Úvod » 70. léta » Články

Takže - co tedy za rockové styly v 70. letech frčelo?

V jejich první polovině to byl bezesporu na tvrdých kytarových riffech založený hard rock, vycházející z rhythm & blues (např. Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, Queen, Nazareth, Uriah Heep, Free, Bad Company, UFO, Rainbow, Whitesnake, Blue Cheer, Mountain, Cactus, Blue Öyster Cult, Aerosmith, Montrose, BTO, částečně The Who a Rolling Stones) se svými odnožemi, ať už hudebními nebo proklamovanými vizuálně - elektrickým blues rockem (v Americe později označovaným jako jižanský rock – např. Allman Brothers, Lynyrd Skynyrd, ZZ Top, Johnny Winter, Molly Hatchett), lesklým „glitter“- glam rockem, jehož druhý kořen ležel v melodickém beatu a folk-rocku (David Bowie, T-Rex, Gary Glitter, Elton John, Rod Stewart, Slade, Sweet, Kiss, New York Dolls, Alice Cooper, Lou Reed), občas sklouzávajícím do pop-rocku (Bay City Rollers, Smokie, ABBA), a dále syrovým a punkově přímočarým detroitským rockem (např. MC 5, Stooges, Grand Funk Railroad, Ted Nugent).

Výše zmíněný hard rock byl v té době tak rozšířený, že se vlastně v oné první polovině 70. let stal mainstreamem – hlavním rockovým proudem. Prostě komu v jeho písničkách nezněla bustrovaná nebo okouřená kytara, pohlíželo se naň stejně podezřele a pohrdlivě jako ve druhé polovině devadesátých let na DJ, který nepouští z gramců. V tomto ohledu se prosazovaly i vycizelovanější soubory, jejichž hudba byla určená pro starší posluchače a říkalo se jim AOR (Styx, Boston, Foreigner, Journey, Toto, Cheap Trick, Fleetwood Mac atd.)

Z šedesátých let se do sedmé dekády přesunula i obliba folk rocku (např. Bob Dylan, Bruce Springsteen, Neil Young, Tom Petty, Fairport Convention, Paul Simon, Joni Mitchell, Gordon Lightfoot, Steeleye Span atd.) jenž se vyznačoval vytvářením jednoduchých písniček se závažnějšími texty, ovšem podávaných posluchačům v elektrifikované podobě. V Americe byl velmi oblíbený počátkem dekády ještě country rock (např. Gram Parsons, Emmylou Harrisová, Waylon Jennings, Eagles, Doobie Brothers, Kris Kristofferson) kombinace moderní country, blues a folk rocku.

V našem textu často operujeme i s pojmem pop rock. Tento všeobecný termín lze napasovat prakticky na cokoliv, co při zachování základních rockových atributů (výrazná rytmika, využití kytary) preferuje melodickou linku a nepříliš náročné texty. Pop rock má svoje základy jak v anglickém bigbítu, americkém folk-rocku, tak třeba v černém soulu. Jelikož zahrnuje obrovský úsek moderní hudby a je obsažen prakticky ve většině stylů (hard rock, AOR, glam rock, jižanský a country rock, folk rock, art rock, funk, pop soul, disco, punk a new wave, new romance, gothic rock, heavy metal, paisley underground, folk-punk, brit pop, new wave of new wave atd. atd atd.) nebudeme se mu věnovat konkrétně, ale vždy v souvislosti se stylem, ke kterému jeho zpěvák-kapela inklinuje interpretačně, myšlenkově anebo alespoň vizuálně. Proto jsou otázky typu - a proč není Carole King ve folk rocku nýbrž v pop soulu?, - a proč není Phoebe Snow v pop soulu nýbrž ve folk rocku?, - a proč nejsou pozdní Fleetwood Mac ve folk-rocku nýbrž v AOR?, - a proč není Steve Miller Band v country rocku nýbrž v hard rocku?, - a proč se tu vůbec vyskytuje Connie Francis?, - bezpředmětné. Vždy záleží na subjektivním pocitu autora, kam toho či kterého interpreta zařadí.

Ale zpět ke stylům 70. let.

Experimentálnější poloha rockového žánru, také částečně vycházející z hard rocku a využívající ještě mnohých dalších prvků (jazz, folk, ethno, moderní artificiální hudba atd.), se obecně nazývala progressive rock (např. Frank Zappa, Jethro Tull, King Crimson, Van der Graaf Generator, Family, Traffic, Gong, Magma, John Cale, Nico). Tato posledně jmenovaná mutace pak ve svém fúzování s klasickou hudbou (nebo včleňováním jejích prvků) s využitím syntetizátorových ploch dostala pojmenování art rock (např. Pink Floyd, Yes, Genesis, EL&P, Kansas, Renaissance, Rick Wakeman, ELO, Supertramp, MMEB, Mike Oldfield), přičemž některým jeho formám se říkalo space rock (např. Hawkwind, Rush). Odnoží art rocku byly taktéž dlouhé komponované celky se souvislým dějem, zvané rock opera (The Who, Pink Floyd, Andrew Lloyd-Webber).

Art rockové syntezátorové malby se staly východiskem pro tvorbu tzv. rock impresionistů (Tangerine Dream, Popol Vuh, Jean-Michel Jarre, Klaus Schulze, Vangelis), opakování frází v delším časovém úseku s minimem harmonických změn zase principem minimalistického rocku (Phil Glass, Terry Riley, Mike Oldfield, Brian Eno, Laurie Anderson). Podobné experimentální hudbě, pracující s určitou náladou ve vztahu k prostředí, v němž vzniká, se zase začalo říkat ambient (např. Brian Eno, Robert Fripp). Jiný filosofický kontext, nicméně jisté duchovní spříznění s ambientem měla pozdější forma meditativní hudby, nazvaná new age, zvukově vycházející hlavně z rock-impresionistických ploch a nálad.

Na přelomu 60. a 70. let se na povrch prodrala i další fúze – tentokrát rocku s jazzem, nebo chceme-li naopak jazzu s rockem, nazývaná ve světě i u nás jazz rock nebo také fusion music (např. Miles Davis, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever, Lifetime, Herbie Hancock, Oregon, Colosseum ll, Santana). Stejně jako art rock dával tento styl velkou šanci výborným instrumentalistům.

Černošští muzikanti dobře si vědomi úspěchu soulu v šesté dekádě se v 70. letech nadchli pro tzv. funk (např. Funkadelic vs. Parliament, James Brown, War, Tower Of Power, Kool & The Gang), hodně energickou, rytmickou a odvazovou hudbu vycházející právě z pomalejšího soulu. Na funku bylo úžasné, že šel naroubovat jak na módní jazz rock (tzv. funk-jazz), tak také vlastně už ze své podstaty na taneční muziku – tuto jemnější polohu si pomocně nazvěme pop-soul (Diana Ross, Jackson Five, Commodores nebo Barry White) či soulový pop-rock (Carole King, Cher). Z funku a soulu se pak zákonitě vyvinula oblíbená taneční hudba té doby zvaná disco music (Blue Notes, Stylistics, Gloria Gaynor, Bee Gees, Chic, Three Degrees, Village People) se svojí speciální evropskou a mnohdy dosti děsivou odrůdou euro-discem (Boney M, Eruption, Donna Summer, Giorgio Moroder, Silver Convention).

Ve druhé polovině 70. let sice pořád frčel hard rock a jeho deriváty, ale bylo zřetelně znát, že publikum je jím už poněkud unaveno. Tak trochu ho zachránil jeho další vývojový stupeň, rychlejší a tvrdší varianta, zvaná heavy metal (AC/DC, Scorpions, Judas Priest, Motörhead, Iron Maiden, Saxon, Van Halen, Accept), která vlastně tvořila jakýsi protipól tehdejšímu, z undergroundu se vynořivšímu punk rocku.

Proti instrumentální a zvukové vybavenosti hard a art rockových dinosaurů a hlavně proti jejich zkomerčnělé hippie ideologii šly dva styly, které se objevily v polovině 70. let – punk a nová vlna (např. David Bowie, Iggy Pop, Sex Pistols, Clash, Damned, Stranglers, The Jam, Ramones, Patti Smith Group, Talking Heads, B-52´s, Police, U2, Simple Minds).

Britský „dělnický“ punk - tedy jeho nejslavnější a nejznámější varianta - se transformoval z divokého a jednoduchého pub rocku (např. Brinsley Schwarz, Ian Dury & Kilburn And The High Roads, Dr. Feelgood, Eddie & The Hot Rods) hrajícího se po britských nálevnách, kdežto o pár roků starší punk newyorský tvořili víceméně intelektuálové, kteří vycházeli spíše z dekadentnějšího glamu, detroitského rocku a místního undergroundu 60. let. Punk se pak společně s jednoduchým elektronickým soundem mladého intelektuálního proudu kapel, pracujících s využitím výtvarných prvků, začal souhrnně označovat jako new wave čili nová vlna.

Z elektronické větvě NW se později na přelomu 70. a 80. let vyvinuly odnože proti kytarám rebelujícího futuristic rocku (např. Tubeway Army, Gary Numan, The Human League, lze sem zařadit i Kraftwerk) a chmurného stylu new romantism, (např. Ultravox, Visage, později Depeche Mode a Duran Duran), naproti tomu gothic rock (Siouxie & The Banshees, The Cure, Birthday Party, Killing Joke, Bauhaus) se nebránil ani chmurnosti (měl to nakonec v popisu práce) ale ani kytarám. Někdy se jeho souborům také říkalo post-punkové, stejně jako mnohým dalším, zejména těm experimentálnějším (P.I.L., Wire, The Fall, Gang Of Four, Joy Division).

Dále se – hlavně díky Bobu Marleymu - širší světová veřejnost seznámila také s jamajským houpavým stylem reggae a jeho instrumentální formou, zvanou dub (King Tubby). V souvislosti s reggae a koncem sedmé dekády je třeba zmínit i návrat jeho rychlejší formy zvané ska na britskou klubovou scénu (Specials, Selecter, Madness).

Samozřejmě že tu zůstal prostor i pro různé rockové větvě a větvičky, žijící na okraji a věnující se rockovému experimentu – zde už nebylo důležité stylové zastřešení, neboť to, co hudebníci vytvářeli, ani nijak přesně nešlo definovat. Proto hovoříme o rockových hnutích – ať už se označujících konkrétně jako například v Evropě působící Rock In Opposition (např. Henry Cow, Art Bears, Art Zoyd, Univers Zero) nebo lapidárně nazývaných novináři dle místa působení jako třeba sanfranciský underground (např. Residents, Chrome, Tuxedomoon, MX-80 Sound). Zcela osobitým soundem, i když zpočátku anglo-americkou scénou přehlíženým (protože uklizeným v Německu) se prezentoval německý kraut rock (např. opět Kraftwerk, Faust, Neu a také Tangerine Dream), který do rocku přinesl odosobněnost a chemicky syntetický disco sound. Na jeho východiska později navazovala tzv. neue deutsche welle (D.A.F., Der Plan, Abwärts). Pro všechny kapely uvedené v tomto odstavci plus některé další (ať už z progresivního bigbítu nebo punku a nové vlny), které stály v určité opozici vůči hlavním rockovým proudům, se vžilo označení alternativní rock (mj. Lou Reed, John Cale, Robert Wyatt, Magma, Gong, This Heat atd.).

Mimo Severní Ameriku a Evropu začínali o sobě více dávat vědět i různé fúze místních etnických forem hudby s anglo-americkým jazzem, rockem a popem. Jako třeba afro-pop (např. Osibisa) a z něj vycházející nigerijská ju ju music (King Sunny Ade), která se v následující dekádě občas vklínila do jamajského reggae. Jazz a indickou hudbu zase míchal jazz rockový soubor Oregon. Tomuto všemu dnes obecně říkáme world music.

Různých dalších podskupin a jednotlivých odnoží hlavních proudů bylo určitě více, toto je pouze jen jakési všeobecně známé rozdělení rockové scény 70. let.