Žánry: Hard rock & Heavy metal, Rhythm & Blues, Rock'n'roll
Autor: Petr Hrabalik
Velká Británie, Londýn, rok 1976. Ekonomicky katastrofa, hudebně téměř také. V undergroundu to však vře. Móda hardrockových a glamových maňuch sice jakoby vládne, ale dost mladých okolo dvacítky nezajímá. Pár akordové pub-rockové party v zaplivaných a zablešených knajpách a klubech zní svěžeji než zavedení velmajstři rocku. I samotní fanouškové hard rocku začínají huhrat na domácí nenápadité epigony stylu, zatímco jejich zasloužilí hvězdní idolové na ně kašlou a brázdí nekonečné americké prérie v honbě za tučným ziskem. Výsostně britský art rock je dobrý leda tak pro snoby. Rojí se první nakrátko ošmikaní punks se svými potrhanými hadry ze second-handů a kapelami, které sice vůbec nic neumí, ale jsou dravé a autentické. Na krátké turné do země vjíždějí američtí tří-akordoví rychlíci zvaní Ramones a dodávají londýnským ježourům ještě více sebevědomí. Upocenej hard rock ať jde do hajzlu, je tu punk!!
Houně krabatí čela - chce to záchytný bod, chce to záchranu. Ale kde jí hledat? Staří pryč a mladí to neumí. Prej něco v Birminghamu, ale ta „Rocka Rolla“ od Judasů je tak příšerně slabá! Něco punktuje taky Lemmy a zní to slušně. A slyšel jsi o té špinavé partě australských Skotů, která se pohybuje po západním Londýně? Prej jsou tady už od dubna a je to masakr! Nekecej, já o nich vůbec nic nevím! A nejsou to zas nějaký pankáči? Ne! Někdo to vo nich sice tvrdí, ale kdepak! Nosej dlouhý vlasy, hrajou hodně nahlas a nesnášej plivání!
Ta špinavá parta australských Skotů nakonec v létě ´76, tedy v době nástupu punku, uspořádala turné po britských klubech. Sledujíce ji, maňuchy svoje bulvy vytřeštily, až vypadnutí z důlů hrozilo a aj! Zaradovavše se, pohostily špinavce kaprlaty, uzenými šmouly a piveou. Pak co proroci nového heavy evangelia jaly se šířiti slávu jejich po okolních krajích. Zbraň proti jiným špinavcům – punkerům byla odjištěna. Její název zněl AC/DC, což je jak známo zkratka pro střídavý proud/stejnosměrný proud.
Jak jsme si řekli, AC/DC, tito rebelové ze Sydney a Melbourne v onom divém roce 1976 svým chuligánstvím a anti-glamovou vizáží tvořili jakousi hardrockovou odpověď na první vlnu punku. Jejich sound byl garážově neurvalý, dravý a rychlý (ŽÁDNÝ balady!), riffy jednoduché, kytarová sóla syrová, ale vymakaná. Hrál je mrňavý dvacetiletý magor navlečený do dětské školní uniformy, říkající si Angus Young. Vedoucím kapely byl jeho starší brácha Malcolm Young (g), kdysi výborný fotbalista a fanda Glasgow Rangers. Bicí tloukl Phil Rudd a čtyři dráty tehdy obstarával Mark Evans, kterého v roce 1977 nahradil anglický baskytarista Cliff Williams (ex-Home). Za mikrofonem pak stál zasloužilý mistr sportu v píchání groupies, potetovaný opilec, fetka a rváč, „sociálně nepřizpůsobivý“ kriminálník Bon Scott, zpěvák s hlasem jak ze čtyřky knajpy. Řval jak útočící tur, a to přitom prosím na konci sixties zpíval kytarový pop! Koncerty kapely měly divokost v popisu práce – pozornost na sebe strhávali zejména neustále poskakující, běhající a ksichty házející čertík Angus (o jeho zběsilém pódiovém pohybu Joe Perry z Aerosmith říkal že „předvádí kus slaniny na rozpálené pánvi“) a samozřejmě frontman Scott se svou postavou mhmm… řekněme, pivního svalovce. Oba končívali zpocení jak prasata, svlečeni do půli těla. Oblíbeným koncertním trikem, který kapelu proslavil, byl tento – v zápalu hlukové a riffové tříšti si Angus sedl Bonovi na ramena, ten ho vyzdvihl a pobíhal s ním po pódiu, zatímco malý kytarista mastil divoké sólo. Ještě větší popularitu získalo v podstatě punkové gesto, kdy se v závěru vystoupení Angus otočil k publiku zády, svlékl spoďáry a vystrčil naň holý zadek.
Desky AC/DC měly stále stoupající úroveň. Po albech vydaných v Austrálii a kompilačně i v Británii, z nichž nej byly „High Voltage“ (1974-1976) a „Dirty Deeds Done Dirt Chlap“ (1975/1976) a několika hitech jako „TNT“, „High Voltage“, „It´s A Long Way To The Top (If You Wanna Rock)“, „Can´t I Sit Next To You Girl“, „Live Wire“, „Jailbreak“, „Ride On“, „Problem Child“ a „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“, se stalo prvním superkladivem album „Let There Be Rock“ (1976/1977, s hity „Whole Lotta Rosie“ a „Let There Be Rock“, dále např. „Dog Eat Dog“, „Go Down“, „Hell Ain´t A Bad Place To Be“). A pak už to byla jízda – přes „Powerage“ (1976-1978, hity „Rock´n´Roll Damnation“, „Riff Raff“, dále např „What´s Next To The Moon“, „Kicked In The Teeth“, „Sin City“) a koncertní desku „If You Want Blood – You´ve Got It“ (1978, live) až k vrcholnému „Highway To Hell“ (1979, hity „Highway To Hell“, „Touch Too Much“, „If You Want Blood /You´ve Got It/“, dále např.„Girls Got Rhythm“, „Walk All Over You“). Z tohoto období také pochází koncertní film „AC/DC: „Let There Be Rock“ (1980, režie Eric Dionysius & Eric Mistler).Kapela se stala světovou hvězdou.
Jenže v roce 1980 se předávkoval nebo uchlastal nebo… no, prostě umřel Bon Scott. Jako náhrada přestoupil z Geordie do AC/DC zpěvák Brian Johnson, majitel vysokého vřeštivého hlasu a olezlé čepice-bekovky, která se stala jeho poznávacím znamením. Skupina pokračovala v nastoupené cestě syrového heavy rock´n´rollu a první album s novým zpěvákem „Back In Black“ (1980, hity „Hell´s Bells“, „Back In Black“, „You Shook Me All Night Long“, „Rock And Roll Ain´t Noise Pollution“, dále např.„Shoot To Thrill“) splnilo očekávání, stejně jako další elpí „For Those About To Rock We Salute You“ (1981, např. „For Those About To Rock /We Salute You/“, „Snowballed“, „I Put The Finger On You“, „Let´s Get It Up“). Bohužel ale pokračovala i ve svých pokusech zničit své, již tak zdevastované tělesné schrány. Kromě abstinenta, ale silného kuřáka Anguse, se životní styl podepisoval na Malcolmovi, Brianovi (oba chlast) a Philovi (drogy). Rudd byl nakonec z kapely odejit a vyměnil ho Simon Wright. Další problém tkvěl v tom, že desky AC/DC z osmdesátých let jsou průměrné; ještě štěstí, že vycházely v době kralování heavy metalu a že se občas kapele vydařil nějaký ten hit, jako např. „Jailbreak“, „Flick Of The Switch“, „Fly On The Wall“, „Shake Your Foundations“, „Who Made Who“, „Heatseeker“. Kapele se přesto trošku snížily prodeje i návštěvnost a americké „boží“ kruhy společně s PMRC jí nesmyslně obviňovaly z uctívání ďábla a z toho, že je morální hrozbou pro americkou společnost.
Velký návrat AC/DC přišel s koncem dekády s úspěšným turné a úspěšnou a relativně dobrou deskou „The Razors Edge“ (1990, hity „Thunderstruck“, „Moneytalks“ a „Are You Ready“, dále např. „Fire Your Guns“, „The Razors Edge“). Na ní si zabubnoval nový bicman Chris Slade (ex-MMEB, ex-Uriah Heep). Po tomto albu měla skupina zase na růžích ustláno – nadále byla považována za základní těleso stylu, nadále se na její koncerty chodilo po desetitisících. A ona se publiku dokázala královsky odvděčit, neboť její vystoupení patřila v té době k nejlepším. Proto je další skvělou deskou až živák z roku 1991, nazvaný lapidárně „Live“ (vyšel v r. 1992). V roce 1993 měli AC/DC hit v songu „Big Gun“, ze soundtracku k filmu „Last Action Hero“, v pětadevadesátém hity ve skladbách „Hard As A Rock“ a „Cover You In Oil“ a okolo millenia v písních „Satellite Blues“ a „Stiff Upper Lip“, obou z ucházejícího alba „Stiff Upper Lip“ (1999/2000, dále např. „Can´t Stop Rock´n´Roll“, „House Of Jazz“). Co se týče obrazového záznamu, je doporučován koncertní záznam z roku 1991, který vyšel pod názvem „AC/DC: Live At Donington“ (1991/1992, režie David Mallet) a také jeho pokračovatel z koncertu v Madridu „No Bull“ (1996, režie opět David Mallet).
Na závěr snad ještě takový dovětek: je jedno jak budeme nazývat muziku, s kterou AC/DC tehdy v šestasedmdesátém dorazili do Londýna (oni sami slovo heavy metal neměli rádi, svou hudbu nazývali prostě rock´n´roll). Důležitý je fakt, že ti špinaví australští Skotové v již skleslých a otrávených fanoušcích hard rocku nastartovali pocit, že ještě není nic ztraceno. Že prostě přichází nová krev. „AC/DC se stali můstkem, který převedl obrovské množství hardrockových fanoušků do heavymetalového pekla,“ píše Ian Christe v knize Ďáblův hlas – heavy metal.
Jedněmi z těch, kteří se plácali ve starém hendrixovském psychedelickém hard rocku, byli i němečtí Scorpions, které vedli knírkatý kytarista a backvokalista Rudolf Schenker a zpěvák s téměř operním vokálem Klaus Meine, vizuální dvojče komisaře Moulina. Nejvíce viny za toto plácání ovšem nesl poněkud vyšinutý sólový kytarista Ulrich Roth, pro nějž se stal Hendrix jakýmsi duchovním guru. Vrchol tohoto LSD-období kapela zachytila na slušném albu „In Trance“ (1975, hit „In Trance“), nicméně někde uvnitř ní sílily snahy se ze starého hard rocku vyvázat. Náznaky se objevily na albu „Virgin Killer“ (1976, např. „Pictured Life“, „In Your Park“, „Virgin Killer“, „Catch Your Train“, „Backstage Queen“), kdyby už jen kvůli obalu s nahou pubescentkou. Rozhodně ale vyvolalo ohlas v Anglii. Mezitím se „škorpíci“ oblékli do černé kůže (později do pruhovaných elastických kalhot, huh) a v roce 1977 natočili další (byť o něco slabší) LP „Taken By Force“, obsahující jednoznačně metalový song „He´s A Woman – She´s A Man“ (dále např. „We´ll Burn The Sky“, „Steamrock Fever“, „The Riot Of Your Time“, „Born To Touch Your Feeling“). O rok později vydali dvojalbový živák „Tokyo Tapes“ (1978), svou dosud nejtvrdší desku.
To nejlepší ale přišlo až s vyhozením Rotha,(on tvrdí, že odešel sám, nelíbila se mu prý obchodní politika kapely). Místo něj přišel talentovaný Matthias Jabs (g, bvoc) a pod taktovkou skladatelského dua R.Schenker-Meine bylo realizováno album „Lovedrive“ (1979, songy „Loving You Sunday Morning“, „Always Somewhere“, „Another Piece Of Meat“, „Holiday“, „Can´t Get Enough“, „Is There Anybody There“). Na něm se na skok do kapely vrátil její byvší člen, jinak Rudolfův mladší brácha, kytarista Michael Schenker (ex-UFO), ale ukázal se spíše jako schopný vejpitek, a tak na desce hraje jen ve třech skladbách. LP se povedlo: „boží“ Meineho vokál, úžasná melodika, tvrdé vypalovačky, náznak reggae (sic!) a ploužáky „oplodňováky“ (které mimochodem po celou svoji kariéru Scorpions vedle Nazareth, Aerosmith a Journey uměli úplně nejlíp), to byly hlavní poznávací znaky této desky. Po odchodu Michaela na sólovou dráhu se kapela zkonsolidovala i v rámci sestavy: po celá osmdesátá léta v ní působili R. Schenker (g, bvoc), K. Meine (voc), Francis Buchholz (bg, bvoc), Herman Rarebell (ds, bvoc) a Matthias Jabs (g, bvoc).
Následovala další alba - průměrné „Animal Magnetism“ (1980, songy „Make It Real“, „The ZOO“, „Animal Magnetism“, „Lady Starlight“), lepší „Blackout“ (1982, hit „No One Like You“, dále songy „Blackout“, „Now“, „When The Smoke Is Going Down“, „China White“) a nejprodávanější „Love At First Sting“ (1984, hit „Rock You Like A Hurricane“, dále písně „Bad Boys Running Wild“, „Big City Nights“, „Coming Home“ plus hitová bulivá balada „Still I´m Loving You“), ale pak už to bylo jen opakování stejných klišé, sice úspěšné, nicméně – opakování. Z té doby jsou známa alba „Savage Amusement“ (1988, hit „Rhythm Of Love“, dále např. „Love On The Run“, „Believe In Love“, „Passion Rules The Game“) a populární „Crazy World“ z něhož pochází nejslavnější píseň Scorpions „Wind Of Change“, song, který se stal téměř hymnou sjednocení Německa (1990, dále např. hit „Send Me An Angel“ plus songy „Hit Between The Eyes“, „Lust Or Love“, „Don´t Believe Her“). Devadesátá léta znamenala pro kapelu pomalou cestu dolů – sound neměnný, písně podobné a tak pořád dokola – viz. LP „Face The Heat“ (1993, např. „Alien Nation“, „Under The Same Sun“, „No Pain No Gain“, „Woman“) či „Pure Instinct“ (1996, např. „Does Anyone Know“, „When You Came Into My Life“, „Where The River Flows“, „You And I“) nebo cover „White Dove“ (původně od sk. Omega). A pokud byste chtěli Škorpíky vidět naživo, je k mání koncertní záznam „World Wide Live“ (1985, , režie Hart Perry).
Ze Scorpions vyhozený „hendrixovský“ kytarista a zpěvák Uli Roth si založil trio Electric Sun - to pokračovalo ve stejném hudebním duchu (psychedelický a občas pěkně nabubřelý hardrock), který předtím vehementně tlačil do kmenové kapely. V podstatě se snažil o to samé jako Frank Marino se svými Mahogany Rush. Jen o něco později, a s menším úspěchem…Alba jen informačně - „Earthquake“ (1978/1979, např. „Electric Sun“, „Japanese Dream“, „Sundown“, „Burning Wheels Turning“, „Earthquake“), „Fire Wind“ (1980, např. „Just Another Rainbow“, „Cast Away Your Chains“, „Indian Dawn“) a „Beyond The Astral Skies“ (1985, např. „The Night The Master Comes“, „I´m A River“, „Why?“). Mhmm…
Stejně jako původní kytarista „škorpíků“ měl s Hendrixem cosi společného i jistý Ian „Lemmy“ Kilmister, chuligán ze Staffordu, jinak též polykač LSD a amfetaminů – kdys Jimimu dělal bedňáka. Poté si zabasoval u Hawkwind a v polovině 70. let založil kapelu, kterou nazval Motörhead (slangový výraz pro amfetaminované feťáky - jak jinak). Jestli si dokážete představit padoucha ze spaghetti westernů 70. let, tak to byl přesně Lemmy – dlouhý rovný pačes, licousy, knír model řidítka, zuby jak klávesnice od piána, v tváři vetknuté bradavice a v hrdle hlas ochlasty, vycházejícího v šest hodin ráno z baru. Položit šrajtofli na pangejt a rychle, rychle se vzdálit! Přitom to byl velmi vtipný chlapík a krom toho, že se stal učebnicovým ztělesněním hesla sex, drugs (alcohol) & rock´n´roll, ujížděl ještě na archiváliích z druhé světové války, na hracích automatech a na The Beatles. Ve vrcholném období Lemmyho (voc, bg) doplňovali vyšinutý rváč a feťák, bubeník Philthy „Animal“ Taylor a vynikající kytarista „Fast“ Eddie Clarke. Oblečení? Desperátské – kovbojské košile, vesty, nábojnicové pásy, na nohách koně. Prostě první opravdu „nebezpečná“ parta v Británii! A nejen to - měli postavení také „nejhlasitější, nejošklivější, nejtvrdší a nejurážlivější kapely na celé planetě“. Hudba? Hluk, jehož následky jsou srovnatelné s účinky pangalaktického megacloumáku. Mozek z hlavy vymlacující brutální a rychlý heavy punk´n´roll, do nějž řval Lemmy svým odporným chraplákem texty o chlastu, děvkách a drogách. A to nad ním ještě během koncertů visela obrovská maketa bombardéru.
Motörhead tvořili vlastně spojnici mezi vznikajícími scénami punku a heavy metalu; byli akceptováni na obou stranách barikády. To nejlepší vydali v letech 1978 až 1981, i když prvním hitem je song „Motorhead“ z roku 1977. Doporučují se ale zejména alba „Overkill“ (1978/1979, hity „Overkill“, „No Class“, „Metropolis“, dále např. „I´ll Be Your Sister“, „Stay Clean“), „Bomber“ (1979, hit „Bomber“, dále např. „Dead Men Tell No Tales“, „Sharpshooter“, „All The Aces“, „Stone Dead Forever“) a „Ace Of Spades“ (1980, „Ace Of Spades“, „The Hammer“, „We Are The Road Crew“, dále např. „Shoot You In The Back“, „Fire Fire“) včetně singlovky „Dirty Love“. Třešinky ze jmenovaných elpí se pak vyskytují na jedné z nejlepších koncertních desek v dějinách rocku „No Sleep… Till Hammersmith“ (1980/1981) - trojka Lemmy-Fast Eddie-Philty Animal tu řádí jako apokalypsa. I po „No sleep…“ se některá následující studiová alba „motorhedům“ povedla, jako například „Iron Fist“ (1982, hit „Iron Fist“, dále „Heart Of Stone“, „Sex And Outrage“, „America“, „Go To Hell“). Bohužel „Fast“ Eddie Clarke v roce 1982 odešel, a Taylor následně Lemmymu doporučil Briana Robertsona z Thin Lizzy. V této sestavě pak bylo natočeno ucházející LP „Another Perfect Day“ (1983, např. „One Track Mind“, „Dancing On Your Grave“, „Back At The Funny Farm“, „Rock It“, „I Got Mine“). Ovšem následně opustili kmen i Robertson s Taylorem (který se později na čas vrátil). Za pomyslný předěl dvou ér kapely by mohlo být považováno výběrové dvojalbum „No Remorse“ (1984, se čtyřmi novinkami, mj. „Killed By Death“, „Snaggletoth“).
Nakonec se ukázalo, že pro dalších deset let se Lemmyho nejvěrnějšími spoluhráči stali noví kytaristé Michael „Würzel“ Burston a Phil Campbell. Na druhé straně je fakt, že co se týče zbytku osmdesátek a tehdejších studiových elpíček, to byl až na pár songů („Deaf Forever“, „Orgasmatron“, „Dogs“, „Eat The Rich“) jen průměr.Zlepšilo se to s albem „1916“, kde se ve dvou skladbách dokonce objevily klávesy (1990/1991, např. písně „I´m So Bad /Baby I Don´t Care/“, „No Voices In The Sky“, „1916“, „Shut You Down“, „Love Me Forever“, „The One To Sing The Blues“). V roce 1993 zazářili desperáti masakrózní deskou „Bastards“ (např. „On Your Feet Or On Your Knees“, „Death Or Glory“, „Liar“, „Lost In The Ozone“, „Devils“, včetně „Born To Raise Hell“ s hosty Ice-T-em a Whitfieldem Cranem z UKJ) – na té už bubnuje nový bicman Mikkey Dee (ex-King Diamond), jenž to s Motörhead táhl i po milleniu. A povedla se i následná alba „Sacrifice“ (1994/1995, např. „Sacrifice“, „Sex And Death“, „In Another Time“, „All Gone To Hell“) a „Overnight Sensation“ (1996, např. „Civil War“, „Eat The Gun“, „Love Can´t Buy You Money“, „I Don´t Believe A Word“), přičemž na tom posledním jmenovaném se z kvarteta po dlouhých letech opět stalo trio: Lemmy – Campbell – Dee. Nejznámějším songem „motorhedů“ se v 90. letech stala filmová valivka „Hellraiser“. Nejlepší je ovšem vidět Lemmyho a spol. naživo – jestli si chcete vypláchnout hlavu, berte to jako vřelé doporučení.
Lemmy se objevil (spíše mihl) i v pár filmech: „Eat The Rich“ (1987), „Hardware“ (1990) a „Frezno Smooth“ (1999). A poznámka na okraj – možná to nevíte, ale Lemmy je pokládán za jednoho z nejlepších znalců nacismu za druhé světové války a často je citován uznávanými profesory prestižních univerzit.
Od Motörhead odešedší kytarista „Fast“ Eddie Clarke hned po odchodu od Lemmyho založil v Anglii hard & heavy partu Fastway na cestě někde mezi metalem a zeppoši. V tomto jeho bohulibém konání ho podpořili ještě Dave King (voc, g) a Jerry Shirley (ds, ex-Humble Pie), basáci se střídali. Nicméně výsledky byly takové…někdy lepší, někdy horší. Což lze vyslechnout na albech „Fastway“ (1983, hitík „Say What You Will“, dále např. „Heft!“, „We Become One“, „Another Day“, „Easy Livin´“), „All Fired Up“ (1984, hitík „All Fired Up“, dále např. „The Stranger“, „Steal The Show“, „Telephone“, „Tell Me“) a už bez Shirleyho na měkčím LP „Waiting For The Roar“ s osmdesátkovým zvukem (synťáky, el. bicí atd.), které už bylo hozené čistě do AOR (1985, např. „The World Waits For You“, „Waiting For The Roar“, „Kill Me With Your Heart“, „Tired Of Your Love“). Nojo, no…
V polovině 70. let působila v anglickém Birminghamu hardrocková kapela Judas Priest, ve svém soundu vycházející ze slavných rodáků Black Sabbath. Jejími základními stavebními kameny byli K. K. Downing (g, bvoc), Ian Hill (bg), Rob Halford (voc) a Glenn Tipton (g, ks, voc), přičemž bubeníci se často střídali (nejdéle Dave Holland, ex-Trapeze, a po něm od konce 80. let Scott Travis). V šestasedmdesátém na hudebním poli zabodovala majstrštykem zvaným „Sad Wings Of Destiny“ (1975/1976, např. „Victim Of Chages“, „The Ripper“, „Dream Deciever“, „Tyrant“, „Island Of Domination“), který ovšem nebyl příliš komerčně úspěšný. Vědoma si však, že se děje něco nového, kapela začmuchala, změnila design (členové sundali košile a džíny a navlékli se do ocvočkované kůže á la S&M) a svoji muziku začala přitvrzovat a hlavně zrychlovat. Další dvě alba po „sad wings…“ - „Sin After Sin“ (1977, např. „Sinner“, „Dissident Aggressor“, „Last Rose Of Summer“, „Here Come The Tears“ plus „Diamonds And Rust“ – cover od Joan Baez) a „Stained Class“ (1977/1978, songy jako „Exciter“, „Stained Class“, „Beyond The Realms Of Death“ plus cover „Better By You, Better Than Me“, pův. od Spooky Tooth) - obsahovala sice slušnou muziku, ale do průměrnosti je shodila špatná produkce.
Situace se začala zlepšovat s LP „Killing Machine“ (1978, songy „Take On The World“, „Evening Star“, „Delivering The Goods“, „Hell Bent For Leather“ plus cover „The Green Manalishi“ pův. od Fleetwood Mac) a vybuchla s live albem „Unleashed In The East“ (1979). Mezi první ligu se kapela definitivně zařadila deskami „British Steel“ (1980, hity „Living After Midnight“, „Breaking The Law“, „Grinder“, „United“, dále např. „Red, White & Blue“, „Metal Gods“), „Point Of Entry“ (1980/1981, hit „Heading Out To The Highway“, dále např. „Don´t Go“, „Hot Rockin´“, „Desert Plains“, „Solar Angels“) a hlavně „Screaming For Vengeance“ (1982, hit „You´ve Got Another Thing Comin´“, dále např. songy „Hellion“/„Electric Eye“, „Riding On The Wind“, „Bloodstone“, „Devil´s Child“, „Pain And Pleasure“). Skupina vynikala zejména monstrózními live-shows (harley-davidson na pódiu, pyrotechnika, vystupování s bičem na krávy, Halfordova občasná stylizace do Battyho, androidního zabijáka z filmu Blade Runner), jedním z nejlepších kytarových tandemů v metalu (Downing-Tipton) a samozřejmě fantastickým hlasovým rozsahem zpěváka Roba Halforda, který je dodnes vzýván co absolutní metalová vokální legenda.
Hodně ceněnými alby jsou ještě dravá deska „Defenders Of Faith“ (1983/1984, např. „Freewheel Burning“, „The Sentinel“, „Love Bites“, „Some Heads Are Gonna Roll“, „Night Comes Down“) a tvrďárna „Painkiller“ (1990, hit „Painkiller“, dále např. „A Touch Of Evil“, „Metal Meltdown“, „Hell Patrol“, „All Guns Blazing“), jedním z nejprodávanějších judasovských LP z eighties ovšem bylo „komerční“ synthezátorové „Turbo“ (1985/1986, hit „Turbo Lover“ , dále např. „Locked In“, „Wild Nights, Hot & Crazy Days“, „Private Property“, „Out In The Cold“). Z dalších judas-songů je možno uvést „Ram It Down“ nebo „Blood Red Skies“. A aby si posluchač udělal obrázek, jak tehdy koncerty skupiny vypadaly po vizuální stránce, jsou k dispozici dajaké koncertní filmy, například „Live Vengeance ´82“, pak „Judas Priest“ se záznamem jejího setu na festivalu v Dortmundu v roce 1983, nebo záznamy z Fuel For Life Tour (1986).
V roce 1991 došlo ve skupině k zásadní změně: zpěvák Rob Halford (a s ním i bicman Scott Travis) „judasy“ na jednu dekádu opustil a věnoval se vlastnímu hard/heavy projektu Fight, s nímž natočil zdařilá alba „The War Of Words“ (1993, např. „Little Crazy“, „Life In Black“, „Immortal Sin“, „Laid To Rest“, „Into The Pit“, „Nailed To the Gun“) a „A Small Deadly Space“ (1995, např. „Mouthpiece“, „Small Deadly Space“, „I Am Alive“, „Blowout In the Radio Room“). Poté se spojil s Mansonovým kytaristou Johnem Lowerym aka Johnem 5 v projektu Two (viz text o industrial hardcore a industrial metalu), a na konci devadesátých let založil vlastní skupinu Halford - s tou natočil velmi výživné album „Resurrection“, obsahující materiál z let 1998-2000 (např. Robúv duet s Bruce Dickinsonem „The One You Love To Hate“, dále třeba „Resurrection“, „Slow Down“, „Made In Hell“, „Silent Screams“, „Saviour“). Svou sólovku si natočil i „judasí“ kytarista, klávesista a zpěvák Glenn Tipton – dělal na ní cca v letech 1995-1996 a nakonec dostala název „Baptizm Of Fire“ (1995-1997, např. „The Healer“, „Hard Core“, „Enter The Storm“, „Extinct“, „Cruise Control“, „Baptizm Of Fire“). Opravdu dobrá tvrdá práce. Ale vraťme se k Judas Priest – ti zhruba 4 roky po Halfordově odchodu de facto neexistovali, i když de iure ano. Někdy v roce 1996 se konečně hudební sekce dala znovu do kupy, přičemž Halforda celý ten čas zastupoval zpěvák Tim „Ripper“ Owens (vůbec ne špatný). Je ovšem nutno dodat, že to pro kapelu bylo víceméně nemastné neslané období (lze uvést např songy „Burn In Hell“, „Bullet Train“, „Machine Man“, „Hell Is Home“). Poté se Rob zase do své kmenové skupiny vrátil. Judas Priest jsou dodnes bráni jako jeden z velkých metalových vzorů.
V punkovém roce 1976 založil doživotní fanoušek West Ham United, nadějný fotbalista, ale ještě lepší baskytarista Steve Harris kapelu Iron Maiden jako vyloženě syrový hospodský hard rock. Jeho parťáky se stali zejména kytarista Dave Murray a zpěvák Paul Di´Anno. Dva roky se s bandem motali v undergroundu, ale stačilo několik pyramidek do kožené mozaiky - na vlastní náklady natočené EP, účast na festivalu Heavy Metal Crusade (jinak také prvním koncertem kapel NWOBHM) v roce 1979, a live show v TV pořadu Top Of The Pops“ – a ty pak „irony“ postrčily směrem k nahrávací smlouvě. V té době s kapelou také začal bubnovat Clive Burr. V roce 1980 se tak zrodil nejenom populární maskot skupiny, múmiják Eddie, ale i kvalitní debut „Iron Maiden“ (1979/1980, obsahuje např. songy „Prowler“, „Running Free“, „Remember Tomorrow“, „Phantom Of The Opera“, „Charlotte The Harlot“, plus ploužák „Strange World“); o rok později přišla slušná dvojka „Killers“ (1980/1981, „Wrathchild“, „Killers“, „Drifter“, „Murders In The Rue Morgue“, „Prodigal Son“).
Toto období je také poznamenáno změnami – Di´Anno svými pařbami, fetem a problémovým chováním na koncertech začal perfekcionistu Harrise, jehož drogy (kromě piva) nikdy nezajímaly, pekelně dožírat. Nejprve ale přišel další kytarista Adrian Smith. Následně Di´Anna vystřídal nový frontman Bruce Dickinson (ex-Samson), jehož vokál je dodnes brán jako jakýsi prototyp a model metalového zpěvu. Společně natočili nejlepší iroňáckou a jednu z nejdůležitějších metalových desek vůbec „The Number Of The Beast“ s dnes už nesmrtelnými hity „Run To The Hills“, „The Number Of The Beast“, „22 Acacia Avenue“ či „Children Of The Damned“ (1982, dále např. „Gangland“, „The Prisoner“, „Hallowed By The Name“), včetně singlovky „Total Eclipse“. Po albu Burra, který to začal nezvládat (stejné problémy jako Di´Anno), vystřídal za bicími Nicko Mc Brain. A právě pětka Harris-Murray-Dickinson-Smith-McBrain bývá označována jako nejlepší sestava Ironů vůbec. Však se také činila od začátku - hned další výstřel „Piece Of Mind“ na „číslo šelmy“ výborně navázal (1983, hity „The Trooper“, „Flight Of Icarus“, dále např. „Where Eagles Dare“, „To Tame A Land“, „Revelations“), velmi ceněno je i LP „Powerslave“ (1984, hity „2 Minutes To Midnight“, „Aces High“, dále např. „Rime Of The Ancient Mariner“, „Powerslave“, „The Duellists“).
Desky dalšího období jsou dobré, ale poznamenané únavou z nekonečných turné a z nich vyplývajícího časového presu, a tak kromě naprostých pecek obsahují i tzv. „vycpávky“. Jde například o album „Somewhere In Time“ (1986, např. „Caught Somewhere In Time“, „Wasted Years“, „Sea Of Madness“, „Alexander The Great“).. V roce 1988 natočili ironi konečně vyváženější LP – šlo o album „Seventh Son Of A Seventh Son“, obsahující hit „Can I Play With Madness“, a další výborné songy jako např.„The Clairvoyant“, „Seventh Son Of A Seventh Son“, „The Evil That Men Do“ a „Moonchild“. Další desku, na níž Smitha u kytary vyměnil Janick Gers, kritika strhala. Přitom ale „No Prayer For The Dying“ (1990, hity „Holy Smoke“, „Bring Your Daughter…To The Slaughter“, dále např. „No Prayer For The Dying“, „Tailgrunner“, „Mother Russia“) není zas tak špatná, jenom prostě metalový model songů á la Maiden začal poněkud vyčpívat. V době grunge, thrashe a crossoveru působil velmi staromódně. A tak z první poloviny deváté dekády stojí za zapamatování snad jen populární singly „Be Quick Or Be Dead“ a „Fear Of The Dark“, oba z lehce nadprůměrné desky „Fear Of The Dark“ (1991/1992, dále např. „From Here To Eternity“, „Childhood´ End“, „Afraid To Shoot Strangers“), po níž odešel Dickinson, jehož nahradil Blaze Bayley z kapely Wolfsbane. Alba s novým pěvem nemá cenu připomínat, neb jsou obě chabá, snad tedy jen pár songů – „Lord Of The Flies“, „Man On The Edge“, „The Angel And The Gambler“, „Futureal“. V devětadevadesátém se vrátil Dickinson a začala se točit deska „Brave New World“, který vyšla v roce millenia (hit The Wicker Man“, dále např „Brave New World“, „Blood Brothers“, „Out Of the Silent Planet“, „Ghost Of The Navigator“, plus orientální „The Nomad“) a byla o mnoho lepší než předchozí počiny s Bayleyim. Ale zase – to nejlepší se vždycky odehrává na koncertech, proto je třeba si rozhodně vyslechnout živák „Live After Death“ (1985). A nejen vyslechnout – lze ho i vidět ve stejnojmenném filmu Jamese Yukiche. Stejně tak je možno slyšet i zkouknout živé double-album „Live At Donington“ (1992, vyšlo 1993), koncertní videofilm režíroval Samuel Bayer.
Jak je již hore naznačeno, v roce 1993 se trhnul zpěvák Bruce Dickinson – – nějak ho to s „mejdnama“ přestalo bavit, navíc bylo cítit napětí mezi ním a Harrisem. Bruce svoje první sólové album natočil ale ještě v době existence kapely: mělo název „Tattooed Millionaire“, skladatelsky mu s ním pomohl Janick Gers, a bylo čistě hardrockové, jak vystřižené ze sedmdesátek (1989/1990, např. „Tatooed Millionaire“, „Born In ´58“, „Hell on Wheels“ plus cover „All The Young Dudes“, pův. od Davida Bowieho). Pak sepsal něco knih, a natočil několik, dnes již zapadlých alb, z nichž si dodnes rockoví fandové pamatují snad jen srdcervoucí ploužák „Tears Of The Dragon“. No, ale abychom mistra šermíře jen tak neodbyli, uveďme nejprve to od „dračích slz“, které se jmenovalo „Balls To Picasso“ a vcelku sa mi páčí (1994, dále např. „Laughing In The Hiding Bush“, „Shoot All The Clowns“, „Change Of Heart“, „Cyclops“, „Hell No“). A pak ta, o kterých si zkušení dickinsonologové myslí, že jsou nejlepší: „Accident Of Birth“ (1997, např. „Accident Of Birth“, „Starchildren“, „Taking The Queen“, „Man Of Sorrows“, „Welcome To The Pit“) a „Chemical Wedding“ (1998, např. „Chemical Wedding“, „Book Of Thel“, „Jerusalem“, „Killing Floor“, „King In Crimson“) s kterými mu pomohl kytarista a producent Roy Z. Nu, a jak je znovu uvedeno výše, na konci deváté dekády se populární frontman do „ironů“ zase vrátil.
První zpěvák „železné panny“ Paul Di´Anno se po odchodu z kapely poněkud plácal – jeho osmdesátkové projekty byly vesměs průměrného charakteru, navíc se na něm podepisoval jeho oblíbený životní styl (sex, chlast, drogy & rokenrol). Chvilku hrál sám za sebe, pak založil nevzrušivou kapelu Battlezone (hair-metal či co), až na začátku devadesátých let přiletěl do L.A. a tam dal do kupy partu Killers. Nejprve se jednalo o klasický našlapaný heavy metal a je třeba říci, že občas to znělo slušně. Poté se „zabijáci“ stali poněkud „panterovskými“, a kritika je za to pěkně zválcovala. Připomněl bych alba „Murder One“ (1992, např. „Impaler“, „Takin´ No Prisoners“, „Awakening“, plus cover Children Of The Revolution“, pův. od T.Rex) a „Menace To Society“ (1994, např. „Die By The Gun“, „Menace To Society“, „Chemical Imbalance“). O kus výše je v textu zmíněna také heavymetalová kapela Wolfsbane, z níž přišel do „ironů“, jejich třetí zpěvák Blaze Bayley, a kytaru v ní obráběl Jason Edwards. Abychom si ji připomněli alespoň něčím, uvedl bych album s velmi metalovým názvem „Live Fast, Die Fast“ (1989, např. „Money To Burn“, „Killing Machine“, „All Or Nothing“, „I Like It Hot“, „Man Hunt“), další songy jako „Kathy Wilson“, „Ezy“, „After Midnight“, a pak eponymní desku „Wolsfbane“, od „vlčího prokletí“ poslední z devadesátek (1994, např. „Wings“, „Lifestyle Of The Broke And Obscure“, „Money Talks“, „Seen How It´s Done“, „Black Machine“).
Iron Maiden, Judas Priest a Motörhead jsou dodnes vlajkovými loděmi původní britské flotily tvrdého rychlého rocku, která se nazývala New Wave Of British Heavy Metal. Do ní řadíme ještě některé další skupiny.
Třeba Saxon z Jižního Yorkshire, mající ve znaku abnormálně přerostlého orla. Jestli můžeme o někom říci, že je typickým představitelem heavy metalu, je to právě tato parta. Kapela v době své největší slávy (1. polovina 80.let) hrála v obsazení Peter „Biff“ Byford (voc, a když bylo potřeba, tak též g, bg), Paul „Blute“ Quinn (g), Graham Oliver (g), Steve Dawson (bg) a Pete Gill (ds). Zahájila singlem Back To The Wall“ (1979), přičemž za nejlepší alba jsou označována „Wheels Of Steel“ (1980, hity „Wheels Of Steel“, „747 /Strangers In The Night/“, dále např. „Motorcycle Man“, „See The Light Shining“, „Suzie Hold On“), stylové „Strong Arm Of The Law“ (1980, např. Heavy Metal Tunder“, „Dallas 1PM“, „20.000 Feet“, „Strong Arm Of The Law“), „Denim And Leather“ (1981, hity „Princess Of The Night“, „Never Surrender“, „Denim And Leather“, „And The Bands Played On“) a živák „The Eagle Has Landed“ (1982). V té době už v kapele chyběl Gill, jenž odešel k Motörhead – nahradil ho bubeník Nigel Glockner.
Řadovka „Power & The Glory“ pak jako první z alb Saxonu bodovala v hitparádách v USA (1983, hity „Power & The Glory“, „Nightmare“ dále např. „Redline“, „Warrior“, „The Eagle Has Landed“) a elpí „Innocence Is No Excuse“ – poslední s basákem Dawsonem - bylo zase ceněno kritikou (1985, hity „Back On The Streets“, „Rock´n´Roll Gypsy“, dále např. „Call Of The Wild“, „Broken Heroes“, „Rockin´ Again“). Mhmm… od téhle desky to pomalu šlo do takové té popovější polohy metalu. V roce 1986 měli Saxon hit „Waiting For The Night“ a v osmaosmdesátém v coveru „Ride Like The Wind“, původně od huh!áka Christophera Crosse. Saxoní alba z devadesátek se pohybovala víceméně v průměru, vypíchnout snad lze „Dogs Of War“ (1994/1995, např. „Dogs Of War“, „Burning Wheels“, „Don´t Worry“, „Walking Through Tokyo“, „Big Twin Rolling /Coming Home/“).
Kapela Samson kytaristy Paula Samsona se proslavila zejména tím, že v ní před svým přestupem k Ironům bubnoval Clive Burr a zpíval Bruce Dickinson (pod montypythonskou přezdívkou Bruce Bruce). Heavybornící doporučují řadovky „Head On“ (1980, např. „Take It Like A Man“, „Walking Out On You“, „Vice Versa“), „Shock Tactics“ (1981, např. „Riding With The Angels“ – pův. od Russe Ballarda, dále „Bright Lights“, „Blood Lust“) a „Before The Storm“ (1982, např. „Red Skies“, „Losing My Grip“, „Test Of Time““), a o deset let později vydaný koncert „Live At Reading ´81“. V pětaosmdesátém měli Samson hit „Biceps Of Steel“. Nejsmůlovatější kapelou NWOBHM se stali pravděpodobně středoangličtí Diamond Head zpěváka Seana Harrise a kytaristy Briana Tatlera. Znáte je vůbec někdo? Ne? Tak to vidíte, a ve své době patřili v metalovém ranku k nejlepším. Prostě nikdy nenaplnili očekávání, které se do nich vkládalo. Navíc je srazila k zemi mizerná smlouva s velkým gramolabelem. A přitom silně ovlivnili třeba Metalliku (Lars Ulrich dal kapelu dohromady právě kvůli svým vzorům, což byli samozřejmě DH). Od Diamond Head zkuste alba „Lightning To The Nations“ (1979/1980, např. „Lightning To The Nations“, „It´s Electric“, „Sweet Innocent“), „Borrowed Time“ (1981/1982, např. „In The Heat Of The Night“, „Borrowed Time“, „Am I Evil“, „Call Me“) a „Canterbury“ (1983, např. „Makin´ Music“, „To The Devil His Due“, „Knight Of The Swords“, „Ishmael“, „Canterbury“). Tedy pokud je seženete.
Asi nejkomerčnější muzikou ze všech kapel NWOBHM se prezentoval sheffieldský Def Leppard v čele se zpěvákem Joe Elliotem a basistou a backvokalistou Rickem Savagem. Dalšími členy byli Steve Clark (g), Rick Allen (ds) a Pete Willis (g, voc), kterého v roce 1982 vystřídal Phil Colen. Po úvodním nadšení začala být pro svou komerčnost kapela postupně na domácí půdě velmi neoblíbená, naopak v Americe se z ní mohli zbláznit – model hezkých, sympatických hochů s nafoukanými vlasy a pivišti v rukách se stal za velkou louží velkou inspirací pro tamější pop-metalové (Bon Jovi) a glam-metalové (Poison) kapely. Zejména zásluhou cajdáku „Bringin´ On The Heartbreak“ (1981), který MTV točila pořád dokola. Díky MTV se v USA stala alba „High´n´Dry“ (1981, kromě uvedené písně ještě např. „Let It Go“, „Another Hit And Run“, „Switch 625“, „High´n´Dry“, „On Through The Night“) a „Pyromania“ (1982/1983, hity „Photograph“, „Rock Of Ages“, „Too Late For Love“, „Foolin´“, dále např. „Rock! Rock! Till You Drop“, „Stagefright“) komerčními bombami, mega-úspěch zaznamenala deska „Hysteria“ (1985/1986/1987, hity „Rocket“, „Pour Some Sugar On Me“, „Animal“, „Love Bites“, „Hysteria“). Sympatické úspěšné hochy ovšem pronásledovaly tragédie – v roce 1985 přišel bubeník Rick Allen při autonehodě o ruku, v roce 1991 se předávkoval drogami kytarista Steve Clark. Tak to chodí.
Skupinu to ale nezastavilo, Allen zůstal v teamu a bubnoval na speciálně pro něj upravenou bicí soupravu a na Clarkovo uprázdněné místo v roce 1992 nastoupil ex-člen Whitesnake, kytarista Vivian Campbell. Hiitovky „Make Love Like A Man“ a „Let´s Get Rocked“ z desky „Adrenalize“ (1990/1991/1992, dále např. „Tonight“, „Tear It Down“, „White Lightning“), byly zatím ještě bez jeho účasti, ale hned poté se přirozeně začlenil do kapely. Pak si „hluchej leoppard“ v rámci svých možností zaexperimentoval s grungem na platni „Slang“ (1995/1996, např. „Turn To Dust“, „Slang“, „Work It Out“, „Deliver Me“, „Pearl Of Euphoria“, „Truth“), což je sice fajn, ale nikdo to od něj pochopitelně nechtěl. A tak na konci dekády vzniklo třetí album s koncovkou –ia-, již klasičtější „Euphoria“ (1998/1999, např. „Demolition Man“, „Promises“, „Paper Sun“, „Day After Day“, „Disintegrate“), ale po pravdě řečeno, ani to moc euforie dvakrát nevyvolalo…
Na rozdíl od „hluchého leoparda“ byly londýnské drzé holky zvané Girlschool v Anglii uznávané a navíc je měli rádi stejným dílem punkačí i metalíci. Tři akordy a řev. Však také společně s Motörhead natočily EP „St. Valentine´s Day Massacre“ (1981, mj. cover „Please Don´t Touch”, pův. od Johnny Kidda & The Pirates). Skupinu tvořily v klasickém line-upu Kelly Johnson (voc, lg), Kim McAulife (voc, g), Denise Dufort (ds) a Enid Williams (voc, bg), kterou v roce 1982 vystřídala Gil Weston (voc, bg). Zkuste od těchto chuligánek alba „Demolition“ (1980, např. „Take It All Away“, „Nothing To Lose““, „Breakdown“, „Emergency“ plus cover „Race With The Devil“ pův. od The Gun), Hit & Run“ (1981, např. „Hit & Run“, „C´Mon Let´s Go“, „Back To Start“, „Yeah Right“, „Future Flash“), „Screaming Blue Murder“ (1982, např. „Don´t Call It Love“, „Screaming Blue Murder“, „Take It From Me“, včetně skladby „Hellrazor“, zjevně inspirované výše zmíněnými Motörhead) či SP „Breaking All The Rules“ (1983). Bratr bubenice z Girlschool, taktéž bubeník, hrál zase v okultním metalu Angel Witch – jako prezentaci bych zvolil singly „Loser“, „Sweet Danger“ a LP „Angel Witch“ (1981, např. „Angel Witch“, „Atlantis“, „Sorcerer“).
Klasický melodický hard rock byl cítit ze soundu Praying Mantis, jejíž nejznámější deskou je debut „Time Tells No Lies“ (1981, hit „Cheated“, dále např. „Rich City Kids“, „30 Pieces Of Silver“, „Beads Of Ebony“, „Children Of The Earth“). Tygers Of Pan Tang z Newcastle patřili stejně jako „leppardi“ k těm komerčněji zaměřeným kapelám NWOBHM, na rozdíl od nich byli absolutně neúspěšní. Uvedl bych debut „Wild Cat“ (1980, např. „Slave To Freedom“, „Euthanasia“, „Rock And Roll Man“), dvojku „Spellbound“ (1981, např. „Hellbound“, „Gangland“, „Blackjack“, „Silver And Gold“) a „umělecké“ LP „The Cage“ (1983, např. „Rendezvous“, „Paris By Air“, „The Actor“, „Tides“). Nadějně to vyzeralo s bandem Trespass ze Suffolku, ale po singlu „One Of These Days“ zmizel ze světa. Nu, a pak je tu kapela Mythra, kterou dnes kromě skalních prakticky nikdo nezná. Jejím vkladem do historiie NWOBHM je však velmi žádaná písnička s vyloženě metalovým názvem - „Killer“.
V Americe jakoby se nic nedělo. AOR-kapely se svým vyleštěným hard rockem vesele bodovaly, s vývarem z velkých turné po USA byli spokojeni i staří pardálové z britských ostrovů a o newyorském undergroundu Patti Smith Group nebo Ramones téměř nikdo nevěděl. Velkou nepříjemnost sice představovalo nudné a stupidní disco, ale když ta Amerika je tak veliká! Odbytiště tam najde prakticky každý. Nicméně - mladý tvrdý rock se úplně vytratil. Staří kocouři Aerosmith s Alice Cooperem fetovali a nasávali, Kiss se zdáli být stále popovější. Aniž by se cokoli tušilo o právě se rodící nové vlně britského heavy metalu, přesto se začaly pozvolna objevovat velice drsné a ostré kapely a to zejména v Kalifornii. Na jedné straně antisystémový, nekompromisní hardcore-punk, na straně druhé vymakaný tvrdý a rychlý sound, který by bylo možné již nazvat heavy metalem.
Onu druhou variantu zpodobňovali mladíci z Los Angeles-Pasadena zvaní Van Halen, pojmenovaní dle dvou amsterodamských bratrů zakladatelů. Hardrocková kapela v sestavě Eddie Van Halen (g, ks, voc), Alex Van Halen (ds), David Lee Roth (voc), Michael Anthony (bg, voc) vyrazila mezi rockuchtivý lid někdy v roce 1976 a svým hlasitým, jako břitva tvrdým bigbítem, doplněným výbornými vokály, šokovala každého, kdo ji slyšel. Její studiové nahrávky se zase vyznačovaly jakousi nástrojovou „odděleností“ – někde dole šlapala rytmika a vysoko nad ní si hrály kytara s vokálem, takže byl slyšet každý tón, každý vzdech. V centru pozornosti stál samozřejmě excentrický blonďatý krasavec David se svým černošsky zabarveným, do blues hozeným hlasem, lví hřívou a divokou pódiovou gymnastikou (výskoky, roznožky). Asi hodně studoval Igáče. To Eddie sice také skákal, berryovsky duck-walkoval, točil piruetky, ale předváděl i jinačí kouzla - tak originální a technicky zručný kytarista se v rocku už hodně dlouho neobjevil. Sóla a riffy vytvářel z neobvyklých tónových řad a stupnic (např. „Eruption“) a přičítá se mu taktéž znovuobjevení a hlavně proslavení tzv. „hammeringu“ (nebo také „tappingu“), ovládaní strun ťukáním prstů obou rukou na krk kytary s využitím vibrata. Jeden, dnes již význačný český kytarista uvádí, že když se techniku v teenagerských letech učil, říkali tomu v kapele „64 pichlíků a zadusit to pákou“.
Van Halen se svým instrumentálně vymakaným rámusem znamenali určitý svěží závan větru ve zpohodlněném americkém rocku a vlastně sehráli v USA stejnou roli jako AC/DC ve Velké Británii – dokázali přitáhnout k tvrdému bigbítu starší, ale hlavně nové fanoušky. Už první album „Van Halen“ (1977/1978) s úžasným coverem „You Really Got Me“, původně od Kinks, včetně zmíněného Eddieho sóla „Eruption“, a vlastními vypalovačkami („Runnin´ With The Devil“, „Ain´t Talkin´ ´Bout Love“, „Jamie´s Cryin´“, „I´m The One“, „Little Dreamer“) vyvolalo vzruch jako výbuch nové sopky. A místo sopečného popelu se naň začaly sypat tuny platiny. I další desky pokračovaly v nastoupeném vysokém kursu: „Van Halen ll“ (1978/1979, hit „Dance The Night Away“, dále např. „Light Up The Sky“, „Somebody Get Me A Doctor“, „Beautiful Girls“, „D.O.A.“), „Women And Children First“ (1979/1980 hit „And The Cradle Will Rock“, dále např. „Romeo Delight“, „Loss Of Control“, „In A Simple Rhyme“, „Everybody Wants Some!!“) a „Fair Warning“ (1981, hity „So This Is Love?“, „Mean Street“, dále např. songy „Dirty Movies“, „Hear About It Later“, „Sinner´s Swing!“).
V jedenaosmdesátém se poprvé objevilo určité pnutí mezi Eddiem a Davidem – první chtěl dělat vážnější a složitější kompozice s využitím kláves, ten druhý chtěl zůstat u klasických rockových písniček. Ve sporu Lee Roth ustoupil, byla to nakonec kapela bratrů Van Halenů, takže ti v ní mají mít hlavní slovo. Nicméně album „Diver Down“ covery „/Oh/ Pretty Woman“, pův. od Roye Orbisona a „Dancing In The Streets“ , původně od Martha & The Vandellas(1982, dále např. písně „Secrets“, „Intruder“, „Little Giutars“ plus cover „Where Have All The Good Times Gone“, pův. od Kinks), bylo stále „normálně“ písničkové. Kapela pak ve třiaosmdesátém excelovala coby hlavní hvězda na rockovém megafestivalu US v Kalifornii (existuje videozáznam). Na další superúspěšné a výborné desce „1984“ (1983/1984, hity „Jump“, „Panama“, dále např. „Girl Gone Bad“, „Hot For Teacher“,„I´ll Wait“) se ovšem začalo klávesovat více než bylo zdrávo (nojo, ty osmdesátky…), což vedlo k dalším sporům mezi oběma hlavními kohouty a ty nakonec vyústily v Lee Rothův odchod.
Jeho pak v kapele vystřídal zpěvák Sammy Hagar a celé to, i přes některé tvrdší věci (např. „Get Up“), dostalo poněkud AOR-ovější charakter – viz LP „5150“ (1985/1986, hity „Why Can´t This Be Love“, „Dreams“, „Love Walks In“, dále např. skladby „Good Enough“, „Summer Nights“). Poslední deskou skupiny v eighties bylo podobné album „OU812“ (1987/1988, hity „When It´s Love“, „Finish What Ya Started“, dále např. „Cabo Wabo“, „Black And Blue“). Je zvláštní, že i v době nástupu brutálního thrashe, grunge a crossoveru zájem o Van Haleny neopadal a i v 90. letech měly jejich desky vysoké prodeje: jako třeba „For Unlawful Carnal Knowledge“ (1990/1991, hit „Top Of The World“, dále např. „Poundcake“, „Right Now“, „Judgement Day“) či „Balance“ (1994/1995, hit „Can´t Stop Lovin´ You“, dále např. „Don´t Tell Me /What Love Can Do/“, „Not Enough“, „Amsterdam“, „The Seventh Seal“), obě několikaplatinové. V roce 1998 měli ještě Van Halen hitík v songu „Without You“, v němž ale místo Hagara již pěje Gary Cherone z rozpadlých Extreme. Pokud byste chtěli zhlédnout nějaký koncertní záznam VH, tak kromě zmíněného videa z US Festivalu, existuje natočený živák kapely z New Havenu „Live Without A Net“ (1986, režie Daniel Kleinman).
Vyjmenovali jsme si takové ty základy heavy metalu plus první britskou vlnu přelomu 70. a 80. let a nyní se vrhněmež na stylové odnože a jejich kapely.