Pop soul a pop rock

Dekády: 70. léta

Žánry: Pop rock & Beat, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

Diana Ross, cca 1975-6

Přes otřesy konce 60. let (revoluční rok 1968, zastřelení Martina L. Kinga, hořící ghetta) soul a funk vstoupily i do další dekády. Prostě bylo třeba vydělávat dál a protože staxovský a tamla-motownovský model se i přes britskou invazi ukázal jako úspěšný, nebylo důvodu z rozjetého vlaku vystupovat.

Šéf detroitského Motownu Benny Gordy Jr. byl mj. také manželem pěvy Diany Ross, takže v okamžiku, kdy v devětašedesátém opustila Supremes, se postaral i o její samostatnou dráhu. Vybrané písničky byly přímo šité na její soulový projev, pracovalo se též s výraznou taneční choreografií. Gordy se Dianu snažil cpát do těch nejluxusnějších podniků v NYC a v Las Vegas a samozřejmě hodně do telky. V ní měla dokonce svůj vlastní pořad. V roce 1972 si zahrála roli Billie Holidayové ve filmu „Lady Sings The Blues“ (1972, režie Sidney J. Furie). To všechno ji mělo vystřelit na vrchol showbyznysu a také vystřelilo. Rovnice „Gordy Jr. = úspěch zaručen“ opět fungovala naprosto perfektně, a Rossová se stala hvězdou první velikosti. Právě středně-proudým písničkám z Dianina prvního období, přirozeně propojujících její soulový projev, téměř muzikálové melodie, jednodušší funky rytmiku s občasným šmrncnutím rockového riffíku a to vše zabalené v téměř kabaretní prezentaci, začali někteří hudební publicisté říkat pop soul nebo funk-pop. Později, ve druhé polovině 70.let Rossová (také zcela přirozeně) vplula i do světa diskoték. Zkusme vyjmenovat některé její hity a songy z první poloviny sedmé dekády „Reach Out And Touch“, „Ain´t No Mountain High Enough“, „Now That There´s You“, „Ain´t No Sad Song“, „Remember Me“, „I´m Still Waiting“, „Touch Me In The Morning“, „Theme From Mahogany – Do You Know Where You´re Going To“, „One Love In My Lifetime“, v disco období „Love Hangover“„The Boss“. Za nejlepší alba jsou považována dvě stejnojmenná „Diana Ross“ (1970) a „Diana Ross“ (1976).

A byla to právě Diana Ross, která objevila i partu černých mladíků v jejímž čele stál jedenáctiletý zpěváček, jménem Michael Jackson. Jednalo se o pop-funk (a trochu bubble-gum) skupinu s příznačným názvem The Jackson Five, neb všichni její členové dleli v úzkém příbuzenském vztahu. A právě pět velmi talentovaných bratrů Jacksonových (Jackie, Jermaine, Tito, Marlon, Michael) se stalo v seventies kromě Stevie Wondera a Diany Ross tou nejlepší akvizicí soulové firmy Tamla Motown. Zejména první alba z počátku dekády byla úspěšná („Diana Ross Presents The Jackson 5“, 1969, „ABC“, 1970 „Third Album“, 1970), stačí vyjmenovat několik hitů – „I Want You Back“, „Who´s Loving You“, „ABC“, „The Love You Save“, „I´ll Be There“, „Mama´s Pearl“, „Never Can Say Goodbye“, „Sugar Daddy“, „Lookin´Through The Windows“, „Get It Together“, „Dancing Machine“ a po odchodu z Tamly a přestěhování se do Philadelphie ještě „Show You The Way To Go“ a „Shake Your Body“. Tehdy v kapele začal působit i nejmladší Randy.

Po rozpadu „five“ (spíše odeznění jejich slávy) se největší hvězdou stal pochopitelně rtuťovitý Michael Jackson. Ten ale působil samostatně už v době existence J-Five. Měl svá elpíčka jako třeba „Got To Be There“ (1971, hit „Got To Be There“, dále např. „Ain´t No Sunshine“, „Wings Of My Love“, „Rockin´ Robin“) a měl také velké hity („Ben“, 1972, „We´re Almost There“, 1975). Ve druhé polovině 70. let však i jeho sláva poněkud pohasla. Největší úspěchy zažil, až když sourozeneckou partu opustil a dal se do holportu se skladatelem Quincy Jonesem - více o tom v kapitolce MTV-skotačilové. Ale odborníci tvrdí, že pěvecky stejně nadaný jako Michael byl i jeho starší brácha Jermaine Jackson (hity „Daddy´s Home“, Let´s Get Serious“, „Let Me Tickle Your Fancy“, „Do, What You Do“, „I Think It´s Love“).

Úspěšnou funk-soulovou posilou Tamly Motown byli v 70. letech také alabamští Commodores, což se ukázalo už na jejich solidním debutu „Machine Gun“ (1974, skladby jako např. „Machine Gun“, „Gonna Blow Your Mind“, Young Girls Are My Weakness“, „The Bump“ nebo „I Feel Sanctified“). Dobrými deskami tohoto období jsou „Hot On The Tracks“ (1976, hit „Just To Be Close You“, dále např. „Fancy Dancer“, „Thumpin´ Music“) a „Commodores“ (1977, hity „Easy“ - známe od Faith No More, jest tak?, „Brick House“, dále např. „Funky Feelings“, „Funky Situation“). Jinak soubor vedli klávesista a skladatel Milan Williams a výborný černošský zpěvák a skladatel Lionel Richie. To je takový ten týpek s afrem a knírem, jehož písně jsou natolik vtíravě sladké, že při jejich nadměrné konzumaci hrozí posluchači vznik cukrovky. Dobrou chuť s sugar-hity „komodorů“ jako „Three Times A Lady“ a „Still“. Na jedné straně v disco-funkový a straně druhé ve sladce soulový soubor se během první poloviny dekády postupně proměnili i vokalisté z The Temptations. Roky jejich největší slávy už ale pominuly. Přesto občas nechali vzpomenout na své nejlepší okamžiky (songy „Papa Was A Rollin´ Stone“, „Funky Music Sho´ Nuff Turns Me On“, „Run Charlie Run“, „Masterpiece“, „Ma“, „Mother Nature“, „Plastic Man“, „Let Your Hair Down“, „You´ve Got My Soul On Fire“, „Happy People“, „Shakey Ground“, „Memories“). Za nejlepší desky tohoto období se považují „All Directions“ (1972) a „Masterpiece“ (1973).

Výborný zpěvák a skladatel Marvin Gaye se po smrti své pěvecké partnerky Tammi Terrell utápěl ve smutku a v drogách, navíc ho štvala i politická situace v USA. Tohle všechno nakonec dostal do svého sociálně-kritického majstrštyku „What´s Going On?“ (1971, hity „What´s Going On?“, „Mercy Mercy Me /The Ecology/“, „Inner City Blues /Make Me Wanna Holler/“, dále např. „Save The Children“, „Flying´ High /In The Friendly Sky/“), který bývá mnohde označován za nejlepší desku černého soulu. Vzápětí měl hit v písni „Trouble Man“ ze soundtracku ke stejnojmennému  filmu „Trouble Man“ (1972, dále např. „Don´t Mess With Mister ´T´“, „Main Theme From Trouble Man“, „´T´ Stands For Trouble“). Na Gayeových skladbách bylo zajímavé zejména skloubení zpěvákova soulového projevu s často etnickým podkladem (latina a afro) a podkladovými lesy smyčců, malujícími mnohdy hodně psychedelické motivy.

Gaye v tomto křížení pokračoval i na dalších nahrávkách – v roce 1973 vydal další velmi úspěšné album „Let´s Get In On“ (hit „Let´s Get In On“, dále např. „Come Get To This“, „Keep Gettin´ It On“, „Please Stay /Once You Go Away/“), ve stejném roce desku s Dianou Ross „Diana & Marvin“ (hit „You Are Everything“). V šestasedmdesátém kritika nešetřila chválou nad deskou „I Want You“ (1976, např. „I Want You“, „After The Dance“, „Feel All My Love Inside“) a ceněn je i živák „Live At The London Palladium“ (1977, mj. s hitem „Got To Give It Up“). Poté, přestože kvalita jeho desek si nadále držela slušnou úroveň (např. 2LP „Here My Dear“, 1978, songy „A Funky Space Reincarnation“, „Anger“, „When Did You Stop Loving Me, When Did I Stop Loving You“, „Is That Enough“) a některé songy i z počátku 80.let jsou dobré („Praise“, „Sexual Healing“), následoval zpěvákův osobní i ekonomický úpadek (drogy, finanční problémy). V roce 1984 byl během hádky zastřelen vlastním otcem.

Další dítě Tamly Motown, zpěvák a skladatel Smokey Robinson dal na začátku 70.let vale skupině The Miracles, a začal se věnovat sólové dráze. Nelze říci, že by byla nějak moc úspěšná, ale o úplný propadák také nešlo. Smokey prostě s tím svým vysokým chlapeckým hlasem a písněmi většinou o lásce ve všech podobách proplouval popbyznysem tu na hladině, tu pod. Z desek je možno uvést první tři: „Smokey“ (1973, např. „Baby Come Close“, „Just My Soul Responding“, „Sweet Harmony“, „Silent Partner In A Three Way Love Affair“), „Pure Smokey“ (1974, např. „It´s Her Turn To Live“, „Love Between Me And My Kids“, „I Am I Am“, „A Tattoo“) a „A Quiet Storm“ (1975, hit „Baby That´s Backatcha“, dále např. „The Agony And The Ecstasy“, „Quiet Storm“, „Coincidentally“). Pak spíše ploval pod hladinou a navrátil se na ni hitem „Being With You“ ze stejnojmenného alba „Being With You“ (1981, dále např. „You Are Forever“, „Who´s Sad“, „I Hear The Children Singing“). 

Dívky ze Supremes s novou hlavní zpěvačkou Jean Terrell poněkud zostřily svůj výraz, v letech 1970-71 vydaly několik úspěšných singlů („Up The Ladder To The Roof“, „Stoned Love“, „Nathan Jones“ a „Floy Joy“), ale pak už jejich sláva pomalu doznívala. V roce 1976 trošku svitlo se songem „I´m Gonna Let My Heart Do The Walking“, ale to bylo asi tak vše. Připomínkou toho, jak zněly po odchodu Rossové, je pak výběrová deska „The Supremes At Their Best“ (1987). Když uděláte na konci sixties dobrý cover Stounů („Jumpin´ Jack Flash“), je určitý předpoklad, že to dotáhnete daleko. Bohužel, smavá mississippská pěnice Thelma Houston, taktéž vydávající u Tamly, zažila vskutku úspěšnou sezónu pouze jednou – v roce 1976 měla hit „Don´t Leave Me This Way“ na desce „Any Way You Like It“ (plus „If It´s The Last Thing I Do“, „Any Way You Like It“). Ani bývalá motownská „vandellaMartha Reeves v seventies slávy moc nepobrala, přestože natočila velmi dobré album „Martha Reeves“ (1974, např. songy „Power Of Love“, „My Man /You Changed My Tune/“, cover „Wild Night“, pův. od Van Morrisona, cover „Dixie Highway“, pův. od Carole King) a do hitparád se dostal i singl „Love Blind“ (1975). A ještě dvě jména - slušné desky ve stylu funk disco natáčelo po svém opuštění Tamly Motown duo (Nicholas) Ashford & (Valeria) Simpson. Bodejť by ne, když předtím psalo pro Dianu Ross a Supremes. Namátkou zkuste třeba nějakou best ofku na které budou songy ze seventies jako např. „Don´t Cost You Nothing“, „It Seems To Hang On“, „Found A Cure“ či osmdesátkové hity jako „Street Corner“ a „Solid“.

Pro zpěvačku Dionne Warwick byla zlatým obdobím zejména šedesátá léta. Přesto se jí občas zadařilo i v následující dekádě. V polovině seventies měla hit „Then Came You“, a na jejich konci natočila úspěšné LP „Dionne“ (1979, s hity „I´ll Never Love This Way Again“ a „Deja Vu“, dále např. „After You“, plus cover „Letter“, pův. od The Box Tops). V nablýskaných osmdesátkách pak bodovala songem „Heartbreaker“, který pro ni napsali bří Gibbové (stejně jako jiné další, např. „You Are My Love“, „All The Love In The World“), a také měla takový ten domácký hit „That´s What Friends Are For“ (společně s Eltonem Johnem, Stevie Wonderem a Gladys Knight). I mezi ženským pop-soulem existovala v 70. letech sourozenecká vokální skupina, která ovšem nahrávala v Kalifornii. Pointer Sisters byly pro svůj velký stylový záběr (pop, soul, rock, country, swing, jazz) klasickým produktem pro nejširší vrstvy publika. Příznivě jsou hodnocena zejména desky „Pointer Sisters“ (1973), „That´s A Plenty“ (1974) a živák „Live At The Opera House“ (1974), z interpretovaných písní jsou nejznámější „Yes We Can Can“, „Wang Dang Doodle“, „Fairytale“, „Black Coffee“, „How Long (Betcha Got A Chick On The Side)“, „Going Down Slowly“, „You Gotta Believe“, „Don´t It Drive You Crazy“ a „Having A Party“, ve druhém – diskotékovém - období (konec 70. a první pol. 80.let) songy„Fire“, „He´s So Shy“, „Slow Hand“, „Automatic“ a „Jump (For My Love)“ a „Dare Me“.

V Kalifornii působil i majitel hlubokého sexy hlasu, mohutný černý zpěvák a skladatel Barry White, jenž původně pocházel z Texasu. Ještě dnes po zaslechnutí některého z jeho hitů mnohé z mladých dívek hore uroní kroupu a dole zasněně zvlhnou. White nejčastěji působil se svou kapelou Love Unlimited Orchestra, přičemž hudebně se jednalo převážně o pomalý funk, soul nebo o filadelfský diskotékový sound s mocnou podporou smyčců – někdy to znělo i jako filmová muzika. Občas trochu vadila neúměrná délka některých skladeb – na LP jich měl vždy tak pět, šest. Zpěvák natočil pár singlů už v sixties, třeba pěknou věcí je táhlý funkový singl „In The Ghetto“ (1970), ale úspěchu se nedočkal. Barryho nejúspěšnější období započalo v roce 1973 a táhlo se v podstatě až do osmasedmdesátého. V té době natočil songy jako „Never Never Gonna Give Ya Up“, „You´re My Baby“, „Walking In The Rain With One I Love“, „Love´s Theme“ (instrumentálka), „I´m Gonna Love You Just A Little Bit More Baby“, „Never Never Gonna Give Ya Up“, „Can´t Get Enough Of Your Love, Babe“, „Mellow Mood“, „I Can´t Believe You Love Me“, „You´re The First, The Last, My Everything“, „What Am I Gonna Do With You“, „Let The Music Play“, „It´s Ecstasy When You Lay Down Next To Me“ „Your Sweetness Is My Weakness“ či „It´s Only Love Doing Its Thing“ nebo cover „Just The Way You Are“, pův. od Billy Joela. Na vrcholech žebříčků se také octla alba „Stone Gon´“ (1973) a zejména „Can´t Get Enough“ (1974). Nejprodávanějšími LP byla ta z konce jeho úspěšného období, jmenujme třeba „The Man“ (1978).

Jestliže Barryho hlas působil sexy na osoby něžného pohlaví, jeho ženským opakem byla nepochybně Millie Jackson, jejíž rockově provokativní až kontroverzní projev vyvolával u chlapů nezvladatelné vášně. Inu to víte, černá kráska s kočičima očima a rty skoro jak reklamou na… , obepnutá v glamově nablýskaných hadrech a končící vždy na vysokých podpatcích, bylo prostě něco. A navíc ten nádherný vykouřený hlas staré čarodějnice. Prvním hitem se stala písnička „Ask Me What You Want“, později měly úspěch alba „Cought Up“ (1974, písně „If Lovin´ You Is Wrong I Don´t Want To Be Right“, „I´m Through Tryin´ To Prove My Love To You“, „Summer“), „Still Cought Up (1975, např. „Loving Arms“, „The Memory Of A Wife“, „I Still Love You“) a „Live And Uncensored“ (1979). Ve stejné době se po určité době úpadku podařilo uspět i dívčí vokální skupině LaBelle, tvořené zpěvačkami Patti LaBelle, Nona Hendryx (ta také dost skládala) a Sarah Dash. Jednalo se zejména o LP „Nightbirds“ (1974, hit „Lady Marmelade“, dále např. „What Can I Do For You?“, „Are You Lonely?“, „Don´t Bring Me Down“), ale svoji kvalitu měla i alba „Phoenix“ (1975, např. „Messin´ With My Mind“, „Take The Night Off“) a Chameleon“ (1975, např. „Get You Somebody New“, „Who´s Watching The Watcher“, „Gypsy Moths“).

Pro Tamlu Motown měla vedle Commodores velký význam i vokální skupina Gladys Knight & The Pips v čele se zpěvačkou Gladys Knight. Soubor prožil nejlepší období v desetiletí 1968-1978, kdy získal několik cen Grammy. Za nejlepší album je považováno „Imagination“ (1973), z hitů jmenujme „Every Beat Of My Heart“, „I Heard It Through The Grapevine“, „The End Of The Road“, „Friendship Train“, „If I Were Your Woman“, „Help Me Make It Through The Night“, „I´ve Got To Use My Imagination“, „Midnight Train To Georgia“, „Neither One Of Us“, „Best Thing That Ever Happened To Me“, „On And On“ atd. atd. Lapačem Grammy (získal čtyři, většinou za zpěv) se stal také černý americký zpěvák Al Jarreau díky svému jazzově hranému popu. Kritici si ale nejvíce cení desky „We Got By“ (1975, skladby „We Got By“, „Susan´s Song“, „Spirit“, „You Don´t See Me“), která ovšem vznikla ještě v období před „lapaním Grammy“. Nejúspěšnějšími alby byla samozřejmě ta, poznamenaná diskozvukem – „This Time“ (1980, hit „Never Givin´ Up“, dále např. „Gimme What You Got“, „Distracted“) a „Breakin´ Away“ (1981, hit „We´re In This Love Together“, dále např. „Breakin´ Away“). Mhmm…

Po Grammy za song „Ain´t No Sunshine“ sáhl také zpěvák a kytarista ze Západní Virginie Bill Withers – píseň se objevila na jeho debutu „Just As I Am“ (1971, dále např. „I´m Her Daddy“, „Hope She´ll Be Happier“, „Grandma´s Hands“, „Do It Good“, „Better Off Dead“). Produkoval vcelku jemný osmyčcovaný funk-soul a r&b s jazzovými názvuky, do kterého, ač černoch, občas překvapivě zpíval spíše bělošským hlasem. Kromě výše jmenovaného hitu znáte určitě i ten  další (a jeho největší) z počátku 70. let s názvem „Lean On Me“ z druhé, skvělé desky „Still Bill“ (1972, dále např. „Kissing My Love“, „Use Me“, „Lonely Town, Lonely Street“, „Another Day To Run“, „Take It All In And Check It All Out“). I následující LP „+ ´Justments“ bylo kritiky chváleno (1974, např. „You“, „The Same Love That Made Me Laugh“, „Stories“, „Liza“, „Railroad Man“) na rozdíl od čtyřky „Making Music“ (1975, např. „I Wish You Well“, „Make Love To Your Mind“, „Sometimes A Song“, „I Love You Dawn“, „She´s Lonely“). Withersovo poslední album, které bych ještě uvedl, bylo disko-funkové „Menagerie“ (1977, hit „Lovely Day“, dále ještě „I Want To Spend The Night“, „Wintertime“, „Let Me Be The One You Need“). Ze známých písní jmenujme ještě „If I Didn´t Mean You Well“, „Close To Me“, „Memories Are That Way“ a ze začátku eighties ještě „Just The Two Of Us“

Pop-funk-soulová vokální skupina z Chicaga Chi-lites v čele s hlavním zpěvákem a skladatelem Eugene Recordem začínala už koncem sixties (mj. píseň „Let Me Be The Man My Daddy Was“), ale  největší úspěchy si prožila v 1.pol.70.let – uvedl bych singl „I Like Your Lovin´“ (1970), dále hlavně song „Have You Seen Her“ (1971) z alba „(For God´s Sake) Give More Power To The People“ (1971, dále např. „/For God Sake/ Give More Power To The People“, „We Are Neighbors“, „What Do I Wish For“) a také téměř „bee-geesovský“ cajdák „Oh, Girl“ z nejúspěšnější řadovky „A Lonely Man“ (1972, dále např. „Inner City Blues“, „We Need Order“, The Coldest Days Of My Life“, „Man And The Woman /The Boy & The Girl“). V Chicagu pracoval i vynikající soulový zpěvák Tyrone Davis, jehož naopak proslavily songy z konce sixties, kupříkladu „Can I Change My Mind“, „A Woman Needs To Be Loved“, „Turn Back The Hands Of Time“ či „Is It Something You´ve Got“ nebo „I´ll Be Right Here“. I v 70 letech měl něco úspěšných písní jako třeba You Keep Me Holding On“, „Wrapped Up In Your Warm And Tender Love“, „Turning Point“, „Give It Up (Turn It Loose)“, „This I Swear“, „In The Mood“, jenže pak se to nějak zaseklo a jeho další věci už větší ohlas nezaznamenaly. Škoda, měl naprosto excelentní hlas - takovej ten „nachlazenej“.

Skladatel a zpěvák Bobby Womack – to byl takový ten chlapík s velkými brýlemi a licousy - se na začátku 70.let dostal docela do laufu: vstoupil do nich live-singlem „Man Than I Can Stand“ (1970). Poté natáčel vcelku solidní funk-pop-soul-rocková alba, která prostupoval svým sytým, chraplavým hlasem a občasnými výkřiky. Nejznámějšími z těchto LP jsou „Understanding“ (1972), „Facts Of Life“ (1973) a „Lookin´ For A Love Again“ (1974), ze songů tohoto období je možné uvést „Communication“, „That´s The Way I Feel About ´Cha“, „I Can Understand It“, „Woman´s Gotta Have It“, „Sweet Caroline“, „Harry Hippie“, „Nobody Wants You When You´re Down And Out“, (cover, pův. od Jimmy Coxe), „Facts Of Life“ / „He´ll Be There When The Sun Goes Down“, „All Along The Watchtower“ (cover, pův. od Boba Dylana), „Holding On To My Baby´s Love“ / „Nobody“, „You´re Welcome, Stop On By“, „Across 110th Street“, „Let It Hang Out“, „There´s One Thing That Beats Failing“, „Don´t Let Me Down“, „Lookin´ For A Love“  či počínající diskošky akceptující „Everything´s Gonna Be Alright“ nebo „Daylight“.

Po odchodu z Impressions se vydal na sólovou dráhu také zpěvák a skladatel Curtis Mayfield. Do svých funk-soulových skladeb vkládal básnické kousavé texty, často s politicko-sociálními tématy. Za nejlepší desky jsou považovány dvě – „Curtis“ (1970, hity „/Don´t Worry/ If There´s A Hell Below We´re All Going To Go“, „Move On Up“) a film-soundtrack „Superfly“ (1972, hit „Freddie´s Dead“, dále např. „Superfly“, „Little Child Runnin´ Wild“, „Pusherman“), přičemž vcelku kladně je hodnoceno i živé double-LP „Curtis!/Live!“ (1971). Psal ale i pro jiné umělce – Gladys Knight měla úspěch s jeho „Claudine“ a Staple Singers si střihli jeho „Let´s Do It Again“. V pětasedmdesátém vyšla Mayfieldovi dobrá deska „There´s No Place Like America Today“ (hit „Billy Jack“, dále např. „So In Love“, „Hard Times“, „Love To The People“). Od té doby se ovšem věnoval módnímu disco-popu.

S ním začal koketovat v půlce dekády i jazzový kytarista a zpěvák George Benson a vida! Hned první koketérie mu přinesla Grammy za album „Breezin´“ (1976, „Breezin´“, „This Masquerade“, „Affirmation“). Úspěšné bylo i live album „Weekend In L.A.“ (1977/1978, např. traditional „On Broadway“, dále „The Greatest Love Of All“, „Ode To A Kudu“). Benson byl úžasně pracovitý (no, možná byl spíš hudebním grafomanem), neboť od roku 1964 třískal jedno album za druhým, jedno až dvě ročně! S Bensonem spolupracovala i vynikající a talentovaná zpěvačka Randy Crawford, která se prosadila zejména singlem „Street Life“ a alby „Now We May Begin“ (1980, např. „Same Old Story“) a „Secret Combination“ (1981, „When I Lose My Way“, „Rio De Janeiro Blue“, „Rainy Night In Georgia“).

Staxovský veterán, výborný zpěvák Wilson Pickett z Alabamy se prakticky chytal jen v první polovině seventies, byť v hitaparádových žebříčcích se objevoval i na začátku další dekády. Najděte si songy jako třeba „Get Me Back On Time, Engine Number 9“, „Don´t Let The Green Grass Fool You“, „Don´t Knock My Love (Part 1)“ a cover „Fire And Water“, pův. od Free. Pak to šlo až na výjimky („The Night We Called It A Day“) do funku a diska a tak nějak to přestalo být ono. Po mladíkovi s afrem Carlu Carltonovi vlastně zbyly jen dva hity – Love Affair cover „Everlasting Love“ a písnička „She´s A Bad Mama Jama“. Také zpěvák a bubeník Jeffrey Osborne z Rhode Islandu měl ve 2. polovině 70. let hity „Love Ballad“, „Holdin On /When Love Is Gone/“ a „Every Time I Turn Around Back In Love Again“, ale více se prosazoval až v následující dekádě.

Za jednoho nejlepších interpretů soulu, blues a funku byl považován zpěvák, kytarista a skladatel Al Green. Měl takový ten šeptaný a občas vytlačovaný vokál, kterým se v rockové oblasti proslavil Peter Gabriel. Hodně též využíval smyčců. Green svá nejlepší alba vydal na začátku 70. let - nejprve se jakoby zastřeloval kvalitním elpí „Al Green Gets Next To You“, které ovšem již obsahovalo úspěšný hit „Tired Of Being Alone“ (1971, dále např. „I Can´t Get Next To You“, „Driving Wheel“, „Right Now, Right Now“). A pak už se zlatilo a platinovalo – viz desky „Let´s Stay Together“ (1972, hit „Let´s Stay Together“, dále např. „So You´re Leaving“, „It Ain´t No Fun To Me“ plus cover „How Can You Mend A Broken Heart?“, pův. do Bee Gees), „I´m Still In Love With You“ (1972, hity „I´m Still In Love With You“, „Look What You Done For Me“, dále např. „Love And Happiness“, „One Of These Good Old Days“, „Simply Beautiful“), „Call Me“ (1973, hit „You Ought To Be With Me“, dále např. „Call Me /Come Back Home/“, „Here I Am /Come And Take Me“, „Your Love Is Like The Morning Sun“) a „Livin´ For You“ (1973, hit „Livin´ For You“, dále např. „Let´s Get Married“, „Beware“, „Sweet Sixteen“). Pro ty, kteří jsou vysazeni jen na hity, doporučuji kompilačku „Greatest Hits“ (1975). A ješte autoritami doporučený nominant pro druhou polovinu 70.let: je to Greenovo „boží“ LP „The Belle Album“ (1977, hit „Belle“ ,dále např. „I Feel Good“, „Chariots Of Fire“, „Loving You“). Tož tak.

Pojďme to zase promíchat a uvést pro změnu několik černošských zpěvaček.

Jako velká naděje se ukazovala také Minnie Riperton z Chicaga, jinak zpěvačka skupiny Rotary Connection. Někteří hudebníci z kapely také hráli na jejím debutu „Come To My Garden“ (1970, např. „Les Fleurs“ – dnes známe z podání 4Hero, dále např. „Memory Band“, „Come To My Garden“, „Expecting“). Pak natočila výbornou nafunklou desku „Perfect Angel“, kde ji dva songy složil a klávesy a perkuse nahrál sám Stevie Wonder (1974, hit „Lovin´ You“, dále např. songy „Reasons“,  „Every Time He Comes Around“, „Seeing You This Way“, „Take A Little Trip“, „Our Lives“, „It´s So Nice /To See Old Friends“). V dalším roce to bylo také vydařené LP s „filmovým“ názvem „Adventures In Paradise“ (1975, např. „When It Comes Down To It“, „Adventures In Paradise“, „Inside My Love“, „Alone In Brewster Bay“, „Baby, This Love I Have“). Další dvě alba byla už průměrná, tak snad několik songů: „Can You Feel What I´m Saying“, „Stick Together“, „Memory Lane“, „Return To Forever“. Víc už toho Minnie nenatočila, protože bohužel v roce 1979 prohrála svůj boj s rakovinou. Z Chicaga pocházely i vokální sestry Wanda, Sheila a Pamele Hutchinsonovy, vystupující pod názvem The Emotions. Spolupracovaly s Mauricem Whitem z EW&F a byl to v podstatě průměr.  V roce 1976 měly hit v songu „I Don´t Wanna Lose Your Love“, o rok později natočily svou nejprodávanější desku „Rejoice“ s hitem „Best Of My Love“ (1977, dále např. „Don´t Ask My Neighbors“, „How´d I Know That Love Would Slip Away“, „Key To My Heart“). Hm. 

Do této žánrové škatulky by se mohla vejít ještě ex-členka „černých panterů“, výborná černá vokalistka Chaka Khan ze skupiny Rufus, která jakoby navazovala na sound Sly & The Family Stone. Kapelu uvedl do velkého světa Stevie Wonder, když pro ní napsal song „Tell Something Good“, který se objevil na druhém albu „Rags To Rufus“ (1974, dále ještě „You Got The Love“, „Look Through My Eyes“ plus instrumentálka „Rags To Rufus“), později měla hity jako např. „Once You Get Started“, nebo „Sweet Thing“. V roce 1977 Rufusovci natočili svoje nejúspěšnější album „Ask Rufus“ (hit „At Midnight /My Love Will Lift You Up“, dále např. „Close The Door“, „Everlasting Love“, „Better Days“, „Egyptian Song“). V roce 1978 se největší hvězda kapely, zmiňovaná chicagská zpěvačka Chaka Khan osamostatnila. V té době již byla nazývána „Queen Of Funk-Soul“ a proslula svojí obrovskou vlasovou hradbou. Debut „Chaka“ byl vcelku úspěšný (1978, hit „I´m Every Woman“, dále např. „Life Is A Dance“, The Message In The Middle Of The Bottom“, A Woman In A Man´s World“ plus cover „Love Has Fallen On Me“, pův. od New Rotary Connection) a „Naughty“ (1979-80, „Papillon /aka Hot Butterfly/“, „Our Love´s In Danger“, „Clouds“, „Move Me No Mountain“, „Nothing´s Gonna Take You Away“). V osmdesátých letech Khan svůj funk-soul coby úlitbu době patřičně zchemizovala a pochopitelně byla úspěšná.

Rockeři mohou jen litovat, že pop-soulovala i výborná floridská zpěvačka Gwen McCrae. Měla ostrý, průrazný hlas, rockový feeling… no prostě mohla být černošským ekvivalentem Joplinky, nicméně rozhodla se pro to, co jí bylo bližší. Poslechněte si její vokál v některém z jí interpretovaných songů z let 1975-78 jako např. „Rockin´ Chair“ (v roce 1975 hit), „Let Them Talk“, „Jazz Freak“, „It Keeps On Raining“, „He Keeps Something Groovy Gong On“, „90% Of Me Is You“, „Early Morning Love“, „Love Without Sex“, „Damn Right It´s Good“ či „Let´s Straighten It Out“. Skvěle pěla též Ann Peebles ze St. Louis - u ní se jednalo vyloženě o nafunklý memphiský soul. První hit měla v roce 1970 s písní „Part Time Love“ z vcelku povedené desky „Part Time Love“ (dále např. „Walk Away“, „Crazy About You Baby“, „I´ll Get Along“, „I Still Love You“). Nejvíce se ale o zpěvačce mluvilo až díky albům „Straight From The Heart“ (1971/72, hit „I Pitty The Fool“, dále např. „Slipped, Tripped And Fell In Love“, „I Feel Like Breaking Up Somebody´s Home Tonight“, „Somebody´s On Your Case“, „Trouble, Heartaches & Sadness“) a zejména „I Can´t Stand The Rain“ (1973/74, hit „I Can´t Stand The Rain“, dále např. „I´m Gonna Tear Your Playhouse Down“, „One Way Street“, „If We Can´t Trust Each Other“). Po LP „Tellin´ It“ (1975, např. „Come To Mama“, „Beware“, „I Don´t Lend My Man“, „Love Played A Game“) o Ann Peebles zájem pomalu opadl. 

Také je škoda, že toho moc nezůstalo po ostrohlasé rhythm&bluesové zpěvačce Merry Clayton z New Orleansu. Respektive ona toho natočila docela dost, ale kromě toho, že hostovala v písni Stounů „Gimme Shelter“, se tak nějak na vše ostatní zapomnělo. Přitom se tento svůj zářný záblesk hned snažila využít, když natočila debutové album s názvem „Gimme Shelter“ a inkriminovaný song již zcela ve svém podání nasadila na singl (1970, dále např. „I Ain´t Gonna Worry My Life Away“ plus covery „I´ve Got Life“ z muzikálu Hair, „Country Road“, pův. od Jamese Taylora, „Tell All The People“, pův. od The Doors a „Bridge Over Troubled Water“, pův.od Simon & Garfunkel). No, nevyšlo to. Následně natočila další  LP v podobném duchu „Merry Clayton“ (1971, např. „After All This Time“, dále např. covery „Grandma´s Hands“, pův. od Billa Witherse, „Southern Man“, pův. od Neil Younga a „A Song For You“, pův. od Leon Russella). V roce 1975 vyšlo její další solidní album „Keep Your Eye On The Sparrow“ (např. „Gold Fever“, „Keep Your Eye On The Sparrow“, „Gets Hard Sometimes“, „Sink Or Swim“, „One More Ride“, „If I Lose“), ale vše marno – přitom by si Merry opravdu nějakou tu slávu určitě zasloužila.

Naopak jako hvězda do 70. let vstoupila „lady soul“, vynikající zpěvačka Aretha Franklin. První polovina dekády ji vyšla a její songy se umísťovaly vysoko v hitparádách – ovšem jen v první polovině 70. let. Z té doby jsou známy hity „Rock Steady“, „Day Dreaming“, „Until You Come Back To Me“, „Spanish Harlem“, oblíbený je i cover „Bridge Over Troubled Water“ od Simona & Garfunkela a takový tradicionál „Old Landmark“ je v Aretině podání pořádná jízda. Za nejlepší album je označováno LP „Young, Gifted And Black“ (1972). Bohužel pro určité osobní problémy pak na čas jakoby ze showbyznysu zmizela. Celou druhou polovinu 70. letech sice natáčela stále slušné věci (např. soul-jazzové LP „Sparkle“, 1976, hit „Something He Can Feel“), ale ty byly pohříchu zatlačeny do pozadí nástupem disco-music. Na svůj návrat Aretha musela čekat až do poloviny eighties, kdy ji vyšlo album „Who´s Zoomin´ Who?“ (1985). Ječivá Tina Turner se v 70.letech rozešla s Ike Turnerem - umělecky i v osobním životě. A přestalo se jí dařit. Sice pěla některé jeho songy jako třeba „Baby Get It On“ „Rockin´ And Rollin´“, ale většinou se věnovala coverům (mj. „Acid Queen“ od The Who nebo „Whole Lotta Love“ od Led Zeppelin) – všechny čtyři jmenované songy najdete na albu „Acid Queen“ (1975). Z dalších alb bych uvedl snad „Rough“ (1978, mj. „Night Time Is The Right Time“ – pův. od Leroy Carra, „Fruits Of The Night“, „The Bitch Is Back“, pův. od dua Elton John-Bernie Taupin).

Nablýskané styly funk a disco vyhovovaly i „černému Mojžíšovi“, skladateli a zpěvákovi Isaacu Hayesovi, takto chlapíkovi s podmanivým hlubokým hlasem (s Barrym Whitem by si mohli podat ruce). Hayes, tento staxovský nabubřenec přenesl svá megalomanská vystoupení i do 70.let a určitým vyvrcholením jeho snah byl dvojalbový soundtrack k proslulému filmu „Shaft“, 1971 ( hit „Theme From Shaft“, dále např. „Do Your Thing“, „Soulsville“, „Café Reggio´s“). Ve stejném roce vydal další double-LP s příznačně sebevědomým názvem „Black Moses“ (1971, hit „Never Can Say Goodbye“, dále „/They Long To Be/ Close To You“, „Man´s Temptation“, „Going In Circles“, „Good Love“), Bombastický orchestrální zvuk, bohatá aranžmá, pomalejší delší songy a Isaakův hlas, který občas zpíval a občas povídal (vida – další z předchůdců rapu), to byly hlavní marky stylu.

Dalo by se řící, že tak šel stylu disco přímo naproti – jen bylo potřeba trochu zrychlit. V roce 1972 vytvořil muziku k TV seriálu „The Men“, přičemž hlavní motiv „Theme From ´The Men´“ a také béčková strana singlu Type Thang“ už si dusají v rychlejším tempu. Nicméně další deska „Joy“ byla opět pomalá, byť už obsahovala sexy hit „Joy“ opatřený „filadelfskými smyčci“ (1973, dále např. „A Man Will Be A Man“). Ze třiasedmdesátého roku je také výborná koncertní nahrávka „Live At The Sahara Tahoe“. V roce 1975 pak zabodoval s deskou „Chocolate Chip“ (např. „Chocolate Chip“, „I Want To Make Love To You So Bad“, „Come Live With Me“), která je zase pomalá, ovšem některé věci se nesou v tvrdém funkovém rytmu. S diskem se Hayes posléze setkal díky instrumentální skladbě „Disco Connection“. Poslední hit měl v roce 1980 („Don´t Let Go“). V 80. letech se věnoval převážně herecké dráze, zahrál si např. ve filmech „Death Games“ (1986) nebo „I´m Gonna Git You Sucka“ (1988, režie Spike Lee). Hayes je znám také tím, že namluvil postavičku Chefa v kresleném seriálu South Park.

Na přelomu 60. a 70.let se začal prosazovat také černý texaský pianista a zpěvák Billy Preston, známý coby doprovodný hráč Raye Charlese a také spolupracovník The Beatles u desky „Let It Be“. Brouk Harrison mu pak pomohl s dvěma prvními alby - průměrným „That´s The Way God Planned It“ (1969, hit „That´s The Way God Planned It“, dále např. „Do What You Want“, „It Doesn´t Matter“) a lepším „Encouraging Words“ (1970, např. „Right Now“, „Use What You Got“, „Encouraging Words“ plus cover „My Sweet Lord“, pův. od Harrisona), na kterém kromě Georga zahráli například Eric Clapton, Keith Richards nebo Ginger Baker. Výborně se poslouchala hlavně Billyho třetí deska „I Wrote A Simple Song“ (1971 hity „I Wrote A Simple Song“, „Outa-Space“ - za ten získal Grammy, dále např. „God Is Great“, „Should Have Known Better“, „Bus“) a přifařil bych sem i následující LP „Music Is My Life“ (1972, hit „Will It Go Round In Circles“, dále např. „We´re Gonna Make It“, „God Loves You“, plus cover „Blackbird“, pův. od Beatles).

Mezi Ptrestonovy další nejznámější písně patří např. „Slaughter“, „Space Race“, „You´re So Unique“, „Nothing From Nothing“, „Struttin´“, „Fancy Lady“, „Wide Stride“ a beatlesovský cover „Get Back“. Znám je též živák „Billy Preston Live European Tour“ (1974). Hudebně se jednalo o jakousi fúzi anglického rocku s funkem s využitím roztodivných klávesových zvuků. A do toho pianista mocně (nutno říci, že výborně) po černošsku pěl. Preston byl také velmi oblíbeným doprovodným hráčem světových hvězd (Sly & The Family Stone, Rolling Stones, Barbra Streisand, Joe Cocker), zahrál si na slavném Koncertu pro Bangladéš a určitě by zvítězil v soutěži o největší afro – kupole okolo jeho hlavy připomínala obrovský včelí roj. Anebo turecký příspěvek do soutěže Eurovize.

Afrem téměř tak velkým jako Preston se občas pyšnila i výborná zpěvačka a pianistka Roberta Flack ze Severní Karolíny. Se svým náročným stylem, v němž zvýrazňovala prvky jazzu a vážné hudby, se začala prosazovat na přelomu 60. a 70. let. Valnou část jejího repertoiru tvořily zejména zadumané, jímavé pomalé balady, většinou – jak jinak - o lásce. Stylově se trošku podobala Carole Kingové, však od ní také zpívala song „You´ve Got A Friend“. Často spolupracovala se skladatelem a zpěvákem Donny Hathawayem. První větší úspěch měla už na konci sixties s deskou plnou coverů i autorských věcí (těch méně) „First Take“ (1969, hit „First Time Ever I Saw Your Face“, později získal Grammy, dále např. „Compared To What“, „Our Ages Or Our Hearts“, „Tryin´ Times“, „Angelitos Negros“). Druhé album „Chapter Two“ sice s prodejem kleslo, nicméně kvalitu si udrželo (1970, např. „The Impossible Dream“, „Reverend Lee“ plus covery „Until It´s Time For You To Go“, pův. od Buffy St-Marie a „Do What You Gotta Do“, pův. od Jimmy Webba). Slušná je i trojka „Quiet Fire“ (např. „Go Up Moses“, „Sunday And Sister Jones“, plus covery „Bridge Over Troubled Water“, pův. od Simona & Garfunkela a „See You Then“, pův. od Jimmy Webba), byť pomalost některých songů zdá se být již enormní.

Robertě ale patřila zejména první polovina sedmé dekády, kdy: zaprvé hiparádově zabodovala její spolupráce s Donny Hathawayem v singlovém duetu „Where Is Love“ (1972) a zadruhé natočila svoje nejúspěšnější LP „Killing Me Softly“ s big hitem „Killing Me Softly With His Song“, který získal Grammy a dodnes je jejím neznámějším songem - o dvacet let později svoji verzi této písně úspěšně uvedla skupina Fugees (1973, dále např. „Conversation Love“, „When You Smile“, „No Tears /In The End/“, plus cover „Jesse“, pův. od Janis Ian). Následující pop-rockové album „Feel Like Makin´ Love“ je výborné, byť komerčně znamenalo propad (1974-75, hit „Feel Like Makin´ Love“, dále např. „Feelin´ That Glow“, „I Wanted It Too“, „Early Ev´ry Midnite“, „Some Gospel Acording To Matthew“). Po dvou letech měla Roberta Flack opět společný hit s Hathawayem „The Closer I Get To You“ na desce „Blue Lights In The Basement“ (1977, dále např. „25th Of Last December“, „Where I´ll Find You“, „Find Find Day“). O rok později uspěla s melodií „If Ever I See You Again“, kterou pro ni napsal režisér Joe Brooks a vkomponoval jí do svého stejnojmenného filmu. Objevila se na jejím LP „Roberta Flack“ (1978, dále např. „You Are Everything“, „When It´s Over“, „And The Feeling´s Good“).  

V 80. letech své aktivity poněkud omezila, přesto měla pár úspěšných skladeb jako například „Making Love“ a „Oasis“. Nádherný hlas.

Podobný sound jako u „flackovky“ zněl i z nahrávek o generaci mladší zpěvačky z L. A. Bývalá teenagerská aktivistka hnutí Černých panterů Natalie Cole měla muziku takříkajíc v genech – byla totiž dcerou skladatele a zpěváka Nat King Colea. Prosazovala se od poloviny 70. let umělecky vymakaným soul-rockem s častými prvky jazzu, swingu a funku. Už její debut „Inseparable“ (1975 hity „This Will Be /An Everlasting Love/“ a „Inseparable“, dále např. „Needing You“, „Something For Nothing“) dostal cenu Grammy. A za LP „Unpredictable“ brala platinu (1977, např. „I´ve Got Love On My Mind“, „Party Lights“, „Unpredictable You“, „Peaceful Living“). Do konce dekády bodovaly ještě songy jako „Sophisticated Lady“, „Mr. Melody“, „Our Love“, a beatlesovský cover „Lucy In The Sky With Diamonds“. Zpěvačka Syreeta Wright měla dívčí pronikavý hlásek a její jméno se skloňovalo zejména v souvislosti se Stevie Wonderem, s nímž spolupracovala. Byla taková nijaká, občas to šlo, občas to nudilo, tak snad jen pár písní pro připomenutí – „To Know You Is To Love You“, „Spinnin´ And Spinnin´“, „I´m Goin´ Left“, „Heavy Day“, „Harmour Love“ plus duety „Let´s Make A Deal“ s G.C. Cameronem a sladkobolná limča „With You I´m Born Again“Billy Prestonem.

Nyní k interpretům bílého rhythm & blues.

Známá z konce sixties, bělošská písničkářka Laura Nyro z New Yorku inklinovala k soulu už od počátku své tvorby. Začátkem sedmé dekády tento svůj zájem prohloubila natočením alba soulových standardů z šedesátých let, znamých třeba od Marvina Gayeho, Curtise Mayfielda, Smokey Robinsona, trojky H-D-H atd.  – jednalo se o LP „Gonna Take A Miracle“ (1971, např. „The Bells“ – společně s LaBelle, „Money Time“/„Dancing In The Street“, „Nowhere To Run“, „Désiree“). Poté na čas zmizela a vrátila se v polovině sedmdesátých let s průměrnými deskami „Smile“ (1976, např. „Children Of The Junks“, „Money“, „Smile“, „I Am The Blues“) a „Nested“ (1978, písně „Mr. Blue“, „My Innocence“, „Crazy Love“, „Springblown“). Velká hlasová ekvilibristika a zároveň uvěřitelnost, toho, co zpívá.

Pro muziku níže uvedené sorty umělců (ale také pro některé, kteří jsou zmíněni v textu výše) se začal používat onen nejvágnější a nejobecnější výraz v této oblasti – pop rock.

Zcela zásadním způsobem promluvila do běhu 70. let bílá newyorská zpěvačka, pianistka, kytaristka a skladatelka Carole King. Bývalá exponentka producentského centra Tin Pan Alley - členka skladatelské dvojice Kingová-Goffin - se po svých neúspěšných pěveckých pokusech ze začátku sixties vrátila na scénu interpretek v roce 1968, kdy se rozvedla s Goffinem. Tehdy se přestěhovala do LA, vytvořila skupinu The City (Carole King – voc, p, Charles Larkey -  bg, Danny Kortchmar – g, ac g, a j.h. Jim Gordon – ds) a natočila skvělou desku „Now That Everything´s Been Said“ se songy „Snow Queen“, „I Wasn´t Born To Follow“, „That Old Sweet Roll (Hi-De-Ho)“, „Paradise Alley“„All My Time“ či „Why Are You Leaving“). Jelikož Kingová odmítala vystupovat naživo, album zapadlo a trio se rozpadlo. Poté začala už pod svým vlastním jménem nahrávat a vydávat výborné a hlavně velmi úspěšné pop-rockové desky a songy, oceňované jak kritikou, tak posluchači. V čem tkvělo jejich kouzlo, nikdo neví – byly většinou hořkosladké, ale veskrze příjemné, a Kingová je zpívala čistým, zvláštně zastřeným, sympatickým, ale nijak výrazným hlasem. Možné že zabíraly právě proto, že zněly tak nějak obyčejně, což je dobrá cesta k oslovení té nejširší posluchačské vrstvy. A navíc umělkyně začala koncertovat, takže je propagovala i touto nejvděčnější formou – kupříkladu v newyorském Central Parku se na ní v roce 1973 přišlo podívat 100.000 posluchačů.

Inu tedy, pokud máte chuť, zkuste alba z počátku sedmdesátek jako např. „Writer“ (1970, s hitem „Child Of Mine“, dále např. „Spaceship Races“, „Goin´ Back“, „Eventually“ a „Up On The Roof“Jamesem Taylorem), 4-grammyové „Tapestry“ (1971, s hitovkami „You´ve Got A Friend“, „It´s Too Late“ a „I Feel The Earth Move“ a „So Far Away“, dále např. „Tapestry“, „Home Again“), „Music“ (1972, hit „Sweet Seasons“, dále např. „It´s Going To Take Some Time“, „Growing Away From Me“, „Song Of Long Ago“, „Too Much Rain“) a „Rhymes & Reasons“ (1972, např. „My My She Cries“, „Feeling Sad Tonight“, „Been To Canaan“, „Come Down Easy“, „The First Day In August“). Určitý tématický odklon a tím i horší komerční prosazení znamenala temná a depresivní deska „Fantasy“ (1973, např. „Corazon“, „Believe In Humanity“, „You Light Up My Life“, „That´s How Things Go Down“). Následně, od hitovek „Jazzman“ a „Nightingale“ z elpíčka „Wrap Around Joy“ (1974, dále např. „You Go Your Way, I´ll Go Mine“, „My Lovin´ Eyes“) se Kingové opět začíná obchodně dařit, přestože model jejích dalších alb je víceméně obdobný - např. LP „Thoroughbred“ z roku 1976 (s písničkami „Only Love Is Real“, „I´d Like To Know You Better“, „We All Have To Be Alone“, „Ambrosia“) či songy z konce seventies jako „Hard Rock Café“ či „Morning Sun“. Všem, kdo dokážou ocenit genialitu jednoduchého čistého písničkářství, tvorbu Carole King vřele doporučuji. Taková Alanis na to přišla už dávno.

S dosti podobnými songy jako Carole se prezentovala i Jennifer Warnes ze Seattle. Ovšem s tím rozdílem, že Jennifer se držela tak nějak v pozadí a bodovala pouze s písní „Right Time Of The Night“ z eponymního (a poněkud utahaného) alba „Jennifer Warnes“ (1976, dále např. „I ´m Dreaming“, plus traditional „O God Of Loveliness“). Povedená je docela deska „Shot Through The Heart“ (1979, hit „I Know A Heartache When I See One“, dále např. „I´m Restless“, „When The Feeling Comes Around“). Na začátku eighties měla hitíky „Could It Be Love“ a „Come To Me“.  

Ani bývalá protagonistka Máří Magdalény z desky Jesus Christ Superstar, havajská zpěvačka, kytaristka, klávesistka a skladatelka Yvonne Elliman se moc neprosazovala. Samozřejmě, že „ježíšovský“ legendární hit „I Don´t Know How To Love Him“ (1971) na singlu bodoval, debutové album „Yvonne Elliman“, na kterém byla píseň umístěna, už tolik ne (1972, např. covery Can´t Find My Way Home“, pův. od Blind Faith nebo „Nothing Rhymed“, pův. od Gilberta O´Sullivana). Stejně dopadla i dvojka „Food Of Love“ (1973, např. Hawaii“, „More Than One, Less Than Five“, „Casserole Me Over“  plus covery „I Can´t Explain“, pův. od The Who či „Happy Ending“, pův. od Jima Steinmana). Z půle dekády existuje povědomí o singlu „Walk Right In“ (1976). Až pak se alespoň trochu prosadilo Yvonnino album „Love Me“ (1976, např. „I Can´t Get You Outa My Mind“, „I Know“ plus covery „Love Me“, pův. od Bee Gees nebo „Hello Stranger“, pův. od Barbary Lewis), a ještě více LP „Night Flight“ s diskoškovým  hitem „If I Can´t Have You“, pův. od bří Gibbů (1978, dále např. „Up To The Man In You“ plus cover „Baby Don´t Let It Mess Your Mind“, pův. od Neila Sedaky). Poté vešly ve známost ještě ústřední skladba k filmu „Moment By Moment“ (1978/79) a disco-singl  Love Pains“ (1979), a pak už nic.  

Chicagská zpěvačka Lani Hall poté co opustila Mendesův Brasil ´66, vydala se ihned na sólovou dráhu. Její tenký hlásek předznamenal nástup víl v čele s Kate Bush. Coby sváteční skladatelce jí většinou songy psali jiní nebo je přebírala – což je slyšet na debutu „Sun Down Lady“ (1972, např. „You“, „Ocean Song“, „Sun Down“ plus covery „Love Song“, „Come Down In Time“ z repertoáru Eltona Johna), stejně jako na dvojce „Hello It´s Me“ (1975, např. „Sweet Jams And Jellies“, „Wheelers And Dealers“, „Time Will Tell“ plus cover Banquet“, pův. od Joni Mitchell) a v neposlední řadě na třetí desce „Sweet Bird“ (1976, např. Send In The Clowns“, „Too Many Mornings“, „Moon Is All Alone“ plus cover „Early Mornin´ Strangers“, pův. od Barry Manilowa). Zpěvačka a aktivistka, australská Američanka Helen Reddy se do podvědomí posluchačů dostala zejména v roce 1972, kdy natočila něco jako hymnu hnutí žen za svobodu „I Am Woman“ z alba „I Am Woman“ (1972, dále např. „Peaceful“, plus cover „And I Love You So“, pův. od Dona McLeana). Řekli byste si, že to bude nějaká naštvaná folkařka, co bije do akustické kytary, ale ona to byla vcelku elegantní dáma a pouze pěla do běžného, vcelku konzervativního pop-soul-rocku. Měla pak ještě několik hitů jako třeba „Delta Down“, „You And Me Against The World“, (cover, pův. od Paula Williamse)„Angie Baby“ atd.

O blonďaté americké Kanaďance Chi Coltrane se určitý čas říkalo, že je ženským Eltonem Johnem. Mlácení do piana, výborný soulový hlas a do toho vzhled modelky. Ovšem vylétla jen na čas v první polovině 70. let a vzápětí se z popové historie rychle vytratila. Mezi její nejznámější skladby patří „Thunder And Lightning“, „Go Like Elijah“, „Goodbye John“ a „Feelin´ Good“, které se objevily na nabité výborné desce „Chi Coltrane“ (1972, dále např. „The Wheel Of Life“, „Turn Me Around“, „I Will Not Dance“, „Time To Come In“). Další album „Let It Ride“ už bylo podstatně chudší (1973, např. „Myself To You“, „Let It Ride“, „Who Ever Told You“,„Hallelujah“), byť vůbec nebylo špatné. Pak se to ale nějak zadrhlo – hlas a mlácení do piana zůstaly, ale nápaditost zmizela. Chi se posléze na začátku eighties odstěhovala do Evropy, kde požívala určitého věhlasu, ale už to nikdy nebylo ono. Pro ty, kdož mají rádi zpívající holky s pianem, mám tedy vzkaz v podobě jednoho z jejích posledních hitů – Don´t Forget The Queen.

Zadařilo se ale napůl indiánské a napůl arménské zpěvačce Cher (vl jm. Cherilyn Sarkisian). Ona měla samostatně hity už v sixties, jmenujme třeba „All I Really Want To Do“, „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ a „You Better Sit Down Kids“, takže zde byl jistý předpoklad, že nebude sukcesu ušetřena ani v následující dekádě. Její osobní a profesní život spojený se Sonny Bonem se sice rozpadl, ale trpělivá kráska si dokázala poradit. Vydělávala si zároveň jako modelka, zároveň zásobovala bulvár (manželství s rockovou hvězdou s Greggem Allmanem z ABB) a zároveň se zapsala úspěšnými alby jako např. „Gypsies, Tramps And Thieves“ (1971, hity „Gypsies, Tramps And Thieves“, „The Way Of Love“, dále např. „He´ll Never Know“, „One Honest Man“), „Half Breed“ (1973, hit „Half Breed“, dále např. „The Greatest Song I Ever Heard“, cover „My Love“, pův. od Wings, „Carousel Man“) či „Dark Lady“ (1974, hity „Dark Lady“, „Train On Thought“, dále např. covery „Rescue Me“, pův. od Carla Smítne, „Just What I´ve Been Lookin´ For“, pův. od Kenny O´Della), na kterých se představila s občas slušným, občas průměrným (orchestrálním) pop-rockem. Poté lapla disco-horečku a na konci 70. let vydala úspěšné album „Take Me Home“ (1979, hit „Take Me Home“, dále např. „Love & Pain /There´s A Pain In My Heart/“, „Git Down“, „My Song /Too Far Gone/“).

Barbře Streisand přirovnávali zpěvačku a herečku Bette Midler (původem z Honolulu) a ona také zpívala prakticky všechno – swing, comedy song, muzikály, pop-soul. I na ten rock došlo a to díky hlavní roli ve filmu „Rose“, kdy dokonce dostala Grammy za titulní píseň The Rose“ (1979, dále ještě „Whose Side Are You On“, „ Soul My Soul To Rock´n´Roll“, „When A Man Loves A Woman“). Ale přece jenom to byla spíš výjimka… Muzikály, filmové melodie – na to byla expert i vynikající newyorská zpěvačka a herečka Barbra Streisand. Ona se sem hodí tak napůl, ale zase když sbírala ty platiny v popu… Tedy snad je pár songů: „The Way We Were“ (1973, k stejnojmennému filmu), „Evergreen (Love Theme From A Star Is Born)“ (1977, k filmu A Star Is Born), „My Heart Belongs To Me“ (1977), „Songbird“ (1978), „You Don´t Bring Me Flowers“ (1978, duet s Neil Diamondem). Barbařina cesta sedmdesátkami skončila v roce 1980 superhitem „Woman In Love“

Do disco-rockového průměru občas padala kalifornská zpěvačka, pianistka a skladatelka Kim Carnes, díky chraptivému stylu vokalizace jakýsi „ženský Rod Stewart“. Začínala s country popem – je slyšet v songu „Nobody Knows“ na soundtracku k filmu „Vanishing Point“ (1971), v půli seventies měla menší hit v duetu s Gene Cottonem v písni „You´re A Part Of Me“. Samostatně se dostala do hitparád se singlem „It Hurts So Bad“ (1979), totéž se jí povedlo o rok později se singly „More Love“ a „Cry Like A Baby“ (oba oba z alba „Romance Dance, 1980). Pak natočila asi svůj nejznámější duet „Don´t Fall In Love With A Dreamer“ společně s country-rockovou hvězdou Kenny Rogersem (u nás ten song známe z podání M.Rottrové a P.Bobka). V polovině sedmdesátek se chytl i další pop-soul-soft-rockový projekt z Kalifornie – jednalo se o duo Captain & Tennille z LA, jež tvořili multiinstrumentalista Daryl „Captain“ Dragon (hlavně klávesil) a zpěvačka a klávesistka Toni Tennille. Něco si psalo samo, něco hudební producenti, něco se přebíralo - nicméně jednalo se o záležitost tří, čtyř let, pak o C&T přestal být zájem. V hitpoškách nejvýše stála alba „Love Will Keep Us Together“ (1974/75, hity „Love Will Keep Us Together“, „The Way I Want To Touch You“, dále např.„The Good Songs“, „Feel Like A Man“, „Gentle Stranger“) a „Song Of Joy“ (1976, hit „Lonely Night /Angel Face/“, dále např. „Butterscotch Castle plus covery „Muskrat Love“, pův. od W. A. Ramseyho a „Shop Around“, pův. od Smokey Robinsona), z dalších songů lze uvést třeba „Can´t Stop Dancing“ či Come In From The Rain“. V roce 1980 mělo singlový hit „Do That To Me One More Time“ a pak už nic.

Když dvojice, tak dvojice - k folk-rocku, soft-rocku či pop-soulu je některými hudpsavci přiřazováno také sirupově sladké duo The Carpenters sourozenců Richarda (ks, voc) a Karen (voc, ds) Carpenterových, pocházejících z New Haven (severovýchod USA). Oba začínali s jazzem (sic!), on byl výborným pianistou, ona výbornou bubenicí. Po roce 1969 se ale co duo proslavili s výše zmíněným soft-rockem. Všechno to bylo decentní, osmyčcované a vypulírované jak při firemní prezentaci. Oba interpreti se až na vzácné výjimky také na všech fotkách zářivě usmívají, jsou čistě a decentně oblečeni, prostě hezcí mladí lidé přesně jak podle příruček amerického snu. Na druhé straně jest jim třeba přiznat, že v první polovině seventies z jejich středu vyšlo několik velkých hitů, které znají aj ti nejzavilejší rockeři. Songy většinou přebírali nebo je pro ně někdo napsal (občas něco zplodil i Richard).

Z písní jmenujme třeba beatlesovské covery „Ticket To Ride“ a „Help“ a dále skladby „(They Long To Be) Close To You“ (od dvojice Bacharach-David), „We´re Only Just Begun“ (pův. od Paula Williamse), „Crescent Moon“, „Superstar“ (ta je asi nejznámější, napsali ji L. Russell a Bonnie), „Rainy Days And Mondays“, (pův. od Paula Williamse), „For All We Know“, „Sometimes“, „A Song For You“ (taky od Russella), „Top Of The World“, „Hurting Each Other“, „Goodbye To Love“, „Yesterday Once More“, „Please, Mr,. Postman“ (cover, původně od Marvelettes), „Happy“, „Only Yesterday“ či „Desperado“. Většina jejich elpíček byla mnoha-platinová, dle kritiky jsou za nejlepší považována (brát s rezervou) „Close To You“ (1970), „Carpenters“ (1971), „Song For You“ (1972) a „Horizon“ (1974). Mhmmm… Karen Carpenter zemřela velmi mladá na infarkt (v důsledku anorexie) v roce 1983.

Co se týče bělošských zpěváků, zde bysme mohli začít zkušeným matadorem středního proudu, newyorským zpěvákem a skladatelem Neilem Diamondem. Na začátku sedmé dekády se naň úspěch jen lepil. Singly i LP s jeho jemně nakřáplým hlasem se prodávaly jako divé – minimálně platinu měl za alba po celá seventies až do roku 1982. Pojďme si několik alb a singlů vyjmenovat: takže z velkých desek je možné uvést třeba „Tap Root Manuskript“ (1970, hity „Cracklin´ Rosie“, „He Ain´t Heavy… He´s My Brother“, dále např. „Soolaimon“, „Missa“, „African Trilogy“), „Stones“ (1971, hity „I Am… I Said“, „Stones“, dále např. cover „Suzanne“, pův. od Leonarda Cohena a „Chelsea Morning“, pův. od Joni Mitchell), „Moods“ (1972, hit „Song Sung Blue“, dále např. „Play Me“, „Canta Libre“, „Captain Sunshine“) a živák „Hot August Night“ (1972). V té době také Diamond dostal Grammy za album-soundtrack „Jonathan Livingstone Seagull“ (1973). No, a teď už snad stačí vyjmenovat pár singlů a songů a šmytec – takže „If You Know What I Mean“, „Sings“, „Dry Your Eyes“, „Desiree“, „You Don´t Bring Me Flowers“ – duet s Barbrou Streisand, „Free Man In Paris“, „America“, „Be Mine Tonight“, později v eighties ještě „Headed For The Future“, „It Should Have Been Me“. Pak už to po něm převzal ten Michael Bolton

Zpěvák, herec a skladatel Paul Williams pocházel z Omahy (Nebraska) a nejvíce ho proslavily songy, které od něj přebrali jiní (slavnější) interpreti nebo kapely, jako třeba Monkees („Someday Man“), Three Dog Night („An Old Fashioned Love Song“), Helen Reddy („You And Me Against The World“), David Bowie („Fill Your Heart“), Carpenters („We´ve Only Just Begun“), Anne Murray („Talk It Over In The Morning“) a napsal také slova k písni „Evergreen“, s níž zazářila ve filmu „A Star Is Born“ Barbra Streisand. Přesto natáčel i on svá autorská alba, plná skladeb aranžovaných pro velký orchestr (smyčce z nich jen tečou), z nichž nejznámější je „Someday Man“ (1970, např. „Someday Man“, „So Many People“, „Trust“, „Time“, „Mornin´ I´ll Be Movin´ On“). Z dalších Williamsových songů (kromě těch vyjmenovaných výše) bych uvedl „Let Me Be The One“, „When I Was Alone“, „Out In The Country“, „The Lady Is Waiting“, „Rainy Days & Mondays“, „That´s What Friends Are For“, „Little Bit Of Love“, „Somebody Super Like You /Beef Construction Song/“, „Life At Least“. Co se týče filmů, v nichž zpěvák hrál a (nebo) skládal hudbu, nejznámější jsou asi glam-rocková opera „Phantom Of The Paradise“ (1974, režie Brian De Palma) a „Smokey And The Bandit“ (1977, režie Hal Needham).

Určitý comeback zažila i west-coastová skupina Four Seasons, kterou vedli zpěvák Frankie Valli a klávesista Bob Gaudio. V polovině 70. let natočila album „Who Loves You“ ve stylu pop-rock a disco, které obsahovalo hity „December 1963 (Oh, What A Night)“ a „Who Loves You“ (1975, dále např. „Silver Star“, „Mystic Mr. Sam“). Známy jsou i samostatné singly Frankie Valliho: „My Eyes Adored You“(1974), „Swearin´ To God“ (1975) a „Grease“ (1978).

Od veteránského voicu k voicu teenagerskému, nicméně pro pravověrného rockera stále nic k pošušňání.

Z dnešního pohledu se stali jakýmisi pop-soulovými Kelly Family tehdejších let američtí příbuzní ze Salt Lake City, zvaní The Osmonds. I když oni byli projektování spíše jako bílá obdoba Jackson Five. Vládl jim školák Donny Osmond (voc, ks) se svým dětským hláskem, nejsladším ze všech sladkých - pedofilové z něj asi museli slušně šílet. Přitom, když se do toho opřeli starší bratři (Alan – voc, g, Wayne – voc, g, Merrill – voc, bg, Jay – ds, voc), šlo občas o docela slušnej odvaz (skladby „Down By The Lazy River“, „Hold Her Tight“, „Crazy Horses“, „Goin´ Home“). No jo, ale bohužel vládly songy, kde si alespoň trošku musel kvílnout Donny – ať už s kapelou (songy „One Bad Apple“,, „Yo-Yo“, „Let Me In“, „Love Me For A Reason“), sám („Go Away Little Girl“, „Hey Girl“, „Puppy Love“, „Too Young“, „The Twelfth Of Never“, „Young Love“, „When I Fall In Love“) nebo se sestrou Marií („I´m Leaving It Up To You“, „Morning Side Of The Mountain“). Sotva mu však stoupl věk na osmnáct, jeho hvězda začala okamžitě upadat. A stejně rychle to šlo šusem dolů i se všemi ostatními Osmondy.

Někde mezi folk-rockem (ten ale časem zmizel), pop-soulem a AOR stálo newyorské duo Hall & Oates, takto Daryl Hall (voc, g, ks) a John Oates (voc, g, harm, ds). První úspěšné období na ně padlo v půli seventies, kdy vydali desky „Abandoned Luncheonette“ (1973, hit „She´s Gone“, dále např. „Everytime I Look At You“), „Darryl Hall & John Oates (Silver Album)“ (1975, hit „Sara Smile“, dále např. „Alone Too Long“, „Ennui On The Mountain“) a „Bigger Than Both Of Us“ (1976, hit „Rich Girl“, dále např. „Do What You Want, But What You Are“, „Kerry“, „You´ll Never Learn“). Poté to trochu byla houpačka (slušné SP „It´s A Laugh“), nicméně předzvěstí blýskání se na lepší příští mohl být úspěch alba „Voices“ (1980, hity „Kiss On My List“, plus předělávka „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“, pův. od The Righteous Brothers, dále např. „How Does It Feel To Be Back“, „United State“). A na  A na začátku 80.let přišel triumfální návrat - tehdy vyplodili hity „Kiss On My List“, „Private Eyes“, „I Can´t Got Go For That“, „Maneater“, „Out Of Touch“. Newyorský Italo-Američan Dion byl zpěvák staré školy a od dětství se znal s Philem Spectorem, později věhlasným producentem. Setkali se znovu při nahrávání desky „Born To Be With You“, která se stala Dionovou asi nejznámější (1975, např. „Make The Woman Love Me“, „New York City Song“, „Good Lovin´ Man“, ). Hmm, takový Elton John obalený wall of sound.

Nejslavnější anonymní skupinou v alternativní hudbě jsou Residents. A v popu? Pravděpodobně Incredible Bongo Band. Šéf pobočky vydavatelství MGM Michael Viner potřeboval nějakou hudbu k béčkovému filmu „The Thing With Two Heads“, tak prostě najal nějaké studiové muzikanty, kteří ji natočili. Zkusmo dva kousky hodil na singl a když se ho prodalo mega, začmuchal a okamžitě natočil celé LP. Jednalo se o vcelku odvazový instrumentální funk-pop-rock s výrazným zvukem rytmiky a perkusí a breaky z cover hitu „Apache“ (pův. od Jerry Lordana, proslaven od Shadows) pak vysamplovávala celá hip-hopová old school. Desky IBB byly nakonec vydány dvě - „Bongo Rock“ (1972, hity „Bongo Rock“, „Bongolia“ a zmínený cover „Apache“, dále např. „Raunchy ´73“ nebo cover „Let There Be Drum“, pův. od Sandyho Nelsona) a „Return Of The Incredible Bongo Band“, na kterém si zabušil i Ringo Starr (1973, např. „Kiburi“, „Ohkey Dokey“, „Sharp Nine“). A proč anonymní? Protože pan Viner jména těch najatých muzikantů prostě zapomněl. Tedy kromě toho Ringa. Aspoň doufám.

Duo Delaney & Bonnie (Delaney a Bonnie Bramlettovi) se sice na konci sixties potkalo a dalo dohromady v Kalifornii (a hnedle byla svatba), ale nezávisle na sobě oba zpěváci pocházeli z povodí Mississippi. Takže měli v sobě zakódováno blues i soul a údajně byli prvními bělošskými interprety (a skladateli) s kterými uzavřela smlouvu soulová firma Stax Records. Nicméně první deska nebyla úspěšná a ani druhá, vydaná u jiného labelu. Připomeňme některé songy z těchto alb: „A Long Road Ahead“, „My Baby Specializes“, „Just Plain Beautiful“, „Dirty Old Man“, „When The Battle Is Over“). Ale už tehdy se v projevu D&B objevovaly rockové prvky a jelikož se seznámili s lidmi jako E.Clapton, G.Harrison, L.Russell, D.Mason, bylo jen otázkou času, kdy tito hudebníci duu pomohou. Stalo se tak a víceméně bigbítová deska „Delaney & Bonnie & Friends: On Tour With Eric Clapton“ (1969-70, hit „Comin´ Home“ dále např. „Things Get Better“, „I Don´t Want To Discuss It“ a cover „That´s What My Man Is For“, pův. od Bessie Griffin) se stala nejznámějším elpí D&B. Zároveň se na ní etablovala parta muzikantů, která dopomohla i Claptonovi k jeho prvním sólovým počinům. Duo pak vydalo ještě jedno poslouchatelné rockové album „To Bonnie From Delaney“ (1970, např. „Lay Down My Burden“, „They Call It Rock & Roll Music“, „Living On The Open Road“, „Alone Together“) a posléze se vytratilo z posluchačského povědomí.

V chicagském rock-big-bandu Chicago byli i v 70. letech stále hlavními osobnostmi zpěvák a klávesista Robert Lamm, kytarista a zpěvák Terry Kath, baskytarista a zpěvák Peter Cetera a trombonista James Pankow. Soubor nadále předváděl jakýsi soul-blues-funk-jazz-rock typu Blood Sweat & Tears, čehož je důkazem třeba deska „Chicago V“ (1972, hit „Saturday In The Park“, dále např. „Goodbye“, „While The City Sleeps“, „A Hit By Varese“, „Dialogue Part I & II“). Ještě během první poloviny sedmé dekády však svůj sound postupně zprecizňoval, „akademizoval“ až se z valné části proměnil v sladkobolnou nudu s trúbami. Je fakt, že koncertně to byl stále nářez, ovšem zejména pokud byly hrány starší songy. Studiové nahrávky ale čím dál více trpěly oním nechvalně známým „sweeteningem“. S ním samozřejmě přišly úspěšné hity a desky Chicaga se umísťovaly na prvních místech albových hitparád. Jak to tak chodí.

Top ten ohrožovaly kromě „V“ zejména desky „Chicago VI“ (1973, hit „Just You´n´Me“, dále např. „Darlin´ Dear“, „Jenny“, „What´s This World Comin´ To“, „Feelin´ Stronger Every Day“), jazzovější „Chicago VII“ (1974, hity „/I´ve Been/ Searchin´ So Long“, „Call On Me“, „Wishing You Were Here“, dále např. „Prelude To Aire“, „Song Of The Evergreenes“) a „Chicago VIII“ (1975, hit „Old Days“, dále např. „Hideaway“, „Long Time No See“, „Till We Meet Again“), nejvíce platin posbírala výběrovka „Chicago s Greatest Hits“ (1975). Největší písňový hit měl soubor v roce 1976 se songem „If You Leave Me Now“ z desky „Chicago X“ (1976, dále např. „Scrapbook“, „Another Rainy Day In New York City“, „You Get It Up“). Za hudebně nejkvalitnější se z tohoto období považuje deska „Chicago XI“ (1977, hit „Baby, What A Big Surprise“, dále např. „Takin´It On Uptown“, „Take Me Back To Chicago“  a v reedici ještě „Wish I Could Fly“). Nekomentuji. Cca od osmého alba šlo považovat kapelu za normální položku AOR. Bohužel i přes úspěchy kapely spáchal v roce 1978 Terry Kath sebevraždu, údajně omylem - jenže co když za tím stála jeho stále menší role v hudebním směřování kapely, jakési jeho odsouvání na vedlejší kolej? Ať tak či tak, stalo se. Postupně ho nahradili kytaristé Donnie Dacus a Chris Pinnick. S posledně jmenovaným také Chicago vstoupilo do 80. let.

Z Chicaga pocházel i klávesista (hlavně piano) a zpěvák Ben Sidran. V půli šedesátek ale zběhl za studiemi do Anglie, a posléze za kamarádem Steve Millerem do Kalifornie, kde se připojil k jeho bandu. Natočil s ním něco elpíček a následně se věnoval sólové dráze. Představil se s jakýmsi pianovým pop-jazz-funk-rockem, s občasným náběhem k tomu, stát se předchůdcem acid jazzu. Přičemž spousta skladeb byla instrumentálních. Jako ukázku možno uvést alba „Puttin´ In Time On Planet Earth“ (1972, např. „Face Your Fears“, „Walking With The Blues“, „Play The Piano“) či vydařené „Don´t Let Go“ (1973/1974, např. „Midnite Tango“, „Hey Hey Baby“, „Don´t Let Go“, „Snatch“  plus cover „The Foolkiller“, pův. od Mose Allisona). 

Americký výlet zakončemež načtyřikrát: nejprve třemi soubory z newyorské aglomerace, kvalitou dost rozdílnými. Ten s názvem Sha Na Na se snažil o jakýsi komediální revival rock´n´rollu a doo-wapu. Jenomže ať se snažil, jak se snažil, beztak si ho každý vybaví jen jako určitou nepatřičnou součást festivalu ve Woodstocku. Ze songů, které interpretoval, uveďme např. „At The Hop“ nebo „Rock´n´Roll Is Here To Stay“. Zpěvák a klávesista Al Kooper by se do Woodstocku jistě hodil víc než předchozí podivnost, a jeho kapela Blood, Sweat & Tears si tam také zahrála, jenomže to už v její sestavě chyběl. On sám se v té době snažil  o sólovou dráhu a vydával vcelku ucházející, byť komerčně nepříliš úspěšné desky. Za připomenutí stojí třeba „Easy Does It“ (1970, např. Sad, Sad, Sunshine“, „Brand New Day“, „Love Theme From ´The Landlord´“, „Buckskin Boy“ plus cover „I Got A Woman, pův. od Ray Charlese), „New York City (You´re A Woman)“ (1971 např. „New York City /You´re A Woman/“, „The Ballad Of The Hard Rock Kid“, „Back On My Feet“, „Nightmare #5“) a „Naked City“ (1973, např. „Peacock Lady“, „Jolie“, „/Be Yourself/ Be Real“ plus covery „As The Years Go Passing By“, pův. od Dona Robeye a „Sam Stone“, pův. od Johna Prinea).

I soul-blues-rock parta Southside Johnny & The Asbury Jukes zněla výborně, asi jako když zkřížíte Doobie BrothersIsaacem Hayesem a Bruce Springsteenem. Však taky nad ní držel ochrannou ruku člen Springsteenova E-Street Bandu, kytarista Van Zandt (napsal pro ně spoustu písniček). Navíc Southside Johnny zpíval dost podobně jako Boss. Zkuste desky „This Time It´s For Real“ (1977, např. „This Time It´s For Real“, „Some Things Just Don´t Change“) a „Hearts Of Stone” (1978, např. „This Time Baby´s Gone For Good“, „Hearts Of Stone“, „Next To You“, „Light Don´t Shine“). No a čtvrtým, posledním interpretem je vcelku děsný texaský zpěvák Christopher Cross. Celé to znělo, jakoby se nějaký romantický countryák spolčil s Alanem Parsonsem. Huh! Slávu a úspěch získal Cross s LP „Christopher Cross“ (1979, hity „Sailing“, „Ride Like The Wind“, dále např. „Say You´ll Be Mine“, „Poor Shirley“). Nepochopitelné… Ba co víc, „Arthur´s Theme“, takto singl ke komedii „Arthur“ se stal dokonce jedničkou v amerických hitparádách. Bodovalo ještě album „Another Page“ (1983, hit „All Right“, dále např.„Think Of Laura“, „No Time For Talk“). Ukňápaná slíza. Radím neposlouchat.

A na skok do starého světa i když vlastně napůl, protože hlavní roli tu hrají Američané, usazení v Paříži. No, hlavní roli, ona to spíše byla pidi-role, protože po jejich průměrné r&b-funk kapele King Harvest toho příliš nezbylo: hitový singl „Dancing In The Moonlight“ a pár lepších songů z let 1972-73 jako třeba „Take It Easy“, „Roosevelt And Ira Lee“, „Lady, Come On Home“ a „Motor Job“. I další případ Brita v Americe je určitým mezikontinentálním spojením - členové amerických part Little Feat a Meters se objevují co doprovodná kapela na prvních deskách britského soul-bluesového zpěváka a kytaristy Roberta Palmera, bývalého frontmana londýnských Vinegar Joe, jenž se v první polovině 70. let přestěhoval do Kalifornie. Slušná LP jako například „Sneakin´ Sally Down The Alley“ (1974, např. „Sneakin´ Sally Through The Alley“, „From A Whisper To A Scream“, „Get Outside“ plus cover „Sailing Shoes“, pův. od Little Feat) nebo „Pressure Drop“ (1975, songy „Back In My Arms“, „Fine Time“,  plus covery „Trouble“, pův. od Little Feat a „Pressure Drop“ , pův. od Toots & The Maytals) však nebyla příliš úspěšná. Lepší to bylo až s dvěma singly z konce seventies: téměř diskotékovkou „Every Kinda People“ a rockárnou „Bad Case Of Loving You (Doctor, Doctor)“, která pocházela z ucházejícího LP „Secrets“ (1979, dále např. „Jealous“, „Love Stop“ plus cover „Can We Still Be Friends“, pův. od Todda Rudgrena). Doopravdy se ale Palmer prosadil až v polovině osmé dekády. 

V roce 1977 se v původním složení znova sešli The Animals, to znamená Eric Burdon (voc), Alan Price (ks), Chas Chandler (bg), Hilton Valentine (g) a John Steel (ds). A zas to bylo rhythm&blues a soul s tým oným ostrým Erikovým vokálem. Réunion oslavili slušnou deskou „Before We Were So Rudely Interrupted“ v čele s dylanovským coverem „It´s All Over Now, Baby Blue“ (1977, dále např. „Riverside County“, „Fire On The Sun“ plus covery „Please Send Me Someone To Love“, pův. od Percy Mayfielda, „Many Rivers To Cross“, pův. od Jimmy Cliffa). Druhý réunion přišel v letech 1983-84, jenže ten už tak nějak za moc nestál – tehdejší proklatý disco-rock se totiž vloudil i do songů „zvířat“. Což je dobře slyšet na hitu „The Night“ z počátku eighties, který se objevil na slabším LP „Ark“ (1983, dále např. „Trying To Get You“, „Love Is For All Time“). No, a pak zas na chvíli šlus a následně další reuniony atd atd.

Něco podobného jako Commodores ovšem střihnuté bílým anglickým beatem 60. let představovali ve Velké Británii pop-gospel-funkoví Hot Chocolate, které vedl holohlavý zpěvák a kytarista Errol Brown. Měli sice jakžtakž úspěšná LP jako třeba „Hot Chocolate“ (1975), „Man To Man“ (1976) či „Every 1´s a Winner“ (1978), ale protože byli hlavně a vyloženě singlovou partou a tak zas budeme jmenovat – „Love Is Life“, „I Believe In Love“, „Brother Louie“, „Emma“, „Cheri Babe“, „A Child´s Prayer“, „Put Your Love In Me“, „You Sexy Thing“, „So You Win Again“, „Every 1´s A Winner“, „No Doubt About It“ … Jemnější pop-soul-rock produkovala i anglická skupina Ace, přestože existují tací, kteří ji hází do škatule pub-rocku. A když si sjedete některé písničky kapely z let 1974-77, zjistíte, že trochu matou. Anebo si poslechli jen dva songy na druhém LP. Skupinu založili Paul Carrack (voc, ks) a Terry „Tex“ Comer (bg), takto bývalí členové prog-jazz-rocku Warm Dust, v kapele působil i Phil Harris (g, voc). Nejúspěšnějším albem Ace byl povedený debut „Five-A-Side“ (1974, hit „How Long“, dále např. „The Real Feeling“, „Know How It Feels“, „Rock & Roll Runaway“, „Sniffin´ About“, „So Sorry Baby“). Dvojka „Time For Another“ už tak moc nejela (1975, např. „Ain´t Gonna Stand For This No More“, „No Future In Your Eyes“, „Tongue Tied“, „I´m A Man“) a trojka „No Strings“ jakbysmet (1977, např. „Found Out The Hard Way“, „You´re All That I Need“, „Gleaming In The Gloom“). A hned poté „eso“ dohrálo…

Dva staří harcovníci a fandové Tottenhamu Hotspur, co se znali od začátku sixties, spolu někdy v první půli sedmdesátek vytvořili duo Chas & Dave. Byli to Chas Hodges (voc, p, g, bg, ex-Outlaws, ex-Heads Hands & Feet) a Dave Peacock (bg, voc) a v úsporném obsazení piano-basa-bicí se prezentovali jakýmsi humorným pop´n´rock´n´rollem, který sami nazývali rockney (rock + cockney). Každopádně na přelomu 70.-80. let byli v Anglii velmi populární a to se singly jako „Gertcha“, „Rabbit“, jak jinak „Ossie´s Dream (Spurs On Their Way To Wembley)“, „Stars Over 45“ nebo „Ain´t No Pleasing You“.V Anglii se začala prosazovat také solidní, mezinárodní disco-soul-funková kapela Heatwave, v níž působil československý bubeník Ernest „Bilbo“ Berger. Hlavními figurami v ní byli britský klávesista a skladatel Rod Temperton a američtí zpěváci-bratři Johnnie Jr. a Keith Wilderové. Ač pronásledována nepřízní osudu (dva ze členů při různých tragických událostech ochrnuli), přesto se zapsala do historie žánru albem „Too Hot To Handle“ (1977, hity „Boogie Nights“, „Always And Forever“, dále např. „Too Hot To Handle“, „Ain´t No Half Steppin´“, „Super Soul Sister“). Stejně dobře se prodávala i dvojka „Central Heating“ (1977/78, hit „The Groove Line“, dále např. „Mind Blowing Decisions“, „Send Out For Sunshine“, „Central Heating“), z dalších songů je možné uvést Razzle Dazzle“ či „Gangsters Of The Groove“. Temperton pak kapelu opustil, ale stále pro ni psal. Jenomže psal samozřejmě i pro jiné, z nichž největší slávy dosáhl jistý Michael Jackson (mj. songy „Rock With You“ nebo „Thriller“). 

Výborná byla londýnská Linda Lewis, afroangličanka s tenkým dívčím hláskem. Poprvé jí to vyšlo se songem „Rock A Doodle Do“ (1973) ale největším hitem se pro ní stal v polovině dekády cover „The Shoop Shoop Song (It´s In His Kiss)“ , původně od Betty Everett. Je ke slyšení na albu „Not A Little Girl Anymore“ (1975, dále např. „/Remember The Days Of The/ Old Schoolyard“). Chválena bývá i deska „Woman Overboard“ (1977, např. „Shining“, „Bonfire“, „Light Years Away“). O bývale člence londýnské skupiny Vinegar Joe, zpěvačce Elkie Brooks se tvrdilo, že by mohla být novou joplinkou, ale nakonec zůstalo u několika pop-soul-funk-rockových záležitostí, většinou na albech „Rich Man´s Woman“ (1975, např. „Where Do We Go From Here“, „Take Cover“, „Tomorrow“), „Two Days Away“ (1977, menší hity Pearl´s Singer“, „Sunshine After The Rain“, dále např. „Honey Can I Put On Your Clothes“, „Mojo Hannah“, „Saved“). Pak přešla vyloženě na tehdy módní disko-funk a hodně jejích věcí představovaly covery. Z písní tohoto období – přelomu 70. a 80. let - bych uvedl například „Givin´ It Up For Your Love“ a covery „(Putting My) Heart On The Line“, pův. od Petera Framptona, „Superstar“, pův. od Carpenters„Nights In White Satin“, pův. od Moody Blues a „Money“, pův. od Pink Floyd. Škoda – Elkie disponovala výborným zakouřeným vokálem a ten pop-rock, který (aspoň na prvních dvou albech) dělala, vůbec nebyl špatný, ale s nějakým velkým úspěchem se prostě nesešla.

Podobně na tom byla i Julie Covington, zpěvačka čistého přirozeného hlasu, která se ovšem orientovala zejména na muzikály a rock opery. Song jedné z nich, Evity od Andrewa Lloyd-Webbera, ji také zajistil první místo v britské hitparádě, jednalo se samozřejmě o „Don´t Cry For Me, Argentina“ (1976). Julii vyšlo i několik alb - s nevalným úspěchem, ale jakžtakž poslouchatelných, jako třeba „The Beautiful Changes“ (1971, např. „The Magic Wasn´t There“, „If I Had My Time Again“, „Friendly Island Song“, „My Silks And Fine Array“) nebo „Julie Covington“ (1978, např. „I Can´t Dance“, plus covery „/I Want To See The/ Bright Lights“, pův. od Richarda a Lindy Thompsonových, „How“, pův. od Johna Lennona nebo v reedici „Easy To Slip“, pův. od Little Feat).    

Pokud už se pohybujeme po UK, nesmíme zapomenout ani na Kiki Dee, (vl. jm. Pauline Matthews), severoanglickou pop-soulovou zpěvačku a skladatelku s jasným znělým hlasem, které to po letech neúspěchů konečně vyšlo díky spolupráci s s labelem Eltona Johna v polovině sedmé dekády (v letech 1973-77 hity „Amoureouse“, „I´ve Got The Music In Me“, „Don´t Go Breaking My Heart“ /duet s Eltonem Johnem/, „Loving And Free“, „Chicago“ a songy jako „Dark Side Of Your Soul“ či „Safe Harbour“). Za její nejlepší dlouhohrající desky jsou považovány: platňa „Loving And Free“ (1973, kromě „Amoureouse“, a „Loving And Free“, ještě „If It Rais“, „ plus cover „Song For Adam“, pův. od Jacksona Browneho), vyborné elpí „I´ve Got The Music In Me“ (1974, kromě „I´ve Got The Music In Me“, ještě „Hard Luck Story“, „Someone To Me“, „Step By Step“, „Water“, „Do It“) a ucházející album „Kiki Dee“ (1977, kromě „Chicago“ ještě „First Thing In The Morning“, „Into Eternity“, „Night Hours“, „How Much Fun“). V roce 1981 měla Kiki AOR-hit „Star“.

Velkou novou nadějí se stala mladičká zpěvačka, pianistka a skladatelka Kate Bush, která se v té době lišila úplně od všeho, co se v popu pohybovalo. Divná holka, divný zpěv, divné songy - kdyby se se za ní nepřimluvil David Gilmour, sotva by její muziku tehdy někdo chtěl vydat. A právě v produkci slavného floyda vzniklo první album Kate Bush  „The Kick Inside“ (1978, hit „Wuthering Heights“, dále např. „The Man With The Child In His Eyes“, „Moving“). Následně byla natočena dvojka „Lionheart“ (1978, mj. „Hammer Horror“, „Wow“, „Full House“) a poté následovalo velké turné – první a poslední v kariéře zpěvačky. Ale více o Kate v kapitole „Mezi rockem a popem“.

Pojďme na kontinent - nejprve do Španěl a do Francie a pak to střihnem rovnou do Středomoří.

Od druhé poloviny šedesátek působila v Madridu skupina Pop-Tops, jejíž ústřední postavou byl kvalitní trinidadský soulový zpěvák Phil Trim. Hudebně se jednalo o běžný soul-pop-rock, do kterého byly občas včleňovány motivy z vážné hudby. První lokální úspěch přinesl singl „Oh Lord, Why Lord“ (1968), na jeho béčku pak byla zmodernizovaná Bachova melodie s textem „The Voice Of The Dying Man“. Asi nejúspěšnějším singlem pak byl ten s hitem „Mamy Blue“ (1971), a stejně tak se jmenovalo i debutové LP – „Mamy Blue“ (1971, kromě titulního singlu, a „Oh Lord, Why Lord“, obsahovalo např. ještě songy „Sometimes You Win, Sometimes You Lose“, „Road To Freedom“, „Grandma“, „Give Me Up As Lost“). Poté proběhlo ještě několik singlů, např. „Suzanne, Suzanne“, „Hideaway“ či „Happiness Ville“ (všechny 1972), a zhruba od čtyřiasedmdesátého o tělesu nejsou žádné zprávy.

Na konci sixties a začátku 70.let zažívala svoje nejúspěšnější období zpěvačka Dalida. V tom čase zpívala písně s hlubšími texty, které si vybírala sama a nikoli její producent, jak tomu bylo dosud. Jejími největšími hity byly tehdy songy „Mamy Blue“ (1971, cover, poprvé píseň interpretovali Pop-Tops – viz výše, a Nicoletta), „Paroles Paroles“, takto duet zpěvačky s hercem Alainem Delonem (1973), SP „Gigi l´amoroso“/„Il venait d´avoir 18 ans“ (1974), disco song „J´attendrai“ (1976), plus fúze popu a Orientu v písních „Salma ya Salama“ (1977) a „Helwa ya balady“ (1979). Z dalších songů 70. let můžeme uvést třeba „Ils ont chargé my chanson“ (1970), „Comment faire pour oublier“ (1971), „Je suis malade“ (1973, u nás českou verzi skvěle zazpívala M. Rottrová). Bohužel v eighties stárnoucí diva začala nezvládat své těžké deprese, a přestože měla úspěchy s písněmi „Lucas“ nebo „Mourir sur scene“, a prodeje jejích desek se blížily ke 100 miliónům, nakonec si v roce 1987 vzala život smrtící dávkou barbiturátů.  

„Vrabčák z ulic“, francouzská šansoniérka Mireille Mathieu dobývala svět už od druhé poloviny 60.let a během seventies svoji slávu ještě navýšila. Svým fascinujícím hlasem dokázala okouzlit i anglo-americké publikum, zmlsané svými hvězdami popu, rocku, soulu a country. Po celém světě prodala přes 100 miliónů alb. Připomeňme si některé songy (vlastně všechno hity), které interpretovala během sedmdesátek a na počátku další dekády: „Une histoire d´amour“, „Akropolis adieu“, „Mille fois bravo“, „Pardonne-moi ce caprice d´enfant“, „La Paloma, adieu“, „Et je t´aime“, „On ne vit pas sans se dire adieu“, „Mille colombes“, „La vieux café de la rue d´Amérique“, „Je t´aime avec ma pean“, „Santa Maria de la Mér“, „A Blue Bayou“ (pův. od Roy Orbisona), „Je veux l´aimer“ atd. 

Víte, kdo z této oblasti figuruje v žebříčku celkových prodejů desek všech dob na těch nejvyšších patrech? Budete se divit, ale je to v USA žijící řecká zpěvačka Nana Mouskouri. Tato paní v brýlích s černými obroučkami, které se staly výrazným prvkem jejího image, byla jakousi kombinací Connie Francis (zpěv v několika jazycích, jeho kultivovanost), Pointer Sisters (žánrová různorodost) a Emmylou Harris (podobný vokální projev). Spoléhala na svůj výborný hlas, kterým mohla odzpívat cokoli – od vážné hudby, přes šanson, soul, folk, country až k popu. Sama skládala málo, zato hodně přebírala, vlastně využívala zpěvu co barvotiskového obrázku. V USA se pomalu prosazovala v 70. letech, kdy interpretovala songy jako „Bridge Over Troubled Water“ – pův. od Simon & Garfunkel, „I Have Dream“ - pův. od sk. ABBA či „Amazing Grace“ – skladba Johna Newtona z 18. století. Známa je i její folk-country-rocková deska „Roses And Sunshine“ (1979, např. „Even Now“, „Down By The Greenwood Side“, „Love Is A Rose“, „Autumn Leaves“). A prodeje alb stoupaly v 80. i 90. letech a nezastavovaly se…

Po odchodu z Aphrodite´s Child se řecký zpěvák Demis Roussos snažil dělat podobnou progresivní muziku jako jeho kmenový soubor, jenomže s ní příliš neuspěl, přestože SP „We Shall Dance“ zní vcelku slušně. Proto se přeorientoval na pop rock a v roce 1973 mocně zabodoval s deskou „Forever And Ever“ (1973, hity „Forever And Ever“, „My Friend The Wind“, „My Reason“, „Good Bye My Love, Good Bye“). Bylo to celkem zvláštní – zarostlý a chlupatý mohutný zpěvák-medvěd a zpíval přitom sice silným, ostrým, ale vysokým plačtivým hlasem. Jenomže v té době to nějakým podivným způsobem zafungovalo. Později tak trochu nevěděl coby, takže disco-funkoval („Action Lady“), na konci 70. let se jakože zase vracel zpět k pop-rocku („Lost In Love“), se snahou o AOR (např. „Life In The City“, „Follow Me“).

S bývalým Roussosovým spoluhráčem, slavným klávesistou Vangelisem spolupracovala také italská zpěvačka  Patty Pravo a to na svém průměrném albu „Tonto“ (1976, např. „Tonto“, „Io Ti Venderei“, „Assurdo“, „Per amanti d´amore“). Bylo to pro ní určité jemné vybočení ze zaběhnutého koloběhu, neboť se v 70. letech stala domácí středněproudou stálicí. A to třeba se songy „Pazza idea“ (1973), „Come un Pierrot“ (1974), „Tutto il mondo é casa mia“ (1977) nebo „Pensiero Stupendo“ (1978). Hm. Aj Italia měla svého pop-soulového chroponě, svého „joe cockeriniho“. Říkal si Drupi (vl. jm. Giampiero Anelli) a byl u nás znám velice velmi přes svůj friendship s Hanou Zagorovou. Dlouhé černé háro, akustická kytara, cigáro v koutku úst, čehož důsledkem byl poctivě prokouřený hlas, který ve druhé polovině 70. let nenechal žádnou českou hospodyňku v klidu. Kupodivu se prosadil i v Anglii a to s písní „Vado via“. Z dalších songů jmenujme „Sereno é“, „Piccola e fragile“, „Due“, „Voglio una Donna“, „Pericolo“, „Dammi una Mano“, „Portami Fuori“ a „Sambario“. Dál už bych to nerozviřoval.

No a v Asii vládly většinou buď převzaté anebo domácí sladkobolné písně, které zpívaly zpěvačky jako třeba Agnes Chan, Teresa Teng, Ouyang Feifei a Yu Yar, pokud tedy budeme hovořit o těch nejpopulárnějších.

A tak zase zpět přes hlubiny kvality, přes Tichý oceán, přes Skalisté hory, přímo do města aut.

Možná nejkvalitnější muziku ze všech pop-funkových nebo pop-soulových umělců skládal slepý černý zpěvák a klávesista Stevie Wonder, původem z Michiganu. První úspěchy vydobyl již coby dvanáctiletý a vedle bří Jacksonů a Diany Ross představoval nejvýnosnější položku firmy Tamla Motown. V sedmdesátých letech do svého jazz-soul-funk-rockového projevu přimíchával prvky boogie, reggae, swingu ale i elektroniky (využití elektronických pian a synthezérů, včetně moogu), aby tak vytvořil jeden z nejkomplexnějších modelů moderního popu. Dost jeho věcí, hlavně z počátku sedmé dekády, obsahuje také politický podtón a to zejména songy, které natočil v New Yorku se zvukovými inženýry Hendrixova studia Electric Lady – zde poprvé využil nového hudebního vynálezu, syntetizéru Tonto („Je to tak hutnej funk, že jím neprojde ani nůž“, Bootsy Collins). Stevie dokázal přebírat songy, psát je, nebo na nich spolupracovat s dalšími skladateli (hodně např. se Syreetou Wright). Wonderova kariéra je šperkována vynikajícími alby a těmi nejkvalitnějšími hity, za něž dostal v sedmé dekádě osm cen Grammy. Jeho hudbou byli inspirováni Michael Jackson, Sting, Paul McCartney, Elton John a další.

Z alb první půle seventies bych vybral: „Signed, Sealed, And Delivered“ (1970, hity „Signed, Sealed, Delivered, I´m Yours“ a „Heaven Help Us All“, dále např. „You Can´t Judge A Book By Its Cover“, „I Can´t Let My Heaven Walk Away“, „Joy /Takes Over Me/“), „Music Of My Mind“ (1972, hit „Superwoman /Where Were You When I Needed You/, dále např. „Love Having You Around“, „Keep On Running“, „Evil“), pak „Talking Book“ (1972, hity Superstition“, „You Are The Sunshine Of My Life“, dále např. „Maybe Your Baby“, „I Believe“, „Blame It On The Sun“), výborné LP „Innervisions“ (1973, hity „Higher Ground“ - znáte také od Red Hotů - a „Living For The City“, dále např. „Visions“, „All In Love Is Fair“, „Don´t You Worry ´Bout A Thing“, „Too High“), „Fulfillingness´ First Finale“ (1974, hity „Boogie On Reggae Woman“ a „You Haven´t Done Nothin´“ společně s Jackson Five, dále např. „Heaven Is 10 Zilion Light Years Away“, „Too Shy To Say“, „They Won´t Go When I Go“). Nominaci za druhou polovinu sedmé dekády si zaslouží Wonderovo nejprodávanější album, jeho „seržant Pepř“, double-LP „Songs On The Key Of Life“ (1976, hity „I Wish“, „Sir Duke“, dále např. „Contusion“, „Pastime Paradise“, „As“, „Another Star“, „Black Man“). V roce 1979 měl hit „Send One Your Love“. Klóbrc dolů, mistře Zázraku!

Poslední položkou této kapitolky je talentovaný černošský mladíček z Minneapolis, vystupující pod pseudonymem Prince. Gró jeho tvorby sice spadá do osmdesátek a výš, ale k jeho ántré do showbyznysu došlo už na konci sedmé dekády. I když vlastně… hudebně to žádná sláva nebyla - charismatický hoch s jacksonovskou fistulkou a s tehdy obvyklým disko-funkovým soundem. Už tehdy se ale vyjevila jeho famózní hra na kytaru (song „I´m Yours“). Z obou jeho podprůměrných alb, která do konce sedmé dekády vyšla, je asi lepší to druhé „Prince“ (1979, hit „I Wanna Be Your Lover“, dále např. „Sexy Dancer“, „Bambi“). Vše si ovšem vynahradil v eighties. A bohatě.

A Steviem a Princem bychom také mohli zakončit naše psaní o funku a soulu a jeho odnožích. I když vlastně… Tak dobře. Ještě zmíníme i disco. Ono sem také částečně patří, protože kupříkladu některé černošské nahrávky filadelfského soundu si jsou s naším pop-soulem hodně podobné – hranice mezi těmito žánry je totiž značně rozostřená. A zmíníme ho i za předpokladu, že se někteří rockeři asi pořádně vyprudí.

která pocházela z ucházejícího LP „Secrets“ (1979, dále např. „Jealous“, „Love Stop“ plus cover „Can We Still Be Friends“, pův. od Todda Rudgrena)