Koncert z Pražské konzervatoře

u příležitosti 200. výročí jejího založení – oddělení skladatelské a dirigentské. Moderuje L. Hurník. Režie S. Vaněk

Skladatele si díky různým filmům představujeme jako zhýralého podívína, který celou svou bytostí přebývá v království hudby a má jen máloco společného s realitou. Studium skladby na Pražské konzervatoři ale obvykle k takovým koncům nevede. Skladatelé jsou tu vedeni k tomu, aby byli všestranní, obratní hudebníci, ovládající řemeslo, kteří rozvíjejí různé žánry, dokáží vyhovět různým druhům objednávek. Vyzkoušeli jsme si to. Studenti skladby měli napsat znělku pro tento pořad.

S výukou skladby se dlouho otálelo. Byla to škola pro interprety. Ale v roce 1890 se k ní připojila Varhanická škola. Její žáci byli školeni v improvizaci na varhany, k úpravám nábožných písní i ke kompozici skladeb pro liturgické potřeby. A tak se skladatelský obor dostal do konzervatorních tříd. Profesor se hledal dlouho, a tak, trochu z donucení, se výuky ujal sám pan ředitel Antonín Dvořák. Tato role se mu brzy velmi zalíbila a dá se říci, že určil způsob, kudy se výuka bude vyvíjet. Brzy se dostavili další profesoři: Vítězslav Novák, Josef Suk, Josef Bohuslav Foerster, Leoš Janáček (ten měl svoji konzervatorní „filiálku“ v Brně). Na Konzervatoři nebyli nikdy žáci tlačení do nějakých kompozičních stylů či technik: modernisté tu žili v symbióze s tradicionalisty. Proto tu mohl učit třeba Alois Hába a Miloslav Kabeláč vedle Jaroslava Křičky, Miroslava Rajchla a Františka Kovaříčka a později Jindřich Feld s Iljou Hurníkem vedle Jarmila Burghausera.

Studenti skladby dnes chodí na individuální hodiny, ucházejí se o stipendia, zúčastňují se seminářů, soutěží. A co interpreti? Ty mají naštěstí na dosah ruky – své spolužáky z instrumentálních oborů.