Žánry: Alternative rock, Disco, Electronica, Ethno, Folk rock, Hard rock & Heavy metal, Jazz, New wave, Pop rock & Beat, Progressive rock, Punk & Hardcore, Rap & Hip hop, Reggae, Rhythm & Blues, Soul & Funk
Autor: Petr Hrabalik
Naše procházka osmdesátými léty se může zdát někomu možná poněkud chaotická, jenomže pop music té doby taková prostě byla. Úplně na úvod je snad důležité připomenout že některé z ikon předcházejících dvou dekád do té osmé nepromluvily anebo se v ní tak nějak plácaly. Presley a Lennon byli po smrti, Led Zeppelin a The Who skončili, stejně jako Pistole. Yes a Párpli si dali pauzu, Floydi se soudili a Stouni se také zrovna dvakrát neviděli rádi. McCartney s Bowiem a Queen popovali, Dylan cosi drmolil, ale sluchu mu nebylo dopřáno, Kiss se odmaskovali, Aerosmith koksovali a Alice Cooper s Ozzym chlastali. Přesto se děla spousta věcí, i když jejich význam musel být časem hodně zveličen, aby bylo vůbec o čem psát.
Co se týče rocku: 80. léta jednoznačně patřila na jedné straně heavy metalu a na straně druhé drsnějším odnožím punku a samozřejmě nové vlně. I když ta posléze bředla, bředla až… ubředla. V závěru dekády se do flóra vrátili ještě staří knedlové z dob psychedelie a hard rocku a do kurzu se dostal i jemnější kytarový rock s odkazem na „staré a ještě starší“.
Počátek řinčivého heavy metalu kladou někteří publicisté (třeba i slavný Nick Kent) už na přelom 60. a 70. let; tímto výrazem nazývají „metaličtější“ hardrockové skupiny typu Led Zeppelin nebo Black Sabbath. Přesnější by asi ale bylo vložit heavy metal až do druhé poloviny 70. let, kdy coby nová krev hard rocku statečně čelil nástupu anarchistického punk rocku. Tehdy se do širšího podvědomí dostaly skupiny jako AC/DC (Austrálie), Scorpions (Německo) a vůbec celá britská HM škola, nepřesně nazvaná New Wave Of British Heavy Metal, jíž představovaly soubory jako Motörhead, Judas Priest, Iron Maiden, Saxon nebo Def Leppard. V Americe se v té době prosazovala zejména „130-decibelová“ parta Van Halen.
Heavy metal byl ve svých začátcích v podstatě rychlejší derivát hard rocku – kapely to prostě hrnuly o dost kvapněji, přičemž za jednu z možných příčin můžeme považovat podvědomou reakci metalíků na již zmíněný divoký punk. Proto nacházíme v hudbě HM ansámblů celkem málo citací blues, které je hodně slyšitelné ve tvorbě skupin hard rocku. Jinak nástrojové obsazení bylo většinou stejné jako u hard rocku, jenom klávesy vystřídala druhá kytara. Zpěváci pak používali dva odlišné vokální projevy – buď pseudooperní (např. Scorpions, Iron Maiden) anebo drsný, chraplavý (např. Motörhead, AC/DC).
Jak styl po celá 80. léta bytněl, začal se samozřejmě třepit na různé - komerční anebo naopak undergroundové - odnože a substyly jako speed metal, hair (pop) metal nebo glam metal, thrash metal, black metal, doom metal, death metal atd. Z kapel 80. let je možné jmenovat např. německé Helloween a Accept, švédské Europe, finské Hanoi Rocks, do USA se přestěhovavší Brity Ozzy Osbourneho a Ronnie Jamese Dio, čistě americké Twisted Sister, Bon Jovi, Alice Cooper, Mötley Crue, Manowar. Tyto kapely představovaly komerční větve metalu; někde uprostřed stáli metaloví progresivisté z Queensryche, a na druhé straně zase alternativní směry (vycházející z tvrdého thrashe), jejichž reprezentanty byli např. Metallica, Megadeth, Slayer, Anthrax z USA nebo brazilská parta Sepultura. A pak zde samozřejmě květly další extrémní metalové formy, které reprezentovali třeba britští fotři „blacku“ Venom, jejich dánští pobartimové Mercyful Fate či smrťáci z Floridy zvaní Death.
Tato fragmentace heavy metalu samotný styl na začátku 90. let tak trochu dostala do krize, zejména jeho „klasickou“ a glamovou linii, které byly otřeseny nástupem grunge, HC-crossoveru, a černého hip hopu. Tehdy se komerčnímu úspěchu těšily hlavně metalové odnože, původně vzešlé právě z oné alternativy, tedy thrashe – i když nejlépe se asi dařilo Metallice, která právě v té době hodně zpomalila. V dalším průběhu dekády se ale metal (hlavně díky výjimečnosti posledně jmenované kapely) postupně dostal opět do své silné pozice a vzhledem k zrodu obrovského počtu nových undergroundových skupin žánru v ní setrvával i nadále.
Snad i díky úspěchu heavy metalu a také vzniku MTV se v osmdesátých letech v kurzu drželi i někteří „klasičtí“ rockeři a hardrockové soubory, zejména ty, které se institucionalizovaly. To znamená, že svého názvu víceméně používaly jako obchodní značky. Zatímco členové nejslavnější marky, Rolling Stones, se rozhádali, většinou se věnovali natáčení vlastních projektů nebo fetu a svůj velký atak si přichystali až na přelom osmé a deváté dekády, skvěle prosperovali třeba Queen, Kiss, art-rockoví Genesis (potažmo jejich zpěvák Phil Collins), a to zejména díky koketériím s popem.
Po svých drogových úletech v seventies se uklidnil i Eric Clapton, který se nadále věnoval bluesovým a baladickým rockovým písničkám. Paul McCartney vydával desky, zajímavé spíše svým komerčním potenciálem než uměleckým. Dařilo se Jethro Tull, slušně se vedlo i Rush (oběma souborům zejména v 1. pol. 80. let), komerčně mnohem lépe než vadnoucí Black Sabbath si počínal jejich ex-zpěvák Ozzy Osbourne, jenž si osvojil sound a design heavy metalu. Frekvence vydávání desek se sice u jmenovaných kapel a interpretů zpomalila, přesto celou dekádu dokázaly vyprodávat stadiony nebo velké haly. Došlo také k několika návratům: pěkný comeback předvedli Deep Purple, s velkým uznáním se hledělo na progressive rockové King Crimson, po pauzách se vrátili i art-rockeři Yes a Pink Floyd a ve druhé polovině eighties se konal (with a little help from Run D.M.C.) hvězdný comeback málem ufetovaných Aerosmith. Úspěch z návratu slavila i „rocková babička“ Tina Turner.
Na konci dekády se pak stala populární i další odnož hardrockového stylu zvaná street rock (sleaze rock nebo sebestředně „new rebels“), jíž představovaly např. soubory Guns´n´Roses, LA Guns nebo britští Quireboys. Živým spodobněním návratu LSD a časů psychedelie byli zase počátkem devadesátek američtí hard´n´rolloví zmaštěnci Monster Magnet a odlehčeněji působící Spin Doctors či Ugly Kid Joe. Téměř revival hard rocku ze 70. let provozovali ve stejně době jako MM i atlantští hároši Black Crowes, později divoši z Palm Springs, zvaní Kyuss, nebo kalifornští Kingdom Come, kteří byli přirovnáváni k Led Zepp. Stejně jako Reef, parta, která se v té době zrovna dávala dohromady ve staré dobré Anglii. A také jeden mladík s dredy, který se jmenoval Lenny Kravitz. Jemnější polohu tvrdého rocku představovaly holky s elektrickou kytarou, newyorčanka Pat Benatar a dvě „pozůstalé“ z dívčího bandu Runaways Joan Jett a Lita Ford.
Elektrický blues rock se stejně jako v seventies i v následující dekádě dosti trápil, a to i přestože dostával ceny Grammy. Ovšem pouze za svoji tzv. kompromisnější formu. Prapor poněkud vyčištěného stylu pak téměř ve všech případech drželi zpívající kytaristé. Byli to texaští Johnny Winter a Stevie Ray Vaughan, černý Robert Cray z Georgie a irský „modrokabátník“ Gary Moore.
Do pozice uznávaných umělců se v 80. letech dostali slavní písničkáři se svým „folk-rockem“ (on už to byl v podstatě normální bigboš) – hodně aktivní byl Bob Dylan (i když to tedy za moc nestálo – pěkně se v tom plácal), méně už Joan Baez. Zato rockový bard Bruce Springsteen se - zejména po desce „Born In The U.S.A.“ - stal absolutní hvězdou. Poněvadž ho milovala MTV, milovala ho také celá Amerika a asi i bolševik, protože mám pocit, že zmíněná deska vyšla i u nás. Pokud vezmeme v úvahu celou šíři pop scény, stal se „boss“ vedle Michaela Jacksona, Madonny, U2 a Prince jednou z nejúspěšnějších položek hudebního byznysu 80. let. Ale vyrostla mu i konkurence – s podobně řízným rockem nastoupil v první polovině eighties i Kanaďan Bryan Adams. Možná, že to byla taková kanadská záplata - jeho krajanovi Neil Youngovi se bez Crazy Horse totiž v té době moc nedařilo. Zato se vcelku úspěšně vrátil smutný a trpký Leonard Cohen. Ale k dalším: někde na pomezí folk-rocku a country rocku stáli britští Dire Straits vedení kytaristou Markem Knopflerem (jejich skladba „Brothers In Arms“ je možná jednou z nejsilnějších v celých 80.letech), do blues to měl hozené podobnou klidnou muziku produkující Chris Rea. Pak tu máme nejmladší generaci folkových umělců - v polovině eighties zaznamenáváme první vlnu zájmu o newyorskou intelektuální písničkářku Suzanne Vega, na konci dekády se prosadila ještě jedna dívka s kytarou – z Clevelandu pocházející černá Tracy Chapman. A pomalu o sobě začala dávat vědět i zpěvačka ze Severní Karoliny Tori Amos. Svým způsobem by to této škatulky folk-rockových písničkářů zapadli i už zmínění R.E.M. (tedy svojí tvorbou od konce 80.let), australský gotický intoš Nick Cave nebo alternativní beatnik Tom Waits. Nu a v devadesátých letech? Tam došlo k velké oblibě holek s elektrickou kytarou, stylově sice rozmanitých, obecně přesto rockové písničkářství osvěžujících – jmenujeme PJ Harvey (Anglie, alternativní rock), Alanis Morissette (Kanada, rock), Sheryl Crow (USA, pop rock) atd…
A nyní k jinému druhu písničkářství, poněkud drsnějšímu. Punk rock se na konci sedmé dekády téměř zlikvidoval heroinem a svojí trendovostí – díky ní na něj vlétl showbyznys a udělal z něj módní zboží. Navíc jeho efektní propagace hnusu a anti-idolismu nebyla po chuti jeho byvším příznivcům, kteří se raději odešli realizovat do jiných stylů nové vlny – do do novoromantického, futuristického a gotického rocku. Veteráni roku 77 sice vyjma Sex Pistols pokračovali dál, nicméně začali svůj punk fúzovat s dalšími styly, např. s reggae a ska – nejznámějším příkladem jsou Clash. Jiní poněkud „vyměkli“ (Damned), někteří, jako třeba UK Subs, pokračovali ve svém řízném rockovém anarcho-proletarismu i nadále.
Na scéně se pochopitelně objevovala i nová jména – pro příklad uveďme třeba severoanglické srandisty Toy Dolls,kalifornské předchůdce pop (neo) punku Bad Religion, šílenou newyorčanku Wendy O. Williamsovou se svou motorovou pilou zvanou Plasmatics (invence to sice moc nepobralo, ale rachot slušný), z anglického Bradfordfu pocházející New Model Army či ostré „Brit-vy“ Anti-Nowhere League. A v Německu vznikli u nás hodně populární „mrtvý kalhoty“ neboli Die Toten Hosen.
Velmi oblíben byl zejména ve druhé polovině 80. let tzv. folk-punk. Tomu vládla veselá irská partička Pogues, kombinující punk s irskou hospodskou lidovkou a vedená zasloužilým králem ožralů Shane MacGowanem. Stejným způsobem, jen s větším důrazem na keltské vlivy, pracovala londýnská skupina Waterboys a také Levellers z Brightonu. A nejspíš sem patřili i Walkabouts z amerického Seattle. Novými přísliby do budoucna se zase staly punkově ukřičené holky z Minneapolisu Babes In Toyland, a vůbec celá scéna naštvaných holek z hnutí riot grrrls, v čele s Bikini Kill a později Sleater-Kinney. Nadějně zněli belfastští rámusilové Therapy? a určitě i levicoví radikálové z Walesu Manic Street Preachers se svým melodickým ale syrovým kytarovým bigbítem. A všechny jmenované kapely se skutečně na začátku nineties prosadily. Přes to všechno zkomerčnělá 80. léta punku příliš nefandila (prosadil se pod stylovou škatulkou pop nebo neo punk až v polovině devadesátek – Green Day, Offspring, znáte to).
Naštěstí žánr v té době zachránila jeho drsná kalifornská mutace – tihle chlapíci v reakci na heavy metal opět zařadili další rychlostní stupeň a vypustili na svět punkový styl, který se později začal nazývat hard core (tvrdé jádro). Jednalo se o kapely Dead Kennedys se zpěvákem Jello Biafrou, Black Flag s frontmanem Henry Rollinsem, či na východním pobřeží Misfits s Glennem Danzigem nebo Bad Brains a Minor Threat. Mezitím se vyloupla divoká anarchistická tělesa i v Británii jako třeba Crass, Discharge, Exploited (zpěvák Wattie) Chaos UK či GBH. A pak už vše jenom nabíralo obrátky – ve druhé polovině 80. let byla hardcoreová scéna vedle metalu v rámci rockové hudby asi nejpočetnější. A zcela samozřejmě začala fúzovat s dalšími styly – se samotným heavy metalem, hardrockem, industrialem, reggae nebo hip hopem.
Zkusme letmo vyjmenovat ještě několik dalších významných skupin žánru – třeba kanadské D.O.A., kalifornské Suicidal Tendencies a Rollins Band, řadu souborů z New Yorku (NYHC) jako např. S.O.D., potažmo M.O.D., dále Agnostic Front, Prong, Sick Of It All nebo Biohazard, jejichž odnoži HC se začalo říkat hardcore metal. S tzv. metalcore přišly zase kapely jako Pantera, Machine Head nebo Converge. Na noise inspirativních Sonic Youth,navazovali chicagští Big Black, massachusettští Dinosaur Jr. či ulítlí Butthole Surfers z Texasu. Zběsilou rychlost do svých skladeb vkládali thrash-corové party jako Accüsed, Cryptic Slaughter. A v Británii to byla scéna tzv. brit core, kterou reprezentovali třeba Ripcord, Napalm Death, Carcass, Extreme Noise Terror. Jejich tvorbě se začalo říkat grind core.
V průběhu osmdesátých let začaly v Americe (a později i v Evropě) vznikat také kapely, které původní, většinou hardcorový rámec překračovaly přimícháváním dalších ingrediencí (hard rock, metal, funk, rap, reggae), až vznikla jakási eklektická směs, jíž se říkalo všelijak, ale mi jí zastřešíme výrazem crossover. Tyto soubory přinesly (společně s grunge partami) do bigbítu té doby nevídané osvěžení, stačí vyslovit jen několik jmen: Beastie Boys, Faith No More, Red Hot Chili Peppers, Jane´s Addiction, Fugazi, Fishbone, Living Colour či King´s X. Později, v devadesátých létech na scénu vstoupili Primus, Mind Funk, Infectious Grooves, Bodycount, Helmet, Rage Against The Machine, Dog Eat Dog, Korn, At The Drive-In, Incubus, System Of A Down, mexičtí Molotov, francouzští FFF, ze Švédska pocházející Clawfinger, finští Waltari, německo-američtí Headcrash a čistě němečtí H-Blockx a Guano Apes.
Jak jsme si uvedli, tyto kapely svojí mixáží stylů vyvolávaly zcela odlišné ohlasy u různých subskupin mládeže. Uvedu příklad: metálisti vždycky hodně stáli o to, aby do jejich tábora patřili RATM a Clawfinger a tak začali razit názor, že obě kapely hrají tzv. rap-metal. U Clawfinger by se možná očko přimhouřit dalo, ale takoví RATM nemají s metalem v myšlenkovém pojetí společný ani ťuk a jejich kytarové riffy spíše připomínají Led Zeppelin než „irony“, „judasy“ a Metallicu. Naopak HC-crossover kapel typu Korn dal pak vzniknout „novému“ stylu, s cynickou schválností pojmenovanému zcela mimózně nu-metal, který v době millenia představovaly skupiny jako Limp Bizkit a Linkin´ Park. A tyhle dvě party ortodoxní příznivci HM přímo nesnášeli. A přitom, kdyby členové obou grup nosili dlouhé pačesy, chodili v orvaných džískách a nechali se fotit s chlastem v pazourách, určitě by o nich metaloví fans tvrdili jaký jsou vlastně metalový progres. Šaty holt dělaj člověka. A subkulturu.
But back to eighties. Ve druhé polovině osmé dekády bylo také možné slyšet rachot velice drsně znějících elektronických souborů někde na pomezí hardcore, metalu a industrialu – však se jim také začalo říkat industrial hardcore. Nekompromisní drtivý rytmus, tvrdé kytary, různě zkreslený vokál, časté využití samplů – to byly hlavní atributy stylu. Patří sem rozhodně americké soubory Ministry (kdo dnes ještě ví, že jejich boss Jourgensen začínal jako elektropopař?), Revolting Cocks, Nine Inch Nails Trenta Reznora, kanadští Skinny Puppy či švýcarští Young Gods. Řadíme sem i společný projekt Jella Biafry a Al Jourgensena z Ministry – Lard, a svým způsobem sem patří také mnohovrstevná tvorba slovinských avantgardistů Laibach.
Vůbec, elektronikou nasáklá oblast industriální hudby tvořila další, tentokrát intelektuální protipól komerční pop music. Na přelomu 70. a 80. let hlukovými vrstvami oblažovali publikum například londýnští Throbbing Gristle, později jejich následovníci Psychic TV, z téhož města pocházející Test Department, dále němečtí Einstürzende Neubauten. Nakonec je třeba zmínit i sheffieldské Cabaret Voltaire: ti ve své tvorbě naznačili další možný směr elektronické hudby - EBM (electronic body music), který později rozvinuli např. belgičtí Front 242.
Z 80. let také pocházejí dva newyorské, obecně pojmenované směry, které také reagovaly na momentální mainstreamové vlny. Proti mnohdy hodně nablblému elektronickému synth-popu futuristic rockových kapel nové vlny se vymezili umělci, pro něž byla vymyšlena škatulka no wave. Většinou se jednalo o místní avantgardisty ovlivněné improvizovanou hudbou interpretů hnutí „Rock In Opposition“, posledními fázemi jazzu před nástupem jazz rocku a také newyorským punkem 2. pol. 70. let. Jejich muzika většinou vycházela na malých nezávislých labelech. Stylové rozpětí nebylo rozhodující – důležitý byl pouze shodně negativní pohled na děsivě bující pop dříve experimentálních kapel. Proto sem zařazujeme tak rozdílné soubory jako třeba Material, Massacre, Swans, Sonic Youth a umělce jako Lydia Lunch, James Chance (-White), James „Blood“ Ulmer a John Zorn. Dále to byl newyorský anti-folk , jehož nejznámějším představitelem se stal později Beck.
Pokud se přesuneme z NY do slunné Kalifornie i tam (stejně jako v newyorské no wave) umělci reagovali na tehdejší vlnu stupidního elektro-popu, podporovaného MTV. Vznikl tu širší hudební proud nazývaný paisley underground, který byl průnikem psychedelického rocku 60. let, syrových garážových kytarovek typu Velvet Underground a folk rocku á la Byrds. Tento nepříliš snadno definovatelný styl, jehož spojovalo snad jen ono vymezení se vůči komerční elektro-scéně, se posléze rozšířil po celém USA a zasáhl i Británii. Řadíme sem tak stylově rozdílné kapely jako X, R.E.M., Los Lobos, Dream Syndicate, Blasters, hardcorové Minutemen, Replacements nebo klasiky žánru Green On Red a Violent Femmes.
Nu, a nová vlna zbavená punkového nánosu, směřovala někam úplně jinam. Využila vzniku MTV a poměrně rychle se transformovala v komerční pop music. Zejména její elektronická část spojením s diskotékovými rytmy, jimž vévodil zvuk bicího automatu, vytvořila celkem standardní model popu, který ve druhé polovině 80. let začaly vytěžovat i „oficiální“ hvězdy showbyznysu. Rozmělnění kapel futuristic rocku a new romance v synth-popu se dalo celkem očekávat – o to, stát se alespoň na chvíli hvězdami, usilovaly víceméně všechny. A tak v první polovině dekády bodují v hitparádách Ultravox, Gary Numan, OMD, Yello ze Švýcarska, dále New Order, The Human League, Heaven 17, později třeba Sigue Sigue Sputnik či němečtí Alphaville. A také diskoškový projekt dvojky gayů Pet Shop Boys, na ostrovech nesmírně oblíbený. MTV pak udělala vyložené hvězdy ze synth-popových part jako Duran Duran, Depeche Mode nebo později Eurythmics. Elektronický rock společně s tehdejší vizáží členů Depeche Mode dokonce zrodil novou subkulturu tzv. „depešáků“, do černých oděvů oblékané mládeže. Nesmíme zapomenout ani na minimalistické, happeningově úleťácké duo KLF (nejprve pod názvem JAMs) hluboce nesnášející hudební byznys. Což lze z jeho tvorby vcelku dobře vyčíst.
Eighties ale znamenaly pro některé dříve progresivní interprety uměleckou stagnaci, jako například pro inspirátora výše jmenovaných future rockových kapel a vévody všech změn v popu – Davida Bowieho. V té době prakticky jenom šaškoval v MTV. Anebo se možná jen připravoval na to, jak všem vytře zrak v devadesátých letech.
I když synth-popíci v čase MTV docela slušně prosperovali, komerčně mnohem úspěšněji si vedly novovlnné soubory stavící svůj sound na kytaře – jednalo se o kytarový pop rock - tím vůbec nejúspěšnějším byli irští U2. Na trůnu králů nové vlny vlastně vystřídali skupinu Police, která se po odchodu frontmana Stinga v polovině 80. let rozpadla. Samotný Sting se posléze stal fenoménem tzv. inteligentního popu; často do něj implantoval názvuky etnické hudby (reggae, latina, Afrika). A když už jsme u vkusného popu - nelze nezmínit ani výbornou anglickou zpěvačku Kate Bush, irského melodika Chris De Burgha a irskou naději Sinnead O´Connor, která se skutečně v následující dekádě prosadila. Britské popové rhythm & blues v té době reprezentovali zamračený černý zpěvák Seal a vážně se tvářící bledule Alison Moyet. Opravdovou pop-rockovou bombou se stali na přelomu 80. a 90. let švédští Roxette, kteří dokonce svými melodickými songy dobyli i USA. Slušně si počínali britští elekro-pop-rockeři Tears For Fears a velmi dobře se dařilo i další popové skupině Simply Red stejně jako disko-funkovce Level 42. Bývalý punker Billy Idol se přestěhoval do USA, kde během osmé dekády patřil se svým pop-rockem k nejčastějším položkám kanálu MTV, tudíž dobyl značného úspěchu.
Ve druhé eighties začaly kytarovky zažívat boom: v žebříčcích bodovaly soubory z Velké Británie jako například (s U2 příbuzná parta) Simple Minds. Dále to byly australské spolky jako INXS (zpěv Michael Hutchence) a na ekologickou notu hrající Midnight Oil. Na britských ostrovech také řádila anarcho-punková Chumbawamba. Ke slovu se dostali i kytaroví „vazbiči“ ze Skotska Jesus & Mary Chain a později jejich irští bratři v hlukových stěnách My Bloody Valentine. Jakoby hudebním návratem do sixties se vyznačovala tvorba kytarových skupin Housemartins z Hullu, nebo manchesterských The Smiths se zpěvákem Morrisseyim. A když už se pohybujeme okolo Old Traffordu - na přelomu 80. - 90. let vzbudila ohlas i vyfetovaná manchesterská scéna tzv. tanečních kytarovek; jmenujme alespoň tři základní Happy Mondays, Stone Roses a Inspiral Carpets. A možná ještě Charlatans. Nu, a o tři stovky kilometrů severněji, ze skotského Glasgowa pocházeli Primal Scream, Jinak všech devět posledně jmenovaných skupin se stalo základními kameny tzv. britské nezávislé (indie) kytarové scény, prožívající si své vrcholné období na počátku 90. let a mající přímý vliv na nástup elektronické taneční hudby. Těmto partám se říkalo shoegazers.
Ale vraťme se ke kapelám, vzniknuvším ještě v sedmé dekádě. Zajímavé desky plodil nadále např. ex-zpěvák Sex Pistols John Lydon a jeho Public Image Ltd. - vlastně se nadále pohyboval na alternativní scéně. Stejně jako post-punkeři The Fall. Slušně prosperovaly i kapely původně gothic rockové, které opustily chmurnou hudbu a začaly psát celkem optimistické popěvky – dobrým příkladem jsou třeba The Cure. I Siouxsie & The Banshees konvertovali k popu, ale až mnohem později. Své temné linie se naopak drželi Sisters Of Mercy a jejich někdy mnohdy neúnosný odštěpek The Mission, trošku do folku a psychedelie sixties byli All About Eve a měli jsme zde i Cult, což byla tvrdší, hardrockem a psychedelií ovlivněná verze gotického bigbítu.
Z gothic rocku se ale etablovali i novovlnní avantgardisté, soustřeďující se většinou okolo nějakých malých nezávislých labelů – stačí si připomenout firmičku 4AD a podivné nahrávky jejích skupin Cocteau Twins, Bauhaus, This Mortail Coil, Birthday Party, Dead Can Dance a Pixies eventuelně label Cherry Red a kapelu Alien Sex Fiend. V souvislosti s gotiky nelze nepřipomenout také temné kapely Killing Joke se zpěvákem Jazem Colemanem či Nick Cave & Bad Seeds v čele s proslulým australským čahounem Cavem. Experimentální odnož new wave představovaly i soubory britského punk-jazzu Blurt, A Certain Ratio a Rip, Rig & Panic nebo konceptuální avantgardisté typu irských Virgin Prunes. Experimentální nová vlna zrodila i další pozdější výraznou osobnost – v islandské partě Sugarcubes začínala zpěvačka a velká hvězda nineties Björk.
A když jsme se dotkli amerického kontinentu - novovlnné skupiny z USA si v 80. letech počínaly různě: Blondie se po velkém úspěchu na přelomu 70. - 80. let rozpadli už začátkem osmé dekády, nedařilo se ani Devo. Zato celkem dobrou pozici si na scéně udrželi B-52´s a zejména Talking Heads s Davidem Byrnem.
V souvislosti s novou vlnou je třeba nastínit ještě jednu oblast, která je s NW (viz. „Madchester“ a New Order) svým kulturně-sociálním zázemím propojena. Na konci 80. let zaznamenáváme pozvolný nástup elektronické taneční hudby, se svými substyly - (acid, deep, tech) house, techno, trance a ambient, chill-out, později ještě třeba jungle a drum´n´bass, big beat, 2-step (a mnoha dalšími). Nejúspěšnějšími uskupeními žánru se stali v devadesátých letech např. Prodigy, Underworld, Chemical Brothers, The Orbital, Leftfield, Banco de Gaia nebo Roni Size. Patří sem i Američan Moby. Z dýdžejů jmenujme Paula Oakenfolda, Danny Ramplinga, Nicky Hollowaye, Carla Coxe a Armanda van Heldena.
Britské indie kapely konce 80. let včetně těch z „Madchesteru“ podnítily znovu zájem o zvonivý beatový zvuk kytar ze sixties. Po Smiths se na začátku deváté dekády objevily soft rockové party jako Suede, Dodgy, Blur, Oasis, Verve, prosadili se i dlouho v pozadí stojící Pulp. Těmto skupinám a jejich melodickým ale mnohdy podivným písničkám se začalo říkat brit pop. Obecně vzato, byly určitým revivalem kapel swingujícího Londýna – mnohdy měly i podobný look – a spousta novinářů je radostně označovala (zejména Oasis) za nové Beatles. Ale rodily se party, které se sice také zhlédly v sixties, ale spíše v jejich psychedelickém období, jako například Kula Shaker. Některé „nové psychedeliky“ ovlivnil i souběžný nástup grunge v USA a když k tomu navíc přidáme různé elektronické postupy a finesy, máme tu Radiohead, jednu ze dvou nejlepších britských kapel v devadesátých letech. Tou druhou byli pravděpodobně temní bristolští Massive Attack, kteří taktéž zpracovávali podněty ze sixties, ale zároveň se nechali inspirovat dubem, hip hopem a ambientem - u nich už hlavní roli hrála elektronika. Pomalý styl MA, včetně muziky další bristolské party Portishead nebo třeba skupiny Morcheeba, novináři nazvali trip hop. Ale zpět do eighties.
Matkou poslední skutečné rockové rebelie se stala hospodářská recese přelomu 80. a 90. let. Dívenka dostala odpudivé jméno grunge; snad i proto že vyrůstala v odpudivém a deštivém městě Seattle a jeho okolí. Rebelantsky zcela děsivě oblékaná šlapala chodník pro místního, dosud nepříliš bohatého pasáka, jenž si říkal SubPop. Takhle nějak to začalo. Stručně přeloženo – ten pravý výbuch vzteku u reaganomikou deptané „generation X“ se vylil jako žhavé magma právě ve studené metropoli na severozápadě USA. A label SubPop jejímu vzteku, zpodobňovaném místními rockovými skupinami, nabídl prostor. Jednalo se zejména o soubory Mudhoney, Tad, Soundgarden, Melvins nebo Nirvana, v níž zpíval Kurt Cobain,a později ještě už mimo domovskou gramofirmu vydávající Mother Love Bone, Alice In Chains s frontmanem Layne Staleyema samozřejmě Pearl Jam se zpěvákem Eddie Vedderem. Patří sem i jednorázový projekt Temple Of The Dog. Později do této škatule byly házeny i party jako Smashing Pumpkins, Stone Temple Pilots či Creed nebo australští Silverchair.
Rockový styl grunge, nazvaný podle garážově řezavého zvuku kytary, byl stejně jako punk zaměřen proti předcházející generaci, jíž představovali nikdy ekonomicky nestrádající baby boomers, neboli bývalí mladí z golden sixties. V 80. letech ze z nich stali pop-kulturní byznysmeni, kteří díky uvolnění stavidel kapitalismu zaplevelili kulturní prostor takovou spoustou sraček, že z nich bylo dětem, ztraceným v pustině osmé dekády, doslova na zvracení. Proto onen protest vyjádřený surovým bigbítem, vyšlým z punku a hard rocku, proto onen na doraz křičený nebo naopak zlomený zpěv, proto ony beznadějné, depresivní, cynické a mnohdy podivně zašifrované texty. Bohužel, grunge si sice vybojovalo (a velmi tvrdě) tři roky respektu, jenomže velkovýrobu hudební šlichty tím nezarazilo. Zemřelo společně s jedním z jeho hlavních představitelů Kurtem Cobainem, který (snad) spáchal sebevraždu.
Během osmé dekády došlo také k nástupu rapu a jeho různých mutací. Objevil se už na konci 70. let coby vyjadřovací prostředek černošské komunity newyorského jižního Bronxu. Jednalo se o mumlavý, štěkavý či vykřikovaný projev nebo recitaci – to vše položené na většinou r&b nebo soul-funkovém, zhusta samplovaném základě. V eighties se stal rap základním jazykem hip hopové kultury (graffiti, breakdance, „emceeing“, deejaying“), která postupně ovládla ulice amerických velkoměst a stala se životním stylem černé, a později také bílé mládeže. Hlavními představiteli rapu byli většinou Afroameričané nebo Hispánci. Jmenujme ty, kteří se o nástup rapu zasloužili zejména v 80. letech: Grandmaster Flash & The Furious Five, Sugarhill Gang, Afrika Bambaataa, Run D.M.C., De La Soul, Public Enemy, N.W.A., Ice T, z bílých kapel newyorští crossoveroví srandisté Beastie Boys. Později, v 90.letech se prosazovali např. Snoopy Dogg, Tupac Shakur, Wu-Tang Clan, kalifornští Cypress Hill a Fugees z New Jersey.
Hip hop měl výhodu v tom, že ho mohl provozovat prakticky každý, kdo se nějak chtěl vyjádřit. Navíc měl už od začátku hodně odbojný a rebelantský charakter, což je vždy celkem lákavá nabídka pro mládež. Velký boom této černé kultury zaznamenala následně devadesátá léta, přičemž jí k tomu hodně napomohly její marketingové schopnosti (propagace značek nadnárodních společností). A samozřejmě MTV, která předtím v eighties naštvané rappery ignorovala a místo nich raději preferovala oficiální ikony popu (Jackson, Madonna, Prince) nebo namalované glammíky typu Poison. Už koncem osmé dekády ovšem korouhvička obrátila a tento nejsledovanější hudební kanál rozhodl svojí podporou o tom, že rap expandoval do všech oblastí popové, rockové a dokonce jazzové hudby. Rapování se posléze tak „přemnožilo“, že v době okolo millenia se stalo jedním z nejčastějších výrazových prostředků moderního popu a komerčně velmi výhodnou pózou.
V současné době už jen sledujeme postupnou devalvaci stylu a kdybych chtěl být škodolibý, přirovnal bych rappery s jejich chrlením slov, která už vlastně postrádají smysl, k nabubřelým sólovým kytaristům; s tím rozdílem, že masturbování se strunami kytary vystřídala masturbace se slovy. Z originálního výrazu hip hopu, dýchajícího černošskou svobodou, se tak stala jen trendová cetka pro bílé wiggery střední třídy. Ona historie se v těchto věcech vždycky opakuje. Záchranářské práce ale probíhají - jsou jimi lokální undergroundové scény (hodně ve Velké Británii) anebo různé fúze, ponejvíce s etnickou hudbou (Latina, Afrika, Orient, Indie).
Na konci osmdesátých let se v souvislosti se zvyšující oblibou hip hopu a funku, jehož největší osobností byl zpěvák a multiinstrumentalista Prince, vynořil z britského dýdžejského podzemí nový „groove“ směr nazvaný acid jazz. Výraz pochází z hlavy DJ Gilla Petersona; ten jako první začal na ostrovech míchat jazzové desky s hip hopem a r&b. Acid jazz hodně pomohl jazzu a jazzrocku znovu se zapsat do podvědomí publika, tentokrát nové generace. A proto vůbec nevadilo, že vznikl na jiném kulturně-sociálním základě (přisvojila si ho právě elektronická taneční scéna); důležité je, že ony kořeny – funk, soul, jazz a jazzrock - v něm šly dobře poznat a zejména pro dva posledně jmenované žánry znamenal opětovný návrat na výsluní hudebního kolbiště. Po dýdžejských soaré začaly vznikat i první acid-jazzové party. Kapely používaly sice živé nástroje ale často jejich zvuk doplňovaly právě jazzovými smyčkami a samply. Pokud pomineme vyložené jazz-funk-soul-latino divočárny (např. Incognito – viz. níže), většina muziky se nesla v lehce downtempovém rytmu (okolo 64 bpm), příjemně se u ní přešlapovalo a hulily ušlechtilé traviny. Do toho jel soulový vokál, funková rytmika a občasné jazzové a jazz-rockové figury kytary nebo dechů. Jmenujme alespoň některé skupiny: kromě Incognito (jak jinak), kteří to ovšem vařili po celá eighties, to byli např. Soul ll Soul, Brand New Heavies, Us 3, Galliano později Corduroy, američtí Groove Colective, Courtney Pine a šli by sem zařadit i američtí funk-majstři Maceo Parker a Brooklyn Funk Essentials. V následujících letech si v rámci acid jazzu velmi dobře komerčně vedli Jamiroquai skladatele Jay Kaye, projekt Normana Cooka Freak Power nebo japonští United Future Organization. Svým způsobem by sem šla zařadit i již zmiňovaná Morcheeba. Během tanečních parties, konaných v době okolo millenia, se acid-jazzová muzika hodně pouštěla v odpočinkových místnostech, zvaných chill out.
V 80. letech proběhly určité změny ve vnímání muziky, vycházející ze zemí i mimo anglo-americkou oblast. Od druhé poloviny 80.let sledujeme nástup tzv. world music, hudby z Afriky, Asie, Středního východu, Balkánu a některých dalších evropských historických lokalit.
Kupříkladu právě v té době vidíme např. pozvolný nástup zájmu o hudbu z Afriky – tzv. afro pop (např. Manu Dibango, Fela A. Kuti, King Sunny Adé), který fúzoval tradiční africkou hudbu s jamajským reggae, americkým funkem a evropským popem a rockem. Dělil se na různé lokální substyly – juju (Nigérie), highlife (Ghana), soukous (Střední Afrika), zulu jive (Jižní Afrika) atd. Afro popu velmi výraznou měrou pomohli slavní bílí zpěváci – určitě americký písničkář Paul Simon svou deskou „Graceland“, nahranou s jihoafrickými hudebníky, a samozřejmě i bývalý frontman skupiny Genesis Peter Gabriel, který se stal propagátorem stylu a sám africkou hudbu včleňoval do svých nahrávek. V polovině 80. let se podílel na akcích sdružení Artists Against Apartheid - v tomto směru byly důležité např. koncerty Live Aid, který zorganizoval Bob Geldof v roce 1985 nebo Koncerty pro Nelsona Mandelu uspořádané v roce 1986 a ve Wembley v roce 1988. Gabriel se v roce 1982 taktéž stal zakladatelem pravidelného festivalu WOMAD, jenž funguje dodnes a je výbornou platformou pro široké spektrum etnické hudby prakticky z celého světa. Jedním z průkopníků WM v samotné Africe byl například Gabrielův kámoš, senegalský zpěvák Youssou N´Dour, prosazující se stylem mbalax, což je vlastně jen místní výraz pro jednu z výše zmíněných verzí afro popu. Důležitým představitelem tzv. „pouštního blues“ byl a je například i malijský kytarista Ali Farka Toure. V Mali se narodil i afro popový zpěvák Salif Keita, jenž mísil malijský folklór s reggae a popem.
Když se přesuneme daleko na východ do Orientu – z Pákistánu pocházel zpěvák vysokého sférického hlasu Nusrat Fateh Ali Khan, jenž je dodnes asi nejvýznamnějším umělcem rituálních zpěvů qawwali, což je fúze mezi arabskou a indickou hudbou a svým způsobem jakási pandžábská paralela k americkému soulu nebo gospelu. Na konci osmé dekády se zase prosadila izraelská zpěvačka Ofra Haza s jemenskými židovskými písněmi, i když pravda podanými v silném popovém nálevu. Experimenty s orientální muzikou (konkrétně Tuaregskou) páchalo britské duo C-Cat Trance. Co se týče arabské hudby - významnou složku WM tvořili i ve Francii usazení umělci ze zemí Magrebu (v 80. letech známí jen lokálně) jako například Khaled nebo Rachid Taha, kteří fúzovali pop a rock s alžírským (oranským) přístavním stylem rai, jehož kořeny hledejme v berberských pasteveckých melodiích. Oba ale do širšího podvědomí pronikli až v další dekádě.
A když už jsme v zemi galského kohouta – latinu, reggae, afro-pop, rock a punk se snažila skloubit ve své hudbě veselá zhulenecká partička Mano Negra, vedená levicově zaměřeným borcem, jenž si říkal Manu Chao. Na konci 80.let se začala prosazovat také francouzská cigánská skupina Gypsy Kings, která kombinovala s rockem španělské flamenco. Portugalskou formu lidového blues je zase fado, kombinace tanga, místních lidových balad a africké hudby.
Nu a pojďmež na sever – už v předchozích dekádových přehledech jsme zmínili různé fúze keltské hudby a jména jako Alan Stivell nebo Chieftains. V eighties se objevilo její skloubení s folk-rockem a poklidnými polohami stylu new age, tak jak je ke slyšení z alb irských Clannad, potažmo zpěvačky (a bývalé členky Clannad), která si říká Enya.
Největšího sukcesu se kapely a interpreti world music dočkali až v devadesátých letech, takže pro příklad uveďme jen několik jmen: Transglobal Underground, Natacha Atlas, Asian Dub Foundation, Fun-Da-Mental, Papa Wemba, Flaco Jimenez, Buena Vista Social Club, Amon Tobin, Marta Sebestyen. A dále Mari Boine Band, Ole Lukkoye, Wedding And Funeral Band Gorana Bregoviče, u nás Iva Bittová, Jiří Pavlica & Hradišťan nebo Čechomor atd.
Toto je v kostce asi tak stručný přehled toho, čím nás hudba obšťastňovala v osmé dekádě (i s přesahy do let devadesátých). Ze šesti oddílů stati „Co se dělo v pop music 80.let“ se může zdát, že hodnocení hudebního přínosu osmdesátek je možná až příliš příkré. Takže: samozřejmě že v té době vznikla spousta zajímavých písniček, skladeb, hudebních nápadů atd. Bohužel v porovnání se 60., 70., a i 90. léty jich bylo zdaleka nejmíň.