Burianův den žen

„K jaké květině byste přirovnal svou ženu?“ zeptali jsme se vysoce postaveného politika Jiřího Paroubka na zahradě jeho chaty. Hlas, který většinou působí pevně a monotónně, se změnil:

„K fialce nebo ke konvalince. K něčemu křehkému, něžnému...“ řekl.

Byl to zvláštní moment dvoudenního natáčení našeho televizního pořadu, jehož objektem nebyl pan předseda, ale jeho manželka. Rádi bychom se dozvěděli, jak žije, kdo to vlastně je, co si myslí a proč svůj život spojila právě s tímto mužem. Zajímalo nás srovnání takzvaného mediálního obrazu s tím, jak ji můžeme spatřit my. Byli jsme na to dva, režisérka Theodora Remundová a já, a navíc také kameramani, zvukař a produkční. Paní Petra Paroubková přiznala, že jí jde o něco podobného – ukázat veřejnosti svůj obraz trochu jinak, než jak ho doposud vykreslovala média, hlavně bulvár. A tak jsme měli možnost seznámit se s několika jejími přáteli, prohlédnout si fotografie z dětství, zajít s ní do oblíbené kavárny a zastavit se na chatě jejího muže.

Byl to zvláštní souboj otázek a odpovědí, některé z dotazů jsme víckrát a úporně opakovali a obměňovali a celkem jsme natočili víc než jedenáct hodin materiálu. Dostat se pod povrch věcí nám připadalo téměř nemožné. Přesto jsme se něco o naší hrdince dozvěděli: je to půvabná mladá žena, hovoří mnoha cizími jazyky, má charisma: přednáškou o své tlumočnické praxi dokáže zaujmout narvanou vysokoškolskou aulu. Je členkou ČSSD, ale její nejlepší kamarádka je v ODS. Kdysi ji bavilo strhávat ve společnosti pozornost na sebe, teď už to nedělá, ovládá se. Dříve přiznávala, že ji něco „zraňuje“, teď raději řekne jen, že „jí to vadí“, aby se o sobě nedočetla, jak je zranitelná...

Vyprávěl jsem jí vtip o Václavu Klausovi. Dávala si velký pozor, aby se ani neusmála.

Na otázku, co je pro ni smyslem života, odpověděla: „Být spokojená.“ Když jsem na totéž zeptal jejího manžela, zmínil se o službě veřejnosti. Obojí jako by se dalo očekávat, a tak jsem zkusil nadhodit, co jsem četl od Václava Cílka, totiž že je tu jistá možnost, že smyslem naší existence je umožnit bakteriím, aby spolu mohly rychleji komunikovat: před sto lety jim cesta z Prahy do New Yorku trvala asi měsíc, teď tam dorazí za pár hodin... Paroubkovi se na mě dívali a neřekli nic.

Takový pokrok jako bakterie v oboru cestování jsme při našem pátrání po skutečné tváři paní Petry neudělali, ale to, co náš film divákům přinese, bych pár hodin po natáčení nedokázal odhadnout.

Z chaty Jiřího Paroubka jsme přijeli v pátek v noci, byla bouřka a průtrž mračen. V neděli se vyjasnilo a k večeru mě kamarádi pozvali asi po dvaceti letech na fotbal. Dívám se na něj dost často v televizi, ale už jsem skoro zapomněl, jak vypadá ve skutečnosti. Nebylo to ani lepší, ani horší, bylo to prostě jiné...

(Jan Burian, psáno pro Pražský deník)