Ella, Mr. Dynamite, počátky funku a blue-eyed soul

Dekády: 60. léta

Žánry: Rhythm & Blues, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

James Brown, 2. pol. 60. let

Na začátku této kapitoly bych opustil Michigan i povodí Mississippi, opustil bych vzájemné konkurenční „soulové“ půtky a boje mezi oběma kmeny, jako kdo líp a kdo víc hitů a za kolik, dokonce bych se ani nevrhl na další geografické oblasti s výskytem soulu. Rád bych totiž uvedl výjimečnou vokalistku, která zpívala už někdy od poloviny třicátých let a díky jejím hlasovým dispozicím se jí říkalo „First Lady Of Song“, „Queen Of Jazz“ nebo „Lady Ella“. Ano, je to černošská zpěvačka Ella Fitzgerald, původem z Virginie, ale od dětství a samozřejmě hudebně spojená jednoznačně s New Yorkem. Jistě lze namítnout, že se jedná o jazzovou (či jazz-bluesovou) umělkyni – a je to nepochybně pravda, nicméně její aktivity zejména v 60. letech se dotýkaly i dalších hudebních žánrů, jakými byly třeba právě soul anebo rock. A právě o nich bych se chtěl zmínit.

Ella skládala málo, byla hlavně interpretka, ale geniální. Měla nádhernou „dívčí“ barvu hlasu s rozsahem tří oktáv, přesně frázovala, zpívala dokonale čisté tóny, měla precizní dikci i intonaci a skvělé improvizační schopnosti – ve scatu byla jasnou královnou. V podstatě se svým hlasem dokázala úplně všechno, však také od konce fifties získávala za nejlepší pěvecký výkon jednu Grammy za druhou. Výborná byla zejména na koncertech. Do sixties vstoupila jako jazzová hvězda a točila 2-3 velké desky za rok. Uveďme alespoň živák „Ella In Berlin“ (1960, např. „Mack The Knife“, „Summertime“, „Love Is Here To Stay“, „Misty“), desku s big bandem Counta Basieho „Ella & Count“ (1963, např songy „Ain´t Misbehavin´“, Honeysuckle Rose“, „´Deed I Do“, „Dream A Little Dream Of Me“) a kytarové blues „How Long, How Long Blues“.

Nicméně šedesátá léta jazzu moc nepřála, anžto stala se „dekádou popu“. Proto i Ella začala vkládat do svých setů některé písničky z popu a rocku - asi první vlaštovkou je živá deska „Ella At Juan-les-Pins“ (1964, cover „Can´t Buy Me Love“, pův. od Beatles, a jestli si chcete zascatovat, doporučuji „Them There Eyes“, „Perdido“). Později zařadila do repertoáru ještě broučí „A Hard Day´ Night“, „Hey Jude“, nebo „This Guy´s In Love With You“ z repertoáru Herba Alperta, a dokonce song „Sunshine Of Your Love“ od hardrockových Cream. Deska předělávek „Ella“ je pak už vyloženě poprocková (1969, mj. např. „Get Ready“, „The Hunter Gets Captured By The Game“, „Ooo Baby Baby“, „Savoy Truffle“, „Knock On Wood“) a její následovnice „Things Ain´t What They Used To Be“ (1970, mj. „A Man And A Woman“, „Manteca“, „I Heard It Through The Grapevine“) je na tom podobně, byť míří více do jazzu. Co si budeme povídat, jazzové kritiky tato Ellina pop-jazzová alba příliš nenadchla – na druhé straně to zpěvačku přiblížilo k mladšímu publiku. V devětašedesátém Ella Fitzgerald koncertovala i v Praze – s pianistou Tommy Flanaganem a jeho skupinou, s kterou v tom čase spolupracovala nejčastěji. Možná by ještě nebylo špatné uvést její dvě kvalitní koncertní alba z první půle sedmdesátek: „Jazz At Santa Monica Civic ´72“ (1972) a „Ella In London“ (1974). Tolik tedy k pravděpodobně nejlepší jazzové zpěvačce všech dob a jejím námluvám s popem a rockem v období šedesátých a první poloviny sedmdesátých let.

A nyní se pojďme zase vrátit k soulu.

Mimo Detroit a Memphis nahrávala spousta dalších soulových interpretů.

Abychom ustáli situaci a pěvecký rozdíl mezi předchozí a následující interpretkou nebyl příliš velký, vybral jsem si další velký černošský hlas. Dodnes uznávaná Nina Simone (vl. jm. Eunice Kathleen Waymon) ze Severní Karolíny, ale spojená s Philadelphií, pyšnící se výbornou hrou na piano a „odettovsky“ silným zpěvem, měla hitík už koncem padesátých let (songy se starých muzikálů „I Loves You, Porgy“ a „Little Girl Blue“). Menší postava, nepříliš sympatický obličej, a pěkná vyřídilka – zpěvačka dokázala vyfakovat kohokoli, kdo se jí nelíbil, a občas na někoho vytáhla i bouchačku. Fakt vostrá baba. Ale ten její hlas! Nina v  podstatě navazovala na před časem zemřelou Billie Holiday (zpívala od ní několik písní) - hudebně se pohybovala mezi blues, cool jazzem, soulem a gospelem. V polovině 60.let natočila osobité verze songů „Don´t Let Me Be Misunderstood“, „I Put A Spell On You“ a „Feeling Good“, ale v té době už nalezla svoje nové uplatnění, kdy svůj hluboký alt vložila do hnutí za občanská práva – bohužel ale do těch jeho nejmilitantnějších kruhů, které představovali takzvaní Černí panteři. V tomto směru se hodně zmiňují desky „Nina Simone In Concert“ (1964, např. „Mississippi Goddam“, „Old Jim Crow“, „Plain Gold Ring“), „Pastel Blues“ (1965, písně jako „Strange Fruit“, „Trouble In My Mind“, „Be My Husband“, „Nobody Knows You When You´re Down And Out“, „Sinnerman“) „Wild Is The Wind“ (1966, např. „I Love Your Lovin´ Ways“, „Four Women“, „What More Can I Say?“, „Wild Is The Wind“) a „High Priestess Of Soul“ (1967, např. „Don´t You Pay Them No Mind“, „Come Ye“, „I´m Gonna Leave You“, „I´m Going Back Home“).

V roce 1967 ji vyšla výborná bluesová deska „Nina Simone Sings The Blues“ (např. „Backlash Blues“, „Do I Move You“, „My Man´s Gone Now“, „Blues For Mama“, „I Want A Little Sugar In My Bowl“, „In The Dark“), na níž se zpěvačka zase angažovala protiválečně (v plném proudu byla válka ve Vietnamu). Uvedl bych od ní ještě album „Silk & Soul“ (1967, např. „Turning Point“, „It Be´s That Way Sometime“, „Turn Me On“, „Cherish“, „Go To Hell“ plus cover I Wish I Knew How It Would Feel To Be Free“, pův. od Billy Taylora), a na konci šedesátek vyšlé album „To Love Somebody“, na němž Nina kromě autorského songu „Revolution“, interpretuje písně bělošských angažovaných písničkářů i beatové skupiny Bee Gees (1969, např. „To Love Somebody“ „I Can´t See Nobody“, obě pův. od Bee Gees, „Just Like Tom Thumb´s Blues“, pův. od Boba Dylana). Z dalších písní přelomu 60. a 70. let bych jmenoval „Ain´t Got No – I Got Life“„Why Must Your Love Well Be So Dry“, „Why? (The King Of Love Is Dead)“, „To Be Young Gifted & Black“, „Do What You Gotta Do“ nebo covery „Mr. Bojangles“, pův. od Jerry Jeffa Walkera a „My Way“, pův. od Paula Anky). Bohužel díky svým aktivistickým postojům přišla o velkou část bělošského publika a to zejména z rasistického Jihu (což ji až tak nevadilo). Nakonec to na čas zabalila a odstěhovala se na Barbados, poté cestovala po Africe a Evropě. Nešťastné a stárnoucí bojovnici se jakžtakž povedl comeback až koncem 70. let s albem „Baltimore“ (1978), obsahující například skladby „Rich Girl“, „Everything Must Change“ a traditional „Balm In Gilead“. Hudební kritici z něj ale odvázaní moc nebyli…

Zpět do sixties.

Přímo z Filadelfie pocházela Ninina  vrstevnice, o něco starší zpěvačka Lorraine Ellison, jež se k rhythm & blues dostala až po své třicítce, předtím léta zpívala v kostele gospel. Úspěchu si užila v krátkém období let 1965 až 1967, za což mohly singly „I Dig You Baby“, „Heart Be Still“ a zejména její největší hit „Stay With Me“. Z dalších kousku připomeňme „Call Me Anytime You Need Some Lovin´“, „A Good Love“ nebo „Try (Just A Little Bit Harder)“ (tuto píseň známe od Joplinky ) či „You Don´t Know Nothing About Love“. První polovinu další dekády se Lorraine plácala na hudební periferii, až nakonec ze showbyznysu odešla. Škoda, měla výbornej procítěnej hlas. Zemřela v roce 1983.

Filadelfští Intruders zase bodovali ve druhé polovině šedesátek se skladbami „(We´ll Be) United“ a „Cowboys To Girls“. Už tenkrát je šéfíkoval mladý producent Leon Huff, který se později, na začátku seventies postaral (s kolegou Gamblem) o vznik tzv. Philadelphia soundu. Zpěvák Bobby Womack byl zase šéfem vokální bratrské skupiny Valentinos, po které zbyly vlastně jen dva velké hity – „It´s All Over Now“ (později známou z repertoáru Rolling Stones nebo Roda Stewarta) a „Lookin´ For Love“ (později ji natočil J. Geils Band). Samostatně byl Bobby Womack o jeden song úspěšnější – v hitparádách bodovaly písničky „California Dreamin´“ (cover, původně Mama´s & Papa´s) a dále „Fly Me To The Moon“ a „How I Miss You Baby“.

Z Nashville, Tennessee pocházel Bobby Hebb, zpěvák, kytarista, pianista a skladatel jediného, ale slavného hitu: songu „Sunny“, který se objevil na stejnojmenném albu „Sunny“ (1966, dále např. „A Satisfied Mind“, „Got You On My Mind“, „You Don´t Know What You Got Until You Lose It“). Texaský soul-bluesový zpěvák, saxofonista a skladatel Joe Tex si slávy užil pomálu: byla sice veliká, ale trvala jen krátce. A to v letech 1965-67 s hity „I Want To (Do Everything For You)“, „Hold What You´ve Got“, „A Sweet Woman Like You“, „S.Y.S.L.J.F.M.“, „Papa Was Too“, „Show Me“ a „Skinny Legs And All“, a v roce 1972 se songem „I Gotcha“. Přitom měl zajímavý chraplavý hlas - jeho styl vokálu později pasoval třeba takovému Rodu Stewartovi.

Ve stejné době v Memphisu žil (ale u Wexlera nenahrával - truchlivé, že?) zpěvák James Carr z jehož repertoiru dnes známe zejména tři songy „You´ve Got My Mind Messed Up“, „The Dark End Of The Street“ a „A Man Needs A Woman“. No, a posledním z těch, kteří se proslavili jedinou písní, byl kalifornský gospelový pianista, vokalista, skladatel a sbormistr Edwin Hawkins, jenž se svým sborem the Edwin Hawkins Singers předělal, zaranžoval a natočil v roce 1968 starý hymnus z konce 18. století s názvem „Oh Happy Day“. Jesus by z něj měl určitě radost. Jinak první zpěv v této písni Hawkinsovi svým altem obstarala Dorothy Morrison, v tom čase členka jeho Singers. Ona sama pak sólo nazpívala ještě další dvě úspěšné písně z tohoto ranku, byť vzniklé až v sixties: „All God´s Children Got Soul“ a pak Greenbaumův „Spirit In The Sky“ z Dorotina jediného LP „Brand New Day“ (1969/1970, dále např. „Top Of The Mountain“, „Black California“, „Can You Believe“ plus covery „The Border Song“, pův. od Eltona Johna).

Když už jsme přešli od rhythm&bluesových a soulových a gospelových mužů k žánrovým ženám, pojďme uvést další - dnes již málo známou zpěvačku a kytaristku Barbaru Lynn. Zabodovala hned svým debutovým singlem „You´ll Lose A Good Thing“ (1962). Pak se o ní jakžtakž vědělo, ale do další dekády se toto povědomí už nepřeneslo. Z jejích dalších songů ze sixties lze uvést „Second Fiddle Girl“, „You´re Gonna Need Me“, „Oh! Baby (We Got A Good Thing Goin´“, „Don´t Spread It Around“, „Whad I´d Say“, „It´s Better To Have It“, „I´m Good Woman“, „This Is The Thanks I Get“

A u těch žen chvilku zůstaneme.

Na rozdíl od Niny Simone neměla newyorská zpěvačka Dionne Warwick tak silný a výrazný hlas, navíc se stylově pohybovala někde mezi soulem a středním proudem. Díky spolupráci se skladatelskou dvojicí Bacharach-David se ale dokázala prosadit – a to už v první polovině 60. let (písničky „Don´t Make Me Over“, „I Smiled Yesterday“, „Anyone Who Had A Heart“ - ta je asi nejznámější, „Getting Ready For The Heartbreak“, „Walk On By“, „Here I Am“). Totéž se jí zdařilo i ve druhé půlce dekády, kdy mj. nazpívala ústřední melodii z filmu „Valley Of The Dolls (1967) a mezi další hity patřily i songy „Message To Michael“, „I Just Don´t Know What To Do With Myself“, „Trains And Boats And Planes“, „/I Never Knew/ What You Were Up To“, „I Say A Little Prayer“, „Silent Voices“, „This Girl´s In Love With You“, „I´ll Never Fall In Love Again“ plus covery „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“, pův. interpretace The Righteous Brothers a „Hey Jude“, pův. od The Beatles. Zahrála si též hlavní roli ve filmu „Slaves“ (1969, režie Herbert Biberman). 

Z jazzového prostředí New Yorku pocházela zpěvačka příjemného hlasu Marlena Shaw, která se vcelku dlouhou dobu prezentovala jen v malých klubech, a do žebříčků se dostala poprvé v roce 1967 s cover-singlem „Mercy, Mercy, Mercy“, původně od Joe Zawinula. Elpíčkem, kterým zpěvačka vešla trochu ve známost, bylo její druhé, psychedelic-soulové „The Spice Of Life“, z něhož se stala stěžejní písní její další předělávka, „California Soul“, původně od Messengers (1969, dále např. „Woman Of The Ghetto“, „Where Can I Go?“, „ plus covery „Call It Stormy Monday“, pův. od T-Bone Walkera, „Looking Through The Eyes“, pův. z rep. Gene Pitneyho). Také po mississippské zpěvačce a pianistce Betty Everett zbylo několik písní, které lze označit za nesmrtelné. Počítáme mezi ně zejména její „The Shoop Shoop Song (It´s In His Kiss)“, který později nazpívala Linda Lewis, dále „You´re No Good“ (později jednička pro Lindu Ronstadt) nebo „I Can Hear You“ či „Getting Mighty Crowded“ (později ocoveroval Elvis Costello). Z Ohia pocházela, ale od dětství žila v Kalifornii (v LA) Gloria Jones, zpěvačka a pianistka. Napřed zažila vcelku úspěch se singly „Tainted Love“ a „Hardbeat Pt1. a Pt. 2“, které pro ni napsal skladatel Ed Cobb, a vzápětí v jeho produkci natočila LP „Come Go With Me“, na kterém se první (známější) singl neobjevil, ten druhý ale jo (1965/1966, dále mj. „Finders Keepers“, „Run One Flight Of Stairs“). Poté vzniklo ještě několik neúspěšných singlů (mj. „I Know“, „Look What You Started“, „When He Touches Me“), následně se mihla v muzikálu „Hair“ pak začala psát písničky pro interprety firmy Tamla Motown (např. pro Supremes, Marvina Gaye, Dianu Ross, Four Tops a hit „If I Were Your Woman“ pro Gladys Knight & The Pips). A po pár letech se stala klávesistkou a backvokalistou anglické glam-rockové skupiny T.Rex.

V Kalifornii se dala dohromady vokální skupina Fifth Dimension, skladatelsky podporovaná pianistou Jimem Webbem, ovšem zároveň hodně songů přebírala (často od Laury Nyro). Působila v sestavě Marilyn McCoo, Florence La Rue, Billy Davis Jr., Lamonte McLemore a Ron Townson, a byla velmi úspěšná na přelomu sixties a seventies. Hudba? Gospel & soul & pop-rock, proplétající se vokály, lesy smyčců a pikol, dokonalost, bezchybnost, ale stále stejný model. Právě proto tolik hitů – „Up, Up And Way“, „The Girl´s Song“, „Carpet Man“,  „Stoned Soul Picnic“, „California Soul“, „Magic Garden“, „Aquarius/Let The Sunshine In“ (směs z muzikálu Hair), „Wedding Bell Blues“, „Blowing Away“, „Workin´ On A Groovy Thing“, „One Less Bell To Answer“, „Save The Country“ či „Puppet Man“. Za nejlepší alba se považují nabitá „The Age Of Aquarius“ (1969) a „Portrait“ (1970). Na začátku sedmdesátek bodovaly ještě singly „Love´s Lines Angles And Rhymes“, „(Last Night) I Din´t Get To Slep At All“ a „If I Could Reach You“.

Pětidimenzionální“ McCoo a McLemore předtím působili ve formaci Hi-Fi. A z té v roce 1968 vzešla podobná, tentokrát čtyřčlenná vokální skupina, která si začala říkat The Friends Of Distinction v obsazení Harry Elston, Floyd Butler, Jessica Cleaves a Barbara Jean Love, kterou v čase jejího těhotenství vystřídala Charlene Gibson. Pozornost si kvarteto vynutilo hlavně dvěma elpíčky: „Grazin´“ (1969, cover-hit „Grazing In The Grass“, pův. interpret Hugh Masekela, další hit „Going In Circles“, dále mj. „I Really Hope You Do“, „I´ve Never Found A Girl“, „) a „Real Friends“ (1970, hit „Love Or Let Me Be Lonely“, dále např. „It Don´t Matter To Me“, „Long Time Comin´ My Way“). Z dalších věcí přelomu 60. a 70. let lze uvést „Let Yourself Go“, „Time Waits For No One“, „Check It Out“, „I Need You“, „I Can´t Get You Out Of My Mind“ plus cover „Light My Fire“, pův. od The Doors.

Nyní bychom si měli krátce probrat, co se vlastně v první polovině sixties dělo v Chicagu. Syrové blues netáhlo a bratři Chessové se tak svým labelem náhle octli v pozadí. Závistivě hleděli do New Yorku a zejména do „nepřátelského“ Detroitu na Gordyho a jeho rozvíjející se hudební impérium. I přišli na to, že pokud se mu budou chtít vyrovnat, musí na blues zapomenout a začít muziku dělat stejně jako on.

Jejich prvním objektem se stala zpěvačka Etta James z LA, rozsochatá, napůl černošská holka s blond přelivem. Ta na ně ovšem za to byla pěkně nakrknutá, protože k nim šla s přesvědčením, že bude zpívat rock´n´roll nebo blues (něco jako na svém singlu „W-O-M-A-N“ z r. 1955). Však také měla na uvedené žánry dobré hlasové dispozice – mám pocit, že taková Joplinka si ji určitě musela párkrát poslechnout. Jenomže Chessové se chtěli vyrovnat Detroitu a Tin Pan Alley, a tak ji cpali do muziky, která by zabrala i na bělošské posluchače. Tzn. jednoduché, lehoučké songy nezbytně oblepené spoustou smyčců. Jednalo se o klasickou metodu „zesládnutí“ neboli „sweetening“. Etta James o tom mluví v dokumentu „Soul Deep“, III. díle: „…Smyčce skladbu řádně vybělí. Když písnička zněla moc bluesově, přidali jste smyčce a z drsného blues byl slaďák. Lidi pak přivírali oči a říkali: ´Ach ty struny, to je krása´. Říkalo se tomu likérový zvuk.“ A tak v roce 1960 vzniklo album „At Last!“ (hity „At Last“, „Trust In Me“, dále např. „Anything To Say You´re Mine“, „I Just Want To Make Love To You“, „Girl Of My Dreams“). Etta časem sice nazpívala několik dalších jemnějších i tvrdších songů („Something´s Got A Hold On Me“, „Next Door To The Blues“, „Don´t Cry Baby“, „Two Sides /To Every Story/“, „Pushover“, „In The Basement, Part One“, „Baby What You Want Me To Do“), ale hitparádová jednička pro ní zůstala zakletá. V roce 1968 natočila dobré album „Tell Mama“ (např. „Tell Mama“, „Security“, „Watch Dog“).

Chessům se povedlo prorazit až s jazzovou zpěvačkou, která se jmenovala Fontella Bass. Zahřívacím songem byl duet s Bobby McClurem „Don´t Mess Up A Good Thing“ (s bluesovým béčkem „Baby, What You Want Me To Do“), ale skutečným hitem se stala až písnička „Rescue Me“, která byla zaranžovaná přesně jako hity z Motownu. Objevila se na průměrné desce „The New Look“ (1966, dále např. „Soul Of A Man“, „Since I Fell For You“, „Oh, No, Not My Baby“). Poté Fontella natočila několik singlů (mj. „Recovery“, „You´ll Never Know“, „I Can´t Rest“, „Lucky In Love“) a na konci 60. let začala spolupracovat se souborem Art Ensemble Of Chicago.

Nejznámější vokální kapelou sixties byli určitě chicagští Impressions, vedení zpěvákem a skladatelem Curtisem Mayfieldem. Po celou dekádu zásobovali fandy černošského rhythm&blues hity, jako např. „Gypsy Woman“, „It´s All Right“, „Keep On Pushing“, „I´m So Proud“, „People Get Ready“, „I Love And I Lost“ a „We´re A Winner“. Mayfield měl cit pro texty, které nějakým způsobem reflektovaly sociální, kulturní a politické pohyby a změny u černošské komunity v rámci americké společnosti. Otevřeně zpíval za takové to „lepší příští“. Proto byl zejména u černošských posluchačů ctěn a oblíben. Sytý témbr dalšího chicagského rodáka Lou Rawlse mohli posluchači slýchat od poloviny sixties v písních jako například „Love Is A Hurtin´ Thing“, „Dead End Street“, „Your Good Thing (Is About To End)“ či „A Natural Man“. Zapěl si i na festivalu v Monterey a v 70.letech měl hit „You´ll Never Find Another Love Like Mine“.

Nyní zase jinam, i když do Chicaga se ještě vrátíme.

Na konci 60. let vznikla i newyorská bílá soul-jazz-rocková skupina Blood Sweat & Tears Ala Koopera (voc, ks) a Steve Katze (g, voc), takto bývalých protagonistů The Blues Project. Využívala dechových nástrojů a tak trochu se snažila po bělošsku napodobovat kapely od Tamly Motown a od Staxe. Přesto, anebo právě proto dobyla značného úspěchu, zejména díky druhému albu, na kterém už ale není Kooper. Zato se v sestavě objevil kanadský zpěvák David Clayton-Thomas, který v přednesu písní vynikal až černošským feelingem, což lidi nesmírně bralo. Tento sukces BS&T ovšem trval jen velmi krátce. Zkuste alba „Child Is Father To The Man“ (1967/1968, hity „I Love You More Than You´ll Never Know“, „I Can´t Quit Her“ a cover „Morning Glory“, pův. od Tima Buckleyho a Larry Becketta, dále např. „My Days Are Numbered“, a cover „Without Her“, pův. od Harry Nilssona) a hlavně „Blood, Sweat & Tears“ (1968, hity „You´ve Made Me So Very Happy“, „Spinning Wheel“, a cover „And When I Die“, pův. od Laury Nyro, dále např. „Smiling Phases“ – cover od Traffic, „More And More“, „Sometimes In Winter“), které bylo oceněno Grammy.

Částečně je dobrá i trojka „Blood, Sweat & Tears 3“, na níž je spousta převzatých věcí (1970, cover-hit „Hi-De-Ho“, pův. od dua Kingová-Goffin, dále např. „Lucretia MacEvil“ plus cover „Somethin´ Comin´ On“, pův. od Joe Cockera). Poté už následovaly jen personální rošády, občas odvaz či slušná melodie (songy „Go Down Gamblin´“, „Lisa, Listen To Me“, „So Long Dixie“  už s novým zpěvákem Jerry Fisherem), pozvolný ústup z pozic a rozpad. Na konci seventies se x-tá sestava vytasila se vcelku solidním jazz-rockem (LP „Nuclear Blues“, 1980). Zpěvák, klávesista a kytarista Al Kooper odešel z BS&T po jediném albu na sólovou dráhu. Ta začala vcelku dobrým LP „I Stand Alone“ (1969, např. „Camille“, „Right Now For You“, „I Can Love A Woman“, „Soft Landing On The Moon“  plus cover „Coloured Rain“, pův. od Traffic).

Zpěvačka a hráčka na foukací harmoniku Genya Ravan aka Goldie (vl. jm. Genyusha Zelkowitz), jinak polsko-americká „joplinka“, byla hlavní atrakcí newyorské skupiny Ten Wheel Drive. Tu vedli Aram Schefrin (g, bjo, voc) a Michael Zager (ks, clar). Hudebně se jednalo o rhythm&blues a jazz-rock-soul s dechy, svým způsobem něco podobného jako počáteční Chicago nebo BS&T. Zkuste těžko sehnatelná alba „Construction #1“ (1969, např.„Tightrope“, „Ain´t Gonna Happen“, „I Am A Want Ad“, „Lapidary“, „Polar Bear Rug“, „Eye Of The Needle“), „Brief Replies“ (1970, např. „How Long Before I´m Gone“, „Pulse“, „Come Live With Me“, „Morning Much Better“ plus cover „Stay With Me“, pův. od Lorraine Ellison) nebo „Peculiar Friends“ (1971, např. „The Pickpocket“, „No Text Time“, „The Night I Got Out Of Jail“, „Shootin´ The Breeze“, „Down In The Cold“). Od začátku sedmdesátých let se Genya Ravan věnovala sólové dráze, konkrétně soulu a rocku, klávesista Michael Zeger zase disku a funku. 

Zajímavým vývojem prošlo Chicago, které vedli zpěvák a klávesista Robert Lamm, zpěvák a baskytarista Peter Cetera, a zpěvák a vynikající kytarista Terry Kath, oblíbenec Jimiho Hendrixe. Důležitým členem byl ještě James Pankow (trom). Zpočátku jelo v elektrickém blues (Kath si občas na toho Hendrixe zahrál - viz. skladba „Free Form Guitar“), později přešlo na jakýsi soft jazz rock s dechy á la Blood Sweat & Tears, a skončilo jako poprocková kapela typu AOR s patetickými smyčci v aranžmá. ELO se měla aspoň kde učit. Ale první desky z přelomu 60. a 70. let byly fakt jízda. Chicago zahájilo výborným dvojalbem „Chicago Transit Authority“ (1969, např. songy „Does Anybody Really Know What Time It Is?“, „Beginnings“, „Liberation“, cover „I´m A Man“, pův. od Spencer Davis Group, přičemž „Questions 67 And 68“ zní, jak kdyby ji napsali Beatles), pokračovalo velmi úspěšnou dvoj-deskou „Chicago ll“ (1970, se skladbami „Fancy Colors“, „Make Smile“, „Colour My World“ a „25 Or 6 To 3“, „Where Do We Go From Here?“) a poslední zásadní položkou do trojlístku kvality bylo třetí 2LP „Chicago lll“ (1971, songy „Free“, „Lowdown“, „What Else Can I Say“, „I Don´t Want Your Money“). Následovalo koncertní 4 (sic!) album „At Carnegie Hall“ (1972), a pak už se začalo studiově příliš akademizovat, melodizovat a tím pádem vyhrávat albové hitparády.

Také San Francisco se neprezentovalo pouze psychedelickým rockem, ale mělo tu i podobnou partu s dechy jako Chicago – nazývala se Sons Of Champlin (zkráceně The Sons) a vedl ji zpěvák, klávesista a kytarista Bill Champlin. Po nadějném singlu „Sing Me A Rainbow“/„Fat City“ (1967) bylo dokonce natočeno LP, ale určenou píseň pro další malou desku „synům“ vyfoukli Monkees, a label se rozhodl album nevydat. The Sons tedy změnili gramofirmu a u té nahráli svůj oficiální debut „Loosen Up Naturally“ (1968/1969, např. „The Thing To Do“, „1982-A“, „Rooftop“, „Everywhere“, „Freedom“). Pod hen tým oným zkráceným názvem vyšla popovější dvojka „Follow Your Heart“ (1970/1971, např. „Hey Children“, „Follow Your Heart“), s původním názvem pak funkovější trojka „Welcome To The Dance“(1972/1973, např. „Lightnin´“ „For Joy“, „The Swim“ plus suita „Welcome To The Dance“). Jestliže je ale takové Chicago dodnes v USA pojmem, o Sons Of Champlin vědí jen zasvěcení.

Též hudebně podobně založené skupině The Flock se úspěch vyhnul mohutným obloukem. A to i přestože v ní působil houslový virtuóz Jerry Goodman (později známý v The Mahavishnu Orchestra), legendární John Mayall jí považoval za nejlepší americký band a její debut „The Flock“ (1969, songy „Clown“, „I Am The Tall Tree“, „Tired Of Waiting“) snese ta nejvyšší měřítka. Stejně kvalitní byla i dvojka „Dinosaur Swamp“ (1970, „Crabfoot“, „Lighthouse“, „Green Slice“, „Hornschmeyer´s Island“), jemně mířící do tehdy nového art rocku. Ale ani ta nezabrala. Holt, hudební byznys je hlavně o tom štěstíčku. O dost popověji než hore The Flock si počínala skupina The Box Tops z Memphisu, jíž vedl tehdy sedmnáctiletý zpěvák a kytarista Alex Chilton, působil v ní kytarista Gary Talley, a písničky pro ni psal country muzikant Wayne Carson Thompson. Ovšem po všem tom snažení v podstatě zůstaly tři známější skladby „The Letter“, „Cry Like A Baby“ a „Soul Deep“ a víc nic. I když Chilton velmi dobře soulově zpíval, další songy jsou spíše průměr a níže. No, ujdou snad ještě  třeba „Neon Rainbow“, „Choo Choo Train“, nebo cover „I Shall Be Realeased“, pův. od Boba Dylana. Po rozpadu The Box Tops pak Chilton na začátku 70. let založil výbornou kapelu Big Star, v níž se měl ale setsakramentsky přesvědčit, že nevděk v rock´n´rollu vládne.

Moc už se dnes neví o texaské partě Mother Earth, jejíž největší hvězdou se stala výborná zpěvačka a pianistka Tracy Nelson. V postatě se jednalo opět o bílý soul, který lze připomenout songy jako např. „Down So Low“, „Cry On“, „Mother Earth“, „Won´t Be Long“, „Need Your Love So Bad“, „Temptation Took Control Of Me And I Fell“, „Satisfied“, „Soul Of Sadness“. V 70.letech však své pěvecké schopnosti Nelsonová věnovala spíše žánru country. Když už jsme u bělošských zpěvaček, lze učinit také zmínku o newyorské dívčí volkání trojce The Cake, která se zejména v letech 1967-68 prezentovala songy jako „Baby It´s Me“, „Mockingbird“, „ You Can Have Him“, „Rainbow Wood“ atd. Jedna ze zpěvaček, Eleanor Barooshian později zpívala s Ginger Baker´s Air Force.

A s tímhle  bílým chlápkem nevím co počít. Dávají ho do country (občas), do folku (mhmm…) do soulu (v určitých momentech), do středního proudu (každopádně), psal hity pro Monkees a pro spoustu dalších interpretů. Možná, že bude dobré, když s ním těch pár odstavečků bílého amerického soulu 60.let zakončíme. Jmenoval se hvězdně Neil Diamond a přezdívalo se mu „The Jewish Elvis“. Sám se prosadil v roce 1966 singlem „Solitary Man“, následně ještě dalšími písničkami jako „Cherry Cherry“, „I Got The Feelin´ (Oh No, No)“, „Girl You´ll Be A Woman Soon“ (tu znáte z tarantinovského filmu „Pulp Fiction“ ve verzi skupiny Urge Overkill), „Thank The Lord For The Night Time“, „Red Red Wine“ (tu zas přejali UB-40), „Brooklyn Roads“, „Shilo“, „Brother Love´s Traveling Salvation Show“ a nejúspěšnější „Sweet Caroline“ a „Holly Holy“. Co k Diamondovi říci? Písničky povětšinou středněproudé, pomalejších temp – typická muzika pro starší nenáročné posluchače. Z rockového pohledu nudná a občas neposlouchatelná záležitost.

A nyní zpět k černošským interpretům.

Původem z Delty bylo duo Ike & Tina Turner, které se svou doprovodnou kapelou řádilo už od samého začátku sixties – Ike skládal, hrál na kytaru, občas zpíval, a více brumlal backvokály, Tina svým silným chraplákem pěla, vřeštěla i řvala, přičemž tančila jak o život, což jí umožňovalo ukazovat své skvělé nohy. Celé to bylo velmi divoké a výbušné. Po úspěchu prvních rhythm&bluesových singlů („A Fool In Love“, „I Idolize You“, „It´s Gonna Work Out Fine“, „I´ve Been Loving You Too Long“, „Poor Fool“) se Ike s Tinou vzali a přestěhovali do LA. Jenže strojek se zasekl a duo nemělo další tři roky žádný hit, což si muselo vynahradit častým koncertováním. Situace se začala jakžtakž lepšit v polovině dekády se singly „Tell Her I´m Not Home“ a „Good Bye, So Long“, což ho dostalo do některých hudebních TV-pořadů. Poté se do hry vložil producent Phil Spector, se svým týmem vytvořil pro Tinu song  „River Deep – Mountain High“, a na stejnojmenné album byly znova natočeny některé staré singly dua. Předpokládaný hit se ale stal hitem jen ve Spojeném království, takže LP vyšlo pouze tam. Čas písně i vydání alba v USA přišel až v roce 1969. Mezitím duo koncertovalo (mj. s Rolling Stones) na ostrovech, ale postupně se opět začalo prosazovat i ve Státech. V hitparádách pak mělo převzaté songy jako „I´ve Been Loving You Too Long“, „The Hunter“ nebo „Bold Soul Sister“. Odvrácenou tváří slávy však bylo totální zhoršení vztahu mezi oběma manžely. Inu, showbyznys žádná sranda…

V poněkud jiných soulových parametrech než všichni ostatní jmenovaní se pohyboval „král rhythm & blues“ nebo „Mr. Dynamite“ (jak je libo) James Brown, zpěvák (klávesista, hráč na foukací harmoniku, kytarista, bubeník) z americké Jižní Karolíny. Od dětství zpíval gospely, v padesátých letech člen vokální skupiny Famous Flames, poté podepsal kontrakt s gramolabelem King a nechal mu vydělat svým miliónovým hitem „Please, Please, Please“ (to je ta věc, v níž „jako-vzlykající“ Brown odchází přikryt pláštěm spolupracovníka z jeviště, aby se pak v návalu „jako-odvahy“ čelit „kruté pravdě“ o rozchodu s dívkou opět k mikrofonu vrátil). Svým pódiovým projevem dovedl soul coby stav duše do teatrální dokonalosti. Rytmu měl v těle víc než deset Elvisů dohromady, nohama šoupal po podiu jako epileptik, dával jeden gymnastický „provaz“ za druhým, a jeho otočku u mikráku okopčil i samotný Michael Jackson. Všechno samozřejmě vycházelo z Brownova citu pro muziku ale taky citu pro byznys. Svým způsobem ho lze vedle Staxu a Tamly Motown označit jako třetí nejvlivnější instituci v černé hudbě 60. a 70.let, neboť si okolo sebe vytvořil svoje vlastní obchodní impérium (vydavatelství, restaurace, radio – WRDW). Přitom byl i důležitým sociálně-politickým činitelem – nejenže se stal pro značnou část obyvatel černé Ameriky jakýmsi duchovním vůdcem, který jim pomáhá pochopit jejich identitu a zvyšovat sebevědomí a hrdost (o čem jiném asi může být song „Say It Loud /I´m Black And Proud/“), známé jsou i jeho aktivity v propagaci vyššího vzdělání u černošské populace. V dubnu 1968 přispěl svým vystoupením v rozhlase a koncertem v Bostonu, přenášeným živě v TV, k utišení černošských bouří, které propukly ve velkoměstských ghettech po smrti bojovníka za občanská práva M. L. Kinga.

Co se týče hudební složky, Brown byl dokonalý zejména v práci s rytmikou, kdy její funkci kromě bicích a baskytary, přibraly i kytara a dokonce dechové nástroje. Zavedl tzv. „synkopový beat“ s údernou první dobou (tzv. down beat), čímž celý spodek získal polyrytmický charakter. Tvrdá první je vlastně základ funku, což se od otce zakladatele nakonec naučili všichni. V té době „nikdo nehrál s důrazem na těžkou dobu, ale na lehkou,“ říká Brown v dokumentu „Soul Deep“. „Melodii jsem šoupnul dospod a basy dal navrch.“ Navíc v některých skladbách začal James do rytmického spodku povídat, deklamovat, což lze označit i za jako takový náznak rapováni. Však také pozdější hiphopeři v eighties a výš - kteří z funku převzali důraz na první dobu - z jeho skladeb vysamplovali, co se dalo. Browna tohle lemplovství (a vlastně zlodějina) jeho o generaci mladších černých bratrů pekelně dožíralo a dokonce se s rappery soudil a tento soud také vyhrál. Mám pocit, že dnes už by asi neměl šanci. Ale abychom to shrnuli – Mr. Dynamite byl tedy ve své době soulovou jedničkou, jasným vynálezcem funku, a zároveň určitým impulsem pro vznik rapu. To sakra není málo.

Ovšem Brown byl také perfekcionalista a jako každý perfekcionalista byl tedy kvalitně nesnesitelný. Přestože měl v bandu výborné muzikanty (mj. saxofonisté Alfred „Pee Wee" Ellis a Maceo Parker, jeho brácha, bubeník Melvin Parker, další bubeníci Clyde Stubblefield a John „Jabo“ Starks, trombonista Fred Wesley či kytarista Jimmy Nolen), hodně se s nimi hádal a dával jim pokuty. V roce 1969 si je rozhádal natolik, že mu půlka kapely utekla. Tehdy se však v souboru objevil vynikající baskytarista Bootsy Collins, který dal Brownově muzice novou energii a vlastně i nový sound. Mr. Dynamite opustil sociálně-politickou rovinu svých písní a ještě více se zaměřil na rytmickou složku. A od té doby je to ten JB, jak ho známe dodnes – teatrálně exaltovaný, hysterický, charismatický, sexuchtivý ďábel s podivným dean-reedovským účesem a ostrým, maximálně expresivním a na doraz působícím hlasem. Jeho cit pro rytmus, muzikálnost a živočišnost spojené s jeho mocným egem, přirozeným showmanstvím a živelným pohybem po podiu z něj vytvořily největší ikonu soulu a funku všech dob. Groovy man!

Brownovými nejznámějším albem je „Live At The Apollo“ (1963), cení se také elpíčko „Soul In Top“ nahrané s velkým big bandem v roce 1969 (kromě některých, níže zmíněných hitů obsahuje např. song „There Was A Time“, a covery „Your Cheatin´ Heart“, pův. od Hanka Williamse, „September Song“, pův. od Kurta Weilla). Prvními hity z přelomu 50. a 60. let se staly písničky „Try Me“ a „Think“, v samotných sixties pak exceloval se songy „I´ll Go Crazy“, „Night Train“, „Prisoner Of Love“, „Out Of Sight“, „Papa´s Got A Brand New Bag“, „I Got You (I Feel Good)“, „I Got A Feelin´“, „Cold Sweat“, „Say It Loud (I´m Black And Proud)“, „Give It Up Or Turnit A Loose“, „Mother Popcorn“, „Super Bad“ či známým ploužákem „It´s A Man´s Man´s Man´s World“. Některé z nich jsou citovány (ať už jako standardy nebo jako samply) dodnes. Stejně jako skladby z přelomu dekád a té sedmé, jakými byly třeba „Sex Machine“, „Hot Pants“, „Make It Funky“, Get On The Good Foot“ a další.

Největší Brownovou funk-rockovou konkurencí na přelomu 60. a 70.let byla sanfranciská skupina Sly & The Family Stone, která se proslavila zejména svým vystoupením na festivalu ve Woodstocku. Už předtím ale měla velké hity v písničkách „Dance To The Music“ a „M´Lady“ (1968) a třeba takové album „A Whole New Thing“ (1967, např. „Turn Me Loose“, „Dog“, „Trip To Your Heart“, „What Would I Do“) bylo také výborné. Úspěch kapely vycházel ze spojení několika různých aspektů dohromady. Zpěvák, klávesista a kytarista Sly Stone měl úzké kontakty na místní hippie scénu, takže v jeho muzice se objevoval značný vliv psychedelie, což se tehdy hodně žádalo. Po vzoru Browna se angažoval i v otázkách sociálních a jako důležitý prvek se také ukázalo to, že v jeho kapele hráli dohromady černí a bílí hudebníci. Stone tedy jakoby myšlenkově spojoval hnutí hippies a hnutí za občanská práva, čímž si vybudoval pozici jak u černošského, tak bělošského publika. A navíc - songy kapely měly šťávu a groove, k čemuž zajisté dopomohl i vynikající baskytarista Larry Graham, o němž spousta muzikantů tvrdí, že jako první přišel se „slappingem“, rytmickým boucháním do strun dlaní či všemi prsty, a tím vlastně vymyslel basovou linku funku („Thank You…“).

Své nejúspěšnější desky tato smíšená parta funkerů a funkerek, vedená afro-hlavou bosse Sly Stonea, natočila na přelomu 60. a 70. let. Tehdy hrála v sestavě: Sly Stone (voc, g, ks), Freddie Stone (voc, g), Larry Graham (voc, bg), Rose Stone (voc, ks), Cynthia Robinson (voc, tp), Jerry Martini (sax) a Gregg Errico (ds). Uveďme například album „Stand!“ (1969) se skladbou „Stand!“, která se stala hymnou radikálnějších proudů v černošském hnutí (dále songy „Everyday People“, „Sing A Simple Song“, „You Can Make It If You Try“, „Don´t Call Me Nigger, Whitey““ a woodstockovským hitem „I Wanna Take You Higher“). Dalšími zajímavými nahrávkami byly singly „Hot Fun In Summertime“, „Thank You /Falettinme Be Mice Elf Again/“ a „Everybody Is Star“. A ještě jedna poznámka: Stounova famílie také jako jedna z prvních začala používat na vystoupení výrazně barevné a extravagantní oblečení (tedy kromě Sun Ra).

Funk, tento derivát soulu, založený na preciznější a mnohem tvrdší rytmice, popisujeme ve vlastní kapitole v historii 70.let. Tak snad jen krátce – začal se rozvíjet někdy v polovině 60. let a jeho „věrozvěsty“ (dá-li se to tak nazvat) byli výše zmiňovaní James Brown (jak jinak; skladba Out Of Sight“ vyšla na albu „Showtime“ už v pětašedesátém) Sly & The Family Stone Silvestera Stoneho (viz. hity „Dance To The Music“, „Everyday People“, „I Want To Take You Higher“), The Isley Brothers (mj. „It´s Your Thing“ atd., viz. kapitola Ray Charles, gospel a Stax kontra Tamla Motown) a dále soubory Watts 103rd Street Rhythm Band pianisty a kytaristy Charlese Wrighta (songy „Spreadin´ Honey“, „Do Your Thing“, „Till You Get Enough“, „Love Land“, „Express Yourself“ a „I Got Love“) a Parliament George Clintona (hit „I Wanna Testify“). A na konci sixties vlastně ještě jedna mladičká teenagerská newyorská parta okolo baskytaristy a zpěváka Roberta „Kool“ Bella, nazvaná příznačně Kool And The Gang. Ta v tom čase vydala svůj téměř instrumentální debut „Kool And The Gang“ (1969, např. „Kool And The Gang“, „Chocolate Buttermilk“, „Give It Up“, „Breeze & Soul“).

Jak postupně díky firmám Tamla Motown, Stax a Atlantic rostla obliba soulu a funku a ruku v ruce jdoucí obchodní úspěch, začali se na tyto styly nabalovat interpreti, jejichž narcismus, ješitnost a výstřední chování daly v rámci stylů vzniknout novému „subžánru“. Tento model se vyznačoval pompézností, bohatými aranžmá a jakousi jevištní nablýskaností. V textech se pak nezřídka objevovaly politické komentáře a jelikož v Americe zrovna vrcholila éra hippies, také odkazy na halucinogenní drogy. Tomuto subžánru novináři přiřkli škatulku psychedelic soul a mezi jeho představitele řadíme třeba zmíněného George Clintona a jeho partičky Parliament a Funkadelic (viz. kapitola funk).

V období 1968-71 sem lze zařadit i tamla-motownovský vokální soubor Temptations. Původně, v období běžného detroitského soulu, byl jeho hlavním zpěvákem napřed Eddie Kendricks (např. songy jako „The Way You Do The Things You Do“, „You´re My Everything“), a poté (lepší) David Ruffin, jenž také exceloval v hitech („Since I Lost My Baby“, „My Girl“, „Ain´t Too Proud To Beg“, „Beauty Is Only Skin Deep“, „All I Need“). Rockovější tvář se v hudbě souboru objevila během Ruffinova odcházení právě ve zmíněném období, ovšem velký podíl na ní měl zejména producent a skladatel Norman Whitfield. Když svou vizi o přitvrzení spodku a hození původního černého pop-rocku směrem do funku sdělil členům kapely, tak se mu zpočátku smáli a mysleli si, že je nejspíš na tripu, či co. Jenomže Whitfield s textařem Barrettem Strongem pro vokalisty připravili úchvatně svobodné a divoké songy, s politickým podtextem, které v oné bouřlivé době vyvolaly velký ohlas. Navíc Temptations je podali s velkou bravurou a nový hlavní zpěvák Dennis Edwards ukazoval, že je jedním z nejlepších černošských hlasů v popu a rocku.

Tehdy vznikly skladby jako „(I Know) I´m Losing You“, „I Wish It Would Rain“, „I Could Never Love Another /After Loving You/“ (tři poseldní s Ruffinem) a dále „Angel Doll“, „Runaway Child Running Wild“, „Cloud Nine“, „Don´t Let The Joneses Get You Down“, „Psychedelic Shack“, „Hum Along And Dance“, „You Make Your Own Heaven And Hell Right Here On Earth“,“ „Ball Of Confusion“, „Friendship Train“, „I Can´t Get Next To You“. Za nejlepší alba té doby jsou považována „Cloud Nine“ (1969) a „Psychedelic Shack“ (1970). Poté, jak postupně společenská situace v Americe konzervativněla, se Temptations vraceli k sladšímu a jemnějšímu soundu (hit „Just My Imagination“) a vcelku přirozeně vpluli do blýskavých vod disko-funku („Papa Was A Rolling Stone“). A ještě sestava „pokušení“ z období přelomu 60.-70.let: Dennis Edwards, Otis Williams, Melvin Franklin, Paul Williams a Eddie Kendricks. 

Po odchodu z Temptations vydával u Tamly-Motown pěkné rhythm&blues & soulové desky i zpěvák David Ruffin, když v nich nechával naplno zaznít svůj silný chraplák. Lze uvést například debut „My Whole World Ended“ (1969, hit „My Whole World Ended /The Moment You Left Me/“, dále např. „I Lost Everything I´ve Ever Loved“, „The Double Cross“, „Somebody Stole My Dream“, „I´ve Got To Find Myself A Brand New Baby“) a následnou dvojku „Feelin´ Good“ (1969. hit „I´m So Glad I Fell For You“, dále např. „I Pray Everyday You Won´t Regret Loving Me“, „Loving You /Is Hurting Me/“, „I Let Love Slip Away“) plus singl „Each Dey Is A Lifetime“/„Don´t Stop Lovin´ Me“ (1971).

I Chicago vyrukovalo s jednou psychedelic-soulovou (smíšenou) partou – nazývala se Rotary Connection, vydávala u Chesse a svým soundem trošku předznamenala všechny ty hippícké rock opery a muzikály typu Jesus Christ Superstar a Hair. To znamená dobré nápady, ale muzika značně přeprodukovaná. Skupinu vedl skladatel a aranžér Charles Stepney (vib, ks, p) a známějšími tvářemi v ní byli zpěvák Sidney Barnes a zpěvačka Minnie Riperton. RC měli pár dobrých songů („Turn Me On“, „Amen“, „Teach Me How To Fly“, „May Our Amens Be True“, plus cover „We´re Going Wrong“, pův. od Cream), přičemž nejúspěšnějším albem byla vánoční deska „Peace“ (1968, např. Last Call For Peace“, „Christmas Love“, „If Peace Was All We Had“). Mhmm. Neba. Naštěstí Stepney kapelu rozpustil, někoho si nechal (Minnie) a přijal nové hráče (mj. kytaristu Phila Upchurche, zpěváka Dave Scotta) a pod novým názvem New Rotary Connection natočil velmi dobré album „Hey, Love“ (1971, hit „I Am The Blackgold Of The Sun“, dále např. „If I Sing My Song“, „Sea & She“, „Hey Love“, „Love Has Fallen On Me“, „Vine Of Happiness“). Nicméně po něm se band rozešel. Minnie zamířila na sólovou dráhu (zemřela v roce 1979), Barnes odešel zpívat do Velké Británie, Upchurch hrál s kýmkoli a zakladatel skupiny Charles Stepney se věnoval producentské práci a v roce 1976 zemřel.   

A ještě jednoho týpka psychedelic soulu musíme jmenovat – byl jím chlápek od konkurence, celkem schopně nabubřelý blázen, jinak také vicepresident Staxu, který se jmenoval Isaac Hayes. Ať už si ale o něm (a zejména o jeho aroganci nebo megalomanských koncertních show) myslíme cokoliv, je třeba mu přiznat nesporný skladatelský (no, hlavně aranžérský) talent a zejména ženy určitě ocení jeho podmanivý hluboký hlas. Jako jeden z prvních uváděl na desky opravdu dlouhé (někdy až patnáctiminutové) skladby, přičemž hodně využíval bombastický zvuk dechů a smyčců. Zkuste alba „Hot Buttered Soul“ (1969, s destiminutovkou s příšerným názvem „Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic“, Bacharachovou „Walk On By“ či dalším ploužákem „One Woman“) a „The Isaac Hayes Movement“ (1970, např. „One Big Unhappy Family“, plus covery  „Something“, pův. od Beatles, a „I Just Don´t Know What To Do With Myself“, pův. od dua Bacharach-David).

Americký soul měl nejsilnější pozici v letech 1965-68. Je trošku symbolické, že značná část černošských hudebníků i posluchačů považuje právě osmašedesátý za určitý přelom. V tom roce byl zavražděn Martin Luther King a pro mnohé z nich jako by cosi skončilo. Soul samozřejmě pokračoval dál, ale nesl se už v poněkud jiných kulturně-politických i hudebních dimenzích než doposud.

Nyní uděláme takový geografický půlkruh, v němž přes Jižní Ameriku a Afriku dorazíme do Evropy a posléze do Británie, přičemž soul jako takový se nám cestou bude postupně ztrácet a zase vynořovat, až se nám zase objeví v podobě, kterou mu určili britští zpěváci a zpěvačky.

Jižní Amerika, Brazílie. Jestliže černošští hudebnící v USA zkombinovali rhythm & blues, jazz a gospel a vymysleli tak soul a funk, v Brazílii do jazzu přimíchali sambu (respektive naopak) a vymysleli houpavý styl zvaný bossa nova. Základními nástroji tu jsou saxofon, klavír a zejména rytmická akustická kytara, naopak bicí a perkuse jsou spíše upozaděny. Bossa nova byla převážně instrumentální (melodickou linku vedl saxofon nebo kytara), občas i zpívaná – styl zde uvádím hlavně proto, že svou melancholickou náladou, jakýmsi vnitřním nedefinovatelným smutkem měl cosi společného s náladou některých songů rhythm & blues a soulu. Asi takovým prvním slavným okamžikem pro „novou vlnu“, jak z ní překlad názvu stylu, byl brazilsko-francouzský film „Orfeu Negro - Black Orpheus“ (1959, režie Marcel Camus), odehrávající se během karnevalu v Riu, a kde jsou ke slyšení první hity z díly Luize Bonfy a Antonia Carlose Jobima „Manhä de Carnaval“ a „A Felicidade“. Žánr se stal velmi populární v první polovině 60. let, kdy jej na západní pobřeží USA přivezli američtí bělošští hudebníci, saxofonista Stan Getz a kytarista Charlie Byrd - zde bych uvedl zejména album „Jazz Samba“ (1962, např. „Desafinado“, „Samba Dees Days“, „Samba Triste“, „Bahia“).

A měl velké šance uspět i později, jenomže populární hudbu zachvátila beatová horečka a výborně se dařilo i sladkému soulu z Motownu. Bossa nova jakoby pomalu vymizela, nicméně postupně se infiltrovala do jazz rocku, blues a folk-rocku, funku, acid jazzu a elektronické taneční hudby a nakonec v určité modifikaci přežila.

Kromě jmenovaných Američanů jsou zásadními postavami stylu Brazilci Joao Gilberto, Antonio Carlos Jobim, Luiz Bonfa a Astrud Gilberto. Asi nejslavnější nahrávkou žánru je singl „Girl From Ipanema“, který v roce 1963 natočili Stan Getz, skladatel a pianista Antonio Carlos Jobim, kytarista a zpěvák João Gilberto, a jeho manželka Astrud Gilberto, zpěvačka s hlasem sice neškoleným, ale hebkým jak samet. Objevil se na desce „Getz/Gilberto“ (1964, kromě „dívky z Ipanemy“ obsahoval songy jako „Doralice“, „Corcovado /Quiet Nights Of Quiet Stars/“, „Só Danco Samba“, „Vivo Sonhando“). Jelikož album bylo povedené, a v roce 1964 byl natočen živák, byl tento vydán taktéž pod lapidárním názvem „Getz/Gilberto #2“ (1966). Kytarista a zpěvák měkkého hlasu João Gilberto, ještě před oběma elpíčky vydal bossanovácká a samboidní alba „Chega de Saudade“ (1959, např. „Hó-Bá-Lá-Lá“, „Bim Bom“, „Desafinado“, „Rosa Morena“, „Chega De Saudade“) a „O Amor, o Sorriso e a Flor“ (1960, např. „Um Abraço No Bonfá“, „Samba De Uma Nota Só“, „Meditação”, „O Pato“ ).

Známa je i spolupráce Stana Getze a Luize Bonfy a to na albu „Jazz Samba Encore!“ na níž zpívala ještě Maria Toledo (1963, např. „Sambalero“, „Ebony Samba“, „Samba de Duas Notas /Two Note Samba/“, „Suadade Vem Correndo“). Pianista, kytarista, flétnista a zpěvák Carlos Antonio Jobim se dle všech v nejlepším světle předvedl na albu „The Wonderful World Of Antonio Carlos Jobim“ (1965, např. „She´s A Carioca“, „Agua De Beber“, „Surfboard“, „Bonita“, „A Felicidade“, „Dindi“) a na LP „Wave“ (1967, např. „Wave“, „Batidinha“, „Trista“, „The Red Blouse“). 

Zpěvačka Astrud Gilberto se svým hladivým stylem zpívání možná nevědomky, ale přesně vystihla ducha doby, jakousi její slunečnost, pohodu, ale také melancholii, klid a křehkou krásu, spojenou s nastupujícím kultem mládí. Byť politicky to až zas tak velká pohoda nebyla – v samotné Brazílii se po puči dostala k moci vojenská junta (však také Astrud v roce 1963 emigrovala do USA), zuřily války ve Vietnamu, na Blízkém východě, neustále se rodily nové a nové politické krize. Astrud jakoby symbolizovala v podstatě opak všeho „toho zlého“ okolo. Po hitu „Girl From Ipanema“ debutovala pěkným, v Kalifornii natočeným albem „The Astrud Gilberto Album (With Antonio Carlos Jobim“ (1965, např. „Once I Loved“, „Água de Beber“, „How Insensitive“, „Photograph“, „O Morro /Não Tem Vez/“), a souběžně vyšlo elpíčko „The Shadow Of Your Smile“ (1964/1965, hit „The Shadow Of Your Smile“, dále „Fly Me To The Moon“, „Manhã de Carnaval“, „Day By Day“, „Tristeza“). Následně Astrud vylezla s dalším albem „Look To The Rainbow“ (1965/1966, např. „Look To The Rainbow“, „Bim Bom“, „Lugar Bonito“, „El Preciso Aprender A Ser So /Learn To Live Alone“  plus cover „I Will Wait For You“, pův. od dua Michel Legrand/Jacques Demy).

Za jedna z nejoblíbenějších jsou od Astrud považována lehoučká, provzdušněná elpíčka „Beach Samba“ (1966/1967, „Stay“, „Oba, Oba“, „Canoeoro“, „Banda (A Parade)“ plus cover, „Misty Roses“, pův od Tima Hardina) a společně s klávesistou Walterem Wanderleyem natočené „A Certain Smile, A Certain Sadness“ (1966/1967, např. „So Nice (Summer Samba)“, „A Certain Sadness“ „Tu mi Delirio“, „Goodbye Sadness (Tristeza)“ plus covery „Call Me“ z repertoáru Petuly Clark a „It´s A Lovely Day Today“, z repertoáru Elly Fitzgerald). Chváleno je i smutné,  jemné, téměř folk-jazzové LP plné coverů amerického popu s názvem „I Haven´t Got Anything Better To Do“ (1969, např. „I Haven´t Got Anything Better To Do“, „Trains And Boats And Planes“, „Where´s The Love“, „World Stop Turning“, plus covery „Without Him“ a „Wailing Of The Willow“, oba pův. od Harryho Nilssona) Z dalších písní Astrud ze sixties možno uvést „Where  Are They Now“, plus cover „Never My Love“, pův. od Association.

V sedmašedesátém debutoval na LP mladý brazilský skladatel a zpěvák Caetano Veloso. Jednalo se o společnou tichou desku se zpěvačkou Gal Costa, která dostala název „Domingo“ (1967, hit „Coracao Vagabundo“, dále např. „Onde Eu Nasci Passa Um Rio“, „Nenhuma Dor“, „Maria Joana“). Veloso pak začal spolupracovat s undergroundovou skupinou Os Mutantes a posléze byl vojenskou diktaturou přinucen emigrovat do Velké Británie.

Ve světě byl asi nejpopulárnějším vývozcem bossa novy, klávesista, aranžér a občasný skladatel Sérgio Mendes. V půli šedesátek se přestěhoval do USA a začal spolupracovat s producentem a trumpetistou Herbem Alpertem. Ten okolo klávesisty vytvořil muzikantský a pěvecký team v čele se zpěvačkou Lani Hall, a celá skupina přejala původní název Mendesovy kapely – Brasil´66. Na albech se pak objevovaly songy od původních brazilských autorů i osobité coververze předních světových hvězd. Z LP lze uvést „Herb Alpert Presents Sergio Mendes and Brasil´66“ (1966, hit Mas Que Nada, dále např. „Aqua De Beber“, „Berimbau“, „One Note Samba“), „Equinox“(1967, „Constant Rain“, „Cinnamon And Clove“, „Watch What Happens“, „Triste“), „Fool On The Hill“ (1968, např. „Casa Forte“, „Festa“, „Lapinha“ včetně coveru „Foll On The Hill“), „Crystal Illusions“ (1969, např. „Crystal Illusions“, „Song Of No Regrets“, „Salt Sea“, „Empty Faces“) a „Ye-Me-Lê“ (1969, např. „Masquerade“, „Some Time Ago“, „Look Who´s Mine“ včetně „Norwegian Wood“, dalšího coveru od Beatles). V roce 1968 byli Mendes & Brasil ´66 nominováni na televizního Oscara za jejich verzi Bacharach-David songu „The Look Of Love“.

Než opustíme kontinent (ale my jsme ho už v podstatě opustili), zmíníme „krále mamba“ a latiny, portorikánského (ovšem v NYC narozeného) skladatele, vibrafonistu a perkusistu, jménem Tito Puente. Nejenže v roce 1958 zbláznil svět svou deskou „Dance Mania“ (např. „El Cayuco“, „Varosity Drag“, „3-D Mambo“, „Llego Mijan“, „Hong Kong Mambo“), ale je také autorem jednoho z nejslavnějších latino songů „Oye Como Va“, který je světové veřejnosti znám z podání Carlose Santany. Z dalších Titových songů bych uvedl ještě „Ran Kan Kan“ či „Salsa Y Sabor“.

Přesuňme se do Afriky a jako takovou odbočku mi dovolte představit jeden velký hlas, jihoafrickou zpěvačku a skladatelku Miriam Makeba. Na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy byl nastolen v Jihoafrické republice apartheid, odjela ze země. Nejprve do Londýna, později koncertovala v USA, kde spolupracovala mimo jiné se zpěvákem Harry Belafontem, dva roky měla za manžela hudebníka Hugha Masekelu, a žila s aktivistou Stokely Carmichaelem. Se Stokelym se oba stali v Americe nežádoucími osobami, a tak se odstěhovali do Guineje. JInak MM v podstatě zpívala všechno – propojovala africké kmenové zpěvy a rytmy (zuluský styl Mbube) s popem, soulem a rockem. Známo je album „An Evening With Belafonte/Makeba“ (1965), taktéž LP „All About Miriam“ (1966), z nejznámějších písní bych uvedl „Pata Pata“, „Mas Que Nada“ (cover, pův. od Jorge Bena), „Chove Chuva“ (cover, pův. od Jorge Bena), „The Lion Sleeps Tonight“, „Malaika“, „Kwazulu (In The Land Of The Zulus)“, „Khawuleza (Hurry, Mama, Hurry)“, „Jol´inkomo“, „Click Song Number One“, „Teya Teya“, „Saduva“, „Liwa Wechi“, „Uyadela“, „Carnival“. Z následující dekády je známa interpretací Masekelovy písně „Soweto Blues“ (1977)..

Na závěr vyleťme soulovým letadlem na skok z Afriky do Evropy. Pokud se zastavíme v Itálii a sáhneme do krabičky takového toho jejího pojetí popu se stopami soulových a možná i rockových názvuků, napadnou nás tři jména: Rita PavoneCaterina Caselli a Patty Pravo.

Někde mezi popem a beatem stála zpěvačka, baskytaristka a herečka Caterina Caselli známá svým účesem, kterému se říkalo „zlatá přilba“. Zásadním se pro ni stal rok 1966, kdy se proslavila písněmi „Nessuno mi puó Giudicare“ a „Perdono“ (u nás známá od Přenosilky pod názvem „Tak prázdná“), stejně jako stonesovským coverem „Paint In Black“ (v italštině „Tuto nero“). Z dalších písní možno uvést „La ragazza del piper“, „L´Uomo D´Oro“, „Il cammino di ogni speranza“, „Sono bugiarda“ (cover od The Monkees), „Le Biciclette Bianche“, „Il carnevale“, „Insieme a te non ci sto piu“, „Emanuel“. Pěkný hlas. A časem zlatou přilbu vystřídala černá přilba. Jinak, první dva filmy, v kterých hrála, se nazývají dle jejích hitů: „Nessuno mi puó giducare“ (1966, režie Ettore M. Fizzarotti) a „Perdono“ (1966, Ettore M. Fizzarotti), později to byly snímky jako „Io non protesto, io amo“ (1967, režie Ferdinando Baldi) či „Play-Boy“ (1967, režie Enzo Battaglia). Co se týče Rity Pavone, její krátký profil máme v kapitole o beatu, třebaže některými svými písněmi by patřila i sem (např. „Non É Facile Avere 18 Anni“).

O něco mladší, soulovější a nepochybně lepší zpěvačka než Rita byla blonďatá Patty Pravo (vl. jménem Nicoletta Strambelli). Ta v patnácti odešla do Londýna, kde se seznámila  s beatovou muzikou, později se vrátila do Říma. V roce 1966 začala singlem, obsahujícím cover od Sonny & Cher „But You´re Mine“ (v italštině „Ragazzo Triste“) a rockový song „The Pied Piper“. Poté už (kromě výjimek) zpívala pouze italsky. V současné době je známa hitovými songy z konce sixties La Bambola“ a „La Spada Nel Cuore“, které po desetiletích znovu oprášila reklama. Přesto ale měla v 60. letech i několik jiných dobrých songů, jako třeba další hit „Il Paradiso“ nebo „Se perdo te“, „Scénce La Notte Sale La Luna“, „Roma É Una Prigione“, „Il Mio Fiore Nero“, „Un Poco Di Pioggia“ . Z alb lze doporučit třeba debut „Patty Pravo“ (1968), dvojku „Tutti I Successi Di Patty Pravo“ (1970), nebo nějakou kolekci jejích hitů.

I u nás v Československu existovaly zpěvačky, které přesahovaly malý dvorek tuzemské pop-music, a měly šanci prosadit se v zahraničí. Jednou z nich byla Marta Kubišová, která se svým prokouřeným altem mohla zpívat téměř cokoli – šanson, rhythm&blues, folk i beat. A i když se pro popový mainstream v podstatě moc nehodil, přesto se Marta stala ikonou naší pop-music – v jejím repertoáru byly jak převzaté songy (mj. „Loudá se půlměsíc“ od Brendy Lee„Denně čekám“ z repertoáru Dionne Warwick„Magdalena“ od L.E.Auteho, „Hey Jude“ od The Beatles), tak písně našich tvůrců (např. „Nepiš dál“, „Depeše“, „Lampa“, „Tajga Blues“, „Ring-O-Ding“, „Balada o kornetovi a dívce“, „Zlý dlouhý půst“, „Svlíkám lásku", „Ten druhý v nás“). Na konci šedesátých let po písni „Modlitba pro Martu“, jež se stala symbolem odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v čele s SSSR, upadla zpěvačka v nemilost u bolševických pohlavárů (no, přisadily si i jejich manželky, jež ji pro její sexy-vzhled nenáviděly). Natočila album „Songy a balady“(1968/1969), které ještě stačilo vyjít, ale zhruba od začátku sedmdesátého roku jí bylo znemožněno veřejně vystupovat. Po pádu totalitní vlády v roce 1989 se opět na podia vrátila.

Česká „lady soul“, zpěvačka Marie Rottrová (zejména s kapelou Flamingo), představovala tuzemský ekvivalent k černému soulu a rhythm&blues, hlavně takovému tomu jak od Arethy. Hlas měla občas holčičí, občas barově zakouřený, ale vždy nabitý emocemi. Na přelomu 60.-70.let nazpívala pár velice slušných (většinou převzatých) kusů: „Chain Of Fools“, „Ain´t No Way“ (oba známe od A. Franklin), „Dívčí král“ („Never Marry A Railroad Man“, známe od Shocking Blue) „Tisíc tváří lásky“ („25 or 6 to 4“, známe od sk. Chicago) anebo flamingovská autorská „Černá limuzína“. V 70. letech Rottrová vplula do moří vcelku vkusného pop-rocku. Jestliže v tuzemsku jsme měli svou „lady soul“, v Polsku se pyšnili středoevropským soul-bluesovým králem. Byl jím zpěvák, klávesista a skladatel Czesław Niemen. Vysoký, černovlasý, později černovousý, často i v černém oblečený, uhrančivého pohledu s „hlasem rozmáchlým jako ta řeka, jejíž jméno nosil“ (Jiří Černý). První LP „Dziwny jest ten świat” s kapelou Akwarele vydal v roce 1967 a hned se stalo něčím výjimečným (songy jako Dziwny jest ten świat”, „Gdzie To Jesť?“, „Ten los, zly los“, „Jeszcze swój egzamin zdasz“). O dva roky později natočil se skupinou Niemen Enigmatic svůj majštrštyk, LP „Enigmatic“, obsahující čtyři skladby včetně suity „Bema pamięci żałobny rapsod“ (1969/1970, dále ještě „Mów do mnie Jeszcze“, „Jednego serca“, „Kwiaty ojzyste“) – to byl jeho první krok směrem k art & progressive rocku…

 

Ještě jsme zapomněli na Francii – tamním idolem byl již od svých sedmnácti zpěvák a kytarista a herec Johnny Hallyday (vl. jm. Jean-Philippe L. Smet)), neboli ten, který do Paříže přitáhl rock´n´roll. Silný hlas, energie, pohyblivost na podiu, prostě francouzskej Elvis. Zažili jsme ho v šestašedesátém i u nás – a po jeho libereckém koncertě to skončilo bitkou mániček s policií. Postupně do svého repertoáru zařazoval vše nové, co letělo, čímž si ve Francii, postupně vybudoval pozici jakési „národní památky“. Bol však ozajstným francúzskym špecifikom, respektive specifikem frankofonního světa – tam prodal většinu ze svých cca sto miliónů desek. Naopak v anglicky mluvícím světě ho zase nazývali „the biggest rock star you´ve never heard of“ (největší rocková hvězda, o které jste nikdy neslyšeli“). V největším laufu byl asi na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy varioval popový mainstream a rock - tehdy prodával nejvíce nahrávek. Pojďme si připomenout písně jako „Riviere ouvre ton lit“, „Je suis né dans la rue“ (s kytarou Jimmyho Page), dále „Fumée“, „Que je t´aime“, „Ceux que l'amour a blessés", „Jesus Christ“, „Fils de personne“ (cover, pův. od CCR) „Oh! Ma jolie Sarah“, „Comme si je devais mourir demain". A taky si zahrál několik hlavních nebo zásadních rolí ve filmech, jako „A tout casser“ (1968, režie John Berry), „Specialista“ (1969, Sergio Corbucci), „Point de chute“ (1970, Robert Hossein), „Malpertuis“ (1971, Harry Kümel), „L´Aventure c´est l´aventure“ (1972, Claude Lelouch). 

Z Francie je to přes kanál La Manche jen kousek do Británie.

Jejím nejznámějším zpěvákem tohoto žánru byl na konci dekády Joe Cocker, neklidem rozervaný, věčně těkající maník ze Sheffieldu s hlasem hrubým jako struhadlo. Ten zhrubl mu koncertováním s místní partou, která se kromě bluesové produkce spíše věnovala požívání piva ve množství větším než malém. Joe hrál ve druhé polovině sixties s kapelou Grease Band (mj. klávesista Chris Stainton či kytarista Henry McCullough, známý později z Wings) a proslavil se  zejména v roce 1969 vystoupením na festivalu Woodstock, kde zcela konsternovanému publiku předvedl svou drsně soulovou verzi beatlesovského songu „With A Little Help From My Friends“. V této souvislosti doporučuji jeho první album pojmenované právě podle této písně „With A Little Help From My Friends“ (1969, dále ještě např. covery „Feeling Alright“, pův. od Dave Masona, „Just Like A Woman, pův. od Boba Dylana, „Bye Bye Blackbird“, pův. od Raye Hendersona, a vlastní dua Stainton-Cocker „Marjorine“, „Something´s Coming On“). A doporučení se nevyhne ani dvojce „Joe Cocker!“ (1970, s hitem „Delta Lady“, původně od Leona Russella, dále ještě covery „Lawdy Miss Clawdy“, pův. od Lloyda Priceho, „She Came In Through The Bathroom Window“, původně od Beatles, „Darling Be Home Soon“, pův. od Lovin´ Spoonful či dylanovka „Dear Landlord“).

Ostrovní (britský) soul zvaný též „blue eyed soul“, ale nereprezentoval jen Cocker - jeho největším konkurentem byl Steve Winwood (Spencer Davis Group, Traffic - viz text Stouni & spol.). Občas promluvil budoucí člen Colossea a Atomic Rooster, výborný zpěvák Chris Farlowe (vl. jm. John H. Deighton) zejména se svou kapelou Thunderbirds a jejím kytaristou  Albertem Lee - prezentovali se vlastními věcmi, ale v převážné většině předělávkami amerických r&b a r&r songů: „Just A Dream“, „Stormy Monday Blues“, „Buzz With The Fuzz“, „Voodoo“, „Baby Make It Soon“, „North South East West“, „Life Is But Nothing“, včetně gershwinova „Summertime“ plus covery „Handbags And Gladrags“, pův.od Mikea D´Abo, „Out Of Time“ a „Paint It Black“, pův. od Stounů  – něco ze zmíněných písniček se objevilo na albech „The Fabulous Chris Farlowe“ (1966) a „The Art Of Chris Farlowe“ (1966). Singly s Thunderbirdy pokračovaly, byť se poněkud psychedelizovaly jako třeba „Dawn“/„April Was The Month“ (1968). Ovšem v roce 1970 natočil Chris již pod markou Chris Farlowe With The Hill psychedelicky rockovou desku „From Here To Mama Rosa“ (např. „Travelling Into Make Believe“, „Head In The Clouds“, „Winter Of My Life“ plus cover „Black Sheep“, pův. od Fat Mattress), na níž spolupracoval zejména s kytaristou Steve Hammondem  z kapely Fat Mattress. Poté ale už Farlowe nastoupil ke zmíněnému Colosseu a o dva roky později se objevil co zpěvák Atomic Rooster.

 

Ještě než nastoupil do Jeff Beck Group si své si k soulu řekl Rod Stewart se Steampacket Briana Augera (např. songy „Cry Me A River“, „Lord, Remember Me“). S nimi spolupracovala v polovině 60. let i zpěvačka Julie Driscoll (s Augerem pak oba dali dohromady skupinu Trinity). Dalším pěvcem Steampocket byl i Long John Baldry, zpěvák s mohutným černošským hlasem (např. bluesárny „Got My Mojo Working“, „Drifter“, „You´re Breaking My Heart“, „Hoochie Coochie Man“, „Five Long Years“), který ovšem hitem „Let The Heartaches Begin“ přešel do popu. A nelze opominout Van Morrisona a jeho Them. Navíc se všichni jmenovaní proslavili ještě o pár let dříve než Joe.

Naopak sláva se vyhnula skotskému zpěvákovi Donu Adamsovi, chlapíkovi s hlasem amerických černošských soulových hvězd. Snad protože žil v nesoulovém Německu (Mnichov), zná ho opravdu jen velmi málo lidí. Přitom třeba deska „Watts Happening“ (1969, např. „I Can´t Stand Living Without Her“, „Yesterday Hero“, „Home Again Hello“, „Don´t Talk To Me“, „What Have You Done“, „Ev´ry Minute Ev´ry Hour“) je velmi dobrá a vyjít v USA, mohl mít Adams na důchod vystaráno. Později pimprloval v německém hipíckém souboru Love Generation. Na začátku seventies vyšla ještě jedna jeho (slabší) deska „The Black Voice“ (1972, např. „Liar, Liar“, „Don´t Turn Away“, „You Bring Me Down“) a pak už o něm věděli jen jeho němečtí příznivci (vokální skupina Les Humphries Singers , ajvaj)…

Ve Francii a v Belgii se zhruba od začátku sixties potuloval americký zpěvák a skladatel Jack Hammer (vl. jm. Earl Solomon Burroughs), který se v podstatě stal místním propagátorem twistu. Od poloviny dekády ale začal tíhnout zpět k černošskému popu a soulu – tehdy začaly vznikat singly jako Down The Subway“, „Joe Poor Loves Daphne Elisabeth Rich“, „What Greater Love“ což končilo na začátku sedmdesátek křičeným funkem u songů „Colour Combination“ a „Swim“. Skvělé věci, Jackův mohutný hlas připomíná lehce opečený krvavý biftek. A to měl v půli seventies hrát Jimiho Hendrixe ve filmu o něm.

Ze zpěvaček žánru bychom mohli jmenovat Kiki Dee (songy jako „Why Don´t I Run Away From Me“, „Runnin´ Out Of Fools“, „How Glad I Am“), která se ovšem zpočátku moc nechytala – období její největší slávy přišlo až v polovině 70.let. Zato populární pěva Cilla Black se v hitparádových žebříčcích objevovala prakticky od prvního singlu. Někteří hudební publicisté ji sice házejí do Mersey beatu, ale to je jen proto, že pocházela z Liverpoolu a některé songy ji napsali LennonMcCartneyem. S bigbítem to opravdu mělo společného jen málo – zde je několik songů, které ji během sixties proslavily (většinou se jednalo o covery): „Anyone Who Had A Heart“, „You´re My World“, „It´s For You“, „You´ve Lost That Lovin´ Feelin´“, „Step Inside Love“ a „Surround Yourself With Sorrow“.

Co se žánru týče, zejména sem patřila londýnská zpěvačka Dusty Springfield. (vl. jm. Mary O´Brien). A že se ji dařilo – v 60.letech byla nejúspěšnější britskou ženskou interpretkou v USA a mnozí ji řadí mezi nejlepší zpěvačky všech dob. Na přelomu 50.-60.let začínala ve vokálním triu The Lana Sisters, které koncertovalo jak v Británii, tak v Americe. Poté hrála v pop-folkové skupině The Springfields se svým starším bratrem Tomem. Zde také přišla ke svému uměleckému jménu. V roce 1963 se osamostatnila s tím, že bude pouze interpretkou a songy bude přebírat, nebo je pro ni někdo napíše. A již v té době ji vyšly první samostatné singly á la produkce Spector – a hned to byly hity: „I Only Want To Be With You“, „Stay Awhile“, „Wishin´ And Hopin´“ (první velký úspěch v USA). Dusty měla náhle v Británii slušnou reputaci a vcelku dobrým coverovým albem „A Girl Called Dusty“ ji ještě posílila (1964, např. „Mama Said“, „You Don´t Own Me“, „Anyone Who Had A Heart“, „Nothing“, „Will You Love Me Tomorrow“).  Singly a pár věcí z debutu pak vyšly i v USA na LP pod názvem „Stay Awhile/I Only Want To Be With You“. Líbilo se i album „Ooooooweeee!!!“ z pětašedesátého (hit „Losing You“, dále mj. „Here She Comes“, „Once Upon A Time“, „I´ll Love You For A While“).

O rok později měla v USA další big  hit - smyčcovku „You Don´t Have To Say You Love Me“. Pak opět vyšly dvě verze jednoho alba – onen hit se objevil na té americké, která se jmenovala „You Don´t Have To Say You Love Me“ (1966, dále mj. „Little By Little“, „If It Don´t Work Out“, „It Was Easier To Hurt Him“, v reedici ještě „Doodlin´“). Následně opět přišlo albové rozštěpení mezi GB a USA „Where Am I Going - The Look Of Love““ (1966-67, např. „Where Am I Going“, „Take Me For A Little While“, „If You Go Away“, „What´s It Gonna Be““ „I´ll Try Anything“, „The Look Of Love“, „Small Town Girl“). Její nejslavnější deskou je pak elpíčko „Dusty In Memphis“, které zpěvačka natočila přímo v Memphisu pod producentským dohledem Jerry Wexlera, šéfa Atlantic-Stax (1968/1969 s hitem „Son Of Preacherman“, dále např. „Breakfast In Bed“, „Don´t Forget About Me“, „In The Land Of Make Believe“ plus cover „The Windmills Of Your Mind“, pův. od Michela Legranda). V následujících dvou letech měla několik jakžtakž úspěšných singlů („Brand New Me“, „Silly, Silly Fool“, „How Can I Be Sure“, „What Good Is I Love You“), ale poté již následoval i přes některé pěkné songy (např. „Who Gets Your Love“, „Let Me Love You Once Before You Go“) pokles zpěvaččiny popularity. 

A co říci k bosonohé Sandie Shaw? Hezký hlas, hezká figura, nekomplikované melodie, rovná se střední proud – asi něco jako britská Connie Francis. Poslouchat jdou songy „As Long As You´re Happy Baby“, „Ya-Ya-Da-Da“, „(There´s) Always Something There To Remind Me“, „I´ll Stop At Nothing“, „Tomorrow“, „Hurting You“, „Nothing Comes Easy“, „Think Sometimes About Me“, „Maple Village“, její diblíkovský hit „Puppet On A String“ už nikoli.  And now…Nyní bych prosil zejména příznivce Monty Pythonů, aby se nezačali chlámat (přestože vím, že tato prosba zůstane nevyslyšena). Nu, ano, přichází Kľodach Rrrožérrs! Severní Irka Clodagh Rodgers představovala na ostrovech v přelomu 60.-70.let cosi podobného jako u nás H. Vondráčková. Tedy popová interpretka, zhlížející se v nahrávkách černošského r&b (a byly si H. podobné i vzhledově).  Řekněme, že něco málo se poslouchat dalo, něco ne, a něco jen s kudlou v ruce (její největší nejmenovaný hit). Uvedl bych songy jako třeba „I Am Your Fantasy“, Goodnight Midnight“, „Come Back And Shake Me“, „Everybody Go Home The Party´s Over“, „It´s Different Now“, „One Day“, „What In The World“

Po Evropě potulovaly se i americké černošské pěvy. Jednou z nich byla třeba Madeline Bell, která pracovala jako session vokalistka – tu pro Dusty Springfield, tu pro Donnu Summer, tu pro Serge Gainsbourga, Donovana nebo Stouny. Samostatně debutovala v sedmašedesátém elpíčkem „Bell´s A Poppin´“ (1967, např. „Picture Me Gone“, „Soul Time“, „„I´m Gonna Leave You“, „I´m Gonna Make Love Me“, „Beat The Clock“), pak přišel singl „Climb Ev´ry Mountain“ (1967), a poté další album „Doin´ Things“ (1968/1969, např. „Doing Things Together With You“, „Finding You, Loving You“, „Hold It“, „Gotta Get Away From Here“, „Ain´t Gonna Cry Any More“), Vzápětí zpěvačka začala spolupracovat s britskou pop-rockovou kapelou Blue Mink. V Británii žijící Američanka Marsha Hunt byla spíš obecným zjevem než zpěvačkou. Mohutné afro, kočičí oči, dlouhé nohy a pletky s rockery (Ratledge, Bolan, Jagger – hádejte komu Mick věnoval song „Brown Sugar“?). Sotva zazářila v britském nacvičení muzikálu „Hair“, stala se modelkou a v letech 1969-70 si jako bokovku svým drsným hlasem zpívla něco coverů – „Desdemona“, „Hot Rod Poppa“ (oba od Marca Bolana), „Walk On Gilded Splinters“ (od Dr. Johna) a „Keep The Customer Satisfied“ (od Paula Simona). Všechny se objevily na LP „Woman Child“ (1971). Později se Marsha stala úspěšnou spisovatelkou.

Nejznámější britskou, napůl bílou, soulovou skupinou byli londýnští Foundations , jejichž kariéra však trvala jen krátce (hity „Baby, Now That I´ve Found You“, „Build Me Up Buttercup“, dále např. „Back On My Feet Again“, „In The Bad, Bad Old Days“, „Born To Live, Born To Die“). Mezi soul-funk-rockem a bubble-gum se pohybovala další smíšená skupina Equals, u které byli hlavními figurami skladatelé Eddy Grant (g, voc) a Derv Gordon (voc). Poprvé se dostala do UK hitparády singlem,„I Go So Excited“, poté následoval velký hit „Baby, Come Back“ ze stejnojmenného kompilačního alba „Baby, Come Back“ (1966-1967-1968, dále např. „Laurel And Hardy“, „The Skies Above“, „The Guy Who Made Her A Star“, „Soul Groovin´“, „Police On My Back“): Během dvou dalších let měla ještě pár relativně úspěšných singů jako „Michael And The Slipper Tree“, „Viva Bobby Joe“, „Black Skin Blue Eyed Boy“. V následující dekádě už výraznějších úspěchů nedosáhla, a rozešla se. Samotný Eddy Grant se pak dal na reggae. 

Soul byl slyšet i z nahrávek kalifornské kapely, žijící v Anglii a říkající si The Walker Brothers (Scott, Gary a John – přízvisko Walker bylo pseudonym, stejně jako později u Ramones), i když tu byla hlavně snaha o široký a silný spectorovský sound. V polovině 60.let měla hity jako např. „Love Her“, „Make It Easy On Yourself“, „My Ship Is Coming In“, „(Baby) You Don´t Have To Tell Me“, „Saddest Night In The World“, „The Sun Ain´t Gonna Shine Anymore“ (O dekádu později se vrátila se songem „No Regrets“). Hodně sladkobolná záležitost… Později se z „brotherů“ osamostatnil zpěvák, kytarista a skladatel Scott Walker a svým (nutno přiznat působivým) barytonem s plejádou smyčců okolo dobyl úspěchu samostatným singlem „Joanna“ a s elpíčkem „Scott 2“ (1968, např. „The Amorous Humphrey Plugg“, „The Girls From The Streets“, „The Bridge“ plus covery „Black Sheep Boy“, pův od Tima Hardina a „Jackie“, pův. od Jacquese Brela), částečně i elpíčkem „Scott 3“ (1969, např. „It´s Raining Today“, „Two Ragged Soldiers“, „Big Louise“ plus cover „If You Go Away“, pův. od Jacquese Brela), aby se následně dočkal ekonomické katastrofy v podobě stejně znějícího alba „Scott 4“ (1969, např. písně „Get Behind Me“, „Seventh Seal“, „Old Man´s Back Again“ – ta poslední je inspirována okupací ČSSR vojsky Varšavského paktu). Uvedl bych ještě singl „Lights Of Cincinnati“. No, ale…, znělo to velmi usedle, jako návrat do 50. let, když ještě do amerického snu nezačal vrtat rock´n´roll. Anglický zpěvák Barry Ryan (vl. jm. Barry Sapherson) z konce sixties byl již poněkud dynamičtější, ale zbylo po něm jen jen pár známějších songů, které pro něj napsal bratr dvojče Paul Ryan – ten největší „Eloise“ a dále pak „Love Is Love“, „Colour Of My Love“, „Magical Spel“  a „Kitsch“.

S mohutným, trochu černošským hlasem začal bořit hitparády a podia „tygr z Walesu“, zpěvák Tom Jones, vl. jm. Thomas John Woodward. Hudebně byl ovlivněn rhythm&blues, soulem i rock´n´rollem, a začínal jako zpěvák skupiny Tommy Scott And The Senators, což byl celkem slušný břinkot: v roce 1964 byla natočena skladba „Chills & Fever“, která měla bigbítový charakter. Pak se stejně jako Elvis naučil kroutit boky a stal se dívčím idolem s r&b skladbou „It´s Not Unusual“, která bodovala i v USA. Podobně laděné „Stop Breaking My Heart“ a „This And That“ se naopak vůbec nechytaly. Od hitu „What´s New Pussycat?“ to „zestrádnělo“, začalo používat orchestrální aranžmá a obléklo se do kvádra. Jelikož došlo k určitému útlumu zájmu o zpěváka, manažeři vydumali, že širší publikum znovu získá nějakým populárním hudebním žánrem, a tak to celé hodili do country – vznikl song  „The Green, Green Grass Of Home“, který zbořil hitparády. V podobném duchu bodovala i písnička „Detroit City“, přičemž obě pocházely z jeho dosud nejúspěšnějšího LP „Green, Green Grass Of Home“ (1967, dále např. „Funny  Familiar Forgotten Feelings“ plus cover „Sixteen Tons“ z repertoáru Tennessee Ernie Forda).

Na přelomu sixties a seventies pak následovaly popové hity „Delilah“, „Help Yourself“, „A Minute Of Your Time“, „Love Me Tonight“, „Without Love (There´s Is Nothing)“, „Till“, z těch zajímavějších snad „Daughter Of Darkness“ a „I (Who Have Nothing)“. A když mezi to vsunul nějakou ostřejší skladbu (např. „Looking Out My Window“, „Resurrection Shuffle“), singl většinou neuspěl, snad až na „paul-ankovku„She´s A Lady“. Zajímavý je též jeho televizní duet s Joplinkou a jejím Kozmic Bandem v songu „Raise Yor Hand“ – fakticky nářez. To byly ale jen drobky - v tom čase se zpěvák pohyboval hlavně v nablýskané popové oblasti silně estrádního charakteru. Zpívání v kabaretech, clubech jako newyorská Copacabana nebo v kasinu Las Vegas, televizní pořad „This Is Tom Jones“, a despekt ke kytarovým kapelám. Tento svůj názor na bigbít sice postupně modifikoval (později si i s mnoha rockovými osobnostmi zapěl), ale myslím, že u něj bychom mohli tuto kapitolu symbolicky stopnout. Téma britského soulu je ještě lehce zmíněno v kapitole Mods, ale v rámci tohoto textu je to v kostce asi tak vše, co se týká rozšíření žánru na britských ostrovech.

Soul se postupem doby stal vedle jazzu, blues, rock´n´rollu, country a později hip hopu jedním z nejtypičtějších hudebních projevů (nebo jazyků) americké pop kultury v celé její historii. Tak jak se obecně měnily nálady a vkus doby, proměňoval se i samotný styl. V 70. letech divoce funkoval, podmanil si taneční diskotéky i Stouny, v 80. letech tvořil zásadní (a dosti příšernou) disko položku ve vysílání MTV, ale zároveň uchopen Brity, stal se jedním z kořenů acid jazzu. Nu, a v 90.letech věren tradici disco začal vmasírovávat svoje emotivní steny a výkřiky nejen do tvrdého rocku a hip hopu ale i do elektronické taneční hudby a toto na první pohled podivné spojení teatrální živočišnosti a digitální sterility vcelku přirozeně zapadlo do sebe. Tehdy cesta soulu dospěla ke svému cíli a žánr (u nás nazývaný familiérně „árenbíčko“) se po statečném boji stal konečně králem kýče.