Nyní bych chtěl poprosit ortodoxní rockery, aby příliš nebrblali. Možná to bude těžké překousnout, ale berte tento text s nadhledem, a hlavně – není přece špatné dozvědět se něco o největším nepříteli rockového stylu konce 70. a první poloviny 80. let, že?
Tak tedy - z rockem příliš neovlivněných oblastí populární hudby letěla ve druhé polovině 70. let tzv. disco music, žánr, který je jedním ze základů taneční hudby deváté dekády. Šlo o styl prvoplánově určený k tanci a jeho „duchovní“ povahu bylo možné vyjádřit černošským výrazem „get down“ (ve smyslu „vodvaž se“). Samotný výraz „disco“ se objevil někdy v roce 1973 v časopise Rolling Stone; novinář Vince Alleti tím tak chtěl označit muziku k tanci, kterou neprovádí živí hudebníci, nýbrž je tato pouštěná z gramců.
Disko se transformovalo z tzv. Philadelphia soundu, za nímž stáli skladatelé a producenti Kenny Gamble a Leon Huff. Oni v podstatě vyšli z černošského soulu a zejména funku, ale protože na začátku 70. let nebyl tehdejší syrový a hlučný funk až tak komerčně úspěšný, cítili, že je potřeba celkový sound nějak zjemnit. V tomto „uhlazení“ původního zvuku hrály hlavní roli – jako už mnohokrát předtím - sladce melodické smyčce. Gamble a Huff tedy při nahrávání svých skladeb přestali využívat jenom kapelu, ale najímali si kompletní orchestr, čítající skoro třicet lidí – takže to celé navíc dostalo bombastický, profesionálně nablýskaný ráz. Ono mohutné studiové těleso, plné výborných muzikantů, se nazývalo MFSB (Mothers, Fathers, Sisters, Brothers).
G&H nejčastěji spolupracovali s vokální skupinou Harold Melvin & The Blue Notes, která doo-wapovala už koncem fifties a největšími hvězdami v ní byli zpěváci Harold Melvin a Teddy Pendergrass. V letech 1971-75 dohromady vyprodukovali několik hitů, které se staly základy Philadelphia soundu (a to včetně pomalých soulových balad) – „Miss You“, „If You Don´t Know Me By Now“, „The Love I Lost“, „Where Are All My Friends“, „Bad Luck“, „Keep On Loving You“, „Wake Up Everybody“, „Don´t Leave Me This Way“.
Sytěhlasý Teddy Pendergrass se uměl položit jak do emočně vypjatých ploužáků, tak ostřejších disco-funkových odvazů - později se osamostatnil, ale s Gamblem a Huffem pracovat nepřestal, čehož důkazem jsou třeba LP „Teddy Pendergrass“ (1976/1977, hit „I Don´t Love You Anymore“, dále např. „The Whole Town´s Laughing At Me“, „Be Sure“, And If I Had“), „Life Is A Song Worth Singing“ (1977/1978, hit „Close The Door“, dále např. „Life Is A Song Worth Singing“, „Get Up, Get Down, Get Funky, Get Loose“, „Only You“) či „Teddy“ (1978/1979, hit „Turn Off The Lights“, dále např. „Come Go With Me“, „Do Me“, „Life Is A Circle“) nebo hity „Shout And Scream“, „Love T.K.O.“, „You´re My Latest, My Greatest Inspiration“, „I Can´t Live Without Your Love“. G&H se starali i o staršího soulového zpěváka Billyho Paula, jemuž osmyčcovali jeho hity z první poloviny 70. let – „Me And Mrs. Jones“, „Love Buddies“ či „This Is Your Life“.
Dívčí vokální trio Three Degrees v čele s Fayette Pinkney vzniklo už v roce 1963, ale v sixties mělo úspěch minimální. Trochu se chytlo až s nástupem další dekády se songy jako I Do Take You“, „There´s So Much Love All Around“ nebo písničkou „Everybody Gets To Go To The Moon“ ze soundtracku k filmu „The French Connection“ (1971) – tehdy s Faye zpívaly Sheila Ferguson a Valerie Holiday. Úspěchy přišly poté, co trio přešlo do Philadelphie a přijalo i místní disco-funkový sound. Zde je možné připomenout hity „When Will I See You Again“ z desky „The Three Degrees“ (1973, dále např. „Dirty Ol´ Man“, „Year Of Decision“, „If And When“), a „T.S.O.P. (The Sound Of Philadelphia)“ z LP „International“ (1975, dále např. „Take Good Care Of Yourself“, „Get Your Love Back“).
Nu, a pak už si disco scéna začala žít svým vlastním životem a pomalu se dostávat do hudebních východisek, které oba producenti (G&H) nepředpokládali a ani příliš nevítali.
Z funku převzatá rytmika se postupně zjednodušovala, až byla oholena na dnes známé „tuc-tuc“ v tempu okolo 120 bpm, stylu začaly čím dál více dominovat syntetické nástroje, do písniček se přimíchávaly zvukové efekty; všechno se chemicky vyčistilo, až vznikla bezbarvá, bezpohlavní, tupá, „nic proti ničemu“ muzika (zejména po importu do Evropy). Dalším specifickým znakem diska byla i větší délka jednotlivých skladeb, což dávalo případným diskoborcům-tanečníkům možnost pořádně to na parketě rozjet. Prvním takovým „dlouhým“ hitem se v roce 1976 stala 17-minutová verze erotické písničky „Love To Love You, Baby“ dua Summerová - Moroder. Počítalo se také s krátkodobou slávou interpretů stylu, neb vše v rukou pevně svírali producenti. Pravověrní funkeři, přestože prvky diska ve svých skladbách využívali, neměli celý tento cirkus moc v lásce. A nejenom proto, že konkuroval jejich vlastním cirkusům. Disco podle nich prostě nemělo groove, byl to „funk zredukovaný na jedinej beat“ (George Clinton).
Hlavními městy stylu disco byly v Americe Philadelphia, Detroit, ale zejména New York, který byl přímo naditý různými kluby a podniky, ve kterých se pouštěla muzika z gramců. Důležitým se ukázal i fakt, že megacity na řece Hudson slulo rasovou různorodostí, takže nějaké ty rasové konflikty zde probíhaly v mnohem menší míře než v ostatních velkoměstech. Jestliže tedy New York přetékal množstvím tanečních klubů, je jasné, že zde existovala touha nějak tyto kluby naplnit – a to nejlépe bohatšími lidmi všech možných ras, co nechtějí něco řešit, ale kteří se chtějí hlavně bavit. A pustit u toho chlup. V tom případě to chtělo muziku co možná nejjednodušší, nejtanečnější a takovou v té době dělali černoši – jednalo se o pop soul a samozřejmě disco. Produkce a doprovodné efekty však musely být nejpřekvapivější a nejbombastičtější; majitelé klubů si přáli, aby jejich návštěvníci prostě zírali v úžasu. Nejznámějším a nejprestižnějším disco klubem se v té době stalo newyorské Studio 54, kde se od roku 1977 setkávaly a pařily ty nejprachatější hvězdy showbyznysu (Andy Warhol, Truman Capote, Richard Gere, Liz Minnelli, Mick Jagger, Diana Ross atd. ).
Ovšem úplně nejslavnější období stylu disco odstartoval jeden prefíkaný producent jménem Robert Stigwood a využil k tomu stříbrné plátno. Díky celosvětovému úspěchu filmu „Saturday Night Fever“ (Horečka sobotní noci, 1977, režie John Badham) v hlavní roli s Johnem Travoltou a hity Bee Gees, přišel disco-boom a s ním i totální výprodej letních bílých obleků. V době před filmem bylo disco zejména černošskou záležitostí, ale po jeho uvedení se taneční kluby začaly plnit bělochy. Afro-američané jenom skřípali zuby, film s velkou dávkou despektu nazývali „that stupid movie“, a stěžovali si, že jim běloši, jako již v minulosti několikrát, šlohli jejich muziku. Jenže to bylo asi tak všechno, co mohli dělat. Napakovaný Stigwood jel dál a „horečkou“ styl disco implantoval vlastně i do unylého evropského popu – ne že by se na jeho kvalitě něco změnilo, jenom jeho unylost získala nový design. Na přelomu 70. a 80. let byl styl tak oblíbený, že jeho jednoduchý rytmus do svých skladeb začali roubovat i známí bělošští rockoví interpreti (David Bowie, Rod Stewart) a skupiny (Rolling Stones, Fleetwood Mac, Queen, dokonce i Kiss). Pracovala s ním i spousta kapel nové vlny (např. Talking Heads, Blondie, futuristic-rockové party jako např. New Order, Human League či Heaven 17). Po celá 80. léta pak „arenbíčkové“ diskotékové skotačiny dostávaly velký prostor na MTV, neboť byly takříkajíc „politically correct“. Hradba bílých zubů v thymolínovém úsměvu ano, ale nikdy žádný „kozy ven“!
Jak bylo řečeno, hvězdný třpyt přinesl stylu disco film „Saturday Night Fever“, v němž prožili svůj návrat australští Bee Gees. Když se v roce 1969 rozhádali a rozpadli, nikdo by na ně už nevsadil ani pětník. Poté se sice zase dali dohromady, ale éra beatlesovských vokálů právě skončila a v době valivého hard rocku prakticky nebylo do čeho píchnout. V Americe ale začal nabírat na síle nablýskaný pop-soul a bratři Barry, Robin a Maurice Gibbovi mocně začmuchali – tohle by mohlo být ono. Napřed stabilizovali sestavu svého doprovodného Bee Gees Bandu, jíž tvořili Alan Kendall (lg), Dennis Bryon (ex-Amen Corner, ds) a Blue Weaver (ex-Amen Corner, ex-Strawbs, ks). Svůj velký comeback Bee Gees zahájili v polovině sedmdesátých let albem „Main Course“, na němž zní kvákavá rytmická kytara, moogové basy, a místo normálního zpěvu se již objevuje takové to sladké disko-žvatlání, které Barry později ještě zdokonalil – viz níže (1975, hity „Jive Talkin´“, „Fanny /Be Tender With My Love/“, „Nights On Broadway“, dále např. „Country Lanes“, „Come On Over“, „Baby As You Turn Away“).
Rytmiku Bee Gees pak ještě po vzoru filadelfských zjednodušili („tuc čvach“), Barry nasadil onu podivnou kosmickou disko-fistuli, a mohly se začít dobývat hitparády. V šestasedmdesátém vyšlo LP „Children Of The World“ (hity „You Should Be Dancing“, „Boogie Child“, „Love So Right“, dále např. „You Stepped Into My Life“), které už získalo platinu. A právě díky zmíněné filmové „horečce“ se prakticky přes noc stali Bee Gees hlavními americkými superhvězdami – soundtracku k „Saturday Night Fever“ se prodalo jen v USA přes 15 milionů výlisků (1976/1977, hity „How Deep Is Your Love“, „Stayin´ Alive“, „Night Fever“, dále např. „More Than A Woman“ nebo „If I Can´t Have You“ s hostující Yvonne Elliman). A zlatilo a platinovalo se prakticky do konce dekády. Výjimkou byl snad jen soundtrack k nablblému filmu „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“, který též produkoval Stigwood (Bee Gees tu pěli v některých beatlesáckých coverech). Naopak platinu nakonec získalo i samostatné album diskobratří „Spirits Having Flown“ (1978/1979, hity „Tragedy“, „Too Much Heaven“, „Love You Inside Out“, dále např. „Until“, „Living Together“), následná populární výběrovka „Greatest“ (1979) dokonce platiny dvě. Se singlovou písní „Rest Your Love On Me“ bodovali i v country hitparádě. A to ještě napsali pro Barbru Streisand miliónové songy „Woman In Love“ a „Guilty“. A bylo vyděláno.
Navíc bratři měli ještě bratra. O dekádu mladší benjaminek se jmenoval se Andy Gibb a rodinný rozpočet obohacoval o penízky z Bee Gees podobných hitů „Words And Music“, „I Just Want To Be Your Everything“, „Love Is Thicker Than Water“, „Shadow Dancing“, „An Everlasting Love“, „Desire“, „After Dark“, „Time Is Time“ (hle, něco jako bigbeat). Bohužel, dařilo se mu jen na konci seventies, během osmdesátek šla jeho sláva strmě dolů, Andy drogoval a chlastal, což jeho organismus pochopitelně značně ničilo, až tento posléze nevydržel a v roce 1988 mu vypověděl službu úplně.
Ale pojďme se vrátit znova do sedmdesátých let.
Než přišli bílí Bee Gees, americkým diskotékám vévodily téměř stoprocentně černé kapely. Mezi nejznámější představitele té lepší disco music patřili v 70. letech v Americe např. funkoví Kool & The Gang a Earth, Wind & Fire, o kterých píšeme v kapitole P-funk. V textu o Pop soulu a MTV-skotačilech píšeme i o dalších, velmi výrazných postavách stylu, jaké v seventies jaké představovala zpěvačka Diana Ross a v osmé dekádě disko-funkový zpěvák Michael Jackson.
Zásadní vliv měla v první polovině sedmdesátých let osobnost skladatele a producenta Vana McCoye, z jehož smyčcových aranžmá přímo vytékaly hektolitry sirupu. Od roku 1975 dohlížel na nahrávky černé filadelfské vokální skupiny Stylistics, kterou ze sladce soulové (např. „You Are Everything“, „You Make Me Feel Brand New“) proměnil na sladké dechovkové disco (hity „I Can´t Give You Anything /But Love/“, „Can´t Help Falling In Love“, „Love Is The Answer“). McCoy ale do disko-boje vyrážel i sám, pro příklad postačí třeba deska „Disco Baby“ (1975, hity „The Hustle“, „Disco Baby“). Moc slávy si však neužil - zemřel předčasně v roce 1979.
Filadelfské kočiny First Choice vycházely také ještě z původního filadelfského soundu a získaly úspěch se singlovkami v polovině 70. let - „Armed And Extremely Dangerous“, „Smarty Pants“ a „The Player“. Ve stejném městě se neúspěšně plácal také dívčí kvartet Sister Sledge. Právě v době největší diskohorečky na konci seventies domluvil majorlabel holkám spolupráci s newyorským producentským duem Nile Rodgers & Bernard Edwards (oba skupina Chic, viz. níže) a výsledkem pak byla miliónová alba „We Are Family“ (1979, hity „He´s The Greater Dancer“, „We Are Family“, „Lost In Music“, „You´re A Friend To Me“) a „Love Somebody Today“ (1980, např. „Got To Love Somebody“, „Reach Your Peak“, „Easy Street“). Prodávala se i deska „All American Girls“ (1981, mj. „All American Girls“, „He´s Just A Runaway“, I „Don´t Want To Say Goodbye“). Také trojka dívek zvaná Ritchie Family byla z Filadelfie, singly a alba vydávala jak divá, některé songy se hrají na dýzách pořád, ale repertoárově měly do kvality sester Sledgeových daleko (songy „Dance With Me“, „The Best Disco In Town“, „Bad Reputation“, „Give Me A Break“).
Z mužských vokálních filadelfských jmenujme trojku The O´Jays vedenou zpěvákem Eddie Levertem, s jejich hity z první půlky seventies – „Back Stabbers“, „Love Train“, „Put Your Hands Together“, „For The Love Of Money“, „Give The People What They Want“, „I Love Music“, „Livin´ For The Weekend“ nebo „Message In Our Music“ a oblíbenými disko-funkovými alby „Black Stabbers“ (1972), „Ship Ahoy“ (1973) či „Family Réunion“ (1975). A také již poněkud obstarožní kvartet Intruders se songy „I´ll Always Love My Mama“, „Cowboys To Girls“ a „A Nice Girl Like You“.
„Královna diskoték“ se zase říkalo vynikající newyorské disko-zpěvačce Glorii Gaynor. Její hlas byla jedna velká energie, navíc si s ním v podstatě dělala, co chtěla. Debutovala albem „Never Can Say Goodbye“ (1974/1975 hit „Never Can Say Goodbye“, dále např. „All I Need Is Your Sweet Lovin´“, „Searchin´“, „Honey Bee“ plus cover „Reach Out I´ll Be There“, pův. od Four Tops), následovalo LP „Experience“(1975, hit „How Higth The Moon“ - starý jazzový standard, dále např. „Casanova Brown“, „/If You Want It/ Do It Yourself“, „I´m Still Yours“). Další velké desky byly víceméně chabé, tak snad několik písní: „Do It Right“, „Touch Of Lightning“, „Life Ain´t Worth Living“ či „After The Lovin´“. V roce 1978 vylétl na číslo 1 v hitparádách její neslavnější hit „I Will Survive“, který propagoval album „Love Tracks“ (dále např. „Anybody Want To Party?“, „I Said Yes“, „Goin´ Out Of My Head“, plus cover „Substitute“, pův. od The Righteous Brothers). Z dalších songů, které Gloria interpretovala, jakžtakž zaujaly songy „Love Is Just A Heartbeat Away (Nocturna´s Theme)“, „Let Me Know /I Have A Right/“ a nejvíce „I Am What I Am“).
V NYC se prosadila i jamajská gazela Grace Jones – to byla taková ta nohatá, zamračená holka, jejíž krychlový účes připomínal robota Krytona ze seriálu Červený trpaslík. Od druhé půle seventies bodovaly zejména na dancovních parketech její singly „I Need A Man“, „Sorry“ a „La Vie en Rose“, které se pak sešly na LP „Portfolio“ (1975/1977). V roce 1978 to bylo zase SP „Do Or Die“. Pak už to bylo o něčem jiném. Sice stále krychlovité, ale mnohem úspěšnější.
Na covery se zaměřila roztančeně krásná Amii Stewart z Washingtonu D.C. Jedničkou hitparády v USA byla ovšem jen jednou, s písní Eddie Floyda „Knock On Wood“ (1979). Pak se ale více zaměřovala na Británii a Evropu a do éteru vypouštěla další předělávky jako třeba „Light My Fire“ od The Doors či „The Letter“ od The Box Tops, včetně duetu s Johnny Bristolem ve smokey-robinsonovském medley „My Guy“/„My Girl“. Anebo songy vytvořené jejím produkčním teamem, jako např. „Jealousy“ či „Rocky Woman“. Pěkný hlas, nicméně její sláva vydržela prakticky jen dva roky. Jinak i v New Yorku měli big disco-band jako byli ve Filadelfii MFSB – jmenoval se The Salsoul Orchestra, snažil se o Philly sound ze všech sil, vedl ho dirigent Vincent Montana, a v letech 1976-1977 měl hity ve skladbách „Nice´n´Nasty“, „Tangerine“ a „Runaway“. S tímto orchestrem spolupracovala i výborná zpěvačka Loleatta Holloway, často využívající křičeného vokálu. Od ní jsou od druhé poloviny seventies do první poloviny osmdesátých let známy hity „Hit And Run“, „Dreamin´“, „I May Not Be There When You Want Me (But I´m Right On Time)“, „Love Sensation“ a „Crash Goes Love“ a songy jako „Is It Just A Man´s Way?“, „Worn Out Broken Heart“, „You Light Up My Life“, „I´ll Be Standing There“, „My Way“. Za nejlepší LP se považuje „Loleatta“ (1977).
Jedním z nejtypičtějších představitelů newyorského černošského disco-funku a rhythm&blues byla výborná skupina Chic. Vedli ji skladatelé Nile Rodgers (g, voc) a Bernard Edwards (bg, voc), dalšími členy byli ceněný bubeník Tony Thompson, a dvě zpěvačky vpředu – Alfa Anderson a Luci Martin. Pozornější posluchač vycítil v její muzice i jemné názvuky jazzu a něčeho, čemu se v devadesátých letech začne říkat acid jazz. Chic zahájili úspěšným debutním LP „Chic“ (1977, hit „Dance, Dance, Dance“, dále např. „Sao Paulo“, „You Can Get By“, „Everybody Dance“), aby vzápětí bodovali ještě úspěšnějším alby „C´est Chic“ (1978, hity „Le Freak“, „I Want Your Love“, dále např. „Chic Cheer“, „Savoir Faire“, „At Last I Am Free“) a „Risqué“ (1979, hity „Good Times“, „My Forbidden Lover“, dále např. „My Feet Keep Dancing“, „Will You Cry /When You Hear This Song/“, „A Warm Summer Night“). Posledním zaznamenáníhodným elpí jest „Real People“ (1980, hit „Real People“, dále např. „Rebels We Are“, „Open Up“, „I Loved You More“). Poté se ze scény pomalu vytratili. Na začátku devadesátých let se Chic pokusili o comeback. Nepříliš úspěšně…
Všimli jste si, že co se týče černošského diska, stále se zaměřujeme na východ a východní pobřeží? Že by v Kalifornii ničehož takého nebylo? Ale bylo. Třeba Hues Corporation, mužské vokální trio ze Santa Moniky s hity „Rock The Boat“, „All Goin´ Down Together“, „The Family“ na rozmezí pop-rocku, funku a disco. Občasné slušné momenty (viz. songy výše), jinak průměr. Anebo disko-soulová zpěvačka Cheryl Lynn z Los Angeles a její debut „Cheryl Lynn“ (1978, hit „Got To Be Real“, dále např. „All My Lovin´“, „Star Love“, „Give My Love To You“), na kterém ji doprovodili muzikanti z kapely Toto. Později, v první polovině eighties měla disco-hity jako „Shake It Up Tonight“ nebo zejména „Encore“.
Obloukem přes Velkou Británii dorazil do USA Jamajčan Carl Douglas, jenž se ovšem stal pohříchu pouze zpěvákem jediného hitu „Kung Fu Fighting“, který se stal v roce 1974 v jednu chvíli singlovou jedničkou nejen v Americe, ale téměř po celém západním světě.
A nyní něco bělošských interpretů.
V Austrálii žijící skotský zpěvák John Paul Young spolupracoval s dvojicí Vanda-Young (ex-Easybeats) už od půle sedmdesátek, kdy měl menší hitíky v pop-rockových sonzích „Yesterdays Hero“ (známe též od Bay City Rollers) a „I Hate The Music“. Proslavil se ale zejména v roce 1978, kdy vyšel jeho singlový disko-hit „Love Is In The Air“, který se objevil na stejnojmenném LP „Love Is In The Air“ (dále např. „The Day That My Heart Caught Fire“, „Fool In Love“). V USA se zase v té době chytal idol třináctek, hollywoodský, vlasatý teenager Leif Garrett, takto zpěvák a herec: první zářez v hitparádě učinil v patnácti coververzí „Surfin´ USA“ od Beach Boys. Následně se prosazoval.s disco-surf-rockovými hity (často opět předělávkami) jako „Runaround Sue“, „The Wanderer“, „I Was Made For Dancin´“, „When I Think Of You“, „Feel The Need“ a „You Had To Go And Change On Me“ či „I´m A Rebel“. Sotva však dovršil dvaceti, s muzikou skončil, a věnoval se pouze herectví. Z filmů, ve kterých hrál, uveďme třeba „Devil Times Five“ (1974), „God´s Gun“ (1976), „Kid Vengeance“ (1977), „Skateboard“ (1978), „Longshot“ (1981), „The Outsiders“ (1983) atd..
Hudebním opakem Garretta pak byl detroitský projekt C. J. & Company, který vytvořili producenti (a kytaristé) Dennis Coffey a Mike Theodore. Jednalo se sofistikovaný disco funk, přičemž některé jeho momenty byly v podstatě předobrazem elektronické taneční scény devadesátých let. Bodovalo pouze debutové LP „Devil´s Gun“ s hitem „Devils Gun“ (1977, dále např. „Sure Can´t Go To The Moon“, „We Got Our Own Thing“, „Get A Groove In Order The Moon“, Get A Groove In Order To Move“), dvojka „Deadeye Dick“ už se nechytala (1978, např. Big City Sidewalk“, „Deadeye Dick“, „Burning Drums Of Fire“). Ex-člen rhythm&blues bandu Ten Wheel Drive, klávesista, klarinetista a zpěvák Michael Zager začal vydávat desky pod markou The Michael Zager Bandu, přestože na jeho prvním singlu „Do It With Feeling“ (1976) je napsán The Moon Band. V sedmasedmdesátém bodoval s hitem „Let´s All Chant“ ze své stejnojmenné desky „Let´s All Chant“ (1977/1978, dále např. „Love Express“, „Soul To Soul“, „Music Fever“), další, téměř vzápětí vydané LP „Life´s A Party“ v podstatě propadlo, byť v titulní písni zapěla 15letá Whitney Houston (1978, např. „Life´s A Party“, „You Don´t Know A Good Thing“, „Love Love Love“, „Still Not Over“). Takže příběh obdobný jako u C.J. & Company.
Co se týče USA a první poloviny osmdesátek, tak tam se hitovkami staly songy bělošských interpretů - „Funkytown“ (1980) minneapoliského synth-disco projektu Lipps Inc. klávesisty a producenta Stevena Greenberga (později vpustil do éteru třeba písničku „How Long“), a „Maniac“, který se objevil ve filmovém trháku „Flashdance“ (viz. níže), a stál za ním mohutný americký vousáč Michael Sembello z Philadelphie, jenž skladbu použil i na svém nejúspěšnějším synth-disco LP „Bossa Nova Hotel“, (1983, dále např. „Automatic Man“, „It´s Over“, „Talk“).
K specifické diskotékové oblasti zvané gay scene, orientované na homosexuální návštěvníky, řadíme např. newyorskou vokální kapelu Village People, v USA nesmírně populární díky příšerné odrhovačce „Y.M.C.A.“ (1978) a podobně pojatým songům „In The Navy“ a „Go West“ (oba 1979, druhý coby cover nazpívali později Pet Shop Boys). Všech šest jejích zpěváků vystupovalo v naprosto odlišných převlecích (Indián, policajt, cyklista, voják, stavební dělník a kovboj), což bylo sice v rámci muziky určité novum, ale na druhé straně zas mohlo překvapit pouze jedince, kteří nikdy nenavštívili žádný strip-bar. Na severoamerickém kontinentě jsou VP dodnes oblíbeným terčem různých parodií. Do britské gay scény patří i v eighties vzniknuvší synth-disco zvané Bronski Beat v čele se zpěvákem Jimmy Sommervillem (hit „Smalltown Boy“). Více v kapitole Mezi rockem a popem.
A díky BB se tím dostáváme na starý kontinent.
Evropskou mutaci diskotékové muziky neboli euro-disco reprezentoval např. italský skladatel a producent Giorgio Moroder, pracující v Německu a vydávající pod polopseudonymem Giorgio. Je spojován s výrobou spousty pokleslé pop-music, a to už od svých bubble-gumových začátků. Příklon k využití elektroniky (tehdy v podobě různých zvuků syntetizéru Moog) se objevil na jeho „jako-glamovém“, částečně neposlouchatelném albu „Son Of My Father“ (1972, hit „Son Of My Father“, dále např. „Underdog“, „Spanish Disaster“, „That´s How I See Her“, „Tears“). Poté německým občanům pomocí středomořského popu romantizoval Maroko v písni „Marrakesch“, santanovštěl v songu „Action Man“, a pustil se i do klasiky – když si poslechnete jeho pop-rockovou verzi Elišky (pod názvem „Lonely Lovers Symphony“), budete valit bulvy a nevěřícně kroutit hlavou. Moroder je tvůrcem tzv. mnichovského disco soundu, který začal rozvíjet někdy v polovině 70.let – prvním výliskem je LP „Knights in White Satin“ s hitovým coverem „Knights In White Satin“, pův. od Moody Blues (1976, dále např. „In The Middle Of The Knight“, „Oh, l´amour“, „I Wanna Funk With You Tonite“). Jeho následné album „From Here To Eternity“ (1977, skladby např. „From Here To Eternity“, „Too Hot To Handle“, „Faster Than The Speed Of Love“, „Utopia – Me Giorgio“), nebo soundtrack k filmu „Midnight Express“ (1978, kde měl, kromě ústředního motivu a známé „Love´s Theme“ song „The Chase“) však již ovlivnily future rockové kapely typu The Human League.
Mezi Moroderovy majstrštyky patřila hlavně spolupráce s výbornou smavou zpěvačkou Donnou Summer, původem z Bostonu. Ta od roku 1968 žila právě v Mnichově, kde mj. zpívala v německé verzi muzikálu Hair (pozn. V té době ji při představeních doprovázela česká skupina The Matadors). Donna dokázala velmi dobře využít svého soulového potencionálu a pro Evropu představovala něco podobného jako Whitney Houston pro Ameriku o desetiletí později. Určitý evropský úspěch ji přinesla výborná písnička „The Hostage“, jakž takž se chytala „Lady Of The Night“, obě z průměrného LP „Lady Of The Night“ (1974, dále např. „Let´s Work Together Now“, „Sing Slony /Sad Song/). Ale skladbou, která ji pasovala na diskotékovou princeznu v USA, byla superdlouhá verze discofunkového sexy-songu „Love To Love You Baby“ ze stejnojmenného alba „Love To Love You Baby (1975, dále např. „Need-a-Man Blues“, „Whispering Waves“).
V té době už zase žila na východním americkém pobřeží a coby „Queen Of Disco“ velmi často navštěvovala proslulý newyorský disco-club Studio 54. S Moroderem (a jeho parťákem Pete Bellottem) však spolupracovala nadále, což ji přineslo některé další hity jako třeba - „I Feel Love“, „Could It Be Magic“, „Summer Fever“, „Winter Melody“, „MacArthurs Park“, „Last Dance“, „No More Tears“ – duet s Barbrou Streisand či „On Radio“. Za nejlepší album Donny Summer se považuje - jak jinak – „Love To Love You Baby“ (viz. výše), nejúspěšnějším bylo dvojnásobně platinové 2LP „Bad Girls“ (1979, hity „Hot Stuff“, „Bad Girls“, „Dim All The Lights“, dále např. „Walk Away“, „My Baby Understands“). Do osmdesátek měla tedy nakročeno velmi hvězdně.
Postupem doby, jak móda disco decimovala hudební scénu, Moroder pracoval i s hvězdami nové vlny rocku, Davida Bowieho nevyjímaje. V roce 1983 zprodukoval jeden z nejúspěšnějších soundtracků pro film „Flashdance“, přičemž v něm zazářili se songem „Lady, Lady, Lady“ newyorčan Joe „Bean“ Esposito, jímavou klavírní etudou „Love Theme From Flashdance“ skladatelka Helen St. John a výše zmíněný Michael Sembello s písní „Maniac“. A nejvíce newyorská Portoričanka Irene Cara s písní „Flashdance… What A Feeling“ (ocenění Oscarem), která se objevila i na jejím (samozřejmě Moroderem produkovaném) albu „What A Feelin´“ (1983, dále např. „Why Me?“, „The Dream /Hold On To Your Dream/“, „You Were Made For Me“). Další položkou mnichovského soundu byla dívčí trojka Silver Convention, pro kterou psala producentská dvojice Sylvester Levay a Michael Kunze. Vokální trio tvořily Penny McLean, Linda G. Thompson a Ramona Wulf. Hudebně to byla taková bezvýraznější, míň glam a víc disco ABBA.Trojice zaujala disko-skladbami jako např. „Fly, Robin, Fly“, „Save Me“, „I Like It“, „Another Girl“ či „Get Up And Boogie“. Penny McLean pak měla hity v písni „Lady Bump“ a takovém tom kolovrátku „1-2-3-4…Fire!“.
Mistrem pokleslého německého vkusu byl jistý Frank Farian, podprůměrný zpěváček schlager music („Was kann schöner sein“, „Cara mia bleib“, „Rocky“) a taky cosi jako skladatel, zato ovšem prefíkaný producent. Ve svých producentských pařátech držel kupříkladu čtyřčlennou německou (pardon, "jamajskou", dvě členky se na ostrově skutečně narodily) vokální skupinu Boney M, která mu snášela zlatá vejce. Přitom v čele měla vcelku solidní zpěvačku Liz Mitchell. Další vokalistkou byla Marcia Barrett, občas zabrumlal i tanečník Bobby Farrell, čtvrtá členka Maizie Williams si ve studiových verzích ani nepípla. Známy jsou hity jako „Daddy Cool“, „Sunny“ (cover, pův. od Bobby Hebba), „Ma Baker“, „Belfast“, „Brown Girl In The Ring“, „Rasputin“, „Rivers Of Babylon“, (cover, pův. od The Melodians), „El Lute“, „Bahama Mama“, „Gotta Go Home“, včetně vcelku dobré předělávky „Still I´m Sad“ (pův. Yardbirds) a disco-verze „No Woman No Cry“ (pův. Bob Marley), Dechovkové pojetí stylu disco dle modelu Boney M mělo v Německu a potažmo na celém kontinentě (v letech 1978-79 dokonce i ve Velké Británii) velký úspěch, přestože rockové komunity kvartetu nemohly přijít na jméno. I socialistická ČSSR byla čtveřicí zasažena – rudí kulturtrégři ji dali zelenou, a to zejména z důvodu takzvaně anestetického. Rádoby západní náhražkovou disco-kulturou se měly otupit a znecitlivět hudební rány zející po ostré normalizační likvidaci našeho rocku. A Boney M se vcelku dobře hodili do krámu - v určitých momentech byli vskutku děsiví. Občas sice spodek jakoby zafunkoval, ale jen občas: většina hitů byla vedena v onom německém disku. Zář evropské popularity však nad skupinou pohasla někdy v první půli osmdesátek.
Čtveřici rukou tvrdou vládl Farian. Takže když se například zpěvačka Marcia Barrett, jež se cítila v Boney M nevyužita (zpívala lead vocal jen v pár písních, např. „Take The Heat Me“, „Belfast“, „Nightflight To Venus“, „Never Change Lovers In The Middle Of The Night“ atd.), chtěla v roce 1980 trhnout a vytvořit sólo projekt, zbyly po něm jen dvě písně. Jednou z nich byla neúspěšná singlovka „You“, a druhou, „Breakaway“ Farian hnedle implantoval do nového elpíčka Boney M. A aby Marcii uklidnil, nechal ji pět hlavní vokál v klipovce „We Kill The World, „Don´t Kill The World“. Jenže následně až na jednu výjimku zpívala v BM jen backvokály, a v podstatě si už neškrtla…
Něco podobného jako Boney M představoval i další Farianův objev zvaný Eruption, kapela pocházející z Londýna v čele s kvalitní zpěvačkou Precious Wilson (opět původem z Jamajky). Aby manager skupinu nějak vhodně prezentoval, nasadil ji jako opening band pro první evropské turné právě své party Boney M. „Erupce“ měla v letech 1977-1980 hity jako „I Can´t Stand The Rain“ (pův. od Ann Peebles), „Party, Party“, „Leave A Light“, „One Way Ticket“ (pův. od Neila Sedaky), „Go Johnnie Go“. Zpěvačka Precious Wilson se od „Erupce“ (nikoli ale od producenta Fariana) osamostatnila někdy v roce 1979, kdy jí vyšel cover-singl „Hold On, I´m Coming“ (pův. od Sama & Davea) v disco-funkovém hávu. Ve stejném hopsavém duchu pak natočila samostatné LP „We Are On The Race Track“ (1980, např. „Cry To Me“, „Funky Dancer“, „Stop Runnin´“ pluis covery „I Need You“, vycházející z hitu Solomona Burkeho, a pak „Killing Me Softly“, pův. od Roberty Flack). Pak měla drobné hitíky v písních „Raising My Family, v „I Don´t Know“ a v „I´ll Be Your Friend“, z dalších songů lze uvést třeba „Red Light“ nebo „The Jewel Of The Nile“.
Farianova „dílna“ se stala jednou z nejopovrhovanějších a zároveň nejlépe vydělávajících produkcí na evropském kontinentě. Mimo Farianovu stáj působila další podobná parta, Goombay Dance Band, kterou založil německý zpěvák Oliver Bendt. Směs karibského calypsa, popu a eurodiska, vrtící se zpěvačky-tanečnice, původem z Karibiku, hry s ohněm, a letní hit „Sun Of Jamaica“ (1979). A dle jednoho mustru pak vyrobené další, méně známé kusy jako třeba „Aloha-Oe, Until We Meet Again“, „Eldorado“ a „Seven Tears“.
Zpěvačka Boney M Liz Mitchellová se před vznikem výše jmenované bídy prezentovala v mezinárodním pop-gospelovém vokálním souboru Les Humphries Singers, vzniklém na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Hamburku okolo anglického skladatele, zpěváka a klávesisty Lesa Humphriese. Módní a značně nablblá záležitost pro mejdany se šampáněm a hlavně pro TV-estrády - afra, saténové košile a kalhoty do zvonu, to vše lemováno kolovrátkovými hity „(We´ll Fly You To The) Promised Land“, „We Are Going Down Jordan“, „Take Care Of Me“, „Mexico“ (parafráze na Jimmy Driftwooda), „Mama-Loo“ (parafráze na Beach Boys), „Carnival“, „Kansas City“, „I´m From The South“, „Do You Wanna Rock And Roll?“ nebo „Sing Sang Song“. Vokalisty tu třeba byli Jimmy Bilsbury, Jürgen Drews, Elvira „Puppa“ Herbert nebo Earl Jordan. Určitou zajímavostí je, že ve skupině nějaký čas zpívali i John Lawton, člen Lucifer´s Friend a pozdější frontman Uriah Heep, nebo funk-soulový Skot Don Adams (ex-Love Generation). Les Humphries později napsal ústřední melodii k německému seriálu „Derrick“, ale kvůli neplacení daní musel z NSR uprchnout do Anglie.
Určitou konkurencí byl „singerům“ vokální soubor Love Generation, jehož největším hitem je dodnes reklamní písnička „Nimm die grosse echte Frische“ opěvující emerickou žvejkačku. Dva chlapíci (mj. právě Don Adams, viz výše) a tři holky na sebe prvně upozornili v období 1971/1972 singlovými halekačkami „Love For Everybody“, „Israel“, „Think It Over“, „Picture Perfect In My Mind“, „Keep The Circle Turning“ a „Something To Believe In“, z nichž se většina objevila na LP „Here We Are“ (1972). Pak přišla zmíněná žvýkačka, a pokračovalo se ve stejném modu se singly „Good Vibrations Coming“, „Goin´ Downtown“, „It´s Too Late To Return“, „Bye Bye Baby Goodbye“ včetně verzí slavných zahraničních skladeb jako „Paperback Writer“ od Beatles, nebo „Dancing In The Street“ z repertoáru Marthy & The Vandellas atd. atd.
Zpěvák, kytarista a skladatel Drafi Deutscher upadl na konci sixties v NSR v nemilost pro „veřejné pohoršení“ (močení před dětmi), a sedmdesátkami nenápadně proplouval buď s různými pseudonymy, nebo jen jako skladatel pro druhé interprety. Nazpíval anglicky „United (Te Deum)“ (1971), což byla znělka Eurovize, psal houpavý německý dechno-pop pro Tinu Rainford nebo pro Boney M, a pro sebe coby Mr. Walkie-Talkieho jednu z nablblých hopsavek „Be My Boogie Woogie Baby“ (1977), nebo coby Jacka Goldbirda country-disco songy „Can I Reach You“ či „Take A Look“. Až jeden nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo si dělá prdel.
Nyní mezi tou německou bídou světlejší výjimka.
Ve druhé polovině sedmdesátek postavil v NSR knírkatý rakouský klávesista, baskytarista, zpěvák a producent Kurt Hauenstein těleso Supermax, míchající klávesový space-impresionismus s disko-funkem, new wave, karibskými rytmy a art-rockem. Přičemž výsledné tracky měly sloužit hlavně k tanci. První elpí dostalo varovný název „Don´t Stop The Music“ (1976, např. „I Am What I Am“, „Don´t Stop The Music“, „Dance Dance Dance“, Push Push /Sexy Chocolate Girl/“, „Supermax“). Dvojka „World Of Today“ už se snaží znít sevřeněji, kraftwerkovsky jednodušeji, minimoogy zde často vítězí (1977, hit „Lovemachine“, dále např. „Be What You Are“, „World Of Today“, „Camillo“, „I Wanna Be Free“). Nu, a slabší trojka „Fly With Me“ navrací se do Afriky (1979, např. „African Blood“, „It Ain´t Easy“, „Fly With Me“). Je třeba poznamenat, že přes všechnu tu nesourodost to jistě mělo svoje nepopiratelné kouzlo, a oproti zde popsanému okolí téměř hýřilo nápady.
Takže fajn, a nyní se opět ponořme do nejhlubšího bahna vkusu.
Na hopsací pop-dechovku LHS na konci 70.let navázalo ještě podivnější a odpudivější německé seskupení nazvané Dschinghis Khan s hity jako „Dschinghis Khan“, „Moskau“, „Hadschi Halef Omar“, „Loreley“, „Himalaya“ atd. Poslouchatelné snad pouze na Oktoberfestu a nejlépe v bezvědomí.
Skutečnými dětskými hvězdami se v Německu stali The Teens, bubble-gum partička cca čtrnácti-patnáctiletých teenagerů, která vládla časopisu Bravo v letech 1978-79. Byl to v podstatě stejný model, který němečtí producenti zopakovali o nějakých pětadvacet let později s Tokyo Hotel. Z disco-pop-rockových hitů The Teens jako třeba „Gimme Gimme Gimme Gimme Gimme Your Love“, „We´ll Have A Party Tonite“, „Funny Money Honey“, „Here I Stand“, „Feelin´ Right On Staurday“, „1-2-3-4 Red Light“, „Baby Blue“ se tehdejší dětské publikum v NSR mohlo zbláznit, dneska už si je nikdo nepamatuje (snad tedy vyjma té části tehdejšího dětského publika, která odmítla dospět). Disco-mužem přelomu 70.-80. let byl v Německu zpěváček Marc Seaberg, který tehdy vypustil mezi vrtiprdelníky něco trdlovaček jimiž byly třeba „Looking For Freedom“ (té se o 10 let později zmocnil David „Pobřežní hlídka“ Hasselhoff), „California Gold“, „Holly-ho Havana“, „Cuckoo“, „Holiday“ nebo s pop-rockovým projektem Lipstick ještě „Never Give It Up“ a „Tomorrow,Comes, When Memories Are All Over“.
Z Německa přejdeme do Itálie přes – Francii. A navíc hudebně vystoupáme dost vysoko, což nám však při vstupu do Itálie nevydrží a opět to povážlivě klesne. Nicméně: státní občanství francouzské, ovšem původem z karibského ostrova Martinique – to byla skupina Gibson Brothers, kterou tvořili Chris (voc, perc), Patrick (ds, voc) a Alex (ks, voc) Gibsonovi. Šlo o kvalitní záležitost, trojice totiž do diska implantovala i prvky muziky karibské oblasti (jak jinak, že), najmě salsu. Zaujal také mohutný soulový hlas Chrise Gibsona. Prvně o sobě trio dalo vědět pařižskými singly „Come To America“ a „Non-Stop Dance“ (1976), následovalo SP „Heaven“ (1977). Doporučuje se LP „Cuba“ (1979, hit „Cuba“, dále např. „Better Do It Salsa“, „West Indies“, „Que Sera Mi Vida“). Jinak měli do konce seventies Gibsonovci ještě další hity jako „Ooh, What A Life“, „Latin America“, „Dancin´ The Mambo“, „Marianna“ a „Rio Brasilia“. A v roce 1983 „My Heart´s Beating Wild“.
F. R. David byl pseudonym francouzského zpěváka a kytaristy tuniského původu Roberta Fitoussiho. Ten se pohyboval v popu od poloviny šedesátých let (hitíček „Symphonie“, 1967), v první půli další dekády spolupracoval s Vangelisem, a měl popovou kapelu Cockpit. Od roku 1974 sezónu působil v nejznámější francouzské rockové skupině Les Variations, s níž nazpíval hit „Superman Superman“. Poté se dal na sólovou dráhu a prorazil začátkem osmdesátek s určitým synth disco-rockem, do kterého pěl svým vysokým něžným chlapeckým voicem, se snahou být jakýmsi francouzským Michaelem Jacksonerm. Jeho hit „Words“, který byl dvojkou v UK a bodoval i v USA, pak pocházel ze stejnojmenného LP „Words“ (1982, dále ještě „Someone To Love“, „Take Me Back“, „Music“, „Pick Up The Phone“). Následné snahy s dalšími podobnými cukrkandly už zůstaly neúspěšné (singly jako „I Need You“, „Play A Little Game“, „Sand Dunes“, „This Time I Have To Win“, „Sahara Night“).
No, a teď tedy do tej Itálie.
V italském „před-moroderovském“ období vzbudily ohlas prďavkově srandovní songy bratrů, prezentujících se pod hlavičkou Oliver Onions - těmi bratry byli Guido (g, fl, voc) a Maurizio (ks, g, voc) De Angelisovi. Na druhé straně je fakt, že často se na svých nahrávkách objevovali pod svými skutečnými jmény, občas volili pseudonymy, pro sebe i pro své skupiny. Jejich hudba nebyla přímo disco, spíš od všech stylů kousek, nicméně důležité bylo, by posluchač mohl si u ní podupávat a vrtět zadkem. Těžko říci, kde brali inspiraci, snad u Bonzo Dog Doo Dah Band, Fortunes nebo Mungo Jerry, občas se jim z toho vylíhlo i něco, co připomínalo folk-rock Simona & Garfunkela („Don´t Lose Control“, „I Don´t Mind About Tomorrow“), a občas uměli i přitvrdit („Goodbye My Friend“). OO se většinou interpretačně i kompozičně zaměřovali na filmové písničky a to se specializací na veselohry s Budem Spencerem a Terencem Hillem (songy jako třeba „Trinity Stand Tall“, „Flying Through The Air“, „Angels & Beans“, „Dune Buggy“, „Rocky Joe“, „Bulldozer“, „Stairshine Rainbow“, „Sphinx“, „Fantasy“, „What´s Goin´ On /In Brazil/“), na veselohry jejich napodobitelů Paula L. Smithe a Antonia Cantafory („You Can Fly“, „On My Way“ v rámci projektu Dream Bags), či jiné („Verde“, „Orzowei“, „Freedom Rainbow“, „Santa Maria“ - uff! uff!). Jejich dodnes nejslavnějším hitem je však na jejich poměry docela „promáklá“ skladba „Sandokan“ (1976) ke stejnojmennému seriálu.
I bývalý italský rock´and´roller a stále herec Adriano Celentano, u nás známý songem „Il ragazzo della via Gluck“ (1967, zpívala ho Naďa Urbánková s textem „Závidím“) a následně svou letní písní „Azzuro“ (1968), se v sedmdesátých letech otřel o disco. Nejprve v dvaasedmdesátém natočil v pop-funkovém rytmu song podivně nazvaný „Prisencolinensinainciusol“, což byl jakýsi předchůdce rapu, ve kterém Adriano zpíval komolenou angličtinou. Tento nápad posléze použil ještě v písni „Svalutation“ (1976). A později, téměř ve svých čtyřiceti letech překvapil diskotékovým singlem „When Love“/„Somebody Save Me“ (1977). Co se týče jeho herecké dráhy, lze uvést filmy „Serafino“ (1969, režie Pietro Germi), „Bluff“ (1976, Sergio Corbucci), „Il bisbetico domato“ (1980, F.Castellano - G.Moccia), Innamorato pazzo“ (1981, F.Castellano - G.Moccia), „Bingo Bongo“ (1982, Pasquale F. Campanile). V roce 1975 se celá Itálie rozhicovávala z kapely I Santo California a jejího songu „Torneró“. Formace pak měla ještě jeden hit, vemlouvavý ploužák „Monica“. Duo Al Bano & Romina Power se šest let marně mrcasilo v italském popu (krátkodeché úspěchy se songy jako “Dialogo“, „We´ll Live It All Again /Lo riviveri/“), až teprve na začátku 80. let zabodovalo singly „Sharazan“, „Felicitá“ (největší hit) a Ci sará“.
Jinak zmínění Oliver Onions s Moroderem měli dosti velký vliv na tvorbu toho, čemu se později začalo říkat italské disco a s příšerností sobě vlastní zasáhlo i naše luhy a háje.
V tomto ohledu je třeba připomenout nechvalně známou italskou popovou skupinu Ricchi e Poveri - ta po takových těch taliánských ploužácích a la „Piccolo Amore“ zanesla na přelomu 70. a 80. let éter a diskotéky jednoduchými hopsavkami „Sara Perce Ti Amo“, „Made In Italy“ nebo „Mamma Maria“, při kterých se rockerům otvíraly kudly v kapse.
Velmi poklesle (a dosti podobně jako OO nebo ReP) si počínal též holandský ansámbl George Baker Selection vedený zpěvákem, kytaristou a skladatelem George Bakerem (vl. jm. Johannes „Hans“ Bouwens). Ten vydělal majlant na známém a oblíbeném hitu „Little Green Bag“ ze stejnojmenného alba (1969/1970, dále např. „Fly“, „Winter Time“, „Dear Ann“, „Goodbye“, „I Wanna Love You“). Z dalších písní lze uvést třeba „Suicide Daisy“, „Sunday Lover“, „Cindy“, „Love In The World“, „I´m On My Way“, „Baby Blue“, „Israel“, „I´ve Been Away Too Long“. V tom čase zkoušel jakýsi primitivní country rock, nevěrohodně srdcervoucí ploužáky, ale svého umca-popu se nevzdával. V éře bratrů de Angelisových pak dodal dechovkovo-popové úpravy skladeb jako třeba „Una La Paloma Blanca“ a své vlastní „Morning Sky“. Nejpříšernější střední proud zaměřený zejména na velmi buranské publikum. A ani se neptejte, jestli s tím měli GBS úspěch…
Eurovizní britská parta zvaná Brotherhood Of Man měla dvě období různých sestav – z toho prvního, řekněme soul-popového, po ní zůstal hit „United We Stand“ (1970) a songy jako „Where Are You Going To My Love“ nebo „Reach Out Your Hand“. Po přeskupení do modelu, kterým dobyla svět ABBA (dva chlapi a dvě baby) v sestavě Martin Lee (voc, g), Lee Sheridan (voc, g), Nicky Stevens (voc, p), Sandra Stevens (voc) měla i ona určitý sukces s takovým tím občas dechovkovým europopem, byť občas šmrnclým něčím jako disco-funk (píseň „Lady“). V období 1975 - 1978 vyprodukovala několik, zejména evropských hitů v čele s „Save Your Kisses For Me“ (1976), z těch dalších to byly „Kiss Me Kiss Your Baby“, „Oh Boy“, „Angelo“, „Figaro“, „Beautiful Lover“. Z dalších songů je možné uvést „Let´s Love Together“, „Cry Thief“, „Highwayman“, „You Can Say That Again“, „Lullaby“, „Middle Of The Night“, „Goodbye Goodbye“. Takže goodbye, že…
Stejného producenta jako výše zmíněný Carl Douglas měl i britský zpěvák Johnny Wakelin, který dostal nápad využít popularity slavného boxera Muhammada Aliho, jenž v té době sváděl své zásadní bitvy, a složit mu písněmi jakýsi hold. A vyšlo mu to – singly „Black Superman (Muhammad Ali)“ (1975) a vcelku povedený „In Zaire“ (1976) se dostaly do hitparád. Po několika podobných písních „Africa Man“, „Dr. Frankenstein´s Disco Party“, „Lay Down And Rock Me“ se Wakelin ze scény pomalu vytratil. Přibližně stejnou hudební životnost měli dva typičtí angláni, co se navlékli do havajských košil, pojmenovali se Typically Tropical, a začali orat singlovou líchu s letními hity. Nakonec si pár šupů vydělali, nejvíce pak s disco-reggae SP „Barbados“/„Sandy“ (1975).
Jo, a pamatujete se ještě na toho podivného Švéda jménem Harpo (voc, g), jenž si říkal „rock´n´rollový klaun“, přestože v tom čase s rock´n´rollem měl už houby co společného a své vtipnosti rozuměl jen on sám? Napřed s prďavkovým euro-popem létal po exotických destinacích („Honolulu“, „Sayonara“), poté si zkusil něco „jako-glam rock“ typu „My Teenage Queen“, „Baby Boomerang“ nebo „Rock´n´Roll Maskin´“. Jenže se to moc nechytalo. Zachránil ho až v půli dekády disco-pop – to byly takové ty skočné typu „Movie Star“, „Motorcycle Mama“ (obě 1975), nejznámější „Horoscope“ a „Rock´n´Roll Clown“ (obě 1976), později neúspěšné „In The Zum-Zum-Zummernight“, „Bianca“, na začátku osmdesátek pak „She Loves It Too“, „Yes, I Do“, „Rain And Thunder“, „Ligh A Candle“. Huh!
Do euro-diska zařazujeme také zpěvačku zastřeného hlubokého hlasu, sexuální lvici Amandu Lear, která byla jakousi diskotékovou Nico, přičemž její sound obsahující prvky new romance, osciloval mezi naprostou nablblostí a záblesky určité dekadentní geniality. Původ neznámý (snad britsko-francouzský, mluvila pěti jazyky), věk neznámý, na konci sixties a začátku seventies modelka, blízká Stounům, Beatles, Davidu Bowiemu, Roxy Music. Debutovala elpím „I Am A Photograph“ (1976/1977, např. „I Am A Photograph“, „Blood And Honey“, „Tomorrow“). Následně měla velký kontinentální hit „Follow Me“, který pocházel z její nejúspěšnější desky „Sweet Revenge“ (1977/1978, dále třeba „Enigma /Give A Bit Of Mmh To Me/“, „Gold“, „The Stud“, „Queen Of Chinatown“, „Run Baby Run“). Její další dvě elpíčka, „Never Trust A Pretty Face“ (1978/1979, např. „The Sphinx“, „Fashion Pack“, „Dreamer /South Pacific/“, „Forget It“, „Black Holes“, „Intellectually“) a „Diamonds For Breakfast“ (1979/1980, např. „Rockin´ Rollin´ /I Hear You Nagging/“, „Fabulous /Lover, Love Me/“, „It´s A Better Life“, „I Need A Man“), už tak úspěšná rozhodně nebyla. Uveďme snad tedy některé další songy jako například „Nymphomania“, „Red Tape“ či „No Regrets“. Amandin deklamativní projev snad možná někoho vzrušoval, ale rozhodně více vzrušení vyvolával její atraktivní vzhled. Slavný surrealistický malíř Salvator Dalí, jemuž byla múzou, o ní jednou prohlásil, že má „nejkrásnější kostru na světě“.
Do žánru zařazujeme i britskou zpěvačku Tinu Charles, která v branži začínala už v patnácti na konci 60. let, s jejím hitem „I Love To Love“ (1977) a dalšími singly „Dance Little Dance“, „Dr. Love“. Měla ale nějakou problematickou smlouvu - předtím vystupovala co členka Brit-disco-formace 5000 Volts, a přestože nazpívala její ústřední hit „I´m On The Fire“ i singlové béčko „By Love“ (1975), tak jí to snad ani nebylo uznáno… Samotná formace pak vyrobila ještě hitík „Doctor Kiss Kiss“ (1976) a ploužák „Take Me Back“ (1977) a rychle zvadla. Klasickým příkladem pianistky nezpěvačky, která tak bohužel přesto činila, byla Angličanka Lynsey de Paul. Zbylo po ní několik nezajímavých songů, přednesených jejím tenkým žvatlavým hláskem konipáskem jako třeba „Sugar Me“ z debutového alba, nazvaného škodolibě „Surprise“ (1973, dále např. „Mama Do“, „Ivory Tower“, „Sleeping Blue Nights“). Z dalších písní je možno uvést třeba „Getting A Drag“, All Night“, „Won´t Somebody Dance With Me“ nebo eurovizní singl „Rock Bottom“, který zpívala v duetu s Mikem Moranem.
Angličanka Dee D. Jackson pěla do klasického disco-soundu typu space-disco, ale je fakt, že občas se v těch písních vyskytla i elektrická kytara. Měla hit „Automatic Lover“, který se ovšem chytil jen doma, pak ještě mikro-hitíky „Meteor Man“ a „S.O.S. (Love To Rescue)“ a pár těch nebodujících singlů s gitárou, jako třeba „Fireball“, „Thunder And Lightning“ nebo „Shotgun (How Do You Want Your Love)“. Záležitost období cca 1978-1980, a konec. Skotka, vystupující pod pseudonymem Aneka se stala pohříchu další ze série zpěvaček jednoho hitu. Jmenoval se „Japanese Boy“ a pocházel z jejího jediného alba „Aneka“, pohybujícího se někde na pomezí diska a nové vlny (1981, dále např. „Little Lady“, „Ooh Shooby Doo Doo Lang“, „I Was Free“, „Be My Only Karma“).
Patří sem také dívčí trio Luv´ z Holandska (v čele s modelkou Margou Scheide) a jeho, trapnost vzbuzující říkankové dechno-disco hity „You´re The Greatest Love“ (1977), „Trojan Horse“, „Casanova“ (oba 1978/1979), „Ooh, Yes I Do“ (1979) a „One More Little Kissie“ (1980). Po rozpadu Luv´ se zpěvačka Marga Scheide dála na sólovou dráhu pod značkou Marga & Deuce, když si k sobě sehnala dvě backvokalistky. A čím myslíte, že proháněla éter? Přece něčím podobným jako v době Luv´, jen už to nemělo ten dechovkový podklad. Ovšem doba byla jinde a její singly – ať už jako Marga & Deuce, nebo pod jejím vlastním jménem (např. „One, Two, Three… Bananas“, „Love Symphonie“, „Love Again“) propadly. V Západním Německu byla producentským výrobkem dívčí vokální trojka Arabesque, jejíž obsazení se ustálilo poté, co se hlavní zpěvačkou stala tehdy 17letá Sandra Lauer: z úplně původní sestavy zbyla jen Michaela Rose, z té druhé Jasmin Vetter. Trio mělo domácí hity „Take Me Don´t Break Me“ a „Marigot Bay“ (oba 1980, z téhož roku je i „rockárna“ „Helldriver“), plus pár dalších songů, které více prorazily v Japonsku a SSSR než doma - např. „City Cats“, „High Life“, „Love Is Just A Game“, „Make Love Whenever You Can“, „Midnight Dancer“, „Born To Reggae“, „In For A Penny, In For A Pound“, „Why No Reply“, „Pack It Up“, „Dance, Dance, „Dance“, v polovině dekády pak „Time To Say Goodbye“, „Ecstasy“. Něco málo se poslouchat dalo (snaha o melodiku skupiny ABBA), ale více věcí byly umcačky na estrády. Sandra se po odchodu z tria dala na sólo dráhu a poté se stala součástí new age music projektu Enigma.
Mezi bizáry patří také španělské dívčí duo Baccara, jež tvořily v podstatě baletky María Mendiola (první hlas, když se pělo spanglish) a Mayte Mateos (jen refrény). Napřed zpívaly a tančily v podnicích na Kanárech pro německé turisty, a tam si jich všiml jeden německý hudební manažér. Dotáhl je do Hamburku, dal jim název, a na přelomu let 1976-1977 jim sehnal dum-čvachové výrobce songů, kteří disco smíchali s německou dechovkou a částečně flamencem. Tak se zrodily euro-hity dua jako „Yes, Sir, I Can Boogie“ (hit léta 1977), „Sorry I´m A Lady“, „Granada“, „Parlez-vous Francais?“, „Darling“, „The Devil Sent You To Lorado“. A výsledek? Strašlivý španělský kamélie..
Patří sem i projekt Santa Esmeralda zpěváka a multinstrumentalisty Leroye Gomeze, jenž se zaměřil na převod kdysi slavných rockových hitů do disko-verzí („Don´t Let Me Be Misunderstood“, „Gloria“, „House Of The Rising Sun“). Takové to užvatlané kotvaldo-hložení ve spojení s new wave a soulem předváděla mužská londýnská trojka Imagination („Flashback“, „Body Talk“, „Just An Illusion“). To samé předváděli na začátku eighties Bucks Fizz, kvarteto vyžehlených a vytlemených zpěváčků (2 kluci a 2 holky), co maj vždycky udělaný úkoly a nikdy neříkaj sprostá slova. Děs. Asi nějaká velmi nepovedená britská odpověď na níže uvedené slavné Švédy. Eurovizní disco-pop-rock a krátké období úspěchu se songy „Making Your Mind Up“, „Piece Of The Action“, „My Camera Never Lies“ a „The Land Of Make Believe“. A na závěr - do disco music bývají často zařazováni i zmiňovaní slavní Švédové, takto skupina ABBA (najmě kvůli diskotékovému hitu „Dancing Queen“).
S disco rytmem pracovali na svých nahrávkách němečtí elektroničtí experimentátoři Kraftwerk, rockoví impresionisté (Tangerine Dream, Jean-Michel Jarre), hojně ho používaly i některé kapely nové vlny (Talking Heads, Cabaret Voltaire, Human League), občas jazzmani (Herbie Hancock) funkeři (Bootsy Rubber Band) nebo - jak už jsme uvedli - také bývalí exponenti glam rocku: David Bowie, Rod Stewart, Queen, Kiss, nevyjímaje z toho ani v té době velmi zmatené Rolling Stones. A když už jsme uvedli Kiss: dobře si pamatuji jak několika pravověrným rockerům spadla brada, když slyšeli jejich diskárnu „I Was Made For Loving You“. Silnou pozici diska naznačuje i v knize „Dáblův hlas – Heavy Metal“ zpěvák Dee Snider z heavymetalové skupiny Twisted Sister: „Disco bylo natolik dominantní, že rockové kapely těžko hledaly práci. Disco bylo prostě úplně neovladatelné. Z dnešního pohledu to byl výraz životního stylu. Ta hudba vyjadřovala víc než jen zvuk, který se nám nelíbil – představovala určitou část populace. Disco mládež byla jedna skupina a heavymetalová druhá.“
Zásadním způsobem vstoupilo disco do světové módy. Mužský, ale i ženský černošský účes „afro“, vyznačující se do tvaru koule natupírovanou bohatou hřívou, si vzalo z funky hudby, kde jím černošští umělci reagovali na všeobecně rozšířenou bělošskou módu dlouhých vlasů už na konci 60. let. Není bez zajímavosti, že o českých máničkách, honosících se tímto účesem, se říkalo, že mají na hlavě tzv. „endžílu“, dle americké bojovnice za práva černochů Angely Davisové, která nás navštívila, pochopitelně včetně svého účesu, v roce 1971 (tedy… hoši od Slye a jeho Stoneovské famílie nebo zpěvačka Marsha Hunt, neřkuli Billy Preston měli „endžílu“ ještě objemnější, takže by se účes měl pojmenovat správně po někom z nich, ale oni k nám tehdy nepřijeli…). Většina bělochů ale nosila tužidlem a lakem nadýchané hřívy, dlouhé přesně tak, aby příliš neprovokovaly, ale aby společně s hraným úsměvem plným zdravých bílých zubů zároveň přilákaly davy dívek. Kotlety nutné a kníry nikdy ne na závadu. Huh!! Dívky mívaly trvalou i přirozené rovné vlasy. Dalším atributem disco módy bylo barevné blýskavé oblečení, jež si vypůjčila z glam rocku, včetně bot s vysokými silnými podpatky a stejně vysokou podezdívkou pod chodidly, kterým se říkalo „platformy“. Dívky si oblíbily přilehlé saténové kalhoty (nebo celé komplety), které na pěkné figuře působily velice sexy, anebo krátké bavlněné (nejlépe bílé) komplety, potištěné nějakým dětským tématem (kočička, pejsek, žížalka) a rozdělené páskem z kimona. Muži pak vynikali barevnými kalhotami s vysokým pasem a obrovskými všezametajícími zvony nohavic. Vládnoucími barvami byly bílá a růžová. Tak nějak to vypadalo v polovině 70. let.
Tato móda se postupem dekády dále modifikovala – na přelomu sedmé a osmé dekády satén u dívek zůstal ale doplnily ho lehké vlnité šaty a sukně, na svých koncích jakoby roztřepené. Zvláštní oblibu si také získala bavlněná trička (nejlépe bílá), pod kterými bylo snadnější vidět narýsované obrysy ňader. A k tričkům místo minisukní raději při tanci méně odhalující mini-šortky. Správné výšce dívek pak hodně pomáhaly boty na vysokém podpatku, zvané candies, jež ve filmu „Grease“ (Pomáda) proslavila Olivia Newton-John v roli dívky Sandy. Muži na hlavách často s trvalou a později i melíry si oblíbili též bavlněná trička, pod kterými bylo lze naleznout výsledek statisíců hodin trávených v posilovnách a na návštěvách lékáren. Přesto se ale stále více z nich začalo promenádovat v bílých polyesterových košilích, rozepnutých přesně natolik, aby bylo možné zahlédnout množství zlata okolo krku či hrudní ochlupení (na rozdíl od dneška tehdy letělo).
U diska, které se stalo od konce 70. let víceméně bělošskou záležitostí, nikdy nešlo o muziku, ale o určitý životní styl, který se opíral zejména o samoúčelnou exhibici – byla zde snaha o upoutání pozornosti s vidinou následného sexu, ať už v hetero nebo homosexuální rovině. Frank Zappa kdysi poznamenal, že diskotéky jsou vlastně takové umělé buňky na rozmnožování. A když se to celé znásobilo míchanými alkoholickými nápoji a pořádnou lajnou koksu, mnohdy se ani nevědělo kdo s kým, kdy, kde a někdy i jak. Diskotéky se pak vyznačovaly stejně nablýskaným prostorem jako její návštěvníci. Hojně se využívalo systémů zrcadlových stěn, barevných světel a který diskotékový klub neměl pod stropem neustále se otáčející blýskavou „disco kouli“, nebyl hoden ni jen zmínky.
Z předcházejících řádků lze vyčíst, že o žánru disco nelze napsat mnoho zajímavého, protože daleko zajímavější než hudba sama je spíš prostředí, ve kterém se hrál a design diskotékových hostů (stačí se jen podívat na Simpsony – Disco Stu je prostě k sežrání). Přesto tato prostinká, jednoduchá a vyloženě taneční muzika, jejíž vrcholná éra trvala cca 5-6 let, ovlivnila vývoj pop music mnohem víc, než si to pravověrní rockeři myslí. Nejenže zasáhla spoustu rockových kapel (viz. výše) a podřídila si směry z nichž vznikla, tedy soul a funk (jež jí poklonkují prakticky dodnes), ale díky svému pozdějšímu spojení s novou vlnou a následnou narcistickou hypermasturbací v klipech na kanálu MTV, hnula na konci 80.let i s novou generací youth culture. Disco se tak stalo kmenovým soundem elektronické taneční hudby 90.let, například o takovém chicagském house lze bez skrupulí říci, že je jeho přímým pokračovatelem.
