Pohled do výstavy Josef Sudek: Topografie sutin, která je instalována v Domě fotografie (Revoluční 5, Praha 1), foto: Vlado Bondan, Ústav dějin umění AV ČR

Když Praha byla plná ran a Josef Sudek vyšel s fotoaparátem

Josef Chuchma, 14. August 2018

Ještě několik dní existuje možnost spatřit v pražském Domě fotografie jedinečný soubor záběrů těch míst v hlavním městě, jež poškodila druhá světová válka a která těsně po jejím skončení nasnímal světoznámý fotograf Josef Sudek.

V takové úplnosti a s takovou pečlivostí nikdy nebyly tyto Sudkovy snímky – jejich celek dostal od kurátorů název Topografie sutin – prezentovány. A také interpretačně uchopeny a kontextualizovány. Stalo se tak díky vědeckému projektu pojmenovanému „Josef Sudek a fotografická dokumentace uměleckých děl: od soukromého archivu umění k reprezentaci kulturního dědictví“. To sice nezní lákavě; však také sami aktéři projektu uvádějí i akčnější titul „Sudek Project“. Současně existují internetové stránky, které úkol a výstupy s ním spojené představují relativně atraktivní formou.

Jednoho takzvaně neznámého Sudka ukázala oravská galerie v Brně roku 2006, kdy kurátor Antonín Dufek vybral 74 zvětšenin, jimiž fotograf v rané fázi své umělecké dráhy obesílal domácí a mezinárodní fotografické výstavy, jimž se říkalo salony. Existoval celý bodovací systém účastí na těchto akcích a tvůrcům přinášel jistou prestiž. Než si tedy Sudek proklestil svoji vlastní uměleckou cestu, budoval si jméno i soutěžně. „Podobně obsáhlý soubor salonních fotografií ze Sudkova raného období je veřejnosti představen vůbec poprvé. Ukazuje se, že fotografie z této etapy jsou mnohem důležitější, než jsme si dosud mysleli. Nejen pozdní, ale také rané dílo Josefa Sudka je cennou součástí světového umění,“ pyšnila se Moravská galerie.

Topografie sutinPohled do výstavy Josef Sudek: Topografie sutin, která je instalována v Domě fotografie (Revoluční 5, Praha 1), foto: Vlado Bondan, Ústav dějin umění AV ČR

Topografie sutin stojí na souboru 367 dochovaných negativů, které Sudek exponoval v některých lokalitách zasažených spojeneckým náletem na Prahu 14. února 1945 a Pražským povstáním 5. až 9. května. Negativy jsou uloženy v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Dosud byl tento soubor pouze několikrát zmíněn v sudkovské literatuře, to bylo vše. Není přesně určitelné, zda veškerý materiál vznikl jako zakázka pro – nakonec bohužel mizerně vytištěný – Pražský kalendář 1946 nakladatele Václava Poláčka, který v něm uplatnil 53 Sudkových snímků (titulní list a list na každý týden), anebo zda některé záběry fotograf zhotovil pouze o své vůli, pro sebe, uhranut krásou zmaru, kterou nalézal především ve zdevastovaném areálu Emauz, kde naexponoval téměř půldruhou stovku záběrů. Ta druhá možnost, jak dokládají kurátoři výstavy a autoři textů v katalogu-knize, který při té příležitosti vyšel, je pravděpodobnější. Ovšem Sudek žádné tyto záběry nikdy nevystavil.

Původní negativy tedy tvoří základ projektu. Pro nynější výstavu z nich citlivě zhotovil zvětšeniny fotograf Ústavu dějin umění AV ČR Vlado Bohdan. Ale dochovalo se i několik desítek Sudkem vyhotovených pozitivů, které rovněž tvoří součást expozice. Jde o pozitivy nevelkých formátů a technické kvality někdy i průměrné – tady se věru nedá hovořit o pověstné sudkovské hře nejjemnějších valérů, jak ji známe z vrcholných děl jeho volné tvorby. I z obrazových kvalit jako takových je patrná specifičnost této Sudkovy epizody. Měl dodat věcný záznam kulturních ztrát, jistěže kultivovaný, i proto jej nakladatel Poláček oslovil. Sudek tedy někdy docela věcně zaznamenával, jindy se však odpoutával od běžné dokumentace už tím, na co a jak zacílil objektiv nebo jak pracoval se světlem. Je třeba ovšem poznamenat, přesněji zaspekulovat, že Sudek si byl možná vědom problematičnosti takovéto fotografie vystavovat – právě s ohledem na estetické nároky, které na svou tvorbu uplatňoval. Rozsáhlá expozice v Domě fotografie se pohybuje na samé hraně toho, co tyhle záběry jako celek v takovém množství výstavně unesou. Ale expozici vyztužují jednak dokumentární materiály spojené s tímto Sudkovým (po)válečným angažmá, jednak ukázky obdobného námětu – totiž válečných škod a událostí v hlavním městě – od jiných fotografů.

Topografie sutinJosef Sudek: Rozložená kamenná socha Františka Palackého od Stanislava Suchardy ve skladišti na Maninách, 1945, bromostříbrná fotografie, 17,7 × 23,3 cm, Archiv hlavního města Prahy, Sbírka fotografie.
Foto: © Josef Sudek, dědicové

Dojem z tohoto sudkovského počinu se však zcelí, ne-li umocní, prostudováním stejnojmenného česko-anglického katalogu-knihy. Nemohu si pomoci, ale Sudkově „Praze pobořené“ knižní publikace sluší více než výstava; jako kdyby ten soubor měl určení pro kvalitní reprodukci zaneseno přímo v genech. Pět autorských textů přítomných v katalogu se sice nejednou potkává faktograficky, to snad ani úplně vyloučit nelze, některé formulace jsou neohrabané a chyba ve jménu známého fotografa zamrzí (Jan Lucas namísto Jan Lukas), ale pozitivní dojem v úhrnu nesporně převažuje. Ty texty totiž – a je to dáno odborně definovanými cíli jednotlivých analýz – nasvěcují Sudkovo fotografování válečných škod v Praze, i obecněji fotografickou dokumentaci těchto ztrát v metropoli, z různých úhlů: je zde text připomínající historické skutečnosti (Adam Havlík), další text umělecko-historicky rozebírá okolnosti vzniku a skladbu Topografie sutin (Mariana Kubištová), následující příspěvek má formu eseje o Sudkově motivu ruin či o jeho práci s detaily (Vojtěch Lahoda), předposlední stať je filozofující analýzou šoku a afektu přítomných v Sudkově souboru (Amy Huges) a závěrečný text sumarizuje fotografické práce, jež se o Praze válečné dochovaly (Katarína Mašterová). Červenou nití táhnoucí se textovou částí jako takovou či, chcete-li, jejím svorníkem je kladení otázek, jak fotografie coby médium zprostředkovává historické události, co s sebou nese například estetická kvalita záznamu. Je zde zkrátka uplatněn přístup mezioborový a nutno říct, že se jeví jako produktivní.

Kniha má však jednu typograficko-polygrafickou zvláštnost. Přesně v polovině jejího rozsahu končí jeden druh papíru, hladká křída, a začíná typ jiného papíru, matný, nekřídový. To by nevadilo, protože druhá část svazku obsahuje převážně texty a doprovodné, „pomocné“ ilustrace, kdežto první část je výhradně obrazová. Jenže ta obrazová část přesahuje pěti stranami reprodukcí do té poloviny „nekřídové“, v níž reprodukce nemají tu brilanci jako v půli první (kde černá je opravdu černá a polotóny čitelnější). Nadto je takto na dva papíry naporcována sekvence z interiérů pobořené Staroměstské radnice, kde Sudek v protisvětle snímal rozbité velké okno, což tomuto kvalitativnímu rozdílu v papírech dává obzvlášť vyniknout. To však nemůže nijak zvrátit fakt, že tomu, kdo se vážněji a soustavněji zajímá o Sudkovo dílo, by tato publikace neměla v jeho knihovně chybět.

Josef Sudek: Topografie sutin

Kurátoři: Mariana Kubištová, Vojtěch Lahoda, Katarína Mašterová. Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1. Výstava trvá do 19. 8. 2018.

pohled do vystavy Pohled do výstavy Josef Sudek: Topografie sutin, která je instalována v Domě fotografie (Revoluční 5, Praha 1), foto: Vlado Bondan, Ústav dějin umění AV ČR

Josef Sudek: Topografie sutin

Editorka katalogu: Katarína Mašterová, autoři textů: Adam Havlík, Amy Hughes, Vojtěch Lahoda, Mariana Kubištová, Katarína Mašterová. Vydalo nakladatelství Artefactum Ústavu dějin umění AV ČR ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy, 224 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 490 korun.

Topografie sutin cover Josef Sudek: Topografie sutin, obálka katalogu, repro: Artzóna

TÉMATA

Fotografie
Literatura
Výtvarné umění
Recenze
Válka
Josef Chuchma
Josef Sudek

A/Z SOUVISEJÍCÍ