Burianův den žen

Spirit v Praze

„Obdivuju vaši odvahu,“ řekla nám do telefonu rocková legenda, bubeník Jiří Hrubeš, který kdysi odešel ze slavné skupiny Pražský výběr rovnou do anglického exilu a dodnes tam žije – také jako životní a hudební partner zpěvačky Jany Kratochvílové. Chtěli jsme s ní natočit jeden díl našeho nového televizního pořadu, což právě Hrubeš označil za odvážný čin. Z jeho hlasu byla cítit lehká ironie, což vzbuzovalo naději, že prožijeme něco neobyčejného.

To tušení se potvrdilo už v okamžiku, když se zpěvačka objevila před hotelem. Vyrazila si v těžko popsatelném oděvu – s rohatou helmou na hlavě, závojem z korálků, o nichž tvrdila, že jsou z výbavy NASA pro vesmírné lety, a lehkým kabátkem, na němž cinkaly a chřestily stříbrné přívěsky a řetízky. Snažili jsme se to brát jako něco, v čem se teď u nás běžně chodí, a dali se do práce. V první půlhodince natáčení nebyl ovšem vůbec čas na rozhovor – Jana Kratochvílová alias Jane Pope nebo také Goddess, Heretyka či Uriel, Boží oheň a anděl, přednesla monolog o vesmírných silách, nesmrtelné stěhovavé duši a hlavně o tom, čemu říkala „spirit“ a čemu jste nemuseli rozumět, co stačilo jen cítit a už vůbec nemělo smysl snažit se s tím nějak polemizovat. Za asistence jejích čtyř podobně okostýmovaných přátel – „elementů“ – jsme se pomalu přesunuli na Výstaviště a teprve tam, v Lapidáriu, mezi sochami Brokofa, Brauna, ale i daleko méně významných tvůrců, jsme se vlastně potkali. A společnou řeč jsme pak našli při improvizaci u klavíru. Potom jsme si povídali o tom, proč Jana Kratochvílová před pětadvaceti lety zůstala v Anglii, jak to vypadalo, když tam s Jiřím a kapelou podepsali kontrakt u věhlasné firmy Polydor a najednou se probouzeli v domě plném služebnictva a chtělo se po nich jen to, aby se vzdali své svobody podruhé, tentokrát ve „svobodném světě“. Jak tedy novou smlouvu nepodepsali a pozvolna se přesunuli do světa alternativní hudby a života; jak je tu po listopadu nikdo nechtěl a vlastně dodnes nechce, a tak si svoje desky vydávají víceméně sami a občas je Jana hodí do ohně, aby se ujistila, že jí na tom vlastně nezáleží. Ten „spirit“ je přece to nejdůležitější… Držela prý jednou třicet sedm dní půst, teď zrovna jí jen ovoce a nejraději se snaží čerpat energii rovnou z vesmíru…

Odpoledne svým bláznivým a euforickým zpěvem roztleskala a rozesmála turisty před Pražským hradem; voják na stráži byl až dojemný tím, jak se kousal do rtu, aby se nerozřehtal s ostatními. Večer jsme vtrhli do kavárny Slavia, trochu jsem se bál, aby nás odtamtud někdo nevyhodil, ale ona svým řáděním a neutuchající energií strhla k frenetickému potlesku i kavárenské hosty. Jen unylý pianista nevěděl, jak má zareagovat, a tak nechal prsty běhat mechanicky po klaviatuře a do Janina extatického zpěvu zaznívaly divně zpotvořené tóny melodie z filmu Muž a žena… Nakonec jsme vstoupili do zadního vagonu noční třiadvacítky a tam divoké zpěvy a tance vyzývající k všeobecné lásce a duchovní proměně pokračovaly. Dvojice mladých lidí se pobaveně usmívala a totálně netečný mladík lhostejně seděl dál se zavřenýma očima a se sluchátky v uších. Umíral jsem zvědavostí, co asi poslouchá za muziku, a obdivoval jsem jeho odvahu…

A tak proběhl den se spiritem v Praze…

Jan Burian