Dokument z cyklu výprav za technickými památkami, tentokrát o unikátním středověkém hamru v Dobřívi (1984). Připravili: M. Švihálek, T. Krejčík, J. Nekuda a J. Večeřa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek V malebném klínu brdských lesů na Černém potoce tiše dřímá jeden z nejkrásnějších klenotů mezi technickými památkami – Dobřívský hamr. Dlaní vodu nezastavíš, ani čas. A proč taky? Z praménků je potok, z potoka řeka, z řeky veletok. A my se v údivu zastavíme nad silou vody, která po staletí pomáhala člověku přetvářet svět. Tiše se vracejí vzpomínky na domov. Lidé v Dobřívi žili odjakživa prostě. Staré hamernické domky pocházejí z 18. a 19. století. Prastaré dveře hlídají dávné sny prostých lidí. Do staré hospody chodíval prý posedět i slavný český herec Jindřich Mošna. Stařičký most pamatuje 30-letou válku, říká se mu Švédský. Jeho dlažbu ohlazovala staletí. Kdepak jsou boty starých hamerníků, kteří tudy kráčívali? Do vrat hamru vjížděly povozy a obrušovali kámen portálu, za ta staletí jich byly tisíce. Pod starým krovem bylo vždy dost místa pro vlaštovčí hnízda. A mlčící nástroje jako by byly teprve včera opuštěny rukama lidí. A přece – jak je to dávno, co sem vkročil první hamerník.

Nejstarší zmínka o existenci železné hutě v Dobřívi pochází už z roku 1505. Není už mnoho pamětníků starého řemesla. Těm, co zbyli, vepsal čas do tváří nejednu vrásku, a přece si vzpomenou, jak to tu dřív bývalo. Než mohl hamr začít pracovat, bylo potřeba zvednout stavidlo, aby se do náhonu dostalo více vody. Dlouhým bidlem otevřel pomocník záklopku náhonu, tím byl uvolněn proud vody, který začal dopadat na lopatky kola. Vody síla zázračná dostala smysl a srdce hamru, vodní kolo, se rozeběhlo. Jako v pohádce. Zbytky starých železničních kol byly používány jako základní materiál pro výkovky. Musí se však nejprve pořádně rozžhavit. Oheň býval odjakživa věrným kamarádem hamerníků, stejně jako voda. Když byl kov dostatečně rozžhaven, přišla chvíle spuštění kladiva. Hlavě kladiva se říkalo samokov nebo také kobyla. Buchar vážil 1 až 2 centy a dopadal na kovadlinu asi 80x za minutu. Pravidelný pohyb vznikal nadhazováním topora kovovými trny umístěnými na hřídeli vodního kola.

Klikněte pro větší obrázek Rytmus moderní doby. Ač se to nezdá, jeho prameny sahají až ke středověku. Tam, kde lidé ještě netušili, jaké síly budou rozpoutány myšlenkami začátku nového věku. Lidské ruce jemnými doteky řídí obrovský stroj. Člověk na dálku ovládá nejen samotný lis, ale i speciální manipulační podvozek, na kterém je upevněn výkovek. Koncert jemnosti a síly. Tlakem 800 tun je rozžhavený kov tvarován do potřebné podoby. Takovou sílu nedokáže vyvinout nic, co by nebylo dílem člověka. Snad jen příroda je mocnější, ale její síla je živelná a není řízena žádnou myšlenkou. Jak úžasná je cesta, kterou lidstvo ušlo od vodního kola ke gigantickému stroji. Ale pozor – ta cesta ještě nekončí, i zítra bude třeba dávat novým myšlenkám křídla a učit se z minulosti.

Voda ve starém náhonu zůstává stejná jako před staletími, ani pracovní postupy se v Dobřívi nezměnily. Když starým hamerníkům nahlédnete přes ramena, jako byste se dotýkali věcí dávno známých. A přece je ten prastarý svět pro nás nový a čistý, jako sklenice vody po dlouhé cestě. Zkuste, jak chutná. Ruce kovářů dokončují započaté dílo, oproti bucharům mohou vyvinout jen omezenou sílu, ale mají jemnost, kterou žádný stroj nikdy nezíská. Rytmus není náhodný – pomocník s mistrem se vzájemně domlouvají střídavými ranami na kovadlinu a žhavý kov. Zastavení kladiva vyžaduje jistou obratnost, dubovým kůlem bude podepřena hlava kobyly. Rýče a rádla - nástroje k obdělávání půdy. Pod brdskými kopci bývalo vždy dost polí, jejichž hlínu bylo třeba kypřit. Obživa pro všechny se rodila tady, pod krovem dobřívského hamru. Nikdy už nebude potřeba, aby se radlice pluhů rodily tak těžce. Snad je to dobře. Ale neměli bychom zapomínat na včerejší dny.

Klikněte pro větší obrázek Ještě v polovině minulého století pracovalo v Čechách kolem 100 vodních hamrů, do našeho století jich přežilo jen pár desítek. Stařičká kola se zastavovala jedno za druhým. Dobřívský hamr byl uzavřen až v roce 1956, od té doby slouží jako pietně uchovávaná technická památka. Mráz a led umrtvily lopatky starých hamrů. Čas jakoby se zastavil a nabídl nám na chvíli návrat do starých dob. Více než 6 století je stará hamernická tradice na východním Slovensku. Konkurence parních strojů tu nebyla tak veliká jako v Čechách a také ještě na konci minulého století pracovalo na Bodvě a Šugovském potoce kolem 200 hamrů. Jeden ze zachovalých hamrů stojí v Medzevu hned vedle silnice. Jeho výhodná poloha způsobila, že v něm byla výroba zastavena poměrně nedávno. Dnes patří pod správu Košického technického muzea. Na Dobřív padá večer. Je to marné – vodu dlaní nezastavíš, ani čas. Ozvěny starých kladiv pomalu utichají. Ale jen žádný pláč – ta voda se vrátí, až projde mořem, a znovu pohne lopatkou starého hamru vody síla zázračná.

Stopáž13 minut
Rok výroby 1986
 ST 4:3
ŽánrDokument