Acid jazz

Freak Power, 1993

Ve druhé polovině osmdesátých let se v souvislosti se zvyšující oblibou hip hopu a také funku, jehož největší osobností byl tehdy zpěvák a multiinstrumentalista Prince, vynořil z britského (londýnského) dýdžejského podzemí nový „groove“ směr nazvaný acid jazz (později se mu logicky říkalo také groove jazz). Výraz vymyslel v Londýně působící francouzský, klubový a rádiový DJ Gilles  Peterson, který tak pojmenoval svůj malý label – nejspíš to měla být narážka na sanfranciská psychedelická léta druhé poloviny sixties a jejich halucinogenní opar, jiný výklad odkazuje k osmdesátkám a nástupu tanečního žánru acid-house. Nicméně jde o to, že on jako první začal na ostrovech míchat jazzové desky s hip hopem a r&b. Vznikaly tak většinou pomalejší songy postavené na klátivém hip-hopovém rytmickém modelu. U rychlejších záležitostí měly songy „groove“ funkový rytmus. Pokud ovšem pomineme tyto vyložené jazz-funk-soul-latino divočárny (např. Incognito – viz níže), většina muziky se nesla v lehce downtempovém rytmu (okolo 64 bpm), příjemně se u ní přešlapovalo a hulily ušlechtilé traviny. Do toho jel soulový vokál, někdy rap, funková rytmika a občasné jazzové a jazz-rockové figury kytary nebo dechů.

Nahrávky vznikaly napřed v rámci domácích producentských studií, kde je vytvářeli DJ-ové tím, že například ke starším jazzovým skladbám přilepili elektronické taneční beaty anebo živé perkuse. Následně spousta jazzových hudebníků po poslechu těchto nahrávek, které byly tehdy takzvaně in, vycítila šanci, jak se konečně prosadit. Po dýdžejských soaré tak začaly vznikat i první acid-jazzové party. Muzikanti stavěli jazzová comba nebo i větší bandy, a s nimi pak naživo zkoušeli podobnou muziku vytvářet. Kapely sice používaly živé nástroje, ale často jejich zvuk doplňovaly právě jazzovými smyčkami a samply. Přičemž důraz byl kladen na tzv. groove neboli „drážku“, což bylo opakování určitého rytmického vzorce, o který se staraly hlavně bicí a basa, eventuálně perkuse, a nad nimi pak ostatní nástroje. Pokud riff posluchače zastihl v tom správném rozpoložení mysli (a je jedno jakou „dobrotou“ té mysli pomohli), a nohy jako by se jim samy nutily do tance, pociťovali ho jako „very groovy“ (úžasný, báječný). Jen tak mimochodem: výraz „in the groove“ se používal už za swingové horečky (cca 1936-1945) k vyjádření radosti nad výborným jazzovým výkonem.  

Je tedy jasné, že acid jazz v devadesátých letech hodně pomohl jazzu a jazzrocku znovu se zapsat do podvědomí publika, tentokrát nové generace. A proto vůbec nevadilo, že vznikl na jiném kulturně-sociálním základě (přisvojila si ho právě elektronická taneční scéna); důležité je, že ony kořeny – funk, soul, jazz a jazzrock - v něm šly dobře poznat a zejména pro dva posledně jmenované žánry znamenal opětovný návrat na výsluní hudebního kolbiště. .

Pojďme si vyjmenovat některé skupiny a projekty.

Začal bych britskými Incognito, jimž šéfoval zpěvák, kytarista a skladatel Jean-Paul „Bluey“ Maunick, původem z ostrova Mauritius. Fanoušek Wondera, Gaye, Santany a Kool & The Gang hrál na kytaru a baskytaru od mládí, ale živil se jako prodavač desek, a zároveň působil ve funkovém big bandu Light Of Worlds. Po čase měl snahu vytvořit si svoji vlastní skupinu, spíše menší combo, a tak v roce 1980 ještě s dalším členem LOW, teenagerským basákem Paulem „Tubbs“ Williamsem založili Incognito. Kapela byla možná jednou z prvních, které začaly hrát to, čemu se později říkalo acid jazz. Ona samozřejmě míchala všechno možné (jazz, rock, hip-hop, funk, soul, latinu, disco) a výsledkem pak byl elegantní a s grácií zahraný nářez, který dokázal rozjet jak případné návštěvníky diskoték, tak jazzové fanoušky. Byli z ní hodně cítit třeba Weather Report. Zahájila už na začátku eighties singlem „Parisienne Girl“ (1980), a albem „Jazz Funk“ (1980/1981, např. „Incognito“, „Interference“, The Smile Of A Child“, „Why Don´t You Believe Me“, „Shine On“), které doplnil ještě singl se songem „North London Boy“ (1981). Jenže pak se Maunickovi kapela rozutekla za lepšími příležitostmi a on zůstal sám. V podstatě celá osmdesátá léta pak hrál jako host s různými hudebníky v různých sestavách (mj. s Marcusem Millerem,  Georgem Dukem atd.). Na konci dekády si nakoupil sequencery a programovatelné bicí a doma začal psát skladby pro nové Incognito, které dal v té době do kupy. 

Ony skladby vyšly v roce 1991 na desce Incognita „Inside Life“, která přinesla hit v coveru „Always There“ (pův. od Ronnieho Lawse), jíž zpívala Jocelyn Brown (dále ještě např. „Soho“, „Inside Life“, „One Step To A Miracle“, „Promise You The Moon“, „Love Is The Colour“). Následující deska „Tribes, Vibes + Scribes“ (1992) uvedená cover-hitem „Don´t You Worry ´bout A Thing“ (pův. od Stevie Wondera) představila songy jako třeba „Colibri“, „Change“, „Magnetic Ocean“,  „Pyramids“ nebo „I Love What You Do For Me“. Za nejlepší éru Inkognita je považováno období let 1993 až 1997. Tehdy vyšla alba jako „Positivity“ (1993, např. „Givin It Up“, „Pieces Of A Dream“, „Deep Waters“, „Talkin´ Loud“, „Thinking About Tomorrow“, „Still A Friend Of Mine“), dále „100° And Rising“ (1995, songy „Everyday“, „After The Fall“, „Roots“, „Spellbound & Speechless“, „Where Did We Go Wrong?“) a nakonec „Beneath The Surface“ (1996, skladby „A Shade Of Blue“, „Out Of The Storm“, „Misunderstood“, „Solar Fire“, „Labour  Of Love“). A přidal bych i „No Time Like The Future“ (1999, např. „Marrakech“, „Nights Over Egypt“, „It Ain´t Easy“, „I Can See The Future“).

Výborná americká zpěvačka Incognita Maysa Leak si jméno umělecky zkrátila na Maysa a v půli devadesátek debutovala sólovým eponymním albem „Maysa“, přičemž hudebně jí vypomohli členové její kmenové kapely (1995, např. „What About Our Love?“, „Black Heaven“, „Can We Change The World?“, „Sexy“, „Goodbye Manhattan“, „Rain Drops“, „J.F.S.“). Ve stejné době si zahostovala na singlu Toma Scotta z L.A. Express v písni „Don´t Get Any Better“ (1995). O čtyři roky později už pod markou Maysa Leak vyšla sólová dvojka „All My Life“, opět s výraznou podporou Incognita, respektive jeho šéfa J.-P. Maunicka (1998/1999, např. „All My Love“, „Earth Child“, „Got To Be Strong“, „Shadows And The Light“, „The Bottle“, „Mirrors“). Moc pěkný.

Určitou předzvěst acid jazzu možná naplňovali smooth-jazzoví Working Week kytaristy a producenta Simona Bootha (vl. jm. Emmersona), saxofonisty Larry Stabbinse a zpěvačky Juliet Roberts. Posuďte sami na deskách „Working Nights“ (1985, hit „Venceremos – We Will Win“, dále např. „Inner City Blues“, „Sweet Nothing“, „Thought I´d Never See You Again“, „Autumn Boy“) nebo „Surrender“ (1987, hit „Knockin´ On Your Door“, dále např. „Surrender“, „Largo“). Poznámka – s WW spolupracovaly mj. i zpěvačky Julie Tippetts-Driscoll (ex-Trinity) a Tracey Thorn (Everything But The Girl). Kapela průběžně fungovala dál, později se Booth věnoval hlavně produkci afro-popu a world music a založil skupinu Afro Celt Sound System.

Další Londýňané Soul ll Soul v sobě měli hodně hip hopu a soulu, však si také název stylu vrazili dvojitě do názvu. Osobnostmi byli v kapele, která začala fungovat někdy v polovině eighties, skladatel Jazzie B a zpěvačka Caron Wheeler. V roce 1989 měla dva úspěšné singly „Keep On Movin´“, a „Back To Life (However Do You Want Me)“ z debutového alba „Club Classics Vol. l“ (dále např. „Fairplay“, „Feel Free“, „African Dance“, „Jazzie´s Groove“), dále natočila slušné elpí „Vol. Il: 1990 – A New Decade“ (1990, songy „Get A Life“, „Love Come Through““, „Missing You“, „Time“), a průměrné „Just Right, Vol. III“ (1992, hit „Joy“). Kapela bývá někdy řazena také k jazzovému hip hopu. Z Rochesteru pocházel James Taylor Quartet, vedený jak vidno klávesistou Jamesem Taylorem (pouhá shoda jmen se známým folkařem). Ten to měl hozené do filmových melodií a trochu do diska. Zkuste LP „Wait A Minute“ (1988, např. „Wait A Minute“, „Indian Summer“, „Jungle Strut“, „Fat Boy Stomp“), Supernatural Feeling (1991, hit „Love The Life“, dále např. „Higher World“, „Slow Dive“, „Supernatural Feeling“, „Got To Get To Know You“) a In The Hand Of The Inevitable“ (1995, např. „3 Mile Island“, „Journey“, „Free Your Mind“, „Good Thing“).

Další maník jest u mě hodně oblíben: DJ a perkusista Snowboy, vl. jm. Mark Cotgrove sice vypadal jako nějaký rockandroller z 50.let (anebo jako Joe Strummer), ale z drážek jeho alb nesl se výborný latino-jazz. Se svými projekty, v nichž ho doprovázela flexibilní kapela The Latin Section natočil několik opravdu hodně dobrých kousků, které by měly zaznít na každé vkusné latino-party. Námátkou vyberměž třeba debutové LP „Ritmo Snowbo“ (1989, např. „Ritmo Snowbo“, „A Night In Tunisia“, „Mambo Teresa“, „Wild Spirit“), sinlgy „Astralisation“/„Lucky Fellow“ (1991) a „Girl Overboard“/„24 For Betty Page“ (1992) či další alba jako třeba „Something´s Coming“ (1993, songy „Salute To Elegua“, „42nd And Broadway“, „Something´s Coming“), „M.F.O.S.“ (1997, „The New Avengers“, „Jazzakuti“, „Where Is The Love?“) či „Mambo Rage“ (1998, songy „Mambo rage“, „Tierra Va Temblar“). Od londýnského černošského kytaristy Ronny Jordana je nejznámější debut „The Antidote“ (1992, např. „Get To Grips“, „After Hours /The Antidote/“, „Summer Smile“, „Show Me /Your Love/“ a cover „So What“ , pův. od Milese Davise). Známý je též jeho příspěvek „My Favorite Things“ do kompilace „Rebirth Of Cool“.

Z města nad Temží pocházeli i v roce 1985 založení The Brand New Heavies, v nichž vládla silná trojka Simon Bartholomew (g, voc), Jan Kincaid (ds, ks, voc) a Andrew Levy (bg, ks, voc). Od devadesátého s kapelou ještě zpívala americká zpěvačka N´Dea Davenport. Hudebně se jednalo o hodně „jazzy“ funk" s N´Deyným výborným vokálem. Díky BNH žánr acid jazzu pronikl do britského mainstreamu, dvě desky získaly na ostrovech platinu, singly bodovaly v hitparádách USA. I když story debutového alba byla poněkud seriálem na pokračování: LP „The Brand New Heavies“ (1989/1990) vyšlo v roce 1990 s původními vokály, jež obstarala Jay Ella Ruth, o rok později vyšla druhá verze již se zpěvem N´Dey, která byla úspěšnější (hity „Never Stop“, a „Dream Come True“, dále písně „BNH“, „Sphynx“, „Stay This Way“). V tom čase se objevil i singl (a k němu klip) ke coververzi „Don´t Let It Go To Your Head“, pův. z repertoáru Jean Carn – a tato píseň v podstatě propagovala další reedici onoho alba, tentokrát z roku 1992. Při vydání tam prostě byla vecpána. Uff!

Ve dvaadevadesátém vyšlo i EP „Ultimate Trunk Funk“ (1992, hit z debutu „Stay This Way“, dále „Mr.Tanaka“, „Got To Give), a posléze album ještě úspěšnější než debut, „Brother Sister“ (1993/1994, hit „Dream On Dreamer“, dále např. skladby „Back To Love“, „Brother Sister“, „Ten Ton Toke“, „Keep Together“). Úspěšný byl i singl „Midnight At The Oasis“, který se na desce též objevil, ale pouze v britské verzi. Kapela v tom čase sbírala různá domácí ocenění, jenomže v roce 1996 kapelu kvůli „nesmiřitelným rozdílům“ opustila Davenportová. Vystřídala jí jiná americká zpěvačka Siedah Garrett, která s BNH nazpívala kritikou oceněné album „Shelter“ s hitem „Sometimes“ (1997, druhý hit „You Are The Universe“, dále např. songy „I Like It“, „Shelter“, „Feels Like Right“, „Once Is Twice Enough“ plus cover „You´ve Got A Friend“, pův. od Carole King). Po něm odešla i ona, jelikož se chtěla soustředit na psaní vlastních songů. V kapele ji na rok a půl vystřídala další Američanka Carleen Anderson, po které zbyly dva singly „Saturday Nite“ a „Apparently Nothing“ z kompilace BNH „Trunk Funk – The Best Of The Brand New Heavies“ (1999). 

Jak bylo zmíněno, druhá zpěvačka BNH N´Dea Davenport odešla z kapely i z Velké Británie v polovině devadesátek, aby pak doma v USA vydala solidní eponymní desku „N´Dea Davenport“ (1998, např. songy „Bring It On“, „Bullshittin´“, „Underneath A Red Moon“, „Whatever You Want“). Bohužel poté už jen různě hostovala, věnovala se DJ-ingu a jednou se na čas do kapely i vrátila… I třetí zpěvačka BNH Siedah Garrett měla za sebou své sólo album – ovšem natočila ho už ve druhé půli osmdesátek s týmem Michaela Jacksona, a proto tak nějak i znělo. Umělohmotně, jak se na ty časy patřilo. Deska „Kiss Of Life“ prostě ničím nevybočovala z řady (1988, např. „Refuse To Be Loose“, „Innocent Side“, „K.I.S.S.I.N.G.“, „The Legend Of Ruby Diamond“). Naopak její, po deseti letech natočené druhé album „An Electric Set“ znělo velmi dobře (1998, např. „Man In The Mirror“, „Nappy Head“, „Rise“, „Nobody Home“). Jen se o něm moc nevědělo. neb bylo vydáno ve velmi omezeném množství. Čtvrtá zpěvačka BNH (a klávesistka a skladatelka) Carleen Anderson už do skupiny přišla jako ostřílená soulová borkyně s dvěma albovými zářezy na pažbě. Její debut „True Spirit“ byl docela úspěšný právě ve Spojeném království (1994, např. „Let It Last“, „Nervous Breakdown“, „True Spirit“, „Mama Said“), stejně jako její verze McCartneyho hitu „Maybe I´m Amazed“ z jejího druhého, vcelku hutného alba „Blessed Burden“ (1998, dále např. „Woman In Me“, „Fortune´s Drive“, „Redemption“, „Burnin´ Bridges“, „Until I See You Again“), které má občas rockový feeling.

Londýnský acid jazz Galliano začal fungovat už někdy v roce 1988 a u jeho zrodu stáli Rob Gallagher alias Roberto Galliano (voc, rap), Constantine Weir (voc), Michael Snaith (vib) a Crispin Robinson (perc). Později se v kapele objevili třeba Valerie Etienne (voc), Nemo Jones (g), Mark Vandergucht (g), Ernie McKone (bg), Crispin Taylor (ds) či Mick Talbot (ks). Partička to měla zase hozené hodně do hip hopu a rapu s příměsí reggae. Jejich debutové SP „Frederick Lies Still“ bylo vůbec první nahrávkou, kterou Petersonův label Acid Jazz vydal. Co se týče velkých desek, Galliano debutovali albem „In Pursuit Of The 13th Note“ (1990/1991, songy „Coming On Strong“, „Nothing Has Changed“, „Welcome To The Story“, „Power And Glory“), slušné bylo i „Joyful Noise Into The Creator“ (1991/1992, např. Prince Of Peace“, „Skunk Funk“, „Jus´ Reach“ „So Much Confusion“) a samozřejmě deska „The Plot Thickens“ (1995, hity „Long Time Gone“, „Twyford Down“, „Travels The Road“). Jejich song „Slack Hands“ zazněl ve filmu K. Reynoldse „One Eight Seven“ (1997).

Na podobném propojení acid-jazzové hudby a rapu (občas i raggae a world music) stál i další londýnský projekt Urban Species, kde byl ústřední postavou Peter „Mintos“ Akinrinlola (voc, rap), a tvůrce beatů DJ Renegade (l. jm. Winston Small). Oba své první samply vytvářeli jako většina jejich vrstevníků z jazzových a funkových desek. Pod svými přezdívkami vydali singl „Gotta To Have It“, což neuniklo pozornosti „řediteli“ acid-jazzového kotce, DJ Gillesi Petersonovi, který je okamžitě ve dvaadevadesátém podepsal, ovšem už pod výše zmíněným názvem Urban Species. Přidal se k nim další rapper Doc Slim (vl. jm. Rodney Green) a příležitostná kapela sestavená ze členů Galliano a Incognito, která všechny tři doprovázela při live produkcích. Čímž si samozřejmě US vybudovali slušnou pozici na scéně. A následně se rozjeli i do světa. K tomu jim dopomohly EP „The Experience“ (1993, např. No Particular Title“, „The Experience“) a debutové album „Listen“ (1993/1994, hitíky „Spiritual Love“, „Brother“, dále např. „Listen“ (feat. MC Solaar), „Hide And Seek“, „Gotta To Have It“, „The Ropes /Trick Of The Trade/“), V polovině dekády odešel DJ Renegade, neb Mintos už mu připadal v kapele příliš dominantní. Doc Slim ho následoval o dva roky později. V osmadevadesátém vyšlo album US „Blanket“ (1997/1998, např. „Blanket“ /feat. Imogen Heap/, „Tomorrow People“, „Predictably Unpredictable“, „Woman“, „Changing Of The Guard“). Poté se kapela na čas odmlčela.

Ač název skupiny Corduroy v češtině znamená „Manšestr“, pocházela tato z Londýna, a vedli ji bratři Ben (ds, voc) a Scott (ks, g, voc) Addisonovi. Dalšími členy byli Richard Searle (bg, ex-Doctor And The Medics) a Simon Nelson-Smith (g). Ve svém acid jazzu využívala hodně prvky latiny, rocku a britského beatu ze sixties, přičemž spousta skladeb byla instrumentálních. Mezi publikem byla oblíbena zejména pro svá živá vystoupení, neb to „jelo jak čert“. Dejte alba „Dead Man Cat“ (1992, songy „Chowdown“, „Harry Palmer“, „The Girl Who Was Death“ plus cover „Money Is“, pův. od dua Quincy Jones/Little Richard), nejlepší „High Havoc“ (1993/1994, např. „Something In My Eye“, „London England“, „The Frighteners“, „Corduroy Orgasm Club“, „High Havoc“), „Out Of Here“ (1994, songy „Mini“, „Don´t Wait For Monday“ plus cover „Motörhead“, pův. od Motörhead) a „The New You“ (1996/1997, např. „Season Of The Rich“, „Data 70“, „The Joker Is Wild“,  „Evolver“, „Designosaur“). Čertovskej acid-jazz! 

Za projektem D*Note stál londýnský hudebník a producent Matt Winn (vl.jm. Matt Wienevski) se svými spolupracovníky, jako třeba Ceri Evansem (ks), Mattem Cooperem (ks), Pam Andersonovou (voc) nebo producentem a muzikantem Charlie Lextonem a dalšími. Sound, který vytvářeli, byl určitou fúzí mezi ambient jazzem, hip hopem a občas d´n´b – Winn, který sám ovládal saxofon, flétnu a piano a programming byl hodně ovlivněn Milesem Davisem nebo Billem Evansem, ale také klasikou např. Maurice Ravelem, nebo minimalismem Steve Reicha. Debutové album dostalo název „Babel“ a vyšlo v roce 1993 (hit „D*Votion“, dále např. „Now Is The Time“, „Message“, „Rain“, „Scheme Of Things“, „Aria“). Na průměrné dvojce „Criminal Justice“ se objevuje známá známá skladba „The Garden Of Earthly Delights“, kterou proslavil její remix převedený do houseové tucky (1995, dále např. „Deep Water“, „Solomon´s Blade“, „Criminal Justice“). Za zmínku stojí i d´n´b-singly, které bodovaly v britských hitparádách: „Waiting Hopefully“ a „Lost And Found“ (oba 1997). 

Producent a DJ Geoff Wilkinson a hráč na klávesy Mel Simpson dali dohromady projekt Us3 někdy na začátku devadesátých let někdy v roce 1992. Jednalo se o (jak jinak) londýnský acid jazz se silnými prvky rapu. Na počátku byly debutové nahrávky „Where Will We Be In The 21st Century“ a „The Band Played The Boogie“ (1991). Skupina se pak proslavila nasamplovanou groovy předělávkou od Herbie Hancocka „Cantaloop Island“, kterou nazvala „Cantaloop (Flip Fantasia)“ a později umístila na solidní album „Hand On The Torch“ (1993, dále ještě „I Got It Goin´ On“, „Tukka Yoot´s Riddim“, „It´s Like That“, „Lazy Day“, „The Darkside“). Poté proběhly nějaké ty soudy mezi oběma hlavními figurami a Wilkinson pak už sám vyprodukoval pod markou Us3 druhé album „Broadway & 52nd“ (1997, např. „Come On Everybody /Get Down/“, „Grand Groove“, „Snakes“, „Hymn For Her“, „I´m Thinking About Your Body“) – ač bylo slušné, bohužel se oposlouchávalo už tak nějak rychleji.

Courtney Pine, britský jazzový saxofonista, klarinetista, flétnista, klávesista a skladatel žijící v New Yorku využíval prvky hip hopu, reggae a různých elektronických zvuků (oldjazzové samply, dýdžejský scratching). Ještě velmi mladý natočil solidní jazzové LP „Journey To The Urge Within“ s pozoruhodnou skladbou „Children Of The Ghetto“, v níž mu zapěla bývalá Supreme Susaye Greene (1986, dále např. „Miss Interpret“, „Seen“ plus cover „Dolores“, pův. od Waynea Shortera). Na přelomu dekád následoval pop-jazzový singl „I´m Still Waiting“ (v němž představil britskou zpěvačku Carroll Thompson), který pocházel z jeho alba „Closer To Home“ (1990, dále mj. „Get Busy“, „I Don´t Care“, „Be Mine Tonight“, „Blue Tide“). Z Courtneyho dalších desek je možno uvést „Modern Day Jazz Stories“ (1996, hit „The 37th Chamber“ s citací Zawinulovy skladby „Mercy, Mercy, Mercy“, dále např. „Dah Blessing“, „In The Garden Of Eden“, „Absolution“ plus cover „I´ve Know Rivers“, pův. od Gary Bartze, nazpívaný Cassandrou Wilson) a „Underground“ (1997, např. „The Book Of… /The Dead/“, „Oneness Of Mind“, „Children Of The Sun“, „Modern Day Jazz“, „Invisible“, „Underground“). Asi takhle – Pine je z těch, co si v tomto textu představíme, asi nejryzejší jazzman. A jen tak mimochodem - Pineovo ságo zní i v kultovním Parkerově thrilleru Angel Heart (1987). 

Když už jsme u ságařů a Ameriky, pak by k acid jazzu šli zařadit i někteří američtí funk-majstři, přestože, tomu co hráli, mnozí z nich asi acid jazz neříkali. V prvé řadě bychom měli zmínit zasloužilého umělce funku Maceo Parkera, saxofonistu, flétnistu, pianistu a skladatele. Tento již letitý hudebník, prošedší školou u Jamese Browna, u nás během 90. let vzbudil opravdu velký ohlas. Mohl za to výborný živák „Live On Planet Groove“ (1992, se songy „Shake Everything You´ve Got“, „Pass The Peas“, „Got To Get U“, „Soul Power ´92“), kdy mu v kapele hráli třeba Fred Wesley (tb, voc) nebo Pee Wee Ellis (sax, fl, voc), taktéž Brownovi muzikanti. Svou kvalitu mají určitě také album „Southern Exposure“ (1994, např. „Splashin´“ , „Blues For Shorty Bill“, „Keep On Marching“ plus cover „Mercy, Mercy, Mercy“ pův. od Pepíčka Zawinula) nebo deska „Funk Overload“ (1998, např. „Uptown Up“, „Maceo´s Groove“, „Tell Me Something Good“, „Do You Love Me“, „Gong In Circles“). Experimentálně si počínal v NYC žijící chicagský saxofonista Steve Coleman se svou partou Five Elements, přesto byl k jazzu a jazz-rocku (a různým fúzím s ním) asi úplně nejblíž – co nejblíž, on to byl jazz - a naopak od acid jazzu možná nejdál. Zkuste třeba LP „Black Science“ (1990, skladby jako „Ghost Town“, „A Vial Of Calm“, „Beyond All We Know“, „Turbulence“). V roce 1995 vyšlo další ceněné album „Def Trance Beat“ (1995, např. „The Klu“, „Dogan“, „Jeannies Sizzling“, „Salt Peanuts“, „Verifable Pedagogy“).

Newyorští Brooklyn Funk Essentials baskytaristy Lati Kronlunda se prosadili albem „Cool And Steady And Easy“ (1995, songy „Take The L Train /To Brooklyn/“, „The Creator Has A Master Plan“, „Mizz Bed-Stuy“, „Big Apple Boogaloo“, „Blow Your Brains Out“). Jejich kolegáčkové Groove Colective využívali hodně prvků jazz rocku, obaleného vrstvami perkusí. Pokud máte rádi jemnější polohu jazzíčku, dejte alba „Groove Collective“ (1994, skladby „Genji Monogatari“, „Sunday Afternoon“, „Renstrike“), „We The People“ (1996, hit „Lift Off“, dále např. „Fly“, „Sneaky“, „Caterpillar“) a „Dance Of The Drunker Master“ (1998, např. „Floating“, „St. Gallen“, „Sending“). Odnoží GC pak byli The Repercussions, kteří to honili hodně do funku a tanečních rytmů. Dejte debut „Earth And Heaven“ (1995, např. „Find Your Way“, „Love Like The Sun“, „Test Of Time“, „Turn Your Card“, „Slice Of Heaven“, „Keeping It All Together“).

Baltimorská skupina Lake Trout by mohla patřit i do jiných škatulí – nejlépe někam do alternativy -, každopádně její hudba byla směsicí acid jazzu, rocku, dubu, ambientu, post-punku a elektroniky. Hlavními figurami tu byli James Griffith (bg, g, voc) a Ed Harris (g, bg, voc). Do millenia vydala dvě alba: „Lake Trout“ (1997, např. „Cracked“, „On My Way To Work“, „Too Sweet“, „Nuetro Ivenus“, „Stuck In My World“) a „Volume For The Rest Of It“ (1998, např. „Spin“, „Sounds From Below“, „Kono“, „Little Things In Different Places“, „I´ll Be“).  Do dubu, latina a lounge šli Thievery Corporation z Washingtonu D.C. Pod projektem bylo podepsáno duo DJ-ů, producentů a politických aktivistů (anti-Bush, anti-Irák war atd.) Rob Garza a Eric Hilton, přičemž ti dva vždy využívali nějaké ty hostující hudebníky a zpěváky (nejčastěji Pam Bricker nebo třeba Bebel Gilberto). Zkuste jejich debut „Sounds From The Thievery Hi-Fi“ (1997, např. 2001 Spliff Odyssey“, „Shaolin Satelite“, „Transcendence“, „Incident At Gate 7“, „The Glass Bead Game“). Na konci devadesátek pak začalo vznikat druhé album „The Mirror Conspiracy“, které vyšlo v roce millenia (hit „Lebanese Blonde“, dále např. „Indra“, „Air Batucada“, „The Mirror Conspiracy“, „Focus On Sight“, „Shadows Of Ourselves“).

Svým způsobem by do acid jazzu částečně patřila i sympatická soulová zpěvačka a herečka Erykah Badu, původem z Dallasu. Naznačila to na svém debutovém, 3platinovém pomalém albu „Baduizm“, plném hip-hopového rytmu a jazzové instrumentace (1996/1997, např. „Otherside Of The Game“, „Sometimes…“, „Next Lifetime“, „On & On“, „Certainly“, „4 Leaf Clover“). Následoval taktéž úspěšný živák lapidárně nazvaný „Live“ (1997) se singlem „Tyrone“. Nu, a v následujících dvou letech se připravovala druhá deska „Mama´s Gun“, která vyšla v roce millenia (1998/1999/2000, hity „Bag Lady“, „Didn´t Cha Know?“, dále např. „Orange Moon“, „Cleva“, „Time´s A Wastin´“, „Green Eyes“). Více zařaditelné do hip-hop-soulu. Badu, mající netečný, jemně melancholický pohled, vhánějící svou hustou hřívu v drdol, obalovaný do exotických nebo futuristických pokrývek, navíc vlastnící štíhlou figuru, v sobě skrývala cosi étericky tajemného, téměř mimozemského. Zajímavá umělkyně…

A vynikající  washingtonská (byť narozena v Berlíně) multiinstrumentalistka, najmě však baskytaristka, pianistka a zpěvačka Me´shell Ndegeocello! Točila skvělé líné desky, plné rhythm&blues (nikoli „árenpička“), hip-hopu, jazzu, etnických motivů, prostě nádhera. Dejte je od alba „Plantation Lullabies“ (1993, např. „Dred Loc“, „Step Into The Project“, „Call Me“, „Outside Your Door“) přes lepší „Peace Beyond Passion“ (1995/1996, např. „The Way“, „Ecclesiastes: Free My Heart“, „Mary Magdalene“, „God Shiva“, „Bittersweet“, „The Womb“, „Leviticus: Faggot“) až k nejlepšímu „Bitter“ (1998/1999, songy „Bitter“, „Adam“, „Fool Of Me“, „Faithful“, „Sincerity“, „Beautiful“, „Grace“ plus cover „May This Be Love“, pův. od Jimi Hendrixe).

Po tomto drobném exkursu se teď zase pojďme vrátit do Velké Británie.

V rámci acid jazzu si velmi dobře komerčně vedl Jamiroquai, soubor v jehož čele stál „instinktivní“ skladatel a zpěvák se „stingovským“ hlasem Jay Kay. Muzika skupiny měla měla – až na výjimky - poněkud rozvernější funky charakter a též ubíhala v jaksi rychlejším tempu. Navíc se v ní objevovaly i prvky soulu a reggae. Textově to ovšem bylo celé velmi depresivní (neveselé sociální a politické texty). V kapele měl Kay kvalitní muzikanty, připomeňme třeba Toby Smithe (ks), Derricka McKenzieho (ds) nebo Stuarta Zendera (bg). Známé jsou desky „Emergency On Planet Earth“ (1993, songy „Emergency On Planet Earth“, „When You Gonna Learn?“, „Too Young To Die“, „Whatever It Is, I Just Can´t Stop“, „Blow Your Mind“, „Music Of The Mind“), „The Return Of The Space Cowboy“ (1994, hity „Space Cowboy“, „Light Years“, „Half The Man“, „Stillness In Time“, „Scam“) nebo směr disco mířící, průměrné album „Travelling Without Moving“ (1997, hity „Virtual Insanity“, „Cosmic Girl“, „Alright“,  dále např. „Travelling Without Moving“, „High Times“). Velmi úspěšnou se pak stala disco-funk-jazz-rocková deska (já, vím, že to zní divně, ale nemůžu si pomoct) „Synkronised“ (1999, hity „Canned Heat“, „Supersonic“, „King For A Day“ dále např. „Planet Home“, „Black Capricorn Day“, „Where Do We Go From Here“). 

Londýnská elektronická kapela Stereo MC´s měla také širší záběr než jak si přestavujeme u běžné acid-jazzové party – od tanečnějších věcí až po vlivy soulu a rapu. To je dobře slyšet už na elpí „Supertnatural“ (1990, např. „Elevate My Mind“, „Scene Of The Crime“). Ovšem prosadili se až v roce 1992, kdy vydali desku „Connected“ (hity „Step It Up“, „Connected“, dále např. „Chicken Shake“, „Fade Away“, „Ground Level“).

Mě velmi oblíbeným je projekt ex-člena Housemartins, baskytaristy a kytaristy Normana Cooka, nazvaný Freak Power. V teamu měl Cook (zde kytarista a programátor) mj. ještě trombonistu a zpěváka Ashley Slatera a bicmana Jima Cramichaela – ti vydrželi po celou, tříletou existenci bandu. Ostatní muzikanti se střídali. Skladatelsky to byla záležitost Cooka, anebo dua Cook-Slater: vyráběli líně se ploužící acid jazz, u kterého se dobře stojí u baru, jemně kýve v bocích, popíjí víno a hulí ušlechtilé traviny. Dobrý též do přehrávače na cesty motorovým vozidlem. Skupina vydala pouze dvě (ale výborná) alba „Drive Thru Booty“ (1993/1994, songy „Moonbeam Woman“, „Turn On Tune In Cop Out“, „Rush“, „Freak Power“, „Change My Mind“ plus cover „Running Away“, pův. od Sly & The Family Stone) a More Of Everything For Everybody“ (1996, songy „Husband“, „Can You Feel It“, „One Nation One Ride“, „KK Nuns“, „Ghettos Of My Mind“). Cook se posléze proměnil ve Fatboye Slima a dal se na big beat.

V londýnskýém bandu Touch And Go byli hlavními figurami trumpetista James Lynch a zpěvačka Vanessa Lancaster. Skupina toho moc nevyprodukovala – jen jedno album, nazvané „I Find You Very Attractive“, ovšem s dvěma známými hity: „Would You…?“ a „Straight To…Number One“ (1999, dále např. „Big Beat“, „So Hot“, „Tango In Harlem“, „Life´s A Beach“). Jednalo se o vyloženě taneční jazz-pop, však se taky na ty jejich hity radostně hopsalo na všech možných dýzáchAnglická Groove Armada se prosazovala až v době po milleniu, takže jmenujme jen alba „Northern Star“ (1998, např. „Captain Sensual“, „M2 Many“) a „Vertigo“ (1999, hity „I See You Baby“, „At The River“, dále např. „If Everybody Looked The Same“).

Když zamíříme na kontinent, nesmíme pominout Švédsko. Ve třiadevadesátém se singlem „Here We Go“ vylétl projekt Stakka Bo, za nímž stál zpěvák a DJ Johan Renck. Espéčko pocházelo ze zajímavého alba „Supermarket“ (1993, dále např. „Natural“, „People /And The Things We Do/“, „On Your Knees“, „Everything“, „We“). Mistra Rencka je velice těžké zařadit do jedné škatule – hodně využíval elektroniku, v rytmice drum´n´bass, občas ulétl k reggae a jsou tací, kteří ho přilepí třeba k trip-hopu. Inu, proč ne. Nicméně v jeho hudbě se nejvíce obtiskoval hip-hop a jazz, a proto jsem ho vrhnul právě sem. Stakka-Boovým největším majstrštykem bylo výborné album „Great Blondino“ (1996, hit „Great Blondino“, dále např. „Softroom“, „Dissever“, „Immaculate“, „Without Me“, „Seconds Before“, „Terrorist“). Jestliže Stakka Bo měl vizáž řádného severského chlapáka, hubený Francouz Kid Loco vám musel připadat jako smutný souchotinář, co vyhulí šedesátku denně. Na své desce „Grand Love Story“ ovšem vytáhl paletu až impresionistických syntezátorových barev, které rozetřel na šlapavý hip-hopový podklad (1998, např. songy „She´s My Lover“, „Relaxin´ With Cherry“, „Alone Again So“, „Love Me Sweet“, „She Wolf Daydreaming“, „Calling Aventura King“). Fakt, skvělá, poklidná, náladová deska.

Asi nejjazzověji a zároveň nejexperimentálněji působil „novodobý Miles Davis“, švýcarsko-francouzský trumpetista Erik Truffaz. V jeho tvorbě byly nejzřetelněji znát odkazy na milesovský jazz-rock (či fusion music) 70. let. Zároveň ale dokázal tyto odkazy zkombinovat s vlivy orientální hudby, rapem, elektronikou a kdoví čím ještě. Z alb bych uvedl „Out Of A Dream“ (1997, např. „Down Town“, „Out Of A Dream“, „Saisir“, „Samara“, „Up Town“ ), „The Dawn“ (1998, např. „The Down“, „Round Trip“, „Yuri´s Choice“, „The Mask“) a „Bending New Corners“ (1999, např. „Arroyo“, „Minaret“, „Siegfried“, „Bending New Corners“, „Betty“). Nyní ze Švýcar a Francie na Severovýchod USA.

Na pomezí stylů stáli také newyorští Fun Lovin´ Criminals Hugha „Huey“ Morgana (voc, g) a Briana "Fast" Leisera (ks, bg). V podstatě se jednalo o jakýsi crossover: ve své tvorbě byli dost eklektičtí – míchali hiphopový acid jazz s popem, folk rockem a občas velmi tvrdým bigbošem. Snad proto je vítala spíš Británie než aby se nějak prosazovali doma v USA. Doporučuji alba „Come Find Yourself“ (1996 hit „Scooby Snack“, dále „We Have All The Time In The World“, „King Of New York“, „The Fun Lovin´ Criminal“, „Passive/Aggressive“, „I Can´t Get With That“) a zejména slavné a výborné „100% Colombian“ (1998, hity „Love Unlimited“, „Big Night Out“, „Korean Bodega“, dále „Up On The Hill“, „The View Belongs To Everyone“, „10th Street“, „Southside“).

A nyní země vycházejícího slunce. Japonští United Future Organization svůj poněkud umělohmotný acid jazz míchali s rock impresionismem, latinem, etnickou hudbou a občas si vysamplovali něco z filmové muziky. Přehrajte si alba „United Future Organization“ (1993, „Vinyl Junkie“, „My Foolish Dream“, Off Road“), „No Sound Is Too Taboo“ (1994, „United Future Airlines“, „Doopsylalolic“, „Mistress Of Dance“) nebo „3rd Perspective“ (1996, „His Name Is…“, „Nica´s Dream“, „Cosmic Gypsy“, „Friends /We´ll Be/“). Částí své tvorby sem patřil i krajan „ufónůDJ Krush (mj. song „Just Wanna Touch Her“). Nejlépe to je slyšet na společné desce s výše zmíněným Ronny Jordanem, která dostala název „Bad Brothers“ (1995 , hit „Love I Never Had It So Good“, dále např. „Shit Goes Down /But I Got Phunked/“, „Season Of Change“, „Bad Brother“). Taktéž francouzský DJ a samplový hračička Dimitri From Paris by sem tak nějak napůl spadal – a to konkrétně se svým albem „Sacrebleu“ do něhož nasamploval a smíchal muziku ze známých filmů (1996, skladby jako „Un World Mysteriouse“, „Nothing To Lose“, „Une Very Stylish Fille“, „La Rytme Et La Cadence“).

Kapel acid jazzu se v 90. letech vynořila kvanta. Některé ho pokládaly za svůj hlavní styl, některé ho pouze využily v některých svých skladbách. Pojďme si ještě pár projektů jen letmo vyjmenovat.

Svým způsobem by sem třeba šli zařadit i v trip-hopu zmiňovaní Morcheeba a Moloko. Určitě sem patří i prehistorická, mnohokrát re-formovaná latino jazz kapela Pucho & His Latin Soul Brothers („Trouble Man“, „Caravan“, „Slipping Into Darkness“, „Rip A Dip“).. Acid jazzem byly zasaženi i umělci a jejich projekty jako Tranquillity Bass („Cantamilla“), jazzoví Palm Skin Productions („Spock With A Beard“), Outside („Crazy“), DJ Shadow („What Does Your Soul Look Like“ ) atd., přičemž kupříkladu Jamese Browna nejlépe vyfunknul Brazilec Ivo Meirelles se svými Funk´n´Lata („Funky lata“).

Asi nejreprezentativnější kompilací acid jazzu je ta z roku 1994 nazvaná „100% Acid Jazz“, na níž najdete známé songy např od Incognito, Brand New Heaves, Jamiroquai, UFO, Freak Power, Us3, Corduroy či Brooklyn Funk Essentials a mnohých dalších. Dalším známým výběrem byla např. skvělá řada „Rebirth Of Cool“ (1-4).

Na konci 90.let se pak objevila další jazzová fúze – tentokrát čistě s elektronikou. Tomuto spojení se začalo říkat nu jazz a jeho představiteli byli např. Francouz St. Germain (vl. jm. Ludovic Navarre) s deskami „Boulevard“ (1995, „Street Scene /4 Schazz/“, „What´s New“) a „Tourists“ (1999, hity „Rose Rouge“, „So Flute“, dále např. „Latin Note“, „Sure Thing“) nebo po milleniu se prosazující norská skupina Jaga Jazzist, která hodně experimentovala a občas připomínala některé nahrávky hnutí R.I.O. Před rokem 2000 natočila pouze krátké, nevyrovnané album „Jeavla Jazzist Grete Stitz“ (1996, např. „Serafin“, „Jazzthang“) a EP „Magazine“ (1998, např. „Plym“, „Jaga Ist Zu Hause“, „Serafin I Jungelen“).

Pojďme vedle k Tre Kronor: ze Švédska pocházelo duo Koop (Oscar Simonsson, Magnus Zingmark), které – a to je nutné podotknout – znělo zpočátku dosti eklekticky. Nebylo jen nu-jazzové, využívalo i prvky space elektroniky, severského folklóru, ethna nebo vážné hudby, což vše občas podložilo lámanými beaty. Z té doby pochází deska „Sons Of Koop“ (1997, např. „Glömd“, „Absolute Space“, „Words Of Tranquility“, „Hellsbells“). Až později duo více směřovalo k nu-jazzu, zejména díky sázce na dvě „astrud-gilbertovské“ zpěvačky s pro nás téměř fatálními příjmeními – Yakimi Nagano a Cecilii Stalin.

Dále jsme tu měli německý projekt několika berlínských producentů Jazzanova, který se poprvé obtiskl do drážek na remixovém albu „The Remixes 1997-2000“ (např. „4Hero-Jazzanova Mix/We Who“, „Jazzanova – United Future Organization-Jaz““, „Men From The Nile – Jazzanova Re Group“, „Azymuth – Jazzanova Mix/Amazo“). Do spojení soulu, funku a elektroniky se pustil německý band The Frank Popp Enesemble se zpěvačkou Sam Leigh-Brown, poprvé na přelomu tisíciletí s EP „The Catwalk“ (1999/2000, např. „The Catwalk“, „High Voltage“). Nebo dvě výborné britské party - dosti ambientní Fila Brazillia s albem „Old Codes New Chaos“ (1994, např. „Mermaids“, „The Sheriff“, „The Light Of Jesus“), songem „The Last Of The Red Hot Brethren“ (1996), deskami „Black Market Gardening“ (1996, „Little Dipper“, „Blubber Plinth“, „Xigue-Xigue“) a nejlepší „Luck Be A Weirdo Tonight“ (1997, např. „Hells Rarebit“, „Rustic Bellyflop“, „Heat Death Of The Universe“, „Weasel Out The Muck“, „„Do The Hale-Bopp“). A pak také poněkud tobineskní The Cinematic Orchestra producenta a bývalého hardcoreového hudebníka Jasona Swinscoea  a jeho debutové album „Motion“ (1999, např. skladby „And Relax!“, „Durian“, „Night Of The Iguana“, „Ode To The Big Sea“, „Diabolus“).

Samozřejmě, že v rámci acid jazzu a nu-jazzu těch part existovalo mnohem více, my jsme si vyjmenovali jen ty nejznámější.