Úvod » Svět » Články

Jak již bylo zmíněno, rockoví umělci, rocková hudba a obrovský zájem o ni – to celé dohromady se stalo v 60. letech zejména kulturně-společenským fenoménem, což vyvěralo z potřeby mladých lidí nějak se vymezit vůči generaci svých rodičů. Mládež postupně dospěla k totálně jinému nazírání na svět a jinému žebříčku hodnot – nakonec z té doby je známé heslo „nevěř nikomu, komu jen přes třicet“, vyjadřující ztrátu důvěry ke starému modelu fungování společnosti; ještě nikdy v minulosti nebyla generační propast („generation gap“) tak hluboká a široká. Zpočátku se tedy nejednalo o nějakou politickou záležitost. To potvrzuje i hudební publicista Antonín Matzner ve své stati „Rock a my“ v časopise Spektrum Expres (1971), kde tvrdí, že „…rocková revoluce nebyla revolucí ´politickou´, nýbrž sociální a generační. Její představitelé, i přes své neskrývané sympatie s levicí, zůstávají na okraji skutečné politické aktivity a platí to stejně o Beatles, jako o tvorbě těch, kteří bývají považováni za vysloveně angažované (Baezová, Dylan, ze skupin např. Buffalo Springfield).“ Ona sice tato úvaha trošku vyznívá jako dobová úlitba bohům - Matzner psal článek v čase rozvinuté normalizace - a taková Baezovka by ho za označení, že „zůstává na okraji skutečné politické aktivity“ asi hnala svinským krokem. Přesto je třeba říci, že obecně prvotním zájmem tehdejší mladé kultury bylo generační vymezení.

A totéž platilo i pro starý kontinent. Historik Tony Judt ve své knize Postwar - Poválečná Evropa také píše, že „evropská mládež konce 50. a začátku 60. let se nepokoušela změnit svět. Vyrůstala v bezpečí a mírném nadbytku. Většina jejích příslušníků si jen přála odlišovat se svým vzhledem, víc cestovat, hrát si pop music a kupovat si zbytečnosti. V tom napodobovali chování a choutky popových idolů a diskžokejů, jejichž pořady poslouchali na svých tranzistorácích. Ale stejně už to byl revoluční krok. Dokonce ještě větší měrou než na jejich rodiče se na ně zaměřil rozvíjející se reklamní velkoprůmysl, který provázel a zvěstoval konzumní konjunkturu. Výrabělo se a prodávalo stále víc a víc zboží, které přicházelo na trh v dosud nevídaném množství a výběru." Zdánlivě by tedy všechno mělo být v klidu a pohodě, ovšem…

Ovšem díky tavícímu kotli 60.let (kultura, sociální záležitosti, politika, válka ve Vietnamu) a zvýšené úloze médií (včetně vzniku těch nezávislých), která v sixties rostla téměř exponenciálně, takže celkový dopad na příjemce byl mnohonásobně vyšší než kdykoliv předtím, se i z rocku stávalo politikum. Zásadní představitelé populární hudby začínali mít čím dál větší vliv na mládež a cokoliv pronesli v interview nebo - a to zejména - zakódovali do svých písniček, mělo pro jejich generačně spřízněné publikum značnou váhu. Což nakonec jemně naznačuje i Matzner ve svém článku: „Značný podíl černošských umělců na tvorbě populární hudby nutí například každého z jejich přívrženců, aby zaujmul osobní stanovisko k problematice rasové diskriminace, a už tím se ocitá v podmínkách západního světa v opozici k vládnoucímu a politickému systému.“ Zde má Matzner na mysli nejspíš umělce popu typu Harry Belafonteho, Odetty, Jamese Browna, kteří svými aktivitami v hnutí za lidská práva a zdůrazňováním rasového vědomí byli bráni v 50. a 60. letech jako skutečné autority pro široké vrstvy černého obyvatelstva USA.

Šedesátá léta se stala synonymem pro svobodu a její vzývání, a když se k rocku a jiným hudebním žánrům ruku v ruce ještě přidaly další kulturně-sociální podněty z jiných příbuzných uměleckých oblastí, nelze než dodat, že celá tato fronta vliv na politické názory mládeže prostě měla. A už toto samotné vlastně bylo politikem. Např. zmíněné hnutí za občanská práva, prakticky odstartované autobusovým bojkotem v alabamském Montgomery (1955), a vedené černošským předákem Martinem L. Kingem, bylo doprovázeno písněmi; navíc jedním z Kingových poradců byl i sám Harry Belafonte, který v hnutí hrál jednu z opravdu důležitých rolí. Na různých demonstracích proti segregaci a rasismu vystupovali známí umělci, sborový zpěv písně „We Shall Overcome“, doprovázel slavný pochod na Washington (1963), kterého se zúčastnilo na dvě stě tisíc černošských a bělošských demonstrantů. Základní slogan tohoto songu použil ve své řeči před Kongresem i president Johnson, když přednesl žádost o uzákonění volebních práv.

S Kingovým hnutím od začátku 60. let významně spolupracovala i studentská organizace SNCC (Studentský nenásilný koordinační výbor – S. Carmichael, R. Moses) a podporovala je i další studentské sdružení, zvané SDS (Studenti za demokratickou společnost – Robert A. Harber, R. Ross, S. Jeffreyová, T. Hayden, M. Rudd). Obě pak iniciovaly některé demonstrace za občanská práva a také studentské okupační stávky na amerických universitách. Záhy vzniklo Hnutí za svobodu projevu (Mario Savio), které stálo za obsazením university v Berkeley v San Francisku - z té doby a pochází výrok „Don´t trust anyone over 30“ („nevěřte nikomu, komu je nad třicet“), který vyřkl vůdce obsazení university Jack Weinberg. Hnutí si také přisvojilo skladbu Boba Dylana „The Times They Are A-Changin´“, která ač se původně měla stát písní hnutí za občanská práva, se postupem doby stala hymnou veškerého studentského hnutí 60. let.

Černošská práva a svobody – ano, ale co původní obyvatelé amerického kontinentu? Dnes už si bohužel málokdo vzpomene také na podporu hnutí Indiánů ze strany zpěváka Johnny Cashe (písně „Apache Tears“ a „Rusty Cage“).

A pak tu byl Vietnam, nejnenáviděnější lokální válka za posledních šedesát let. Ono je to vcelku příznačné, protože díky vývinu satelitního vysílání byla první válkou přenášenou takříkajíc „v přímém přenosu“. Všichni viděli, co se děje. Mystifikace, zkreslování a manipulace s veřejným míněním sice už tehdy existovaly - např. o skutečném důvodu zapojení se USA do vietnamského konfliktu mluví tzv. „Pentagon Papers“, což byla tajná zpráva o situaci ve Vietnamu psaná pro Pentagon, která byla díky soudnímu procesu odtajněna v roce 1971. Ostatní „zakrývačky“ ale fungovaly pouze v minimální míře, protože přenos války v momentě, kdy se děje – to bylo tehdy zcela nové. Americká armáda se ve všech pozdějších lokálních válkách, které vedla, poučila, a na veřejnost se dostávaly pouze jí přefiltrované a upravené zprávy a informace. Ale v případě Vietnamu ještě nestačila zareagovat. V televizi najednou šokovaný divák viděl napalmové útoky, bombardování, masakry, zraněné a padlé na obou stranách.

Na kulturní frontě se jako první ozvali folkoví interpreti - Pete Seeger zpíval „Bring ´em Home“, Dylan měl „Masters Of War“, Joan Baezová odmítala v plné výši platit daň, protože její část šla na válku ve Vietnamu. V celkovém kontextu ale zatím nešlo o nějaké široké hnutí. V masovější záležitost se protesty proti Vietnamu proměnily až v souvislosti s hnutím hippies a podporou od rockových skupin. Dále sice jeli písničkáři jako Judy Collins, Buffy St. Marie („Universal Soldier“), Tom Paxton („Lyndon Johnson Told The Nation“), Country Joe McDonald (song „I-Feel-Like-I´m-Fixin´-To Die-Rag“), Tim Buckley („No Man Can Find The War“) a třeba věčně provokující Phil Ochs, na nějž měla pifku samotná CIA („I Ain´t Marchin´ Anymore“). Ale přidávali se i rockové skupiny a umělci jako The Fugs („Kill For Peace“), The Association  („Requiem For Masses“), The Doors („The Unknown Soldier“), Jefferson Airplane („Volunteers“), Yes („Harold Land“), John Lennon („Give Peace A Chance“), Deep Purple („Child In Time“), Creedence Clearwater Revival („Fortunate Son“ a v podstatě tak byla brána posluchači i „Run Through The Jungle“), Mountain („Flowers Of Evil“), Edwin Starr („War“, později ji proslavil i B. Springsteen), Black Sabbath (až se Butler s Ozzym dohodnou, tak snad i „War Pigs“), Marvin Gaye („What´s Goin´ On“) a také Jimi Hendrix, jehož roztříštěná verze americké státní hymny „Star Spangled Banner“, plná zvuků náletů, výbuchů a sirén, byla nejvýraznějším hudebním vyjádřením tragédie své doby. Podobným manifestem proti válce ve Vietnamu se stal i muzikál „Hair“, hrající se v té době nejen v Americe, ale i v Západní Evropě.

Výše jmenovaní a mnozí další rockeři a folkaři svými písničkami sice těžko mohli změnit politiku USA ve Vietnamu, ale svým angažovaným poselstvím mohli přispět (společně s nezávislými médii) k obratu veřejného mínění na tuto událost. Nehledě na fakt, že se k hippies a demonstrantům proti válce přidávali i samotní váleční veteráni z Vietnamu. Naopak mladí vlasatí odvedenci řešili svůj odpor k válce třeba odchodem do Kanady. Oblíbeným gestem té doby se stávalo hromadné pálení povolávacích rozkazů.

Samozřejmě že tu fungovala i zpětná vazba na umělce. Hippies, mladí političtí aktivisté a studenti z tzv. „nové levice“ ve svých protestech proti atomovým zbraním, proti válce ve Vietnamu, proti rasové segregaci, proti konformismu americké společnosti a její elitní moci, pochodech za občanská práva atd., určitě měli vliv i na interprety rocku a popu, kteří byli generačně vlastně „jedněmi z nich“. Všichni se tak nesli na vlně stejných či podobných názorových proudů a tato široká fronta youth culture už byla něčím, co američtí nebo obecně západní politikové museli akceptovat. Kdyby už jen z důvodu, že se jednalo o celkem početný team voličů.

Navíc původně generační konflikt mezi rodičovským konservatismem a mladickým idealismem později ve své druhé fázi přerostl v Americe v občanský odpor, který si establishment vysvětlil jako útok na národní bezpečnost a tak se to na konci 60. let začalo pořádně mydlit.

Jedním z možných důvodů řezanic bylo i rozštěpení Kingova hnutí za občanská práva. King zastával názor, že přeměna společnosti a získání občanských práv a svobod se má řešit v nenásilném gándhiovském duchu. Navíc velmi chytře dokázal využívat médií. Ovšem na druhé straně existoval názorově odlišný proud, který velice halasně volal do zbraně. A tak se stalo, že jednu z částí hnutí začali ovládat radikální černošští vůdci, hlásající jakousi segregaci naruby. Šlo o tzv. „black power“, ostře protikřesťansky zaměřenou frakci s vůdci jako Stokely Carmichael a Malcolm X. Už během života Malcolma X - byl zavražděn v roce 1965 - se stala mocnou inspirací (mj. využívala i songů výborné zpěvačky Niny Simone) a měla velký vliv na vznik bojovných hnutí Black Muslims a zejména Black Panthers (černí panteři). Druhé jmenované se pod bojovným Carmichaelem („čestný předseda“) ustanovilo v Kalifornii v roce 1966 a vedli ho dva ještě bojovněji naladění chlapíci Bobby Seale a Huey P. Newton. Vzniklo v Oaklandu jako ochrana chudé černošské populace před policejní brutalitou a v podstatě fungovalo téměř jako jakési anarchistické polo-vojenské uskupení. Nepokoje zachvátily spousty ghett velkých měst, v Detroitu roku 1967 to dokonce vypadalo jako za válečného stavu a spousta lidí (43) za to zaplatila životem. O rok později vypukly další bouře po zavraždění M. L. Kinga. Tehdy se do hry vložil soul-funkový zpěvák James Brown, který svým vystoupením v televizi pomáhal kritickou situaci uklidnit.

Bělošští nonkonformisté měli také svoji radikální skupinu, tzv. Bílé pantery Johna Sinclaira. Sinclair byl michiganský básník, obdivovatel Malcolma X, milovník beatnictví, jazzu, černého rhyhm and blues a marihuany. Jeho první aktivity se týkaly čistě kulturní sféry – vytvořil dvě undergroundové umělecké skupiny (Detroit Artist´s Workshop, Trans-Love Energies), které se věnovaly poezii, hudbě (pořádání koncertů) a hulení trávy. Stále častěji se ale díky svému volnomyšlenkářství dostával do konfliktu s Mocí, která ho poprvé zavřela do vězení už v roce 1966. Po svém propuštění se rozhodl vytvořit kulturně-politickou frontu, která by tvořila jakousi opozici vůči „establishmentu bourbonu a whisky“, jak nazýval americký politický systém. Organizace byla dle vzoru Ćerných panterů (s nimiž sympatizoval) pojmenována White Panthers a její kmenovou partou se stala kapela MC 5, jejíž členové společně se Sinclairem u zrodu této opoziční fronty stáli. Kytarista Wayne Kramer jí připomíná v dokumentu „Get Up Stand Up“: „Vznikla na základě frustrací z pomalého uskutečňování změn. Tohle děsilo vládu nejvíc – idea, možnost, že by se rocková kapela, ti radikální levičáci, zorganizovali s dělníky a hnutím za občanská práva a společně vytvořili mocný celek. To na ně bylo příliš, z toho měli vážně nahnáno.“ Sinclaira se pak establishment zbavil tím, že ho za dva jointy nabídnuté policejní důstojnici poslal na deset let do kriminálu (jaká to podobnost s příběhem Timothy Learyho – viz. níže). Z něj byl ale díky protestům a nátlaku veřejnosti (mj. John Lennon a Yoko Ono) po dvou letech propuštěn.

Zde je nutné připomenout, že ona módnost politického radikalismu zrodila i někdy dost pochybná společenství - jako třeba newyorské East Village Motherfuckers výtvarníka a politického aktivisty Bena Morei. Zpočátku to byla skupina zabývající se happeningy, vycházejícími z Living Theatre. Posléze se ale změnila v totálně anarchistickou buňku, která prosazovala, aby všechny věci byly zadarmo (zejména koncerty), přičemž její akce vedly k různým pouličním bitkám. S EVM byla spojována i feministická spisovatelka Valerie Solanas, která se proslavila postřelením Andyho Warhola a galeristy Mario Amayi.

Demonstrace, hořící ghetta, válka ve Vietnamu, nástup studentské „nové levice“ plus psychedelická mírotvornost hippies. Drogová kultura otevírající nové možnosti vědomí. Do toho rock coby generační štít. Najednou úplně všechno, co kdy kdo řekl, zazpíval, bylo bráno jako politická událost, která může (třeba jen skrytě) útočit na systém. A vládní činitelé prostě za žádnou cenu nemohli připustit nějaké selhání státního mechanismu a tak z některých demonstrací, hesel, proslovů, petic, úryvků textů mohli (nebo možná chtěli) vyvozovat, že se o ohrožení systému jedná. Třeba zdánlivá bezvýznamnost: kdo už dnes zjistí, kolik maníků z bezpečnostních agentur zkoumalo texty i prohlášení věčného provokatéra Jima Morrisona. Už jen kvůli verši „we want the world and want it NOW!“ (z písně „When The Music´s Over“), který se stal hlavním heslem obsazení Kolumbijské university v NY. Rocková a folková hudba totiž fungovala i v pozadí studentských akcí odporu „sit-in“, jejichž důsledkem bylo obsazování amerických universit; tyto studentské okupace probíhaly od poloviny šesté dekády a vystupňovaly se v letech 1967-1970.

A totéž se paralelně dělo i v Západním Německu, Francii, Itálii a Anglii. V Polsku a Československu. Nebo v Japonsku a Mexiku (při mohutné studentské demonstraci v létě 1968 v Mexico City způsobily vládní síly masakr, když postřílely na 300 lidí). Z předcházejících vět lze navíc vyčíst i další důležitý fakt – jestliže rockové hudbě zpočátku fandili zejména příslušníci pracující třídy, v průběhu šedesátých let se pro ni nadchli i studenti, takže její vliv se rozlil do větší společenské šíře.

Ona totiž svojí razancí, divokostí, texty, erotickým nábojem a vlastně vším možným, co v sobě skrývala, představovala pro mladé studentské posluchače to podstatné – revoltu a svobodu. Spousta z nich se narodila za války či těsně po ní, žila v období studené války v dobře živeném strachu z nukleární války a jako závěrečná otrávená třešinka na americkém dortu přišla válka ve Vietnamu. Generace mladých byla obklopena propagandou a lží, věděla to a tak není divu, že se snažila jít proti systému, který ji tyto věci servíroval. „Většina lidí, která v polovině šedesátých let přicházela do vysokoškolských kampusů, pociťovala hluboký odpor a nedůvěru k jakémukoli typu autority. Lidem, kteří zastávali funkce, se jednoduše nevěřilo, ať už se nacházeli v rámci politického spektra kdekoli.“ (Mark Kurlansky: 1968 –That Year That Rocked The World, 1968 – Rok, který otřásl světem, 2007). Vysokoškolští studenti tedy kromě folku začali poslouchat i rock – významně se podíleli na prodeji nosičů, ale také na pořádání koncertů - jak píše Kurlansky, v roce 1968 dokonce až „70 % profesionálních koncertních aktivit ve Spojených Státech pokrývá vysokoškolský trh“. A samozřejmě také po vzoru hippies hulili travku, haš a nechávali se unášet na halucinogenní výlety pomocí kyseliny a houbiček. A to bylo další vyjádření rebelie a svobody, které vládnoucí garnitura a její složky nemohly zkousnout.

Pojďme ale na starý kontinent a zejména ostrovy jemu přilehlé.

Samotná Velká Británie také nezůstávala v represích proti kontrakultuře pozadu. Psychedelický odér domácí youth culture způsobený průnikem halucinogenních drog na trh, vyvolával obavy ze změny myšlení mladé generace (ta už ale stejně cca čtyři roky probíhala) a možných následných problémů promítajících se v negativním vztahu ke společnosti a jejím tradičním hodnotám. Domácí hvězdy pop music měly totiž na mladé lidi mnohem větší vliv než jak tomu bylo např. v USA. Během za velkou louží probíhajícího Léta lásky (1967) a obdobím těsně před ním se „britský establishment, znepokojený explozí opoziční kultury ve Spojeném království a při vědomí nepokoje a občanské neposlušnosti, spojené s jeho mateřským hnutím v Americe, rozhodl ji doma udusit. Zvolil k tomu cestu exemplárních příkladů, které chtěl udělat z jejích vůdčích postav (za zaznamenání stojí undergroundové noviny International Times, na než proběhla v březnu policejní razie, zdůvodněná ´podvratností´). Byť byli Beatles díky svým Řádům britského impéria nedotknutelní, jejich pobuřující kolegové The Rolling Stones už hájeni nebyli. Mick Jagger, Keith Richard a Brian Jones byli během pár měsíců zatčeni pro obvinění, související s drogami… Další protidrogové ´nájezdy´ mezi londýnskou hippie komunitu poté vedly k procannabisovým manifestacím v Hyde Parku a k založení Release, hnutí za uvolnění měkkých drog.“ (Ian MacDonald, „Revoluce v hlavě“). O pár měsíců později bylo tabu zrušeno i pro „nedotknutelné“. Zatčení se totiž nevyhnulo ani Johnu Lennonovi, ani George Harrisonovi.

Jen tak mimochodem – i v Londýně probíhaly demonstrace proti válce ve Vietnamu, které organizovala skupina VSC, pod vedením Tariqa Aliho, o němž pak zpěvák Rolling Stones Mick Jagger napsal text ke skladbě „Street Fighting Man“. Zato sarkastický Lennon si do něj jemně rejpnul , když mu pro změnu věnoval trošku výsměšný text v písni „Revolution“.

I v Západním Německu byla vláda s kontrakulturou pěkně na nože. Spíše než hippíci a jejich acido-experimentální undergroundové scéna ji ale dělali vrásky studenti z „nové levice“ sdružení v organizaci SDS a její mluvčí Rudi Dutschke zvaný Rudý Rudy. Zejména poté, co na něj byl v dubnu ´68 spáchán atentát jakýmsi hitlerovým příznivcem. Dutschke sice přežil, nicméně vzápětí začaly pouliční studentské demonstrace namířené proti tiskařskému koncernu Axel Springer, vydávajícímu štvavý nacionalistický a rasistický plátek „Bild Zeitung“, jehož byl atentátník oddaným čtenářem. Demonstrace se posléze změnily v regulérní pětidenní bitvu v ulicích, která byla nakonec bezpečnostními složkami potlačena. Nicméně právě z podhoubí „nové levice“ vyšla později teroristická organizace, jakási komunistická městská guerillová buňka, která si dala název RAF (Rote Armee Fraktion), z níž nejznámější byla její první generace, tzv. skupina Baader-Meinhof.

Ale pojďme k německé protestní muzice – koho jsme tu měli? Byli zde zapálení satiričtí zpěváci protest songů, kterým nejvíc vadilo, že se v domácí politice pohybuje spousta nácků, což byla jistojistě pravda. Folkaři, zcela odtrženi od možnosti mediálního zviditelnění, se inspirovali americkým Newportem a začali pořádat v letech 1964-69 svůj vlastní festival (Burg Waldeck u Koblenze); hráli na něm třeba Schobert&Black, Reinhard May, Katja Epstein. Později byli za zpěváky protestsongů považováni Franz Josef Degenhardt, Hannes Wader a rocková skupina Ton-Steine-Scherben.

Ve Francii byl představitelem nové levice např. LEA (svaz anarchistických studentů, vedoucí Daniel Cohn-Bendit), nejvýznamnějším zpěvákem protest songu pak Hugues Aufray. Právě za pařížskými květnovými bouřemi roku 1968 stála francouzská „nová levice“. „Pařížská ´studentsko-dělnická revoluce´ vypukla, když policie násilím přerušila studentské demonstrace na pařížské universitě (na Sorbonně). S pomocí mnoha pařížských občanů studenti obsadili Latinskou čtvrť, proti policii postavili barikády a sympatizující dělníci obsadili továrny. Přes všechno citové napětí provázející pařížskou revoltu – zesílené policejním násilím – dokázala jen poukázat na neschopnost gaullistického režimu, což vedlo nakonec v roce 1969 k rezignaci samotného prezidenta de Gaulla. Nicméně tato revolta představovala vrchol přímých akcí ´Nové levice´ v šedesátých letech; od té doby už se dělníci a studenti nedokázali tak vědomě sjednotit.“ (Polly Powellová, Lucy Peelová, kniha „50´s 60´s Style”).

Rok 1969 byl co se týče honu na osobnosti kontrakultury velmi intenzivní – v Americe probíhal vykonstruovaný soud s tzv. chicagskou sedmou (viz. kapitola Hippies) a po stejně vykonstruovaném procesu (za dva podstrčené marihuanové vajgly v popelníku auta) se dostal do kriminálu i guru psychedelické kultury Timothy Leary. Existují podezření, že se tak stalo zejména proto, že chtěl v tom roce kandidovat na guvernéra státu Kalifornie. Konflikt mezi mocí a „youth culture“ vyvrcholil v květnu 1970, kdy byli na univerzitě v Kentu během demonstrace proti vstupu vojsk USA do Kambodži zastřeleni čtyři studenti (o této tragédii je song „Ohio“ z dílny C, S, N & Y).

Rock se prostě stal jazykem kontrakultury a jako takový ho v tomto kontextu můžeme za určitou politickou komoditu označit. Však si to myslí i jiní. Známý je výrok představitele newyorského undergroundu Lou Reeda: „Opravdu si myslím, že je to válka, že my jsme na jedné straně a oni na druhé. A myslím, že rock´n´roll je strašně politický a podvratný, a že mají úplně pravdu, když se ho bojí.“

Jak je vidět, údajný Solženicynův výrok „Takový kolos, jako je Sovětský svaz, může rozetnout jenom elektrická kytara“, v 60. letech neplatil jen pro rudou říši zla.