Vánoce knižní počtvrté: některé publikace mohou mít doslova cenu života

poster
Předvánoční knižní tipy Josefa Chuchmy, díl IV., foto: pixabay.com

Dnešní čtveřice je víceméně tematická. Spojuje ji historie minulého století, vesměs historie tragická. Ty knihy jsou propojeny nejen tímto základním určením, nýbrž i tématy či motivy. Slibuji zde, že příští knižní kvarteto bude poněkud veselejší ražby.

Ty knihy prostě nedáme!

David E. Fishman: Pašeráci knih. Boj o záchranu židovských knih před nacisty a komunisty. Překlad z angličtiny Martina Neradová. Vydal Pistorius & Olšanská, Příbram 2018, 376 stran + 16 stran obrazové přílohy, doporučená cena 429 korun.

Paseraci Pro titulní stranu použila grafička Klára Horová jednu z fotografií z obrazové přílohy knihy, konkrétně výřez ze snímku, který zachycuje bránu do vilenského ghetta s německými a litevskými strážci, repro: Artzona.cz

David E. Fishman, profesor židovské historie v Židovském teologickém semináři v New Yorku, vloni obdržel za tuto knihu uznávanou National Jewish Book Award. V publikaci píše o židovských intelektuálech, básnících a učencích, z vilenského ghetta (tedy z ghetta, jež se nacházelo ve Vilniusu, dnešní metropoli Litvy), kteří za cenu obrovských osobních rizik zachraňovali knihy a archivní materiály, jež byly okupanty určeny k likvidaci. Hned na začátku svazku Fishman představuje v krátkých profilech šestici podstatných aktérů těchto dějů, čímž evokuje „osoby a obsazení“ příběhu, který ostatně nazývá osobním – vypráví o konkrétních lidech. „Němci nařídili čtyřiceti zotročeným vězňům, aby veškeré materiály (z tamní významné sbírky židovských knih – pozn. red.) probrali, roztřídili, zabalili a předali na místo určení. Členové pracovní skupiny, jíž se přezdívalo ‚papírová brigáda‘, knihy pronášeli na holém těle německým strážným pod nosem. Koho chytili, ten stanul před popravčí četou v Ponarech nedaleko Vilna, kde docházelo k hromadným vraždám,“ uvádí Fishman. A proč nese kniha podtitul: Boj o záchranu židovských knih před nacisty a komunisty? Protože po druhé světové válce usilovala o zničení vilniuského Židovského muzea Rada ministrů Litevské SSR, v rámci jedné z komunistických antisemitských vln. Vilnius byl označován za litevský Jeruzalém, a toto centrum vzdělanosti mělo být zničeno; však také roku 1954 byla litevská Velká synagoga dynamitem zbourána. Tudíž v padesátých letech opět nastoupili obětaví lidé, kteří zachraňovali knihy, jež měl čekat osud obdobný tomu, který potkal Velkou synagogu… Knihy se nyní pašovaly pro změnu do Polska, a když se i tam vzedmulo antisemitské násilí, tak z Polska papírové památky putovaly do Francie a USA.

Paseraci ilu Reprodukce dvou tiskových stran z obrazové přílohy Pašeráků knih. Velmi je doporučeno přečíst si popisky pod fotkami… Repro: Artzona.cz

Za co také může CIA

Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce. Program tajné distribuce knih ze Západu za železnou oponu financovaný CIA. Předmluva Mark Kramer. Přeložila Petruška Šustrová. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2018, 454 stran, doporučená cena 820 korun.

Tajna distribuce Střídmá obálka je grafickým dílem Markéty Jelenové, repro: Artzona.cz

Za železnou oponou to často vyhlíželo, že CIA je naprosto démonická organizace, která má prsty ve veškeré špíně světa. Značka CIA tu sloužila coby obviňovací zaklínadlo; za tím či oním měla stát právě ona! Ovšem nelze zastírat, že někdy to byla pravda. Americký politolog maďarského původu Alfred A. Reisch (1931–2013) v této objemné práci popsal program Free Europe Committee, který CIA skutečně financovala: šlo o program distribuce západní knižní provenience na Východ, za železnou oponu. Po roce 1956, kdy program odstartoval, bylo nejvýznamnější východoevropskou cílovou zemí Polsko, ostatně tam odtud vyjíždělo na Západ nejvíce osob zpoza železné opony a ty často knihy přebíraly osobně. Nejdůležitějším místem distribuce knih byla Vídeň. Své zvláštní kapitoly mají v Reischově práci tyto sovětské satelity: Maďarsko, Polsko, Československo, Rumunsko, Bulharsko. Zde věta z kapitoly o Československu: „Od ledna do srpna 1968, kdy do Československa vstoupila okupační vojska Varšavské smlouvy, bylo potvrzeno přijetí 18 371 knih a o jiných 20 293 lidé žádali.“ Reisch měl původně v úmyslu podchytit celou historii knižního projektu, tedy až září 1991, kdy se uzavřel, ale nakonec zvládl zevrubně prostudovat archivní materiály do počátku sedmdesátých let; pozdější období letmo shrnuje v závěru publikace.

Tajna distribuce Ilustrace na straně 93 ze svazku Horké knihy ve studené válce. Na snímku známý polsko–americký politolog Zbigniew Kazimierz Brzeziński (1928-2017), jedna ze šedých eminencí americké zahraniční politiky, jedná s Jerzym Giedroycem (1906-2000), publicistou, aktivistou a vydavatelem polského exilového časopisu Kultura, repro: Artzona.cz

Když ještě v Pařížské nebývaly butiky

David Jan Novotný: Soukromá historie Páté čtvrti a okolí. Academia, Praha 2018, 404 stran + 48 stran obrazových příloh, doporučená cena 450 korun.

Pata ctvrt Obálka s momentkou z pražské židovské čtvrti, repro: Academia

Vloni, v roce svých sedmdesátin, dopsal po čtyřech letech vzpomínání své „místopisné“ memoáry spisovatel, scenárista a pedagog David Jan Novotný. Tento vnuk protestantského teologa Adolfa Novotného (1891–1968), profesora Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, a syn grafika Jana Blahoslava Novotného (1917–1983) se počátkem padesátých let přestěhoval s rodiči do někdejší Páté čtvrti, rozuměj bývalého Josefova, Židovského města, dnes jde o součást Starého Města. „Když jsem počátkem devadesátých let dvacátého století četl Pátou čtvrť Viktora Fischla, jen jsem se tiše usmíval pod vousy u vědomí toho, kdy knihu psal, kdy se její děj odehrává, a toho, co jsem v ní prožil sám. Podobnosti čistě náhodné? Myslím, že nikoliv, že mystérium, obestírající Pátou čtvrť už několik staletí, tam zůstalo a zůstává dodnes,“ hovoří o své motivaci Novotný. Anotace na knihu sice praví, že autor v ní „déle než pětašedesát let sleduje (…) proměny této čtvrti, jíž procházely dějiny“, nicméně skutečnost je taková, že doba po roce 1989 je Novotným prolétnuta stručněji, než předešlých čtyřicet roků. Rezultát může být tento: Kdo by chtěl znát, jak se žilo v Pařížské ulici a okolí předtím, než je zachvátil turismus a luxus, neměl by Novotného knihu minout.

Pata ctvrt David Jan Novotný (vpravo) s filmovým režisérem Josefem Císařovským nad střechami Páté čtvrti, rok 2010. Snímek z obrazové přílohy knihy; jeho autorem je Matěj Novotný, repro: Artzona.cz

Neměl na to žaludek

Wolfram Wette: Rotmist Arno Schmid. Hrdina humanity a zachránce Židů. Přeložila Daniela Petříčková. Prostor, Praha 2018, 320 stran, doporučená cena 327 korun.

Wolfram Pro obálku knihy použil její grafický úpravce Aleš Lederer fotografii vilniuského ghetta, repro: Prostor

Jednou knihou o hrdinském konání jsme dnešní přehled začali, druhou takovou publikací jej skončeme. Německý vojenský historik Wolfram Wette, od nějž česky roku 2006 vyšla (v Argu) publikace Wehrmacht. Obraz nepřítele, vyhlazovací válka, legendy, v letos přeložené práci (originál 2013)  Rotmist Arno Schmid. Hrdina humanity a zachránce Židů vytvořil biografii příslušníka wehrmachtu, který pomáhal Židům a 13. dubna 1942 jej za to nacisté popravili. A aby se nám kruh dokonale uzavřel, tak onen voják jménem Arno Schmid sloužil ve Vilniusu, kde se stal velitelem takzvaného shromaždiště rozptýlených vojáků wehrmachtu; šlo o vojáky ztracené či utíkající (tedy dezertéry); ze shromaždiště pak putovali příslušným směrem… Schmid byl svědkem likvidace Židů jak v ghettu, tak na místě zvaném Ponary (viz výše). Právě z Vilniusu a okolí pomáhal Schmid lidi deportovat do relativně bezpečnějších lokalit. Wolfram Wette nezůstává jen o líčení Schmidova chování: postupně přenáší pozornost i na téma, co vlastně hrozilo německým vojákům za pomoc Židům, nakolik německé vojenské právo na takové jednání pamatovalo. Vyjevuje se, že vlastně vůbec nepočítalo s tím, že někdo byl takového jednání mocen. Wette rovněž sleduje reflexi rotmistrových činů po druhé světové válce; kupříkladu roku 1967 převzala vdova po Antonu Schmidovi medaili Spravedlivý mezi národy. „Anton Schmid nebyl typický německý voják, ale převlečený civilista, rakouský řemeslník a malý obchodník donucený povinností k válečné službě v německém wehrmachtu. Jednal kurážně, přijal mnohá rizika, aby zachránil ty, jejich životy ohrožovali jeho vlastní krajané v uniformách SS a wehrmachtu – a to z něj dělá člověka, který může být vzorem nejen pro vojáky s jejich specifickým pojetím poslušnosti, ale ještě více pro občanskou společnost, jíž jsou lidé s tímto typem odvahy zapotřebí, vzorem pro ty, kdož se cítí být vázáni principem humanity,“ píše ke konci knihy Wolfram Wette.

Anton Dvě fotografie Antona Schmida z knihy Wolframa Wetteho. Vpravo je jediný dochovaný snímek, na němž je Schmid vidět v uniformě wehrmachtu; pořízen byl zřejmě v roce jeho smrti (1942), repro: Artzona.cz

Související