Žlutý pes

Žlutý pes (1981)

(1978 - dodnes) Praha

Nápad založit kapelu, která by se prezentovala bluesovým bigbítem či jižanským rockem, navštívil překladatele (angličtina, čínština) a novináře Ondřeje Hejmu v létě 1978, když se poflakoval po USA. V jednom domě na Murietta Ave. v losangeleské čtvrti Van Nyus tehdy jeho kamarádi smotali jointa a vyhulili ho při poslechu nových stounů. A zkouřenému Ondřejovi to najednou sepnulo. V seriálu Bigbít o tom říká: „Já jsem se v sedmdesátým osmým dostal do Ameriky, což byla obrovská pohoda, prostě tři měsíce najednou opravdu někde jinde, doslova jako na Marsu, a tam se dostavujou ty euforický stavy. Takže: tehdá vyšly zrovna ´Some Girls´ od Rolling Stones, a já si zřetelně vzpomínám, jak v Los Angeles ležím na zádech na nějakým spartakiádním lehátku a říkám si – doprdele, tohle přeci umím taky! Klasická euforie, naprostá ztráta smyslu pro realitu. Nicméně tohle přesvědčení jsem si v sobě zachoval i ve stavu střízlivým a když jsem se vrátil, tak jsem na tom začal usilovně pracovat a vzniknul Žlutej pes.“

Ondřej Hejma předtím působil jako „mejdanový“ hráč na foukací harmoniku a poprvé se objevil „na scéně“ někdy kolem roku 1971 v hanspaulské bluesové legendě Žízeň, v níž se potkal s mladým písničkářem Ivanem Hlasem. Pak někdy v roce 1974 přestoupil do soulového kvartetu bratří Tesaříkových Yo Yo Band, ale jelikož všichni byli vlastně jednou hanspaulskou bandou, byl ve stálém kontaktu s Hlasem, takže spolu občas vystupovali jako folkové duo. Už ve striktně bluesové Žízni začaly vznikat první autorské písničky a v psaní se pokračovalo i během této „akustické“ spolupráce. Dokonce došlo k natočení několika kousků v rozhlase. Hejma v té době proslul i jako cestovatel – už před cestou do Ameriky s kamarádem Štefanem Rybárem autostopem navštívili Nepál.

V srpnu 1978 po návratu z USA se tedy v centru hanspaulského hudebního dění, v Houtyši, sešel právě s Hlasem a společně začali shánět další spoluhráče. Jako prvního oslovili baskytaristu Tondu Smrčku tehdy končícího v art rockovém Abraxasu, jelikož o něm bylo známo, že blues miluje a hlavně zná v Praze skoro každého, kdo ho hraje. Což jsou slušné dispozice k tomu dát dohromady solidní band. Jako první Smrčka přivedl do vznikajícího souboru onu „ruzyňskou kytarovou sekci“ – Jana Martínka (ex-Slamník) a mladého teenagera Petra „Rošky“ Roškaňuka (ex-Jazz Prask Rock). V této ranné sestavě se také objevil bubeník Venca Lázníček, u nějž kapela také začala zkoušet. Určitou dobu měl band jen takový jamově-seznamovací charakter, takže si občas přišli zahrát třeba saxofonista Eda Kuhn (mj. také ex-Žízeň), pianista a zpěvák Jiří „Šlupka“ Svěrák (ex-Elevace), klávesista Dan Fikejz (Combo FH) nebo kytarista Hugo Kohl (zároveň Hugo Band). Na jedné zkoušce se objevil dokonce i bývalý „plastik“ Jiří Števich. 

Během roku 1979 (v lednu ´79 úplně první koncert – U Zábranských) se kapela zkonsolidovala na šestici Hlas, Hejma, Smrčka, Martínek, Roškaňuk, Lázníček a došlo také k psaní autorských písniček, z nichž jedna dala souboru i název - Žlutý pes. Zde je ovšem nutné podotknout, že některé „psí“ písničky vznikly ještě v době působení akustického dua Hejma & Hlas. Ivan Hlas hovoří o inspiraci k názvu kapely v seriálu Bigbít: „Ty písničky jsme psali tak, že jsme koupili pivo, každej zalez do jinýho pokoje a koukal z vokna, protože každá písnička, ta americká, začíná ´podívám se z vokna´. Ondřej tenkrát přines nějakou muziku, ale furt nás nic nenapadalo. A koukali jsme dál a tam najednou běžel takovej ten žlutej cikánskej pes.“  Druhou možnou inspirací názvu je i jedna lehce bluesová detektivka George Simenona (s jeho kmenovým pátračem inspektorem Maigretem), která má  „žlutého psa“ v názvu.

Hudebně se jednalo o vyloženě americkou muziku, však si také kapela dala už na 8. PJD, kam byla Jazzovou sekcí pozvána,  do podnázvu vše vysvětlující sousloví „Blues and Boogie Incorporation“. Kapela na amatérské poměry celkem dost koncertovala (stará známá místa - Dopravní podniky, Rokoska, Strahovské koleje, R-club, Žofín), a pomalu si začínala získávat respekt.

Nicméně o rok později, vzápětí po legendárním letním soustředění u Jardy Havlíka v Jindřichově Hradci,  přišla celkem citelná ztráta – během podzimu 1980 byl Tonda Smrčka nucen odejít na vojnu, takže se okamžitě hledala náhrada. A tak do Žlutého psa zamířil bývalý „expanzák“ a tehdy zároveň baskytarista Kratochvílové bandu Heval Jiří „Plech“ Novotný. A protože o pár měsíců nato  skončil i Lázníček, objevil se na místě bubeníka další excelentní instrumentalista – Jiří „Chomáč“ Hrubeš. Zatím nikoliv ještě jako člen novovlnného Pražského výběru (ten se teprve klubal na svět), ale jako bývalý příslušník Expanze a „Gek“ všech „Čukových“, tedy Pavlíčkových aktivit ať už s Janou Koubkovou nebo s Mahagonem. A aby nebyl všem změnám konec - i Ivan Hlas se začal cítit jaksi upozaděný a přemýšlel o tom, že si založí svůj vlastní soubor. Žlutý pes totiž až příliš jednoznačně mířil do prérie elektrického blues a jižanského rocku a jemu byly bližší spíše jednoduché písničky, oblečené v nepříliš tvrdém kabátě. A tak se na Silvestra roku 1980 domluvil s Janem Kalouskem a bratry Dvořáky, že vytvoří jemně rockový band Navi Papaya. Jeho důvody potvrzuje v seriálu Bigbít kytarista Jan Martínek: „Tam byly dva přístupy. Jeden, kterej prosazoval Ivan s Ondřejem – takový to písničkářství, a druhá část repertoáru bylo to, co jsme prosazovali my s Péťou Roškaňukem – ten tvrdší jižanskej rock´n´roll.“

Skupina si v této obměněné sestavě zahrála na různých akcích, včetně slavného festivalu v Moravských píscích v létě 1981, kde se opět objevil, ovšem jen jako záskok za „Plecha“, z vojny se vrátivší Tonda Smrčka. Byl pak trošku zhrzený, že s ním kapela dál už nepočítala a toto jediné vystoupení brala jenom jako jakousi „historickou anomálii“. Po další vyloženě jednorázové záležitosti, jíž bylo vytvoření studiové kapely pro hudební podklad singlu Yo Yo Bandu, se Smrčka ještě toho roku spojil s kytaristou Michalem Němečkem a založili spolu další southern rock partu Pumpa. Ale zpět k psovitým šelmám. V jedenaosmdesátém se přihodila pro amatérskou kapelu celkem neuvěřitelná věc - Žlutý pes natočil v karlínském studiu A dvě písničky „Zůstaň klidná“ a „Televize“. Lze to ale celkem lehce vysvětlit. Byla to totiž hlavně kompenzace za to, že Hejma udělal anglické texty pro Hannigovy kraviny, které s jeho kapelou Maximum zpíval „zpívající bubeník“ Vávra.

Kapela tehdy zkoušela v domečku na Zvoničce u „Plechova“ dědečka, který se později stal (tedy ten domeček) centrální zkušebnou mnoha známých kapel - např. Hevalu nebo Jasné Páky. Potřeba rozšířit kytarovou sekci vedla Hejmu k angažování dalšího hráče a tak se někdy na konci roku 1981 v „psovi“ octl význačný bránický player Franta Kotva (ex-Markýz John, ex-Variace), jehož koncertní premiérou bylo vystoupení na festivalu v Lipnici nad Sázavou (1982). A aby všem změnám v sestavě nebyl konec, Hejma jako druhého bubeníka k Hrubešovi nasadil dejvického Jiřího Horálka (zároveň Pumpa). To mělo vcelku rozumné důvody; souhrou dvou bubeníků se posílila a ztvrdila rytmika a navíc – jelikož Pražský výběr, ve kterém Hrubeš už nějakou dobu hrál, v té době spěl nezadržitelně k vrcholu (z kterého byl ovšem později Mocí násilně shozen) a často vystupoval, Chomáč občas nestíhal „psí“ koncerty. 

Už někdy v hloubi roku 1981 také začaly opruzy s názvy. Známý pražský estébácký gaulajtr přes kulturu František Trojan nebyl spokojen s výrazem Žlutý pes – zřejmě si kapelu spojoval s nenáviděnou Jazzovou sekcí, na jejíž akcích formace hodně vystupovala. Hejma to komentuje v seriálu Bigbít: „Tak jsme si řekli – dobře, změníme název. Tehdá jsme poslouchali ty texaský partičky jako Molly Hatchett – čili ta sekyrka v názvu, fajn, Indiány máme rádi, uděláme Tomahawk, to bude vono. Jenomže smůla: tehdy v Západním Německu rozmístili rakety středního doletu Tomahawk, takže i když to z naší strany bylo míněný úplně jinak, mělo to velice krátký trvání – tak rok.“ A tak bylo na Trojanově podřízeném Vladimíru „Vovo“ Langerovi aby Hejmu přesvědčil o názvu jiném. A protože Hejma chtěl kapelu zachránit, napadlo ho, že vymyslí tak superblbý oficiální název, že nebude vadit ani tomu „nekovanějšímu“ ze všech rudých – na plakátech se tehdy objevilo Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy, ale nejen zasvěceným muselo být jasné, o jakou formaci se jedná.

Pod tímto nablblým názvem kapela absolvovala spoustu různých koncertů.  Tehdy začal být Žlutý pes populární po celé Praze; když uspořádal několik akcí v pražské Lucerně (většinou s Classic Rock´n´roll Bandem nebo s dalšími), byly všechny totálně vyprodané a kousky jako výše uvedený ploužák „Zůstaň klidná“, crazy vypalovačka „Pro maličkou parádu“, prvnička „Žlutý pes“, jižanské palby „Hlava mapa“ a „Praha je zlatá loď“ nebo bluesovky „Miláčku vrať se“ a „Automobile Blues“ se staly mezi máničkami všeobecně uznávanými hity. Formace v obsazení Ondřej Hejma (voc, harm), Jan Martínek (lg), Petr „Rošky“ Roškaňuk (lg), Jiří „Plech“ Novotný (bg), Franta Kotva (g) a Jiří „Chomáč“ Hrubeš (ds) - alt. Jiří Horálek (ds) prostě vplula do nadoblačných výšin, ovšem velice rychle z nich pak spadla. Začínaly totiž temné roky…

V březnu 1983 se objevil v bolševickém týdeníku „Tribuna“ známý paličský článek o pražských amatérských kapelách „Nová vlna se starým obsahem“. Žlutý pes, ačkoliv neměl s novou vlnou vůbec nic společného, se tam (kvůli svému názvu – O HZSOH stejně všichni mluvili jako o Žlutém psu) octl ve společnosti Pražského výběru, Jasné Páky, Letadla a Bronzu (sic!) a to byl pro tehdejší kulturní potentáty dobrý důvod na vzetí do klatby. Soubor se stačil mihnout se svými dvěma natočenými písničkami v televizi (pořady TKM a Videodisco), ale mezi různými pořadateli  a vedoucími kulturních domů či center se začalo pomalu šuškat, že nechat vystoupit tuto kapelu pro ně znamená udělat si černý puntík „tam nahoře“. 

Další průser přišel v roce 1984, kdy bubeník Jiří „Chomáč“ Hrubeš, naštvaný z totálního zákazu Pražského výběru (Pes sice s potížemi ale přesto občas koncertoval) emigroval do Londýna za svými přáteli ze skupiny Heval Janou Kratochvílovou a Pavlem Trnavským. Tehdy kapela prožívala svoje nejhorší období – nebyly kšefty a ani chuť do zkoušení nových věcí, a tak to hoši zabalili.

Hejma se začal věnovat svému původnímu povolání novináře a překladatele (angličtina a čínština), přičemž jeho hlas mohli slyšet hlavně nadšenci vlastnící první videa – daboval totiž valnou většinu z amerických filmů, u nás tehdy silně nedostatkového zboží. Kotva s Jiřím „Plechem“ Novotným přešli do Imrichova Tanga, Jirka Horálek, jak již bylo řečeno, delší čas bubnoval paralelně s jižanskou Pumpou, poté nastoupil k Ivanu Hlasovi do jeho nové formace Nahlas. A ruzyňská kytarová sekce? Jan Martínek přestoupil na krátký čas k Smrčkovi do mlado-boleslavsko-pražské skupiny Blues Union a „Rošky“ Roškaňuk začal smažit kytaru v Prokopově Framus 5 (1985-1987).

Ledy se takříkajíc hnuly v roce 1986. Z Kremlu k nám kromě obvyklého mrazu začalo pomalu ale jistě přicházet mírné oteplení v podobě Gorbačovovy perestrojky. Tehdy státní nakladatelství Artia, které vyváželo tuzemskou vážnou i populární hudbu do zahraničí, nabídlo neexistujícímu Žlutému psu natočení desky, která měla být ovšem nazpívána anglicky. To, že ji nabídlo právě dejvickému „jižanovi“, bylo celkem pochopitelné – Hejma jakožto jeden z mála českých rockerů vládl základním bigbítovým jazykem velmi dobře a kulturní bossové na nejvyšších místech byli nuceni připustit, že jeho kapela i přes pro ně naprosto nevyhovující název, to umí vcelku dobře rozbalit, takže možnost případné ostudy zde byla eliminována na minimum. Přesto existoval požadavek aby LP vyšlo pod jeho jménem. A tak Hejma pozval na nahrávání nejen svoje bývalé spoluhráče ze Žlutého psa P. Roškaňuka, J. Martínka, F. Kotvu, A. Smrčku, ale i spoustu dalších, kvalitních hostů – na obalu platně čteme jména jako Petr Ackermann, David Koller (oba z Žentouru), Milan Balcar (tehdy Pumpa), Jiří Chlumecký (tehdy ZOO), Ondřej Konrád (tehdy Blues Band), Jiří Veselý (tehdy Stromboli), Miroslav Linhart a Vladimír Tesařík (oba tehdy Yo Yo Band), Jaromír Helešic, Jiří Gillík, Emil Viklický. Deska „Rockin´ The Blues“ pak obsahovala jak několik bývalých žlutopsích pecek, tak i převzaté a trochu přearanžované standardy světových kapel (ZZ Top, Rolling Stones, Beatles atd.).

Signál to byl více než jasný – stran elpíčka nebyl zaznamenán žádný průser a tak progresivnější z obou českých labelů Panton nabídl kapele natočení další desky, tentokrát nazpívané česky a určené pro domácí trh. Takže opět bylo potřeba nějak kapelu stabilizovat a srazit počet členů a hostů na klasickou bigbítovou sestavu s možnou vyhlídkou příležitostného koncertování. Po několikatýdenním zkoušení u Kulicha v Dobřichovicích se tedy ve studiu na začátku roku 1988 sešla nově zformovaná skupina Žlutý pes: Ondřej Hejma (voc, harm), Petr „Rošky“ Roškaňuk (lg, ex-Marsyas, ex-Framus 5), Jan Martínek (lg), Petr „Kulich“ Pokorný (lg, ex-Etc…, ex-Framus 5, ex-Marsyas), Jiří Veselý (bg), Klaudius Kryšpín (ds, zároveň Výběr a Stromboli) se spoustou hostů, s kterými se ovšem při koncertní prezentaci moc nepočítalo. Jenomže ihned po nahrání eponymního alba odešel J. Martínek, který se začal věnovat práci ve zpravodajství ČST. A tak na jeho místo nastoupil kytarista Zdeněk Juračka (naposledy ex-Tango - s nadsázkou se o něm říká, že kromě pár výjimek prý hrál skoro se všemi českými rockovými kapelami), který do kapely přivedl ještě druhého bicmana Jiřího Zelenku. Bohužel deska vyšla v září ´88, kdy za hranice (tentokrát na předlouhé australské pláže) zdrhnul další „výběrový“ bubeník K. Kryšpín. Z již osvědčené koncertní souhry dvou bubeníků tedy sice sešlo, nicméně pro chystaná živá vystoupení byl k mání alespoň jeden hráč na bicí – J. Zelenka. V té době došlo též k propojení „psa“ s pohrobkem Výběru, Čokovou kapelou Nová růže – v ní začal na konci roku 1988 hrát P. Roškaňuk a ten zas návdavkem do Žlutého psa přetáhl v rámci  reciproční výměny klávesistu Otu Baláže. 

Premiéru znovuobrozeného „Psa“ v dubnu 1989 viděla opět narvaná Lucerna. A o pár měsíců později Žlutý pes ještě povolal do zbraně dalšího starého známého, navrátilce z Tanga Frantu Kotvu.

  Během roku 1989 kapela odehrála jen několik „bombastických“ koncertů, ale ten skutečný návrat se odehrál až po roce 1989. V devadesátých letech se totiž Žlutý pes zařadil mezi nejpopulárnější české kapely a společně se stylově odlišnými spolky Lucie, Tři sestry, Yo Yo Band a Mňága a Žďorp platil za značku, které svoje desky v rocku prodá nejlépe. Mnozí fanoušci a hudební publicisté sice „psu“ oprávněně vyčítali silný příklon ke komerci, jenomže taková už byla doba. Ona stylizace do „jižanství“ v hudbě souboru byla slyšet stále méně, ale Žlutý pes (potažmo Hejma) se tak vlastně vracel ke kořenům toho, proč tehdy v osmasedmdesátém roce vznikl – k obyčejným rockovým písničkám. 

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

- Fotografie + záběr na kapelu ve filmu Praha Kaput Regni (1981, režie Petr Nikolajev), krátké záběry na 8mm filmu z festivalu v Moravských píscích (1981, vlastní Vlastimil „Aťa“ Procházka), ještě jednou němý 8mm film z Moravských písků (1981, vlastní Jaroslav Těsnohlídek), krátký záběr ŽP na němém 8mm filmu během „Hanspaulských hudebních dní“ (snad 1982, vlastní Č. Huňát), TV- klipy „Zůstaň klidná“ (1982), „Televize“ (1982), krátký záběr na němém 8mm filmu snad z koncertu v Lucerně (asi 1982, vlastní Zdeněk Zerzáň) TV-klip „Ať je to rychle“ (1988), video záběry na O. Hejmu na Rockfestu ´88 (1988, vlastní Tomáš Kočiš),  „Koncert pro všechny slušný lidi“ (1989, Žlutý pes píseň „Satisfaction“, Hejma pak se Stromboli a Kocábem zpívá „Také Me To L.A.“ )

- Audio:
Žlutý pes: „Best Of 78 – 79 live“ (koncerty v Praze z roku 1979, S.T.C.V., vyšlo 1985)
„8. Pražské jazzové dny“ (1979, mj. koncert Žlutého psa)
Žlutý pes: „Studio Karlín“ (1981, písničky „Zůstaň klidná“ a „Televize“)
Žlutý pes (pod názvem Tomahawk): „Live“ (nejspíš 1981, reedice CD, společně s Žlutý pes: „Live On Vokalíza ´83“, Bufly 2003)
Žlutý pes: „Tomahawk – live 1982“ (1982, S.T.C.V., vyšlo 1987)
Žlutý pes: „Live ´82“ (1982)
Žlutý pes: „Live in Lipnice Open Air ´82“ (1982)
Žlutý pes: „Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy“ (1983)
Žlutý pes: „Live On Vokalíza ´83“ (1983, reedice CD, společně s Žlutý pes – Tomahawk „Live“ 1981, Bufly 2003)
Žlutý pes (vydáno pod jménem Ondřeje Hejmy): „Rockin´ The Blues“ (LP, 1986-87, Supraphon  1987)
Žlutý pes: „Žlutý pes“ (LP, 1988, Panton) 

- V seriálu Bigbít písně:
„Žlutý pes“ (1982)
„Miláčku vrať se“ (1982)
„Texas Blues“ (1982)
„Pro maličkou parádu“ (1982)
„Zůstaň klidná“ (1982)

http://www.zlutypes.cz/