Boxer vedle Jiřiny Švorcové a skvělé povídky vedle průměrných
Pokud je něco, na co si čtenáři současné české literatury na začátku roku 2019 nemohou stěžovat, je to nedostatek povídkových sbírek. Těch pozoruhodných vyšlo na rozdíl od románů či novel v uplynulých měsících již několik.
Povídkovou sbírku nyní vydal také Josef Moník (*1952), jehož titulům se dostává (s čestnými výjimkami) méně pozornosti, než by si zasloužily. Debutoval sbírkou povídek Neser bohy (2004), následoval „proletářský román“ Psi bez rodokmenu (2008). Je ovšem pravda, že próza Schweik it easy (2011) byla nominována na cenu Magnesia Litera. Poté Moník přišel s povídkovou sbírkou Prostitutky (2013). Vloni publikoval prózu Povodeň s podtitulem Když ustaly deště, zdařilý román, který zůstal recenzenty téměř opominut. Nyní mu vyšla kniha Pazdera pláče a jiné povídky; obsahuje dvanáct textů kratšího rozsahu.
Sbírku otevírá titulní povídka Pazdera pláče. Mapuje nedlouhou boxerskou kariéru protagonisty a jeho vztah k trenéru Pazderovi, jenž byl „legenda. V šestnácti letech přišel do Prahy jako neznámý outsider z jižních Čech, neměl na boty a bosý vyboxoval profesionální titul v polotěžké váze“. Tato povídka patří k vrcholům sbírky. Byť zabírá pouhých deset stran, nabídne hned několik propracovaných a zapamatovatelných postav. Dynamika mezi její první a druhou částí – ve které protagonista potká trenéra Pazderu již ve své dospělosti, ve chvíli, kdy se jemu samotnému narodí syn a Pazderovi zemře manželka – je nosná a drží text pohromadě. Na pozadí se mihnou dějinné události, kterým se Moník ve svých prózách věnuje opakovaně.
Spisovatel a překladatel Josef Moník v Hamburku v roce 2010, foto: archiv Pražského literárního domu
Po skvělé vstupní povídce však následují dvě podstatně méně podařené. První z nich nese název Už koníček pádí a její podtitul zní Podniková slavnost k 35. výročí Knižního velkoobchodu. Na tuto událost dorazí komunistická politička a herečka Jiřina Švorcová, jež je rovněž vášnivá deklamátorka poezie, jak zjišťují Viktor s Pepíkem, kteří se během slavnosti mají o herečku starat. Povídka sice s příznačnou ironií reflektuje dobu, kdy se odehrává, přesto působí nevýrazně a čtenář jí spíš propluje. Text Rozumné vztahy pak působí – zvlášť ve srovnání s úvodní povídkou – spíše jako stylistické cvičení. Zachycuje „mladého ředitele podniku“ Čásenského a jeho manželku ve chvíli, kdy se setkávají po ročním odloučení, jež zapříčinila Čásenského nevěra. Jejich setkání se zprvu hroutí, jelikož je konverzace vedena touhou hádat se za každou cenou. Načež se manželé několik stran motají v nesmyslných replikách, aby na závěr citová „karanténa skončila. Čásenský položil dlaň na rozčilená ňadra pod zlatou blůzou; nutkavá přitažlivost.“
Kvalitativně nevyváženě působí i zbytek sbírky. Najdeme v ní propracované texty, v nichž na malém prostoru vzniká plnokrevný protagonista, jehož osudem tragicky či tragikomicky zamávají vnější, většinou dějinné okolnosti – to vše podepřeno sugestivním jazykem a humorem. Ten někdy funguje, jindy zůstává pouze u pokusu: „Typ, kterému se říká metrosexuál (dlouho jsem si myslela, že tohle slovo souvisí s orientační úchylkou v podpovrchové dopravě, ale tihle dva metrem nejezdí).“
Povídky samozřejmě nepotřebují promyšlený příběh. Mohou zachycovat „pouze“ náladu či jednu konkrétní situaci. Jedním z nejlepších současných českých povídkářů je koneckonců Emil Hakl, jehož krátké prózy stojí za to číst už jen díky jazyku. Moníkovi svědčí spíš ty povídky, jejichž protagonisté něco prožijí, nějak se vyvíjejí a události se autorovi podaří sřetězit do „čitelného“ příběhu. V nejednom textu své nové sbírky však Josef Moník vrší situace bez zřetelné kauzality, aniž by to kompenzoval jinou literární „nadstavbou“. Čtenář takovou povídku dočte, aniž by tušil, o čem byla a proč ji vlastně někdo napsal.
Obal knihy s ilustrací Františka Štorma, repro: Prostor
Autor je literární recenzent.
Josef Moník: Pazdera pláče a jiné povídky. Prostor, Praha, 140 stran, doporučená cena 187 korun.
