After Dark I Feel“, „Cold Colours“, „You My Flesh“, „Sleep The Sleep Of Angels“).  

K žánru jsou řazeni také američtí thrasheři ze Slayer, Sepultury a Sodom nebo death metaloví Morbid Angel, Deicide a Possessed.

Když se opět vrátíme do Evropy, nalezneme zde švédské Bathory s ústřední postavou, mladým talentovaným kytaristou a zpěvákem Quorthonem (vl.jm. Tomas Forsberg). V podstatě se jednalo  jednočlenný projekt (občas se objevili hostující hudebníci), v němž byl křížen black metal s thrashem, později s vážnou hudbou. Existují alba jako např. „Under The Sign Of The Black Mark“ (1987, např. „Woman Of Dark Desires“, „Equimanthorn“, „Nocternal Obeisance /intro/“, „Ester The Eternal Fire“), „Blood Fire Death“ (1988, např. „A Fine Day To Die“, „For All Those Who Died“, „Odens Ride Over Nordland /intro/“, „Blood Fire Death“), „Hammerheart“ (1990, např. „One Rode To Asa Bay“, „Valhalla“, „Shores In Flames“, „Father To Son“) pomalé a temné „Twilight Of The Gods“ (1991, např. „Prologue – Twilight Of The Gods“, „Through Blood By Thunder“, „Under The Runes“, „Bond Of Blood“) a „Blood On Ice“ (1996, např. „Blood In Ice“, „Man Of Iron“, „The Woodwoman“, „The Sword“). Bohužel krátce po milleniu Quorthon zemřel na zástavu srdce…

Norsko zase vyvrhlo ďáblem, rychlostí (a vylízaností) posedlé vrahouny z kultovních anti-křesťanských skupin Mayhem (album „De Mysteriis Dom Sathanas“, 1994, např. „De Mysteriis Dom Sathanas“, „Cursed In Eternity“) a Burzum (album „Filosofem“, 1996, např. „Burzum“, „Jesu Dod“). Na ně platil verš jedné české dechovky „mládí nevybouřené tropívá neplechu“ doslova a do písmene. Nicméně ony nechutné historky (sebevražda zpěváka Mayhem - náhrdelník z jeho kostí na hrudi kytaristy – vypalování kostelů pod vedením baskytaristy Burzum – vražda turisty bubeníkem Emperor – vražda kytaristy Mayhem, způsobená basákem Burzum atd.) z první půle nineties nemá cenu nějak víc rozebírat – psal o nich a komentoval je už kdekdo. Pojďme se raději vrátit k muzice. K okruhu těchto strašlivých kapel patřil ještě temný soubor Darkthrone s deskami „A Blaze In The Northern Sky“ (1992, např. „Kathaarian Life Code“, „The Pagan Winter“, In The Shadow Of The Horns“) a „Transilvanian Hunger“ (1994, např. „Transilanian Hunger“, „As Flittermice As Satans Spys“). Docela ušla skupina Enslaved až dojemně často používající klávesový vokál, zejména na deskách „Frost“ (1994, např. „Frost“, „Svarte Vinder“, „Fenris“, „Isoders Dronning“) a „Eld“ (1997, např. songy „793 /Slaget Om Lindisfarne/“, „Alfablot“, „Kvasirs Blod“). Nicméně v podstatě to byl průměr. 

Asi hudebně nejschopnější se z těchto temno-tvorných bandů zdál být  Emperor, v jehož popředí stál zpěvák, kytarista a klávesista Ihsahn (vl.jm. Vegard S. Tveitan) a své si odvedl i kytarista Samoth (vl. jm. Tomas T. Haugen). Opět to bylo velmi rychlé  a… velmi symfonické. Avšak docela nápadité. Emperor se zaskvěl black deskami „In The Nighside Eclipse“ (1993, např. „I Am The Black Wizards“, „Inno Satana“, „Into The Infinity Of Thoughts“, „The Burning Shadows Of Silence“), „Anthems To The Welkin At Dusk“ (1997, např. „Thus Spake The Nightspirit“, „With Strength I Burn“, „Al Svartr“, „Ye Entrancemperium“, „The Wanderer“) a „IX Equilibrium“ (1999, např. „Curse You All Men“, „An Elegy Of Icaros“, „Of Blindness And Subsequent Seers“). V devětadevadesátém se Ihsahn vytasil s dalším projektem Peccatum – jeho prvním výliskem byla poněkud nevyrovnaná (ty operní vstupy jsou fakt děsný) platňa „Strangling From Within´“ (1999, např. „The Sand Was Made Of Mountains“, „Speak Of The Devil“, „The Song Which No Name Carry“). 

Obecně řečeno black metalové kapely nebyly – až na výjimky - instrumentálně nějak výrazné, spousta z nich dokonce hrála hodně bídně, ale dokázaly těžit z aury tajemna, která je obklopovala. V devadesátých letech se v tomto žánru objevily soubory, které naopak udivovaly svou promyšlenou a instrumentálně vymakanou muzikou. Jako např. - a teď se omlouvám, že přeruším tu severskou temnou ságu - angličtí Cradle Of Filth se svým, někdy až srandovně upírským image a zpočátku i neméně srandovními „immortalními“ přezdívkami. Soubor vedl zpěvák Dani „Filth“ Davey - v temnobasoru dobrý, když ale začal „řvát“ tak to taky znělo …srandovně. Z dalších hudebníků bych jmenoval například Robina Eaglestonea (bg), Stuarta Anstise (g) či Nicholase Barkera (ds). „Kolébka špíny“ se prosadila EP „V Empire Or Dark Fearytales In Phallustein“ (1996, např. „Queen Of Winter, Throned“, „Ebony Dressed For Sunset“, „The Forest Whispers My Name“), a alby „Dusk And Her Embrace“ (1996, např. „Funeral In Carpathia“, „Beauty Slept In Sodom“, „A Gothic Romance“, „Malice Through The Looking Glass“) či „Cruelty And The Beast“ (1998, např. „Cruelty Brought Thee Orchids“, „Bathory Aria“, „Portrait Of The Dead Countess“, „Lustmord And Wargasm“, „Hallowed by The Name“).

Velkou oblibu si časem získali také norští mladíci Dimmu Borgir, oproti COF eklektičtější a podle mnohých i lepší. Oporami temného kádru byli zejména tvorové, známí pod přezdívkami Silenoz (vl.jm. Sven A. Kopperud, voc, lg) a Shagrath (vl.jm. Stian T. Thoresen, voc, g), z dalších členů tu máme třeba Tjodalva (ds), Stiana Aarstada (ks), nebo Nagashe (bg, bvoc). DB produkovali drtící ultrarychlý black se zběsilým Shagradovým a Silenozovým řevem a temnými krásnými kýbordy v pozadí. Zkuste alba „Stormblast“ (1996, např. „Broderskapets Ring“, „Nar Sjelen Hentes Til Helvete“, „Stormblast“, „Sorgens Kammer – Del II“), „Enthrone Darkness Triumphant“ (1997, songy „Mourning Palace“, „Spellbound /By The Devil“/, „The Night Masquerade“, „Entrance“, „Prudence´s Fall“, „A Succubus In Rapture“) nebo „Spiritual Black Dimensions“ (1999, např. „Reptile“, „The Promised Future Aeons“, „The Insight And The Catharsis“, „Grotesquery Conceiled“, „Arcane Lifeforce Mysteria“). Velmi chmurné a patetické.

Když se podíváme do Finska, nalezneme tam dva black-death-metalové soubory. Prvním z nich jsou Impaled Nazarene se svým monumentálním speedy soundem s výraznou podporou kláves a nepostradatelným rozšklebeně řvoucím-šeptajícím vokálem. A možným vlivem hardcore-punku. Jako ukázku bych vybral alba „Ugra Karma“ (1993, např. „The Horny And The Horned“, „Cyberchrist“, „Sadistic 666/Under A Golden Shower“ či song s hudebními kritiky dlouho potvrzujícím názvem „Gott Is Tot“) a „Latex Cult“ (1996, písně „1999 Karmakeddon Warriors“, „Zum Kotzen“, „The Burning Of Provinciestraat“). Těmi druhými Finy jsou o něco pomalejší a trochu zajímavější Children Of Bodom s deskami „Something Wild“ (1997, např. „Touch Like Angel Of Death“, „Red Light In My Eyes /Part 1/“, „The Nail“, „In The Shadows“) a „Hatebreeder“ (1999, např. „Silent Night Bodom Night“, „Downfall“, „Black Widow“).

Čtyři výše zmíněné soubory měly svým instrumentálním umem blízko k metalovému substylu, který si představíme v následujících větách.

Své první proroky měla totiž na konci 80. let i black metalová odnož doom metal, vycházející hlavně z temných, pomalých „sabbaťáckých“ rytmů, art-rocku a názvuků vážné hudby. Hudebně byla blízká progressive metalu, jen se v jejím nástrojovém parku kromě obvyklých HM-instrumentů (kytara, baskytara, bicí) objevovaly i pro žánr neobvyklé klávesy, flétna, housle, cello či harfa, často se využívalo sférického ženského vokálu. Typické byly také smutné, melancholické ale vždy poetické texty s tématy dávnověku, mystiky a fantasy. Zajímavý byl i fakt, že někteří doom metalisté svým hipízáckým vzhledem připomínali máničkovské hardrockery ze 70. let.

Pravděpodobným „zakladatelem“ tohoto metalového subžánru jsou Candlemass ze Švédska, kapela, v níž byl hlavní postavou baskytarista Leif Edling, který také složil drtivou většinu songů. Dalšími spoluhráči mu byli třeba Mats Björkman (g), Jan Lindh (ds) a posléze i Lars Johansson (lg). Po prvním LP „Epicus Doomicus Metallicus“ (1986, např. skladba „Solitude“, „Black Stone Wielder““) přišel do kapely výrazný zpěvák Messiah Marcolin, jenž svoji nadměrnou postavu halil do mnišské kutny. S ním kapela natočila asi svoje nejlepší album „Nightfall“(1987, skladby „Gothic Stone“, „Samarithan“, „At The Gallows End“, „Codex Gigas“, „Black Candles“), stejně jako desku „Ancient Dreams“ (1988, např. „Mirror Mirror“, „Ancient Dreams“, „Darkness In Paradise“, „Epistle No. 81“), včetně dalšího LP „Tales Of Creation“ (1989, např. „Under The Oak“, „Tears“, „At The Edge Of Heaven“, „A Tale Of Creation“). Už bez Messiaha, ale s novým pěvem Thomasem Vikströmem vzniklo víceméně průměrné album „Chapter VI“ (1992, např. „The Dying Illusion“, „Julie Laughs No More“, „Where The Runes Still Speak“, „The End Of Pain“). Marcolin po odchodu z Candlemass založil vlastní soubor Memento Mori, s kterým debutoval v roce 1993 deskou „Rhymes Of Lunacy“,(např. „The Seeds Of Hatred“, „The Caravan Of Souls“, „Forbidden Dreams“, „The Monolith“).

I vypravmež se za oceán. 

Američtí Saint Vitus z LA byli zvláštní tím, že svá alba vydávali u výsostně hardcoreového labelu SST. Za microphonem na sebe sice upoutával pozornost zpěvák Scott „Wino“ Weinrich, o spodek se starali Mark Adams (bg) a Armando Acosta (ds), duší kapely byl ale kytarista a skladatel Dave Chandler. Ten vypadal, jako kdyby se zrovna vrátil z Woodstocku. Zvuky, které vyluzoval ze svého SG-gibsona, taktéž pravděpodobně konzultoval s Jimi Hendrixem, Tony Iommim nebo s Blue Cheer. Ale byl to milý rachot, i když občas nudný. Zkuste placky „Born Too Late“ (1986, skladby „Born Too Late“, „Clear Windowpane“, „H.A.A.G.“, „The Lost Feeling“), „Mournful Cries“ (1988, např. „Dragon Time“, „Looking Glass“, „The Troll“, „Bitter Truth“), „Saint Vitus V“ (1990, např. „Angry Man“, „Patra“, „Ice Monkey“, „When Emotion Dies“) nebo „Die Healing“, na níž už zpívá staronový frontman Scott Reagers (1995, např. „One Mind“, „Trail Of Pestilence“, „Dark World“). Ceněn je i živák, nazvaný neproblematicky „Live“ (1990). V 90.letech s nástupem tzv. „stoner rocku“ byl Saint Vitus zařazen mezi jeho význačné předchůdce.

Tlak a síla byla, ale přesto tak nějak postaru, hardrockově zněla též letitá chicagská skupina Trouble, kterou vedli kytarista Bruce Franklin a zpěvák Eric Wagner. Vlivy sabatů, zeppošů a judasů. V podstatě bych ji klidně mohl vrhnout do kotce k Pink Cream ´69 nebo Great White a nikdo by nemohl říci ani ň, ale dávat ji do do doom metalu je už taková publicistická tradice. Budiž tedy, jest zde. Po úvodním solidním debutu „Psalm 9“ (1984, songy jako „The Tempter“, „Victim Of Insane“, „Psalm 9“ ) se osmdesátkami protrpěla k metalovými kritiky ceněným albům „Trouble“ (1990, např. „Psychotic Reaction“, „A Sinner´s Fame“, „R.I.P.“), „Manic Frustration“ (1992, např. „Come Touch The Sky“, „´scuse Me“, „Fear“, „Memory´s Garden“, „Breathe…“) a „Plastic Green Head“ (1995, např. „Flowers“, „Plastic Green Head“, „The Eye“, „Hear The Earth“ plus cover „Tomorrow Never Knows“ od Beatles).

Stejně letitá byla i kapela Pentagram z Alexandrie ve Virginii, v níž po celou dobu existence setrvával pouze zpěvák Bobby Liebling. Působila v podstatě po celé sedmdesátky, natočila i několik singlů ve stylu psychedelického hard rocku, ale první alba jí začala vycházet až v polovině další dekády. Jelikož si kapela udržela sabaťácký zvuk kytary ze 70.let (kytarista Victor Griffin), okamžitě byla vražena do doom-metalové škatule. Inu, stejně jako hore „trable“ – publicistická tradice. Připomněl bych průměrný debut „Relentless“ (1982, vydáno 1985, např. „Sinister“, „All Your Sins“, „The Ghoul“, „You´re Lost I´m Free“) a dvojku „Day Of Reckoning“ (1987, např. „Burning Savior“, „Evil Seed“, „Day Of Reckoning“, „Madman“) a album z devadesátek „Be Forewarned“ (1993, např. „Too Late“, „Vampyre Love“, „Wolf´s Blood“, „The World Will Love Again“, „Bride Of Evil“).

V tomto období (cca od počátku 90. let) se pro některé nahrávky doom metalu vžil výraz gothic metal, neboť textová témata a image jednotlivých kapel odkazovaly nejen k ponurosti a smutku dávných věků, ale i k ponurosti a smutku duše. K zvýraznění thematu pak sloužila vhodně uzpůsobená vizáž jednotlivých borců (bledost, čerň a kůže).

K tomuto podstylu přiřazujeme některé britské skupiny - jako např. velké fanoušky Sisters Of Mercy, původně death-metalové Paradise Lost, u nichž byli hlavními figurami ve hře kytarista Greg MacKintosh a Nick Holmes, zachmuřený zpěvák se zastřeným, „kurganovsky“ hnusným brumem. Celkově hodně sabatózní záležitost. Vyslechněte desky „Gothic“ (1991, např. „Gothic“, „The Painless“, „Falling Forever“), zejména „Shades Of God“ (1992, např. „As I Die“, „Mortals Watch The Day“, „No Forgiveness“, „Daylight Torn“) a také „Icon“ (1993, skladby „Embers Fire“, „Widow“, „Poison“, „Remembrance“ „True Belief“, „Joys Of The Emptiness“) a „Draconian Times“ (1995, např. „The Last Time“, „Once Solemn“, „Forever Failure“, „Enchantment“, „Hallowed Land“). Dosti sisterovsky popově zní ovšem album „One Second“ (1997, např. „One Second“, „Say Just Words“, „Mercy“, „Disappear“). Svého času byli PL označováni jako mesiášové metalu, ovšem zlé jazyky tvrdí, že od okamžiku, kdy si nechal Holmes ostříhat svou dlouhou mařenu, to šlo s invencí i muzikou „ztraceného ráje“ dosti dolů.

Kromě PL v tomto goticky chmurném pralese vězel také liverpoolský pohanský soubor Anathema, nazývaný „metaloví Pink Floyd“, který vedli bratři Vincent (voc, g, ac g) a Daniel (lg, ks, voc) Cavanaghové. Dalšími členy byli mj. Duncan Patterson (bg, ks), John Douglas (ds) nebo v počátcích Darren White (voc). Temný sound a do toho řev krutého boha lesa a přlehlých pastvin. Nebo někoho podobného, kdo se chystá vás jakkoli zahubit. Později již normální, přesto zmučený vokál. Skupina se prosadila s alby „Serenades“ (1993, např. songy „J´ai Fait Une Promesse“, „Sweet Tears“, „Sleepless“, „They /Will Always/ Die“), „The Silent Enigma“ (1995, např. „Restless Oblivion“, „Sunset Of Age““, „A Dying Wish“, „The Silent Enigma“) a hlavně „Eternity“ (1996, např. „Sentient“, „Angelica“, „The Beloved“, „Eternity Part I“, „Eternity Part lll“, „Far Away“) a „Judgement“ (1999, např. „Pitiless“, „Forgotten Hopes“, „One Last Goodbye“, „Wings Of God“, „Deep“, „Make It Right“). Kdosi z tuzemských publicistů hudbu tohoto typu kapel začal nazývat „atmosférickým metalem“, ale když si to poslechnete, opravdu se vám vybaví sedmdesátky a starý dobrý art rock.

Ten nakonec cítíte i ze skupiny My Dying Bride ze západního Yorkshire. Ústředními postavami v ní byli murmur-vokalista, básník a textař témat romantismu Aaron Stainthorpe a kytarista Andrew Craighan. Z dalších členů bych uvedl Adriana Jacskona (bg), Calvina Robertshawa (g) a Ricka Miaha (ds). Představila se temnou, pomalou, patetickou muzikou se zvukem violy (občasné rychlopalby samozřejmě dovoleny) s běsným vokálem, majícím nahánět hrůzu či jiné podobné stavy.Seznamte se s jejími výbornými alby „As The Flower Withers“ (1992, např. „Silent Dance“, „Sear Me“, „The Bitterness And The Bereavement“, „The Return Of The Beatiful“), „Turn Loose The Swans“ (1993, např. „Sear Me MCMXCIII“, „The Crown Of Sympathy“, „Black God“, „Your River“) a zejména „The Angel And The Dark River“ (1995, např. „The Cry Of Mankind“, „From Darkest Skies“, „Black Voyage“ „A Sea To Suffer In“, „Two Winter Only“).

Ve druhé polovině dekády pokračovali MDB v podobném soundu, , takže to nebudem šetřit a zmíníme všechna alba, která soubor natočil do doby millenia - začneme LP „Like Gods Of The Sun“ (1996, např. „A Kiss To Remember“, „All Swept Away“, „For My Fallen Angel“, „For You“), budeme pokračovat průměrnější plackou „34,7888%“ (1998, např. „Der Uberlebender“, „Whore, The Cook And The Mother“), až k lepšímu elpí „The Light At The End Of The World“ (1999, např. „She Is The Dark“, „Edenbeast“, „The Night He Died“, „The Light At The End Of The World“, „Sear Me III“). Dejte a povznesete se ve svém žalu a smutku, co ledňáčci poletující nad otvírající se temnou hlubinou světa.

Do škatulky doom metalu (ale také stoner rocku) lze vnořit také Cathedral Lee Dorriana, ex-řvouna Napalm Death, dalším důležitým členem byl kytarista, baskytarista a klávesista Garry Jennings. Skupinu lze připomenout splitkem „Gods Of Grind“ (např. song „Autumn Twilight“), a alby „Forest Of Equilibrium“ (1991, např. „Ebony Tears“, „A Funeral Request“, „Soul Sacrifice“, „Equilibrium“) a lepším „The Ethereal Mirror“ (1993, „Midnight Mountain“, „Enter The Worms“, „Grim Luxuria“, „Imprisoned In Flesh“, „Ride“). Nicméně bylo to takové víc rockově dupavější. A mnohem tvrdší – např. druhé jmenované album vychází vyloženě z Black Sabbath. A totéž se dá říci i o následném elpí „The Carnival Bizare“ (1995, např. „Vampire Sun“, „Hopkins /The Witchfinder General/“, „Carnival Bizare“, „Intertias Cave“, „Fangalacticus Supergoria“). Velmi, velmi hutné.

Později na jmenované navázaly vesměs vynikající evropské kapely jako třeba Amorphis z Finska, kde byli osobnostmi kytaristé Esa Holopainen, Tomi Koivusaari, zpěvák Pasi Koskinen a basista Olli-Pekka Laine. Soubor začínal pochmurnou kombinací doom a death metalu, později se přidaly klávesy a orientální prvky a s nimi jakýsi temný majestát, i když samozřejmě, hluboký hlasový murmur stále zůstával přítomen. Jako ukázku bych uvedl alba „Tales From The Thousand Lakes“ (1994, hit „Black Winter Day“, dále např. „In The Beginning“, „To Father´s Cabin“, „Magic And Mayhem“,„Into Hiding“ a „The Castaway“), „Elegy“ (1996, např. „Against Windows“, „Better Unborn“, „Elegy“, „On Rich And Poor“, „Song Of The Troubled One“) a „Tuonela“ (1999, songy „Morning Star“, „Greed“, „Withered“, „Nightfall“).

Méně známá finská kapela Decoryah zpěváka a kytaristy Jukka Vuorinena se představila alby „Wisdom Floats“ (1995, „Astral Mirage Of Paradise“, „Wisdom Floats“, „Monolithos“, „Intra Mental Ecstasy“) a „Fall-Dark Waters“ (1996, např. „Fall-Dark Waters“, „Envisioned Waters“, „Endless Is The Stream“, „Wintry Fluids“, „She Came To Me In The Form Of Water“). Další severskou partou byli Tiamat ze Švédska, které vedl zpěvák a multiinstrumentalista Johan Edlund. I přes jejich tvrdost na nich bylo velmi znát ovlivnění Pink Floyd, King Crimson, Type O Negative a psychedelickou hudbou (a určitě Timmy Learym a houbičkami). Zde bych vybral třeba desky „Clouds“ (1992, např. „In A Dream“, „A Caress Of Stars“, „Forever Burning Flames“), Wildhoney“ (1994, např. Whatever That Hurts“, „Gaia“, „The Ar“), „A Deeper Kind Of Slumber“ (1997, např. „The Desolate One“, „Four Leary Biscuits“, „The Whores Of Babylon“, „Mount Marilyn“, „A Deeper Kind Of Slumber“) a Skeleton Skeletron“ (1999, např. „Brighter Than The Sun“, „Lucy“, „To Have And Have Not“).

Když zůstaneme v zemi Tre Kronor nalezneme zde i skupinu Therion kytaristy a klávesisty Christofera Johnssona. V kompozicích tohoto souboru už nalezneme prvky symfonic metalu, ale naštěstí jsou zde využity velmi vkusně a nikoli jako u někdy zcela neposlouchatelných finských kolegů z Nightwish. Z tvorby Therion jsou ceněna alba „Theli“ (1996, např. „The Siren Of The Woods“, „To Mega Therion“, „Cults Of The Shadow“, „In The Desert Of Set“, „Invocation Of Naamah“, „Grand Finale“) a „Vovin“ (1998, např. „Eye Of Shiva“, „The Rise Of Sodom And Gomorrah“, „Wine Of Aluqah“, „Clavicula Nox“, „The Wild Hunt“, „Raven Of Dispersion“). Kapela se podílela i na soundtracku k filmu „Golden Embrace“, songy z něj se objevily na desce „A-arab Zaraq“ (1997, např. „Enter Transcendental Sleep“, „The Quiet Desert“, „The Fall Into Eclipse“, „Down The Qliphotic Tunnel“).

Další švédskou skupinou subžánru doom-gothic metal byla Katatonia, v níž se všechno motalo okolo dvojice Anders „Blakkheim“ Nyström (g, bg, ks), Jonas Renkse (voc, ds) a od poloviny nineties byl další důležitou personou Fredrik „North“ Norman (g, bg). Prezentovala se někdy pomalou, někdy středně-tempou, drtící, ale i atmosférickou, temnotou prolezlou hudbou z níž vyjížděl zastřený, jednou křičený, podruhé procítěný vokál. Těmi lepšími alby byly u ní až gotické desky, vydávané cca od poloviny 90.let: „Brave Murder Day“ (1996, např. „Brave“, „Murder“, „Day“, „Endtime“), „Discouraged Ones“ (1998, např. „I Break“, „Saw You Drown“, „Deadhouse“, „Gone“, „Stalemate“, „Cold Ways“) a „Tonight´s Decision“ (1999, např. „For My Demons“, „I Am Nothing“, „Had To /Leave/“, „No Good Can Come Of This“, „A Darkness Coming“). Možno zařaditelné též do neo-progressive rocku.

Velký respekt si na přelomu tisíciletí získala švédská kapela Opeth, jíž vedl zpěvák a kytarista Mikael Akerfeldt a dlouhou dobu v ní působil i kytarista Peter Lindgren. Jednalo se o promakaný doom-death-progressive metal. Občas metalově neurvalý (growling – někdy by se s ním ale slušelo šetřit), občas temný, občas akusticky atmosférický. S dynamickými změnami ve skladbách dlouhých jak tejden. Ale některé melodické nápady či harmonické postupy byly povznášející. Do příchodu millenia natočila několik desek, tož si je vyjmenujme: „Orchid“ (1995, např. „Under The Weeping Moon“, „The Twilight Is My Robe“, „The Apostle In Triumph“, „Forest Of October“), „Morningrise“ (1996, např. „The Night And The Silent Water“, „Black Rose Immortal“, „To Bid You Farewell“ plus demo bonus „Eternal Soul Torture“) „My Arms, Your Hearse“ (1998, „Karma“, „April Ethereal“, „The Amen Corner“, „Demons Of The Fall“, přičemž „Epilogue“ zní jak od floydů) a „Still Life“ (1999, „The Moor“, „Moonlapse Vertigo“, „Godhead´s Lament“, „Face Of Melinda“).

Norsko dodalo melodickou doom/gothic-metalovou skupinu s nádherně gotickým názvem Theatre Of Tragedy, u které byli hlavními figurami Raymond I. Rohonyi (voc), Lorentz Aspen (ks, p) a zpěvačka Liv Kristine. Muzika TOT byla patetickým soubojem protikladů: piano vs. obustřená kytara, hluboký mužský vokál vs. sférický dívčí zpěv. Vše většinou v pomalejším rytmu. Ověřte si na albech „Theatre Of Tragedy“ (1995, např. „A Hamlet For A Slothful vassal“, „…A Distance There Is…“, „Hollow-Hearted, Heart Departed“, „Sweet Art Thou“), „Velvet Darkness They Fear“ (1996, např. „Fair And Guiling Copesmate Death“, „Der Tanz der Schatten“, „Bring Forth Ye Shadow“, „The Masquerader And Phoenix“), „Aégis“ (1998, např. „Angélique“, „Siren“, „Cassandra“, „Venus“). I další norská kapela The Sins Of Thy Beloved byla ze stejného vrhu. Zpěvačka Anita Auglend kontra kytarista a murmuran Glenn Morten Nordbø, pomalé, zatěžkané, wágnerovsky patetické plochy, smutný hlas violy, chmur na chmur. Veselo jak v márnici. Gotičtější názvy alb už lze jen těžko najít: „Lake Of Sorrow“ (1998, např. „My Love“, „Silent Pain“, „The Kiss“, „Lake Of Sorrow“) a „Perpetual Desolation (1999/2000, např. „The Mournful Euphony“, „Nebula Queen“, „Tormented Soul“, „The Flame Of Wrath“, „Perpetual Desolation“). Trošku na jedno kopyto. 

Na evropském kontinentu bodovala například výborná nizozemská skupina The Gathering, jíž už v roce 1989 dali dohromady bratři Hans (ds) a René (g, fl) Ruttenovi a která byla známa díky sférickému hlasu zpěvačky Anneke van Giersbergen. Název byl inspirován filmem „Highlander“. Pojetí doom-progressive metalu u The Gathering bylo takříkajíc „komerčnější“ – tzn. melodičtější a tím pádem i posluchačsky příjemnější. Ale to berte spíše jako doporučení. A tak tedy přeji znepokojivě a pochmurně hezkého rozjímání u desek jako třeba „Mandylion“ (1995, např. „Strange Machines“, „Eleonor“, „Mandylion“, „Leaves“, „Fear The Sea“), „Nightime Birds“ (1997, např. „The May Song“, „Kevin´s Telescope“, „On Most Surfaces“, „The Earth Is My Witness“, „New Moon Different Day“) a snad nikdy nekončícího double CD „How To Measure A Planet?“ (1998, např. „Liberty Bell“, „Frail“, „Great Ocean Road“, „Marooned“, „Illuminating“, „Probably Bulit In The Fifties“). 

Někde na pomezí většinou pomalého progressive metalu a atmospheric-doom-metalu se pohybovala nizozemská skupina Moon Of Sorrow zpěváka a kytaristy Patricka Harremana a zpěvačky a klávesistky Patricie Rodenberg. Fungovala asi pět let a dnes už je prakticky neznámá. Připomeňme si ji alby „Tears“ (1992, např. „Tears“, „Paralel Between The Wisdom Of Humanity“, „Social Centre Of The Mind“), „Crystal Emotions“ (1993, např. „Crystal Emotions“, „Don´t“, „Psychedelic Moves“) nebo „A New Dawn“ (1995, např. „Experimental Pigs“, „Shadowland“, „Back To Paradise“, „Wild As The Wind“). I další gothic-doom-metal z Nizozemska, Within Temptation bratrů Roberta (g, voc) a Martijna (ks) Westerholtových využíval zpěvačku, konkrétně Sharon den Adel. Opět se stavělo na protikladu éterického ženského zpěvu a hlubokého mužského murmuru, k čemuž jako podklad sloužily záda mrazící patetické kytarovo-synthezérové vrstvy. Dobře je to slyšitelné na debutovém, kvalitním albu „Enter“ (1997, např. „Restless“, „Enter“, „Pearls Of Light“, „Deep Within“, „Grace“) či na EP „The Dance“ (1998, např. „The Dance“, „Another Day“, „The Other Half /Of Me/“). Velmi nadějný soubor, který po milleniu tyto naděje také potvrdil. 

Těsně před miléniem začala svoje debutové album točit jiná nizozemská skupina After Forever kytaristy a zpěváka Marka Jansena. Měla v čele opět frontwoman, mladičkou Floor Jansen. A ono zmíněné album dostalo název „Prison Of Desire“ (mj. obsahuje songy „Leaden Legacy“, „Beyond Me“, „Follow In The Cry“, „Semblance Of Confusion“, „Silence From Afar“, „Ephemeral“). Italská Lacuna Coil se stejně jako TOT, The Gathering, Within Temptation a AF pyšnila krásnou pěvou, kterou byla zcela nepochybně Cristina Scabbia, jíž ovšem vypomáhal zpěvák Andrea Ferro. A také muzika této kapely, kterou povětšinou skládal baskytarista a klávesista Marco Coti Zelati, zněla dosti podobně, což lze snadno zjistit třeba na desce „In A Reverie“ (1999, „Circle“, „Stately Lover“, „Cold“, „To Myself I Turned“, „Falling Again“, „My Wings“). Naopak hlavně murmuřili němečtí Crematory kytaristy Matta Hechlera a mohutného growlingmana „Felixe“ Stasse. Z 90. let se mluví zejména o desce „Act Seven“ (1999, např. „I Never Die“, „Moonlight“, „Fly“).

 

V Portugalsku zase „strašála“ skupina Moonspell v jejímž čele stáli Fernando Ribeiro (voc), Pedro Paixao (ks, g) a Ricardo Amorim (g). Z alb 2. pol. nineties bych upozornil na upírské a vlkodlačí „Wolfheart“ (1995, např. „Wolfshade“, „…Of Dream And Drama /Midnight Ride/“, „Vampiria“, „An Erotic Alchemy“, „Alma Mater“), „Irreligious“ (1996, např. „Full Moon Madness“, „Opium“, „Awake“, „Ruin & Misery“) nebo „Sin/Pecado“ (1998, např. „V.C. /Gloria Domini/“, „Magdalene“, „Mute“, „The Hanged Man“). Později se Moonspell pustili do industrial metalu někde mezi Fear Factory a severskými metlami. V tomto kontextu by možná nebylo špatné zmínit také českou skupinu Root Big Bosse Waltera (voc) a Petra „Blackosh“ Hoška (g), která byla pro Moonspell silnou inspirací, zejména v jejich začátcích. Známa jsou její alba jako např. „Kärgeräs“ (1996, např. „Kärgeräs“, „Lykorian“, „The Prophet´s Song“, „Trygan – Sexton“) a „The Book“ (1999, např. „The Curse – Durron“, „The Message Of The Time“, „Lykorian“).

A pokud bychom zamířili směrem na Blízký východ, určitě bychom nemohli nezmínit izraelskou skupinu Orphaned Land z Petah Tikvy. Hlavními osobnostmi v ní byli Kobi Farhi (voc) a Yossi Sasi (g), přičemž soubor se představil s eklektickou muzikou, v níž se prolínaly prvky doom metalu, progresivního rocku, to vše s vlivy balkánského folklóru a orientální hudby. V devadesátých letech skupina natočila dvě alba: „Sahara“ (1994, songy jako např. „The Sahara´s Storm“, „The Storm Still Rages Inside…“, „Ornaments Of Gold“, „Seasons Unite“, „The Beloved´s Cry“) a „El Norra Alila“ (1996, např. „A Neverending Way“, „The Evil Urge“, „Find Your Self, Discover God“, „Of Temptation Born“, „Like Fire To Water“, „Thee By The Father I Pray“), a prosazovala se hlavně v době po milleniu.

Pohybujeme-li se mimo Evropu a tváří v tvář skutečnosti, že kvůli dalšímu metalovému podstylu se přesuneme do Ameriky, asi bych vzpomenul ještě jednu gothic-metalovou kapelu a to přímo z New Yorku – myslím tím Type O Negative zpěváka Petera Steelea (zmíněna je krátkým profilem  v kapitole Hardcore fúzující). I když vlastně… v polovině nineties se začalo klubat cosi ve výsostně jižanském prostředí Arkansasu. A nakonec se vyklubalo – zpěvačka Amy Lee společně s Benem Moodym (g, bg, ds) a Davidem Hodgesem (ks, prog)  dovedli svůj gothic rockový projekt Evanescence na konci dekády k prvním dvěma EP, která obsahovala songy jako třeba „Where Will You Go“, „Imaginary“, „Whisper“, „Understanding“. Bylo to cosi podobného jako Lacuna Coil. Kapela se ovšem silně prosadila až po milleniu. 

Ještě poznámku: jak je naznačeno výš, některé ze jmenovaných kapel jsou občas zařazovány i do škatule progressive metalu.

A nakonec to nejlepší – nejbrutálnější metalový styl, který se na scéně v osmé dekádě (resp. v jejím samotném konci) objevil, se nazýval death metal; svým způsobem se jednalo o jakýsi apendix rychlého thrashe (se silným vlivem HC), jen byl ještě „vyšperkován“ novými prvky – podladěnou kytarou nebo baskytarou a tzv. growlingem (extrémně zdeformovaným hrdelním vokálem, evokujícím chropot a zvracení), což celé dohromady dávalo onen natlakovaný „smrtonosný“ sound. Hudebně byl death metal občas zaměnitelný s nejextrémnějším křídlem britského HC – grind corem (např. spolky Napalm Death, Carcass), který se však kromě pár hnusných gore textů tématicky pohyboval spíše v oblasti sociální kritiky. Naopak, kapely DM byly někdy taktéž řazeny k black-metalu, neboť tento žánr dodal obvyklá témata (ďábel, peklo, zlo, zánik, smrt), o kterých se zde nejčastěji zpívalo… mhmm… chrčelo… huhlalo…

Death metal se stal záležitostí hlavně crews kalifornských a zejména floridských. Nejznámější byla skupina, příznačně nazvaná Death, kterou založil chrochtoun, baskytarista a kytarista Chuck Schuldiner. Zpočátku si zpěv-řev a všechny nástroje kromě bicích nahrával sám. „Smrťák“ se prosadil až po svém (tedy Chuckově) přestěhování se z Floridy do San Franciska. Zde bylo natočeno hardcore punkem ovlivněné, hrůzostrašné a odporné, debutové album „Scream Bloody Gore“ (1987, skladby „Mutilation“, „Torn To Pieces“, „Baptized In Blood“, „Zombie Ritual“, „Infernal Death“), které tématicky vycházelo z béčkových hororů George Romera a Lucia Fulciho. Stalo se vděčnou inspirací pro mnoho „smrťákových“ následovníků, kteří povzbuzeni platňou začali chrochtat o skutečně hnusných tématech – tehdy vznikl subžánr subžánru zvaný gore metal. Mezitím se Schuldiner vrátil na Floridu a teprve tehdy Death začali působit jako kapela, byť hlavní slovo v ní měl samozřejmě Chuck. V té době s ním hráli Rick Rozz (g) a Bill Andrews (ds) a jako trio vydali druhé, opět děsivé LP „Leprosy“ (1988, skladby „Born Dead“, „Pull The Plug“, „Open Casket“, „Leprosy“). Od té doby se spoluhráči vedle Schuldinera střídali jak na běžícím pásu, v kapele se postupně objevili například James Murphy (g), Paul Masvidal (g), Andy LaRocque (g, zároveň King Diamond), Shannon Hamm (g), Gene Hoglan (ds), Terry Butler (bg) či ekvilibristik Steve DiGiorgio (bg), který krom Death hrál s kde kým.

Ale zpět k elpíčkům: po třetí desce „Spiritual Healing“ (1990, např. „Within The Mind“, „Spiritual Healing“, „Altering The Future“, „Low Life“, „Killing Spree“) přišla kapela o značnou část ortodoxních fanoušků death-metalu, neboť na ní hrála poněkud složitěji a ve zběsilosti soundu šlo občas vytušit něco jako melodickou linku a občasné jazzové názvuky. Přesto se album stalo pro Death obchodně nejúspěšnějším, obchodně jedním z nejúspěšnějších, stejně jako následující „Human“ (1991, např. „Lack Of Comprehension“, „Suicide Machine“, „Flattening Of Emotions“, „Cosmic Sea“, „Secret Face“). Z dalších desek ještě připomeňme cédé „Individual Thought Patterns“ (1993, např. „The Philosopher“, „Overactive Imagination“, „Trapped In A Corner“, „Mentally Blind“, „In Human Form“) či výborné  „Symbolic“ (1995, např. „Zero Tolerance“, „Sacred Serenity“, „Empty Words“, „Symbolic“, „Without Judgement“ „Crystal Mountain“, „Perennial Quest“) a „The Sound Of Perseverance“ (1998, např. „Flesh And The Power It Holds“, „Voice Of The Soul“, „Spirit Crusher“, „Bite The Pain“, „Story To Tell“). Nakonec se ukázalo, že despota Chuck Schuldiner měl po dlouhou dobu k smrti blíže, než se myslelo. Po těžké nemoci zemřel v roce 2001.

Ale Death nebyli první. Ještě před nimi existovala v San Fo středoškolská partička Possessed, která vydala základní album žánru „Seven Churches“ (1985, např. „The Exorcist“, „Burning In Hell“, „Pentagram“, „Twisted Minds“, „Fallen Angel“, „Death Metal“ – ta dala substylu název). V době nahrávání desky se členové skupiny (Jeff Becerra – voc, bg, Mike Torrao – g, voc, Larry LaLonde – g a Mike Sus – ds) věkově pohybovali okolo šestnácti, sedmnáct let, a manažérku jim dělala jistá paní Abonová, které bylo hodně přes padesát. Skutečná death-metalová babička! Soubor ale vyplodil ještě jednu desku „Beyond The Gates“ (1986, „The Heretic“, „Tribulation“, „Beyond The Gates“, „No Will To Live“, „Phantasm“) plus EP „The Eyes Of Horror“ (1987, např. „Confessions“, „Storm In My Mind“) a pak se rozešel. Dvojka Becerra-Torrao kapelu na počátku nineties ještě obnovila, ale vydrželo to jen asi na tři roky… Hodně z hardcore čerpala floridská formace Morbid Angel v níž byli osobnostmi David Vincent (voc, bg) a filosof death-metalu Trey Azagthoth (voc, g). Určitě patřila v žánru k nejvíce uznávaným, což by měly dokazovat desky jako „Altars Of Madness“ (1989, např. „Immortal Rites“, „Blasphemy“, „Chapel Of Ghouls“, „Visions From The Dark Side“), „Blessed Are The Sick“ (1991, např. „Fall From Grace“, „Day Of Suffering“, „Abominations“) nebo ponurost sama, deska „Domination“ (1995, např. „Dominate“, „Eyes To See, Ears To Hear“, „Melting“, „Ceasar´s Palace“, „Hatework“).

Z téhož amerického státu jako MA pocházeli i antikřesťansky zaměření black-metalisté Deicide zpěváka (spíše chrliče zvratek) a baskytaristy Glenna Bentona s alby např. „Deicide“ (1990, např. „Lunatic Of God´s Creation“, „Dead By Dawn“, „Crucifixation“) či „Once Upon The Cross“ (1995, např. „Once Upon The Cross“, „Trick Or Betrayed“, „Confessional Rape“). A pokud jste dostatečně otrlí, do třetice Florida: Obituary v čele s hrdelním chropotem Johna Tardyho, se rozhodli být nejtvrdší na světě. Jestli se jim to podařilo, je možné zjistit třeba na deskách „Slowly We Rot“ (1989, např. „Godly Beings“, „Internal Bleeding“, „Slowly We Rot“, „Gates To Hell“), „Cause Of Death“ (1990, např. „Cause Od Death“, „Infected“, „Body Bag“, „Find The Arise“) nebo „The End Complete“ (1993, např. „The End Complete“, „Back To One“, „Dead Silence“, „Sickness“). Nepodařilo, ale snažili se.

Z Floridy vyšla také technicky „vymakaná“ parta zvaná Cynic, v které působili např. Paul Masvidal (g, synth, voc) a Jason Gobel (g, synth). Dokázala death metal propojit s téměř art-rockovými vyhrávkami, což je dobře slyšet na LP „Focus“ (1993, např. „Veil Of Maya“, „Textures“, „I´m But A Wave To…“, „Sentiment“). Velmi zajímavé, škoda, že jim to moc dlouho nevydrželo. Z Floridy pocházel také s Death personálně propojený běs Massacre, jenž to zase míchal s hudbou vážnou (album „From Beyond“ (1991, např. „Dawn Of Eternity“, „Biohazard“, „Chamber Of Ages“, „Succubus“). Floridská Tampa byla domovem pro Brutality, skupinu, jíž vedl Larry „Mausolus“ Sapp (voc, g). Klasika – murmur plus podladěný guitar kontra éterické brnkačky. Dejte desky „Screams Of Anquish“ (1993, např. „These Walls Shall Be Your Grave“, „Sympathy“, „Septicemic Plague“, „Crushed“, „Spirit World“) a „When The Sky Turns Black“ (1995, skladby „When The Sky Turns Black“, „Race Defects“, „Awakening“, „Shrine Of The Master“). 

Deceased z Virginie vedl zpěvák a bubeník King Fowley. Hoši se po sérii demáčů  prosadili až šíleným death-albem „The Blueprints For Madness“ (1995, např. „Morbid Shape In Black“, „Island Of The Unknown“, „The Creek Of The Dead“, „Mind Vampires“), slušně znělo i LP „Fearless Undead Machines“ (1997, např. „Silent Creature“, „From The Ground They Came“, „Fearless Undead Machines“, „Mysterious Research“). Pokud se posuneme severněji, dostaneme se do New Yorku, kde zvraceli a bili do nástrojů Suffocation. Jeden z hraničních death-metalů, který zcela rezignoval na jakékoli melodické struktury. Lze vyslechnout na desce „Pierced From Within“ (1995, např. „Thrones Of Blood“, „Suspended In Tribulation“, „Torn Into Enthrallment“). Víc už není potřeba, protože byste se taky mohli tou nadpozemskou hudební krásou zadusit.

 

Nelze zapomenout ani na kanadské blastery Kataklysm na pomezí grindu a deathu, jejichž frontman Sylvain Houde disponoval jedním z nejstrašlivějších murmurů v dějinách žánru. Důležitými členy byli i kytarista Jean-Francois Dagenais a basista a vokalista Maurizio Iacono, jehož murmur byl pochopitelně stejně strašlivý. Dejte alba „Sorcery“ (1995, např. „Sorcery“, „Whirlwind Of Withered Blossoms“, „Feeling The Neverworld“, „Elder God“, „Garden Of Dreams“), Temple Of Knowledge“ (1996, např. „Beckoning Of The Xul“, „Enhanced By The Lore“, „Point Of Evanescene“, „Maelström“, „The Awekener“) a „Victims Of This Fallen World“ (1998, např. „As My World Burns“, „Feared Resistance“, „Portraits Of Anger“, „Extreme To The Core“, „A View From Inside“, „/God/ Head“). Hodně krutá záležitost. Něco podobného by se mělo ozývat, až nastane konec světa. Ať je to aspoň s plnou parádou.

I ve staré dobré Anglii se „smrtilo“ a to v pravdě na floridský způsob. Telfordský soubor s příznačným názvem Cancer na přelomu 80.-90. let vydal několik běsných alb, z nichž je možné vybrat např. „Death Shall Rise“ (1991, např. „Hung, Drawn And Quartered“, Tastless Incest“) a „The Sins Of Mankind“ (1993, např. „Cloak Of Darkness“, „Patchwork Destiny“). V Birminghamu vznikli zase Benediction, v nichž smrtnosně řval Dave Ingram a kytarovými riffy ho podporovali Darren Brokes a Peter Rew. Jejich muzika měla blízko i k metalcore a občas k Sepultuře. Zkuste desky „ Transcend The Rubicon (1993, např. „Nightfear“, „Painted Skulls“, „Violation Domain“ či cover „Wrong Side Of The Grave“, pův. od Accüsed) a „Grind Bastard“ (1998, např. „Agonised“, „Grind Bastard“, „Nervebomb“, „Deadfall“).

Evropa do žánrové rakve přispěla výbornými Pestilence, kteří pocházeli z Holandska. Vedl je kytarista, baskytarista a zpěvák Patrick Mameli, oporami byli též Patrick Uterwijk (g). Marco Foddis (ds) a v konci 80. let ještě Martin van Drunen (voc, bg). Oblíbená jsou alba „Consuming Impulse“ (1989, např. „Chronic Infection“, „Deify Thy Master“, „Out Of The Body“, „The Process Off Suffocation“), „Testimony Of The Ancients“ (1991, např. „Secrecies Of Horror“, „Lost Souls“, „Land Of Tears“, „Twisted Truth“, „Prophetic Relevations“) a „Spheres“ (1993, „Mind Reflections“, „Multiple Beings“, „The Level Of Perception“, „Soul Search“, „Personal Energy“). Dokáže je ocenit i posluchač, který pro tento styl zrovna nehoruje.

Další smrt-partou ze země poldrů byla křesťanství zesměšňující formace God Dethroned. Vcelku průměr, nicméně se mluví zejména o desce „The Grand Grimoire“ (1997, např. „The Art Of Immulation“, „The Grand Grimoire“, „The Somberness Of Winter“, „Into A Dark Millenium“). Z Nizozemska pocházela také velmi dobrá kapela Gorefest basisty a ukrutného vokalisty Jana-Chrise de Koeijera. Zpočátku pomalý death, ale posléze se muzika souboru přerodila v jakýsi sabbatovský hard rock. Temné, hodně temné… Doporučovány jsou alba „False“ (1992, např. „Get-A-Life“, „State Of Mind“, „Infamous Existence“), „Erase“ (1994, např. „Seeds Of Hate“, „Goddless In Black“, „Fear“, „Erase“), „Soul Survivor“ (1996, mj. songy „Freedom“, „River“, „Blood Is Thick“) a „Chapter 13“ (1998, např. „Nothingness“, „Smile“, „Super Reality“).

Stejně kvalitní byla i hardcorem líznutá tvorba švédských Entombed s deskami „Clandestine“ (1991, songy „Severe Burns“, „Strangers Aeons“, „Chaos Breed“, „Evilyn“, „Through The Collonades“) a „Wolverine Blues“ (1993, např. „Eyemaster“, „Rotten Soil“, „Full Of Hell“). Rychle to metali také Unleashed zpěváka-murmuřana a baskytaristy Johnnyho Hedlunda a to zejména na svém debutu „Where No Life Dwells“ (1991, např. „Before Creation Of Time“, „If They Had Eyes“, „For They Stall Be Slain“). Později přibývalo více pomalejších věcí – viz. desky „Across The Open Sea“ (1993, např. „Across The Open Sea“, „Open Wide“, „In The Northern Sea“) a „Victory“ (1995, skladby „Victims Of War“, „Precious World“, „Revenge“). Švédsko bylo vůbec tak trochu death, vlastně některé výše zmíněné doom-metly (např. Tiamat, Therion) začínaly se smrtícím chropotem a teprve později se civilizovaly.

Svým způsobem na to šli podobně i další zástupci ice-hockey country, kteří si říkali Hypocrisy. Hlavní osobností u nich byl kytarista, klávesista a zpěvák, „nejhlubší murmur“ Peter Tägtgren, jehož doplňovali baskytarista Mikael Hedlund a bubeník Lars Szöke. Kapela zpočátku tvrdě smrtila, časem atmosféricky chórovala. Textově se však na rozdíl od chmurných gotiků zaměřovala na vesmír a mimozemšťany. Zkuste desky „The Fourth Dimension“ (1994, např. „Apokalypse“, „Reincarnation“, „Slaughtered“, „The North Wind“, „The Fourth Dimension“, „Strange Ways“), „Abducted“ (1996, např. „Rosswell 47“, „Killing Art“, „When Candle Fades Away“, „The Arrival Of The Demons“) či „Final Chapter“ (1997, např. „A Coming Race“, „Dominion“, „Inquire Within“, „Adjusting The Sun“, „Lies“, „The Final Chapter“) nebo „Hypocrisy“ (1999, např. „Fractured Millenium“, „Elastic  Inverted Visions“, „Until The End“, „Reversed Reflections“, „Paranormal Mysterie“, „Disconnected Magnetic Corridors“, „Time Warp“). Když si Hypocrisy poslechnete, zjistíte, že by v některých chvílích klidně mohli zmírat v rakvičce doom metalu.

Dalším švédským „deathem“ byli také In Flames, v nichž byli hlavními osobnostmi multiinstrumentalista Jesper Strömblad (g, ks, ds), dále Björn Gelotte (ds, g) a také řvoun Anders Fridén. Zpočátku hráli takový ten „smrtící“ standard, cca od poloviny nineties se jejich tvorba i díky výborné instrumentaci a také využití akustických nástrojů jevila čím dál více eklektičtější. Doporučována jsou alba „The Jester Race“ (1995, např. „Moonshield“, „The Jester´s Dance“, „Artifacts Of The Black Rain“, „Dead Eternity“, „The Jester Race“), „Whoracle“ (1997, např. „Jotun“, „Dialogue With The Stars“, „Jester Script Transfigured“, „Episode 666“, „Whoracle“) a „Colony“ (1999, např. „Ordinary Story“, „Embody The The Invisible“, „Scorn“, „Behind Space ´99“, „Coerced Coexistence“). Velmi kvalitní řezanka.

Spřízněnou partou s „vplameny“ byli o něco průměrnější Dark Tranquillity kytaristy Niklase Sundina a murmura Mikaela Stanneho. Zde se mluví zejména o deskách „The Gallery“ (1995, např. „The Brooding Warning“, „Punish My Heaven“, „Edenspring“, „The Gallery“, „Lethe“) a „komerčnější“ a tedy poslouchatelnější „Projector“ (1999, např. „Free Card“, „Thereln“, „UnDo Control“, „Doberman“). A ještě podvakráte švédského melodického death-metalu – nejprve kapela Sacrilege a její desky „Lost In The Beauty You Slay“ (1996, např. „Frozen Thoughts“, „Without Delight“, „Lost In The Beauty You Slay“, „Initio Silentium Noctis“) a „The Fifth Season“ (1997, např. „Summon The Masses And Walk Through The Fire“, „Fifth Season“, „Sorg“) a pak soubor Ebony Tears nacházející se někde na pomezí doom-death s alby „Tortura Insomniae“ (1998, např. „Opacity“, „Skunk Hour“, „With Tears In My Eyes“, „Nectars Of Eden“), které je více doom, a „A Handful Of Nothing“ (1999, např. „Inferno“, „Scenario“, „The End“), které je více death.

A posledním švédským – a výborným - melodickým death-metalem byl Arch Enemy, jehož založil ex-člen Carcass a člen Spiritual Beggars, kytarista (a baskytarista) Michael Amott s bratrem Christopherem Amottem (lg, voc). Dalšími zásadními členy byli Johan Liiva (voc) a Daniel Erlandsson (ds). V první větě tvrdím, že soubor byl melodickým death-metalem -  no, ale ono to znělo velmi zahuštěně jako nějaké metalcore: rozhodně na začátku měl „uhlavní nepřítel“ blíž ke core než k metalu. Takovej song „Demoniality“ vás za minutu dvacet svého trvání rozšlape na tak krvavý cucky, jak kdyby si na vás godzilla zatančila dupák. Soubor debutoval vynikajícím albem „Black Earth“ (1996, např. „Bury Me An Angel“, „Dark Insanity“, „Eureka“, „Cosmic Retribution“, „Demoniality“, „Fields Of Desolation“). Fakt hustý. Dvojka „Stigmata pak pokračovala v nastoleném soundu (1998, např. „Black Earth“, „Beast Of Man“, „Sinister Mephisto“, „Tears Of The Dead“, „Bridge Of Destiny“). A trilogii alb z nineties bych ukončil zatím „nejmelodičtější“ deskou AE „Burning Bridges“ (1999, např. „Burning Bridges“, „Demonjc Science“, „Pilgrim“, „Silverwing“, „Seed Of Hate“). 

Germánští Atrocity vynikali výbornou instrumentací do níž burácel svým murmurem řvoun Alex Krull. Navíc ze svého vymakaného black-death-metalu občas odbočili zcela neočekávanými směry – například se zvláštní perverzní posedlostí se vrhali na předělávky songů popové nové vlny z 80. let. Zaujali už svým prvním peklem, zvaným „Hallucinations“ (1990, např. „Hallucinations“, „Life Is A Long And Silent River“), ale zásadním albem se stala až dvojka „Todessehnsucht“ známá i pod anglickým názvem „Longing For Death“ (1992, např. „Todessehnsucht“, „Unspoken Names“, „Triumph At Dawn“, „Sky Turned Red“), která se pohybovala občas v polohách doom/progressive metalu. Odbočku představuje gotic-folk-rocková deska „Calling The Rain“ (1995, např. „Calling The Rain“, „Land Beyond The Forest“, „Migrants´ Shade“), zato na dalším výborném albu „Willenskraft“, se už zase spolehlivě drtí (1996, např. skladby „Love Is Dead“, „Down Below“, „For Ever And A Day“, „Blood-Stained Prophecy“, „Seal Of Secrecy“).

Z evropských part bych ještě uvedl „strašlivé“ Poláky Vader kytaristy a zpěváka Petera Wiwczarka s alby „De Profundis“ (1995, songy „Sothis“, „Silent Empire“, „Incarnation“, „Reborn In Flames“), coverovým „Future Of The Past“ (1996, např. „Death Metal“, pův. od Possessed,  „Outbreak Of Evil“, pův. od Sodom, „Silent Scream“, pův. od Slayer) a ultrarychlým „Black To The Blind“ (1997, „Heading For Internal Darkness“, „Innermost Ambience“, „Carnal“). Další Poláci Behemoth, které vedl kytarista a zpěvák Adam „Nergal“ Darski, začínali jako čistý black metal – v tomto duchu je presentována deska „Grom“ (1996, např. „Grom“, „Dragon´s Liar“, „The Dark Forest“), později přešli na něco, co bylo označováno jako nablackovaný death metal: tento termín byl uváděn v případě alb „Pandemonic Incantations“ (1998, např. „The Thousand Plagues I Witness“, „In Thy Pandemeaternum“, „Satan´s Sword“) a „Satanica“ (1999, např. „Ceremony Of Shiva“, „Of Sephirotic Transformation And Carnality“, „Decade Of Therion“, „The Sermon To The Hypocrites“). A taktéž možno do tohoto ranku vpustit i  pomalu se rodící francouzskou potvoru s japonským názvem Gojira zpěváka a kytaristy Joe Duplantiera. Ta se v 90.letech teprve líhla a pod poameričtěným názvem Godzilla vhodila do světa svá první EP-dema se songy jako třeba „Possessed“, „End Of Time“, „On The B.O.T.A.“, „Clone“, „Deliverance“ atd.

Zajímavým hlukovým experimentem se stal projekt Naked City saxofonisty Johna Zorna a kytaristy Freda Fritha – o něm ale více v kapitolce Alternativa 80. let.

Jak jsme uvedli, podžánrem death metalu se stal obscénními tématy nasycený gore metal. Jeho hlavními protagonisty bylo pět prasáků z Buffala, kteří si říkali Cannibal Corpse. V kapele působili Chris Barnes (voc), po něm George „Corpsegrinder“ Fischer (voc), Jack Owen (g), po celou dobu existence v ni vydrželi Alex Webster (bg) a Paul Mazurkiewicz (ds). Jestli se chcete mrknout na porod rozkládajících se mrtvol nebo jak si to dvě rozkládající se mrtvoly orálně rozdávaj, sežente si obaly jejich alb „Butchered At Birth“ (1991, např. „Gutted“, „Butchered At Birth“, „Rancid Amputation“) a „Tomb Of The Mutilated“ (1992, např. „Hammer Smashed Face“, „Necropedophile“). A když si k tomu navíc pustíte rachot umístěný v drážkách disku (navíc prořvávaný tím nejhlubším murmurem Chrise Barnese), věřte, že váš zážitek bude stoprocentně umocněn. Pokud by nestačilo, vezměte v sluch ještě další desky „The Bleeding“ (1994, např. „Staring Through The Eyes Of The Death“, „Bleeding“, „Stripped, Raped And Strangled“) a „Vile“ (1996, např. „Devoured By Vermin“, „Mummified In Barbed Wire“, „Relentless Beating“, „Monolith“).

Teď ještě zvýšíme mocné puzení posluchačovo nahrávkami Barnesova dalšího bandu Six Feet Under, jimiž zcela nepochybně byla alba jako třeba „Haunted“ (1995, např. „Lycantrophy“, „Tomorrow´s Victim“, „Human Target“, „Silent Violence!) či „Maximum Violence“ (1999, např. „Victim Of The Paranoid“, „Bonesaw“). A ani k tomu nemusíte přidávat grind-coreové kalifornské Autopsy – na zvracení vám bude stejně (album „Acts Of The Unspeakable“, 1992, např. „Necrocannibalistic Vomitorium“, „Your Rotting Face“, „Blackness Within“).

Nu, a nyní – hromadný odchod na mísu.

Ještě malou poznámku: přes všechny ty death, black a doom metalové hrdelní murmury, chropoty, chrlení a kdoví co ještě, stejně zůstává možná tím nejděsivějším hlas z písně „Nova Akropola“ ze stejnojmenného alba (1985) slovinské elektro-industriální kapely Laibach. A když si pustíte pinkfloyďáckou Ummagummu z roku 1969 (eventuelně live-video z Earl´s Court z roku 1973), tak z krvavého křiku ve skladbě s příznačným názvem „Careful With That Axe, Eugene“ (opatrně s tou sekyrou, Evžene) vás bude mrazit za krkem ještě příští vánoce.