Punkové hardcore se svojí nekompromisností inspirovalo i spoustu kapel, dlících v metalové škatuli. Však si poslechněte jak to valili thrash-metaloví Slayer z LA, hip hopem ovlivnění newyorští Anthrax, hlukově ponurá brazilská Sepultura nebo kyber-hardcore-metaloví Voivod z Kanady. Všechny zmiňujeme v textech o metalovém undergroundu a metalovém progresu.
Když to otočíme, tak v hardcorové kovárně fúzi HC s metalovým thrashem přetavovaly v thrash core jedny z nejhustších skupin žánru, které se koncentrovaly ve Washingtonu a Oregonu, státech na severozápadě USA. „…Tyto kapely vyřadily ze svého šatníku kůži a hroty ve prospěch typického oděvu americké mládeže: potrhlých triček, krátkých kalhot a tlustých ponožek. Nebraly se moc vážně, ale jejich přínos byl rozhodující. Příliš sprosté a hlučné na heavy metal, příliš technicky zdatné na punk, potloukaly se tyto skupiny na periferii a vychutnávaly svobodu.“ (Ian Christe, „Ďáblův hlas – heavy metal“).
Patřili sem například crews typu portlandských mladíků Wehrmacht, založených v roce 1985, kde byli hlavními figurami Marco „Sharko“ Zorich (g) a Tito Matos (voc). Vydali několik demáčů a drsná alba „Shark Attack“ (1987, např. „Shark Attack“, „Blow You Away“, „S.O.P.“, „Barrage Of Skaners“, „Anti“) a „Biermächt“ (1988, např. skladby „Balance Of Opinion“, „Gore Flix“, „Night Of Pain /Part ll/“). Rozešli se v roce 1992. S Wehrmacht byli přes bubeníka Briana Lehfeldta spříznění Cryptic Slaughter z kalifornské Santa Moniky, což byla v podstatě parta mladých fotbalistů (zde je myšlen fotbal normální, tedy soccer). Vedl je kytarista Les Evans, dalšími členy byli Rob Nicholson (bg), Scott Peterson (ds) a Bill Crooks (voc). Mládenci do toho začali třískat, když jim bylo mezi čtrnácti až sedmnácti. Takže (stejně jako u Wehrmacht) teenagerská záležitost, byť značně hustá. Natočili například LP „Convicted“ (1986, např. „Sudden Death“, „Rage To Kill“, „Little World“, „Rest In Pain“, „Lowlife“) či ceněné „Money Talks“ (1987, např. „Set Your Own Pace“, „Wake Up“, „Money Talks“, „Could Be Worse“, „Freedom Of Expression?“, „American Heroes“). Kapela se pak rozpadla, neboť Evans se přestěhoval do Portlandu. Tam ale „kryptiky“ znovu obnovil už s Lehfeldtem za škopky, Bretem Davisem u tlustých drátů a křiklounem Dave Hollingsworthem za mikrofonem. Vzniklo či „pomalejší“ LP „Speak Your Peace“ (1990, např. „Born Too Soon“, „Insanity By The Numbers“, „Deathsytles Of The Poor And Lowly“). Pak se soubor odmlčel už natrvalo…
Významným spolkem byli i dredatí The Accüsed pocházející ze Seattle, s hlavními osobnostmi Blaine Cookem (voc - velmi odpudivý) a Tommy Niemeyerem (g). Jejich tvorba hodně připomínala ještě rychlejší Discharge, proslulost kapela získala zejména chaotickým a divokým pohybem na podiu. Z desek uveďme třeba „Return Of Martha Splatterhead“ (1986, např. „Slow Death“, „Distractions“, „Martha Splatterhead“, „Wrong Side Of The Grave“), „More Fun Than An Open Casket Funeral“ (např. „W.C.A.L.T.“, „Scotty“, „Mechanized Death“, „Take No Prisoners“) a „Martha Splatterhead´s Maddest Stories Ever Told“ (1988, skladby „Psychomania“, „Inherit The Earth“, „Deception“, „The Bag Lady Song“, „You Only Die Once“). V roce 1992 Accüsed natočili poslední průměrné LP „Splatter Rock“ (např. „Stick In A Hole“, „Blind Hate/Blind Rage“, „Living, Dying, Living In A Zombie World“). V té době už ale Niemeyer beztak působil v grunge partě Gruntruck…
S The Accüsed byli spřízněni i oregonští tlouštíci Poison Idea, v čele s mnohakilogramovými borci Jerrym A.(vl. jm. Jerry Lang, voc) a Pig Championem (vl. jm. Tom Roberts - g). kteří se nechali inspirovat Black Flag a kapelami ovlivněnými Discharge. Členové „jedovaté idey“ vařili (více do punku hozené) brutální thrash core a ještě do sebe stačili rvát obrovské množství drog, chlastu a hamburgerů. Při koncertech plivali oheň a Jerry si občas rozřezal rozbitým sklem čelo. Říci o nich, že žili poněkud nezdravě, je stejné jako říci o JXD, že si občas smotne špeka. PI jsou vyslanci těch, kteří zavalí Straight Edge svými břichy a radostně nechají udusit. Nechte si perforovat ušní bubínky poslechem alb „Kings Of Punk“ (1986, „Lifestyles“, „Short Fuse“, „God Not God“, „Out Of The Picture“, „Cop An Attitude“), „War All The Time“ (1987, např. „The Temple“, „Romantic Self Destruction“, „Nothing Is Final“, „Hot Time“, „Steel Rule“), a „Feel The Darkness“ (1990, „Deep Sleep“, „Gone For Good“, „The Badge“, „Just To Get Away“, „Alan´s On Fire“). V dvaadevadesátém vyšla PI ceněná deska „Black Blackout Vacant“ (např. „You´re Next“, „Icepicks At Dawn“, „Brigandage“, „Say Goodbye“, „Punish Me“).
Svým způsobem by sem mohli patřit i nejvíce do metel hození kalifornští Hirax s černošským zpěvákem Katonem W. DePenou a jejich deskou „Raging Violence“ (1985, např. „Blitzkreig Air Attack“, „Bombs Of Death“, „Defeat Of Amalek“, „Destroy“) a mini-LP „Hate, Fear And Power“ (1986, např. „Blind Faith“, „Unholy Sacrifice“). Z Boise (Idaho) pocházela Septic Death v čele křiklounem Brianem „Pushead“ Schroederem. Fungovala v letech 1981-86 a za své existence natočila jen EP „Need So Much Attention“ (1984) a živák „Time Is The Boss“ (1985). Každopádně dělovky typu „Burial“, „Quit“, „Demon Inside Of Me“, „Kharmakhomatic“, „Hardware“, „Eye Missing“, „Child“, „Fear“, „Insanity“ ještě i dnes dokáží silně pocuchat sluchová ústrojí. Na dálném východě, ve Weymouthu, státu Massachusetts existovala v letech 1983-85 skupina Siege, kterou víceméně řadíme k bostonskému HC. Zde je známa jejich nahrávka „Drop Dead“ z roku 1984 (např. „Drop Dead“, „Conform“, „Starvation“, „Sad But True“, „Cold War“, „Life Of Hate“) – mocná hradba hluku. V New Yorku pak tento průnik HC a thrashe řezali již zmiňovaní A.O.D. (viz kapitola „HC - Hardcore fúzující“).
Pokud se přesuneme do Evropy, tak zde thrash core reprezentovali třeba holandští Lärm (v překladu „hluk“). Skupina s výstižným názvem natočila LP „Campaign For Musical Destruction“ (1984, např. „Chemical Suicide“, „Nothing For Us“, „Crucify The Pope“) a „No One Can Be That Dumb“ (1986, mj. „It´s Not What It Seems To Be“, „T.V. Spots“, „Wodka“). Také italští Raw Power bratrů Maura (voc) a Giuseppe (g) Codeluppiových dokázali rychle a tvrdě hlučet. Nejznámější deskou je „Screams From The Gutter“ (1984, např. vypalovačky „State Oppression“, „Joe´s The Best“, „A Certain Kind Of Killer“, „Army“) .
Pojďme do Spojeného království.
Jakýmsi pokračovatelem brutálního soundu Discharge byla - v roce 1984 vzniknuvší - birminghamská parta Sacrilege. U ní mezi hlavní figury patřili frontwomanka Lynda „Tam“ Simpson a šikovný kytarista Damian Thompson, oba rodiče zakladatelé, dále to v ní řezali Tony May (bg) a Andy Baker (ds). Zpočátku kapela krátký čas mastila HC-punk, později se jednalo o spojení thrashe a hardcore, přičemž sound byl stále víc metalovější, ale něco tomu začalo chybět… Zkuste LP „Behind The Realms Of Madness“ (1985, např. Lifeline“, „Shadow From Mordor“, „A Violation Of Something Sacred“, „Out Of Sight, Out Of Mind“), „Within The Prophecy“ (1987, např. „Search Eternal“, „Winds Of Vengeance“, „The Captive“, „Sight Of The Wise“, „Flight Of The Nazgul“) a téměř do doomu a progressive metalu hozené „Turn Back Trilobite“ (1989, např. „Father Time /Beneath The Gaze/“, „Soul Search“, Equinox“). To už moc neba. Z Birminghamu pocházeli i Doom, kteří jsou řazeni do škatulí HC-punk a D- beat, a u kterých prasecky řval Jon Pickering a kytaru hobloval a o backvokal se staral dredatý Brian „Doom“ Talbot. V roce 1988 natočili první LP „War Crimes (Inhuman Beings)“ (např. „Confusion – intro“, „Same Mind“, „Life Lock“, „A Dream To Come True“). Poté se asi na dva roky rozešli, a pak pokračovali dál – ve třiadevadesátém vzniklo mimi-LP „The Greatest Invention“ (mj. „Dig Your Grave“, „Happy Pill“, „Trash Breeds Trash“, „Worthless Nothing“) a o tři roky později „Rush Hour Of The Gods“ (1996, např. „Feel Good Factor“, „Death Lock“, „Love Song“, „Amphetamine Tortoise“, „Joke´s On You“).
Na britských ostrovech se také pomalu rodila ultra hard scéna tzv. brit core. Tu představovaly běsnící a děsivě rychlé kapely z Nottinghamu a okolí - jako například v hnutí Animal Rights angažovaná parta Ripcord. V ní napřed působili Brian „Buzby“ Birchall (voc), Stephen „Baz“ Ballam (g), Steve Hazzard (bg, voc) a John Millier (ds). Po prvním albu odešel Buzby, u mikrofonu ho vystřídal Steve, a baskytaru uzmul Jim Whitely. Do světa Ripcord vyrazili s nářezovými s EP „The Damage Is Done“ (1986, např. „Empty Faces“, „Eve Of The End“, „Kiss Of Death“, „Single Ticket To Hell“), LP „Defiance Of Power“ (1987, např. „Abuse“, „Eternal Tomb“, „Ignorant“, „Wicked“), LP „Poetic Justice“ (1988, např. „Get Away“, „Out Of Reach“, „Passer By“, „Infiltrate“, „Censorship“) a EP „Live“ (1989). Spříznění Heresy fungovali napřed ve třech: na kytaru hrál a do mikráku řval Malcolm „Reevsy“ Reeves, basoval Kalvin „Kalv“ Piper a bubnil Steve Charlesworth. Pak následovaly personální šachy a výsledkem byl odchod Reevsyho a příchod Baze Ballama (g, zároveň Ripcord) a Johna Marche (voc, ex-Concrete Sox). Ušní průplach učiňte s s LP-splitem s Concrete Sox (1987, např. „Genocide“, „Nausea“), LP „Face Up To It“ (1988, např. „Consume“, „Face Up To It“, „Acceptance“, „Flowers In Concrete“) a „13 Rocking Anthems“ (1989, např. „Everyday Madness Everyday“, „Break The Connection“, „The Street Enters The House“, „Ghettoised“),
Další ostrou nottinghamskou partou byla Concrete Sox neboli „betonová ponožka“, vytvořená v roce 1984. V kapele byli tahouny Vic Croll (g, voc) a Les Duly (bg, voc), a určitý čas tu působili třeba John March (ds, voc, později přešel k Heresy), Sean Cook (voc), Lloyd Sims (voc), Mark Greenwell (g) nebo Andy Sewell (ds). Dejte desky „Your Turn Next“ (1985/86, např. „Who Was The First“, „Eminent Scum“, „New Breed“, „You Turn Next“), „Whoops! Sorry Vicar“ (1987, např. „Prophecy“, „Scientific Slaughter“, „Facts“), „Sewerside“ (1989, např. „Euthanasia“, „Today´s World“, „Keep Control“), kompilačku „Another Time“ (1992) a vcelku eklektické „New World Order“ (1993, např. „Subliminal Thought Circumcision“, „Senile“, „The Hate I Create“, „Bitter End“, „Alienation“). HC vyhnané na okraj útesu a radostně se těšící, až z něj slítne a rozmlátí se dole o šutry – to představovali Sore Throat (např. LP „Disgrace To The Corpuse Of Sid“, 1988), kteří dokázali namlátit na jedno elpí 150 skladeb. Velmi blicí záležitost. Právě posledně jmenovaná kapela je příkladem toho, jak brit core dotáhlo hácéčkovou extrémnost do naprosté krajnosti ve své konečné fázi, jež se nazývala grind core.
Zde by bylo na místě nejprve uvést kapelu, která byla jakýmsi předstupněm této odnože. Husté thrashcore valila do lidí severoanglická parta zvaná Electro Hippies, u níž byl hlavní figurou Jeff Walker (voc, g, později Carcass). Fungovala v letech 1985-89 a její nejznámější prací je LP „The Only Good Punk… Is A Dead One“ se spoustou minutek (1987, např. „Suck“, „Gas Joe Pearce“, „Acid Rain“, „Run Ronald“, „Scum“, „So Wicked“, „Profit“). Když si desku poslechnete, zjistíte, že je to víceméně přechodná záležitost mezi HC-punkem a grind-core.
Nejznámějším reprezentantem tohoto extrémního žánru se stal soubor Napalm Death z Birminghamu. Původně začínal s anarcho-punkem, postupně však do své hudby přidával vlivy thrashe a noise, zejména však pekelným způsobem zvýšil rychlost svých písniček. Nic takového tu do té doby nebylo – album „Scum“ (1987, např. „Instinct Of Survival“, „The Kill“, „Scum“, „Polluted Minds“, „Control“, „Human Garbage“), složené z 28 krátkých 1-2 minutových skladeb je onou zmiňovanou hranicí rocku. Dál už nic není. Snad start boeingu. Kapela bohužel trpěla častými personálními změnami, proto v ní v době vydání „verbeže“ už chyběli původní zpěvák Nick Bullen a kytarista Justin Broadrick. První známější obsazení, které se podílelo už na materiálu druhé strany LP „Scum“ (Lee Dorrian – voc, Mick Harris – ds, ks, bvoc, Bill Steer – g, Shane Embury – bg) pak o rok později natočilo vynikající nářez „From Enslavement To Obliteration“ (1988, např. „Evolved As One“, „It´s a M.A.N.S. World!“, „Lucid Fairytale“, „Retreat To Nowhere“, „From Enslavement To Obliteration“).
Následně se zase škatule zahejbaly - Dorian založil Cathedral, Steer odešel ke Carcass, do ND naopak naopak přišli kytaristé Mitch Harris (ex-Righteous Pigs) a Mexičan Jesse Pintado (ex-Terrorizer) a konečně řvoucí monstrum s plícemi nosorožce zvané Barney Greenway (ex-Benediction). V tom čase kapela natočila další album „Harmony Corruption“ (1990, např. „Inner Incineration“, „The Chains That Bind Us“, „Extremity Retained“, „Unfit Earth“), o němž se v Rocku proti proudu píše, „je stejně vzteklé, nenávistné a krutě působivé, jako vše, co doposud natočili. A snad nejvíce zde přiblížili svou ´hudbu´ fyzickému pocitu rozdrcení, je to jejich nejintenzivnější album, potvrzující pověst nejzazší hranice řevu, který sami nejčastěji nazývají označením ´grind-core´.“ No, já teda radši Lee Dorriana. Kapela už na „harmonické korupci“ postupně „zpomalovala“ a stále více metalověla. Také stopáž skladeb se prodlužovala.
Z počátku 90. let připomeňme ještě průměrné album „Utopia Banished“ (1992, např. „Discordance“, „I Abstain“, „Dementia Access“, „The World Keeps Turning“). Pak se situace začala zlepšovat – zejména maskarózní desky „Fear, Emptiness, Despair“ (1993/1994, songy jako „Twist The Knife /Slowly/“, „Hung“, „Primed Time“, „State Of Mind“, „Remain Nameless“, „More Than Meets The Eye“, „Plague Rages“) a „Diatribes“ (1995, např. „Greed Killing“, „Ripe For The Breaking“, „Crused To Crawl“, „Just Rewards“, „Diatribes“) byly výborné. Možná, že by neškodilo připomenout si tedy sestavu, která je natočila: Mark „Barney“ Greenway (voc), Shane Embury (bg, g), Jesse Pintado (g), Mitch Harris (g) a Danny Herrera (ds). V roce 1997 vyvřelo na svět další brutální LP „Inside The Torn Apart“ (mj. „Inside The Torn Apart“, „Birth In Regress“, „If Symptoms Persist“, „Section“, „Lowpoint“, „The Lifeless Alarm“). Prostě ND – základní těleso žánru.
V Liverpoolu, městě to božských Beatles, vznikla - Carcass („zdechlina“). Toto těleso spojovala s Napalm Death osobnost kytaristy a chropiče Billyho Steera (byl od ND vyhozen). Z dalších členů je možné jmenovat Jeffa Walkera (voc, bg, ex-Electro Hippies), Kena Owena (ds) a později ještě Michaela Amotta (g). Zdechlina zpočátku mastila odnož britského hardcore, tzv. D-Beat (viz. Discharge), posléze však produkovala masakrózní, brutální sound a texty z oblasti medicíny a patologie, soutěžící o vrchol stupnice odpornosti a hnusu („Embryonic Necropsy And Devourment“ radši ani nepřekládejte). Otrlí nech naslouchají albům „Symphonies Of Sickness“ (1989, např. viz. předchozí závorka, a dále „Reek Of Putrefaction“, „Exhume To Consume“, „Empathological Necrotism“), „Necroticism – Descanting The Insalubrious“ (1991, např. „Inpropagation“, „Corporal Jigsore Quandary“, „Symposium Of Sickness“, „Pedigree Butchery“, „Incarnated Solvent Abuse“) a do deathu mířící „Heartwork“ (1993, např. „No Love Lost“, „Carnal Forge“, „Doctrinal Expletive“, „Buried Dreams“, „Heartwork“) a… a to vlastně stačí. V závěru své dráhy kapela v podstatě hrála normální melodický death metal (album „Swansong“, 1995/96, např. „Keep On Rotting In The Free World“, „Child´s Play“, „Tomorrow Belongs To Nobody“, „Firm Hand“). Poznámka: Michael Amott po odchodu z Carcass založil ve Švédsku stoner-rockové Spiritual Beggars a death-metal-coreové Arch Enemy.
Snad bychom mohli ještě připomenout další britskou ultrarychlou hrubozrnnou partu Extreme Noise Terror z Ipswiche. V té působili od začátku v roce 1985 řvouni Dean Jones a Phil Vane plus kytarista Pete Hurley a určitě se hodně nadřeli bubeníci, třeba Tony „Stick“ Dickens a před ním „napalm-deathovský“ Mick Harris. ENT se zapsali dějin nablýskané show Brit Awards, když si je při vyhlašování cen ve dvaadevadesátém vzali na pódium elektroničtí sarkastici a parodici KLF. Slušný poprask. Zkuste splitko ENT (s Filthkick) „In It For Life“ (1989, např. „In It For Life“, „Subliminal Music Mind Control“, „Work For Never“, „Cruelty To Carnivores“) nebo plnohodnotná alba „A Holocaust In Your Head“ (1989, např. „Deceived“, „We The Helpless“, „Bullshit Propaganda“, „Fucked Up System“, „Show Us You Care“) a „Retro-Bution“ (1994), obsahující některé předělané písně z jedničky, plus novinky jako např. „Lame Brain“, „Invisible War“, „Third World Genocide“, „Human Error“). Strašlivá sekaná! Existuje i video z koncertu ENT - „Live London 1989“.
Z evropských kapel je možné zmínit třeba švýcarské Fear Of God, kde hulákal Erich Keller a kytaru obráběl Reto Kühne. Zkuste ranou desku As Statues Fell“ (1988, např. „As Statues Fell“, „Controlled By Fear“, „The Beauty“, „Absolution“). Nebo Finy, co si říkali Xysma, a začínali s grindcorem, přičemž později žánr kombinovali s death-metalem. Porovnejte stylovou změnu na EP „Swarming Of The Maggots“ (1989, např. „Pulsating Cerebral Slime“, „Pulverized Necobrains“, „Procreated From Blood“, „Sudden Impulse“) a na prvním albu „Yeah“ (1992, např. „When Am I I?, „Aspirations“, „Above The Horizon“, „Importance Of The Dimensionless Mirage“) nebo na dvojce „First & Magical“ (1993, např. „Souls Are Stolen“, „Uranus Falls Again“, „Turning“, „Symbol“). Uveďme i belgické Agathocles Jana Frederickxe (voc) s albem „Cliché“ (1992, např. „Lack Of Personality“, „Theatric Symbolisation Of Life“, „Labelisation“, „Suffocation“, „Sentimental Hypocrisy“). Eventálně italské Cripple Bastards řvouna Giulia The Bastarda a kytaristy Alberta The Cripplera a jejich alba „Best Crimes“ (1996, sběrová deska z vybraných věcí z let 1988-1994) nebo „Your Lies In Check“ (1996, např. Being Ripped Off“, „Images Of War/Images Of Pain“, „Caught In Your Silence“).
Nyní pojďme do USA.
Americkou verzí grindu byl například krátce působící soubor s jednoznačně hardcoreovým názvem Repulsion. Hlavními figurami tu byli Matt Olivo (g) a Scott Carlson (voc, bg). Kapela v tomto období natočila jediné album - „Horrified“ (1986/89, např. „Black Breath“, „Maggots In Your Coffin“, „Radiation Sickness“, „Acid Bath“, „Slaughter Of The Innocent“, „The Stench Of Burning Death“). Také sem lze zařadit losangeleský superband Terrorizer, přes Jesse Pintada (g) napojený na Napalm Death, přes Oscara Garciu (voc) na Nausea, a přes Davida Vincenta (bg, voc) a Pete Sandovala (ds) na Morbid Angel. Působila v letech 1986-89, přičemž v uvedeném období vyšlo LP „World Downfall“ (1989, např. „Dead Shall Rise“, „World Downfall“, „After World Obliteration“, „Fear Of Napalm“, „Corporation Pull-In“). Přes Mitche Harrise byla s Napalm Death personálně propojená, americká bandaRighteous Pigs (např. LP „Stress Related, 1990, songy „Eulogy“, „Overdose“, „Open Wound“, „Turmoil“).
Dalším z řady mistrů rychlosti a hluku byl newyorský soubor Brutal Truth známého baskytaristy Dana Lilkera (ex-Anthrax, Nuclear Assault, S.O.D. atd.) a growling-mana Kevina Sharpa. Natočil husťárny jako například „Extreme Conditions Demand Extreme Responses“ (1992, např. „Birth Of Ignorance“, „Stench Of proplet“, „III-Neglect“, „Walking Corpuse“) a „Need To Control“ (1994, např. „Godplayer“, „Choise Of A New Generation“, „Back Door Mine“). Lilker pak na krátký čas posílil skupinu Exit 13, která se věnovala experimentálnímu grindu (album „Ethos Musick“, 1994, songy „Facilitate The Emancipation Of Your Mummified Mentality“, „Diet For A New America“, „Reevalute Life“, „Societally Provoked Genocidal Contemplation“).
Jednou z těch nejodpornějších grind-core kapel byla Anal Cunt z Massachusetts, jíž vedl příšerný křikloun a chrochtoň Seth Putnam. Bizarní vokál, něco mezi bruskou kamene a Davidem Thomasem z Pere Ubu, to vše v grindovém provedení. Většinou minutové zvracečky. Jestli jste dostatečně otrlí, či v určitém provozním stavu (tak 15 piv a 5 kořalek) vybral bych třeba LP s příznačným názvem „40 More Reasons To Hate Us“ (1996, např. „You Fucking Freak“, „You Looked Divorced“, „You´re A Fucking Cunt“, „Everyone In Allston Should Be Killed“, „Bill Scott´s Dumb“) či následné „I Like It When You Die“ (1997, např. „You´ve Got No Friends“, „ValuJet“, „You Keep A Diary“, „We Just Disagree“, „You Went To See Dishwalla And Everclear /You´re Gay/“).
Oblíbená byla též „mexická“, „odbojná“, anonymní, španělsky murmurijící skupina Brujeria vystupující pod pseudonymy. V té, kromě zpěváků, kteří si říkali Juan Brujo a Pince Peach, působili též „ukrytí“ členové kapel jako Napalm Death (Hongo), Fear Factory (Asesino, Greňudo) nebo Faith No More (Güero Sin Fe). Prezentovali se jako parta drogových bossů, po kterých jde FBI. V textech se většinou chrchlalo o drogách, sexu, politice, satanismu a samozřejmě proti křesťanství. V 90. letech kapela natočila jen dvě alba: „Matando Güeros“ (1993, např. „Matando Güeros“, „Verga Del Brujo/Estan Chingados“, „Molestandos Ninos Muertos“, „Cruza La Frontera“, „Narcos-Satanicos“) a „Raza Odiada“ (1995, např. „La Migra“, „Revolucion“, „Padre Nuestro“, „Raza Odiada“, „El Patron“, „Ritmos Satanicos“). V roce 1997 natočili grind-core-electro parodii na mex.song „Macarena“, hitovku „Marijuana“, která ale vyšla až o tři roky později. V Japonsku se zase v první polovině deváté dekády objevil angažovaný rachot Unholy Grave se svými minutkami (CD „Crucified“, 1995, např. „Maniacal Discharge“, nebo CD „Inhumanity“, 1997 např. „Hizbulla“, „Boy Soldiers“, „Stop Terrorism“). A zase – muzika grind core a gore metalu byla téměř zaměnitelná. Atd., atd.
Na závěr bych uvedl asi nejvymakanější formu grind coru, které se začalo říkat math core (cosi jako „matematické jádro“). V kursu tu byla opět zběsilá rytmická tempa a hutné metalcoreové rify, nad kterými zněl nelidský řev, nicméně ten hudební podklad byl až neuvěřitelně instrumentálně vyspělý – představte si třeba běsného Devina Townshenda jako jazzového kytaristu. Takhle nějak to vypadalo. Za první mathcoreové kapely bývají považovány party jako bostonští Converge (viz. text o hardcore fúzujícím) a Botch z Tacomy, stát Washington. Důležitými postavami byli u té druhé kapely řvoun Dave Verellen a kytarista Dave Knudson. Albový debut Botch byl složen se songů dvou EP a jmenoval se „The Unifying Themes Of Sex, Death And Religion“ (1997, např. „Closure“, „Stupid Me“, „Inch By Inch“, „Third Part In A Tragedy“, „EBB“). Dvojka „American Nervoso“ pak vznikla o rok později (1998, např. „John Woo“, „Hutton´s Great Heat Engine“, „Dead For A Minute“, „Hives“).
V Kalifornii se tímto soundem zabývali The Locust ze San Diega, přičemž míchali math-core s new wave, a vystupovali v kostýmech. V kapele byli stálicemi Justin Pearson (voc, bg), Bobby Bray (g, voc), Joey Karam (ks, voc) a Gabe Serbian (g, ds). Zkuste EP „The Locust“ (1997, mj. „Halfway To A Worthlesss“, „Off By A Long Shot“, „Kill Roger Hedgecock“, „Hairspray Suppository“) a album „The Locust“ (1998, např. „Moth-Eaten Deer Head“, „Brand New Set Of Teeth“, „Nice Tranquil Thumb In Mouth“, „An Extra Piece Of Dwad Meat“, „Normal Run Of The Muck“, „Fixed Companionship, Ghost Town Irrationality“, v reedici ještě „We´ll Be A Monkey´s Uncle“).
Zásadní skupinou tohoto substylu jsou pak velmi uznávaní The Dillinger Escape Plan z New Jersey, které vedli zpěvák Dimitri Minakakis a kytarista, klávesista, baskytarista a zpěvák Ben Weinman, dalšími členy byli koncem devadesátek ještě Chris Pennie (ds, ks), Adam Doll (bg, voc) a po vystřídání několika druhých kytaristů ještě Brian Benoit (g). Poprvé o sobě dali vědět na EP „The Dillinger Escape Plan“ (1997, např. „I Love Secret Agents“, „Monticello“, „Caffeine“, „Three For Flinching /Revenge Of The Porno Clowns/“). Připomněl bych ještě rozhodně épéčko „Under The Running Board“ (1998, songy „The Mullet Burden“, „Sandbox Magician“, „Abe The Cop“) a album „Calculating Infinity“ (1999, např. „43% Burnt“, „Sugar Coated Sour“, „Jim Fear“, „Weekend Sex Change“, „Calculating Infinity“, „The Running Board“). Tvrdé, neúprosné, nemilosrdné.
Toť vše. Ale ušní otrlci ať nesmutní. Ještě tu je industrial hardcore
