Abychom mohli nějakým způsobem přiblížit filosofii hardcore, je třeba znát několik základních faktů. Předně hardcore nebylo rasovou záležitostí – nejednalo se ani o vyloženě bělošský ani o vyloženě černošský nebo nějaký jiný hudební proud. Po stránce inspirace sice vycházelo z bílého anglického punku (a taky z Ramones), ale vzalo si z něj pouze nabroušené kytary, energii a vztek. Tyto aspekty pak získaly v křesťansko-konzervativní Americe osmdesátých let zcela nový rozměr. V hardcore se hrálo mnohem divočeji, hlasitěji, energičtěji, vztekleji, a odlišná byla i jeho textová výbava, která byla pojímána na rozdíl od módní deziluze a pasivity většiny anglických punks zcela opačně. Jak bylo naznačeno, v HC se naopak zpívalo o aktivním myšlení a aktivním postoji jedince vůči světu, který ho obklopoval, což prakticky znamenalo stavět se vůči konzumem přežrané americké společnosti. Tento aktivní postoj byl vlastně skrytým vyjádřením obecné myšlenky: fajn, vládnou nám tady sice bastardi, ale my si od nich nenecháme srát na hlavu a postavíme se jim. Na spříznění s tímto postulátem nepotřebujete mít nějakou specifickou barvu kůže a tak hardcore tvořili lidé všech možných ras – běloši, Hispánci, černoši, Indiáni, i v USA domestikovaní Asiaté.
Dále – hardcore se stalo ideálním životním stylem pro lidi na okraji, vykořeněnce a outsidery. A je jedno jestli je na tento okraj vytlačily agresivní nálady tehdejší americké společnosti nebo na něj dobrovolně odešli sami. Mezi příznivci HC byla totiž spousta talentovaných mladých lidí a právě v subkultuře hardcore spatřovali jedinou možnost jak se umělecky realizovat. Chtěli tvořit svobodně, upřímně, bez jakýchkoli cenzurních zásahů. Chtěli popisovat svět, tak jak ho vidí, bez barevného pozlátka tehdejší rozjásané pop music. Chtěli vytvořit smysluplný kontrast vůči režimem nadekretovanému modelu tehdejší kultury. A hlavně - na zdolání těchto vytýčených cílů chtěli pracovat společně, dohromady, proto vytvářeli umělecké komunity (pro HC je tak typický téměř hippiesovsko-squatterský přístup k bytí a životu). V tomto idealistickém boji se hácéčkáři dost podobali kapelám sdružení Rock In Opposition. „Necítím se být součástí té americké kultury, která patří velkým korporacím,“ řekl Ian McKaye, člen skupin Minor Threat a Fugazi, v rozhovoru pro Právo (2005). „Spojené státy jsou postižené nebezpečnou nemocí, akciovým korporačním materialismem, který rozrušuje společnost, realita se stává příliš materialistická a tudíž triviální. Média v USA urážejí umění a umělecky pojatou hudbu. Když mluví o hudbě, tak zmiňují jen produkty velkých firem, protože u nich jde o peníze.“
Svým způsobem tak bylo hardcore i jakousi podzemní politickou alternativou, která svými názory stála v jasném protikladu vůči politice fanatického individualismu, hrabivosti, korupce a kardinálního zadlužování, kterou se prezentovali Reaganovi (a později Bushovi) republikáni. Známé jsou zejména koncerty a demonstrace „Rock Against Reagan“ v letech 1983-84, které vládě asi nepřišly dvakrát moc košer. O nich nakonec vypráví Dave Dictor, zpěvák skupiny M.D.C. v rozhovoru s Alexem Švamberkem (2006): „V letech 1983 a 1984 jsem se účastnil akcí Rock Against Reagan i velkých pouličních demonstrací. Policie se na nás vrhla, fízlové nás pekelně zmlátili. Po několika útocích jsem už nechtěl jít na ulici, abych byl zase bit, jenom bit a bit. Byla to tristní zkušenost vidět, jak bijí patnáctileté kluky, kteří nás následovali. Při pokojných demonstracích seděli na ulici, kde do nich najížděli policisté na koních…“
Z předchozích vět tak trošku vyplývá, že hardcore vycházelo převážně (nikoli nezbytně) z anarchisticky levicových názorových proudů, což bylo vcelku pochopitelné; lidem žijících na okraji je vrozené silné sociální cítění, snaha pomoci a už z principu odmítají (ekonomické i kulturní) vykořisťování obyvatelstva a ničení životního prostředí od mamon hromadících nadnárodních společností. Na druhou stranu je třeba říci, že ne všechno bylo na scéně HC (zejména v LA) ťip ťop. Někteří ortodoxnější příslušníci hnutí se stávali silně netolerantní vůči jakýmkoli náznakům „úspěchu“ některých kapel a napadali jejich členy slovně a někdy i za pomoci násilí. Navíc do subkultury samozřejmě pronikaly drogy, scéna najednou začala být in, a tak se na ní nabalily i gangy ostrých hochů, bohatá mládež reprezentovaná namachrovanými surfaři a sportujícími univerzitními studenty, kteří vyvolávali násilné konflikty z čiré nudy (např. skupina T.S.O.L.). Zároveň se to začalo řezat mezi HC-scénami LA Hollywood a drsňáky z jižních oblastí LA, Orange County a San Diega. Násilí, potyčky, rvačky. Začátek 80. let, kdy se vše teprve rodilo, prostě vůbec nebyl růžový.
Jinak vůdčími figurami HC-hnutí byli zpěváci Henry Rollins a Jello Biafra a radikální novinář Tim Yohannan (oba posledně jmenovaní se ovšem v 90.letech dostali do konfliktu hlavně díky čím dál více paranoidnějšímu Yohannanovi).
Vše fungovalo a pracovalo na principu „Do It Yourself“ (udělej si sám); v hardcore se všechno soustřeďovalo okolo malých nezávislých labelů jako např. SST (lidi od Black Flag) nebo Alternative Tentacles (Dead Kennedys), HC mělo svoji vlastní distribuční a výměnnou síť nahrávek kapel (viz. výše) a fanzinů - dodnes nejznámější z nich je útočný a radikální Maximum Rock´n´Roll vydavatelů T. Yohannana a Jeffa Baleho vzniklý v roce 1982. Dalo by se říci, že MRnR vlastně HC (styl, muziku, scénu) vytvářel – ve fanzinu se objevovaly reporty o kapelách žánru prakticky z celého světa. Tento způsob komunikace, kde k životu nepotřebujete mamutí gramofonové koncerny nebo veřejné mínění ovlivňující kanály jako MTV či oficiální časopisy typu Rolling Stone, jejichž adorace nablýskaných superhvězd nabyla v 80. letech téměř charakter masturbace, se začal zamlouvat stále většímu počtu mladých lidí. A tak životní styl hardcore začal expandovat i mimo Ameriku - HC party posléze začaly vznikat po celém světě, takže se toto anarchisticky zaměřené hnutí na začátku 90. let celkem hodně rozšířilo.
Jak se poznal takový hudebník nebo posluchač hardcore? Upřímně řečeno nijak – na nějaké extravagance se kašlalo; hrálo se a pařilo v tom, co dům dal. Trička, košile, kožené bundy, džíny, kraťasy, na nohách sportovní boty nebo britské šněrovací martensky. Oblíbenými doplňky se postupně staly baseballová čapka či šátek ve vlasech. Pačesy dlouhé, krátké, občas model „tenisák“, později dredy. Na těle někdy tattoo. Hardcoristé tak představovali svým vzhledem úplný protipól stylizovaného rockového divadla. O to však byli ve svém hudebním projevu tvrdší, drsnější a nekompromisnější.
Hardcorové publikum se na koncertech pouštělo v kotli před pódiem do divokého poga, kterému se v Americe říkalo „trashing“ (také „slamming“, ovšem tyto výrazy se u nás víceméně nepoužívaly). Později, kdy do HC vrostly i prvky hard rocku, metalu a hip hopu, se u těchto pomalejších rytmů snažilo rytmicky skákat – šlo o tzv. „moshing“ (odvozeno od písně „Milano Mosh“ skupiny S.O.D., ovšem původní výraz zněl „mash“, přičemž prvním souborem, který ho nejčastěji používal, byli Bad Brains). A protože ony pařby byly hodně vyčerpávající, nezřídka dokončovalo koncert – a to platí i o vystupující kapele – svlečeno do půl těla. Nejznámějším HC prvkem byl a je tzv. „stage diving“, tedy skok z pódia na ruce ostatních diváků. Někdy se těchto skokanů objevilo na pódiu tolik, že v okamžiku kdy skákali jeden přes druhého vznikl takový chaos (vlastně „mash“), že občas šlo jen těžko poznat kdo je divák a kdo vystupující hudebník. Ačkoliv někdy účastník HC-koncertu utrpěl při „trashingu“ nějaký ten šrám, přesto každý, kdo prošel oním kotlem pod pódiem a vykoupal se v jeho energetické lázni, označil jeho účinek za velmi očišťující („cítil jsem se jako znovuzrozený“).
Ač se to může zdát neuvěřitelné, hudebníci i příznivci hardcore měli kladný vztah ke sportu – samozřejmě pouličnímu, svobodnému. Tím nejoblíbenějším byl skateboarding, tudíž dosti značné množství z příslušníků subkultury se stalo skejťáky a honilo trika na prkýnkách s kolečky.
O hardcore existuje i něco knih a dokumentů – za nejdůležitější se považuje kniha „American Hardcore: A Tribal History“ (2001) publicisty Stevena Blushe a stejnojmenný dokument (2006), který podle Blushova scénáře natočil Paul Rachman. Mnohé ze scény hardcore obsahuje i kniha „Our Band Could Be Your Life“ publicisty Michaela Azerrada (je to ten, co napsal book o Nirvaně).
Potvrzení výše uvedeného a další z nástinů filosofie hard core můžeme odvodit i z následujících názorů. Kupříkladu HC-publicista Luboš Vlach, zastánce nekompromisní a ortodoxní linie, v zinu Šot napsal (1991, zkráceno): „Sociologové kvalifikují HARDCORE jako punk dneška a HC jako takové registrují až tak cca od roku 1985. Proč jim to brát?! Nějaký pra pra prazáklady tu počátkem 80. let sice už určitě byly, ale očividným se hardcore stal až začátkem a během druhé poloviny onoho desetiletí. HC je již tehdy považován za životní styl usilující o naprostou decentralizaci artificiální kultury jako takové. ŽÁDNÁ hierarchie se prostě neuznává. Hardcore je celosvětově působící hnutí, stavící se jako ´reálná a stabilní alternativa vůči tomu, co zábavní průmysl předkládá mladým lidem. HC je projevem snahy o PŘIROZENOST ve svém cítění a projevu´ (viz Vokno 18/90). Přirozenost stejná při produkci umění, jako při jeho konzumaci… Výroba i spotřeba na stejné úrovni…“
Tento názor potvrzuje i hudební publicistka Veronika Handlířová v knize Beaty, bigbeaty, breakbeaty: „Hard core je také jediná scéna (snad kromě ´riot grrrls´), v níž neexistuje výrazná dělící čára mezi kapelami a fanoušky. Stejně jako punk i hardcoreové desatero hlásá, že hrát ve skupině může každý. Z toho – kromě oné obrovské masovosti – plyne i závěr, že hard core je hnutím, které tvoří kapely i obecenstvo rovným dílem.“
Profesor filosofie Jiří Svítek ve své studii Alternativní životní styl (Vokno 1991) o HC píše: „Hardcore tím, že nepřiznává hierarchii, centralizaci, neuznává vztah tvůrce – spotřebitel. Ideálně je každý příslušník hardcore účastník některé z existujících forem komunikace, hraní v hudební skupině, psaní do fanzinů (specializovaného časopisu), organizace koncertů, nahrávání atd. Počet fanzinů a skupin je velmi vysoký. Kazety a gramofonové desky skupin cirkulují komunikačními kanály hardcore a každý fanzin přináší recenze prací z mnoha zemí. Tuto činnost umožňuje zejména organizace hardcore, která nespočívá na ukazatelích zisku, což vytváří podmínky pro levné natáčení, tisk a distribuce jednotlivých produktů.“ A dále: „Kultura, kterou produkují nositelé prvků dominantních skupinových životních stylů za pomocí všech nástrojů soudobé kapitalistické společnosti, přetváří její spotřebitele v omezené, nesamostatné a manipulované objekty. Hardcore naopak nabízí mladým rozhodovat o sobě samých. Hardcore nabízí formy organizace mladých a současně i vytvoření nových forem seberealizace velkého počtu těch, kteří ji od společnosti, v níž žijí, dosud nedostali.“
A ještě jednou Luboš Vlach (Šot 1991): „HC rockeři se nebojí pojmenovat věci pravým jménem – a to nejenom ve své tvorbě, ale i (a to PŘEDEVŠÍM) svým ŽIVOTNÍM POSTOJEM.“
Tedy zkrácená suma na závěr – hardcore je životní styl, ve kterém hrají hlavní roli tyto aspekty: odmítání konzumní kultury a vytváření vlastní alternativy k témuž (D.I.Y.); nezávislost na oficiálních názorech a postojích; aktivní přístup k problémům tohoto světa; demokratičnost a anti-dogmatičnost, autentičnost a upřímnost, dynamika a flexibilita, v hudbě navíc syrovost, nasazení („lézt po koncertě z pódia po čtyřech“), energie a výraz; multirasová tolerance, prostor pro seberealizaci, chvála outsiderství; civilní image; samozřejmě setření rozdílů mezi hudebníkem a posluchačem.
Bohužel doba se od nadějné první poloviny 90. let změnila. Přestože hardcore styl jako alternativa funguje vlastně dodnes, je dost válcován rozjuchanými náladami stále přibývajícího počtu mladých lidí, podléhajících reklamnímu brainwashingu (obecně řečeno modelu „nakupujte a bavte se!“), přičemž jejich pomyslným heslem je naprostý protiklad HC - cosi jako free-coolové „to neřeš.“ Což nakonec potvrzuje i publicista Bedřich Šamaňa v příloze časopisu Reflex (2005): „Iniciátoři tzv D.I.Y. culture (tedy kultury, která se pod heslem ´udělej si sám´ distancuje od všeho korporátního, marketingově projektovaného, ´vysokého´ a sponzorovaného a vyzývá ke spontánní aktivitě) to dnes nemají vůbec jednoduché. Včerejší revoluční nadšence nahradila vlna posluchačů, kterým ideály vzájemné pomoci, vegetariánské střídmosti a nízkonákladového živoření přijdou vzdálené asi jako osídlování sousední sluneční soustavy.“
A tak si na další kulturně-sociální revoltu holt ještě budeme muset nějaký ten čásek počkat.
Pozn.: Jedinou subkulturou, jež navazovala nebo spíše převzala hardcore-punkové aktivity v rámci hesla „Do It Yourself“, se v devadesátých letech stalo techno-hippiesovské hnutí Rave, které se svými sound systémy a vlastnoručně vyrobenými (generovanými) tracky a sety, brázdilo celou Evropu.
