A to je ta krásná země…
Puristické zákoutí VI
Nová instrumentace národní hymny mohla dopadnout i podstatně hůře, než se stalo v podání Miloše Boka. Daniel Landa by totiž preferoval bubínky a píšťalky, Felix Slováček mňoukající saxofon, z Vlachovky by přišlo nějaké džch, džch, džch, u rockerů dost dobře nevíme - že by dunění baskytary? To však neznamená, že Bokova inovace jest vítězstvím.
„A to je ta krásná země, země řecká, domov můj, země řecká, domov můj,“ zpíval v padesátých letech malý chlapec v první třídě kdesi na Ostravsku. Jmenoval se (a pořád se tak jmenuje) Georgios Agatonikiadis, syn řeckých běženců. Do Československa se uchýlili skoro před sedmdesáti lety po občanské válce v Řecku. Takže jsme zase u české hymny. S tou svou verzí měl řecký kluk u soudružky učitelky značné potíže.
V knize Spisovatelé a moc, pojednávající o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, líčí Dušan Hamšík tragikomickou situaci. Tehdejší „Muž č. 2“ (píše se rok 1967) komunistického režimu, Jiří Hendrych, vztekle odchází (středem) z jednání sjezdu na protest proti veřejnému čtení dopisu Alexandra Solženicyna. Cituji: „V předsálí si na něho (pozn.: tedy na Hendrycha) počkal stařičký básník Karel Šelepa, už po léta šťastně vzdálený problémům současného života, a snaží se ho přesvědčit, že je nutno změnit nevyhovující text naší národní hymny a že by, kdyby se to uznalo, mohl posloužit svým poetickým textem.“
Pravděpodobně znáte tenhle stoletý vtip: Kde je moravská hymna? Toť přece ta pauza mezi českou a slovenskou částí byvší československé státní hymny. Moravská hymna bylo to ticho, napsal básník Jan Skácel.
Při poslechu nové, notně obžerné instrumentace Miloše Boka si našinec maně vzpomene na pokusy instrumentovat písně Jethro Tull nebo Beatles či Doors. Snad vždycky to skončilo košatou křečí a legendární song Locomotive Breath se proměnil v gigantický parostroj, jenž se právě řítí ze sádelnatého útesu do moře čistého kýče.
A teď odjinud – Josef Kajetán Tyl: Fidlovačka, obraz čtvrtý, výjev sedmý.
Šedivý, slepý MAREŠ, houslista; veden BĚTUŠKOU, ježto si na druhé ruce lesní troubu nese. – Hned po nich zpředu DRÁB a zezadu jiní posluchači, kteří se pak okolo Mareše postaví.
MAREŠ: Hleď, abychme se někde usadili.
BĚTUŠKA: Tamhle je pěkný kamen, dědečku! Pojďte! Já vedle vás postojím. (Vede ho kupředu.)
DRÁB: Nu, tak tedy starej, měj se k tomu! Zadělej něco řádného!
MAREŠ (posadiv se): Mnoho neumím – co ale dám, jde ze srdce. (Zpívá.)
Krok stranou: Nyní Mareš zpívá budoucí česko(slovensko)u hymnu (obě sloky), hraje k tomu na housle, Bětuška hraje na roh. Vrátíme se do děje a uzavřeme výjev osmý.
DRÁB: Dobře tak, starej, dobře! (Oči si utírá.) Až mě to pod klapkama zašimralo. – Já si tě vezmu do paměti.
Dodejme, že děj obrazu čtvrtého se odehrává „v Nuslích a v Kravíně u Prahy“. A co znamená slovo fidlovačka? Obuvnický nástroj, dřevěné hladítko kůže. Co Čech, to řemeslník. Výjev z Fidlovačky působí dosti bezútěšně. Navíc poslední věta drába nevěstí pro slepého pěvce nic dobrého. Metternichovský slouha Mareše možná posléze „anhaltoval“. A chtěl-li dráb „zadělat něco řádného“, jako hymna by se možná hodila píseň Jiřího Suchého Krajina posedlá tmou.
Z dobového popisku k tomuto snímku: Jako každoročně na prahu prvomájových oslav se ve Španělském sále Pražského hradu se sešlo slavnostní shromáždění k předání nejvyšších státních vyznamenání předním kolektivům i jednotlivým pracovníkům. Čestné tituly, řády a státní ceny jim propůjčil nebo udělil k 1.květnu prezident republiky Antonín Novotný v ocenění celoživotních zásluh a za iniciativní tvůrčí činnost ve prospěch rozvoje naší socialistické společnosti. Zleva: členové předsednictva ÚV KSČ Jiří Hendrych a Jaromír Dolanský, vpravo laureát Státní ceny Klementa Gottwalda režisér Miloš Forman a herečka Věra Křesadlová. Dodejme: na snímku z 29. dubna 1967 vidíme tedy mezi jinými i vlivného ideologa Hendrycha, o němž Jiří Podzimek píše ve svém sloupku, foto: Archiv ČTK – Jiří Rublič
Po přímých i parafrázovaných citacích můžeme shrnovat. Varianta „země řecká“ vybízí k dvojslabičným obdobám: země romská, země slezská, země syrská, země polská, země ruská, tudíž tyto národnostní menšiny se mohou (od)naturalizovat i v tuzemské hymně. Co však Moravané, Vietnamci, Ukrajinci, sudetští Němci a další? Musí trochu zadrmolit, mají více slabik.
Nakladatelství Paseka vydalo v roce 2004 knihu Kde domov můj (podtitul: Varianty a parafráze). Komu se nelíbí samochvalná druhá sloka („to je Čechů slavné plémě“), může se nasytit úžasnými variantami či parodiemi (fantastický Karel Havlíček: Mezi Rusy), včetně poslední v knize uvedené parafráze, jež je hnusně chlípná a, nutno uznat, prasácky vtipná. Citovati nelze, nejen vlastenci by pisatele tohoto puristického zákoutí ukopali.
