Výřez z obrazu Okupace, Jan Zrzavý, 1968, Galerie Kodl, repro: Západočeská galerie v Plzni

Vzlet, který netrval dlouho – československé výtvarné umění před padesáti lety

Michaela Svobodová, 19. August 2018

Výstava Anatomie skoku do prázdna představuje dosud málo zmapované období československého výtvarného umění přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kolekci sestavila Helena Musilová, s níž přinášíme rozhovor.

Expozice, která bude v Masných krámech v Plzni k vidění do 16. září, důsledně předkládá tuzemská díla vyjadřující se ke společenské situaci těsně před srpnem 1968 a pak zejména v nedlouhém čase po něm, kdy takzvaně „padala klec“. Mnohá tato díla vyzařují deziluzi a pocity zmaru, některá ironii. Představeno je 159 exponátů od celkem 88 autorů. Někteří tvůrci jsou notoricky známí, například Adriena Šimotová, Václav Boštík, Karel Nepraš nebo Jiří Kolář. Za zvláště naléhavá považuji díla generace umělců, kteří měli osobní zkušenost s druhou, případně s oběma světovými válkami – konkrétně myslím příspěvky Adolfa Hoffmeistera a Jana Zrzavého. Zastoupeni jsou i tvůrci regionální, například plzeňská malířka Alena Koenigsmarková.

A ještě jedna poznámka. Recenze této výstavy v časopise Art & Antiques se táže, zda je možné „reprodukovat jednoduchý narativ, podle nějž jsou alegorické obrazy invaze nebo studenta v plamenech dokladem selhání socialismu s lidskou tváří…“ Anatomie skoku do prázdna však nepodsouvá vyhraněnou interpretaci dějinných událostí. Nevím ovšem, jak jinak než negativně lze vnímat tuto kapitolu novodobé historie.

 Jak jste připadla na název vaší výstavy?

Název jsme si vypůjčili z básně Miroslava Holuba. Dlouho jsme hledali slova vyjadřující iluzornost pražského jara. Když se člověk tím obdobím začne zabývat, zjistí totiž, že spousty lidí uvěřily iluzi o tom, co by mohlo společensky být, jak by věci veřejné mohly být uspořádány. Hledali jsme tedy název u básníků, které máme rádi a kteří tu dobu prožívali stejně intenzivně jako výtvarníci, o nichž výstava primárně je. Nejprve se nám nejvýstižnějším zdál být verš Oldřicha Mikuláška „usyčíme hada“ –  vypovídal o iluzi, že je možné zlo zpacifikovat mluvením. Nakonec Anatomie skoku do prázdna zvítězila proto, že mi především šlo o popsání určitých reakcí tvůrců. A v tomto smyslu je Holubova báseň signifikantní. Přesně ukazuje ten krok do nikam, který musela společnost podniknout. A krásně se spojila s fotografií Alexandra Dubčeka. Ta vyšla poprvé v červnu 1968 a ukazuje – a to mě zajímalo –, jakým způsobem se z politika stala taková popstar. Dnes je to obvyklé, ale v té době byl oblíbený, médii sledovaný politik novum.

Jak jste si vymezila období vzniku vystavených děl?

Výstava mapuje období zhruba od poloviny roku 1967, tedy od sjezdu Svazu československých spisovatelů, až do roku 1972, kdy byly přijaty stanovy normalizovaných, nově ustanovených svazů. Chtěli jsme také připomenout výročí legendární výstavy Nová citlivost. Ta začala v březnu roku 1968 v Brně, pokračovala v Karlových Varech a v červenci a v srpnu byla umístěna v pražském Mánesu, odkud ji pak vyhodila ruská vojska, která si tam zřídila štáb. Když čtete odborné knihy o tomto období, je v nich mnohokrát popsáno umění šedesátých let. Po poznámce, že pozitivní vývoj přerušila normalizace, následuje umění let sedmdesátých, které je svým rozdělením na oficiální a neoficiální svět přece jenom hodně odlišné. Překvapilo mě, jak je těch několik přelomových let nereflektovaných.

Jak byste těchto několik let charakterizovala?

V druhé polovině roku 1968 a v následujících dvou letech byli umělci ještě rozjetí a nastartovaní tvořit. Měli kontakty se světem, třeba Klub konkrétistů vystavoval v zahraničí, umělci vyjeli na domluvené stáže. Ale to obrovské, až radostné tvůrčí vypětí, experimenty s materiálem i formou po srpnu 1968 dostaly jinou podobu, jiné obsahy. Je v nich neuvěřitelná naléhavost, která tam předtím nebyla.

Hoffmeister Propagandistické zátiší , Adolf Hoffmeister, 1972, sbírka Neboltai. Pro mladší ročníky, Zprávy byla kolaborantská tiskovina, repro: Západočeské muzeum v Plzni.

Iniciačním bodem pražského jara byl do značné míry zmíněný sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Co považujete za zlomový moment ve výtvarném umění?

Změny začaly v Československém svazu výtvarných umělců už v roce 1964, kdy se do jeho čela dostal Adolf Hoffmeister, který byl otevřený všemu svobodnému. Ostatně již od konce padesátých let bylo zase možné zakládat tvůrčí skupiny. Do galerií se konečně dostávali odborníci, nikoliv jen zasloužilí straníci. Tedy v Praze určitě: v Galerii Václava Špály začal působit Jindřich Chalupecký, v Platýzu a později v Galerii na Karlově náměstí Ludmila Vachtová. Výtvarná scéna se otevřela světu a díky Jiřímu Kolářovi nebo Chalupeckému navazovali umělci kontakt se zahraničím. Začala sem jezdit řada hostů. Takže v období, kterým se zabýváme, vidíme československou scénu jako emancipovanou, poučenou a sebevědomou, připravenou se zapojit, nebo v mnoha případech se už zapojující, do mezinárodního dění.

Jak byste československé umění zařadila v evropském kontextu?

To velice nerada porovnávám. Zabývám se například Brnem jako konkrétním lokálním uměleckým centrem a tam se ukazuje, že některá řešení v rámci počítačového umění byla novátorská a nabídla jiná možná řešení, než byla ta ve světě – a také to bylo komunitou lidí, zabývajících se tímto fenoménem. Obecně, co se týká tvůrčího záměru a výtvarných projevů: československá scéna byla velice aktuální. Recenze na zahraniční výstavy zdejších tvůrců byly pozitivní, umělci na ně byli zvaní. Konkrétisté vystavovali v Amsterodamu, ve Vídni, rozesílaly se katalogy… Samozřejmě, neporovnatelná byla situace v organizaci uměleckého života, to také přinášelo mezi výtvarníky z jednotlivých zemí určitá nedorozumění. Stejně tak byla úplně jiná situace na uměleckém trhu, který v sovětském bloku téměř neexistoval, ovšem u nás se začal koncem šedesátých let sympaticky rozvíjet.

ZGP Anatomie skoku do prazdnaVýřez z obrazu Pocta Janu Palachovi, Alena Kučerová, 1969, Fond Pro Arte, Praha, foto: Západočeská galerie v Plzni


Držela jste se pravidla, aby díla byla reakcí na rok 1968. Jak jste vybírala?

Bylo to detektivní pátrání v databázích a lístkových katalozích různých sbírek, prohlížení mnoha katalogů z výstav a pochopitelně návštěvy autorů samotných, tedy těch, kteří ještě žijí. Držela jsem se daného období a nakonec jsem nevybrala mnoho děl, která by člověk na výstavě z tohoto období očekával, protože se zkrátka nevztahovala k dané společenské situaci. Tak jsem vyřadila díla, která sice na první pohled vyjadřovala depresi, ale pak jsem třeba z korespondence zjistila, že se nevztahují k okupaci. Například o díle Evy Kmentové Muž terč z roku 1968 jsme byli dlouho přesvědčení, že reflektuje srpen 1968. Kmentové dcera Polana Bregantová mi zapůjčila maminčiny deníky, z nichž vyplývá, že to dílo vzniklo před srpnem a vyjadřuje úzkost vycházející z osobní situace, kterou tehdy sochařka procházela.

Co vás během pátrání překvapilo?

Spousta věcí. Výborné práce autorů, kteří se „angažovali“ v padesátých letech. Někdy zvláštní „nevidění“ významu – což byl právě důsledek toho, že se o daném období v kontextu výtvarného umění nemluvilo, například to platí o minimalistické plastice Plamen Zdeňka Šimka, která je ve sbírce Muzea umění v Olomouci. Nevědělo se, že se vztahuje k Janu Palachovi. To jsme vypátrali až z autorovy korespondence. Ale když se na ni podíváte – velký rudý plamen s názvem Plamen a datace 1969 –, vlastně je to zřejmé i bez korespondence.

Také se patří říct, že některá vystavená díla a jejich autory doprovázel dost dramatický osud. Například svůj obraz Pražská pieta darovala Alena Koenigsmarková švédské velvyslankyni, avšak na státních hranicích byl zabaven zdejšími pohraničníky. A pro autorku to mělo fatální následky… Až bizarní byla situace kolem cyklu grafik Oldřicha Kulhánka, z nichž dvě jsou na naší výstavě. Ty grafiky byly odsouzeny ke spálení a souzen nebyl autor, nýbrž díla. Oldřich Kulhánek byl u soudu přítomen jako svědek. To je absurdní a výstižně to ukazuje totalitní praktiky.

Jiří Kolář Jiří Kolář, Pocta Janu Palachovi, 1969, Museum Kampa, repro: Západočeská galerie v Plzni

P.S.: Výstava se po Plzni objeví v pozměněné sestavě ještě v pražském Museu Kampa. V Západočeské galerii se 21. srpna od 17 hodin koná komponovaný podvečer na téma Srpen 1968 spojený s komentovanou prohlídkou, kterou provede právě Helena Musilová. Dodejme také, že k výstavě vyšla publikace Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu (192 stran, cena 390 korun), kterou editorsky připravila Musilová a spolu s Ludmilou Vachtovou ji rovněž doprovodila texty.

Musilová Helena (*1974)

Narodila se v Olomouci. Vystudovala historii a dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně (1992–1997). V letech 1998 až 2003 pracovala jako kurátorka sbírky fotografie a architektury v Muzeu umění v Olomouci. Od roku 2004 do roku 2015 působila v Národní galerii Praha – jako kurátorka sbírky české malby 20. století, kurátorka nových médií a sbírky Jiřího Valocha a nakonec jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění. Současně v letech 2005–2015 přednášela na Katedře fotografie pražské FAMU jako odborná asistentka. Od roku 2015 je šéfkurátorkou pražského Musea Kampa.

TÉMATA

Výtvarné umění
Glosa
Recenze
Plzeň
Michaela Svobodová

A/Z SOUVISEJÍCÍ