Jak Zdeněk Miler ke krtkovi přišel

Zdeněk Miler se narodil 21. února 1921 na Kladně. Po dokončení měšťanské školy chtěl studovat na UMPRUM, protože však nebyl dostatečně starý, přihlásil se na Státní grafickou školu v Praze, obor fotografie. Stále však se zajímal o malování a v tomto počátečním období mu byl prvním odborným rádcem malíř Karel Souček.

V roce 1938 byl sedmnáctiletý adept umění přijat na vytouženou UMPRUM. V době, kdy bylo zřejmé, že nacističtí okupanti zavřou všechny české vysoké školy, přijel do Prahy ze Zlína Stanislav Šulc, který hledal vhodné tvůrce pro výrobu animovaných snímků, kterou ve městě bot chtěl rozvinout. Tak Zdeněk Miler od roku 1942 začal pracovat jako kreslíř Baťova filmového studia ve Zlíně.

„Pan Šulc dělal u nás ve škole nábor, a tak jsme se s Emanem Kaněrou přihlásili. Prožil jsem tam celou válku a od pana Šulce jsme společně s Josefem Kábrtem, Kaněrou a dalšími získali první zkušenosti. Hned v prvních dnech po osvobození jsem se vrátil do Prahy, po které se mi stýskalo. Přihlásil jsem se do studia AFIT. Zaměstnávali mne jako fázaře a později i jako animátora. Proti pražským filmařům jsme ale byli my ze zlínské školy mnohem pružnější a rychlejší. Během krátké doby jsme oba s Josefem Kábrtem nad ostatní animátory vynikli. Pak začala spolupráce s Jiřím Trnkou (Zvířátka a Petrovští, Pérák a SS, Jak dědek zasadil řepu) – to byla pro nás modernější škola. Práce se mi líbila a byl jsem šťastný, že můžu animovat Trnkovy figurky.“

AFIT – původně Ateliér filmových triků měl změnit po znárodnění kinematografie název. Umělecký šéf Jiří Trnka vymyslel vtipné a výmluvné Bratry v triku. A vypsal soutěž na nové firemní logo. Vyhrál Zdeněk Miler, který namaloval tři kudrnaté kluky v námořnických tričkách. Za odměnu dostal placenou týdenní dovolenou. Dodnes tři kudrnatí kluci v námořních tričkách „zdobí“ mnohé filmy stále slavné a uznávané tzv. české školy animace.

Tvorba pro dospělé

V roce 1947 začal na návrh bratří Bláhů pracovat na prvním samostatném filmu. Byla to adaptace pohádky Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce. Půl roku společně psali scénář. Sám si nejen navrhl výtvarné řešení, ale bez cizí pomoci nakreslil celý film. Film vzbudil velký ohlas na benátském festivalu a rozhodl tak definitivně o Milerově umělecké dráze. Do té doby totiž váhal mezi malířstvím a kresleným filmem.

Snímek prokázal, že kreslený film není pouhou groteskou, že jeho možnosti nejsou tematicky omezené jen na humor a veselí. Proto se Zdeněk Miler vzdal i barvy, aby posílil tragický tón wolkerovské pohádky o potrestaném egoismu. Šrafovaná kresba modeluje tvary světlem a stínem, filmový obraz oživlé grafiky určuje tíživou atmosféru kresleného dramatu.

Podobě díla prospělo, že kladenský rodák Zdeněk Miler dokonale znal průmyslovou krajinu i lidi v ní žijící a pracující: haldy, šachty, těžní věže, hutě, havíře i hutníky.

Zdálo se, že tvůrce se upsal programově kreslených filmů pro dospělé diváky, zvláště, když hned následně vytvořil snímek Brigáda (1949). V něm nesnadné téma s mnoha úskalími zvládl díky své tvůrčí fantazii a použité úsměvné nadsázce.

Pro dospělé však vytvoří až o patnáct roků později snímek Rudá stopa (1963), k němuž ho inspirovala krátká novinová zpráva o zavraždění francouzského dělníka, který vylepoval protiválečné plakáty.

Pro výsledný filmový obraz volil podobný postup jako při tvorbě „Milionáře“, jen pérovou kresbu nahradil uhlem a křídou. Tím uvolnil kresebnou konstrukci i pevnost kontury. Eduard Hofman si všiml, že bretaňská krajina je ve filmu opět podobná okolí Milerova rodného Kladna.

Filmy pro nejmenší

Ještě v roce 1949 byl však Zdeněk Miler šťastnou shodou okolností „přistrčen“ k prvnímu filmu pro děti, Červené karkulce. I v dalších snímcích prokazuje obdivuhodnou schopnost lyrického výrazu, který okouzluje nejen ty nejmenší, ale i jejich rodiče.

Je to patrné především v Měsíční pohádce (1958) s andersenovským motivem melancholické lásky sluneční panenky a ledového panáčka. Tady si s úspěchem vyzkouší některé neobvyklé postupy a technická řešení, motivovaná snahou o vyjádření a zobrazení obou tak rozdílných světů.

Zdeněk Miler obohatil dětský svět o mnohé půvabné hrdiny kreslených filmů a seriálů: O štěňátku (1960), O nejbohatším vrabci na světě (1961), Sametka (1967), O cvrčkovi (1977) a mnoho dalších.

Jako výtvarník dá nádherný tvar a výraz loutkovým postavičkám ve filmu Kubula a Kuba Kubikula podle stejnojmenné pohádky Vladislava Vančury.

V roce 1956 dochází k historicky významné události nejen ve tvorbě Zdeňka Milera, ale v celé naší animované produkci: tvůrce je vyzván, aby vytvořil snímek, který by malým divákům srozumitelně osvětlil technologii průmyslové výroby látek. Zdeněk Miler natáčí film Jak krtek ke kalhotkám přišel.

Tvůrce vzpomíná: „Původně to měl být film o tom, jak se vyrábí plátěná košilka. Dostal jsem námět, abych ho zpracoval, ale mně se nelíbil, protože v něm byly jen samé stroje a nic víc. Řekl jsem si, že námět musím udělat zajímavě, že by měl mít příběh s figurkou, která by demonstrovala výrobu plátna od samého začátku až po konečnou fázi.

Přemýšlel jsem o figurce, ale nechtěl jsem napodobit figurky, které dělal Disney. Dlouho jsem na nic nemohl přijít. Jednou jsem byl v lese, a když jsem z něj vyšel, uviděl jsem na poli krtiny. Napadlo mne, že by to mohl být krtek. Doma jsem se podíval do Brehma, jak vypadá, a moc se mi nelíbil. A tak jsem si ho začal kreslit, a jak jsem si ho kreslil, už jsem si ho stylizoval a rozkresloval rovnou do scén. Velice brzo se krtek stal mým kamarádem.“

Ale krteček není jeho první seriálovou postavou. Tou se stalo v letech 1960 až 1961 malé štěňátko, které díky své zvídavosti i naivnosti osvětlilo dětským divákům některé z přírodních procesů.

Krtek – hrdina seriálu

Až v roce 1963 se vrací malý černý hrdina na filmové plátno v příběhu nazvaném Krtek a autíčko. Tentokrát už je film beze slov, aniž by ovšem ztratil cokoliv na své srozumitelnosti. I to je dokladem tvůrčího mistrovství Zdeňka Milera.

Tedy abychom byli přesní: filmy jsou bez komentáře, bez monologů a dialogů, krtek se pouze vyjadřuje v několika citoslovcích.

Zdeněk Miler prozrazuje: „To jsou hlasové záznamy mých dvou dcer ještě z doby, kdy byly malé. Tenkrát jsem je natočil a od té doby je stále kopíruju. Zatím jsem nic lepšího nenašel, i když jsem tomu věnoval i za pomoci mých přátel spoustu času a práce. Měl jsem zřejmě tenkrát na děvčata příznivý vliv, takže se před mikrofonem chovala naprosto přirozeně a já z nich dostal nádherný smích, krásné dětské údivy a dokonce i pláč, což bylo velice těžké, protože aby se dítě hezky rozplakalo – i když pláče mnohokrát za den – je velmi obtížné…“

A pak se už zvolna rozbíhá světově proslulý seriál: Krtek a raketa, Krtek a transistor, Krtek a televizor… A protože zahraniční televizní společnosti trvaly na třináctidílné podobě seriálů, naplňuje se postupně dalšími příběhy tato ne příliš šťastná číslovka. Nebyla však číslovkou konečnou. A Zdeněk Miler nestvořil pouze filmy s tímto svým nejslavnějším hrdinou.