Skupina 400 ASA, zleva: Martin Wágner, Jan Mihaliček, Karel Cudlín, Tomki Němec, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, zdroj: NG Praha

Fotografický spolek 400 ASA: zatím o sobě jen dává vědět

Josef Chuchma, 3. June 2019

Sedm českých dokumentárních fotografů nedávno založilo spolek 400 ASA. Připravili internetové stránky, úvodní výstavu a katalog. Expozice je na půl roku umístěna v pátém patře Veletržního paláce, tedy v prostorách Národní galerie Praha.

Spolek 400 ASA tvoří Alžběta Jungrová (*1978), Antonín Kratochvíl (*1947), Karel Cudlín (*1960), Jan Dobrovský (*1960), Tomki Němec (*1963), Jan Mihaliček (*1965) a Martin Wágner (*1980). Už ze sestavy a z roků narození jednotlivých tvůrců je patrné, že jde o spolek reprezentující odcházející časy. Je to jednak dáno tím, že 400 ASA sestává z tvůrců střední a starší střední generace – nejmladší dva členové spolku nechť prominou, ale plus minus čtyřicítka už je prostě také střední věk. A jednak je to dáno zastoupením jediné ženy ve jmenované sedmičce. Fotografie – jako umělecký obor – se v současnosti zcela rovnomocně nachází v rukách mužů a žen, zatímco tradiční, takzvaná humanistická dokumentární fotografie s akcentem na černobílé snímky bývala mužskou doménou, ženy v ní stály v jasné menšině. Podobně je ve spolku 400 ASA výjimkou Alžběta Jungrová – nadto jako jediná se na výstavě prezentuje i barevnými pracemi. A v neposlední řadě: název 400 ASA odkazuje k citlivosti klasického filmového materiálu, k takzvané „čtyřstovce“ (jindy se jí také říkalo „sedmadvacítka“– odvozeno od technicky ekvivalentního značení 27 DIN). Právě tento materiál nejčastěji používali „klasičtí“ dokumentaristé: „čtyřstovkovými“ filmy nabíjeli své fotoaparáty (velmi často značky Leica).

Spolek 400 ASA je sebezáchovným krokem a gestem: Jsme tu! Ještě tady jsme! Proč to přihlášení se o slovo? Protože humanistický dokument ztrácí na společenské prestiži a přestává po něm být ekonomická poptávka. Vizualita, rychlost a vůbec povaha médií se zásadně změnily od oněch časů, kdy se po druhé světové válce ustavila agentura Magnum Photos, která se zanedlouho stala symbolem a pro mnohé rovněž vzorem humanistického fotodokumentu. Dnes se dá dlouhodobé dokumentování jednoho tématu provozovat především ve volném čase, na vlastní triko, anebo díky nepočetným grantům; redakcí, které by něco takového zajímalo, valem ubývá. To hovoříme o globálním vývoji.

400 ASA Manifest skupiny 400 ASA, který uzavírá jejich výstavu, foto: NG Praha

Tuzemská situace má kromě toho svá specifika: po druhé světové válce zde neexistovaly obrazové zpravodajské týdeníky typu Life, Time, Spiegel, Stern a další. Po listopadu 1989 měla některá česká papírová média ambici mít i takové fotoreportéry, kteří by se dennodenně nehonili za aktualitami, nýbrž by přinášeli náročnější obrazové reportáže, ba dokonce by na tiskových stránkách daného periodika sem tam došlo i na nějaký ten dokument. Ale časem z toho všeho sešlo. Stačí se podívat, kam se obrazově dostal třeba Reflex. Specifikum však neleží pouze ve vydavatelských poměrech. Polistopadová česká výtvarná scéna – přesněji její ideově a píárově nejagilnější část, která se postupem let stala provozním a kritickým mainstreamem, podporovaným z veřejných peněz – je vůči dokumentární tvorbě obezřetná, přehlíží ji. V podstatě ji má za přežilou věc, využitelnou ještě tak pro nějaký koncept, coby jeho součást.

Ostatně v manifestu 400 ASA, který lze nalézt na stránkách spolku a rovněž na výstavě ve Veletržním paláci, je řečeno celkem jasně: „Nevymezujeme se proti jiným přístupům k tvorbě, jsme ale spíše konzervativní nežli sledující módní trendy. Ve snaze zúročit dědictví českého dokumentu a jeho obrazovost, která z něj od počátku dělá světový fenomén, bychom rádi pokračovali a rozvíjeli jeho tradici. (…) Jestliže pozbyla na jedinečnosti role kvalitních a na fotografie bohatých periodik již s rozvojem televizního vysílání, vnímání fotografie o to více ovlivňuje bezbřehost internetu. O výjimečnost při zobrazování nevídaných podob světa profesionálové s fotoaparáty nevyhnutelně přicházejí. O to více ale může fotograf přinést svědectví o konkrétních příbězích a nahlédnout do nich hlouběji za hranici povrchnosti,“ stojí v manifestu mimo jiné.

400 ASAZ výstavy 400 ASA Fotografie: autorská kóje Tomkiho Němce, foto: NG Praha

Přehlídka ve Veletržním paláci není nic víc a nic méně než první veřejně viditelný krok spolku, který deklaruje, že by rád posiloval „prestiž dokumentární tvorby jak její kvalitou, tak přípravou fotografických knih a výstav“. Expozice situovaná na ochoz v pátém patře velmi dobře vypadá, ale nepříliš toho říká. Benedikt Markel a Martina Požárová vymysleli důmyslný systém autorských kójí. Na každé zadní stěně kóje se skví velká zvětšenina jedné autorovy práce a jeho jméno. Tyto zadní stěny směřují coby jakési výlohy nebo poutače do volného prostoru palácové haly, takže expozice o sobě dává vědět i z protějšího ochozu. Každá kóje potom vybízí k samostatnému vstoupení a divákovi představuje práce jednoho člena spolku. Kóje obsahuje devět děl. Jedno je umístěné čelně a ve velkém formátu, přičemž stěna je efektně tvarována jako pasparta – fotka je do ní vsazena. K tomuto centrálnímu exponátu se ze dvou stran sbíhají dvě stěny a na každé z nich visí čtyři menší zvětšeniny. V zásadě běží o ochutnávku. O degustaci pro nezasvěcené. Vždyť například snímky Antonína Kratochvíla z cyklu Broken Dream o rozpadajícím se (post)sovětském bloku byly i v ČR mnohokrát publikovány. Rovněž dokumentace života pražských ortodoxních Židů byla Karlem Cudlínem nejednou zveřejněna. U Cudlína se aspoň vyskytují i nedávno vzniklé záběry, kdežto Kratochvíl a Tomki Němec sáhli do letitých archivů. Naproti tomu Jan Mihaliček, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová a částečně i Martin Wágner akcentují nové práce. Celek tak drží pohromadě především precizní a jednotná formální prezentace, nikoliv obsahová koncepce, která by například formulovala určité společné téma. Ve výsledku převažuje potřeba dát o sobě vědět, než se jako tým vyslovit prostřednictvím fotografie k „tady a teď“.

A ještě jeden háček, rovněž dramaturgický. Dokumentární fotografie nabývá na hodnotě a nahlíží „za hranici povrchnosti“ (jak si to přeje spolek 400 ASA v manifestu) tehdy, když dostává patřičný výpovědní, vyprávěcí prostor. Dokumentární fotografie roste s rozvíjenou ideou. U dokumentu nemusí být každý snímek výtečným, samonosným obrazem, nýbrž má mít své zřejmé místo v celku výpovědi. A při skromném, degustačním počtu zastoupených prací u expozice 400 ASA: Fotografie k takovému umocňování zkrátka nedochází. Devět fotografií je počet spíše pro reportáž než pro dokument, který od diváka vyžaduje určité napojení. Zde k němu nedostane šanci. Návštěvník projde sedmi kójemi a řekne si: To je vše?!

400 ASASoučástí výstavy je desetiminutová projekce snímků od členů skupiny 400 ASA – zde jsou prezentovány jiné práce než v jednotlivých autorských kójích, foto: NG Praha

Není to všechno. Jakmile divák opustí ochoz, čeká na něj ztmavený prostor v předsálí s desetiminutovou projekcí s dalšími drobnými portfolii členů 400 ASA. Každý snímek je na rozměrném trojplátně představen tak, že na střední část je promítnuta fotografie v plném formátu, zatímco levé a pravé plátno souběžně ukazují výseky z dané fotografie. Pozorovatel je tímto panoramatem téměř obestoupen, je vnořen do záběru, jenže než se ve fotografii zorientuje a začne ji zrakem nasávat a vnímat nuance, už je tu další exponát. Běží to rychle, jedná se o pouhý náladotvorný sled (ostatně snímky v projekci postrádají název a vročení). Jako kdyby na té výstavě na nic nebyl pořádně čas a prostor.

Těžko na závěr nezmínit kontext, v němž se kolekce 400 ASA: Fotografie nachází. Rozsáhlé výstavní ochozy na několika podlažích Veletržního paláce působí v současnosti řídce, málo využitě; expozice českých dokumentaristů tam má pozici sirotka ponechaného osudu napospas. Ve Veletržním paláci je smutno. Národní galerie se s ním za celou dobu, co jej má ve správě, nenaučila zacházet tak, aby to byl permanentně tepající, swingující stánek umění. Katalog má důstojný formát, slušný tisk, grafickou střídmost s minimalistickou obálkou sugerující zrnitost filmového materiálu, ale ani tento sešit (72 stran, cena 400 Kč) nepřekračuje rovinu základní informace o existenci a členech spolku. Nejlépe tak z nástupu 400 ASA prozatím vycházejí internetové stránky dokumentaristické sedmy. Poskytují nejplastičtější přehled o tvůrčím kapitálu a potenciálu spolku 400 ASA.

400 ASA Pohled do výstavy 400 ASA Fotografie ve Veletržním paláci v Praze. Architektonické řešení je dílem Benedikta Markela a Martiny Požárové, foto: NG Praha

400 ASA: Fotografie. Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner. Kurátor Josef Moucha. Národní galerie Praha, Veletržní palác, 5. patro. Výstava trvá do 8. září 2019.

TÉMATA

Fotografie
Dokument
Výtvarné umění
Recenze
Národní galerie

A/Z SOUVISEJÍCÍ