Stouni & spol. aneb bílé rhythm & blues

Dekády: 60. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal, Pop rock & Beat, Rhythm & Blues

Autor: Petr Hrabalik

Rolling Stones, zleva Bill Wyman, Mick Jagger, Keith Richard, Brian Jones, Charlie Watts, 1969

Je zvláštní, že následovníci syrových rhythm & bluesových klasiků Moody Waterse, Howlin´ Wolfa a Johna Lee Hookera se neobjevili v USA, ale ve Velké Británii. Amerika na přelomu 50. a 60. let žila buď náhražkovým rock´n´rollem natlemených hochů v nažehlených kvádrech, produkty skladatelských teamů z Tin Pan Alley nebo úspěchem prvních spectorovských dívčích kapel. A formovalo se tam jádro soulu - nové černošské pop music, vyšlechtěné z jemné odrůdy rhythm & blues. O tvrdé, drsné rhythm & blues najednou nebyl zájem a ani nebylo divu; jak memphiský label Stax Records tak detroitská Tamla Motown začaly chrlit desky s uhlazenými černošskými interprety a jejich písničky prakticky zaplavily americký trh.

Zato v Anglii mládež po drsném rhythm & blues přímo prahla. Na úplném začátku sixties se tam objevil velký zájem o desky právě s elektrickým chicagským blues a začaly se formovat první kapely. Napomohla tomu i firmička Pye rec., neboť desky od Chessů začala na ostrovech distribuovat. Tvrdé americké rhythm & blues se tak rozlilo po britských městech. Je ovšem fakt, že teenageeři měli i své domácí vzory, kromě Kornerova Blues Incorporated, to byl zejména rock´n´rollový harcovník Johnny Kidd a jeho The Pirates. Všichni původní rolleři se buď vytratili nebo se přeorientovali na pop music, jediný Johnny vydržel – i s tou neodmyslitelnou páskou přes oko. To mu vyneslo u mládeže nesmrtelný obdiv. Už v roce 1960 natočil skvělý song „Shakin´ All Over“, který se stal jakýmsi předobrazem pozdějšího britského rhythm & blues. Následovala řada dalších kusů, jako např. „Restless“, „Let´s Talk About Us“, „So What“, „Hurry On Back To Love“, „I Can Tell“, „Shot Of Rhythm And Blues“, „Some Other Day“, „Then I Got Everything“, „Dr. Feelgood“ (dle tohoto songu se pojmenovala pozdější věhlasná pub-rocková skupina) a „Whole Lotta Woman“ či „Right String But The Wrong Yo-Yo“. Bohužel v roce 1966 Johnny Kidd zahynul při autonehodě. Takže určitě i on se vedle amerických bluesmanů stal inspirací pro rockovou mládež, která se okamžitě začala shánět po kytarách, bubínkách, aparátech a zakládala nové a nové skupiny.

Díky vhodně uvolněné atmosféře, k čemuž samozřejmě velkou měrou přispěl „swingující Londýn“ a i samotní Beatles, se s bílými britskými skupinami r&b v letech 1963-65 roztrhl pytel; to přispělo k popularizaci žánru natolik, že vedle beatlesovského beatu se rhythm&blues stalo nejrozšířenějším rockovým stylem 60.let.

Nastal čas, kdy už bylo možné vypouštět onu divou zvěř. Prvními známými r&b elementy byli sice The Animals, ale největší ohlas vzbudili londýnští chuligáni, kteří si říkali Rolling Stones, parta ve složení Mick Jagger (voc), Keith Richard (g, voc), Brian Jones (g, harm), Bill Wyman (bg) a Charlie Watts (ds). Začínali s převzatými standardy výše zmíněných chicagských r&b muzikantů, v té době byl hlavní figurou Jones, později se v rámci skupiny ustanovila skladatelská dvojice Richard-Jagger. Kapela vtrhnula na publikum se syrovým rhythm&blues, kytarovým plechovým zvukem jak od Diddleyho, a s černošsky zabarveným, křičeným Jaggerovým vokálem. Britský publicista Nick Kent píše ve své knize Apatie k ďáblu o svém prvním koncertu Stounů toto: „Jediné, co si teď v duchu vybavuju, je vibrující a neodolatelná všepohlcující zvuková míchačka – ´míchačka skutečného buřičství´, jak jsem tomu později začal říkat. Bylo to pronikavé a elementární a okamžitě to dohánělo mladé holky do stavu naprosté posedlosti ďáblem. Něco, co bylo dřív v bílé kultuře zakázané, se tu pouštělo z řetězu: něco, k čemu dochází, když se přírodní kmen zbavuje všech zábran, a co vede k novému, ještě se formujícímu sebeuvědomění…“ a „…námi všemi zmítalo něco, co se naprosto vymykalo kontrole, něco jako masové delirium, jakoby se měl za chvíli odehrát nějaký Voodoo obřad za libido bílých adolescentů.“

Manažér RS Andy Oldham využil stále se uvolňující atmosféry té doby a snažil se z Rolling Stones udělat protipól příliš „pozitivních“ Beatles, což se mu docela snadno podařilo. Stouni mu to svoji drsnou muzikou, neurovnanými a ulítlými sexuálními vztahy a večírkovými extempore dost ulehčili. Ale abychom pohlédli na Brouky a Stones i trochu jinak: obě kapely víceméně pocházely z odlišného prostředí – dodnes se používá ustálená, tak napůl pravdivá fráze, že Beatles byli ostří hoši z dělnických rodin (tedy až na Paula), co si hráli na slušňáky, kdežto Stouni byli spořádaní mládenci ze středostavovských rodin (Mick a Brian), co si hráli na drsňáky. Chytrému manažérovi ovšem tato hra vyhovovala. Na Oldhamově uplatňování metody negativní reklamy a manipulace s tiskem a veřejným míněním se dost naučil i další budoucí obratný manipulátor – Malcolm McLaren, který o dekádu později vypustil jiné „šokaře“, jimiž byli samozřejmě Sex Pistols.

Navíc oproti liverpoolským broukům, majícím vcelku podobný look, vypadali londýnští desperáti Rolling Stones každý jinak: aristokraticky se chovající Mick se svými širokými ústy, plnými rty a homosexuálními pohyby na podiu; Keith, zpočátku jako jediný alespoň trošku podobný beatlům, později zasloužilý mistr fetu, svým vzhledem předznamenávající rozčepýřený punkerský design; sexuální nadsamec Bill s frigovsky kamenným pohledem – po něm dívky sice tak nešílely jako po ostatních, ale vždycky s ním šly do postele; talentovaný ex-fotbalista, „krysák“ Charlie s výrazem pračlověka a jazzovou bubenickou školou. A pochopitelně blonďatý Brian v oblíbeném pasteveckém kožichu. Právě on, rozmazlený, ufňukaný, narcistický, se svým neskrývaným hédonismem, zálibou v ženských, pití a konzumování všech možných drog, byl první opravdovou „zkaženou“ rockovou hvězdou se vším všudy. Chvíli sladký společník, chvíli neurvalec, neustále ožralý a s frňákem v koksu, talentovaný a veskrze zmatený. Nakonec skončil jako naprosto nafouklá troska utopený (vražda?, byl našrot?) ve svém vlastním bazénu. Prostě nebylo v té době nenáviděnější kapely v Británii a zároveň takové, po které by holky tak šílely (no dobrá, co se těch holek týče tedy po Beatles).

Pro své úlety a nevyzpytatelnost byli Stouni vděčným objektem pro různé filmaře, takže je můžeme vidět ve spoustě filmů a dokumentů – např. „Sympathy For The Devil“ (1968, režie Jean-Luc Godard), „The Stones In Park“ (1969, Leslie Woodhead), „Gimme Shelter“ (1970, David Maysles, Albert Maysles, Charlotte Zwerin). Jagger sám si střihl jednu z rolí ve filmu „Performance“ (1970, režie Donald Cammel, Nicolas Roeg), brutální, vyfetované reflexi hédonistické doby.

Stonesovské koncerty povětšinou končily násilnostmi, útoky na pódium, rozsekanými sály. Rolling Stones provázela tak špatná pověst, že na konci sixties na ně kvůli drogám a nevázanému životu policajti pořádali doslovný hon. Věční „rock´n´rolloví psanci“ byli nakonec z Anglie vyhnáni; i když zčásti odešli sami – díky nevýhodné smlouvě s gramofirmou a obchodním manažérem Kleinem byli v podstatě na mizině a zadlužení. Navíc za ně Klein neplatil ani daně, takže jim hrozil kriminál za daňový únik. Do toho všeho se ještě přidala účast na festivalu v Altamontu (1969), kdy při jejich vystoupení Hell´s Angels ubodali a ušlapali jednoho černošského diváka.

Přesto lze říci, že hned po Beatles byli Rolling Stones druhou nejdůležitější kapelou 60. let: hlavně díky nim se rockové posluchačstvo rozdělilo na ty, kteří milují broučí beat a jejich následné psychedelické experimenty a na ty, kteří milují zemité rhythm & bĺues a syrový, neučesaný zvuk garáže. A co je nejvíc: alba „The Rolling Stones“ (1964), „Aftermath“ (1966), „Between The Buttons“ (1967), „Beggar´s Banquet“ (1968), „Let It Bleed“ (1969), covery „Route 66“, „Walking The Dog“, „Little Red Rooster“, „It´s All Over Now“, „Time Is On My Side“, „Mercy, Mercy“, „You Better Move On“, „Love In Vain“ a autorské písničky „(I Can´t Get No) Satisfaction“, „The Last Time“, „Get Off Of My Cloud“, „I´m Free“, „19th Nervous Breakdown“, „Mother´s Little Helper“, „As Tears Go By“, „Let´s Spend The Night Together“, „We Love You“, „Lady Jane“, „Out Of Time“, „Under My Thumb“, „Paint In Black“, „Ruby Tuesday“, „Dandelion“, „She´s A Rainbow“, „Citadel“, „2000 Light Years From Home“, „Jumpin´ Jack Flash“, „Sympathy For The Devil“, „No Expectations“, „Street Fighting Man“, „Prodigal Son“, „Gimme Shelter“, Monkey Man“, „You Can´t Always Get What You Want“ nebo „Honky Tonk Women“ lidé rádi poslouchají dodnes.

V samotné Anglii ale ještě před stouny bodovali z Newcastle pocházející The Animals v čele s divokým zpěvákem Ericem Burdonem. Proslavili se zejména svojí r&b verzí slavného tradicionálu „House Of The Rising Sun“. Jelikož kapela pod vedením klávesisty Alana Price byla původně klubovým jazzovým kombem a Burdonův ostře řezaný hlas měl dosti černošský nádech, Animals se soustřeďovali hlavně na drsnou interpretaci amerických coverů, občas ale i skladeb autorských, které vycházely na singlech, např. „Boom Boom“, „I´m Crying“, „Don´t Let Me Be Misunderstood“, „Bring It On Home To Me“ nebo „We´ve Gotta Get Out Of This Place“, „Inside Looking Out“, „It´s My Life“,  „Don´t Bring Me Down“ a „See See Rider“. Což Animals činili zejména z toho důvodu, že tu byla určitá šance prorazit v USA (a opravdu – „dům vycházejícho slunce“ byl v Americe na čas jedničkou). V kapele kromě pana vedoucího a Burdona působili ještě Hilton Valentine (g), John Steel (ds) a Chas Chandler (bg) – jen tak mimochodem pozdější objevitel Jimi Hendrixe. Po odchodu Priceho ovládal klávesy krátký čas ještě Dave Rowberry, ale to už skupině zbývalo do konce jen asi rok. Mezitím vydala svoje nejlepší album “Animalisms“ (1966), v anglické verzi obsahující vlastní skladby jako např. „You´re On My Mind“ a „She´ll Return It“ či cover „Outcast“, pův. od dua Eddie & Ernie, ovšem v americké verzi řadu převzatých písní mj. „All Night Long“ (pův. od Franka Zappy ), „Rock Me Baby“ (pův. od B. B. Kinga ) nebo „Lucille“ (pův. od Little Richarda ). 

Po rozpadu původní kapely dal Burdon okamžitě dohromady partu nových muzikantů, přestěhoval band do USA a začal vystupovat pod značkou Eric Burdon & The (New) Animals. Ten ve svém soundu k původnímu černému rhythm & blues přidával prvky psychedelické hudby. Navíc se z valné většiny jednalo o vlastní tvorbu. První vlaštovkou byl singl „When I Was Young“, a jelikož Burdona hodně ovlivnila i účast na hippie festivalu v Monterey, nové album „Wind Of Change“ se neslo v tomto duchu (1967, hit „San Franciscan Nights“, dále např. „Anything“, „Good Times“, „It´s All Meat“). Známé jsou také následné singlové songy jako „Sky Pilot“, Monterey“, nebo divná osmiminutovka „All Is One““, hudebně připomínající doorsovský „konec“, všechny z jinak průměrného  LP „The Twain Shall Meet“ (1968). V roce 1969 Burdon „zvířata“ rozpustil, nasadil háro a do dalších dobrodružství se už pustil sám: začal spolupracovat s funkovou skupinou War, a poté se dal na sólovou dráhu. Ex-klávesista Animals  Alan Price si zase založil Alan Price Set a až do konce sixties zaplňoval éter vcelku slušnou dávkou hitů vlastních i převzatých („I Put A Spell On You“, „Hi-Lilli Hi-Lo“, „House That Jack Build“, „Don´t Stop The Carnival“), které si lze najít na výběrovém albu „The World Of Alan Price“ (1970).

Dalším významným představitelem bílého britského rhythm&blues byla modovská parta The Kinks. Vedli ji bratři Ray Davies (voc, g) a Dave Davies (lg, voc). Na zbylých postech působili ještě Peter Quaife (bg, bvoc) a Mick Avory (ds). Je známo, že kapela vyšla ze subkultury mods, a přestože některé z písní "kinků" byly až beatlesovsky melodické (např. „Sunny Afternoon“, „Waterloo Sunset“), zároveň právě této skupině bývá připisována velká role i jakýchsi předchůdců hard rocku: syrové kytarové riffy v „You Really Got Me“ a „All Day And All Night“ (obě 1964) už mají v sobě onu stylovou, hypnotickou jednoduchost a tvrdost. Známý, drsně plechový zvuk vznikl tak, že během nahrávání Dave prořezal a propíchal blánu reproduktoru v bedně a přehulil zesilovač. A pionýrské písně budoucího, hodně frekventovaného žánru byly na světě. Jinak co se týče textů, ve svých písničkách se Kinks naváželi do kohokoliv – do systému, do měšťáků ale i do dandyů a hippíků, samolibě proplouvajících „swingujícím Londýnem“. Postupem času kapela nabrala do své hudby i folk-rockové vlivy a dodnes je považována za vcelku vtipné komentátory dění v Anglii šedesátých let. 

První dvě elpíčka zhusta obsahují převzaté songy, ale stále více se prosazuje skladatelský um Raye Daviese –  kromě zmíněné „You Really Got Me“ třeba ve skladbách „Stop Your Sobbing“, „Tired Of Waiting For You“ nebo „You Shouldn´t Be Sad“ či uvedené singlovce „All Day And All Night“. Výbornými alby Kinks jsou „The Kink Kontroversy“ (1965, hity „Till The End Of The Day“, „Where Have All The Good Times Gone“, dále např. „You Can´t Win“, „The World Keeps Going Round“, „Milk Cow Blues“) a zejména „Face To Face“ (1966, hit „Sunny Afternoon“, dále např. „Dandy“, „Rainy Day In June“, „Too Much On My Mind“, „Rosie Won´t You Please Come Home“), „Something Else By The Kinks“ (1967, hity „Waterloo Sunset“, „Death Of A Clown“, dále např. „David Watts“, „No Return“, „End Of The Season“, „Situation Vacant“, „Love Me Till The Sun Shines“) a „The Village Green Preservation Society“ (1968, např. „Johnny Thunder“, „Do You Remember Walter?“, „Wicked Annabella“, „The Village Green Preservation Society“, „Starstruck“), ale pro přehlídku hitů je dobré sehnat si nějakou tu kompilačku.

Z dalších známých songů The Kinks jmenujme alespoň „Everybody´s Gonna Be Happy“, „Too Much On My Mind“, „Set Me Free“, Till The End Of The Day“, „A Well Respected Man“, „Dedicated Follower Of Fashion“, „Autumn Almanac“ a „Lola“ či „Apeman“. V roce 1969 se vedle The Who prezentovala také čímsi, co lze nazvat rock operou – jednalo se o album „Arthur Or The Decline And Fall Of The British Empire“ (1969, např. „Victoria“, „Shangri-La“, „Brainwashed“, „Nothing To Say“, „Some Mother´s Son“). The Kinks se stali vedle Stounů a The Who jednou z nejvlivnějších kapel britského rhythm&blues a v následujících letech v jejich hudbě hledaly inspiraci soubory zcela odlišného zaměření – jako například The Jam, Pretenders, Tom Robinson Band, Van Halen plus některé britské party z „generace 2001“.

O londýnských modech a předchůdcích hard rocku a punku The Who, jejichž koncerty byly provázeny destrukcí nástrojů, aparatury a někdy i sálu, píšeme v samostatném článku.

Komerčně pojaté rhythm & blues řezali do fanoušků Small Faces, další crew vyšlá ze subkultury mods. Důležitými borci v ní byli zpěvák, kytarista a hráč na foukcí harmoniku Steve Marriott a baskytarista a zpěvák Ronnie Lane (bg, g, voc), oba hlavní skladatelé, dalšími členy byli ještě Ian McLagan (ks, voc) a Kenny Jones (ds). Hudebníci souboru sluli velkou náchylností k různým mozkojebacím preparátům, ať už se jednalo o trávu, amfetaminy, acid nebo chlast; velmi často vystupovali zcela na marast. A to je měl navíc pod křídly jeden z prvních opravdu velkých manažérských parchantů – Don Arden. Kterého pak vystřídal neméně schopný stouní manažér Andy Oldham. Už první album „Small Faces“ (1966, např. „Come On Children“, „It´s Too Late“, „You Need Loving“, „E Too D“ plus cover „Shake“, pův. od Sama Cookea) představilo drsný nářez ne nepodobný soundu The Who.

Z dalších známých písniček SF vybermež ještě první singl „Whatcha Gonna Do About It“ a další singlové hity „Sha Lalala Lee“, „All Or Nothing“,  které se objevily na albu „From the Beginning“, sestaveném z SP desek a nahrávek z prvních dvou let existence (1967, dále např. „My Mind´s Eye“  plus „Runaway“, pův. od Dela Shannona). Skutečně novou deskou bylo až LP se stejným názvem jako debut - „Small Faces“ (1966/1967, např. „My Way Of Givin“, „Show Me The Way", „Green Circles“, „Talk To You“, „/Tell Me/ Have You Ever Seen Me“), přičemž v jeho (zkrácené) americké verzi s názvem „There Are But Four Small Faces“ se objevily navíc i úspěšné singly „Ichtycoo Park“. a „Tin Soldier“. Ceněno je také koncepční album „Ogden´s Nut Gone Flake“ (1968, hit „Lazy Sunday“, dále např. „Afterglow“, „Song Of A Baker“, „Happiness Stan“, „Rollin´ Over“, „Mad John“) a SP „The Universal“ (1968). Small Faces si také zahráli i ve filmu „Dateline Diamonds“ (1966, režie Jeremy Summers). Po Marriottově odchodu (založil si vlastní partu Humble Pie) se skupina přejmenovala na Faces a jejími hlavními oporami se stali zpěvák Rod Stewart a kytarista Ron Wood, oba původně z Jeff Beck Group.

Ambiciózní zpěvák s jedním nejslavnějších chrapláků na světě Rod Stewart neboli „Rod The Mod“, jak byl tehdy přezdíván, si ovšem na svůj ex-fotbalový chrbát naložil dvě káry – zároveň začal zpívat s „tvářemi“ a zároveň se staral o svou vlastní sólovou dráhu. Tu zahájil slušnými alby „An Old Raincoat Won´t Let You Down“ (1969, např. „Blind Prayer“, „And Old Raincoat Won´t Ever Let You Down“ plus covery „Handbags And Gladrags, pův. od Mikea D´Abo, „Dirty Old Town“ , pův. od E. MacColla) a „Gasoline Alley“ (1970, písně „Gasoline Alley“, „Jo´s Lament“, „It´s All Over Now“ – cover, pův. od Bobby Womacka, „Only A Hobo“ – cover, pův. od Boba Dylana, „You´re My Girl /I Don´t Want To Discuss It/“ - cover, pův. od Rhinoceros). Toto album se dodnes považuje za Rodovo jedno z nejlepších, ale jinak se obě desky ještě zatím moc neprodávaly. Ten velký sukces na zpěváka čekal až v 70.letech, což ale vedlo i k jeho rozmíškám a později odchodu z Faces

Zajímavou figurou britského rhythm&blues byl i zpěvák a kytarista Terry Reid, maník s „plantovsko-stewartovským“ hlasem – však ho také původně Page chtěl coby vokalistu do budoucích Led Zeppelin. Reid napřed působil v kapele Jaywalkers, po jejím rozpadu sestavil trio, ve kterém s ním hráli ještě Keith Webb (ds) a střídavě klávesisté Peter Soley (ks) a Bill Bonham (ks), bratranec Johna z LZ. Později se připojil ještě Lee Miles (bg), který se do budoucna stal dlouholetým Reidovým spolupracovníkem. Sound Reidovy skupiny byl pak jakousi kombinací Small Faces Stounů a The Nice s využitím mnoha předělávek osvědčených hitů. Z tohoto období pocházejí desky „Bang Bang, You´re Terry Reid“ (1969, např. songy „Without Expression“, „Writting On The Wall“ , „Loving Time“, „Erica“ či covery „Bang Bang /My Baby Shot Me Down/ od Sonny Bona a „Season Of The Witch“, pův. od Donovana) a „Terry Reid“ (1969, songy „Silver White Light“, „May Fly“, „Marking Time“, „Rich Kids Blues“ plus cover „Superlungs My Supergirl“, pův. od Donovana).

Když už jsme na začátku zmínili valící se šutry - „stonesovštější než Rolling Stones“ se říkalo londýnské skupině Pretty Things, která se pojmenovala dle Diddleyho songu „Pretty Thing“. A mělo to své opodstatnění: někteří její členové pocházeli ze stejné oblasti Londýna jako Stouni (Dartford) a kupříkladu kytarista Dick Taylor navštěvoval stejnou školu jako Jagger s Richardsem a dokonce se mihl v rané sestavě „šutrů“ co bassman. Na umělecké škole se pak potkal s Philem Mayem (voc, harm), známým svým tvrzením, že, „má nejdelší háro ve Velký Británii“ a společně založili „roztomilé věci“. Dalšími hudebníky byli v průběhu sixties třeba Brian Pendelton (rg), John Stax (bg), Wally Waller (bg, g, voc, ks), John Povey (ks, voc) či Viv Prince (ds) nebo Skip Allan (ds) a Twink (vl. jm. John Charles Alder, ds, perc, voc). 

Kapela se sice uvedla úspěšnými singly „Rosalyn“ a „Don´t Bring Me Down“ a slušnými ostrými alby „The Pretty Things“ (1965, hity „Judgement Day“, „Honey I Need“, dále např. „Big City“ plus covery „Road Runner“, pův. od Bo Diddleyho a „Don´t Lie To Me“, pův. od Chucka Berryho) a „Get The Picture“ (1965, hitíky „Buzz The Jerk“, „Cry To Me“, dále např. „You Don´t Believe Me“, „You´ll Never Do It Baby“, „Gonna Find Me A Substitute“, v reedici ještě „L.S.D.“ a „Midnight-To-Six Man“), ale zároveň měla dosti smůlu, protože zůstávala ve stínu ostatních part bílého rhythm&blues. Pak se pustila do experimentování – ale i přes několik dalších zajímavých songů se smyčcovou sekcí (The Sun“, „House Of Ten“, „A House In The Country“, „Walking Through My Dreams“) opět nula od nuly pošla. Do historie se pak zkusila zapsat pokusem složit první rock operu na výborném psychedelickém albu „S.F. Sorrow“ (1968, např. „S. F. Sorrow Is Born“, „She Says Good Morning“, „Ballon Burning“, „Trust“, „Old Man Going“, „Mr. Evasion“). Ale opět bylo neúspěšné, což nakonec vedlo k tomu, že Taylor Pretty Things opustil. Věru neblahá doba pro tuto dartfordskou popelku…

Pro nás velmi zajímavým souborem byl londýnský Manfred Mann, protože u nás jako první, opravdu slavný britský soubor vystoupil na podzim roku 1965 hned ve třech městech (Praha, Uherské Hradiště, Bratislava). Skupinu vedl jihoafrický klávesista Manfred Mann a velmi výraznou roli v ní měl skákavý zpěvák Paul Jones. Prošli jí třeba také Mike Hugg (ds, vib, p), Mike Vickers (g), Tom McGuinness (g, bg), Klaus Voorman (bg) a po odchodu Jonese se tu objevil též zpěvák Mike d´Abo. Stejně jako Animals se MM původně věnovali jazzu, ale v roce 1964 přešli na rhythm&blues a dokázali absorbovat i melodické prvky beatu a později i psychedelic rocku. Co se týče repertoáru, zpočátku jeho valnou část tvořily coververze, později se to překlopilo k vlastní tvorbě (tedy hlavně na LP, singlům většinou vládly předělávky), kde stále důležitější roli zastával Mike Hugg. Skupina byla též známa svými odvázanými vystoupeními..

Sama pak patřila spíše k takzvaným singlovým kapelám, tzn. primárně vydávala malé desky a épéčka. Mezi její největší hity patřily skladby (ať už autorské nebo převzaté) „5-4-3-2-1“ (mj. znělka britského pořadu pro mládež „Ready Steady Go!“), „Doo Wah Diddy Diddy“, „Don´t Ask Me What I Say“, „Sha La La“, „If You Gotta Go, Go Now“ (předělávka - původně od Dylana), „Without You“, „You´re For Me“, „Come Tomorrow“, „Pretty Flamingo“, „L.S.D.“, „Semi – Detached Suburban Mr. Jones“, „Each Other´ Company“, „Another Kind Of Music“, „Ha! Ha! Said The Clown“, „The Mighty Quinn“ (zase dylanovka) a „Fox On The Run“ či „Up The Junction“. Dobře zvládla také r&b klasiku jako „Hoochie Coochie Man“ či „Got My Mojo Working“. Posledním singlem kapely byl v roce 1969 song „Ragamuffin Man“.

Manfred Mann pak kapelu rozpustil – a následně vznikla parta Manfred Mann Chapter Three s výraznou dechovou sekcí. V ní měl MM sice nadále vliv, ale hlavní postavou se tu stal Mike Hugg. Ten se proměnil v hlavního zpěváka (zastřený, mírně ochraptělý Dr. Johnovský vokál) a skladatele, navíc nehrál na bubny, nýbrž na piano. Z obou alb na pomezí rhythm&blues a jazz-rocku, které kapela během svého krátkého působení stačila natočit, je lepší to první, nazvané lapidárně „Manfred Mann Chapter Three“ (1969, např. „Mister You´re A Better Man Than I“, „Time“, „Sometimes“, „Where Am I Going“, „Snakeskin Garter"), než dvojka „Manfred Mann Chapter Three Volume Two“ (1970, např. „Happy Being Me“, „Virginia“, „Lady Ace“ a „Jump Before You Think“ s basovým sólem Steve Yorka). Nu, a po konci MM Chapter Three se dal Mike Hugg (voc, p) na sólovou dráhu, a Manfred Mann založil Mann svůj nejznámější progressive rockový Manfred Mann´s Earth BandEx-zpěvák MM Paul Jones odešel v roce 1966 na sólovou dráhu. Natočil něco v Británii relativně úspěšných popových singlů, jako třeba „High Time“ (1966), „I´ve Been A Bad, Bad Boy“, „Thinkin Ain´t For Me“ (oba 1967) nebo „Aquarius“ takto cover z muzikálu „Hair“ (1968). A zahrál si ve filmu „Privilege“ – ze soundtracku k němu pochází songy jako „Free Me“ nebo „(My Poor Heart Is Surely) Breaking“ (1967). První z nich později převzala i Patti Smith. V sedmdesátých letech Jones zpíval v muzikálech a rock operách, a moderoval. 

Stejně jako MM, vyšel z jazzu i birminghamský kytarista Spencer Davis; jeho skupina Spencer Davis Group se lišila od předchozích part výrazným klávesovým (varhanním) soundem a „černým“ hlasem mladičkého teenagera Steve Winwooda. Dalšími členy byli ještě Stevieho brácha Muff Winwood (bg, voc) a Pete York (ds). Kapela se proslavila zejména v letech 1966-67 vynikající interpretací rhythm&bluesových skladeb (převzatých i vlastních) „Keep On Running“, „Somebody Help Me“, „When I Come Home“ (všechny tři pův. od reggae-zpěváka Jackie Edwardse), „I Think, It´s Going Work Out Fine“ (známá z interpretace Tiny Turner), „Georgia On My Mind“ (známá z interpretace Raye Charlese), „Dust My Blues“ (pův. od Elmore Jamese), „Sittin´ And Thinkin´“, „I´m A Man“, „Gimme Some Lovin´“, „Trampoline“ (instr.), „Together ´Till The End Of Time“, „High Time Baby“, „Hey Darling“, „Stevie´s Blues“, „Goodbye Stevie“, „Waltz For Lubumba“  a elpíčky „The Second Album“ a „Autumn ´66“ (obě 1966). V sedmašedesátém odešel Stevie Winwood a založil slavné Traffic. Místo něj se ve SDG objevil klávesista a zpěvák Eddie Hardin, ale kapela už nezadržitelně spěla ke svému konci, k němuž došlo v roce 1969. Z této éry je známo album „With Their New Face On“ (1968, např. „Time Seller“, „Mr. Second Class“, „Don´t Want You No More“). A ještě poznámka - pokud nějaký progresivní tvůrce evropských (zejména francouzských) filmů zařazoval do svých děl nějaký ten bigbít, vždycky to tak nějak znělo jako Spencer Davis Group (jen si poslechněte „Trampoline“).

Ve třiašedesátém se přihlásili o slovo londýnští Downliners Sect. Stejně jako Pretty Things i oni nosili v první polovině sixties dlouhé vlasy, což tehdy opravdu nebylo obvyklé. V tom čase byli hlavními figurami kapely Don Craine s neodmyslitelnou loveckou čapkou (voc, g) a Keith Grant (voc, bg). Natočili nějaké singly („Baby What´s Wrong“, „Little Egypt“) a LP „The Sect“ (1964, např. „Hurt By Love“, „One Ugly Child“, „Sect Appeal“, „Lonely And Blue“, „Bloodhound“). Pak divně countryovali (např. song „Big Storm Coming“), točili SP (mj. „All Night Worker“, „Glendora“, „I´ll Find Out“) a LP „The Rock Sect´s In“ (1966, např. „Everything I´ve Got To Give“, „Don´t Lie To Me“, „He Was A Square“, „Outside“) a skončili roku 1968. 

Velmi dobře zněli také modovští The Creation, které vedli Eddie Phillips (g, voc) a Kenny Pickett (voc), později se prosazoval i Bob Garner (voc, bg). Jejich rambajz byl jakýmsi psychedelickým průsečíkem The Who, Kinks a Stounů, přičemž Phillips byl pravděpodobně prvním, kdo začal hrát na elektrickou kytaru smyčcem. Rozhodně do krátkého období své existence v letech 1966-1968 nacpali několik velmi hutných singlů („Making Time“, „Painter Man“, „Biff Bang Pow“, „Cool Jerk“, „Midway Down“), přičemž občas už jejich prezentace muziky téměř předznamenávala hard rock („How Does It Feel To Feel“, „Tom Tom“, „Uncle Bert“ plus cover „Bony Maronie“, pův. od  Larry Williamse). Povedená je také jejich verze Dylanova „Like A Rolling Stones“. Pro Evropu pak byla vytvořena kompilace „We Are Paintermen“, která obsahovala některé uvedené singly plus nějaké dosud nevydané písně (1966/1967, dále např. „Through My Eyes“, „If I Stay Too Long“, „Can I John Your Band“). Škoda téhle party.

Kromě výše zmíněných Small Faces měl manažer Don Arden pod palcem ještě kapelu Attack, která vznikla v šestašedesátém. Zpěvákem byl Richard Shirman, ale v sestavě, která se často obměňovala, bylo lze nalézt občas zajímavá jména: třeba David O´List (g), John Du Cann (g) či Alan Whitehead (ds). Hudebně se jednalo o psychedelické rhythm & blues, které občas přecházelo do hard rocku – trochu podobné našim Matadors, jen kytarista nebyl tak dobrej jako Hladík. Éra Attacku byla krátká a zbylo jen několik singlových písniček, všechny z let 1967-1968: „Try It“, „We Don´t Know“, „Hi Ho Silver Lining“, „Any More Than I Do“, „Colour Of My Mind“ nebo „Lady Orange Peel“. O´List se později objevil v The Nice a Roxy Music, DuCann v Andromedě a Atomic Rooster a Whitehead v The Marmalade. Z Londýna pocházela partička okolo mladičkého kytaristy Mickeyho Finna (vl. jm. Mickey Waller), která se nazývala příznačně Mickey Finn & The Blue Men. Smažila r&b-covery, občas proložené nějakou autorskou písní, dokonce se jí podařilo natočit u nějaké obskurní firmy zapomenuté LP. Možno jmenovat singl s téměř totožnými songy „Reelin´& Rockin´“/„I Still Want You“ (1965). Zlepšilo se to poté, co kapela trochu změnila obsazení a také název na The Mickey Finn. Bohužel, její snažení nebylo odměněno. Opět zbylo jen pár singlů, - „The Sporting Life“/„Night Comes Down“ (1965), „I Do Love You“/„If I Had You Baby“ (1966), „Garden Of My Mind“/„Time To Start Loving You“ (1967)  přičemž ten poslední uvedený už jednoznačně míří směrem do hardrocku. Po rozpadu kapely Waller aka Finn působil ve skupinách Sam Gopal a Heavy Metal Kids.

Beatles a Apple spolupracoval zpěvák a kytarista Jackie Lomax, však mu také Harrison v osmašedesátém napsal malý hit „Sour Milk Sea“, který se objevil na rhythm&bluesovém LP „Is This What You Want“ (1968/1969, dále např. „The Eagle Laughs At You“, „Sunset“, „Speak To Me“, „How Can You Say Goodbye“) – ve studiové kapele čteme kromě Georga ještě mj. jména jako Paul McCartney, Ringo Starr nebo Eric Clapton či Leon Russell. Ve stejné době Lomax vydal i singl „New Day“/„Thumbin´ A Dive“ (1969), následoval kus „How The Web Was Woven“ (1970), poslední vydaný u krachujícího Apple Rec. Později se zpěvák připojil k psychedelic rhythm&bluesové skupině Heavy Jelly kytaristy Johna Moorsheada, která měla za sebou jen singlovou instrumentálku „Time Out (The Long Wait)“ (1969). Společně pak natočili slušné LP „Heavy Jelly“ s Lomaxovými songy (1970, např. „You Better Let Me Know“, „Just Don´t Feel So Good“, „F-F-F-Females“, „Bio-Blues“, „If You´d Like To“, Take Me Down To The Water“); bohužel vzhledem smluvním závazkům zpěváka deska vyšla pouze jako propagační materiál, ale nikdy nešla do prodeje – stalo se tak až v novém tisíciletí po jeho smrti. Lomax posléze z HJ, odešel a přestěhoval se do USA. Tam natočil znovu pod svým jménem desku „Home Is In My Head“ (1971, např. „A Hundred Mountains“, „Or So It Seems“, „Give All You´ve Got“, „When I Miss You The Most“), která se neprodávala. Protože byla… prostě průměr. Později se objevil v kapele Badger.

 

Možná bychom mohli uvést i bláznivého kašpara Screaming Lord Sutche s kapelou, v níž začínal kytarista Ritchie Blackmore. Sutch kloubil rock´n´roll, rockabilly a rhythm & blues a byl jakousi britskou obdobou Screaming Jay Hawkinse – používal podobné rekvizity jako třeba lebky, rakve, upírský design atd. Byl tudíž představitelem divadelního (hororového) rocku. Ze songů jmenujme např. „Jack The Ripper“, „I´m A Hog For You“, „Monster Rock“, „Murder In The Graveyard“, „Rock And Shock“ či dávný jump-bluesový cover „The Train Kept A-Rollin´“. Na konci šedesátých let natočil s lidmi jako Jimmy Page, Jeff Beck, John Bonham, Noel Redding či Nicky Hopkins LP nazvané „Lord Sutch And Heavy Friends“, plné hard & psychedelic rocku (1969/1970, např. „L-O-N-D-O-N“, „Wailling Sounds“, „Cause I Love You“, „Flashing Lights“, „Thumping Beat“). Později byl činný i v politice (zakladatel National Teenage Party).

Ritchie Blackmore pak prošel spoustou dalších kapel, přičemž asi nejsolidnější z nich byli Outlaws (SP cover „Keep On Knocking“). Klávesista Jon Lord zase klávesil u rhythm&bluesové skupiny The Artwoods. V té hrál na bicí Keef Hartley, na kytaru Dave Griffiths a na baskytaru Malcolm Pool, přičemž za mikrofonem stál Art Wood. Během tříleté existence natočila několik singlů – „Sweet Mary“ (1964), „She Knows What To Do“ (1965), I Take What I Want“ (1967), „Al´s Party“ (1967), „What Shall I Do“ (1967) - a album „Art Gallery“ (1966, např. „I Keep Forgettin´“, „Keep Lookin´“, „If You Gotta Make A Fool Of Somebody“, Can You Hear Me“, „One More Heartache“, Down In The Valley“). Hartley si poté založil svůj Keef Hartley Band a na Lorda přes epizodu ve The Flower Pot Men čekala nejlepší kapela jeho života. 

Na přelomu let 1967-68 totiž Jon Lord (ks) a Ritchie Blackmore (lg) vstoupili do manažérského projektu vytvoření nové skupiny. Kromě nich v ní působili ještě Nick Simper (bg), Ian Paice (ds) a Rod Evans (voc). Původní název zněl Roundabout, ale Ritchie ji přejmenoval na Deep Purple. V podstatě skloubila vlivy rhytm&blues a vážné hudby do jednoho celku, podávaného samozřejmě co nejvíce nahlas. Prostě něco mezi Hendrixem či Cream (které obdivoval Blackmore) a Vanilla Fudge (které obdivoval Lord a vlastně i Ritchie). V USA měli DP úspěch s cover-singlem „Hush“, původně od Joe Southa, který se objevil na první desce „Shades Of Deep Purple“ (1968, dále např. „Mandrake Root“, a covery „Help“, pův. od Beatles či „Hey Joe“, pův. od Billy Robertse). Doma v Anglii ale kapela rozhodně prorokem nebyla, rockoví fandové ji dost nenáviděli a kdosi ji dokonce nazval „Vanilla Fudge pro chudé“. To se ale během dvou let mělo změnit. Do roku 1970 natočila ještě dvě alba, jedno průměrné a druhé velmi dobré – to se jmenovalo prostě „Deep Purple“ (někdy se mu ale říkalo podle závěrečné dvanáctiminutovky „April“), které obsahuje výrazné skladby jako například „Chasing Shadows“, „Blind“, „Bird Has Flown“, „April“, či cover „Lalena“, pův. od Donovana. Poté Roger Glover (bg) vystřídal Simpera (založil si Warhorse) a IanGillan (voc) Evanse (v USA spoluzaložil Captain Beyond). No, a v 70. letech se Deep Purple stali jednou z nejslavnějších skupin hard rocku.

Irská skupina Eire Apparent, působící v Londýně, zněla hodně psychedelicky a proslula stejnou tvrdostí jako výše zmínění Small Faces nebo dokonce jako JBG či božský Jimi. Však si také s posledně jmenovaným dala americké turné a též ji produkoval její jediné album „Sunrise“ (1969, např. „Yes I Need Someone“, „Someone Is Sure To /Want You/“, „Let Me Stay“, „Rock´n´Roll Band“, „Got To Get Away“). Skupina se ale velmi brzy rozpadla a její členové se rozutekli po světě a po jiných kapelách (třeba Wings, T. Rex, Spooky Tooth, Pretty Things atd.).

Kombinaci soulu, jazzu a ostrovního folklóru proměňovala ve svébytný rhythm&blues v té době nejlepší irská skupina Them, pocházející z Belfastu. Její vůdčí osobnost zpěvák, saxofonista a hráč na foukací harmoniku Van Morrison měl sice „jaggerovskou“ barvu hlasu, ale jeho projev byl mnohem více procítěnější, soulovější. Nejlepším obdobím byly pro kapelu roky 1965-1966 – tehdy měla hity „Gloria“, „Baby Please Don´t Go“ a „Here Comes The Night“ a známo je i několik dalších písniček, jako třeba „All For Myself“, „My Little Baby“, „You Just Can´t Win“, „Don´t You Know“, „Stormy Monday“ nebo covery „It´s All Over Now, Baby Blue“, pův. od Boba Dylana a „Out Of Sight“, pův. od Jamese Browna. A tehdy také učinila výpad za oceán, když coby zástupce britské invaze podnikla turné po USA a Van při něm mj. udělal velký dojem na svého začínajícího jmenovce Jima, jehož The Doors Irům v LA  předskakovali. Bohužel, turné stálo za začátkem konce kapely – manažér ji nezaplatil, Them odehráli ještě dva koncerty v Irsku a v roce 1967 se rozpadli.

Skladatel a zpěvák Van Morrison odjel do New Yorku, kde bodoval singlem „Brown Eyed Girl“, byť s albem „Blowin´ Your Mind!“, které s dalšími songy vyšlo (např. „Ro Ro Rosey“, „Goodbye Baby /Baby Goodbye/“, „Spanish Rose“), spokojen nebyl - původně chtěl, aby písničky vycházely jen na singlech. Následovaly soudní pře s labelem, které ho vyčerpávaly finančně i psychicky. V roce 1968 pak natočil už pro jinou firmu skvěle oceňovanou, smutnou desku „Astral Weeks“ (např. „Beside You“, „Cyprus Avenue“, „Madame George“, Sweet Thing“, „The Way Young Lovers Do“), považovanou za jeden z vrcholů jeho tvorby. O rok později má velký úspěch s albem „Moondance“ (1969/70, např. „Moondance“, „And It Stoned Me“, „Into The Mystic“, „Come Running“, „Brand New Day“), které bylo posypáno tunami platiny.

Aj ženské elementy se objevovaly v britském rhythm&blues: v jazzem nasáklé skupině klávesisty a zpěváka Briana Augera Trinity stála za mikrofonem skvělá zpěvačka Julie Driscoll, zvaná Jools, jedna z nejkrásnějších bab, co se kdy v rocku objevily. Nakonec – přesvědčit jsme se mohli sami, když u nás i s kapelou vystoupila jako host v rámci festivalu Bratislavská Lyra (1968). Největšími hity formace pak byly „Save Me“ (cover od A. Franklinové) a zejména cover verze písničky B. Dylana „This Wheel´s On Fire“, též cover-singl „Road To Cairo“, (pův. od Davida Acklese) či instrumentálně téměř barokní song „I Know You Love Me Not“, z velkých desek jsou doporučována alba „Open“ (1967, např. výborný cover Donovanovy skladby „Season Of The Witch“, dále „Break It Up“, „Tramp“„Black Cat“, plus cover „Why /Am I Treated So Bad/“, pův. od The Staple Singers) a výborné double-LP „Streetnoise“ (1969, mj. „Tropic Of Capricorn“, „Ellis Island“, „World About Colour“, tradicionál „When I Was Young“, covery „Indian Rope Man“, pův od. Richie Havense„Light My Fire“, pův. od The Doors plus „Czechoslovakia“, píseň o okupaci Československa vojsky Varšavského paktu). Existuje i singlová kompilace „Jools & Brian“ (1969), obsahující – kromě zmíněné „I Know You Love Me Not“ - songy jako „I Didn´t Want To Have To Do It“, „Don´t Do It No More“ či „Tiger“.  

Auger ale jezdil s Trinity natáčet a koncertovat i bez Driscollky. V tomto ohledu je možné zmínit LP „Definitely What!” (1968, např. „George Bruno Money“, „Far Horizon“ plus cover „Red Beans And Rice”, původně od Booker T & The M.G.´s ) nebo „Befour“ (1970, např. „Just You, Just Me“, „As She Knows“ včetně zprac. Faurého skladby „Pavane“ plus covery „I Wanna Take You Higher“ pův. od Sly & The Family Stone  a „No Time To Live“, pův. od Traffic). Je vcelku zajímavé, že kapela se těšila velké popularity nikoli na ostrovech, nýbrž na kontinentě a zejména ve Francii. Bývá též považována za jednu z prvních jazzrockových kapel, vzešlých z rockového břehu. V roce 1969 se cesty Julie Driscoll a Briana Augera rozdělily, aby se pak oba sešli téměř o deset let později při nahrávání společné desky.

Jestliže jsme uvedli Kinks a The Who jako přímé předchůdce hard rocku, nesmíme zapomenout ještě na tři britské rhythm&bluesové party, které měli na vzniku stylu také svůj podíl.

Jádro prvního bandu se dalo dohromady už v roce 1960, ale na svůj vrchol dolétlo pod názvem The Troggs až v šestašedesátém v sestavěReg Presley (vl. jm. Reginald M. Ball, voc, hlavní skladatel), Ronnie Bond (vl. jm. Ronald J. Bullis, ds, voc), Chris Britton (g, voc) a Pete Staples (bg, voc). Tehdy tato jihoanglická kapela natočila svoje úspěšné debutové album „From Nowhere“ (1966, cover-hit „Wild Thing“, pův. od Chipa Taylora, známe ji i v interpretaci J. Hendrixe, dále např. „From Home“, „I Just Sing“, „Ride Your Pony“, „Our Love Will Still Be There“, „Jingle Jangle“  plus cover „Louie, Louie“, z repertoáru The Kingsmen), přičemž zejména song „Wild Thing“ měl velký vliv na zrod pozdějšího hard rocku. A do let 1966 a 1967 lze rozprostřít také vydání jejích neslavnějších singlových skladeb „With Girl Like You“, „I Can´t Control Myself“ a „Love Is All Around“. Z dalších známých věcí uveďme například songy „I Want You“ (variace na „Wild Thing“)„Anyway That You Want Me“, „Night Of The Long Grass“ či „Girls In A Black“.

Zároveň v těchto letech vznikla pěkná alba jako „Trogglodynamite“ (1966/1967, např. „I Can Only Give You Everything“, „Last Summer“, „Let Me Tell You Babe“, „You Can´t Beat It“, „Ití s Too Late“ plus cover „Little Queenie“, pův. od Chucka Berryho) a „Cellophane“ (1967, uvedený hit „Love Is All Around“, dále „Too Much Of A Good Thing“, „All Of The Time“, „Butterflies And Bees“, „Seventeen“, „Somewhere My Girl Is Waiting“). A stejně dobré bylo i LP „Mixed Bag“ (1968, např. „Hip Hip Hooray“, „Say Darlin´“, „Heads Of Tails“, „Maybe The Madman“, „Little Girl“). Kapela hrála na svou dobu divoce i na koncertech a někteří kritici ji proto dokonce řadí vedle uvedených The Who a Kinks i k prvním předchůdcům punku s vlivem na taková jména jakými jsou třeba Iggy Pop, Ramones nebo Buzzcocks.

Stejně ostrou partou jako „troglodyti“ byli i The Zombies, , jejichž zásadní sestavu tvořili klávesista a zpěvák Rod Argent, baskytarista Chris White, zpěvák Colin Blunstone, kytarista a zpěvák Paul Atkinson a bubeník Hugh Grundy. Představovali takový můstek mezi beatlesovským Mersey soundem a bílým rhytm&blues, přičemž v některých skladbách šlo najít i vlivy soulu a jazzu a jakési barokní opulentnosti. Blunstone navíc disponoval velice příjemnou barvou hlasu, a vůbec – chlapci to s vokály uměli stejně dobře jako třeba brouci. Po zombících zbyla slušná alba „Begin Here“ (1964-65, např. „I Can´t Make Up My Mind“, „Woman“, „I Remember When I Loved Her“ plus covery „Road Runner“, pův. od Bo Diddleyho, a „Summertime“, pův. od G. Gershwina) a psychedelické „Odessey & Oracle“ (1967-68, např. „Care Of Cell 44“, „Maybe After He´s Gone“, „Friends Of Mine“, „Hung Up On A Dream“), a samozřejmě dva největší hity z těchto obou desek „She´s Not There“ a „Time Of The Season“. Ale pamětníci jistě upozorní ještě na některé další dobré písně, jakými byly například „Whenever You´re Ready“, „Tell Her No“, „Is This The Dream“ či „I Love You“ nebo „Imagine The Swan“. Argent po rozpadu kapely (1968) založil svůj vlastní soubor, který nazval sebestředně - Argent, a Blunstone se stal zpěvákem vlezlého poprocku..

Po Troggs byl dalším inspirátorem hard rocku soubor oblíbený v subkultuře mods a dokonce zvěčnělý na stříbrném plátně v jednom nejzvláštnějších filmů, které byly kdy natočeny. Stěžejní londýnská rhythm&bluesová skupina The Yardbirds vznikla v roce 1963 a po pár měsících hraní (např. se Sonny Boy Williamsonem) se vykrystalizovala její první velká sestava, vizte: Keith Relf (voc, harm), Chris Dreja (g), Paul Samwell-Smith (bg, voc), Jim McCarty (ds) a Eric „Slowhand“ Clapton (lg). V průběhu let se pak v souboru ještě vystřídali kytaristé – všichni pochopitelně excelentní. Napřed v roce 1965 odešel Clapton k Mayallovi, neboť coby bluesový ortodox chtěl hrát klasické dvanáctky, ale zbytek Yardbirds začal inklinovat k eklektičtějšímu materiálu. Na doporučení tehdejšího studiového kytaristy, jistého Jimmyho Pageho, nahradil Slowhanda experimentátor a tvrdohlavý perfekcionista Jeff Beck. Ten pak o rok později přivedl do kapely právě svého kamaráda Jimmyho Page, zvaného pro svůj profesionalismus „Mister Cool“. A když na konci šestašedesátého zdravotně vyčerpaný a navíc náladový Beck odešel, zbyla z Yardbirds jen čtveřice Relf (voc, harm), Page (g, harm), Dreja (bg) a McCarty (ds). A ještě jedno jméno – novým manažérem se od roku 1967 stal Peter Grant.

Yardbirds ve své době představovali naprostou instrumentální špičku. Do svého valivého rocku celkem originálně implantovali prvky gregoriánského chorálu a psychedelického rocku a jejich prezentace rhythm&blues byla v Británii jednoznačně nejtvrdší – ve svém posledním, „pageovském“ období už vlastně hráli z valné většiny regulérní hard rock (mj. hráli i skladbu „Dazed And Confused“ , která byla převzata i do repertoáru Led Zepp). To je nakonec dobře vidět v dokumentu „Yardbirds“, jenž vznikl v roce 1992 pod režisérskou taktovkou Martina G. Bakera. Určitou chybou manažérů kapely bylo, že ji manévrovali k orientaci na singly: tam byl vyžadován spíše neagresivní sound, takže se bohužel nikdy nepodařilo přenést koncertní divokost a brutalitu skupiny do studiových nahrávek. Některé singly, kupříkladu ze sedmašedesátého roku, byly opravdu slabé.

Důležitými alby byly „Five Live Yardbirds“ (1964, s very hard verzí Howlin´ Wolfova „Smokestack Lightnin´“ a Diddleyho „I´m A Man“), „Having A Rave Up“ (1964/1965) a „Yardbirds“, lidově zvané „Roger The Engineer“ (1966). Největšími hity pak (převzaté i vlastní) skladby„Good Morning Little Schoolgirl“, „The Train Kept A-Rollin´”, „For Your Love“, „Heart Full Of Soul“, „Evil Hearted You“, „Still I´m Sad“, „Shapes Of Things“. Z dalších songů uveďme třeba „Certain Girl“, „You´re A Better Man Than I“, „Lost Woman“, „Rack My Mind“, „Over, Under, Sideways, Down“, „The Nazz Are Blue“, „What Do You Want“, „Happenings Ten Years Time Ago“, „Psycho Daisies“, „Smile On Me“, „White Summer“, „Little Games“ či „Think About It“. V roce 1968, kdy se Yardbirds rozpadli, na jejich soundu postavil Page hardrockový klenot zvaný Led Zeppelin, Relf a McCarty zase založili skupinu Renaissance. Jo, a ten v úvodu zmíněný film, ve kterém při divokém podání písně „Stroll On“ (no, v podstatě přetextovaná „The Train Kept A-Rollin´“) Jeff Beck rozflákal svoji kytaru o občas nefungující aparát, se jmenoval „Blow Up“ (Zvětšenina, 1966, režie Michelangelo Antonioni).

Pokud se v šesta sedmašedesátém tušilo o někom, kdo hraje podobně jako Yardbirds nebo Pretty Things, ale je ještě divočejší a tvrdší, jistě to byli nizozemští Q65. Hlavními figurami v kapele byli Frank Nuyens (g, harm, fl), Jay Baar (ds, voc) a Willem Bieler (voc, harm), dále v ní působili Joop Roelofs (g) Peter Vink (bg, voc). Kapela fungovala v letech 1965 až 1968 a za tu dobu vyplodila několik ostrých singlů: „The Life I Live“, „I Despise You“, „Cry In The Night“, „Ann“, „You´re The Victor“, „80% O“ (všechny 1966), „From Above“, „World Of Birds“, „It Came To Me“ a „I Was Young“ (všechny 1967), v době psychedelie pak „So High I´ve Been So Down I Must Fall“ a „Where Is the Key“ (oba 1968). A ve stejném duchu je vedeno i jediné album Q65 z tohoto období, „Revolution“ (1966, kromě „The Life I Live“, ještě „I Got Nightmares“, „Summer Thoughts In A Field Of Weed“ a orientální „Just Who´s In Sight“ plus Bo Diddleyho cover „I´m A Man“, známý z repertoáru Yardbirds). Po Bielerových problémech s drogami a také předpokládaným nástupem na vojnu se skupina na čas rozešla. Svým tvrdým, garážovým rhythm & blues s foukací harmonikou předznamenala nástup hard rocku a pozdější pub rock i punk rock. Q65 tak mají jistou souvislost s americkými kapelami, uvedenými níže.

Co se týče Švédska, tam se zhruba od poloviny sixties prosazovala skupina Lea Riders Group, kterou vedl zpěvák Hawkey Franzén (voc, g). Jednalo se o klasickou lokální reflexi bílého britského rhythm & blues, přičemž po kapele zbylo jen několik singlů z období 1966-1968 - např. „Lost Love“/ „Tryin“, „Got No Woman“/ „But I Am, And Who Cares?“, „The Sitaution Rare“/ „Key To The Riddle“, „The Forgotten Generation“/„Dom Kallar Oss Mods“. V polovině osmašedesátého dva ze členů skupiny, Slim Borgudd (ds) a Bo Häggström (bg) viděli kdesi v klubu hrát kytaristu Georga Wadeniuse, okamžitě se k němu připojili, a tak vzniklo trio Made In Sweden. Franzénovi tedy nezbylo nic jiného, než LRG rozpustit, a věnovat se sólové dráze…

 

A nyní již tedy opravdu za oceán.

Jako důsledek britské invaze vznikly i v USA bílé kapely, které se rozhodly po svém pojmout tvrdé ostrovní rhythm&blues. Tedy vlastně jakási reakce na reakci. Polovinu jejich repertoáru tvořily předělávky, polovinu autorská tvorba. Později některé z kapel do vcelku ostrého zvuku písniček začaly cpát prvky psychedelie a hippiesovskou filosofii. Ovšem americké publikum se v té době - co se žánru týče - zajímalo jen o to, co má britský přízvuk, anebo o desky Tamly Motown či Stax Rec, tedy o černé r&b a soul. Proto tyto pokusy amerických bigbíťáků většinou skončily komerčním krachem - reprezentuje je dnes už skoro polozapomenutá sorta kapel, jejichž soundu se na začátku seventies říkalo krátce punk, později se označení ustálilo na výrazu garage rock.

Pojďme si některé z nich alespoň vyjmenovat: The Seeds (LP „A Web Of Sound“, 1966, hit „Pushing Too Hard“, později „Can´t Seem To Make You Mine“ a „Tripmaker“), Barbarians (songy „Hey Little Bird“, „Are You A Man Or Are You A Girl?“), The Kingsmen (písně - cover „Louie Louie“, pův. od Richarad Berryho, dále např. „The Jolly Green Giant“, „Long Green“), ? And The Mysterians („96 Tears“, „I Need Somebody“), The Remains (SP „When I Want To Know“, 1965, LP „The Remains“, písně Don´t Look Back“, „I Can´t Get Away From You“, „Lonely Weekend“, „Once Before“, „Mercy, Mercy“, 1966), Shadows Of Knight (LP „Gloria“, 1966 a „Back Door Men“, 1967, písně „Gloria“, „I Got My Mojo Working“, „My Fire Department Needs A Fireman“, později „I Am The Hunter“), Count Five (LP „Psychotic Reaction“, 1966, songy „Psychotic Reaction“, „Double Decker Bus“, „Pretty Big Mouth“), Electric Prunes (album „Mass In F –Minor“, 1967, hit „I Had Too Much“), Standells (hit „Dirty Water“, deska „Try It“, 1966 se skladbami jako „Barracuda“, „Did You Ever Have That Feeling“) nebo 13th Floor Elevators (LP „Psychedelic Sounds“, 1966), kteroužto skupinu podrobněji zmiňujeme v kapitolce Kalifornský underground.

Asi nejinspirativněji z těchto kapel kromě zmaštěných elevátorů zněli mládenci z Tacomy na Severozápadě USA, divocí The Sonics. Hráli v sestavě Gerry Roslie (voc, ks), Andy Parypa (bg), Larry Parypa (g, voc), Rob Lind (harm, sax, voc) a Bob Bennett (ds). Byli výborní a velmi tvrdí, pojali rhythm&blues coby vyjádření svých vlastních běsů. Jestli na někoho z poloviny sixties pankáči přísahají, tak jsou to kromě raných The Who a Kinks právě The Sonics. Zkuste alba „Here Are The Sonics“ (1965, např. „The Witch“, „Boss Hoss“, „Psycho“, „Strychnine“ plus covery „Money“, „Do You Love Me“) a „Boom“ (1966, songy jako „Cinderella“, „The Hustler“, „Don´t Be Afraid Of The Dark“, „He´s Waitin´“, dále covery „Skinny Minnie“, „Louie Louie“, „Hitch Hike“ ) a „Introducing The Sonics“ (1967, kromě „The Witch“, „Psycho“, ještě  „I´m Going Home“, „High Time“, „Like No Other Man“).

Neměli bychom zapomenout ani na band Paul Revere & The Raiders z Portlandu-Oregon, který byl kvůli svým srandovním úborům (vojáci 18.století, klauni) každému k smíchu. Hudebně to ale byla docela ostrá skupina – opět šlo o skloubení vokálních harmonií s tvrdším soundem, později samozřejmě mocně psychedelila.  Šila do toho v sestavě Paul Revere (ks, voc), Mark Lindsay (lvoc, sax), Philip „Fang“ Volk (bg), Drake Levin (g) a Mike „Smitty“ Smith (ds), později hrál na kytaru ještě Jim „Harpo“ Valley. Dejte třeba téměř předělávkové LP „Just Like Us“ (1965-66) nebo téměř autorské desky „Midnight Ride“ (1965-66), „The Spirit Of ´67“ (1967) a „Revolution“ (1967) a songy (ať už covery nebo vlastní) „Just Like Me“, „Steppin´ Out“, „Doggone“, „Action“, „Kicks“, „Louie, Go Home“, „Melody For An Unknown Girl“, „All I Really Need Is You“, „Hungry“, „The Great Airplane Strike“, „Good Thing“, „All About Her“, „Oh! To Be A Man“, „I Had A Dream“, „Him Or Me (What´s It Gonna Be?)“, „Mo´reen“, „I Hear A Voice“, „Peace Of Mind“, „Too Much Talk“, „Observation From Flight“, „Mr. Sun, Mr. Moon“, „Without You“ a „I Don´t Know“. Kapelu pak stále více ovládali Lindsay a Revere, ostatní muzikanti se dost střídali, a tak pokračovala pod názvem The Raiders). Písničky z přelomu dekád jako „Just Seventeen“, „We Gotta All Get Together“, „Gone Movin´On“, „Interlude (To Be Forgotten)“, „The Boys In The Band“, „Indian Reservation“, „Birds Of A Feather“, „Prince Of Peace“ a „Take Me Home“ se objevily na deskách „Collage“ (1970) a platinovém „Indian Reservation“ (1971).

Nejznámější (a nejpopulárnější) z těchto jmen je asi newyorská skupina The Young Rascals („mladí rošťáci“), která se po třech letech přejmenovala na The Rascals – asi jejím členům zhruba okolo čtyřiadvaceti připadlo, že už holt nejsou žádní mladíci…Hlavními figurami v kapele byli skladatelé Eddie Brigati (voc) a Felix Cavaliere (ks, voc), dalšími členy byli ještě Dino Danelli (ds) a Kanaďan Gene Cornish (g, harm, voc). Důležitým „pátým rascalem“ byl i Eddieho brácha David Brigati, který dával dohromady aranže vokálních harmonií. Jinak prostě a stručně řečeno: „rošťáci“ se prezentovali kombinací beatu a rhythm & blues s prvky soulu (někdy se to nazývalo „blue-eyed soul“) a samozřejmě s příměsí psychedelie.

Za nejlepší desky kritici označují „The Young Rascals“ (1966, cover-hit „Good Lovin´“, pův. od The Olympics, dále např,. „I Ain´t Gonna Eat Out My Heart Anymore“, „Baby Let´s Wait“, „Do You Feel It“ plus covery „Mustang Sally“, pův. od Marka Riceho a „In The Midnight Hour“, pův. od Wilsona Picketta) a „Groovin´“ (1967, hit „Groovin´“, dále např. „You Better Run“, „Find Somebody“, „I Don´t Love You Anymore“, „How Can I Be Sure“, „A Girl Like You“). Známy jsou i songy „Please Love Me“, „It´s Wonderful“, „Come On Up“, „What Is The Reason““, „Love Is A Beautiful Thing“, „People Got To Be Free“,  „Love Was So Easy To Give“, „I´ve Been Lonely Too Long“, či „A Beautiful Morning“. Posledním albovým počinem Rascals v sixties bylo pak LP „See“ (1969, např. „See“, „Hold On“, „Nubia“, „Carry Me Back“, „Death´s Reply“).

A pak tu byl případ The Misunderstood, kalifornské skupiny, která to vzala z gruntu a rovnou se přestěhovala do Mekky tehdejšího hudebního dění, do Londýna. Tam si ji vzal pod křídla manažér a pozdější rádiový DJ John Peel a dodal ji některé britské muzikanty. Kapela se prezentovala divokým, hlasitým soundem, přirovnávaným k Yardbirds, využitím steel kytary, a zvláštní pódiovou light-show s tzv. vizuálním zvukem – světla blikala v rytmu kytar. Vedl ji Američan Glenn Ross Campbell (steel g, g) a dalšími důležitými členy byli Rick Brown (voc, harm) a Tony Hill (g). Je škoda, že po ní zůstalo jen pár singlovek v čele s cover-hitem „Who Do You Love? (pův. od Bo Diddleyho), s převzatými kusy („You Don´t Have To Go Out“ od Jimmyho Reeda a „Who´s Been Talkin´“ od Howlin´ Wolfa)  a vlastními songy jako „I Can Take You To The Sun“, „Children Of The Sun“, „I Unseen“, „Never Had A Girl Like You Before“ a „Golden Glass“. Včetně tehdy nevydaných pecek jako „My Mind“ nebo Find The Hidden Door“. Skvělá a vlivná parta. Po rozpadu „nepochopeného“ založil Campbell hard-bluesový band Juicy Lucy.

Blížíme se k závěru, tak taková perlička, když už tu probíráme americké výboje do Evropy – bývalí vojáci US Army založili v Německu téměř anarchistickou garážovou partu The Monks, jejíž album „Black Monk Time“ (1966, např. „Monk Time“, „I Hate You“, „Boys Are Boys And Girls Are Choice“, „Higgle-Dy-Piggle-Dy“), bývá označováno za jedno z prvních proto-punkových alb vůbec. Je to docela raritka, kapela vystupovala v mnišských hábitech, na temenech hlav s tonzurou, a mnohdy zní dost úsměvně, nicméně něco se mládencům upřít nedá – byli fakticky hodně dost nasraní. Nasraní mniši.

No, a nakonec – když už jsme se zase octli v Německu – bychom mohli uvést něco tuzemských snah o rhythm & blues. V Bratislavě po odchodu od Beatmen postavil novou kapelu Soulmen zpěvák a kytarista Dežo Ursiny. Je velká škoda, že po ní zůstalo jen EP s písněmi jako „Wake Up“, „I Wish I Were“, „Baby Do Not Cry“ a TV záznam se songem „I Have Found“. V Praze to byla zase skupina Matadors s již tehdy výrazným kytaristou Radimem Hladíkem. Ta už stihla i LP „Matadors“ (1968, např. „Get Down From The Tree“, „I Feel So Lonely“, „Extraction“, a cover „I´m So Lonesome“, pův. „Out Of Reach“ od John Mayall´s Bluesbreakers). Po odchodu většiny „matadorů“ do Německa, si Hladík v Praze založil svůj Blue Effect, kde zpíval Vladimír Mišík. V tomto prvním období po souboru zbyla EP a SP, na nichž se mj. objevily skladby „Slunečný Hrob“, „I Like The World /Sun Is So Bright/“, „Snakes“ a cover „I´ve Got My Mojo Working“, pův. od Muddy Waterse. A také album „Meditace“ (1969, např, „Deserted Alley“, „Blues About Stone“, „Where Is My Star“).

Tolik tedy k bílému rhythm&blues, ale my se k němu v kapitole Dítka Kornerova… ještě vrátíme.