3D model budov Středoevropského fóra Olomouc – SEFO, jak je navrhlo studio architekta Jana Šépky, si loňský podzim v Olomouci prohlédl ministr kultury Antonín Staněk (vlevo), foto: MUO

Glosa: Spor o budovu v Olomouci ilustruje českou neproduktivitu

Josef Chuchma, 19. April 2019

V posledních týdnech se v „přímém přenosu“ utkali ministr kultury Antonín Staněk a Muzeum umění Olomouc kvůli chystané stavbě Středoevropského fóra (SEFO). Causa ilustruje obecnější problém této země.

Nemá zde smysl zabíhat do podrobností olomouckého případu, zájemce se detaily může dočíst leckde jinde. Nás tu zajímá – čas. Aspekt času. Studie architektů Jana Šépky a Václava Dernera nese vročení 2009. V říjnu onoho roku Muzeum umění Olomouc zveřejnilo vizualizace stavby do proluky v historickém jádru města; první návštěvníci měli do nových objektů vstoupit asi roku 2014. Nyní píšeme letopočet 2019, proluka zůstává prolukou a ve výhledu je nová soutěž, kterou prosazuje ministr kultury.

Architekt Jan Šépka vloni na podzim, když si ještě myslel, že návrh jeho studia se nakonec v Olomouci bude realizovat, řekl pro Aktuálně.cz: „Domnívám se, že Česká republika má v tomto ohledu trochu dluh. Například poslední novostavba muzea u nás vznikla v roce 1939. Jde o Zemědělské muzeum v Praze na Letné. SEFO vnímám jako takovou vlaštovku.“ O tohle právě běží: z veřejných peněz, státních nebo městských, zde vzniká minimum výrazných kulturních novostaveb. Za třicet polistopadových let se jich postavilo zoufale málo.

SEFO Vizualizace interiérů Středoevropského fóra Olomouc – SEFO navrženého architektonickým studiem Jan Šépky, foto: MUO

V Liberci, Praze či v Brně vyrostly pěkné nové knihovny, to se nedá upřít. V Plzni vzniklo dvousálové Nové divadlo, jež je součástí Divadla Josefa Kajetána Tyla. V Brně se dlouho a v bolestech rodí Janáčkovo kulturní centrum. Poprvé byla výstavba tohoto nového koncertního sálu zakotvena v programovém prohlášení Rady města Brna v čele s primátorem Petrem Duchoněm v období 1998–2002. Dnes se hovoří o tom, že sál by mohl být dokončen v roce 2022. V Praze se rovněž roky mluví o nové koncertní síni – ale a jen pouze mluví. Bohaté hlavní město nebylo dosud s to ani vybudovat stánek pro Muchovu Slovanskou epopej, zato mocensky rozhodlo, že dílo má být i bez existujícího stánku, který umělec pro svůj cyklus požadoval, prezentováno právě v metropoli. Jediná novostavbou v Praze, která zajímá svět, nemá s kulturou vlastně nic společného. Tančící dům je objekt komerční a vznikl za soukromé zahraniční peníze v devadesátých letech. Jen s malou nadsázkou vyčísleno: my se zmůžeme zrekonstruovat kulturní stavby, které nám zde zanechaly předchozí generace, ale svého samostatného vkladu na tomto poli téměř nejsme schopni. Jak je to možné?

Příčin je řada a více či méně spolu souvisejí. Města se zahušťují, najít vhodné pozemky je čím dál obtížnější. Společnost je prorostlá právními a technickými předpisy. Zjednodušeně řečeno: každý hned všechno právně napadne, když chce. Tím pádem pak zase každý, kdo o investici z veřejných peněz rozhoduje, se maximálně jistí, je opatrný, respektive opatrnický. Společnost svázaná nekončícím množstvím předpisů nutně vede k rozmělnění osobních odpovědností a logicky tedy k menšímu výskytu osobností ve veřejné správě, které by se za věci svou autoritou postavily a vzaly si je takzvaně na triko. Nedostatek osobností rovněž vede k alibistickému naslouchání „hlasu lidu“, ve skutečnosti té části obyvatel, která věci téměř jistě fakticky nerozumí, zato má na ni vždy nějaký hlasitý názor, přičemž sociální sítě „hlasu lidu“ ještě přikládají na váze. V neposlední řadě je tu aspekt peněžní. Stát i místní samosprávy na sebe berou stále více finančních závazků, takže kulturní stavby, které by zde po nás zůstaly, se ukazují jako zbytnost a přepych. Kulturní dědictví, z něhož tak mocně těžíme, vzniklo z obětování (se). Ano, mnohé velké stavby minulosti byly postaveny i proto, či dokonce jen proto, že široké vrstvy obyvatel žily v bídě či ve skromnosti, kterou si ani nechceme a neumíme domýšlet.; jejich příbytky odnesl prach, zůstaly jen chrámy – doslova i v přeneseném slova smnyslu. Dnes se nacházíme na opačném pólu: bohatství, které společnost jako celek díky technickému pokroku vyprodukuje, projezdíme v autech (potažmo prostavíme v komunikacích pro ně) a prožereme – opět doslova i v přeneseném smyslu.

SEFO Vizualizace Středoevropského fóra Olomouc – SEFO navrženého architektonickým studiem Jan Šépky, Foto: Šépka Architekti

Mohli jsme a měli jsme tady za uplynulých třicet let zanechat po sobě  mnohem víc ambiciózních kulturních staveb. Podmínkou zanechání takových stop je však vize a základní shoda na směřování společnosti či daného města. Ta shoda však téměř neexistuje a vůle k ní je nadále malá. Produktem toho je oprášený historický skanzen s Prahou v čele. Restaurovat a modernizovat památky je sice chvályhodná věc, ale vesměs se tím nic neriskuje; opravený historický objekt sice nespadne, ale to by neměl být konečný smysl a cíl našeho snažení. Vedle památek by se měly tyčit ambiciózní objekty, které jsou výrazem čistě naší doby a naší vůle. To bychom však nesměli být ustrašení a přežívat ze dne na den bez potřeby vertikály.

TÉMATA

Glosa
Architektura
Divadlo

A/Z SOUVISEJÍCÍ