Na Varšavu, Vávro, na Varšavu
Pan Marcel, jenž se do polské metropole vydává za čtvrtfinálovým utkáním českého nároďáku s Portugalskem, právě svým pokřikem znásilňuje Jaroslava Haška. Sám sobě se směje. Na památečním tričku má zvěčněnou Viktorii Plzeň se Schalke 04, spoustu klíčů s píšťalkou, podle posledních trendů gumové pantofle s ponožkami a vlasy jako roztržitý dirigent ze seriálu Simpsonovi. Ty mu už za chvíli vlají z okna vlaku Karel Poborský, který byl mimořádně vypraven kvůli postupu českého týmu do vyřazovací části mistrovství Evropy.
Posádku tvoří stovky fanoušků, většinou je spojuje červený dres, hlahol rozlévající se po dvanácti vagónech spoje a všudypřítomné 'fotbalové pivo' proslulé euroznačky. Někde před Katowicemi, kde naši výpravu vítá konvoj sympatických policistů a celníků, kteří obětavě půjčují své čepice a pendreky, se už rezavé potůčky valí z kupé a zase nazpět. Někteří totiž značně přebrali, takže si dopřávají zasloužený odpočinek za občasného doprovodu zaručených rad a tipů, jak si se soupeřem z jihu poradit. "Čechýno je Čechýno, ten vychytá všechno. Rosa musí hrát, jinak jsme v loji. Proč tam nevrazí toho mladýho Daridu? Jsem normálně slyšel, že Plašil nemá ani střední," zní s ironickým posměškem. Vydalo by to na knihu z pavlače.
Ti aktivnější pobíhají sem a tam, strkají se, pokuřují a pískají na nic nedělající posunovače, kteří zdravice opětují. Skoro deset hodin trvající cesta neutíká moc dobře, někteří si proto chvíli zkracují bubnováním aplikací na mobilní telefony, případně se alespoň vzdáleně snaží přehrávat scénky z filmu Proč? "Čechy Čechům," zní z jednoho kupé. Jenže my jsme v Polsku a Miroslav Karas právě zapil pilulku euforie. Běží s přijíždějícím vlakem kvůli akčně vypadajícímu run-upu.
Partička pánů z Bohumína, mající místo čepic fialové paruky se zelenými brýlemi ve tvaru hvězdiček, mezitím vystoupila a prohlíží si mapku, jak se dostat ke stadionu. O pár minut později už to jistí hospůdka pod darem sovětského lidu – Palácem kultury a vědy, který vzdáleně připomíná pražskou památku socialistického realismu – dejvický Internacionál. Stojí tam i fanzóna. Smutně vyhlížející prostranství zase až tak smutné není. Proč by tam fanoušci bezprizorně stáli pár hodin před výkopem, když se na velkoplošné obrazovce objevují reklamy, občerstvení nikde, o lavičkách nemluvě?
Čekání na lístky objednané po internetu je pak kapitolou samo pro sebe. Někdo se spojenými brčky občerstvuje ze dvou plechovek, které má připevněny na hlavě, jinak je to ale další, klidně i dvě hodiny dlouhý prostoj kvůli špatné organizaci. Mezi davy se ovšem motá i člověk z české fanbasády, který ochotně radí, co dělat a kam vlastně jít. Příjemné. Méně už frajeřina v podobě čtyř okének v jedné buňce a jedné kopírky pro stovky pasů. Další obstrukce pak všechny čekají u osobní kontroly. "Weapon?" ptá se mě asi třináctiletý klučina. Právě mi v kapse nahmatal mobilní telefon. "No," lakonicky odpovídám. Vzápětí ho ale zaujme můj značně napěchovaný batoh, z něhož jsem byl v zájmu urychlení šacování nucen vyhodit jednu sušenku. Co na tom, že několik dalších kusů proviantu zůstalo ve spodku.
Národní stadion je velká stavba, a jestli se Poláci v budování infrastruktury zdrželi, tady byli přesní. Že by ze stropu visely dráty a na záchodech nebyly pisoáry, jak se v některých českých médiích objevilo, je nesmysl. Možná kompenzační reakce za to, že náš Národní stadion nějak pořád nestojí. Varšavský svatostánek je navíc koncipován chytře – strmé hlediště bez velkoplošných obrazovek zajišťuje, že dobrý výhled je prakticky odkudkoli. Horší je to se zatahovací střechou; nedýchá se špatně, což by ale v případě, že by se prodlužovalo, případně kopaly penalty, mohlo být rázem jinak. Desítky tisíc lidí se totiž taky občas nadechnou. Nejlepší je ale večerní pohled – skvěle nasvícená stavba vypadá, jako kdyby na ní vlála polská vlajka. "Polska, Polska," chtělo by se zaskandovat, což také mnozí davově činili. Právem.
"Chlapi, kudy zpět?" ptají se dva čtyřicátníci z Bohumína. Ačkoliv jim zasvěceně s kolegou radíme, o chvíli později už kroužíme po Varšavě v tramvaji, až se dostaneme na místo, kde jsme nastupovali. Východní nádraží je zcela nové, jen je z něj otevřená slabá půlka, a tak jediná možnost, jak se najíst, je v jediné kavárně široko daleko. O kus dál se sice ještě na grilu točí poslední klobása, kape z ní ale tolik oleje, že by to dalo do pohybu i traktor.
"Čtvrtfinále sice bylo fajn, ale základní skupina, to je jiné kafe," přemýšlí nahlas vůdce jedné z mnoha partiček, které čekají pod peronem na odjezd. "Tam se to totiž semkne. Člověk chodí na zápasy, zná se, atmosféra je úplně elektrizující," vypočítává přednosti vratislavské štace před tou varšavskou. Už teď si brousí zuby na mistrovství světa za dva roky. "Jenže Brazílie je dálava," zakončí myšlenku, aby vzápětí rozburácel vlak obligátním, ve dvě ráno už lehce unavujícím popěvkem Vysoký jalovec. Málokdo ho ale vnímá. Většina spí, ti největší odvážlivci pak teprve přicházejí na nádraží. Pozdě. A Marcel? Ten zřejmě skončil ve varšavské hospodě U Švejka.
