Jedna báseň. Autorky čtou: Klára Goldstein

Olga Stehlíková, 31. July 2019

Co stojí za titulem Kenotaf, sbírky Kláry Goldstein? Autorka jím vystavěla pomyslný básnický náhrobek umučeným a nezvěstným, pronásledovaným, jejichž těla se nenašla, a už se tak ani nestane.

Druhou polovinu své sbírky Kenotaf Klára Goldstein totiž věnovala básním, které se různým způsobem soustředí na následky Pinochetova režimu v Chile – jejich vlivu na konkrétní lidské osudy. Tato polovina – ale pravděpodobněji celá sbírka – je věnována obětem puče a následné kruté vojenské diktatury; a v přeneseném smyslu všem obětem bezpráví a perzekuce.

Zatímco v předešlé sbírce Milíře se Goldstein věnovala rodině, domovu a motivům opouštění a odcházení, ztrátám nejbližších pilířů, Kenotaf má dialogický ráz a oslovován je v ní neznámý muž, v jedné části jako milovaná osoba, v druhé části jako člověk se společenským údělem a posláním, jako symbol.

Téma sbírky může připadat čtenářům domácí poezie odlehlé, autorka se však na tuto geografickou oblast zaměřuje i odborně, zajímá ji básnická tvorba levicově orientovaných latinskoamerických básníků, zejména Pabla Nerudy, s jehož jménem se může čtenář setkat i v Kenotafu a jemuž se Goldstein věnuje soustavně překladatelsky i literárněhistoricky, připravuje rovněž jeho monografii. Kromě toho překládá básně Manuela Silvy Aceveda či Antonie Torres a dalších umělců „svého“ milovaného regionu.

Z tématu, jemuž by v básnické sbírce mohl hrozit zvrat k tezovitosti a přímočaré angažovanosti, Klára Goldstein netvoří stélu ani portrét utrpení; v časoprostorovém ukotvování či ve společenském a názorovém sdělování si vystačí s náznaky, které dávají volnější ruku k individuálnímu způsobu čtení. Kdybychom neměli k dispozici věcnou autorčinu zprávu o tom, že se jedná o takto zamýšlené reflexivní básně, mohli bychom její sbírku číst docela jinak. Například jako milostnou, velmi emotivní a v nejlepším smyslu slova zapálenou poezii, nabízející vřelý společný prožitek. A také tu můžeme vysledovat určitý příklon ke kolektivu, společenství. Právě vzhledem k němu mluvčí těchto existenciálních básní citlivě reaguje na projevy nespravedlnosti.

Jsou to přitom naléhavé, místy i krvavé básně, v nichž těla přicházejí o končetiny a kabáty ve skříni o své majitele, děti o své otce, spravedlnosti se nelze dovolat, protože se tu ani nemarkýrovala (Hltavé pohyby/ dolují krev/ Přiznání nepotřebují/ Soud neexistuje). První, intimní část sbírky působí díky těmto básním z části druhé spíše jako náznakovitý prolog, po němž přijde „pravý“ básnický úder – a v jeho pozadí je možné hledat onen soucit s utlačovanými, nechat jej o sebe alespoň otřít.

Zvýšený apel na svědomí a boj s lhostejností a se sobectvím prostřednictvím solidárnosti. Hledání fakt bez jejich zjednodušování nějakým tím „zavedeným“ výkladem. Vzájemné naslouchání a připomínání historických omylů – i prostřednictvím veřejného „cítění“, mohu-li si troufnout na takové sousloví. To jsou náročné úkoly a předsevzetí, které nejspíš stojí u kořenů tohoto dvojdílného cyklu – básnická sbírka Kenotaf se v nich ovšem neutápí, zůstaly totiž spíše v autorčině mysli nebo přinejlepším v jakémsi poetickém podkresu, než že by byly přímo vtěleny do veršů. Proto Kenotaf není apelem na uvědomělost, nýbrž lyrickou básnickou sbírkou zvláštní roztřesené a zjitřené atmosféry, jako by jednotlivé scény snímala kamera prchajícího válečného novináře, kterému při takovém zaznamenávání běží o život.

Básně v Kenotafu si zakládají na neurčitých závěrech, na záměrné nedořečenosti, která má aktivizovat čtenáře a nabídnout mu tvůrčí pole k domýšlení. Nejasná vyústění nepřispívají jen k úlevnému rozvolnění interpretací, ale i k tajemné naléhavosti těchto básní, za nimiž jako by probíhaly netušené, velmi privátní, hluboké a společensky podmíněné záležitosti. Básní, v nichž jako by se stále naznačovala kryptická sdělení pro jediného adresáta, sdělení, do kterých může čtenář pouze na pár krátkých okamžiků okouzleně i v ustrnutí nahlédnout. Právě tato podmanivě emocionální, rozmlžená, nepolapitelná podstata poezie Kláry Goldstein, plné drolícího deště, vyslovovaného ticha a neklidných rukou, pocitu borcení spolehlivých struktur, je na této sbírce přitažlivá. A této křehkosti, v níž je nepopiratelná síla, ušetřen/ nebude nikdo.

Klára Goldstein: Kenotaf. Host, Brno 2018, 72 stran, doporučená cena 199 korun.

klara portret Klára Goldstein v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Klára Goldstein (*1988), básnířka a překladatelka. Narodila se ve Valašském Meziříčí. Absolvovala hudební konzervatoř v Kroměříži (obor lesní roh). V letech 2010–2015 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého studovala obor Česká filologie. Poté zde nastoupila doktorské studium oboru Česká literatura. Debutovala sbírkou Úpatí vichřice (2011). Roku 2015 zvítězila v Literární soutěži Františka Halase. Následovala sbírka Milíře (2016). Vloni jí do bibliografie přibyla sbírka Kenotaf (2018). Zabývá se tvorbou levicových latinskoamerických básníků, zejména Pablem Nerudou a jeho postavením v československém/českém kontextu. Překládá texty Pabla Nerudy, Manuela Silvy Aceveda či Antonie Torres. Žije v Olomouci a má různá příležitostná zaměstnání jak redaktorská, tak třeba i dělnická.

cover Obálka sbírky Kenotaf, repro: Host

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

TÉMATA

Poezie
Literatura
Magnesia Litera
Jedna báseň

A/Z SOUVISEJÍCÍ