P-funk aneb správná „groove“

Dekády: 70. léta

Žánry: Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

Funkadelic, cca 2.pol. 70. let

Styl funk (ze slova „funky“ - černošský výraz pro emocionální odlišnost ale také podivnost anebo prostě pro „bezva muziku“) vznikl v USA někdy v polovině 60. let a u jeho zrodu stál zpěvák a skladatel James Brown. Jedná se o rychleji a hlavně razantněji (rockověji) hranou odnož soulu, vycházejícího z rhythm&blues. Ona razance tkví zejména v důrazu na první těžkou dobu, neboli down beatu. Dále v rámci stylu baskytara, kytara a částečně i vokál tvoří společnou rytmickou strukturu – oba strunné nástroje spolu s odsekávaným zpěvem mají ve funku roli spíše perkusivní než melodickou (typickým způsobem hraní je například u baskytary „slapping“, rytmické bouchání do strun dlaní nebo všemi prsty najednou). Samozřejmě že v některých skladbách tkví úloha zpěvu v držení melodické linky, to je jasné. Melodiku pak kromě soul-bluesového vokálu obstarávají ještě dechové instrumenty anebo klávesy, které v nezpívaných pasážích vyjíždějí do krátkých ale výrazných breaků. Většina funkových skladeb pak stojí na tzv. „groove“ (neboli „drážce“), což je na jednom, dvou akordech neustále opakovaná melodicko-rytmická figura, obměňovaná tak, aby výsledná muzika měla řádnou šťávu a odpich. Prostě aby se „sypala“. A aby z ní čišela radost a dýchal sex.

Jak jsme si řekli, o funku se začalo hovořit poprvé v souvislosti se známým americkým rhythm&bluesovým dynamitem Jamesem Brownem, který v sixties vyprodukoval výrazné hity jako například „Out Of Sight“, „I Got You /I Feel Good/“, „Cold Sweat“, „Say It Load (I´m Black And I´m Proud)“. Poté se se svými muzikanty rozhádal a několik z nich postupně odešlo. Do začátku 70.let nastoupil jeho band v obměněné sestavě, v níž exceloval zejména osmnáctiletý baskytarista „Bootsy“ Collins. Přinesl do soundu kapely spoustu energie a dynamiky a v podstatě se stal vedle Browna další hvězdou. Což ovšem ješitný Mr. Dynamite nesnesl a tak musel být Bootsy odejit. Toto divoké období je zachyceno na koncertním masakru „Sex Machine“ z roku 1970. Z dalších výborných muzikantů, kteří v Brownově bandu hráli, je třeba jmenovat trombonistu Freda Wesleyho, neustále odcházejícího a přicházejícího saxofonistu Maceo Parkera (hrával i s ClintonemParliamentu - viz níže), bubeníka Johna „Jabo“ Starkse nebo dalšího basáka „Sweet“ Charlese Sherrella.

Pojďme si vyjmenovat některá alba a skladby, které Brown se svým bandem hrával v 70.letech: co se týče velkých desek, za nejlepší z tohoto období jsou považována alba „There It Is“ (1972, např. „Talkin´ Loud And Saying Nothin´ Pt. 1“, „King Heroin“, „There It Is“, „I Need Help /I Can´t Do It Alone“), „Payback“ (1973, hit „Payback“, dále např. „Take Some… Leave Some“, „Forever Suffering“, „Stone To The Bone“) a double-LP „Hell“ (1974, např. „Papa Don´t Take No Mess“, „My Thang“, „Coldbleeded“, „A Man Has To Go Back To The Crossroads“, „I Can´t Stand It ´76´“). Ze skladeb to jsou „Funky Drummer“, „Get Up (I Feel Like Being A) Sex Machine“, „Super Bad“, „Get Up, Get Into It And Get Involved“, „Hot Pants“, „Escape-Ism“, „My Part / Make It Funky“, „Your Love Was Good For Me“, „Funky President /People It´s Bad“, „Get Up Offa That Thing“, „It´s Too Funky In Here“ či „Rapp Payback“. Ale protože gró tvorby Jamese Browna pochází zejména ze sixties, krátký profil tohoto zakladatele funku naleznete v kapitole Mr. Dynamite, začátek funku a blue-eyed soul.

Sanfranciští Sly & The Family Stone, Brownův největší funkový konkurent, vstoupili do 70. let opředeni slávou a respektem z jejich divokých a živelných koncertů. V kapele stále působili „boss“ Sly Stone (voc, g, ks), jeho brácha Freddie (voc, g) a samozřejmě vynálezce slappingu, baskytarista Larry Graham. Po přelomovém albu „Stand!“ natočili „stoneovci“ další skvělou desku, takto jedničku amerických hitparád, elpí „There´s A Riot Goin´ On“, které ovlivnilo pozdější acid jazz a signalizuje Slyovo znechucení soudobým vývojem situace v USA a zároveň naznačuje jeho stálé drogové problémy (1971, s hity „Family Affair“, „Runnin´ Away“, „Thank You For Talkin´ To Me Africa“, dále písněmi „Luv N´ Haight“, „Poet“). Poté následovalo několik personálních změn – po třenicích s bratry Stoneovými odešel například Graham a založil si Graham Central Station. V roce 1973 přišlo na svět poslední kvalitní album Slye a jeho famílie nazvané příznačně „Fresh“ (např. „If You Want Me To Stay“, „Babies Makin´ Babies“, „Let Me Have It All“, „I Don´t Know /Satisfaction/“, „In Time“). Pak už to šlo až na pár výjimek pozvolna dolů příkladem budiž značně nevyrovnaná elpí „Smal Talk“ (1974, např.„Time For Livin´“, „Loose Booty“, „Livin´ While I´m Livin´“, „Holdin´ On“, „Better Thee Than Me“) a „High On You“ (1975, např. „I Get High On You“, „So Good To Me“, „My World“, „Crossword Puzzle“, „Organize“). Sly a kapela se navíc stali zcela nevypočitatelnými, neboť kvůli fetu často dorazili na koncert až na poslední chvíli. A někdy vůbec…

Baskytarista a zpěvák Larry Graham po odchodu od Stoneovy famílie nejprve spolupracoval s Betty Davis (viz níže) a poté založil svoji vlastní sanfranciskou partu vtipně nazvanou (dle hlavního nádraží v NY) Graham Central Station, která v podstatě předváděla cosi podobného jako Sly & The Family Stone. Možná jen ve vokálech více zdůrazňovala vliv gospelu - Larry byl nejen basový ekvilibristik, ale i vynikající zpěvák. Po téměř celou dobu existence jeho funkového „hlavního nádraží“ s ním hráli zejména David „Dynamite“ Vega (g, voc), Robert „Butch“ Sam (ks, voc), Hershall „Happiness“ Kennedy (ks, voc) a Patryce „Chocolate“ Banks (voc, perc, prog), přičemž na deskách mu občas hostovali členové jiné funkárny Tower Of Power (viz níže). Skupina debutovala solidním eponymním albem „Graham Central Station“ (1973, mj. songy „We Be´s Gettin´ Down“, „Hair“, „People“, „Can´t You Handle It?“ plus cover „It Ain´t No Fun To Me“, pův. od Ala Greena).

Pokračovala další kvalitkou „Release Yourself“, kde se Graham v titulní skladbě „Release Yourself“ téměř odslappuje do vesmíru (1974, dále např. „Hey Mr. Writer“, „Feel The Need“, „´Tis Your Kind Of Music“, „Got To Go Through It To Get To It“). Jediný hitparádový hit GCS „Your Love“ (asi proto, že není funkový) pak pochází z výborné desky „Ain´t No ´Bout-A-Doub It“ (1975, dále např. „The Jam“, „It´s All Right“, „It Ain´t Nothing But A Warner Bros. Party“ plus cover „I Can´t Stand The Rain“, pův. od Ann Peebles). Po tomto LP se skupina poněkud vyklidnila a začala si to trádovat více do popu, viz. deska „Mirror“ (1976, mj. songy „Entrow“, „Mirror“, „Do Yah“, „Priscilla“, „Forever“), jenže pak následoval kvákavě-bublavý funkový nářez „Now Do U Wanta Dance“ (1977, např. „Earthquake“, „Last Train“, „Lead Me On“, „Now Do-U-Wanta Dance“  plus cover „Love And Happiness“, pův. od Ala Greena). A když uvádím „earthquake“, tak si pište, že „earthquake“ je skutečně baskytarové earthquake! A pak už jen „Pow“. Poté se Larry Graham věnoval sólové dráze (nehodna komentáře – inu, sračkovité osmdesátky), ovšem na začátku nineties si GCS na čas obnovil.

Výše zmínění Sly & The Family Stone měli spoustu epigonů, asi nejlepší z nich byla kansaská parta Bloodstone, v níž se to motalo okolo Charlese McCormicka (bg, voc) a Eddie Summerse (ds, ks, voc). Uvedla se slušným eponymním debutem „Bloodstone“ (1972, např. „Take These Chains“, „You Don´t Mean Nothin´“, „Sadie Mae“, „This Thing Is Heavy“, „Friendship“) a zazářila zejména s albem „Natural High“ (1973, s hitovým ploužákem „Natural High“, dále např. „Tell It To My Face“, „Never Let You Go“, „You Know We´ve Learned“).  Dobře znělo i další LP „Unreal“ (1973, např. „Let Me Ride“, „What Did You Do To Me?, Pt. 2“, „Everybody Needs Love“, „The Traffic Cop“). Pak už to byl víceméně průměr z něhož se dle kritiků trochu vymaňuje deska „Do You Wanna Do A Thing?“ (1976, např. „Do You Wanna Do A Thing“, „Stand Up, Let´s Party“, „Shake The Building“). No, nevím, nevím, podle mě už to začala bejt moc velká dýza…

Na to, být pod jednou střechou s komerčně úspěšným Sly Stonem, doplatil talentovaný zpěvák a multiinstrumentalista (g, bg, ks, ds) Shuggie Otis z L.A., takto syn slavného zpěváka a skladatele Johnny Otise. V branži začínal už jako dvanáctiletý, později spolupracoval třeba s Al Kooperem nebo Frankem Zappou. Jeho crossover mezi blues-rockem, boogie, experimentálním funkem a jazz-rockem se vůbec nechytal, a protože navíc odmítal nabídky ke společnému nahrávání či koncertování (např. s Rolling Stones), společnost mladého hudebníka vyrazila. A od té doby jako by se nad ním hudební vody zavřely. Pojďme si připomenout tré jeho inspirativních elpí: „Here Comes Shuggie Otis“ (1970, např. „Bootie Cooler“, „Jennie Lee“, „Funky Thithee“, „Gospel Groove“, „Hurricane“), které složil a natočil, když mu nebylo ještě ani sedmnáct (sic!), dále „Freedom Flight“ (1971, např. „Ice Cold Daydream“, „Sweet Thang“, „Strawberry Letter 23“, „Freedom Flight“, „Me And My Woman“) a „Inspiration Information“ (1974, např. „Inspiration Information“, „Aht Uh Mi Hed“, „Rainy Day“, „Pling!“, „Island Letter“, „Sparkle City“).

Už na konci 60. let se začal v rámci své kapely Buddy Miles Express samostatně prosazovat i bývalý bubeník J. Hendrixe, jinak ovšem (výtečný) zpěvák a multiinstrumentalista Buddy Miles. V seventies došlo k malé změně – až na jednu výjimku alba vycházela  pod jeho vlastním jménem. A že byl tím bývalým Jimiho komplicem, tak hodně dbal, aby se v jeho soundu kytara hodně vyjímala. A samozřejmě nemohly chybět ani dechy, na ty si Miles také hodně potrpěl. A jak to znělo dohromady, lze nakonec posoudit na deskách „Them Changes“ (1970, např. „Them Changes“, „Dreams“, „I Still Love You Anayway“, „Memphis Train“), „We´ve Got To Live Together“ (1970, např. „We´ve Got To Live Together“, „Runaway Child“, „Take It Off Him And Put It On Me“) a „A Message To The People“ (1971, např. „The Way I Feel Tonight“, „Place Over There“, „The Segment“, plus covery „Midnight Rider“, „Don´t Keep Me Wondering“, oba od Allman Brothers Band). Slušný je i živák „Buddy Miles Live“ (1971), přičemž v roce 1972 Buddy natočil výbornou koncertní desku s Carlosem Santanou, ceněno je i LP „Chapter Vll.“ (1973, např. „L.A. Resurrection“, „There Was A Time“, „Life Is What You Make It Pt. 1“, „Love Affair“, „Crossfire“, „Hear No Evil“). To by jako výběr možná stačilo. Miles se také podílel na znovuobnovení původně Bloomfieldovy kapely The Electric Flag. Natočila ale jen jedno album „The Band Kept Playing“ (1974, např. „Every Now And Then“, „Make Your Move“, „Earthquake Country“, „Sweet Soul Music“) a rozešla se.

Na konci sixties začali nahrávat také The Meters z New Orleansu, veselá partička, jíž tvořili Art Neville (ks, voc), George Porter Jr. (bg, voc), Leo Nocentelli (g) a Zigaboo Modeliste (ds). Už tehdy například natočili instrumentální funkovou desku „Look-Ka Py Py“ (1969, např. „Look-Ky Py Py“, „Funky Miracle“, „9 ´Til 5“, „Pungee“, „Thinking“). Je dobrá, ale ten zpěv tam přece jenom chybí. Určitého vokálního vyjádření se nakonec dopouští A. Neville a to hned na další desce „Struttin´“ – ale je fakt, že moc to nepřeháněl (1970, např. „Chicken Strut“, „Ride Your Pony“, „Go For Yourself“ plus cover „Wichita Lineman“, pův. od Jimmy Webba). Pak už ale zpíval normálně (a docela dobře). Po kompilačce „Cissy Strut“ (1974, mj. „Cissy Strut“, jak jinak) a výborném elpí „Rejuvenation“ (1974, např. „It Ain´t No Use“, „Jungle Man“, „What´cha Say““, „Love Is For Me“, „Just Kissed My Baby“) pak vydali Meters  svůj majstrštyk, nazvaný „Fire On The Bayou“ (1975, např. „Fire In The Bayou“, „Love Slip Upon Ya“, „You´re A Friend Of Mine“, „Talkin´ By New Orleans“, „Middle Of The Road“ plus cover „Liar“, pův. od Argent). Lepší už to pak nebylo a kapela se v roce 1977 na dvanáct let rozešla.

Sedmdesátá léta znamenala v Americe první velkou vlnu zájmu o funkovou hudbu – hlavně v souvislosti s růstem oblíbenosti rytmické diskotékové hudby a také díky nástupu instrumentálně složitého jazz rocku. Funkové skupiny té doby obé spojovaly – kladly velký důraz na rytmiku a přitom jejich hudebníci byli vynikajícími instrumentalisty. Tomuto propojení se občas říkalo jednoduše funk-jazz nebo dle Clintonovské (viz níže) terminologie P-funk (rozuměj „pure funk“, tedy „čistý, ryzí funk“).

Pravděpodobně nejvýraznějšími představiteli tohoto žánru byly v 70. letech americké soubory Funkadelic, Parliament, Bootsy Rubber Band, War, Tower Of Power a klávesista George Duke.

Detroitští Funkadelic, vedení extravagantním skladatelem, zpěvákem a kytaristou George Clintonem, vynikali zejména „drtivou“ rytmikou, kterou obstarával bubeník Ramon „Tiki“ Fulwood a které v určité době vévodil fenomenální baskytarista William „Bootsy“ Collins, předtím člen kapely Jamese Browna, výbornou kytarou Eddieho Hazela a klávesami Bernie Worrella, vychytanými dynamickými změnami a patřičným tahem na branku. Hlavním prvkem odlišení se od ostatních soulových nebo soul-funkových part byl – kravál. Clintonovci, inspirováni tvrdými rockery, zakoupili zesilovače Marshall a když si je poslechnete v jejich začátcích, zjistíte, že vařili tvrdý psychedelický bigboš ovlivněný Hendrixem. Hodně se na nich podepsala i muzika „brothera“ Slye Stonea. Přestože první desky jsou výborné, ta správná funky-groove se tehdy teprve rodila. A zrodila.

Nahrávky z druhé poloviny sedmé dekády patří vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy ve funku vzniklo. V pódiové prezentaci „funkadelici“ využívali hodně náměty ze sci-fi; ovlivnění hippiesovskou psychedelií ale zejména glitterem Davida Bowieho a jeho mimozemským výtvorem Ziggy Stardustem je zde více než zřejmé. A určitě museli znát také tajemného jazzového avantgardistu Sun Ra. Garderoba muzikantů měla k obyčejné výstřednosti daleko – byla totiž přímo bombasticky výstřední. Toto propojení „groove“ muziky s nablýskaným glamem mělo charakter jakýchsi téměř rituálních hudebních orgií a objevila se zde dokonce snaha funk mytologizovat a přeměnit v v náboženství; vesmírná loď „Mothership“ vedená Dr. Funkensteinem (Clintonem) přistává na Zemi, aby přinesla lidu funk. Všechno to byla ale samozřejmě sranda – nový prvek ve hře. Clinton a spol. totiž funk, v němž se doposud prapodivně míchaly sex a politický pamfletismus, okořenili ulítlým humorem. Shazovali vše okolo a nakonec i sami sebe. Nicméně (a hlavně v souvislosti s Mothershipem) pan „Dr. Funkenstein“ Clinton nejspíš trpěl poněkud menší hudební schizofrenií – po celá 70. léta koncertoval a vydával desky s téměř obdobným seskupením, ale jednou pod názvem Funkadelic a podruhé zase pod značkou své bývalé kapely Parliament. Obě se ale lišily v hudebním podání – jestliže Funkadelici dštili rockovou oheň a síru a tedy byli mnohem tvrdší, Parliament šel, řekněme, více do funku a diska, přičemž hodně využíval dechů. Po rozpadu Parliament a Funkadelic na začátku 80. let začal Clinton vystupovat pod svým jménem (pozor – neplést si ho se stejnojmenným skladatelem filmové hudby) a nechal se doprovázet kapelou The P-Funk All Stars.

Pojďme si uvést nejlepší kousky jeho obou nejslavnějších part. U Funkadelic je to… téměř všechno! Třeba začněte albem „Funkadelic“ (1969-70, skladby „I Got A Thing, You Got A Thing, Everybody Got A Thing“, „Good Old Music“, „Mommy, What´s Funkadelic?“, „I Bet You“) a pokračujte deskami „Free Your Mind… And Your Ass Will Follow“ (1970, songy „Friday Night, August 14th“, „I Wanna Know If It´s Good To You?“, „Free Your Mind And Your Ass Will Follow“, „Funky Dollar Bill“), „Maggot Brain“ (1971, skladby „You And Your Folks, Me And My Folks“, „Super Stupid“, „Hit It And Quit It“, „Maggot Brain“), „Funkadelic Live“ (1971), 2LP „America Eats Its Young“ (1972, např. „Loose Booty“, „Wake Up“, „A Joyful Process“, „Philmore“, „That Was My Girl“), „Cosmic Slop“ (1973, písně „Trash A-Go-Go“, „You Can´t Miss What You Can´t Measure“, „Cosmic Slop“, „March To The Witch´s Castle“), „Standing On The Verge Of Getting It On“ (1974, „Standing On The Verge Of Getting It On“, „Alice In My Fantasies“, „I´ll Stay“), „Let´s Take It To The Stage“ (1975, songy „Good To Your Earhole“, „Get Off Your Ass And Jam“, „Stuffs & Things“), „Tales Of Kidd Funkadelic“ (1976, např. „Butt-To-Butt Resuscitation“, „Take Your Dead Ass Home“, „How Do Yeaw View You?“) „Hardcore Jollies“ (1976, např. „Hardcore Jollies“, „Comin´ Round The Mountain“, „Smokey“, „Soul Mate“, „Adolescent Funk“) a „One Nation Under A Groove“ (1978, „Cholly“, „Who Says A Funk Band Can´t Play Rock“, „Lunchmeataphobia“, „One Nation Under A Groove“).

Parliament se zase blýskli alby „Osmium“ (1970, např. „Funky Woman“, „Moonshine Heather“, „I Call My Baby Pussycat“  plus „Breakdown“), „Up For The Down Stroke“ (1974, např. „Up For The Down Stroke“, „Testify“, „I Can Move You /If You Let Me/“, „I Just Got Back“), „Chocolate“ City“ (1974, např. „Ride On“, „Chocolate City“, „Together“, „Bigfootin´“), „Mothership Connection“ (1976, např. „P-Funk /Wants To Get Funked Up/“, „Give Up The Funk /Tear The Roof Off The Sucker/“, „Handcuffs“, „Mothership Connection /Star Child/“), „Clones Of Dr. Funkenstein“ (1976, např. „Funkin´ For Fun“, „Do That Stuff“ a také „Dr. Funkenstein“ – vlastně první rapová skladba) a „Funkentelechy Vs. The Placebo Syndrome“ (1977, skladba „Funkentelechy“, „Bop Gun /Endangered Species/“, „Flash Light), slušné, byť s občasnou vatou, je i album „Motor Booty Affair“ (1978, např. „Rumpofsteelskin“, „Aqua Boogie“, „One Of Those Funky Thangs“). Ceněn je i živák „Live: P-Funk Earth Tour“ (1977).  Pokud budete mít chuť podívat se na Clintonovy bláznivé projekty zrakem svým nenasytným, existuje videozáznam z koncertu „Parliament-Funkadelic – The Mothership Connection“ (1976). 

Obě Clintonovy kapely se prolínaly s další výbornou funkovou obchodní značkou, slavnější snad víc než „gumárně Púchov“. Nablýskaný baskytarista William „Bootsy“ Collins se svým Bootsy´s Rubber Bandem se také plavil po divoké řece funk jazzu, ovšem se zvýšenou hladinou stylu disco. Přesto desky tohoto extravagantně se oblékajícího rodáka z Cincinnati rozhodně stojí za poslech. V dokumentu „Soul Deep“ o něm Brownův trombonista Fred Wesley říká: „Bootsy patří k nejpřirozenějším funkovým muzikantům. I kdyby vzal jen klacek a praštil s ním o zem, bude to funky.“ Zkuste alba „Stretchin´ Out“ (1976, např. „Stretchin´Out /In A Rubber Band/“, „Psychoticbumschool“, „I´d Rather Be With You“, „Physical Love“, „Another Point Of View“), „Aaah… The Name Is Bootsy, Baby“ (1977, např. toasterská „Ahh… The Name Is Bootsy, Baby“, „The Pinocchio Theory“, „Munchies For Your Love“, „What´s  Telephone Bill?“) a „Bootsy? The Player Of The Year“ (1978, hit „Bootzilla“, dále „May The Force Be With You“, „Bootsy What´s The Name Of This Town?“, „Hollywood Squares“) . Ale proč k nim vlastně nepřilepit i LP „This Boot Is Made For Fonk-N“ (1979, např. „Bootsy Get Live“, „Jam Fan /Hot/“, „She Jam /Almost Bootsy Show/“). Opravdu střelený genius. V následujících dekádách už Collins alba vydával hlavně pod svým vlastním jménem.

Bývalá tamla-motowňácká akvizice The Isley Brothers, původně pocházející také z Cincinnati, se velmi dobře ukazovala i v 70.letech. Na přelomu dekád si totiž vokální trio Kelly, Rudolph a Ronald Isleyové k sobě vzalo výborné muzikanty z řad svého rozvětveného příbuzenstva a takto společně utvořili regulérní band. Zejména rockově syrová kytara Ernieho Isleye posunula soubor do tehdejší funkové špičky. Ale činili se i další – Chris Jasper (ks) a Marvin Isley (bg). A když si k tomu vezmete vynikající, jako nůž ostrý vokál hlavního zpěváka bratrů, Ronalda, nemůže vám z toho vylézt nic jiného než absolutní funkovej nářez. Na začátku seventies si IB zkusili rock-soul-funkové verze některých známých songů na albu „Givin It Black“ (1971, např. „Ohio“/„Machine Gun“, pův. od CSN&Y a Jimi Hendrixe, „Lay Lady Lay“, pův. od Boba Dylana, „Nothing To Do But Today“ a „Love The One You´re With“, obě pův. od Stephena Stillse), což částečně pokračovalo i na LP „Brother, Brother, Brother“ (1972, např.  „Pop That Thang“, „Work To Do“  plus covery  „Brother, Brother“ a „Sweet Season“, oba pův. od Carole King).

To hlavní – kvalita + komerční úspěch – přišlo ale až s alby „3 + 3“ (1973, hit „That Lady Pt. 1 & 2“, dále např. „Summer Breeze“, „Listen To The Music“, „What It Comes Down To“), „Live It Up“ (1974, např. „Live It Up / Part 1 & 2/“, „Midnight Sky / Part 1 & 2/“, „Need A Little Taste Of Love“, „Lover´s Eve“), „The Heat Is On“ (1975, s hity „Fight The Power Pt. 1 & 2”, „The Heat Is On /Part 1 & 2“, „Sensuality /Part 1 & 2/“, „For The Love Of You /Part 1 & 2/“), „Harvest For The World“ (1976, např. „Harvest For The World“, „Who Loves You Better“, „So You Wanna Stay Down“, „You Still Feel The Need“), „Go For Your Guns“ (1977, skladby „Go For Your Guns“, „The Pride, Pt. 1 & 2“, „Climbin´ Up The Ladder“, „Livin´ In The Life“) a snad ještě „Showdown“ (1978, např. „Rockin´ With Fire“, „Love Forever“, „Take Me To The Next Phase, Pt. 1 & 2“, „Groove With You“). V 70. letech se úspěšnými songy staly ještě písničky „It´s Your Thing“, „I Wanna Be With You“, „It´s A Disco Night (Rock Don´t Stop)" a „Don´t Say Goodnight /It´s Time For Love/“.

Z blízké Daytony pocházel černošský funk & soul band Ohio Players, kterému patřilo zejména období 1974-76. V té době v kapele mj. působili Leroy „Sugarfoot“ Bonner (voc, g) a Billy Beck (voc, ks). Už ve dvaasedmdesátém se chytl srandovní singl „Funky Worm“, poté přišla série ceněných alb, kterými byly „Skin Tight“ (1974, hit „Skin Tight“, dále např. „Jive Turkey“, „Streakin´ Cheek To Cheek“), „Fire“ (1974, hit „Fire“, dále např. „Smoke“, „What The Hell“), „Honey“ (hit „Love Rollercoaster“, dále např. „Fopp“ – tu pak předělali Soundgarden, „Let´s Do It“, „Ain´t Givin´ Up No Ground“) a „Contradition“ (1976, hit „Who´d She Coo?“, dále např. „Far East Mississippi“, „My Ladies Run Me Crazy“). 

Kalifornskou stáj s texaským rodokmenem má černošský soubor Crusaders, který po celá 60. léta hrával pod názvem Jazz Crusaders jakýsi pop jazz. V následující dekádě zkrátil název a svoji tvorbu začal směřovat do vábivější oblasti jazz rocku a funku. V tomto ohledu se zejména hovořilo o LP „Chain Reaction“ (1975, např. „Creole“, „I Felt The Love“, „Chain Reaction“, „Give It Up“, „Rainbow Visions“, „Soul Caravan“) – to by ještě  klidně mohlo být ve škatuli vedle Weather Report nebo Return To Forever. V té době kapela hrála ve složení Wayne Henderson (tromb), Larry Carlton (g), Joe Sample (ks). Wilton Felder (bg, sax), Stix Hooper (ds). Nejúspěšnější bylo období konce 70.let, kdy se „křižáci“ personálně obměnili, producentsky je uchopil Sample a vydali LP „Street Life“ (1979, hit „Street Life“, dále např.„Rodeo Drive /High Steppin´/“, „My Lady“, „Carnival Of The Night“). V následující dekádě to však byla šeď a průměr.

Bývalí doprovázeči zpěváka Erica Burdona (Animals, znáte), kalifornští War se v roce 1971 osamostatnili a vtrhli na pódia se strhující fúzí blues-rocku, funku, soulu, boogie, jazzu, což bylo vše položené na podmanivých, afrických a latinskoamerických rytmech. Typickým pro ně byl výrazný zvuk foukací harmoniky dánského hráče Lee Oskara. Výraznými hudebníky byli ještě Howard Scott (g, voc), Thomas „Papa Dee“ Allen (voc, perc)  a Charles Miller (fl, sax, voc, zemřel v roce 1980). Hitem s Burdonem „Spill The Wine“ to pro War v sedmdesátém roce začalo (společný song „Spirit“ je též velmi výživný), a pokračovalo již samostatným úspěchem se singlovkami „Slippin´ Into Darkness“ a „Cisco Kid“. Za nejlepší alba souboru jsou považována „All Day Music“ (1971, kromě „Slippin´…“ ještě např. „All Day Music“, „Get Down“, „That´s What Love Will Do“), „The World Is A Ghetto“ (1972, kromě „Kida“ ještě např. „City, Country, City“, „The World Is A Ghetto“, „Beetles In The Bog“), „Deliver The Word“ (1973, hit „Me And Baby Brother“ , dále např. „H2Overture“, „Gypsy Man“, „Deliver The World“), koncertní double z dvaasedmdesátého „War Live!“ (1974) a zejména studiovka „Why Can´t We Be Friends“ (1975, hity „Low Rider“, „Why Can´t We Be Friends?“, dále např.„Don´t Let No One Get You Down“, „Heartbeat“). V šestasedmdesátém měla kapela singlový hit „Summer“, v tomtéž roce vzniklo dvojalbum „Platinum Jazz“ (1976, např. „War Is Coming! War Is Coming!“, „Four Cornered Room“, „L.A. Sunshine“, „River Niger“). Z dalších songů War ze sedmdesátých let lze zmínit třeba „Good, Good Feelin´“, „Don´t Take It Away“, „Night People“

Recitací poezie do jazzového, soulového a etnického podkladu se zabýval newyorský soubor The Last Poets, který se tím stal vlastně předchůdcem rapu. Hlavním gró textů byla témata sociální a politická – rasové sebeuvědomění a boj za lidská práva. Upozorňuje se zejména na první tři LP „Last Poets“ (1970, např. „Run, Nigger“, „Niggers Are Scared Of Revolution“, „Wake Up, Niggers“, „New York, New York“, „Black Wish 3“), „This Is Madness“ (1971, např. „Mean Machine Chant/Mean Machine“, „Related To What Chant“) a „Chastisement“ (1973, „E Pluribus Unum“, „Jazzoetry“). Příznivce rapu jistě překvapí deska „Delights Of The Garden“ jejíž některé songy jsou už regulérním hip hopem (1976, např. „Blessed Are Those Who Struggle“, „Delights Of The Garden“, „Be“).

V New Yorku působila i zpěvačka Betty Davis, uvřeštěná sexy holka s afrem a dlouhýma nohama, ex-přítelkyně Jimi Hendrixe a manželka Milese Davise. Jen tak mimochodem, to ona „zavinila“, že se slavný trumpeťák začal zajímat o nahrávky „mága vesmírné kytary“. Betty se v letech 1973-75 postarala o tři desky nadupaného, občas hard-rockově zahraného funku, který obohacovala svým drsným hlasem a nezbytnou dávkou sex-appealu. Desky zněly ale až příliš nářezově a drsně, což byla možná příčina jejich neúspěchu. Tož vyjmenujme si je: „Betty Davis“ (1973, např. „If I´m In Luck I Might Get Picked Up“, „Anti-Love Song“, „Ooh Yeah“, „In The Meantime“), „They Say I´m Different“ (1974, songy „Shoo-B-Doop And Cop Him“, „Don´t Call Her No Tramp“, „They Say I´m Different“, „He Was A Big Freak“) a „Nasty Gal“ (1975, např. „Nasty Gal“, „Dedicated To The Press“, „Feelings“, „This Is It!“, „You And I“).

Významným umělcem jazzového funku a velkým ctitelem Last Poets byl také černošský básník, zpěvák a klávesista Gil Scott-Heron a to ve spojení se skladatelem a klávesistou Brianem Jacksonem. Gil, původem z Chicaga a s vizáží někde mezi brazilským fotbalistou Socratesem a brněnským démonem Petrem Vášou, disponoval příjemným jazzovým hlasem a dokázal ve svých textech velice trefně reagovat na události z politické i sociální oblasti. Stejně jako Last Poets dokázal pracovat s rytmizovanou poezií, takže i on může být považován za jednoho z předchůdců rapu. A je pochopitelné, že jeho texty určitě ovlivnily pozdější politické rappery jako např. Public Enemy. Za nejlepší alba jsou považována „Pieces Of A Man“ (1971,se stejnojmenným hitem „Pieces Of A Man“ a navíc legendární básní „The Revolution Will Not Be Televised“, dále např. „Save The Children“, „Home Is Where The Hatred Is!“), dále „Winter In America“ (1974, např. „The Bottle“, „Peace Go With You Brother“, „Rivers Of My Fathers“, „Back Home“), „The First Minute Of A New Day“ (1975, např. „The Liberation Song“, „Alluswe“, „Ain t No Such Thing As Superman“) „From South Africa To South Carolina“ (1975, hity „Johannesburg“, „A Toast To The People“, „Barnwell“, „Essex“) a napůl živé 2LP „It´s Your World“ (1976, např. „Possun Slim“, „17th Street“, „It´s Your World“). Ze songů bych upozornil ještě na skladby „We Almost Lost Detroit“, „Delta Man“ „Third World Revolution“.

O hippies bandu Tower Of Power z kalifornského Oaklandu se celkem po právu tvrdilo, že má nejlepší dechovou sekci na světě. Tahouny souboru byli totiž saxofonisté Emilio Castillo a Stephen Kupka, jehož jméno naznačuje tuzemský původ. Oba se nejvíce podíleli na tvorbě kapely; o aranžmá se staral trumpetista Greg Adams. T.O.P. ničili fanoušky výbušným funkovým soundem, v němž, jak již bylo řečeno, dominovaly dechy. Snad jedinou slabinou kapely se ukazovaly být pomalé soulové písně, jejichž „motownovská“ sladkost šla někdy nad mez únosnosti (vysoký vokál Lenny Williamse). Za nejlepší desky bývají považovány Bump City“ (1972, songy jako „You Got To Funkifize“, „Down To The Nightclub“, „You´re Still A Young Man“, „Gone“), Tower Of Power“ (1973, hit „So Very Hard To Go“, dále např. „What Is Hip?“, „Soul Vaccination“, „This Time It´s Real“), „Back To Oakland“ (1974, např. „Time Will Tell“, „Don´t Change Horses /In The Middle Of A Stream/“, „Can´t You See /You Doin´ Me Wrong/“, „I Got The Chop“), „Urban Renewal“ (1974-5, např. „Only So Much Oil In The Ground“, „I Wont Leave Unless You Want Me To“, „/To Say The Lest/ You´re The Most“) a „In The Slot“ (1975, např. „Just Enough And Too Much“, „You´re So Wonderful, So Marvelous“, „Drop It In The Slot“). Pak už to tak nějak nebylo ono.

Ze San Franciska pocházeli i Cold Blood, zaměření na funk, soul a rhythm & blues. V bandu zpívala sympatická blondýna krev a mlíko,, ale jinak ve vokálu struhadlově „joplinkovská“ Lydia Pense, a vedoucím byl klávesista Raul Matute. Jinak - jednalo se o skutečný „band“, neb v obsazení průběžně působilo vždy více než deset muzikantů. Za nejlepší placky CB jsou považovány desky „Cold Blood“ (1969, např. „If You Will“, „I´m A Good Woman“ plus covery „You Got Me Hummin´“, pův. od Isaaca Hayese a Davida Portera, a „I Just Want To Make Love To You“, pův. od Willie Dixona), „Sysyphus“ (1970, např. Your Good Thing“, „Funky On My Back“, „I Can´t Stay“, „Too Many People“) a „Thriller!“ (1973, např. „I´ll Be Long Gone“, „Kissing My Love“, „Sleeping“ plus wonderovský cover „You Are The Sunshine Of My Life“). A ta Lydia byla fakt skvělá! Svým způsobem by do funku měla patřit i lasvegaská skupina Chase trumpetisty Billa Chaseho, ale jsem ji zařadil do textu nazvaného „Představitelé jazz rocku a fusion music“. Bělošskou funky kapelou s názvuky diska byli i ohijští Wild Cherry zpěváka a kytaristy Roba Parissiho. Bohužel vydali jen jednu jedinou výbornou desku „Wild Cherry“, obsahující hit „Play That Funky Music“ (1976, dále ještě „The Lady Wants Your Money“, „Don´t Go Near The Water“, „Get It Up“, „What In The Funk Do You See“). Ostatní elpí vykazují v nejlepším případě průměr, lehce nad ční „Electrified Funk“ (1977, např. „Electrified Funk“, „Clostets Thing To My Mind“, „Baby Don´ t Know“, „Put Yourself In My Shoes“, „Dancin´ Music Band“).

Z Atlanty pocházela výborná, z ideálů hippies vzešlá,, smíšená kapela Mother´s Finest, která se dopouštěla sice hard rocku, ovšem právě s mocnou podporou funku a soulu. Proto ji v rámci 70. let zařazujeme právě k funkárom. Už jen z důvodů, že v době úpadku glamu, chodili její členové úžasně vyšňořeni a navíc - za mikrofony se doplňovala pěvecká dvojice Joyce „Baby Jean“ Kennedy a Glenn Murdock, což v hard rocku nebyla až zas tak obvyklá záležitost. Krom toho nikdo v hard rocku nezazpívá tak jako Baby Jean! Dalšími členy byli ještě Jerry „Wyzard“ Seay (bg), Gary „Moses Mo“ Moore (g), Mike Keck (ks) a Barry „B.B. Queen“ Borden (ds). Svůj debut „Mother´s Finest“ natočila kapela už v době svého vzniku (1972, např. „You Move Me“, „You´ll Like It ´Hearˇ“ plus cover „Feelin´Alright“, pův od Dave Masona). Následovala pauza způsobená třenicemi s vydavatelem a přestup k jinému labelu. A od toho okamžiku to po určitou dobu byl nátěr jako prase.

Jednalo se o alba „Mother´s Finest“ (1976, např. „Fire“, „Give You All The Love /Inside Of Me/“, „Fly With Me /Feel The Love/“, „Rain“, „Niggizz Can´t Sang Rock´n´Roll“), vynikající „Another Mother Futher“ (1977, songy „Mickey´s Monkey“ s riffem velmi podobným zepeplínskému Custard Pie -, „Baby Love“, „Piece Of The Rock“, „Truth´ll Set You Free“, „Hard Rock Lover“) nebo klidnější a soulovější „Mother Factor“ (1978, např. „Can´t Fight The Feeling“, „Give Me Up“, „I Can´t Believe“, „Tell Me“). A živákem s obligátním názvem „Live“ (1979) taky rozhodně nic nezkazíte. Až mě děsí, že o tak výborné kapele dnes už skoro vůbec nikdo neví. Přestože otvírala takovým hvězdám jako byli třeba Black Sabbath, The Who nebo Aerosmith. A brnkla si na známém, televizním  Rockpalastu (možno vidět na videozáznamu „Mother´s Finest – Live At Rockpalast 1978“, režie Christian Wagner).

Z dalších kapel či interpretů funku té doby lze ještě jmenovat třeba zpěváka a kytaristu Ricka Jamese z Buffala s LP „Come Get It“ (1978, hit „You And I“, dále např. „Mary Jane“, „Stone City Band, Hi!“, „Hollywood“), „Bustin´ Out Of L Seven“ (1979, např. „Bustin´ Out /On Funk/“, „High On Your Love Suite“, „Fool On The Street“) a „Street Songs“ (1981, hity „Super Freak“, „Give It To Me Baby“, dále např. duet s Teena Maria „Fire And Desire“). Z dalších songů bych připomněl ještě „Love Gun“, „Cold Blooded“ či „Ebony Eyes“ (se Smokey Robinsonem). James také napsal a zprodukoval debutové album svému novému objevu, bělošské zpěvačce s černošským hlasem, vystupující pod přezdívkou Teena Marie (vl. jm. Mary Christiane Brockert). Deska dostala název „Wild & Peaceful“ (1979, hit „I´m A Sucker For Your Love“ – duet Teeny a Ricka Jamese, dále např. „Turnin´ Me On“, „Dájá Vu /I´ve Been Here Before/“, „I´m Gonna  Have My Cake /And Eat It Too/“ plus cover „Don´t Look Back“, pův. od Temptations) a přestože její prodeje nebyly nijak závratné, alespoň dostala mladou pěvu do posluchačského povědomí. A svá další alba v eighties si Teena začala psát sama.

Velmi plodným skladatelem byl i zpěvák, vibrafonista a klávesista Roy Ayers z kalifornského Los Angeles. Pokud vám to jméno nic neříká, pak vězte, že je autorem známého hitu pojednávajícího o tom, jak „každý miluje slunce svit“. Ayers míchal svůj funk s latinem a jazzem a zejména tři jeho elpí je možné doporučit: soundtrack k filmu „Coffy“ (1973, např. „Coffy Is The Color“, „Aragon“, „King George“, „Coffy Baby“, „Priscilla´s Theme“, „Exotic Dance“), pochopitelně „Everybody Loves The Sunshine“ (1976, hit „Everybody Loves The Sunshine“, dále např. „The Golden Rod“, „Keep On Walking“, „You And Me My Love“, „Tongue Power“) a komerčněji pojaté „Vibrations“ (1976, např. „The Memory“, „Domelo /Give It To Me/“, „Searching“, „Vibrations“, „Moving Grooving“). Z LA pocházeli i The Brothers Johnson, neboli George „Lightin´ Licks“ Johnson a Louis „Thunder Thumbs“ Johnson. První zpíval a hrál na kytaru, ten druhý též zpíval, ale hlavně byl brilantním basákem hodně využívajícím techniku slapu. Oba pak vynikali svými mohutnými afry. Obklopili se souborem a všechna alba, která natočili v druhé půli sedmdesátek, brala platinu. Zkuste LP „Look Out For # 1“ (1976, hit „I´ll Be Good To You“, dále např. „Get The Funk Out Ma Face“, „Thunder Thumbs And Lightnin´ Licks“, „The Devil“, „Tomorrow“), „Right On Time“ (1977, hit „Strawberry Letter 23“, dále např. „Love Is“, „Brother Man“, „Q“) a „Blam!“ (např. „Ain´t We Funkin´ Now“, „Ride-O-Rocket“, „Streetwave“, „It´s You Girl“) plus disko-funkové singly „Stomp!“ (1980) a „Dancin´ Free“ (1981). Louis Johnson se pak živil jako doprovodný hráč různých hvězd (třeba Michaela Jacksona) a občas vydal i sólové album. 

O dalším hudebníkovi, který často využíval funkovou rytmiku, klávesistovi Herbie Hancockovi, stejně jako o jazzových funkmajstrech Brecker Brothers se píše v kapitole o představitelích jazz rocku.

 

V ní je v souvislosti s Cobhamem zmínka i o kalifornském klávesistovi George Dukeovi. On byl (a je) skutečně tak hudebně rozkročený, že ho lze zařadit do různých kategorií a v každé vám ho muzikanti, co ho znají, bez problému odkývou. George hrál nejprve hrál s houslistou Jean-Luc Pontym, díky čemuž vzniklo u Pontyho zmíněné live-LP „Jean-Luc Ponty Experience With The George Duke Trio“ (1969, např. „Contact“, „Cantaloupe Island“, „Foosh“). Poté nastoupil k Zappovi do jeho Mothers Of Invention, ale zároveň vydával vlastní alba, na kterých smažil odvazový jazz-rock-funk s čím dál větším záběrem do world music (Afrika, latina) i do popu.. Zde zmiňme double LP „The Inner Source“ (1971, např. „Au-Right“, „Love Reborn“, „So There You Go“, „The Followers“, „The Inner Source“), „Feel“ (1974, např. „Feel“, „Cora Joberge“, „Old Slipper“, „Yana Aminah“) a „I Love The Blues, She Heard My Cry“ (1975, např. „Chariot“, „Rokkinrowl“, „Look Into Her Eyes, „Sister Serene“).

Pak Duke spolupracoval s Billy Cobhamem (viz. koncertní společné album) a následně jeho muzika šla ještě více do komerční pop music (disco-funk), třebaže latina a jazz rock zůstávaly přitomny. Navíc dík svému géniu trpěl silnou nadprodukcí (sázel třeba 2-3 elpí za rok).Přesto je třeba zmínit některá alba, namátkou „From Me To You“ (1977, např. „Up On It“, „Sing It“, „Carry On“, „You And Me“, „Broken Dreams“),  vynikající „Reach For It“ (1977, např. „Reach For It“, „Lemme At It“, „Searchin´ My Mind“, „Hot Fire“, „Just For You“, „Diamonds“), „Don´t Let Go“ (1978, např. „We Give Your Love“, „Dukey Stick“, „Movin´ On“, „The Future“) „Follow The Rainbow“ (1979, např. „Funkin´ For The Thrill“, „Festival“, „Say That You Will“, „Party Down“, „I Am For Real“) nebo inspirativní „Brazilian Love Affair“ (1979, např. „Brazilian Love Affair“, „Summer Breezin´“, „Brazilian Sugar“, „Cravo E Canela“, „Up From The Sea It Arose And Ate Rio In One Swift Bite“). Někdy mě napadá, jak je možné, že tento funkový méďa béďa stále není brán v jedné lajně s Wonderem, Princem a nakonec aj s hen tým oným Clintonem

Přestože jsou funk a soul čistě americkými záležitostmi, existovaly evropské kapely, které do výčtu velkým jmen musíme chtě nechtě zařadit.

První z nich pocházela ze Španělska, vedl ji bubeník Fernando Arbex a jmenovala se Barrabás. Prezentovala se najazzlým latino-funkem s náběhy do tvrdého rocku a měla velký hit ve skladbě „Wild Safari“, který vyšel i na stejnojmenném albu „Wild Safari“ (1971, dále ještě např. skladby „Chicco“, „Woman“, „Cheer Up“). Uvedl bych ještě další desku „Power“ (1973, např. „Casanova“, „You Know“, „Horse“, „Time To Love“). Druhá ze skupin pocházela překvapivě ze studeného Skotska. Říkala si Average White Band (též AWB), vedli ji Alan Gorrie (voc, bg, g), Hamish Stuart (voc, g, bg), Roger Ball (ks, sax), a její precizní (ovšem někdy hodně do popu hozené) nahrávky ji zejména v USA přinesly velké úspěchy. Přestože ucházející debut „Show Your Hand“ (1973, např. Jugglers“, „Reach Out“, „T.L.C.“, „This World Has Music“) jen tak lehce prošuměl. Ten první sukces kapela dobyla se skladbou „Pick Up The Pieces“. Funkári pak doporučujú desky „AWB“ (1974, kromě „Pick Up The Pieces“ ještě např. „Got The Love“, „Work To Do“, „Person To Person“), „Cut The Cake“ (1975, např. „Cut The Cake“, „Groovin´ The Night Away“, „When They Bring Down The Curtain“, „Why“) „Soul Searchin´“(1976, „Soul Searching“, „I´m The One“, ale diskošková „Queen Of My Soul“) a „Warmer Communications“ (1978, např. „Your Love Is A Miracle“, „Same Feeling, Different Song“ plus cover „Daddy´s All Gone“, pův. od Jamese Taylora). Třetí kapela je taktéž ze Skotska, jmenovala se Cado Belle a zpívala v ní Maggie Reilly, která se později proslavila u Mika Oldfielda. Cado Belle hráli jakýsi funk-soul a bohužel vydali pouze jedno, byť v rámci žánru dobré album „Cado Belle“ (1976, např. „Rocked To Stony Silence“, „I Name This Ship Survival“, „Rough Diamonds“, „Stone´s Throw From Nowhere“, „September“).

Funk se pochopitelně hrál i v Africe. V tomto smyslu je asi nejznámější osobností nigerijskými úřady pronásledovaný extravagantní zpěvák, saxofonista, bubeník a klavírista Fela A. Kuti. Založil dokonce vlastní politickou stranu, téměř jakýsi stát ve státě, jehož se prohlásil panovníkem. Zaměřoval se na afro-jazz-funk. Mimo černý kontinent Fela Kuti poprvé vešel ve známost společným živákem své kapely Africa ´70 s bývalým bubeníkem Cream Gingerem Bakerem, nazvaným prostě „Live!“ (1971, např. „Let´s Start“, „Black Man´s Cry“, „Ye Ye De Smell“). Následně se podílel i na Bakerově desce Stratavarious“ (1972). Z pozdějších Felových alb jsou obvykle doporučována „Afrodisiac“ (1972/73), např. „Je´nwi Temi /Don´t Gag Me/“, „Alu Jon Jonki Jon“, „Eko Ile“) „Upside Down“ (1976, dvě skladby „Upside Down“, „Go Slow“), „Before I Jump Like Monkey Give Me Banana“ (1976, dvě skladby Monkey Banana“, „Sense Wiseness“), „Zombie“ (1976, dvě skladby „Zombie“, „Mister Follow Follow“) a „Yellow Fever“ (1976, skladby „Yellow Fever“, „Na Poi“) a pak kompilace „The Best Of Black President“ (1981, mj. „Water No Get Enemy“). Když už jsme nakousli bílého bicmana, tak Ginger Baker si pozval Felu Kutiho by mu zahrál na piano na jeho prvním elpí „Stratavarious“. To je v podstatě typickým představitelem fusion music, kde se kříží jazz, rock, funk a etno (1972, např. „Ariwo“, „Tiwa /It´s Our Own/“, „Ju Ju“).

Když z Afriky přeletíme oceán zpět směrem na Západ, dostaneme se do Jižní Ameriky. Nejznámějším brazilským umělcem, který měl co dočinění s funkem, byl zpěvák, kytarista a skladatel Jorge Ben. On se proslavil už v roce 1963, kdy měl hit „Mas Que Nada“, ale poté zústával poněkud ve stínu. Svého vrcholu tak dosáhl až v polovině 70.let, kdy propojil afro-brazilskou rytmiku samby s americkým funkem s r&b. V tomto ohledu jsou citována alba – více sambové „A Tábua De Esmeralda“ (1974, např. „Cinco Minutos“, „O Homem Da Gravata Florida“, „Minha Teimosia“ „Errare Humanum Est“ „Os Alquimistas Esta Chegando Os Alquimistas“) a více funkové „África Brazil“ (1976, např. „Xica Da Silva“, „Ponta De Lanca Africano /Umbabarauma/“, „África Brazil“, „História De Jorge“, „Cavaleiro Do Cavalo Imaculado“, „Taj Mahal“). Svým způsobem by sem (anebo do kapitoly Pop soul) mohla patřit i výborná brazilská zpěvačka Elis Regina – však zkuste naleznout někde nějakou best-ofku se songy „Sai Dessa“, „O Trem Azul“, „Calcanhar De Aquiles“, „Aprendendo Jogar“ „Vento De Maio“, „Só Deus É Quem Sabe“, „O Que Foi Feito Devera“ či „Nova Estancao“. Bohužel v roce 1982 se předávkovala drogami.

Jorge a Elis nás pobídli k tanci a čo na to funkári zo Spojených štátov?

Jak již bylo jemně naznačeno, funk měl velký vliv na zrod původně černošské taneční hudby zvané disco. Ta se pak zejména na starém kontinentě vyvíjela dál do své chemičtější podoby, kdy vstřebávala prvky evropské nové vlny (zejména té německé), a nakonec i evropského popu; to jsou takové ty tuc-tuc dechovky á la Boney M atd., kde je funkový kořen rozžvýkán a přeměněn na jakousi podivnou nevzrušivou hudební hmotu. Funk byl naopak slyšet a hlavně cítit v disco music u amerických part.

Nejznámějším tělesem je v tomto směru vynikající kapela Kool & The Gang baskytaristy a zpěváka Roberta „Kool“ Bella z New Jersey, která se stala ve druhé polovině 70.let komerčně nejúspěšnějším souborem tohoto tzv. disco-funku. Jako další hráče kapely bych uvedl Robertova bratra Ronalda Bella (sax, ,ks, mellotron, voc), Claydese Charlese Smitha (g), George „Funky“ Browna (ds) nebo Ricka „West“ Westfielda (ks, voc). Za nejlepší alba jsou označovány živáky „Live At The Sex Machine“ a „Live At PJ´s“ (oba 1971), studiovky „Wild And Peaceful“ (1973), „Light Of Worlds“ (1974), „Spirit Of The Boogie“ (1975) a napůl živák a „Love And Understanding“ (1976). Z nepřeběrného množství hitů a skvělých songů jmenujme „Chocolate Buttermilk“, „Funky Stuff“, „Jungle Boogie“, „Hollywood Swinging“, „Wild And Peaceful“, „This Is You, This Is Me“, „Higher Plane“, „Rhyme-Tyme People“, „Summer Madness“, „Light Of Worlds“, „Spirit Of Boogie“, „Caribbean Festival“, „Jungle Jazz“ (instrum. verze „Jungle Boogie“), „Winter Sadness“, „You Don´t Have To Change“, „Kool It (Here Comes The Fuzz)“, „Love And Understanding“, „Come Together“ či „Sugar“. Kapela pak chvilku jakoby pozorovala úspěch stylu disco po filmu „Saturday Night Fever“ (přispěla do něj jedním songem), aby posléze na posluchače navalila na konci dekády další další dva hity „Ladies Night“ a „Too Hot“. A hitové ambice si přenesla i do pro ní ještě úspěšnějších eighties.

Přibližně do stejné kategorie jako „kúlovce“ řadíme i chicagský soubor Earth, Wind & Fire, založený zpěvákem a perkusistou Maurice Whitem. Dalšími důležitými členy byli ještě fenomenální baskytarista Verdine White a pozdější kytarista Johnny Graham. Největší síla tohoto typu skupin se projevovala hlavně v bombasticky pojatých koncertech, přesto i některé studiové desky jsou výborné. Funk jak vyšitý. Navíc zpočátku s vlivy soulu, rocku, latiny, africké muziky a gospelu (a tohle období mě baví ještě víc). Slušný „santanovský“ debut „Earth, Wind & Fire“ (1971, např. „Fan The Fire“, „C´mon Children“, „Help Somebody“, „Love Is Life“, „Moment Of Truth“) a následná dvojka „The Need Of Love“ (1971, např. „I Think About Lovin´ You“, „Beauty“, „I Can Feel It In My Bones“) naznačily mnohé, podobný sound obsahovalo i třetí album „Last Days And Time“ (1972, např. „Mom“, „They Don´t See“, „Time Is On Your Side“, „Remember The Children“). 

Platinový déšť se začal na alba sypat od čtvrté desky „Head To The Sky“ (1973, např. „Keep Your Head To The Sky“, „Build Your Nest“, „Clover“ „Evil“), a v podstatě celý zbytek dekády neustal. Následně jsou u EW&F ceněná zejména alba „Open Your Eyes“ (1974, např. „Mighty Mighty“, „Kalimba Story“, „Feelin´ Blue“, „Devotion“, „Tee Nine Chee Bit“), „That´s The Way Of The World“ (1975, hit „Shining Star“, dále „That´s The Way Of The World“, „Reasons“, „Africano“, „Happy Feelin´“), „Gratitude“ (1975, live 2LP, např. „Africano/Power“, „Gratitude“, „Sing A Song“), „Spirit“ (1976, hit  „Getaway“ dále např., „Biyo“, „Saturday Nite“, „On Your Face“, „Earth, Wind & Fire“) a „All´n´All“ (1977, hit „Serpentine Fire“, dále např.„Fantasy“, „Runnin´“, „Jupiter“, „Be Ever Wonderful“, „Magic Mind“). K tomu bych ještě přilepil singlový hit „September“ (1978) a průměrné ale úspěšné disco album „I Am“ (1979, hit  „Boogie Wonderland“, dále např.„After The Love Has Gone“, „In The Stone“). V roce 1974 si kapela zahrála na slavném festu California Jam (existuje i filmový záznam), o rok později se objevila ve filmu „That´s The Way Of The World“ (1975, režie Sig Shore). V dvaaosmdesátém pak vznikl dokument „Earth Wind & Fire: In Concert“ (režie Michael Schultz).

Ten třetí vzadu možná nebyl tak slavný, ale kvalitou se výše zmíněným partám blížil – jednalo se o brooklynský soubor Brass Construction, vedený multiinstrumentalistou Randy Mullerem. Šlo o – jak jinak - rock-soul-funk-disco přičemž nejlépe se kapele dařilo v letech 1975-77, kdy vyšly elpíčka „Brass Construction“ (1975), „Brass Construction II“ (1976) a „Brass Construction III“ (1977) se songy jako „Movin´“,„Changin´“, „Love“, „Ha Cha Cha (Funktion)“ „The Message“, „What´s On Your Mind“, „L-O-V-E-U“ nebo „Wake Up“. V newyorské skupině Cameo měl hlavní slovo bubeník, zpěvák a skladatel Larry Blackmon a jak je slyšet, hodně dbal na instrumentální kvalitu baskytaristů, byť se v kapele dost střídali – nejčastěji tento nástroj obsluhovali Gary Dow a Aaron Mills. Skupina debutovala dobrou deskou „Cardiac Arrest“ (1977, např. songy „Rigor Mortis“, „Find My Way“, „Post Mortem“), později se jakž takž chytily SP „It´s Serious“, „Insane“ a „Sparkle“ a v roce 1980 bylo natočeno poměrně úspěšné album „Cameosis“ (hit „Shake Your Pants“, dále např. „Cameosis“, „On The One“). Možná bych zmínil ještě singl „Keep It Hot“ (1980). Největší úspěch skupina zažila v polovině 80.let. Jo, a jestli si nemyslíte, že neměli oblečky, tak to si teda pište, že měli oblečky!

Smíšená kapela K.C. & The Sunshine Band z Miami, jíž vedl zpěvák a klávesista Harry Wayne Casey, spíše míchala funk s diskem. Ona ta „diskoškovost“ je vidět zejména na TV-videích, kdy hudebníci foukaje do dechů mají k tomu naučené různé taneční choreografie. Skupina se uvedla v roce 1974 singlovkami„Sound Your Funky Horn“ a „Queen Of Clubs“ a rok později natočila své nejlepší (eponymní) album „KC And The Sunshine Band“ s hitem „That´s The Way (I Like It)“ (1975, ještě hit „Get Down Tonight“, dále např.  „Boogie Shoes“, „I Get Lifted“). Poté se stejně dobře prodávalo LP „Part 3“ (1976, hity „I´m Your Boogie Man“, „/Shake, Shake, Shake/ Shake Your Booty“ ,„Keep It Comin´ Love“, dále např. „Wrap Your Arms Around Me“). Úroveň dalších alb šla pak dolů (byť obchodní pokles nebyl takový), tak snad jen pár songů: „It´s The Same Old Song (motownský cover, pův. interpret Four Tops), „Sho-Nuff“, „Do You Wanna Go Party“, „I Betcha Didn´t Know That“.  Jo, a ten infantilní ploužák „Please Don´t Go“, co byl v USA jedničkou v hitparádě, je zcela neposlouchatelný. Vlastně celá kapela byla v té době neposlouchatelná… Smíšená vokální skupina producenta Dicka Griffeye Shalamar z LA byla kvalitativně o dost slabší než předchozí jména, přesto si v hitparádách vedla velmi úspěšně. Těmi zásadními alby, díky nimž ji to vyšlo, se nazývala „Big Fun“ (1979, např. „Take That To The Bank“, „The Second Time Around“) a „Friends“ (1982, hity „I Can Make You Feel Good“, „A Night To Remember“, „There It Is“).

Z Oklahomy pocházel odlehčený soul-disco-funkový The Gap Band vedený černošským triem, jímž byli bří Charlie (voc, ks), Ronnie (bvoc, tp) a Robert (bvoc, bg) Wilsonovi. Vznikl v první půli seventies, ale největšího úspěchu dobyl až na přelomu 70.-80.let. V tomto případě se jednalo o desky „The Gap Band II“ (1979, hit „I Don´t Believe You Want To Get Up And Dance“, dále např. „Steppin´ Out“, „Who Do You Call“, „No Hidding Place“), „The Gap Band III (1980, hit „Burn Rubber /Why You Wanna Hurt Me/“, dále např. „Humpin´“, „Yearning For Your Love“, „Sweet Caroline“) a „Gap band IV“ (1982, hit „Early In The Morning“, dále např. „Outstanding“, „You Dropped A Bomb On Me“, „Seasons´s No Reason To Change“). Mhmm, průměr. Asi poslední položkou disco-funku, kterou bych uvedl, jsou Rose Royce z Los Angeles, dirigovaní producentskou taktovkou Normana Whitfielda. Bodovali hned první deskou, jež je vlastně soundtrackem k stejnojmennému filmu „Car Wash“ (1976, hit „Car Wash“, dále např. „I Wanna Get Next To You“, „I´m Going Down“, „Put Your Money Where Your Mouth Is“, „Born To Love You“). Později sa páčily singly „Do Your Dance“, „Wishing On A Star“, „Love Don´t Live Here Anymore“, nicméně postupně to tak nějak kleslo do juchavého podprůměru „véééry positive“ soundu.

Funk samozřejmě ovlivnil i rap a vznikající kulturu hip hopu – vždyť právě vykrádačky hudebních a rytmických motivů z desek Jamese Browna, sloužily jako samplovaný podklad pro rannou tvorbu mladých rapperů (zejména obšlehávka rytmického úryvku ze skladby „Funky Drummer“ – ta je nejrozšířenější). Však se s rappery naštvaný Brown soudil a tento soud také vyhrál. V dnešní době vypůjčované, recyklované a remixované hudby by už asi sotva pochodil.

V 80. letech byl funk víceméně vytlačen diskem a jeho „árenbíčkovým“ jucháním na MTV, přesto ale i v tomto trudném období měl nového krále – stal se jím minneapoliský multiinstrumentalista Prince. Dobře se prodávaly i nahrávky zpěvačky Whitney Houston, která interpretovala písničky, skládané většinou hodně v „princovském“ duchu – o ní a také o Princovi více v textu o „MTV skotačilech“.

Úplně nejlíp se v Americe a vlastně po celém světě, ovšem dokázal prodat americký disco-funkový zpěvák Michael Jackson, jímž bychom Vás chtěli pozvat k textu podkapitoly, pracovně nazvané pop soul.

A jak to bylo s funkem dál? Na konci osmé dekády pomohl funk už téměř odepsanému jazz rocku k opětnému návratu na výsluní zájmu – oba styly se totiž staly základem britského (později i amerického) acid jazzu, jenž sice vznikl na jiném kulturně-sociálním základě (přisvojila si ho elektronická taneční scéna), ale oba kořeny v něm šly dobře poznat. Zpočátku se jednalo o pouhé pouštění jazzových desek do rytmu hip hopu nebo r&b, později se vytvořily i první bandy. Kapely žánru používaly sice elektrické a akustické nástroje, ale často jejich zvuk doplňovaly právě jazzovými samply. Ze známých jmen: už v první polovině dekády vznikli Incognito a Soul ll Soul, na konci 80. let pak na scénu vstoupili Brand New Heavies, Us 3 a Galliano, později se rozjeli Corduroy, Groove Colective a také chlapík od J. Browna a G. Clintona Maceo Parker. V první polovině nineties byli komerčně velmi úspěšní Jamiroquai, projekt Normana Cooka Freak Power a posléze také japonští United Future Organization.