Dekády: 60. léta
Žánry: Hard rock & Heavy metal, Jazz, Progressive rock, Rhythm & Blues
Autor: Petr Hrabalik
Pravděpodobně nejdůležitějším rockovým kytaristou všech dob byl Jimi Hendrix. Indiánsko-černošský míšenec a rodák ze Seattlu se už ve velmi mladém věku zajímal o průkopníky blues Roberta Johnsona a Muddy Waterse. Po návratu z vojenské služby (1962) hrával se spoustou muzikantů a kapel, např. s Wilsonem Pickettem, Samem Cookem, Isley Brothers, s Little Richardem či s Curtis Knight & The Squires. V roce 1964 se octl poprvé v nahrávacím studiu, když s IB natočil song „Testify“, o rok později ještě skladbu „Move Over And Let Me Dance“, a s Curtisem Knightem písně „How Would You Feel“ (zjevně inspirovanou Dylanovým „likerollingstonem“) a „Welcome Home“. Hendrix se nakonec v šestašedesátém usadil v New Yorku, kde založil svůj vlastní band. V NYC také Jimiho objevil basista Animals Chas Chandler a dovezl ho do Londýna, kde ho seznámil s dvěma bílými muzikanty, baskytaristou Noelem Reddingem a bubeníkem Mitch Mitchellem. Společně v roce 1966 založili výbušné trio Jimi Hendrix Experience, které vydrželo fungovat přibližně dva a půl roku.
„Hendrix nabízí publiku neuvěřitelně silné psychedelické blues, nejtvrdší rock v té době slyšitelný, výborný, vřelý vokální projev, dylanovsko-acidické texty, hippiesovské oblečení a dráždící prvek černého sexu,“ píše v jeho profilu hudební publicista Josef „Zub“ Vlček ve slovníku Rock 2000. Všechno pravda. Jimiho hlučné palby jsou prvním výkřikem skutečného hard rocku, jeho zpěv je jakoby ledabylý, přesto z něj zároveň mrazí a zároveň čiší pohoda. A také mraky LSD, které „mág vesmírné kytary“ konzumoval jako cucací bonbóny. Jeho kytarové hlukové nájezdy evokující start kosmických lodí, nálety bombardérů, houkačky policejních aut a kdoví co ještě, nemají dodnes obdoby. A to přitom používal jen páku, booster, wah-wah a okouřený Marshall. Hendrixova muzika měla i silně erotický podtón - při jeho sólech na nejtenčích strunách jakoby bylo slyšet kvílení roštěnky při tom nejfantastičtějším sexu. Jimi vlastně možná jen na kytaru imitoval nářek svých obětí při divokých sexuálních orgiích. A jako k ženě se k nástroji i choval – hrál na ní zuby, párkrát ji rozflákal a zapálil. Newsweek o něm napsal, že „miloval svou kytaru s vášnivostí a nápaditostí Casanovy“. Tak si to přeberte.
Říkalo se, že s Hendrixem mohla hrát sebemizernější kapela a přesto by výsledek stál za to. V Experience se ale sešlo výborné rytmické duo – Redding pracoval velmi jednoduše a přesně, jakoby nenápadně, naopak divoký Mitchell do toho velmi tvrdě „bakerovsky“ řezal. A nad tím vším rachotil Jimi se svou vesmírnou kytarou. „Jimiho hudba ideálně souvisela s okolním děním. Účinky LSD, které otvírá v mozku stavidla halucinací, jeho kytara ještě umocňovala. Pro mnohé posluchače byl trip s jeho hudbou rájem. Drogový zážitek dostal úplně jinou dimenzi.“ (Eric Burdon, dokument „Dancing In The Street V“).
Hendrix nejenže skvěle interpretoval spoustu coverů (nejznámějšími jsou asi „Hey Joe“ od The Leaves, „All Along The Watchtower“ od Dylana, „Come On“ od Earla Kinga a „Wild Thing“ od Troggs), ale sám napsal několik brilantních kousků. Skladby „Purple Haze“, „Fire“, „Foxey Lady“, „Manic Depression“, „Voodoo Chile“, „The Wind Cries Mary“, „Love Of Confusion“, „Third Stone From The Sun“, „Stone Free“, „Angel“, „If 6 Was 9“, „Little Wing“, „Spanish Castle Magic“, „Bold As Love“, „Crosstown Traffic“, „Highway Chile“, „Burning Of The Midnight Lamp“, „Machine Gun“, „Room Full Of Mirrors“ a alba „Are You Experienced?“ (1966/1967), „Axis: Bold As Love“ (1967) a „Electric Ladyland“ (1967/1968) patří k zlatým klenotům světového rocku. Stejně výjimečné jsou i koncertní záznamy, ať už v podobě audio nebo filmové; namátkou „Jimi Hendrix“ (1973, režie Joy Boyd, John Head, Gary Weis), „Jimi Plays Monterey“ (1967, režie D. A. Pennebaker, vyšlo 1986), „Jimi Hendrix At Woodstock“ (1969, režie Chris Hegedus, Erez Laufer, vyšlo 1993), „Jimi Plays Berkeley“ (1970, režie Peter Pilafian, vyšlo 2003), „Jimi Hits Atlanta´s Stage…“ (1970, režie Jean Pellerin, Jonathan Seay, vyšlo 1992), „Jimi Hendrix At The Isle Of Wight“ (1970, režie Murray Lerner, vyšlo 1991). Jimiho masakrózní verze americké hymny „Star Spangled Banner“, zaznělá onoho pondělního rána na festivalu ve Woodstocku, je dodnes nepřekonatelnou záležitostí.
Už v roce 1968 měl Hendrix konflikty s Reddingem, takže angažoval jako basistu starého kámoše Billyho Coxe. Trio se různě přejmenovávalo – např. ve zmiňovaném Woodstocku ´69 hrálo jakoGypsy Sun & Rainbows, později, když Mitchella vyměnil bubeník Buddy Miles si řikalo Band Of Gypsys, po návratu Mitchella zase J. Hendrix Experience anebo The Cry Of Love Band.
Nevázaný životní styl Jimimu nakonec utnul tipec. Zemřel (byl zavražděn manažerem?? Nikdo neví) v roce 1970 a vedle stoneovského Briana Jonese, Janis Joplin a Jima Morrisona je nejlegendárnější obětí rockového způsobu života šedesátých let. Avšak co je víc: tím, co z něj vytrysklo během pouhých pěti let, dokázal na další půl století dopředu ovlivnit miliony kytaristů po celém světě a to včetně těch, kteří jméno Jimi Hendrix nikdy neslyšeli. A to už je teda sakra vliv.
Hendrixův baskytarista (a občasný zpěvák) Noel Redding se chystal na odchod od Jimiho, jelikož se cítil nedoceněn. Od konce roku 1968 tedy vedl ostrovní partu Fat Mattress, která vycházela spíše z melodického folk-pop-beatu, a hrála tedy zcela odlišně než JHE. Noel hrál na kytaru a zpíval, dále v ní působili Neil Landon (voc, perc, ex-Flower Pot Men), Jim Leverton (voc, bg, ks) a Eric Dillon (ds). Skupina zahájila – vcelku pochopitelně - coby předskokan Hendrixe na americkém turné, v devětašedesátém se zúčastnila festivalu na Isle Of Wight. Existují alba „Fat Mattress“ (1968/1969) a „Fat Mattress ll“ (1969/1970), ale nejlepší je sehnat si nějakou best-ofku, kde uslyšíte songy „Magic Forest“, „I Don´t Mind“, „Petrol Pump Assistant“, „Iridescent Butterfly“, „She Came In The Morning“, „Mr. Moonshine“, „Naturally“, „Highway“, „Black Sheep Of The Family“ , „Happy My Love“ nebo „Cold Wall Of Stone“. V roce 1970 si „tlustá matrace“ zahrála i u nás, ale to už v ní Redding nebyl, nahradili ho kytarista Steve Hammond (známý svou spoluprací s Chrisem Farlowem) a posléze klávesista Mick Weaver. Ale moc dlouho pohromadě nevydržela, sedmdesátý pro ni byl koncovkou. Samotný Redding založil poté několik neúspěšných part (Road, Noel Redding Band), ale hlavně se soudil s majiteli práv na vydávání Hendrixe, kteří mu odmítli platit jakékoli tantiémy za prodaná alba. Trpký je často showbyznys, trpký…
Jiný Hendrixův spoluhráč, bubeník, zpěvák a multiinstrumentalista Buddy Miles na konci 60.let vydával (víceméně) autorské desky pod názvem své kapely Buddy Miles Express. Vyšly dvě, stylem se pohybující někde mezi Hendrixem, Blood Sweat & Tears a Sly & The Family Stone, tzn. jednalo se o hutný, nafunklý bigbít s hen tými onými trúbami. První, lepší mělo název „Expressway To Your Skull“ (1968, např. „Train“, „Wrap It Up“, „You´re The One /That I Adore/“, „Let Your Lovelight Shine“), druhé „Electric Church“ (1969, např. „Miss Lady“, „Texas“, „My Chant“). V sedmdesátých letech už pak Miles natáčel desky až na výjimky pod svým vlastním jménem. Hendrixův druhý baskytarista Billy Cox v následném čase hodně hostoval, ale přece jen jednu sólovku natočil – pro tento účel se spojil se zpívající kytaristkou a skladatelkou Char Vinnedge, která hrála velmi… hendrixovsky. Nicméně psychedelické album „Nitro Function“ je pouze podprůměrnou záležitostí (1970/1971, např. „Powerhouse“, „42-70 /Peace/“, „Play Your Own Blues“).
A existuje ještě jedna šedesátková souvislost s Jimi Hendrixem, a to přímo srdeční – než se stal slavným, natočil v LA kytaru pro soulovou zpěvačku Rosu Lee Brooks na singl „My Diary“/„Utee“ (1965). Srdeční proto, že se zpěvačkou začal chodit, a i po rozchodu zůstali dobrými přáteli. Rosa nicméně natočila ještě singl „I´m Moaning“ (1966) a z hudební scény se postupně vytratila…
Druhým pojmem, důležitým pro další vývoj rockové hudby, bylo britské trio Cream, první superskupina v historii žánru. Vznikla v Londýně v roce 1966 a tvořili jí dva ex-členové Graham Bond Organisation, baskytarista, kytarista, cellista, hráč na foukací harmoniku a zpěvák Jack Bruce a bubeník a perkusista Peter „Ginger“ Baker společně s bývalým hudebníkem kapel Yardbirds a Bluesbreakers, kytaristou a zpěvákem Ericem „Slowhand“ Claptonem. Clapton, během jehož krátkého působení u Mayalla, se na londýnských zdech začaly objevovat nápisy „Eric Is God“, byl bluesový puritán, který z Yardbirds odešel kvůli tomu, že už nechtěla hrát jenom dvanáctky. U Cream ovšem trošku změnil názor. Blues samozřejmě v jeho nové kapele přítomno bylo, jen se hrálo tvrději a navíc vznikaly i odlišnější skladby, založené na hutných, jednoduchých ale účinných riffech. Hudba Cream byla jakýmsi průsečíkem psychedelického rocku a blues s jazzovými názvuky, přičemž celkový sound měl tu správnou zatěžkanost, tvrdost a tím pádem na svou dobu i patřičnou dávku vzrušivosti. Teprve v podání „šlehačky“ se ukázala ta opravdová síla kytarového riffu - nikoli jako doplňku, ale jako páteře a hlavního motivu celé písničky. Celkově hřmotný sound Cream pak společně s muzikou Jimiho Hendrixe (a ještě Jeffa Becka) definovaly nově vzniklý směr, který se začal nazývat hard rock. Jinak co se týče textů, většinu z nich pro kapelu napsal básník, textař a zpěvák Pete Brown, jenž se koncertů přímo nezúčastňoval. Toto výsadní právo měli pouze Clapton, Bruce a Baker.
Trojice hned od počátku zaujala také svojí nástrojovou virtuozitou: ekvilibristik Clapton, v tom čase skutečně evropská jednička, sekal sóla na kytaru navzdory přezdívce mnohdy tak rychle, až oči přecházely a ucho nestíhalo, baskytarista Bruce dokázal být tu hardrockově hutný, tu jazzově brilantní, a bicman Baker s dvěma kopáky? Pokud někdo vymyslel bubenické „sypání brambor“, tak to byl nejspíš on (anebo Keith Moon). Jestliže ovšem u běžného bubeníka ono sypání obtěžuje, a skladbu často sráží a zbavuje švihu, Ginger toto využíval zejména v momentech kolektivní improvizace a to takovým způsobem, že naopak skladby hnal dopředu jak ďábel. Navíc ona virtuozita jednotlivých muzikantů stála nad vokální linkou, což bylo v té době v rocku neobvyklé. Své skladby skupina na koncertech dosti prodlužovala, přičemž nechávala hodně prostoru - jak již bylo naznačeno - rozsáhlým improvizacím a to v rámci všech tří nástrojů (g, bg, ds). Tento prvek improvizace na podkladové figuře, riffu, se stal základním kamenem pro spoustu hardrockových kapel 70. let (zejména např. Led Zeppelin).
Kapela dobyla nejen Británii a Evropu, ale byla velmi úspěšná i v USA. Studiová alba Cream jako „Fresh Cream“ (1966), „Disraeli Gears“ (1967), a „Wheels Of Fire“ (1968) patří dnes mezi klasiku, stejně tak slavné hity „I Feel Free“, „N.S.U.“, „Toad“, „Strange Brew“, „Sunshine Of Your Love“, „Dancing The Night Away“, „Tales Of Brave Ulysses“, „Swlabr“, „Politician“, „White Room“, „As You Said“, „Born Under A Bad Sign“, „Deserted Cities Of The Heart“, „Badge“ , „Anyone For Tennis“ a covery „I´m So Glad“ od Skipa Jamese, „Spoonful“, pův. od Willie Dixona, „Rollin´ And Tumblin´“ od Muddy Waterse „Sitting On Top Of The World“ od Howlin´ Wolfa, „Crossroads“ od Roberta Johnsona či „Outside Woman Blues“ od Arthura Reynoldse.
Bohužel v kapele to nefungovalo lidsky – chlapci se spolu viděli v podstatě jen na koncertech a soukromně se vúbec nestýkali. Baker se těžce nesnášel s Brucem, protože ten čím dál více okuřoval svůj basový aparát, takže bubeník postupně začal mít potíže se sluchem. Někdy to přecházelo v otevřenou nenávist, což je docela paradox, protože na pódiu byli oba tak sehraní, až to budilo dojem, že spolu musí trávit celé dny a noci. Možná ale, že jim to tak rytmicky klapalo právě proto, že si šli vzájemně po krku. Clapton se držel v pozadí, do rozmíšek nezasahoval, ale postupně cítil, že kapela přes fantastické koncerty a úspěchy spěje k zániku. Navíc ho také začal dožírat Baker, který měl svá občasná héráková období. Eric této droze také později podlehl, ale nepředbíhejme. Prostě a stručně řečeno – už když se Cream dávali dohromady, tak nějak se tušilo, že jim to dlouho nevydrží.
Na konci roku 1968 se kapela rozešla dvěma koncerty v londýnské Royal Albert Hall a jedním v hale Forum v Los Angeles, které bývají označovány vedle vystoupení Led Zeppelin, J. Hendrixe a The Who jako nejlepší v celé historii rocku. Inu dobrá, abych nebyl peskován hardrokáči – ještě vedle Párplů a Motörhead. Existuje i několik dokumentů s Cream – např. „Cream´s Farewell Concert“ (1969) nebo „Cream: Strange Brew“ (1991).
Po svém rozchodu se Clapton, Baker i Bruce věnovali svým vlastním projektům – první dva se kupříkladu spojili s muzikanty od Traffic a Family, Stevie Winwoodem (voc, ks, g) a Rickem Grechem (bg) a založili poněkud krátkodechou super-skupinu Blind Faith. Natočila jen jedno dost dobré, eponymní album „Blind Faith“, takové s tím poněkud provokativním obalem (1969, např. „Presence Of The Lord“, „Do What You Like“, „Can´t Find My Way Home“, „Had To Cry Today“ plus cover „Well… All Right“, pův. od Buddy Holly & The Crickets), udělala pár domácích koncertů (debutovala v Hyde Parku před 100.000 posluchači), pár ve Skandinavii, americké turné (mj. v Madison Square Garden). Všichni kapelu žrali, jen Claptonovi se pořád něco nezdálo. Ve stejné době Eric koncertoval s Johnem Lennonem a jeho Plastic Ono Bandem, a trávil hodně času s dvojicí Delaney & Bonnie. Nakonec se – po posledním americkém koncertě na Havaji – kytarista dohodl s Winwoodem, že se „slepou vírou“ skončí. Což se také stalo…
Poté se „Slowhand“ Clapton upevnil svůj svazek folk-rockovým duem Delaney & Bonnie, které ho seznámilo s partou kvalitních amerických muzikantů, což byli Carl Radle (bg), Jim Gordon (ds) a Bobby Whitlock (ks, g, voc). Nejprve byl na přelomu let 1969-70 natočen materiál pro sólový Claptonův debut nazvaný obyčejně „Eric Clapton“ (1969-70, hit cover „After Midnight“, pův. od J. J. Calea, dále např. „Let It Ran“, „Blues Power“, „Easy Now“, „Told You For The Last Time“) a jelikož to Erica s těmi muzikanty neobyčejně bavilo, založili společně kapelu, kterou nazvali Derek And The Dominos (jako host v ní působil i kytarista Duane Allman z ABB). Ta pak natočila výborné dvojalbum „Layla And Other Assorted Love Songs“ (1970, hit „Layla“, dále např. „Bell Bottom Blues“, „Keep On Growing“, „Why Does Love Got To Be So Sad?“, „Thorn Tree In The Garden“ plus cover „Nobody Knows You When You´re Down And Out“ pův. od Jimmie Coxe a tradicionál „Key To The Highway“). Bohužel deska kvůli mizerné propagaci neuspěla ve Velké Británii, a i když to v USA bylo trochu lepší, moc velká sláva to taky nebyla. A na frustrovaného „Slowhanda“, jenž se navíc trýznil nenaplněnou láskou k Harrisonově manželce, to všechno spadlo – drogy, hádky v kapele, rozpad této.
Ex-člen Cream, bubeník Ginger Baker se nadchl pro jazz a africkou muziku a této fúzi se s (rockovými) přestávkami věnoval téměř až do doby millenia. Jeho prvním projektem byl Ginger Baker´s Air Force, kde měl muzikanty jako byli Steve Winwood (voc, bg, ks), Rick Grech (bg, vln), Graham Bond (ks, sax, voc), Denny Laine (g, voc), takto pozdější člen McCartneyových Wings a další. První deska se jmenovala jednoduše „Ginger Baker´s Air Force“, byl to živák a nářez jako prase (1970, např. „Man“, „Toad“, „Aiko Biaye“, „Doin´ It“). Dvojka „Ginger Baker´s Air Force 2“ byla už studiová, možná cosi ztratila, ale pořád se jednalo o velmi dobrou práci (1970, např. „Sweet Wine“, „We Free Kings“, plus cover „Let Me Ride“, pův. od Roebucka Staplese).
Další „ex-creamista“, baskytarista a zpěvák Jack Bruce se zúčastňoval různých nahrávání a některé desky natočil jako sóloalba jako třeba výborné „Songs For A Tailor“ (1969 např. „Theme For An Imaginary Western“, „The Ministry Of Bag“, „The Clearout“, „Ticket To Waterfalls“). Jackův kamarád, textař Cream, a utajený zpěvák a perkusista Pete Brown si vytvořil skupinu s podivným názvem Piblokto!, ve které mj. působili Jim Mullen (g), Roger Bunn (bg) nebo Dave Thompson (ks, sax), a s kterou během jednoho roku natočil dvě dosti alternativně pojaté a občas do jazz-rocku hozené desky: „Things May Come And Things May Go, But The Art School Dance Goes on Forever“ (1970, např. „Things May Come And Things May Go, But The Art School Dance Goes on Forever“, „Someone Like You“, „High Flying Electric Bird“, „Then I Must Go And Can I Keep“, „My Love Is Gone Far Away“, Country Morning“) a „Thousands On A Raft“ (1970, např. „Aeroplane Head Woman“, „Thousands On A Raft“, „Station Song Platform Two“, „Highland Song“, „If They Could Only See Me Now – Parts 1-2“), včetně singlu „Can´t Get Off The Planet“/„Broken Magic“ (1970). Neobvyklé, ale dobré. Jim Mullen později hrával s Augerem v jeho Oblivion Express.
A ještě poslední smutná pravda týkající se oné základní trojice: ani jeden z ní už nikdy nedosáhl takového ohlasu jako v letech 1966-1968, kdy byl členem právě „britské smetánky“.
Jak už jsem uvedl, Cream a samozřejmě Jimi Hendrixe dnes považujeme za zakladatele žánru, který bigbítu vévodil téměř celá sedmdesátá léta – hard rocku.