Kafkova opice to všechno přežije

Scénické uchopení povídky Franze Kafky Zpráva pro jistou Akademii (někdy se v češtině ta akademie píše s malým „a“, jindy s velkým „A“) bylo možné spatřit v Praze už dříve než nyní, kdy divadelní adaptaci pod názvem Zpráva pro akademii uvádí ve Veletržním paláci Studio Hrdinů. V roce 2002 nastudovalo Národní divadlo komorní operu Jana Klusáka Zpráva pro akademii, v roce 2015 při Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru byla v české metropoli představena hybridní instalace s živou akcí Zpráva pro jistou akademii, kterou připravili studenti Fakulty scénografie z Estonské akademie umění. Adaptace ve Studiu Hrdinů připravená německou, v ČR soustavně pracující režisérkou Katharinou Schmitt, poetikou zapadá do převažující výrazové linie této scény; ostatně Schmitt je její kmenovou režisérkou.

Inscenace se odehrává na dvou místech podzemí Veletržního paláce: nejprve v předsálí, do něhož byly situovány již některé předchozí tituly Studia Hrdinů, například Mlčky křičet či Mileniny recepty, anebo také jedna z částí adaptace původně filmové předlohy Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Tu rovněž režírovala Schmitt. Takže u Zprávy pro akademii použila obdobný princip. První, „předsálová“ část je několikaminutové intro, kdy se na vysoký obdélníkový objekt zakrytý světlou látkou promítne video s promluvou divně vystrojené ženy. Poté látka náhle spadne k zemi a zjeví se klec, v níž sedí černá figurína gorily a téměř nahý herec, Ivan Lupták, který se beze slova pozvolna počne oblékat. Když to dokoná, vyzve publikum, zda by někdo nechtěl přijít ke kleci a do klece. Přihlásí se mladá žena v tmavém oblečení; ihned je jasné, že je to domluvené, že její angažmá je součástí inscenace. Žena se ocitne v kleci, muž mimo ni. A pozve diváky do dalšího, hlavního sálu.

Studio Hrdinů, Praha Zpráva pro Akademii. Na motivy Franze Kafky v režii Kathariny Schmitt hrají Zuzana Stivínová a Ivan Lupták, foto: Peter Fabo, Studio Hrdinů

Ústřední prostor Studia Hrdinů působí tentokrát impozantně: jeviště je obestoupeno a vymezeno svítícími (LED pásy) svislicemi směřujícími od vysokého stropu k zemi, vytváří to dojem téměř katedrály. Jedna z těch svislic nesvítí – to je železná tyč, na níž, vyjeví se vzápětí, šplhá, visí a provádí akrobatické cviky druhá z postav inscenace, kdysi opice, nyní bytost daleko spíše člověčí, v podání Zuzany Stivínové. Hned dodejme, že pohybový a mimický výkon Stivínové je udivující a dá se označit za hlavní klad inscenace – spolu s výtvarným řešením scény a s hudebním podkresem. Když diváci do této „katedrály“ vstupují, jsou konfrontováni se sugestivním obrazem, kdy ona bytost, pokrytá holicí pěnou a plující v mlze/kouři, se důkladně holí, zbavuje se své opičí minulosti. Muž, jenž bytost před diváky (pomyslně členy oné akademie) uvádí a má funkci – jako v Kafkově povídce – impresária, pomáhá oné bytosti zbavit se ochlupení, být člověkem. První minuty tohoto aktu a celého aranžmá a scénického uspořádání jsou podmanivé a dávají pocítit nezastupitelnost divadelního umění a „živých obrazů“.

Avšak úvodní náboj slábne – jakmile první divácké ohromení a okouzlení zevšední a má nastat pohyb a vývoj významů. Postupně se z dialogu impresária a bytosti stává více pohybové cvičení než příběh o hranici mezi lidskostí a animalitou, neboť obrazy se vyprazdňují – nejsou taženy srozumitelným a nosným rozvíjením tématu. Ani výtvarně už nejsme překvapováni. Projevuje se tu, tedy alespoň pro mě, stará bolest Studia Hrdinů: důraz na výtvarnou složku a na postup, který by se snad dal označit za expresivní minimalismus. Expresivní ve vizualitě a často i ve výrazu, minimalistický ve sdělení.

Studio Hrdinů, Praha Zpráva pro Akademii. Na motivy Franze Kafky v režii Kathariny Schmitt hrají Zuzana Stivínová a Ivan Lupták, foto: Peter Fabo, Studio Hrdinů

Proč je impresário na počátku inscenace téměř nahý v kleci a vymaní se z ní tím, že tam vláká jiného člověka? Proč ta žena v tmavém pak za mřížemi sedí i po skončení představení, jak ji mohou spatřit odcházející diváci? Proč na konci inscenace bytost, která si prošla cestou k lidství, shlíží seshora na tyči směrem dolů, kde leží – asi mrtvý – impresário? Máme tomu rozumět tak, že zvířata tady byla a budou, kdežto člověk je na Zemi jen „na skok“? Těžko domýšlet.

Jistě, těžko domýšlet i Kafkův výchozí text; ostatně kdyby tomu tak nebylo, neexistovalo by tolik intepretací jeho děl. Ale když si Zprávu pro jistou Akademii přečtete, jímá vás, jako u Kafky prakticky vždy, ten zvláštně vzrušující zážitek: text je velmi konkrétní, přitom však dokonale unikavý, respektive neuchopitelný jednou provždy. Ostatně jak to napsal germanista Kurt Krolop: „Jediný možný způsob, jak se Kafkovi přiblížit – a taky jediná možná interpretace – je brát jeho slova a obrazy doslova, trvat na všech – i těch nejneproniknutelnějších – detailech, gestech, zapomenout, že jsou tu prý jen proto, aby se tak vyslovilo (oklikou) něco nevyslovitelného.“ Jenže inscenace ve Studiu Hrdinů spoléhá na evokování nevyslovitelného právě onou oklikou, a tou oklikou je tělesnost. Ta se sice jeví být velmi konkrétní, ale ona je velmi konkrétní v projevu, daleko méně však v označení, v pojmenování, které má přinést sdělení.

Studio Hrdinů, Praha – Franz Kafka: Zpráva pro akademii. Premiéra 22. února 2018.
Překlad: Vladimír Kafka, adaptace: Katharina Schmitt, Jakub Režný, režie: Katharina Schmitt, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Patricia Talacko, hudba: Nick Gill, video a foto: Peter Fabo, hrají: Zuzana Stivínová, Ivan Lupták.