Dekády: 60. léta
Autor: Petr Hrabalik
Zde vlastně tak trochu můžeme dát za pravdu těm hudebním kritikům a muzikologům, kteří tvrdí, že všechno už bylo vymyšleno v 60. letech a v následujících dekádách hudebníci tento obrovský potenciál pouze využívali nebo eventuelně recyklovali.
Několik příkladů: třeba v devadesátých letech byla sláva „brit popu“ kapel Suede, Oasis, Blur a Verve založena pouze na zoufalé snaze britské hudební scény najít nové Beatles. A tak když si zmíněné party - mající samozřejmě svojí kvalitu - poslechnete, cítíte z nich (a zejména z Oasis) stejné epigonství, jako třeba v šedesátých letech z bratislavských Beatmen, kteří si ovšem na slovenské „brouky“ vyloženě hráli. A co třeba Kula Shaker? Nebýt tak mladí, existovalo by důvodné podezření, že jejich frontman Mills je levobočkem George Harrisona z nějakého jeho „magického tajemného výletu“.
„Zvukové stěny“ tzv. britské nezávislé scény, reprezentované Jesus & Mary Chain nebo My Bloody Valentine nejsou také nic nového – prvními zedníky pracujícími s bustrovaným zvukem kytar a s využitím zpětných vazeb byli The Who, Jimi Hendrix nebo třeba 13th Floor Elevators.
Nebýt posunů v technologii snímání muziky byly by úžasné snivé kytarovky shoegazerů (např. House Of Love) z devadesátých let od úžasných snivých kytarovek ze sixties téměř k nerozeznání. Byrds a swinging London lives!
Syrová garážová muzika Velvet Underground se stala inspirací pro celé spektrum kapel v průběhu posledních čtyřiceti let - mj. pro newyorský punk 70. let, gothic rock (Siouxsie & The Banshees, Joy Division), dále alternativce Sonic Youth, styl grunge atd.
Punkeři si libovali ještě nedávno v soundu Offspring a Green Day, a i když vzývali (a dodnes vzývají) punkové „zakladatele“ Sex Pistols a Clash, spousta z nich zřejmě netuší, že na konci šedesátých let podobnou anarchistickou muziku hráli Stooges nebo MC 5. A před nimi The Who.
S nástupem acid (nu-) jazzu a taneční elektronické hudby se v Evropě mezi mládeží znovu vynořil masový zájem o stravitelnější formy jazzu. Přitom acid jazz je jen uměle zředěný a vyšlechtěný jazz rock (vypíchnuta je v něm jednodušší rytmika a elektronické samply), kombinovaný s funkem. Je pravda, že acid jazz vyšel z úplně odlišného kulturního a filosofického zázemí než jazz rock, ale hudební styčné plochy jsou více než zřejmé.
Když už jsme zmínili funk: kdekdo dnes funkuje o sto šest, ale kromě hudebních znalců a muzikantů a fandů, kteří jsou do tohoto stylu zažráni, málokdo ví o existenci souborů Sly & The Family Stone a Parliament, které stejnou hudbu hrály už na konci šedesátých let. I když vlastně - funkového dědka Jamese Browna znají dnes téměř všichni.
Dnes tak zprofanované a hodně devalvované „árenbíčko“ si prožilo nejlepší éru v sixties díky zpěvákům a zpěvačkám firem Tamla Motown z Detroitu a Stax Rec. z Memphisu. Aretha Franklin, Otis Redding, Supremes nebo Stevie Wonder jsou pojmy dodnes.
I kořeny rapu mají svůj původ na konci 60. let, kdy svojí poezii recitovala do rytmických, soulových a jazzových základů černošská skupina Last Poets. A když si poslechnete Hendrixe a jeho „Crosstown Traffic“ nebo Lennona a „Give Peace A Chance“ jsou to svým způsobem také rapové záležitosti.
Nebo grunge – stačí smíchat pár hendrixovských riffů, přidat velvetovskou syrovost, punkovou nabroušenost a energii se špetkou morrisonovské procítěnosti a máte Pearl Jam nebo Nirvanu, dvě bezesporu vynikající kapely.
Všeliké metalové party různých stylů a sub-stylů možná ani netuší, že se jim o jejich riffy zasloužili Led Zeppelin, Black Sabbath nebo Deep Purple. Crossoveroví RATM ze zeppošů také vycházeli a v současnosti kupříkladu takoví Audioslave nebo Black Crowes jsou rovnou ztělesněním hardrockového revivalu.
A že výborní „elektrochemici“ Underworld a Chemical Brothers jsou kdovíkolikátou mutací elektronického rocku (samozřejmě opět posunutou o několik stupňů výše digitálními technologiemi), to ví dnes už kromě nejmladších teenagerů každý. Ví, že první náznaky se objevily v experimentálním období Beatles, v ranné tvorbě Can a Pink Floyd (na pozdější „odvrácené straně měsíce“ zní dokonce regulérní tekkno), a určitě souhlasně přikývne hlavou u Tangerine Dream a Kraftwerk.
Co k předchozím srovnáním dodat? Nic. Že je to úplně jedno – a zde použiji parafrázi výroku Filipa Topola - hlavně že se „hudba děje“. Jen ať si to každý zkusí po svém, a je fuk, že už to dělal někdo dávno předtím. Vše lze ohmatat, na všem lze zanechat nějakou svojí stopu, a může to třeba pocházet z jiného století. Nevyhýbejme se tomu. Strávení hudebních podnětů z 60. let nám totiž bude ještě nějakou dobu trvat. Zaplaťpánbů.