Robert Sedláček
(námět, scénář a režie)
Hlavní zápletka snímku Rodina je základ státu jednoznačně odkazuje k ekonomicko-společenské realitě České republiky. Inspiroval jste se nějakým konkrétním příkladem anebo obecným klimatem ve společnosti?
Spíš obecným klimatem ve společnosti. Ona to měla být původně komedie o rodinném výletu, ale realita okolo mě, na kterou jsem stabilně hodně citlivý, mě převálcovala. Prosáklo mi tam klima, ve kterém žijeme, a místo gagů a komických situací, které jsem pro svou filmovou rodinu vymýšlel, jsem se začal ptát, kde vlastně moji hlavní hrdinové pracují, pro koho a co dělají, jak se chovají v práci a jak doma… Prostě jsem je začal sociálně ukotvovat a v tu chvíli se rodinná komedie začala pomalu měnit v drama s prvky frašky. Taková kronika dneška v dramatickém podání.
Začínal jste jako dokumentarista, de facto i investigativní reportér. Mohl byste popsat, jak by vypadala reportáž na téma „tunelování finančního ústavu“? Jinými slovy: v čem se liší přístup režiséra-dokumentaristy a režiséra celovečerního filmu ke stejné látce?
Tak u nás hlavně tím, že reportáž o pachateli takového trestného činu by nekončila jeho zatčením a odsouzením. Film je přece jen únikem z reality, takže je přímo žádoucí, aby se desperát ocitl za mřížemi. V tomhle filmu je to ale ještě o něco složitější, protože jde o autorský film s vyhraněným pohledem na svět.
Souběžně s Rodinou jste pracoval i na televizním thrilleru Sráči, popisujícím korupci a mafiánské praktiky v policejním prostředí. Zdá se, že podobná témata vás aktuálně velmi přitahují… Zbytečné ptát se proč – spíše: Co s tím?
Je hrozné, že jsme si zvykli na to, že zpronevěra veřejných peněz je vlastně normální. Že krádež a korupce jsou přirozenou součástí podnikání a moci. Ale mě tohle obecné zas tolik nezajímá, ve filmech se zaměřuju konkrétně na to, jak si člověk, který takhle nemorálně jedná, sám sebe omlouvá, jakou formou druhé oblbuje, že takové jeho chování je přijatelné a v pořádku. A jak mu to ti druzí přijímají. Tady je někde východisko k otázce Co s tím. Pojmenovat to, nepřijímat to a netvářit se, že všechno je v pořádku, třebaže máme impotentní justici, která je vlastně spolupachatelem všech těchto věcí.
V mnoha vašich portrétech nebo i rozhovorech se lze dočíst, že „točíte filmy s názorem“. Jaký názor jste promítl do novinky Rodina je základ státu?
V tomhle případě je to spíš víra než názor. Víra, že většina lidí má schopnost občas kriticky vidět sama sebe a už ten fakt je zárukou, že taky mohou chtít být lepší. Nikoliv lepší v očích nějakého zaměstnavatele nebo politika, ale prostě a banálně jako lidi. Sami před sebou.
V prvních recenzích a ohlasech na Rodinu se objevily náznaky toho, že jde o částečnou aluzi či návrat k atmosféře vašeho celovečerního debutu Pravidla lži. Můžete to okomentovat?
Na filmech mě nejvíc zajímá jemná psychologie. Natáčím filmy pro vnímavé pozorovatele, nejdu cestou, že ukazuju prvoplánově, o co jde a jak věci jsou. Snažím se, aby moje filmy byly pro diváky jako reálná návštěva v novém prostředí, jako by přišli k někomu na návštěvu a během oběda s hostiteli mohou sami poznat, kde se tu skrývá velký problém, silný osud nebo překvapivé dobro. Z řeči, z kulis, z nedorazů v jinak plynoucí komunikaci, z mimiky, z celkové atmosféry. Jako v životě; někdo vidí, jiný ne.
Film je rodinným dramatem a také road-movie. Na jakých místech se scény natáčely a podle čeho jste lokace vybíral? Nelze si nepovšimnout, že jste se dostali do míst, odkud pocházíte.
Já mám Moravu rád. Točilo se okolo řeky Moravy na Hodonínsku (na stejném místě, kde Karel Zeman natáčel Cestu do pravěku) a v podhůří Beskyd. Vinice a pasoucí se ovce na stráních… je to jak biblická krajina. A právě sem dorazí zákon.
Jste respektovaným a oblíbeným režisérem mnoha herců, údajně od vás chtějí i psát role na míru. Proč si pro obsazení svých filmů vybíráte z podobného hereckého okruhu (Igor Chmela, Eva Vrbková, vlastně i Jan Budař…)?
Tak úzce postavené to není. Každý režisér má okruh herců, na které spoléhá a pak o nich tvrdí, že jsou ti nejlepší. Patří to k věci, věřit lidem, kterými se obklopujete.
Obligátní otázka na závěr: Co připravujete aktuálně? Nelze si nepovšimnout vaší úzké spolupráce s prozaikem (a stále častějším autorem scénářů) Zdeňkem Zapletalem…
Divák si ode mě odpočine, protože i já potřebuju nabrat dech a zamyslet se nad tím, jak zpřesnit to, co chci lidem, kteří mi naslouchají, říct. Se Zdeňkem Zapletalem a herci Schmitzerem, Bartoškou a Polívkou bych se chtěl dramaticky zamyslet nad současností a se spisovatelem Pavlem Kosatíkem se zas intenzívně zabýváme českou minulostí. Vůbec nedávná minulost je téma; celé bouřlivé 20. století. Nabízí se pocit, že žijeme teď něco nového, ale spíš se ukazuje, že žijeme pořád to samé. Mění se technologie, člověk vláčený okolnostmi a pudy zůstává. Je dobré dívat se zpátky. Zmizí falešná pýcha z vlastní výlučnosti a otvírá se prostor k tomu, neopakovat chyby předků, jaké udělali v situacích, které nás teprve čekají.